Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Operace Svoboda

Zpět Obsah Dále

Poslaly mě opět napřed. Mám přeletět moře a hledat ostrov Kubu a na jeho východním okraji základnu Guantanámo. Měla by být vyklizená a navrácená vládě ostrova Kuba, stará smlouva z roku 1903 překročila sto let, Kuba dávno požaduje její vrácení, jenže Američané se nechtějí této základny za žádnou cenu vzdát. Prohlašují, že smlouva byla uzavřena »do té doby, než základnu Spojené státy samy opustí«, což vlastně znamená »na věčné časy a nikdy jinak42«...

Podle podmínek příměří mezi Spojenými státy a »armádou Stonewallu« měla být samozřejmě i tato základna zrušená, ale nějak jsme to opomněli kontrolovat. A možná se také Američané odvolali na starou »Monroeovu doktrínu«, podle níž »Evropě není nic do toho, co se děje za Atlantikem« Spojené státy považují tato území za svůj »zadní dvorek«, do kterého si nenechají nikým mluvit, zatímco Američané mohou mluvit do dění na celém světě i »diplomacií dělových člunů«, či v dnešní době letadlových lodí.

Jsou tu ale pořád – a nezrušili ani pověstnou hanbu lidstva – koncentrační tábor Guantanámo, kam už zase letecky převážejí vězně, které »nemohou vyslýchat a mučit na území Spojených států«, aby si »uchovali čisté ruce« – pokrytci!

Poletím se tam podívat...

Nasměroval jsem se tedy nejprve odhadem na jih, přesněji o pár stupňů víc na západ – a zachytil se očima na mraky. Visely tentokrát nízko, byly to těžké dešťové mraky, no aspoň nebudu mít zalehlé uši... Musím spěchat, předběhli jsme sice slunce, ale to už začíná zapadat i tady a nemáme moc času.

Hop! Hop!

To pode mnou je přece New York, ale nemám čas se tady zdržovat, jen dál! Hop! Sleduji čáru pobřeží, až se ohne vpravo, musím dál rovně nad moře... Mraky se tady drží ještě níž, tak kolem tisíce metrů, prosmýkám se pod nimi, ale je tu naprosté volno, žádná letadla tu nelétají, ba ani ptáky nevidím... Hop!

Už jsem si na to skoro zvykl... Pode mnou jsou tisíce lodí, je tu pěkně hustý provoz, ale kdo si všimne člověka bez padáku, který se na čtvrt vteřiny objeví a zase zmizí? Možná, kdyby na mě v té chvíli mířil paprsek radaru, objevilo by se něco na obrazovce, ale na pozadí mraků by se stejně jevilo hejno špačků, nikdo si mě všimnout nemůže...

A pozor, přede mnou je země! Ostrov... ale má divný tvar, je sice protáhlý, ale od severu k jihu a ne od východu k západu! A také je menší než Kuba, přehlédnu ho celý! Asi Bahamy, musím ještě dál... a zase nad mořem...

Napadlo mě, co kdybych Kubu přeletěl... zarazím se o Jižní Ameriku? Asi ano, tu bych snad minout neměl...

A druhé pobřeží, tentokrát ve správném směru. A teď bych se tu potřeboval orientovat... další skok ještě níž... tady je nějaká silnice a u ní domky, poslední skok poblíž... a malé zhoupnutí v kolenou, jsem dole...

Vykročil jsem po silnici k domkům...

line

Chlap v širokém klobouku. Poradí mi cestu? Prohlížel si mě ale dost nepřívětivě.

„Hello, amigo!“ pozdravil jsem ho. Španělsky sice neumím, ale on by spíš mohl umět anglicky...

„Vete al ifierno, americano!43 odplivl si přede mnou.

Moc přátelsky to teda neznělo.

„Sorry, I don't understand!“ zkusil jsem to. „Cuba si, yankee no! I am not... americano...44

Tím jsem ale trochu vzbudil jeho zájem.

„Quién eres tú?45 zeptal se mě. Pochopitelně jsem mu opět nerozuměl, ale něco jsem odpovědět musel.

„I am not... americano... I am Stonewall46!“

Ta směs angličtiny a španělštiny zabrala. Chlap se rozzářil.

Stonewall? Pared de Piedra47?“

Zdálo se, že to slovo »Stonewall« mu něco říká. Že by se o nás vědělo i tady? No – možné by to bylo...

