Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Schizofrenik

Schizofrenik

 

Science fiction

© 2015 Václav Semerád, Nová Ves


Setkání

@ Příběh schizofrenika - monstra Antonína.

Kdyby mě Belfík toho večera nevytáhl z domu, nikdy by se nic nestalo.

Belfík, neboli Belfegor, vyžaduje venčení skoro každou hodinu. Je to tak ošklivý pes, že dostal jméno podle jednoho stejně tak ošklivého čerta. Už ani nevím, ve které pohádce to bylo, ale utkvělo mi v hlavě úsloví, když mu ostatní udělali nějaký naschvál.

„Jen ať má Belfegor vztek!“ schvaloval tu šikanu i nejvyšší ďábel - Belzebub.

Nezdálo se mi to spravedlivé, ale ještě méně spravedlivé bylo, když venčení toho psa spadlo na mne.

„Proč zrovna já?“ opakoval jsem zas a znova.

„Protože to potřebuješ nejvíc!“ usadila mě vždycky moje manželka.

Ne že by to nebyla pravda, zdravotní procházky mi doporučoval i doktor Laštovka, ale občas jsem aspoň marně protestoval. Proč musím s tou obludou chodit vždycky jen já, když si ji domů přivedla moje choť?

Pravda, tenkrát jsem ani neprotestoval. Řekl jsem jí - chceš pejska, měj si ho! Ochotně jsem s ní jel do sousední vesnice, odkud jsme si to malé chlupaté klubíčko přivezli. Štěňátko to bylo roztomilé, jak už ta štěňátka bývají. Dokud to bylo malé chlupaté klubíčko, nevadilo mi. Zejména když se o ně starala moje drahá polovička a ani mě k němu nepustila. Nakonec - byl to přece její pes.

Jenže z té malé, roztomilé chlupaté kuličky se postupem času vytáhl chundelatý šedivý hafan. Původně se jmenoval Ben a dodnes ho tak moje choť nazývá, ale já mu neřeknu jinak než Belfegor, zkráceně a mazlivěji Belfík - nebo taky Bel. Tak ho nazývám, když poslouchá moje choť, zní to skoro stejně jako Ben a ani to nevyvolává dojem nějaké obludy.

Ten pes za to nakonec nemůže. Je tak ošklivý, až je hezký. Nakonec - schvaluje mi ho i doktor Laštovka. Tvrdí, že pes je z tohoto pohledu lepší než fenka. Proč? Protože fenka se vyčůrá, jen vyleze před barák - a šup domů, zatímco pes si musí očůrat všechny body svého rajónu, takže svého páníčka protáhne kolem půlky sídliště nebo vesnice. A kardiaci jako já potřebují zdravotní procházky jako sůl.

„Jen se s ním projdi!“ slyším každou chvilku i od své drahé choti.

Jenže já opravdu nesdílím nadšení, že musím s čoklem každou hodinu ven, ať je venku krásně nebo padají trakaře. Existuje úsloví o počasí, »že by psa nevyhnal«, ale takový nečas jsem ještě nezažil. Belfegora nemusím vyhánět, žene se nadšeně sám i kdyby tam bil hrom a řádil uragán. V jeho kožichu je mu asi dobře, i když zmokneme skrz naskrz, což se o mně rozhodně tvrdit nedá. Zejména když mě po návratu z vděčnosti olízne. Víte, které zvíře je na světě nejpřítulnější? Mokrý a zablácený pes. Navíc mu musím po každém návratu z deště utírat starým ručníkem packy. On mě přitom líže. Líbí se mu to.

Má drahá polovička vystřízlivěla z nadšení nad tou obludou poměrně rychle. Zpočátku ho aspoň občas venčila, ale brzy ji to omrzelo. S Belfegorem se teď mazlí jen když je suchý, jinak to leží na mně. Venčení i krmení. Pravda, mohl bych se s ním během našich vycházek mazlit, ale já to za tak velkou výsadu nepovažuji.

