Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Záhada mrtvé zátoky

Zpět Obsah Dále

Čekání na Jitku bylo o nervy. Kde se jen mohla tak zdržet? Chápal jsem, že bude mít se Standou asi delší jednání, co s Polákem, i když se jmenuje Čech, případně co s dalšími vězni... vlastně to nebude jednoduché ani s Čechy, v Saxamuru je nechat nemůžeme a odvézt je prostě domů, to také není řešení, Američané by je tam mohli vyhmátnout a znovu odvézt... i když už asi bude všechno jinak, Standa měl přece narážky, že si je podáme i v Čechách...

Naštěstí se opět znenadání (tyhle přeskoky jsou vždycky bez varování) zavlnil vzduch a Jitka byla mezi námi. Hned si ale všimla, že něco není v pořádku.

„Co je?“ podívala se po nás. „Co tu jen tak sedíte?“

„Nemáme bakterie,“ řekl jsem odevzdaně. „Máš s sebou své záložní?“

„Jak to – nemáte bakterie?“ podívala se na nás a zamračila se. „Nechali jste si je všechny spláchnout?“

„Ne, zmizely nám,“ řekl jsem. „Prostě se najednou vypařily. Všechny – ať už to byly aktivní roje, nebo záložní. Od té doby tu trčíme a čekáme na tebe...“

„...a čas utíká!“ přerušila mě. „Takhle nic nestihneme!“

„Není co stíhat,“ řekl jsem. „Zátoka je mrtvá.“

Musel jsem jí sdělit, že jsme objevili mrtvé strážné i vězně, a nejen mrtvé, ale že z nich zbyly holé kosti oblečené do uniforem nebo do vězeňských hadrů.

„To snad ne!“ vzdychla si, když jsem skončil. „To je mi ale záhada!“

„Pro nás je to záhada také,“ přikývl jsem. „Máš své záložní bakterie? Dej mi jich pár, půjdu se tam podívat. Byl jsem tam jen na skok, bez bakterií jsme příliš bezbranní...“

„Půjdu tam s tebou!“ rozhodla se.

„Ne, počkáš tady!“ usadil jsem ji. „Možná by bylo dobré nejprve odnést do Saxamuru Eriku se Zuzkou. Když budeme sami dva, nebudeme se o ně strachovat.“

Erika i Zuzka samozřejmě ihned protestovaly. Zuzka tvrdila, že se bez ní nedomluvíme s Araby – na to jsem se jí jenom zeptal: »S jakými Araby?« a zmlkla, zato Erika protestovala i potom.

„Poslyšte, holky, tady jsme narazili na opravdovou záhadu,“ snažil jsem je přesvědčit, aby si daly říct a neztěžovaly nám to.

Jenže Erika opět prokázala, že je třeštidlo. Prostě znenadání zmizela a byla pryč.

„Já ji přetrhnu!“ slibovala jí v nepřítomnosti Jitka.

„Tak aspoň ty, Zuzko, nedělej problémy!“ požádal jsem naši jedinou zachráněnou. „Jitko, odnes ji do Saxamuru, ale hned se vrať, nevybavuj se tam. Zuzka tam jistě udělá poprask i sama!“

Zuzka pochopila, že se nedá dělat nic jiného než spořádaně ustoupit a neprotestovala. Jitka ji objala a zmizela, ale v minutě byla zpátky. Pochopitelně, teď nemohla v Saxamuru diskutovat, když to tady hořelo. Ale než jsme se stačili domluvit, co dál, objevila se opět Erika.

Nepřiletěla ale sama. Zhmotnila se vprostřed kůlny v objetí chlapa, který vážil jistě třikrát tolik co ona sama.

„Je jich tam ještě víc!“ řekla udýchaně, ale s triumfálním výrazem v obličeji.

line

Následující hodinu jsme přenášeli vězně z Guantanáma do Čech. Rozdělili jsme si úkoly, Jitka přenášela vězně mezi kůlnou a Saxamurem, Erika je přinášela do kůlny z »Campu X-ray« a na mě zbyla nevděčná úloha radiomajáku uprostřed kůlny – obě se zaměřovaly na mě. Můj návrh, že se s Erikou vyměním, odmítly obě. Eričin argument – že ty živé vězně objevila ona – bych ještě přebil poukazem na to, že je moc malá, jenže Jitčin argument, že se na mě zaměří i přes Atlantik, ale na Eriku ne, byl neprůstřelný.