„Si, seňore!“ přikývl jsem. „Is here Cuba48?“

„Sí, seňor!“

„Where is – Guantanámo? How much kilometers?49

„Vas a ellos?50 zubil se na mě chlap.

„Si,“ odpověděl jsem, aniž bych pochopil otázku.

Otočil se a ukázal maličko jižněji než na východ.

„Doscientos kilómetros!“ doplnil to.

A když viděl, že mi to moc neřeklo, sehnul se a načmáral do prachu na kraji cesty »200 km«.

„Grácias, seňor!“ poděkoval jsem mu, co jsem si pamatoval z filmu »Sedm statečných«.

Otočil jsem se tím směrem – a zmizel jsem mu s očí. Mohl mě zahlédnout jen na další okamžik těsně pod nízkými mraky, ale to by mě tam musel čekat. Ale snad už nepochyboval o tom, že jsem opravdu »Pared de piedra«, pokud to odpovídá anglickému »Stonewallu«, ruským »kamennym stěnam« nebo latinskému »Saxamuru«. Hlavně že mě nepovažoval za »americano«...

To by mě poslal... no, nevím kam...

line

Cestou jsem se musel zeptat ještě jednou.

Mraky klesaly níž a byly nepříjemně tmavé. Bude asi pršet, pokud z toho nebude pořádná bouřka. Dalšího venkovana jsem oslovil rovnou slovy: »Jsem Stonewall, hledám Guantanámo« – a i druhý chlap se po té větě rozzářil a ochotně mi ukázal směr. Ne na východ, ale na jihozápad. Zřejmě jsem Guantanámo málem minul, ale jak se říká »Líná huba – holé neštěstí«, zdejší lidé mají na Američany zlost a jakmile získají dojem, že by jim mohl někdo uškodit, pomohou mu velice ochotně. Američané tu mají zřejmě hroznou pověst! Za ta dlouhá desetiletí sankcí to není žádný div.

Poslední skok měl pouhých pět kilometrů – a celá zátoka Guantanámo ležela přede mnou. Byla však už jednak ve večerním šeru a za druhé pod nízkými černými mraky, zřejmě se chystal pořádný slejvák. Přistál jsem na vršku, abych na zátoku co nejlépe viděl, ale kousek pode mnou stály nějaké kůlny, kde bychom se mohli schovat, kdyby na nás ta průtrž mračen dopadla.

Zavolal jsem telepaticky Jitku a vzápětí byly u mě obě.

„Tohle je Guantanámo!“ ukázal jsem jim vítězně.

„Je tady!“ potvrdila nám Erika. Nemusela ani upřesňovat, o koho se jedná.

„Navrhuji zaskočit si támhle pod střechu, tady bude brzy mokro,“ doplnil jsem svou informaci. Mraky nad našimi hlavami má slova samozřejmě dotvrzovaly.

„Pojďme!“ pohnula se tam první Jitka.

Odskočila o těch dvacet – třicet metrů až ke kůlnám. Erika i já jsme ji vzápětí následovali.

„A teď nechte jednat mě,“ řekla Jitka.

Ztuhla, ale nechala se odvést pod střechu, neboť kolem nás se zvedl vítr a na zemi začaly pleskat velké kapky. Přiletěli jsme sem v poslední chvíli před deštěm a spíš před bouřkou. Naštěstí kůlna měla střechu a bylo v ní sucho.

Můžeme jednat i odsud.

line

Jitka znenadání zmizela, ale ihned se objevila znovu. Spolu s ní se mezi námi objevila ztracená a znovu nalezená Zuzana. Skoro jsme ji však nepoznali. Oblečená – pokud se v tomto případě dalo mluvit o oblečení – v oranžovém pytli, bosa a s dohola ostříhanou hlavou, s kruhy pod očima a strhanými rysy, vypadala jako lidská troska. Člověk ji mohl jen politovat.

„Tak povídej!“ vyzvala ji Jitka suše. „Co se ti na naší akci nezdá? Nezlob se, ale jednat dál v té kleci by byla trestuhodná neopatrnost, tu si nemůžeme dovolit. Tady je to lepší, povídej!“

„Neměla bych zmizet jako první,“ řekla unaveně Zuzka. „Je nás tam víc, přece je tam nenecháte!“

Nedalo se nic dělat, musel jsem se nadechnout a rozmetat její argumenty.