Venčení je pro mě zkrátka ztráta času, částečně omluvitelná zdravotními důvody.

Což neznamená, že to dávám Belfíkovi najevo. Nemůže přece za to, jak vypadá, ani že je rodokmenem čistokrevný vořech. Oslovení jménem ohyzdného ďábla mu nevadí, výzvu: »Belfíku - jdeme ven?« si spojuje s příjemnou vycházkou a přijímá ji s vděčností. Tu výzvu ostatně dostává až když si ji sám vyžádá - vytrvalým hrabáním packou neboli hrabošením.

Tak tomu bylo i toho večera. Belfík chvíli hrabošil jemně, pak přitlačil. Pes nemá ostré drápy jako kočka, ale když zabere, je to cítit a mám už na kolenou kalhoty celé rozdrápané.

„No jo - tak jdeme ven?“ dočkal se Belfík konečně kýžené nabídky, vyskočil do výšky všema čtyřma a přitom se stihl otočit ke dveřím. Té psí radosti se člověk musí smát, i když se mu samotnému ven nechce. Ale darovaná radost nic nestojí - i když jde jen o psa.

Vyšli jsme tedy z domu. Výjimečně se mi to hodilo. Vaření mě nadšením nenaplňovalo a venčení mě aspoň zbaví spoluúčasti na přípravě oběda. Mám s Belfegorem vyzkoušených několik tras a okruhů, cesta kolem lesíka znamená nejdelší vycházku, než se vrátíme domů, bude oběd na stole.

Budeme spokojeni oba.


Vejšlap kolem lesíka začíná strmou cestou do kopce. Rychle vystoupáme nad úroveň hřebenu naší střechy a pokračujeme vzhůru do strmého kopce. Naštěstí člověk je na začátku vycházky čerstvý a při síle, i když u mě je to relativní - penzista není při síle nikdy a kokoti, co vymysleli čím dál tím pozdější odchod do důchodu, nikdy v životě nepracovali, takže si to neumí představit. Pravda, v Parlamentu nevadí, když poslanci při zasedání spí - někdo to omlouvá únavou, jiný tím, že spí vždycky když se jedná o pitomostech, takže fakticky spí pořád... nahnat je do práce, kde se vyžaduje nějaký výsledek, to by bylo nářků!

Jenže nadávat na náš Parlament nemá smysl, ty vyžírky beztak nikdo nepřinutí myslet na něco jiného než na svá vlastní konta a shodnou se až dojemně jen když si chtějí přidat na platech, jinak jsou tam platní asi jako myšinec v obilí... nechme toho... Po vyšlapání našeho kopečku popadá každý penzista dech jako čtyři lokomotivy a před další cestou se chvilku musí vydýchávat, zatímco mladý a svěží pes krouží kolem a občůrává všechno, co má svislý charakter - sloupy, kmeny stromů a dokonce i kameny, trčící z hlíny...

A pak se zase pohneme, teď už je to skoro rovinka, to se zase jde v pohodě...

Hřbet střechy rychle zmizel pod horizontem a před námi byl lesík. Belfík mě tam táhl, lesík byl jeho oblíbené místo, tolik svislých předmětů přímo volalo po označkování. Teprve na kraji, když si označil první stromy, se změnil z tažného zvířete ve zdržovací. Tady si něco musel očuchat, strom vedle byl také zajímavý... ale co, nemusím se přece hnát jako účastník orientačního běhu...

Jenže pak jsem si všiml něčeho, co mě donutilo zpozornět.

Cestu podél lesíka přehrazovalo cosi zeleného, co tady jaksi nemělo co dělat. Při mých dioptriích jsem hned nepochopil, kde se tu to divné křoví vzalo. Až zblízka jsem rozpoznal, že přes cestu padlo hned několik stromů. Bylo to divné, poslední dobou tu neřádily vichřice ani bouřky a stromy obvykle jen tak nepadají, zvláště když to jsou úplně zdravé, silné břízy, jak bylo vidět, když jsem se tomu blížil... No jo, budu sem muset přitáhnout motorovou pilu a překážku zlikvidovat, než mě začnou uhánět sousedi, že jim brání v cestě... co se dá dělat, je to náš les, odpovědnosti se nevyhnu... na druhé straně když strom padne přírodní cestou, odpadá dohadování o povolení kácet, ochranáři přírody nemají důvod štěkat... a březová polena v krbu dobře hoří, takže klid, jen je třeba podívat se, proč ty stromy spadly...

