Bez COOKIEs je omezený přístup!

Skok na slovník Skok na diskusi Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Hlubina

Zpět Obsah Dále

Další ponorku jsme objevili plížit se jako vlk Beringovým mořem. Očividně měla kurs na Vladivostok. Vsadil bych se, že by tam dostřelila už z toho místa, co byla teď, jenže – čím blíž se její rachejtle vynoří z vln, tím méně času nechá protivzdušné obraně k sestřelení.

Tahle ke všemu plula hloub, skoro dvě stě metrů. Zřejmě aby ztížila objevení. Tak tomu bývá často, vojáci jsou perfektně připravení, jenže na minulou válku. Za Druhé světové by je nikdo neobjevil, jenže nepočítali s naším »aplomem«. Jak by také mohli počítat s mimozemskou technologií?

„Budeme muset za ní,“ změnil jsem směr šikmo dolů.

„Řekl bych, že se před odpálením rachejtlí musí vynořit,“ mínil učitel. „Ne až na hladinu, ale těsně pod ni... Stačí si na ni chvilku počkat...“

„Nemáme čas čekat,“ odmítl jsem to. „Vynoří se kdovíkdy, třeba až za pár hodin a mezitím nám utečou dvě jiné. Jak říkali stačí Čechové – hrrr na ně!“

„Jsou dost hluboko,“ podotkl učitel, ale neprotestoval.

Dvě stě metrů byla hloubka, do jakých se ponorky ze světových válek, ať už První, nebo Druhé, neodvažovaly. A pokud se tak hluboko přece jen ponořily, jejich konstrukce už skřípala, nýty praskaly a občas se stalo, že se trup zbortil a na hladinu se valily jen bubliny osvobozeného vzduchu, následované naftou z rozdrcených nádrží. Naftová skvrna bývala potvrzením o potopení ponorky, pokud k tomu přispěla válečná loď nahoře.

Pozdější ponorky se mohly odvažovat až do pěti set metrů. Ale i tam tlak vody rozdrtil americkou ponorku Tresher. Málo platné, pět set metrů je padesát atmosfér a to už něco znamená! Gežůry by to měly vydržet, ale přesto nás technici varovali před tak hlubokým ponorem. Ale dvě stě metrů vydržíme, uvažoval jsem, když jsem sklonil trajektorii plavby šikmo dolů.

Žádná loď nám rychlostí uniknout nemohla, zejména když se vyloženě plížila, aby budila co nejméně hluku. Gežůr dosahuje pod vodou rychlosti kolem sta kilometrů v hodině, takže netrvalo dlouho a pluli jsme souběžně s plížící se ponorkou, jejíž velikost napovídala, že jde o atomovou.

„Měli bychom je nejprve donutit vypnout reaktory,“ navrhl jsem. „Znamená to odříznout jim nejprve lodní šrouby.“

„Nebude to v této hloubce zbytečně nebezpečné?“ obával se – a ne bezdůvodně – učitel.

„Riskneme to,“ přemlouval jsem ho. „Když je potopíme bez běžících reaktorů, zamoří oceán méně.“

„Tak to zkusme,“ souhlasil učitel.

Najel jsem k lodním šroubům a učitel zapnul paprsek pily.

Paprsek není obráběcí nástroj. I když se chová podobně, je jeho působení jiné. Neodřezává materiál silou jako obráběcí stroj, ale rozvolní atomové vazby a uvolněné atomy se už rozprchnou samy. Paprsek k tomu nepotřebuje sílu a zpětně nestrhává gežůr. Jediné, co může být nebezpečné, jsou zákeřné vodní víry, které se vyskytují v těsném okolí pracujících lodních šroubů. Ale při tak pomalé plavbě ani ty víry nejsou tak intenzivní, aby nás ohrozily.

Najel jsem na šroub zezadu a paprsek postupně očesal jednu lopatku po druhé. Hřídel bez zátěže se okamžitě roztočil, ale hned nato se zastavil.

„Teď už o nás vědí,“ podotkl jsem.