„Ty naopak musíš zmizet jako první!“ zavrtěl jsem hlavou. „Celou tuhle akci děláme hlavně kvůli tobě!“

„A kvůli těm ostatním ne?“ vyjela si na mě Zuzka nečekaně.

„Jsi mezi nimi jediná, kdo ví o Saxamuru,“ řekl jsem. „Nikdo jiný o tom nemá ani ponětí.“

„A to je taková zásluha?“ namítla hodně ironicky.

„Ne,“ řekl jsem tvrdě. „Ty jsi byla pro Saxamur to největší nebezpečí! Nikdo jiný o něm nevěděl, ale ty jako jediná víš, kde se nachází Vraní Hnízdo.“

„Nic bych jim neřekla!“ vybuchla.

„Ale řekla,“ ujistil jsem ji. „To jsou profíci, kterým se naši čučkaři estébáci nemohou rovnat. Dostanou všechno z každého, ještě se nenarodil superman, který by jim nevyzradil všechno, co po něm chtějí! Přestaň si dělat iluze! Saxamur by musel vyklidit Vraní Hnízdo, stáhnout se za Fraktály a zamknout je, jinak by nás ani Fraktálové bludiště neuchránilo. Říká ti něco »Karymskaja«?“

„Myslíš tu novou sopku na Kamčatce?“

„Takže ani tu bys před nimi neutajila,“ řekl jsem. „Pomohlo by jen kdybys o ní nevěděla. Jedině Fraktálové skály Karymskaja zamknout nesmíme, aby v Saxamuru nezačalo zemětřesení, ale nejsem si jistý, že by nám Rusové zajistili, že Američané tuhle bránu nedostanou nebo nerozbijí.“

„Už mě vyslýchali a mlčela jsem,“ trvala na svém zarputile.

„Měli tě v drápech jen pár dní,“ připomněl jsem jí. „Pár dní to vydrží každý, ale po pár týdnech bys pochopila, že jim řekneš všechno do posledního písmenka. Cokoliv se tě zeptají a budeš to vědět, všechno jim vysypeš. Nedělej ze sebe sfingu. Jsi jen člověk a žádný člověk není dost odolný. Proto jsme tě museli dostat pryč z jejich drápů. Nikdo jiný o Saxamuru neví. Kdyby někdo věděl víc než jméno, museli bychom ho z toho vytáhnout také.“

„Snad je tam nechcete nechat?“ vyhrkla s hrůzou.

„Nechceme je tam nechat,“ ujistil jsem ji. „Ale v situaci, kdy jsi byla největším bezpečnostním rizikem ty, se nesmíš divit, že jsi mezi námi první. A budeš taky první, koho Jitka vezme do Saxamuru.“

„Nebudu,“ řekla Zuzana pevně. „Nechcete tam snad nechat nikoho nevinného. A to jsou všichni vězňové!“

„Myslíš, že tam nikdo není právem?“

„Když tady někoho drží už déle než deset let bez soudu, pak je jisté, že je nevinný!“ řekla. „Kdyby tady byl někdo právem, už dávno by ho postavili před soud a pořádně by si na něm smlsli!!“

Na tom ale něco bylo.

„A co s tím chceš dělat?“ zeptal jsem se jí mírněji.

„Umíte arabsky?“ podívala se po nás. „Řekla bych, že ne. Jak se s nimi domluvíte? Nejsem tady jediná, kdo to dokáže?“

„Chtěli jsme odnést všechny Čechy!“ řekla Jitka. „S těmi se domluvíme.“

„A ostatní chudáky tu necháte?“ vyjela si na nás.

„Možná osvobodíme všechny,“ řekla pomalu Jitka. „Potom by se nám asi arabština hodila. I když si myslím, že za tu dobu, co tu jsou, umí všichni anglicky.“

„Možná,“ připustila Zuzka. „Ale stejně bych tu radši s vámi byla do konce. Podle mě nepostačí osvobodit vězně. Tady je jistě největší koncentrace grázlů a sadistů na celém světě. Utéci odsud by byla podle mého mínění prohra. Když už tu je i Erika, neboli naše Erínye...“

„To není úkol pro jednu pistoli,“ vzdychla si Erika. „Navíc ji tady ani nemám...“

„Nebude to úkol pro jednu pistoli, ale pro čtyři roje,“ řekla Jitka temně.