Takže jsem stál uprostřed jako panák a čekal. Erika se vždy objevila na jih ode mne, Jitka na sever a přenesené vězně jsem dirigoval podle potřeby od sebe na západ nebo na východ. Nestihl jsem s nimi ani prohodit pár slov. Všichni vypadali velmi zděšeně a nebylo jim do řeči. Nebylo divu, Erika je sice před odnesením musela pokaždé trochu uklidnit, aby se nechali od ní odnést, jenže všichni předtím viděli, že se v Campu děje něco příšerného. Byl už večer, pořád lilo jako z konve, ale okolí klecí bylo příliš jasně osvětlené než aby něco přehlédli. Řekl bych, že mnozí neviděli za celý život tolik mrtvol a dokonce jen kostlivců, jako této noci.

Erika je ale brala jednoho po druhém a šlo jí to jedna báseň. Na jednoho vězně měla v průměru deset vteřin, přičemž nejhorší asi bylo přesně se vrátit mezi klece. Jak to dělala, nevím, ale moc se s nimi nepárala. Naštěstí se jí nikdo nebránil – když zdejšímu vězni nabídnete útěk, šprajcoval by se asi jen idiot.

Až na konci, kdy je Erika vyzobávala z odlehlejších míst, se začal čas mezi dvěma vězni prodlužovat. Dokonce se stávalo, že Jitka musela čekat. V těchto chvilkách mi sdělovala, co se zatím děje v Saxamuru.

Tam byl pochopitelně frmol. Což o to, převléknout vězně do slušného oblečení problém nebyl, ale co s nimi? Ukázalo se, že nikdo nechce domů, kde by na něho mohli čekat agenti, co je už jednou sebrali. Velká Rada Saxamuru tedy zasedla a rozhodla, že všem, kdo se slavnostní přísahou zaváží udržet tajemství Saxamuru, nabídnou přístřeší tam. Prodloužíme osadu Mokráčky, postavíme nové domky, v Čechách jim umožníme kontakt s jejich rodinami a pokud se dohodnou na spojení rodin, dovolí usadit se v Saxamuru i jim. Bude to asi největší rozšíření počtu obyvatel od Třicetileté války. Polákům a Bulharům to nabídnou také, ale pod podmínkou, že se naučí česky a nebudou jezdit přes hranice do Polska a Bulharska. Bylo to pro ně přísnější, ale zůstat je nikdo nenutil, bude to pro ně spíš poslední záchrana.

Nakonec se Erika vrátila sama a navrhla nám, abychom se po základně podívali i my. »Camp X-ray« je už prázdný a zdá se, že celá zátoka je mrtvá. Dokonce i lodě kotvící v přístavu se zdálky jeví jako bez života.

Bylo by dobré to ověřit, proto jsme se zvedli a vypravili se na průzkum. K ránu trochu polevil i déšť, ale zdálo se, že Erika má naprostou pravdu. Ani na lodích nebyla živá duše. Jen kostry a kostry – oblečené v námořnickém i v pracovním, na základně většinou v uniformách. Nikde jsem nespatřil jediného mravence – což by se ostatně na lodích vůbec nedalo čekat.

Něco v zátoce dokonale vyhubilo sedm tisíc lidí. I v klecích leželo množství koster, i když naživu zůstalo něco přes tři stovky vězňů. Proč jen oni a proč jen někteří? To patřilo k záhadě a nijak jsem si nedělal iluze, že to rozluštím. Nejdůležitější bylo, že jsme zřejmě zachránili všechny Čechy a těch pár příslušníků ostatních národů se svezlo s nimi. V celkovém pohledu se tu stalo přesně to, co jsme vlastně měli v úmyslu.