„To je otázka,“ nesouhlasil učitel. „Už vědí, že se děje něco neplánovaného, ale pořád nemusí vědět, že je to díky nám.“

„Uřezání lodních šroubů už Američané znají,“ pokrčil jsem rameny. „Tak začínaly všechny naše útoky na jejich lodě. Jestli nejsou hloupí, pak už vědí, že je zle. Ale litovat je nemůžeme, mají rozkaz zabíjet. A ke všemu hromadně.“

Ponorka bez šroubů zpomalovala, Hloubková kormidla už nepracují, teď by mohli ke své záchraně jen vyčerpat vodu ze zátěžových nádrží, aby se dostali na hladinu, jenže my je teď musíme poslat ke dnu, aby nedokázali odpálit střely.

Najel jsem na trup zboku a začal na plášť kreslit klikatý řez. Tlak vody se postará o rozevření děr.

I druhá ponorka proti vůli své posádky zamířila dolů...

Pro jistotu chvíli počkáme. Nebude to trvat tak dlouho. Až tlak vody ve větší hloubce trup rozmačká, vydáme se hledat další. I když si myslím, že v našem úseku už žádná další nebude. Neměli jich tolik, aby mohli tak hustě pokrýt všechna moře.

V místě, kde jsme se nacházeli, bylo dno skoro tisíc metrů hluboko. Tahle hloubka je příliš velká, než aby ji nějaká ponorka vydržela. Tak hluboko mohou jen batyskafy.

Popojedem, bratře Žižko...!

line

I když jsme pod vodou viděli na desítky kilometrů daleko, museli jsme poctivě projet nad všemi příkopy a proláklinami mělčích šelfů Ochotského, Japonského a Východočínského moře. Tam všude by se mohly ponorky skrývat na dně. V Beringově moři, ve Filipinském moři i v severním Pacifiku je hloubka větší, tam se na dně schovávat nemohou a volně plující ponorku vidíme na dálku. Ale mělká moře byla z tohoto pohledu nebezpečnější.

Na druhou stranu bychom je tam mohli čekat víceméně jen náhodou. Američané je podle dohod stáhli do mateřských přístavů a kdyby vypluly z nich, nestačily by sem ještě doplout. Jenže jak se trefně říká – náhoda je blbec – a některá potvora se tu mohla schovávat už z dřívějška. Bylo by to porušení dohody o příměří, ale věřte Američanům! Nějaký pošuk mohl »vyhodnotit«, že bude to porušení příměří pro Spojené státy výhodné... jak se už ostatně ukázalo teď s těmi tajnými obálkami... Američanům se nedá věřit ani pozdrav, Americké zájmy jsou pro ně nad čest.

Ve chvíli, kdy jsme se pročesávali okraj východočínského moře, mi v hlavě blikla telepatická výzva. Jitka!

„Ahoj, kde jsi?“ zavolal jsem ji, jakmile jsme se telepaticky spojili.

„Ty mě nezaměříš?“ zeptala se místo odpovědi, ale hned si na to odpověděla sama: „Vlastně už vím, ty zaměřuješ jen do tří set kilometrů, jsem opravdu dál. Ale já tě zaměřuji, pluješ někde u Číny, že?“

„Ano,“ souhlasil jsem. „A ty jsi kde?“

„Pročesávám Pacifik,“ sdělila mi.

„Jenže to je obrovská plocha, Pacifik je největší...“

„Jo, promiň,“ přerušila mě. „Upřesním to – jsem zhruba uprostřed mezi Japonskem a Novou Guineou, je tu dost hluboko, takže jedu na plný plyn směrem na Filipíny. Už jsi viděl nějakou americkou ponorku?“

„Dvě už jsme poslali ke dnu v Beringově moři,“ řekl jsem. „Skoro bych řekl, že jich tu víc ani nebude.“

„My dva jsme v celém Pacifiku nenarazili na žádnou,“ řekla trochu zklamaně. „Říkáš – v Beringově moři? To by znamenalo, že vypluly jako jedny z prvních a pluly na Rusko.“

„Taky si to myslím,“ řekl jsem.