„Myslíš – oslepovat dozorce?“ pochopila to Erika, i když jen částečně.

„Ne,“ řekla Jitka. „Myslím to tak, že se tahle základna vrátí pod pravomoc kubánské vlády. A to přesně podle smlouvy – až Američané sami odejdou. My jim jen trochu pomůžeme.“

„Myslíš, že je vyženeme?“

„Odešleme je,“ zahučela Jitka. „Do pekla.“

line

Erika s rojem zacházet uměla, oslepila už přece jednoho násilníka, ale ještě nevěděla, jakou paseku dokáží bakterie udělat v mozku. Pravda, jakési tušení už o tom měla. Přinejmenším už věděla, že »Stonewall« zabíjel po tisících členy Mezinárodního Měnového Fondu a později také americké vojáky. To v Saxamuru věděli všichni, ale jen »vojáci Stonewallu« skutečně věděli jak.

Jitka ji to teď velice přímočaře vysvětlila.

„Hele, Eriko, jsi už velká holka, půjdeš do toho s námi. My nikam nepotřebujeme tahat zbraně ani munici, roj bakterií přečíslí tisíce ozbrojených zabijáků...“

Pochválila sice Eriku, že si pečlivě pročetla myšlenky svých budoucích obětí a dokonce občas couvla, aby menším gaunerům neublížila, ale hned jí řekla:

„V obyčejných věznicích se dozorci dělí na sadisty, kteří se vyžívají v trápení vězňů, a na ty, kdo pořád zůstávají lidmi. Tady na Guantanámu slušní dozorci neexistují. Stejně tak neexistovali slušní dozorci v táborech smrti, jako byl Oswietim. Pokud se tam některý slušňák dostal, buď se radši dal přeložit na frontu a čestně padl za vlast, nebo otupěl, zdrsněl a zkazil se podle těch, kdo byli zvířaty od počátku. Tady je to také tak. Guantánamo není čistě vyhlazovací tábor smrti, ale s vězni tu od začátku nezacházejí jako s lidmi. Slušňák tady zkrátka nevydrží. Pro nás to znamená, že se nemusíme zdržovat jejich psychoanalýzou. Ani to nepůjde, jsou jich tu tisíce a nemáme na ně čas. Pro čtyři to bude pořádná fuška. Navíc se budeme zdržovat s osvobozováním vězňů, to nás také hodně zdrží. Takže – když tu je někdo v uniformě, nezjišťuj jeho pohnutky a jednej! Ve strážních věžích mají vojáci kulomety a nebudou se rozpakovat střílet. Ty se také nerozpakuj, nebo začnou střílet oni a to by dopadlo špatně. Jasné?“

„Jasné,“ postavila se Erika do pozoru.

„Já se Zuzkou se budeme zabývat hlavně odnášením zajatců,“ pokračovala Jitka. „Čechy odneseme do Vraního Hnízda, tam už se o ně postarají. U Arabů uvažuji o našem známém Chalífovi Hasanovi Salehovi, ten už si s nimi poradí. Musela bych to s ním ještě vyjednat, ale podle mého mínění to tak bude nejlepší.“

„Vy nebudete likvidovat strážné?“ zeptala se Zuzka.

„Jen když nám budou překážet,“ ujistila ji Jitka. „Jestli se nám podaří odnosit vězně dřív, pustíme se do stráží s vámi. Do rána tam nesmí zůstat ani noha!“

„Tak jdeme!“ hrnula se do toho Erika.

„Nebuď tak hrrr!“ přibrzdila ji Jitka. „Začni s rozvahou. Ne abys šla likvidovat první mariňáky, na které narazíš. Musíme začít u strážních věží, tam jsou nejlépe připravení. A tam musíš zajistit, aby nikdo nevystřelil, jinak vypukne poplach a zachraňovat vězně pod palbou kulometů bude horror. Rozumíš?“

„Jo,“ souhlasila Erika.

A tak jsme si rozdělili základnu na sektory a vyrazili.

Jenže hned zpočátku jsme narazili na problém.

