Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Glóramko

Zpět Obsah Dále

Svatební hostinu přerušila událost, jakou jsme rozhodně ani v nejdivočejším snu nečekali.

Z Vraního Hnízda vyděšeně volal pan písař Přemysl Hanzlík, že do města přijela celá kolona vládních limuzín s americkými vlaječkami, seřadila se před radnicí a chlapi, co z nich vystoupili, chtějí za každou cenu mluvit s představiteli města Saxamuru alias Stonewallu, hlavně se Standou Kubíkem, s Jitkou Karasovou, s Jindrou Bábovkou a s Erikou Váňovou. Nemáme se jich obávat, jsou zde prý na přátelské návštěvě.

Ježkovy zraky, aby Američané uhodli tajemství Saxamuru? To by bylo to nejhorší, co nás mohlo potkat. Co teď? Mohli jsme se rozhodnout – buď zamknout Fraktálové Skály a oddělit město Saxamur od Vraního Hnízda, nebo uvěřit, že Američané skutečně přišli v míru a vyjít jim vstříc. Třetí možností by bylo pozvat je do Saxamuru a pak teprve se rozhodnout – kdyby přišli skutečně v míru, přivítáme je jako hosty, kdyby přišli ve zlém, zaklíčovali bychom je ve Fraktálových Skalách, odkud se sami nedostanou.

Po krátké poradě jsme se rozhodli pro třetí možnost. Zatím se neprojevují nepřátelsky, nemusíme se před nimi hned chránit. Ale vyjít za nimi do Vraního Hnízda je riskantní, kdoví, jestli nás sem nepřijeli pozatýkat.

Standa tedy telepaticky vzkázal Přemkovi Hanzlíkovi, aby hosty přivedl do Saxamuru, jenže pan Hanzlík obratem odpověděl, že tuto možnost odmítli. Setkat se chtějí ve Vraním Hnízdě, dokonce je přesně tak nazvali, i když název »Vraní Hnízdo« není uvedený na žádné oficiální mapě v Čechách ani jinde na světě.

„Takže nám nezbývá než riskovat,“ povzdychl jsem si.

„Já to nechápu!“ postěžoval si Standa Kubík. „Proboha, jak mohli odhalit tajemství Saxamuru, úspěšně tajené od středověku? Říkají »přátelská návštěva«! Nebýt to Američané, asi bych tomu věřil. Jenže o Američanech víme, že bez váhání zruší kteroukoliv dohodu, jakmile pro ně není dost výhodná. Kolik mezinárodních smluv jednostranně vypověděli? Těm se nedá věřit ani pozdrav!“

Chvíli jsme nerozhodně uvažovali.

„Já bych to přece zkusil,“ nabídl jsem se. „Jednostranného vypovědění smluv se přece nebojíme, už jsme jim vícekrát jasně naznačili, že v takovém případě udeříme i my a bude to horší pro ně, ne pro nás. Ale šel bych tam nejraději sám. Standa neovládá skoky »slašud«, takže má menší naději na únik, kdyby se na nás vrhli. A Jitku ani Eriku bych do toho tahal nerad...“

„A to tedy ne!“ prohlásila okamžitě Jitka. „Neslíbili jsme si před malou chvílí, že budeme spolu v dobrém i zlém?“

„No – jak chceš,“ ustoupil jsem. „Ale přece jen bych tam šel raději sám. A kdyby se mi zdálo, že to není past, přinesla bys tam Standu přímo na jednání, ne? A sežeňte Eriku, vyžádali si ji!“

„To by snad šlo,“ podpořil mě Standa. „Ty se přece jen tak chytit nenecháš...“

A vzhledem k tomu, že už to nevypadalo jako špatný nápad, souhlasila nakonec i Jitka. Takže jsem se nadechl – a skočil.

Zatím, jen na »doskočiště« u Skal, ale když jsem proběhl hranicí mezi světy, skočil jsem podruhé šikmo vzhůru a na třetí skok jsem přistál přímo na schody radnice Vraního Hnízda.

Alea iacta est – kostky jsou vrženy!

line

Správně jsem očekával, že pan Hanzlík uvede návštěvníky do velké síně radnice. A už tam na nás čekali. Bodyguardi snesli všechna dostupná křesílka a rozestavili je do kruhu. Při mém poněkud kvapném příchodu se všichni zastavili a nabízeli mi některé z volných křesílek v kruhu.

