Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Svatební cesta

Zpět Obsah Dále

Američané odjeli do Bruselu. Jak jsme pochopili, chystají tam strašlivou razii mezi Bruselskými papaláši, ale nějak jsme se neodvážili nikoho z nich litovat, i když tam máme své zástupce. Vlastně – kdo z nich je ještě Čech a kdo čistokrevný Bruselský papaláš? Všichni tam rychle zapomněli na národ, ze kterého vyšli, a dali se do služeb Eurosvazového molocha. Možná jeden... nanejvýš dva, ale ti nemají na molocha sebemenší vliv... snad je Evropský Glóramko uzná za nevinné a ušetří, ale všechny ostatní nemá cenu litovat, to už nejsou Češi. Prodali nás.

Jak dalece je už Evropský Glóramko rozvinutý? Nedávno přiletěl do Evropy letadlem s Američany, ale co my víme o tom, jak rychle exploduje, když narazí na »lemply«, kteří mu poslouží za potravu? V Evropě jí najde jistě dost, i tady už jsou čtvrti typu »no-go«, kam se neodváží ani policejní těžkooděnci. Začali jsme je čistit, pár milionů jsme jich poslali do Chalífátu i do rovníkové Afriky, ale zóny zůstávají a spíš narůstají, hlavně díky odrodilcům a Jidášům z »neziskových organizací« se vznešenými názvy jako »Lékaři bez hranic«, kteří do Evropy neustále pašují další a další černoušky. Nejde to loděmi přes Středozemní moře? Nasměrovali je přes pevninu, Gibraltar i Turecko, nemluvě o tisících letadlech, která si pro tento účel pronajali a zaplatili.

A kdo to vlastně platí? Söröse zastřelila Erika – Erínye jako prvního a Americký Glóramko už těmhle vyžírkům nepošle ani cent. Z čeho to ještě financují? No ovšem, pořád mají zázemí v bohatých zemích Středního Východu – Emiráty, Saudy a Izrael.

Ukončí to Evropský Glóramko? A když se mu to podaří, jak se zachová potom? I tomu Americkému se zalíbilo růst a kynout. V Guantanámu spolykal všechny oběti, zůstaly jen holé kosti. Co asi zůstalo v těch slumech a »no-go« čtvrtích?

A co asi zůstane v »no-go« čtvrtích kolem Paříže?

Nebyly to veselé úvahy. Zatím se zdálo, že Glóramkové nás ještě jakž takž uznávají a dokonce nás chrání. Ale co bude, až jim dojdou darebáci? Nepustí se i do nás?

Vraceli jsme se do Saxamuru pěšky v jednom malém houfu. Každý jsme o tom přemýšleli po svém, ale měl jsem nepříjemný dojem, že všichni uvažujeme stejně.

Glóramkové jsou zatím naši přátelé.

Je to ale zaručené trvale?

line

Jitka si naplánovala svatební cestu v kočáře se čtyřspřežím.

Saxamuru to nebylo nereálné a takových svatebních cest se tam už odehrály spousty. Kočárů zde bylo vždycky dost již od předhusitské doby, byly ze »zadřeva« a tedy v perfektním stavu, jako by je právě koláři vyrobili. A ani o koně nebyla nouze.

Zatímco v Čechách museli rolníci při přechodu na traktory povinně odevzdat koně na jatka, tahle nemravná nehoráznost se v Saxamuru neujala. Každá venkovská usedlost měla ve stáji své koně a nejméně jednu krávu, i když pole dnes obdělávaly stroje a rolnické družstvo »Pokrok« mělo velkokapacitní kravíny. Bylo to tím, že družstvo zakládali spontánně sami někdy v sedmnáctém století a nevedli je za ručičku dosazení komunisté, kteří rolníkům nikdy pořádně nerozuměli. S koňmi a bryčkami se tu čas od času jezdilo, byť jen o svátcích na okružní jízdy kolem vesnice, v létě ke zdejšímu moři, i když tu má každá rodina gežůr, který se nedá s pozemskými automobily srovnávat.

Vypůjčit si kočár i koně není v Saxamuru žádný problém, když o ně požádá miláček všech Jitka Karasová – pardon, dnes už Bábovková. Málokdo tu mívá sice kočár i s plným zápřahem, kdo má kočár, má k němu obvykle dva koně, většinou to stačí, ale pro slavnostní příležitosti koně rád zapůjčí kterýkoliv soused.

Kdyby Jitka chtěla, mohla by jet i dvanáctispřežím a to už by teprve byla sláva! Ale Jitce stačilo čtyřspřeží – slavnostnější než obyčejné dvouspřeží, ale ještě bez velkých problémů s koňmi.