Pod střechou kůlny se déšť projevoval jen bubnováním na střechu, dovnitř pronikala jen mlha z rozbitých kapek. Venku to ale byla tropická bouře, slejvák jako z protržené přehrady. Nám lidem by to promáčelo oděv až na kůži. Jistě bychom to vydrželi, voda byla příjemně teplá, ale roje bakterií v té palbě neuvěřitelně rychle řídly. Každá kapka, která proletěla rojem, strhla s sebou na zem do bláta desítky bakterií. Samozřejmě je to nezahubilo, ale vytrhlo je to z roje, který rychle řídl. Než můj roj přeletěl prostor mezi naší pozorovatelnou k plotu s ostnatým drátem, vytvářejícím zde hranici mezi Kubou a Spojenými státy, zbývala mi ho sotva desetina. Nezbylo mi než přistát se zbytkem roje na trsu nějakých rostlin a dát jim příkaz nakrmit se. Rostliny to ovšem odnesly, soustředěnému útoku bakterií odolat nemohly. Zdrželo mě to jen o pár minut, ale i pak, když jsem s rojem pokračoval k nejbližší strážní věžičce, mi bakterie opět tak rychle ubývaly.

Věžička měla naštěstí střechu, kde jsem zastavil. Bakterie rychle spořádaly špínu na podlaze a vyrazily. Oba strážní ochabli a zhroutili se, nedostali se ani k výstřelu, ani nevyvolali poplach. Tak to má být – jedeme dál!

Rozhodl jsem se obkroužit základnu od strážní věžičky ke strážní věžičce. Tady byly hlídky nejpozornější, před deštěm je chránily stříšky, ale v té bubnové palbě velkých kapek se nedalo spát. Potíž byla v tom, že řetěz věžiček přerušil záliv. Jednoduchý odhad mi řekl, že tuhle vodu roj nepřeletí, déšť ho zadupe do vln mořské zátoky. Nezbylo mi než skončit a vrhnout roj do oblasti základny. Hlídky tam byly také, jenže před slejvákem zalezly do všech možných úkrytů. Tím lépe, nemohly se navzájem varovat, kdyby si přece jen něčeho všimly.

Vyhlédl jsem si prostor v »Campu X-ray«, jak cynicky říkali zdejším otevřeným klecím pro vězně, do kterých bylo vidět ze všech stran. Před lijákem vězně naprosto nedostatečně chránila stříška, ale stačilo, aby déšť šel ve větru šikmo a nebylo před ním úniku. Vězňové byli samozřejmě mokří a snažili se držet se na místě co nejvíc chráněném, jenže v otevřených klecích bylo jasné, že budou promočení na kost. Panebože, vydržet v tomhle deset let, to tedy stojí za to! Přitom budky pro dozorce jsou samozřejmě kryté ze všech stran, aby páni nadlidé nezmokli!

Začal jsem je tedy čistit. Musíme zlikvidovat nejprve tohle nebezpečí, aby mohla Jitka začít se záchranou vězňů. Postupoval jsem metodicky, za mnou zůstávaly mrtvoly strážných. Zatím se nikdo nepokusil vyvolat poplach. Tropická bouře nám ničila roje, takže jsme je museli pořád obnovovat, na druhé straně zahnala do úkrytů strážné, čímž účinně oddalovala okamžik, kdy vypukne na celé základně poplach.

Střecha kůlny nás chránila před deštěm, uvnitř jsem napolo seděl, napolo ležel na jakémsi poměrně měkkém balíku. Zakrátko jsem si do něj vytlačil svůj reliéf, aby se mi leželo pohodlněji. Ostatní byli na tom stejně. Nikdo jsme nesledovali okolí, jen jsme poslouchali, co kdo z nás říká.

„Jitko, nejbližší část těch klecí je bez strážných,“ ozvala se Erika. „Můžeš začít.“

„Počkej raději, až vyčistím svoje okolí,“ zarazila ji naopak Zuzka. „Na kraji jsou Arabové, ty si nech na konec. Já ti už brzy předám klece s Čechy, tam bude lépe začít.“

„Já zatím čistím sektor vlevo,“ ujistila je Jitka.

Chvíli bylo v kůlně ticho.

„Tak – a můžeš začít,“ porušila je Zuzka. „Teď už si strážní nevšimnou, že jim vězni mizí!“

„Výborně – jdu na ně!“ odvětila nadšeně Jitka.