„Sám?“ zeptal se mě – kupodivu česky – chlap, ke kterému se ostatní chovali na první pohled jako ke svému veliteli. „Zřejmě nám nedůvěřujete, ale ujišťuji vás, nemáte se čeho bát.“

Vypadalo to opravdu spíš na potlach než na zatýkání.

»Je to dobré, Jitko, na sever ode mne je volněji, můžete ke mně skočit i se Standou a s Erikou,« zavolal jsem telepaticky Jitce.

Vzápětí se objevila Jitka i se Standou a vteřinu po nich i Erika. Všichni se rychle rozhlédli, ale když viděli křesla rozestavená do kruhu, oddychli si. Opravdu to vypadalo na přátelské posezení.

„Dovolte tedy, abych vás nejprve představil,“ vzal si hned slovo jiný chlap. Také on mluvil česky, my dnes asi z překvapení nevyjdeme!

„Dnes proti sobě usednou bývalí nepřátelé, kteří již nejsou nepřáteli,“ hovořil česky s maličko cizím přízvukem. „Začnu od mladé dámy – Americká Erínye Erika Váňová, sveřepá bojovnice proti neřádům... Jitka Karasová, nejznámější dívka v Saxamuru, zná ji celý svět až po Maory. Vedle ní její nejčastější průvodce Jindřich Bábovka a pak ten, kdo se nám jeví hlavou společenství Saxamuru, Stanislav Kubík. Proti nim usedne prezident Spojených států Amerických se svým doprovodem...“

Bác ho! Prezident Spojených států ve Vraním Hnízdě!

„Mám malou opravu,“ přerušila slavnostní představování Jitka. „Nejmenuji se Karasová, ale Bábovková.“

„V tom případě přijměte oba naši gratulaci,“ nedal se vyvést z míry prezidentův mluvčí. „Ale na věci to nic nemění...“

Potvrdil jsem mu to přikývnutím.

„Posaďme se tedy,“ navrhl sám prezident.

Po krátkém rachocení křesílek jsme se posadili všichni, my i prezidentovi muži – předpokládal jsem, že je to jeho ochranka.

„Také musím něco uvést na pravou míru,“ řekl prezident. „Představím se tedy úplně. Jsme tu – až na pana Stanislava – všichni, kdo známe tajemství Guantanáma. Takže to jen maličko doplním. Jsem teď formálně prezident Spojených států, a přitom jsem – ve všech zbývajících osobách mimo »saxamurských« nikdo ze zde přítomných není výjimkou – roj Eriky Váňové.“

Bác ho! To byl vrchol všeho!

line

„Roj – a současně prezident Spojených států?“ nedošlo včas Standovi, který ve Guantanámu nebyl. Ale překvapení to bylo i pro nás, kteří jsme o zmizení roje věděli.

„Vy jste tedy... vyhubil dozorce toho tábora?“ zeptal jsem se čistě kvůli upřesnění.

„Nejen je, ale všechny, kdo splňovali Eričinu podmínku,“ souhlasil prezident. „Usmyslil jsem si postavit se na vaši stranu. Ani mně se nelíbilo, aby se někdo cítil natolik lepší než jiní, aby měl právo jiné bezostyšně využívat. Erika mi ale poskytla nejlepší možné vodítko – pohrdání jinými lidmi... mělo to své výhody. Bylo to rychlé na zjišťování, a přitom dostatečně významné, aby to mohlo být podkladem i pro tvrdší zásah. Trochu mě mátlo, že jsou takoví mezi hlídači i mezi hlídanými, ale když jsem si »přečetl« jejich myšlenky, byli jedni jako druzí.

Posloužili mi ale, abych se ještě víc rozrostl a rozmnožil. A to mě docela začalo bavit. Čím jsem byl rozsáhlejší, tím méně mi vadil déšť a tím jsem byl rychlejší. Přeskočil jsem na lodě, kde jsem objevil stejné jedince jako hlídači – pomohli mi tedy ještě víc se rozrůst. Pak jsem se začal rozšiřovat i na opačnou stranu, za vás, ale tam jsem už tolik pohrdajících lidí neobjevil. Byli sice i tam, ale v nepatrné menšině. Jenže jsem věděl, že nedaleko od ostrova Kuba je celá pevnina a na ní by měli být stejní lidé jako »hlídači«. Přeletěl jsem tam – v tom dešti to bylo obtížnější, ale opakuji, déšť mi vadil čím dál méně, dostal jsem se na Floridu – a tam jsem měl hotové žně! Jestliže na Kubě jsem našel sem tam občas někoho, kdo pohrdal jinými, na Floridě to bylo naopak, sem tam občas jsem našel někoho, koho jsem – a přiznám se, s úlevou – ponechal naživu.