I když bez naší zásluhy...

line

Před odletem do Čech jsem se ještě rozhodl k jedné akci. Jitka i Erika samozřejmě nebyly proti. Hned s rozbřeskem jsem se vypravil do nejbližšího města – bylo to shodou okolností Santiago de Cuba. Naštěstí se nepotvrdily obavy, že objevím město mrtvol, tady byli všichni v pořádku. Na předměstí jsem odchytil chlapíka solidního vzhledu a požádal ho, aby mi ukázal »Ayuntamiento de Santiago de Cuba« neboli radnici. Chlap naštěstí uměl anglicky a jakmile zjistil, že nejsem »americano«, ochotně mi ukázal směr. Trochu jsem ho vyšinul, když jsem ho popadl a přeskočil i s ním tím směrem, kterým mi ukazoval. Pochopitelně ho to překvapilo, ale hned mi ukázal další orientační bod, takže jsme v několika vteřinách přistáli před honosnou budovou »Ayuntamienta«. Uvolil se ještě provázet mě dovnitř – potřeboval jsem přece svědka, abych nemusel zdlouhavě přesvědčovat každého znovu a uvnitř mě proboxoval až ke starostovi. To se ví, neboxoval rukavicemi, ale argumenty a musím uznat, sypal je ze sebe kadencí kulometu, takže jsme se dostali ke starostovi během pár minut. A i tam jsem si ho nechal jako tlumočníka.

„Řekněte panu starostovi, že jsem z vojska »Stonewall«,“ požádal jsem svého tlumočníka. „Byli jsme právě na Guantanámo osvobozovat vězně, protože Američané porušili příměří. Odvetná akce skončila, ale republika Kuba má dnes jedinečnou příležitost obsadit základnu a vyhlásit její převzetí pod svou správu.“

„Ale Američané...“ zarazil se můj tlumočník. Také starosta se na mě díval vyjeveně.

„Republika Kuba by tam měla poslat vojsko a asi tak sedm tisíc rakví,“ dodal jsem. „Pokud vím, smlouva počítá s vrácením základny do správy Kuby, až ji Američané opustí. Což se stane, až vojsko rakve naplní a odveze.“

„Vy jste je všechny...“

„Ať je to jak chce, máte příležitost, která se nebude jen tak opakovat,“ řekl jsem. „Mimochodem, základnu měli Američané tak jako tak vyklidit podle smlouvy o příměří. Neučinili to, jejich smůla! Ale měli byste si pospíšit, abyste tam byli dřív, než tam Američané pošlou náhradní posádku. My jsme tam už skončili a odcházíme.“

„Muchas grácias...“ zaslechl jsem ještě – ale pak jsem jim bez dalších slov zmizel. Zaměřoval jsem se podle Jitky, která na mě čekala na kopci nad základnou.

„Můžeme domů!“ usmál jsem se na ni, než mě objala.

Přes Atlantik to bylo rychlejší s ní...

line

Zatímco Velká Rada Saxamuru zasedala v obecním domě, vyžádali jsme si užší schůzku se Standou v kabinetu fyziky. Byli jsme tam jen čtyři – já s Jitkou, Erika a Standa. Museli jsme rozebrat události na Guantanámu a poradit se, co s tím.

„Možná bych o tom něco věděla,“ přihlásila se nesměle Erika, když jsme se posadili do čtverce proti sobě.

„Tak povídej, čeho sis všimla,“ vybídl jsem ji.

Musel jsem přiznat, že Erika byla na základně a zejména v »Campu X-ray« z nás všech nejaktivnější a právě ona objevila kostry na místě stráží i vězňů. Nevylučoval jsem proto, že si tam všimla i takových podrobností, jaké nám unikly. Musím přiznat, že tam byla situace značně nepřehledná. Tropická bouře s lijákem jako z kýble, noc osvětlovaná jen nepřetržitě svítícími lampami, stráže s ostře nabitými zbraněmi na každém kroku, při tom se dá leccos přehlédnout. A naopak, i nepatrný detail může mít význam.