A až teď jsem si všiml něčeho, co mi vyrazilo dech.

V první chvíli se mi zdálo, že tady přímo do lesa havarovalo auto. Stříbrná metalíza signalizovala něco vznešenějšího než běžné vesnické favority. Jenže kde by se na této lesní cestě vzalo auto, které přerazí dvě statné břízy? Po lesní cestě je ozlomvaz i čtyřicítka a auto není tank, to by se nejspíš o tu první lehce opřelo, ale nevyvrátilo by ji - natož hned dvě!

Napadl mě ještě tryskáč. Jenže ten by nadělal paseku podstatně větší a kdoví, jestli by tu všechno kolem nebylo ohořelé. Že by helikoptéra?

Zrychlil jsem, ačkoliv Belfík v této chvíli zbaběle napnul vodítko opačným směrem a začal nesouhlasně vrčet. Nějak se mu tam nechtělo, ale Belfík je známý strašpytel, tomu se člověk nesmí divit. Kdysi štěkal i na svůj stín na stěně sousedova domu, asi ho považoval za konkurenta a nepřestal, dokud si ho neočichal.

Po dalších dvaceti metrech jsem si však konečně udělal lepší představu o podstatě toho tanku, který v našem lese tak snadno vyvrací stromy - a přinutilo mě to zpomalit. Konečně jsem začal chápat Belfegora, který teď už nepokrytě trhal vodítkem, jako kdyby chtěl utéci. Nechybělo mnoho, abych se dal na ústup i já.

Na kraji lesa, opřený o dvě statné vyvrácené břízy, stál velký stříbrný disk.


Kdyby se v té chvíli pohnulo něco víc než ševelící listy, asi bych se otočil a pelášil, co by mi mé staré kosti dovolovaly. Nejspíš bych také po stu metrech padl, jak by se dalo čekat u kardiaka, který tu stovku neuběhne ani za zlaté prase.

Jenže nic se nehýbalo, takže jsem se jen zastavil. Jít k tomu blíž se mi sice nechtělo, ale zvědavost mi na druhou stranu nedovolovala zdrhat při prvním podezřelém zvuku.

„Kuš, Belfo!“ okřikl jsem zbabělého psa.

Nic se kolem nepohnulo, i Belfík přestal trhat vodítkem. Ale nepřiblížil se ani o píď, raději od toho setrvával přesně o délku trvale napjatého vodítka dál než já.

Být to havarované auto, pídil bych se asi po posádce. I kdyby nepotřebovala pomoc, je v takové chvíli povinnost zeptat se. Leda by kolem kroužili policisté, pak už se to dá nechat na nich, oni si jistě vědí rady.

Kolem havarovaného ufouna se žádná policie neometala, nejspíš ji nikdo nevolal. Ale přece jen jsem si netroufl přistoupit blíž s voláním »Hej, pane, nepotřebujete pomoc?«. Dát se na útěk jsem mohl vždycky, ačkoliv je otázkou, zda by mi to pomohlo.

V té chvíli jsem uslyšel volání.

Vlastně - uslyšel není to pravé slovo. Kolem bylo ticho, rušené jen slabým ševelením listí, ale přímo v mé hlavě cosi zařvalo, až jsem sebou ulekaně trhl. I Belfík se vymrštil na všechny čtyři a rozštěkal se, jako když někomu usilovně nadává.

»Co jste zač?« zahřmělo mi v hlavě. »Zdejší domorodci?«

Rychle jsem se rozhlédl, neboť se mi zdálo, že ten hlas přichází zezadu, ale tam nikdo nebyl, hlas mohl v téhle síle vycházet jedině z toho stříbřitého disku - nebo poblíž.