Potíž byla, že ani já, ani Jitka jsme neuměli koně kočírovat. A vlastně jsme ani nemohli, protože jsme měli jet spolu v kočáru a ne na kozlíku. Museli jsme mít s sebou kočího a raději hned dva, čtyřspřeží jim i tak dá dost zabrat.

Opravdu jsem se ale divil, když se nám jako kočí přihlásili mezi jinými i Přemysl Tvrzník se synem Pepkem. Přemysl byl přece proti uznání Jitčiny plnoletosti, ale teď se nabízel ze všech nejhorlivěji.

A Jitka si ho vybrala, jako kdyby proti ní nehlasoval. Asi to vzala jako ruku podanou ke smíru – nebylo by to nejhorší gesto.

A tak jsme vyjeli... nejprv »čestné kolečko« kolem náměstí za nadšeného povzbuzování davů, pak hurá na cestu. Ale k údivu všech jsme nezamířili podle očekávání ve směru Srnčího Hřbetu, což je podlouhlý vrch mezi Saxamurem a nejbližší mořskou pláží, kam směřovala drtivá většina svatebních cest – u nejbližší pláže byla přece k rekreačním účelům postavená přepychová, výtečně zásobená chata – ale na cestu vedoucí do Fraktálových Skal mezi Saxamurem a Vraním Hnízdem.

Jitka však neměla v úmyslu, jak jistě mnohé napadlo, odjet na Zem a projíždět se s kočárem a čtyřspřežím po dálnici. Poblíž Fraktálových Skal poručila zastavit kočár a vyměnila se s Pepkem na kozlíku. Udivený Pepek si přisedl ke mně a nedalo mu to, aby se zeptal, co Jitka vlastně chce?

„Co by chtěla?“ usmál jsem se na něho. „Třeba si chce zajet k Messerschmittu. Gežůrem tam už byla mockrát, ale s kočárem se tam jen tak někdo nedostane.“

Mezitím jsme vjeli do Skal a když jsme z nich vyjeli, spatřil jsem opravdu nedaleko od nás typický balvan veliký jako patrový dům. No jasně! U Jitky se to dalo čekat! A Jitka tam samozřejmě velela zajet, pan Tvrzník mlaskl na koně a jeli jsme...

Pro oba pány Tvrzníky byla německá stíhačka novinkou. Mlhavě si pamatovali, že se o ní párkrát mluvilo v hospodě i ve škole, ale když kočár zastavil vedle ní, oba ji nelíčeně obdivovali. Aby ne, válečných strojů už ani na Zemi není mnoho.

Jitka jim ovšem nezištně poskytla přehled o její historii, ke které sama přispěla tím, že obě ztracená letadla našla. Pepek nás pak musel před stíhačkou vyfotit a pan Tvrzník nás pak vyfotil s Pepkem. Fotkám ovšem vévodila Jitka ve svatebních šatech. No, budeme mít asi pěknou památku!

„Kam teď?“ zeptal se pan Tvrzník, když jsme zase nasedali. Já s Jitkou do kočáru, pánové Tvrzníkové na kozlík.

„Teď si dáme překvápko u Fraktálových Skal Dvanáct,“ rozhodla. „Vjeďte zpátky mezi Skály a já už je tam přesměruji.“

Kočár nebyl stavěný na cestování cestou necestou, ale pláně ostrova byly docela sjízdné. A hlavně – nejezdili jsme po nich dlouho a daleko. Vyjeli jsme ze sloupovitých Skal a před námi leželo mělké údolíčko s jezírkem a na jeho břehu stál bílý domek s neobvykle strmou střechou.

„Co to je?“ houkl na nás pan Tvrzník.

„Taková malá rekreační chata,“ usmívala se Jitka.

„A že o ní nevím?“ divil se pan Tvrzník. „Kde se tu vzala?“

„O ní vím v celém Saxamuru asi jen já,“ zatvářila se Jitka tajemně. „A kde se tu vzala? Pochopitelně ji tu někdo postavil.“

„Ale kdo?“ naléhal pan Tvrzník.

Ebažgové – a já,“ usmála se.

line

Rekreační chata, o které nikdo v Saxamuru neví! To bylo tedy překvapení! Nejen pro mě, ale i pro oba Tvrzníky.

K chatě přiléhala ohrada, vhodná pro koně. Rostla v ní ale vysoká tráva, z čehož vyplývalo, že není pro koně používaná tak často. Měla výhodu, že se o koně nemusel nikdo starat. Stačilo je vypřáhnout a zavřít do ohrady, tam se o sebe postarají sami.