Na okamžik jsem otevřel oči. Ve večerním šeru jsem viděl, že tu jsme jen tři. Jitka zmizela. Musela opatrně přeskákat podle viditelnosti tam, kde byli v klecích Češi a měla to těžší, než když se naváděla podle Zdenky. Ale pak se zachvěl vzduch a byla s námi Jitka, objímající jakéhosi staršího pána, navlečeného v oranžovém vězeňském mundúru podle poslední Guantanámské módy (staré beze změny už desítky let). Postavila ho na podlahu kůlny, pustila ho a odskočila od něho.

„Kerej vy jste?“ oslovila ho.

„Prosze pani, kim jestešcie?“ vyhrkl chlap.

„A sakra, to je nějakej Polák!“ zamrzela se Jitka.

„To přece nevadí,“ řekla Zuzka. „Poláci jsou naši sousedé. Kdoví, kolik jich tu je.“

„Przepraszam, ale nie rozumiem...“ omlouval se Polák.

„My vám trochu rozumíme,“ oslovila ho pomalu Zuzka, asi v dobré víře, že nám Poláci rozumí, když se na ně mluví pomalu. „Přišli nás zachránit z »Stonewallu«, vás odsud také vezmeme. Vy jste Polák, nevíte, kolik vás tady je?“

„Jestem Czech!“ řekl rychle.

„Kdybyste byl Čech, mluvil byste snad česky jako my, ne?“

„Mam na imie Czech,“ dodal rychle Polák.

„No, to je dobré,“ usmála se Zuzka.

„Co je na tom dobrého?“ zamračila se Jitka. „co si počneme s Poláky?“

„Tady pán říká, že je Čech,“ ukázala Zuzka. „Jenže se tak jen jmenuje. Já myslím, že vezmeme i Poláky.“

„To jistě,“ přikývla Jitka. „Jen nevím, co s nimi budeme dělat v Saxamuru.“

„Totéž co s Čechy,“ odtušila Zuzka klidně. „Nikdo, ani Češi se přece nesmí dozvědět o Saxamuru. Čechy musíme rozvozit po Čechách, no a Poláky odvezeme do Polska.“

„Dobře, zkusím to,“ přistoupila na to Jitka.

Pak přiskočila k vězni, objala ho – a zmizela. Čekali jsme, až se zase objeví, ale nevracela se.

„Asi o tom jedná se Standou nebo se starostou,“ napadlo mě. „My zatím pokračujeme!“

Zavřel jsem oči a vrátil jsem se myšlenkami ke svému roji bakterií. Naváděl jsem ho k dalšímu baráku, kde jsem očekával další stráže. Rychle jsem zaletěl s rojem pod okraj střechy, abych ho chránil před deštěm. Pak jsem vyslal několik chapadel oťukat nejbližší okna a hned u prvního jsem zjistil pootevřené křídlo.

Vplul jsem dovnitř. Místnost byla prázdná, ale pode dveřmi prosvítalo světlo, nejspíš z chodby. Protáhl jsem tudy roj. Chodba byla osvětlená, ale prázdná. Protáhl jsem se do další místnosti. Tady byla zřejmě ložnice mužstva se řadou postelí, na nichž porůznu leželi uniformovaní vojáci. Byl už večer, ale ještě brzy na spaní. Parta karbaníků mastila u stolu karty, jiní jim fandili. Další se zaujatě přetlačovali rukama, také s bandou kibiců.

Začal jsem u ležících, u těch si nikdo nevšimne, že už jen neleží a neodpočívají, ale jsou mrtví. Pak se pustím do dalších.

Postupně jsem měnil odpočívající maníky v mrtvoly, jenže když jsem se chystal věnovat se karbaníkům, najednou můj roj jako kdyby někdo sfoukl jako když utne, náhle jsem napolo seděl, napůl ležel v kůlně na kopečku nad základnou. Neměl jsem pocit, že roje ubývá, prostě tu náhle nebyl a já seděl bezradně a nevěděl, co se stalo. Bylo to příliš rychlé, než aby to způsobil liják nebo snad ionizátor.

Horší bylo, že na mě nechápavě koukaly i obě ženy – i když Erika byla teprve »zárodek ženy«. Ale ani ony nevypadaly chytře. Jako by se jim přihodilo totéž.