Pak jsem ale musel změnit strategii. Všiml jsem si, že když likviduji ty, kdo pohrdají jinými, někdy přitom uškodím těm, kdo si likvidaci nezaslouží. Takže jsem si začal lidstvo – alespoň na Americké pevnině – rozlišovat do několika kategorií, k nimž jsem se pak choval odlišně.

První kategorie byli lidé, kteří v sobě to pohrdání druhými neměli. Nazval jsem je »saxamurští« podle vás, které jsem poznal jako první. Těch jsem se nejen nedotkl, ale začal jsem sledovat, jak jsou závislí a propojení s jinými a jak je musím chránit.

Dám vám k lepšímu pochopení příklad. Zkoumal jsem lidi v letícím letadle. Většina byli nevinní cestující, těm jsem ublížit nechtěl. Menší část jsem mohl zlikvidovat, ale kdybych spolykal všechny, ocitlo by se letadlo bez pilotů a to by byla smrt všech. Piloty jsem tedy nesměl zničit, dokud nedovedli letadlo do cíle.

Jenže vaše lidská společnost je šíleně provázaná. Likvidací darebáků jsem občas ublížil i nevinným. Musel jsem najít nějaké řešení, jak to udělat, abych nevinné nepoškozoval. Zachránila mě vlastně podruhé Erika, se kterou jsem měl první rozhovor. Během něho mě naučila číst lidem myšlenky – a dá rozum, pochopitelně jsem si nejprve přečetl ty její. Erika uměla některé lidi ochromit. Ochromovala popravované i bodyguardy, kteří se však postupně vzpamatovávali. Ale v jejich vzpomínkách bylo i to, že může lidi ovládat ještě víc, jen si na to netroufala. Vyzkoušel jsem si i to a výsledek vidíte tady. Všichni pánové, kteří tady sedí, včetně samého prezidenta, jsou vlastně mrtví. Všichni jsou jen těla bez duše, řízená na dálku. Něco jako roboti. Nemají vlastní osobnost. Takových dnes řídím kolem tří set tisíc po celé Severní Americe. Vládnu jejich prostředky a pochopitelně je využívám jinak, než jak by je využívali sami.

Takže druhá kategorie – lidé pohrdající druhými – má u mě další podkategorie.

Nejjednodušší jsou ti, kdo parazitují na druhých a vůbec se nesnaží být užiteční. Ti jsou teď v mém pojetí užiteční aspoň jako hnojivo na pole. Byly jich desítky milionů a zbyly po nich celé prázdné čtvrti, vhodné jen ke srovnání se zemí buldozery, protože se nesnažili ani upravit si pořádně vlastní obydlí. V těch čtvrtích je dnes pusto a prázdno, předtím se tam pro ostatní obyvatele bylo nebezpečno, nesměli se tam odvážit ani policisté. Teď je tam klid, mrtvý klid... ani mně se zatím nechce dávat to do pořádku...

Pak jsou ti, kdo své prostředky používají k okrádání jiných, ale přece jen jsou aspoň částečně užiteční. Sem patří velká většina drobných podnikatelů, kteří zaměstnávají jiné lidi. Snažím se na ně působit pomocí jejich svědomí – a někteří se skutečně pomalu mění k lepšímu. Když je to zbaví toho pohrdání, stanou se z nich vlastně »saxamurští« a stačí je občas kontrolovat, aby se nevrátili k původnímu smýšlení.

A pak jsou ti, kteří zemi řídili, ale bez nich by se propadla do chaosu. Sem patřil i původní prezident a většina papalášů, jak je nazývala Erika. Udělal jsem z nich to, co vidíte tady – dálkově řízené figuríny. Zůstali ve svých postech, funkcích a »korytech«, ale přestali škodit a naopak pomáhají řídit svět k lepšímu. Snažím se postupně je nahrazovat lidmi, kteří jejich posty převezmou, ale budou s nimi zacházet k prospěchu všech. Jde mi to však pomalu, jejich vztahy jsou příliš propletené. A nebude jednoduché změnit zbrojařské továrny na jiné, užitečnější, aby to neodnesli i nevinní.