„Byla jsem v nějaké kantýně,“ začala Erika. „Bylo tam plno vojáků, dokonce i nějací důstojníci, k tomu kuchaři a číšníci, kteří důstojníky obsluhovali... Nevěděla jsem, z které strany začít, tak jsem si jen chtěla připravit hodně mohutný roj a dovolila jsem bakteriím pořádně se nakrmit. Nejprve v kontejneru na odpadky, ale pak jsem jim dovolila vrhnout se i na kotle s jídlem. Bylo toho tam plno a nakonec jsem si řekla, stejně už to nikdo jíst nebude a zkazí se to, tak proč toho nevyužít... Jenže pak jsem se strašlivě pohádala se svým svědomím...“

„Cože?“ zpozorněl Standa.

„No, jak říkám, pohádala jsem se se svým svědomím,“ ještě to zopakovala. „Nezdálo se mu, že bych měla ty lidi povraždit.“

„Svědomí ti nedalo pokoj?“ zeptal jsem se i já.

„Nedalo,“ trvala na svém. „Ale ani já jsem se nedala. Řekla jsem mu, že to jsou naši nepřátelé, chtějí nás zabít, musíme se jim bránit a nejspíš to ani jinak nejde, než že zabijeme my je. Nato mi mé svědomí řeklo, že jsme stejní jako ti druzí. Musela jsem na ně vyrukovat s tím, že jen oplácíme jejich akci.

»Čím se liší vaše nenávist od jejich?« zeptalo se mě tvrdě.

»V tom, že oni si začali,« odpověděla jsem mu. »Kdyby nás nechali, nic bysme jim nedělali.«

»Pořád je to stejná nenávist proti stejné nenávisti!« nedalo se moje svědomí přesvědčit. »Čím se od sebe lišíte?«

Pak jsem chvilku přemýšlela, až mě to napadlo.

»My je spíš litujeme,« řekla jsem mu. »Kdežto oni nás ani neuznávají za lidi. To je největší rozdíl. Kdyby si pořád nemysleli, že všichni ostatní jsou jen prach u jejich nohou, nevadili by nám. Ale oni nás chtějí buď zotročit, nebo vybít. A my se musíme bránit! Přece se nenecháme vyvraždit!«

»Jak ale víš, že vás neuznávají za lidi?« nedalo se svědomí.

Vysvětlila jsem mu, jak se dají pomocí bakterií číst lidem myšlenky a tak se z nich dozvědět, co a jak. Divila jsem se, že to mé svědomí nezná, když jsem to přece v Americe používala dost pečlivě, ale nechalo si to ukázat. Nejprve jsem nakoukla do hlavy jednomu důstojníkovi – ten nebral jako lidi ani vlastní kuchaře a vojáky, ale svědomí se tím neupokojilo, takže jsem s ním očíhla jednoho kuchaře. Ten by se před důstojníkem plazil, ale pohrdal i svými kolegy... no a svědomí pak řeklo, že mám asi pravdu a už mi dá pokoj. Jenže v té chvíli to luplo a seděla jsem v té chajdě ve svém ďolíčku – prostě mi zmizel roj, stejně jako ostatním.“

Po tomhle svědectví jsme zůstali všichni sedět jako po ráně do hlavy. Konečně jsem se vzpamatoval, abych něco dodal.

„Ty sis opravdu myslela, že se hádáš se svým svědomím?“ zeptal jsem se jí, protože mi začínalo svítat.

„A s kým? Vždyť tam nikdo ani nekvikl... tedy, rámusu v té kantýně bylo, ale nikdo nemluvil na mě. Bylo to opravdu čistě v mé hlavě!“

„Nebyla to telepatie?“ zeptal se Standa.

„Telepatii přece poznám!“ odvětila uraženě. „Ale fakt jsem si připadala jako ten... Glum z Pána prstenů! Znáte to snad... ten malý fracek, co se hádal sám se sebou...“

„Jak velký roj jsi v té chvíli měla?“ zeptal jsem se jí suše.