„To je divné,“ prolomil jsem ticho. „Nějak mi zmizel úplně celý roj...“

„Mně taky,“ přidala se Zuzka.

„Tak to jsme tři,“ doplnila nás Erika. „Jako kdyby mi někdo všechny vygumoval. Ale tohle se vám s Jitkou přece stávalo, ne?“

„Stávalo,“ souhlasil jsem opatrně. „Američané mají takové silné ionizátory, zabíjející bakterie. Ale... nikdy to nebylo naráz, jako teď. Podobalo se to ubývání bakterií v dešti. Teď to ale bylo tak naráz, že to prostě nechápu.“

„Budeme muset znovu vyrazit odsud,“ řekla Zuzka.

„Jenže... já nemám záložní bakterie,“ řekla najednou Erika. „Pouzdro mám úplně prázdné.“

Soustředil jsem se telepaticky na své záložní bakterie, ale jako kdybych také žádné neměl. Popadlo mě nepříjemné tušení. Vytáhl jsem z kapsy pouzdro a otevřel je. Zářivě čisté – a prázdné.

„No nazdar!“ řekl jsem. „Ani já nemám záložní bakterie!“

„To je fakt divné,“ uvažovala rozmrzele Erika. „Měla jsem dojem, že jsem začala s polovinou. Polovina by mi měla zůstat.“

„Já jsem začínal tak s desetinou,“ doplnil jsem ji. „Zmizely mi všechny. Tím jsme skončili, bez bakterií jsme bezbranní. Ještě že jsme na Kubánské straně plotu! Být někde mezi strážemi, nezbývalo by nám nic než... Rusové tomu říkali »běsštannoje běgstvo« doslova »bezkalhotný útěk«...“

„Co ale budeme dělat?“ starala se Erika.

„Počkáme na návrat Jitky,“ pokrčil jsem rameny. „Ta snad bude mít své záložní bakterie. A kdyby ne, odskočí nám pro jiné do Saxamuru. Nic jiného než počkat na ni nám ostatně nezbývá.“

Chvíli jsme jen trpně seděli, ale pak najednou Erika beze slova zmizela. Zalovil jsem po její telepatii a když mě neodmítla, zeptal jsem se jí, kde je a co ji vedlo k tomu, aby nás opustila.

„Jestli jsi prostě musela někam..., měla jsi to aspoň předem ohlásit, abychom se o tebe nebáli,“ pokáral jsem ji.

„Nikam jsem nemusela,“ odsekla. „Jdu se podívat do tábora a pokusím se přinést k nám do kůlny nějaké vězně. Nemusí snad všechny odtahat Jitka! Dost na tom, že je přenese přes Atlantik!“

„Do tábora?“ zděsil jsem se. „Omrzel tě snad život?“

„Bez obav!“ obrazně nad tím mávla rukou. „Když skáču až třikrát za vteřinu, kdo si mě všimne? A navíc v dešti, že bys psa nevyhnal! Strážní jsou zalezlí... ježišikriste!“

Po tomto zděšeném telepatickém výkřiku nastalo v telepatii ticho. Erika se ode mne neodtrhla, ale zajíkla se a umlkla.

„Eriko! Co tam je? Vrať se!“

Pink – a Erika opět stála v kůlně mezi námi. Rozsvítil jsem aspoň mobilní telefon, aby posloužil jako lampička. A v bledém světle jsme viděli úplně bílý obličej Eriky a její vytřeštěné oči.

„Eriko, holčičko!“ vzpamatovala se jako první Zuzka. Vrhla se k ní a popadla ji do náruče.

„Co se tam stalo?“ zeptal jsem se věcně.

Erika se nejprve ode mne telepaticky odtrhla, pak se chvíli nadechovala, až to nakonec ze sebe vysypala.

„Tam jsou... tam jsou jen samé kostry!“ rozbrečela se.

„Jaké kostry?“ zeptala se jí Zdenka.

„Všude,“ řekla Erika a utřela si rukou nos. „Všude jsou tam jenom kostry, bílé kostry všude. Některé v uniformách, jiné v těch oranžových pytlích... vězňové i vojáci, všichni jen holé kosti...“

Pak se rozbrečela naplno a nebyla k utišení.