„Koně budou potřebovat vodu,“ staral se pan Tvrzník.

„My jistě taky,“ dodala Jitka. „Ale tady je napájecí žlab, z něj budou koně pít.“

„Vždyť je suchý, vyschlý!“ namítl pan Tvrzník.

„Musíme si samozřejmě chatu nejprve oživit,“ řekla Jitka.

Oživení chaty proběhlo snadno. Jitka věděla, které dveře má otevřít a kde je hlavní vypínač domovního bábuchótu. Jakmile jej zapnula, ozvalo se hučení jakéhosi motoru.

„To je vodárna,“ řekla Jitka. „Za chvíli bude nádržka plná a koně budou mít plný žlab, je tam čidlo hladiny. Vodárna se musí při opouštění domu vypínat. Jednou jsme ji nechali zapnutou a když jsme se po čtvrt roce vrátili, byla studna suchá. Ta studna je slabé místo chaty, není dost vydatná, aby trvale zásobovala celá stáda jelenů a divokých prasat, která si sem rychle zvykla chodit. Teď už sem zase nechodí, vyschlý žlab je sem netáhne.“

Koně měli tedy o sebe postaráno, ale my jsme se teď museli postarat o sebe. Naštěstí s tím Jitka počítala a kočárový kufr byl plný všelijakých pochoutek, stačilo odnosit je do chaty. Některé potraviny byly trvanlivé, pro ty méně trvanlivé tu byla lednička. Jitka zjistila, že jsme při cestě rozbili pár vajíček, ale posbírala je do hrnku a řekla, že z nich bude základ dnešní večeře.

„A teď to nejdůležitější!“ řekla Jitka. „Dole je jen kuchyň, jeden velký pokoj a dvě malé ložničky. Ty budou pro vás dva,“ přidělila je oběma Tvrzníkům. „A my dva,“ ukázala na mě a na sebe, „budeme bydlet v podkroví. Podkroví má jednu výhodu. Leze se tam po provazovém žebříku, který se dá vytáhnout nahoru, aby nás dva nikdo nerušil ani kdyby chtěl.“

„My vás tam rušit nebudeme,“ usmál se pan Tvrzník.

„A abyste se nenudili,“ pokračovala Jitka, „za chatou je kůlna. Co tam najdete, vše můžete použít. Přinejmenším jsou tam rybářské pruty a další. Je to možná trochu neobvyklé, patří to totiž panu Urrahovi, takže se to nemusí podobat obdobnému nářadí ze Země. Ale pan Urrah s Honrrem tu několikrát rybařili a vždycky něco přinesli. Na ryby tu máme proto skvělý gril.“

Oba Tvrzníkové nad rybářskými pruty zajásali, mě rybaření tolik nelákalo. Zato jsem si všiml krásných obrázků na stěnách společenského pokoje.

„Všechny obrázky tu malovala Mlufchu,“ ujistila mě Jitka, když viděla, jak si je prohlížím. „Urrahovi sem občas jezdí, je to tady pro ně ohromně romantické.“

„Jako překvápko se ti to vážně povedlo,“ uznal jsem jí to.

Udělali jsme si tedy všichni pohodlí a Jitka šla kuchtit pro všechny lehkou večeři. Přivezli jsme si mezi zásobami i nějaké polotovary, které se musely dokončit. Jitka však začala jako když si mě poprvé přivedla domů – smaženými vajíčky, jenže pro čtyři. Ale oblizovali jsme se všichni.

Oba Tvrzníkové pak odešli »vyzkoušet rybářské pruty«. Na Saxamuru je světlo i v noci, jen trochu zešedne, ale najednou jsme byli v chatě sami.

„A teď si dáme rozcvičku!“ řekla Jitka vesele. Rozběhla se k šachtě a už šplhala po provazovém žebříku.

„Jestli zůstaneš dole, vytáhnu žebřík nahoru!“ pobízela mě.

„Toho bys asi sama litovala!“ odvětil jsem, ale začal jsem stejně odhodlaně stoupat po kroutících se příčlích. A sotva jsem se nahoře překulil na měkkou podlahu, Jitka vytáhla nahoru i náš provazový žebřík. Teď nás tu nikdo rušit nebude...

Nahoře nebyl skoro žádný nábytek. Jedna malá skříňka při zdi na přikrývky a na podlaze cosi jako japonská žíněnka tatami – asi by se tu dalo opravdu trénovat jiu-jitsu.

Ale my dva jsme pochopitelně ten krásný prostor využili úplně jinak...

 


Zpět Obsah Dále

19.11.2020 22:13