„To nevím,“ řekla. „Tím jsem se nezdržovala. Ale všimla jsem si, že hrozně rychle zmizelo jídlo z většiny nejbližších kotlů. Pořád jsem si ale věřila, že si toho kuchaři nevšimnou, dokud se to nedotkne těch kotlů, co z nich právě vydávají...“

„A přesně toho se Ebažgové báli,“ řekl jsem temně. „Erika vytvořila příliš velký roj. A ten – získal inteligenci.“

„Ježkovy voči!“ zděsila se Erika, Jitka a vlastně i Standa, ale jen Erika se zmohla na výkřik. „Ty myslíš...“

„Nehádala ses se svým svědomím, ale se svým rojem,“ řekl jsem tvrdě. „Překročila jsi hranici, při které získal vlastní vědomí. Nejprve se s tebou pohádal, asi se mu nelíbilo, k čemu se chystáš, ale pak tě pochopil, uznal – a provedl to sám. Proto si na to vytáhl všechny bakterie – i ty naše záložní, nejspíš i ty, které za námi zůstávaly sražené lijákem do bláta. Zvětšil se, přerostl další meze – a zatočil s osazenstvem základny Guantanámo. I s loděmi v její zátoce, ani jejich posádky to nepřežily.“

„Ale proč potom zabíjel i vězně?“ vyhrkla Erika.

„Zabíjel jen Araby,“ odpověděl jsem jí, jak mě v této chvíli – a nejspíš správně – napadlo. „Nebyl rasista, zabíjel černé i bílé, ale ne podle barvy – bakterie jsou přece barvoslepé! Zabíjel podle myšlenek. Naši nenávist asi ještě pochopil, ale nesnášel pohrdání lidmi. A tím se vyznačují především Američané, jenže to je také vlastnost Arabů – přesněji muslimů. Pochopil by, že za tu dobu věznění cítili ke svým věznitelům nenávist. Ale to, že nevěřícími pohrdají, i když jsou v dané chvíli silnější, rozhodlo. Super-roj měl nejspíš jako hlavní a možná i jako jediné hledisko pohrdání lidmi. Pak všechno odpovídá. Vyhubil základnu a nechal naživu jen lidi, kteří jinými nepohrdají. A to byla jen menší část vězňů.“

„Ale pak...“ namítla Jitka. „Když jsme tam přišli podruhé, nic jsme nepozorovali! Záložní bakterie se chovaly normálně!“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Zdá se že se extrémně zvětšoval.“

„Proto spolykal i maso z mrtvol...“ dodala Erika, které to také došlo až teď.

„Ale nedotkl se nás, části vězňů, a nepřelil se ani do zbytku ostrova Kuba,“ doplnil jsem ji. „I když by tam měl dost potravy. Podotknu, že se dokázal přelít i na osaměle kotvící lodě, přitom musel překonat poměrně velkou vzdálenost v dešti nad vodou.“

„Takže si myslíš?“ naťukl mě Standa.

„Je to jen můj dohad,“ řekl jsem omluvně. „Jen jedna z více možností. Je možné, že při lijáku, kdy se všechny roje neustále prudce zmenšovaly, jeho objem v některém okamžiku klesl pod hranici, kdy ztratil inteligenci – a rozplynul se.“

„Takže nás ten liják možná zachránil před inteligentním rojem, který by se mohl rozšířit do celého světa,“ dodal Standa.

„Nezachránil,“ řekl jsem.

„Myslíš, že se už rozšířil?“ podíval se Standa vyděšeně.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Ale neříkal bych tomu ani »záchrana«. V době, kdy tu inteligenci měl, se neprojevoval jako nepřítel lidstva. Ano, vyhubil základnu Guantanámo, kterou jsme my jen nakousli. Ale vyhubil jen ty, kdo pohrdají lidmi a koho i my považujeme za škůdce lidstva. Vůbec neuškodil lidem, kteří tu hnusnou vlastnost nemají. Možná by ve světě udělal strašlivou čistku, ale ta by lidstvu nejspíš jen pomohla. Je tedy otázka, jestli máme nad tím lijákem jásat, nebo truchlit.“

„Myslíš, že bychom s tím rojem, kdyby se rozšířil do celého světa, našli možnost... koexistence?“

„Nechci se hádat, ale právě tak to cítím,“ řekl jsem.

A nastalo zamyšlené ticho...

 


Zpět Obsah Dále

17.11.2020 12:47