„Postarej se o ni,“ požádal jsem Zuzku. „Mrknu se tam!“

„Nechoď tam, Jindro!“ zaječela Erika. „Nebo tě to zabije!“

„Ale co?“ zeptal jsem se jí naléhavě. „Co tam zabíjí?“

„Já nevím,“ fňukla. „Ale jsou tam jen samé bílé kosti...“

„Tebe to přece nezabilo!“ připomněl jsem jí.

„Protože jsem na žádném místě nezůstala ani půl vteřiny,“ snažila se to nějak vysvětlit.

Mohlo by ji to uchránit před střelbou. Kdyby se pokaždé objevila jen na okamžik, nikdo by po ní nedokázal otočit zbraň ani zamířit a i kdyby zbraň náhodou mířila správným směrem, který člověk dokáže stisknout spoušť? Než si člověk uvědomí, že se mu před nosem pohybuje něco, co tam nemá být, už je to pryč.

„Dobře, díky za varování, udělám to také tak!“ poděkoval jsem Erice a proskočil po paměti z kůlny na vršek kopečku.

Základna byla tichá, žádný poplach. Naměřil jsem si první skok až ke »Campu X-ray« a přeskočil tam.

V prvním okamžiku jsem zpozoroval strážné. Leželi pod přístřeškem, kde je zasáhl roj – tuším, že tady je kosila Erika.

Jenže tu neležely studené mrtvoly, jak jsem je tu viděl ještě před desítkou minut, ale z uniforem trčely opravdu jen bílé kosti rukou a stejně bílé lebky.

Mravenci! napadlo mě. Tohle dovedou jen mravenci! Obrat kosti dočista doběla, to je jejich! Muselo by tu být někde poblíž mraveniště, ale kdoví, třeba je. Nemusí být navršené do výšky, mravenci mohou žít i ve štěrbinách budov. To si ale museli sakra pospíšit!

Jinak se tam však nic nehýbalo, odvrátil jsem se tedy od kostí a zaměřil se na klece s vězni.

Jenže v té chvíli jsem pochopil, co Eriku tak vyděsilo.

Vězňové se změnili ve stejné kostry jako dozorci. Leželi ve svých klecích jeden přes druhého, ale v oranžových vězeňských pytlích byly místo lidí také holé, bílé kostry.

Tyhle lidi jsme přece nezabíjeli! Kdyby je sežrali mravenci, museli by je sežrat zaživa! Vzpomněl jsem si na jednu povídku, popisující postup všežravé mravenčí řeky džunglí, mnoha miliard mravenců táhnoucích za potravou a požírajících na své cestě vše, co jim včas neuteklo. Tohle vypadalo jako po něčem takovém.

Až na to, že tu nic takového nebylo. A žraví mravenci by určitě nenechali trávu a jiné rostliny, které tu kolem rostly jakoby nic. Za mravenčí řekou v povídce byla země černá, jako spálená. Tady ne. Jen bílé kostry, oblečené buď v armádních uniformách, nebo v těch oranžových vězeňských hadrech.

Vzpamatoval jsem se a odskočil. Nezdržoval jsem se zatím dlouho, ale přece jen – tomu se někdy říká »vteřina děsu«. Nikdo po mně sice nestřílel, ale pro jistotu jsem se obrátil na »taktický ústup do předem připravených pozic«, jak se kdysi ztrapňovali němečtí generálové. Vlastně to byl útěk, ano, bezkalhotný útěk, jak tomu říkali Rusové.

Objevil jsem se opět v kůlně, ale snad jsem nebyl tak bílý jako Erika. I když bych za to moc nedal...

Tohle naši misi postavilo na hlavu. Zřejmě se nám podařilo vynést z toho pekla jen dva lidi. Zuzku a toho Poláka.

Proboha – co to ale bylo?

 


------------------------ Poznámky:

  42 ...copak nám to asi připomíná?

  43 Táhni k čertu, Američane!

  44 Promiňte, nerozumím. Kuba ano, Yankee ne! Nejsem Američan...

  45 Kdo jste?

  46 Nejsem Američan, jsem "Stonewall"!

  47 Anglicky a španělsky "Skalní zeď"

  48 Ano, pane. Je tohle Kuba?

  49 Kde je tu Guantanámo? Kolik kilometrů?

  50 Jdete na ně?

Zpět Obsah Dále

17.11.2020 12:47