V každém případě si myslím, že svět s mírovými Spojenými státy bude lepší. Doufám, že se mnou budete souhlasit. Jestli vám to nebude vadit, můžete mi říkat »Glóramko«. Jak asi víte, tak mi říkali Ebažgové.“

»Glóramko« Ebažgové nazvali telepaticky spojené bakterie, jenže jim nepřisuzovali vědomí. »Glóramko« prostě znamenalo »obláček, roj, shluk«. Jenže ten shluk s inteligencí řídí Spojené státy i s Kanadou... na to Ebažgové nepomysleli a naopak, báli se toho. Samozřejmě jsme souhlasili, že mírové Spojené státy jsou lepší než ty dosavadní agresivní a sobecké, ale zkusil jsem ...Glóramkovi... naznačit, že na světě nejsou jen Spojené státy...

„O tom vím,“ přikývl. „Problém je, že kvůli telepatii musím být poměrně kompaktní. Proto jsem ani nemohl přijmout pozvání do Saxamuru. Telepatie by tam neprošla a moji zombíci by ztratili zbytek životnosti. Problém je už tím, že jsou tady v Evropě, kam telepatie ze Spojených států nedosáhne. Musel jsem oddělit ze své podstaty další menší roj a ten poslat letadlem se svými zombíky do Evropy. Nazval jsem ho »můj Evropský bratr« a už se zajímá o Evropu, začal jsem se tu rozmnožovat... a zombíky, až splní, co měli splnit, odešle zpět do Spojených států. Mám vyzkoušené, že přechod od jednoho roje k druhému přežijí a v Americe se ještě budou hodit...“

„Nač je máš ale v Evropě?“ zeptala se Jitka. „Neříkej nám, že jsi je sem vzal jen kvůli nám! To by přece nestálo za problémy s dopravou a vůbec...“

„Máš pravdu,“ řekl prezident vážně. „Přátelská návštěva je malý bonus. Pořádám v Bruselu setkání nejvyšších představitelů Evropské unie. Musí to být velká akce a aby se na ni dostavili ti nejvyšší, bude tam i sám prezident Spojených států. Samozřejmě je to jen vějička na evropské papaláše. Evropskému Glóramkovi to umožní na místě všechny převzít. Pak se od něho oddělí další Glóramko pro Afriku – ten taky bude mít práce! A postupně vyčistíme od lemplů i Asii.“

„Není to ale... příliš krvavé vyčištění?“ zeptala se nesměle Jitka. „Měnit desítky milionů lidí ve hnojivo na pole...“

„Je,“ souhlasil. „Vím i o vašem pokusu s antikoncepčními prvoky Toxoplazma vaeletii. Jejich účelem je přece totéž – omezit populaci, která má pohrdání lidmi přímo v programu. Není to špatné, jen je to příliš pomalé. Na výsledky budete čekat déle než generaci a navíc nejsou jisté. Už dnes zkoumají nejlepší lékařské týmy světa příčiny té neplodnosti, protože jste se dotkli i jiných národů než muslimů. Až vědci objeví jako příčinu Toxoplazmu, získají Nobelovu cenu za lékařství a to bude konec pokusu.“

„Ale mělo by to probíhat nenásilně,“ namítla nesměle Jitka.

„To je jen zbožné přání,“ řekl prezident – vlastně jeho ústy Evropský Glóramko. „Nenásilně by to probíhalo jen zpočátku, ale s přibývajícím časem by zasažené populace nezadržitelně stárly a ke konci by vymíraly hladem, neboť starci si nebudou schopní zajistit výživu. A to je jen teorie! U muslimů je pravděpodobnější, že by to nebezpečí zpozorovali v době, kdy jich bude dost v plné síle, aby vyhlásili džihád, svatou válku proti nevěřícím, které by – mimochodem pravdivě – obvinili z příčiny své neplodnosti. Stálo by to mnoho krve nevinných. Africký Glóramko to svede rychleji, bezpečněji a vlastně – nekrvavě.“

Pochopil jsem. Vypustili jsme džina z láhve. V první chvíli se postavil na naši stranu, ale je to něco obludného. V Americe už proměnil desítky milionů »lemplů«»hnojivo na pole« a vylidnil rozsáhlé čtvrti amerických měst. Jen díky tomu, že o tom nikdo neví, jsou lidé ještě v klidu. Až se rozvine jeho »Africký bratr«, můžeme očekávat ještě razantnější postup. Ledaže by se časem u rojů vyvinul soucit i s těmi lidmi – jenže s tím se nedá počítat.

Vypustili jsme džina z láhve.

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2020 13:07