„Jihočínské moře od Tchaiwanu po Singapur střeží manželé Hlaváčovi, Zdena s Eduardem. Ještě neviděli ani lodní kormidlo, tam ještě žádná bestie nedoplula... ježkovy zraky, ponorka před námi! Promiň, končím, jedeme na ni!“

Odtrhla se a zřejmě zamířila k ponorce, která se pokoušela proniknout směrem k Číně. Od Havajských ostrovů je to přibližně stejně daleko jako Beringovo moře, ty tři mohly vyplout zhruba ve stejné době. Kolik ponorek mohlo být na začátku na Havaji? To všechno byly pro nás neznámé proměnné, ale těžko očekávat, že by jich tam byly desítky. Nu což, Jitka našla třetí, já s panem učitelem se teď obrátíme a projedeme trasu od Filipínského moře zpátky k Beringovu. Je tu větší hloubka, což je pro nás výhoda, na dně se nikdo schovávat nemůže a lodě ve volné vodě vidíme na velkou dálku, můžeme jet naplno.

„Jindro, slyšíš mě ještě?“ ozvala se mi v hlavě opět asi tak po čtvrt hodině.

„Slyším,“ ujistil jsem ji.

„Našla jsem celou ponorkovou smečku,“ hlásila mi. „Je jich nejméně deset. Ne, nepluj sem, už jsem uvědomila Zdenku, pluje mi naproti, nejspíš na ni nějaké zbudou. Jednu jsme poslali ke dnu, teď najíždíme na druhou, ale může jich tu být ještě víc, tady se dá schovávat za podmořské hřebeny... dávej si na ně pozor, další by mohly plout k Rusku a kdyby vypluly s těmito, měly by být touhle dobou někde u Beringova moře...“

„Nám neutečou!“ řekl jsem.

„Tak – jdeme poslat k Neptunovi další,“ hlásila mi. „Ozvu se ti, až ji potopíme!“

Ponorková smečka! Proti ní pluje gežůr s Hlaváčovými... na akci v Sofii proti Mezinárodnímu Měnovému Fondu byli ještě svobodní, Zdena Bělíková a Eduard Hlaváč, Jitka ale už tehdy tušila, že se vezmou... a zezadu už se do smečky zakousla Jitka s Ondrou Vackem... dva proti deseti, to nebude trvat dlouho a chlouba US Navy bude rezivět na dně...

Pozor, vpředu něco pluje! Ponorka? Až u hladiny?

Ba ne, to je nějaká obchodní loď, těch si nevšímáme. Jenže každá loď v těch místech nás nabudí adrenalinem, to se dá čekat, jsme přece v bitvě!

Minuty se teď vlekly více než obvykle. Gežůr se pod vodou hnal stokilometrovou rychlostí rovně jako po dálnici, ale nic jsme před sebou neviděli.

Konečně se Jitka opět ozvala.

„Nandali jsme jim to!“ hlásila mi vítězoslavně.

„A potkali jste se s Hlaváčovými...?“ zeptal jsem se jí.

„Jo,“ souhlasila. „My máme šest zářezů, Hlaváčovi čtyři. A neutekla nám ani jedna. Skoro bych ty maníky litovala...“

„Jen je nelituj!“ řekl jsem. „Pamatuj na to, že pluli vraždit. A ne po stovkách, ale po milionech. Pak by se jistě odvolávali na rozkaz, ale vraždili by s chutí.“

„Tihle už vraždit nebudou,“ řekla Jitka.

K ránu jsme dostali potěšující zprávu. Americký Glóramko zjistil, kolik ponorek mohlo být na mořích. Když jsme ten počet porovnali s počtem potopených, vyšlo nám, že vlastně hlídkujeme zbytečně, žádná další už nevypluje. Mohli jsme odvolat všechny naše gežůry a Standa to sám zařídil. Zvedli jsme se a zamířili jsme k nejbližší Bráně – v našem případě to byla Brána Karymskaja na Kamčatce.

Už abychom byli zase doma!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

27.11.2020 11:01