»Komu patříte?« pokračoval hlas netrpělivě.

„Haló! Je tu někdo?“ zmohl jsem se na nejapný dotaz, abych nestál jako tvrdé Y.

»Ach jo, zase jednoduší zvukomluvci!« přešel hlas v mé hlavě do otráveného tónu.

„Je tu někdo?“ opakoval jsem. Nebyl jsem si jistý, zda tomu hlasu správně rozumím.

»Vnímáte aspoň šumomluvu?« otázal se mě hlas v mé hlavě místo odpovědi.

„Kdo to tady mluví?“ zeptal sem se.

»Zdá se, že aspoň vnímáte,« konstatoval otráveně hlas v mé hlavě, zatímco Belfík stále výhružně vrčel. »Dalo se to čekat, zvukomluvci nešumomluví. Musíme se s tím vyrovnat, pokud se chcete poumírovat. Cítím od vás nepřátelství, ale nenechte to propuknout, nebo se zevzdušníte. Nemám nic proti umírování, ale nepřátelství radím nezkoušet.«

Moc jsem tomu nerozuměl, ale vypadalo to skoro jako nabídka míru, což bych uvítal. Nepřátelství jsem ani nechtěl zkoušet. Nebylo proč.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se co nejmírnějším tónem.

»Tak se mi to líbí víc,« hřměl hlas. »Ale bez šumomluvy nehneme netělem, vnímáte ji, ale málo. Připohnu vás, jinak to nejde. Chcete mír?«

Závěru jsem - snad - rozuměl, takže jsem co nejmírněji odpověděl, že ano.

Zpod přeraženého kmene břízy se vysunulo cosi, co vypadalo zpočátku jako chapadlo chobotnice, ale pak to změnilo barvu a začalo se to podobat lidské ruce. Pak se zpod stromu vysunul tvor, trochu podobný člověku. Jako když tříleté dítě pomažete lepidlem a vyválíte v jemném černém peří. Z toho na mě svítily dva rudé body v místech, kde má člověk oči.

»Vypadáte nepříhodně,« obrátil se ke mně. »Ale z toho druhého svítí nepřítel.«

Už jsem nepochyboval, že hlas v mé hlavě pochází od toho skrčka. Zřejmě se bál psa.

„Belfíka si nevšímejte, to je hodný pes,“ řekl jsem co nejmírněji.

Belfegor zřejmě pochopil, že hovořím o něm, ale s tou divnou potvorou nechtěl být za žádnou cenu spojován. Jeho vrčení přešlo do výhrůžnějšího tónu.

„Kuš, Belfíku!“ okřikl jsem psa znovu, až se přikrčil ke keři a aspoň trochu zmlkl.

»Zvukomluva není šumná,« prohlásil tvor. »Bez šumomluvy se nepochopíme. Musím od vás ale získat oddělitelný kus těla.«

Tím mě trochu zaskočil. Naštěstí ho napadlo, že to není zrovna obvyklá otázka. Rychle si vyškubl jedno pírko - či co to měl na sobě - a podával mi je.

»Něco jako tohle,« ukazoval mi. »Jakýkoliv vzorek tkáně, třeba i uschlé!«

„Aha - to by snad ještě šlo,“ odvětil jsem.

Pírko jsem si od něho nevzal, zato jsem vytáhl z kapsy kapesní nůž, rozevřel ho, odřízl si kus vlasů a podal je tvorovi. Ucítil jsem jemné škubnutí, jak mi je vytrhl z ruky, pak si je chvíli prohlížel těma svýma žárovečkama, co měl místo očí, mnul je v prstech - či co to měl za štětičky na konci rukou, ale nakonec mi je podal zpátky. Asi se mu nehodily.

„Nic jiného vám ale nedám,“ řekl jsem rozhodně.

Jenže tvor nedal jinak a cpal mi chomáč mých vlasů zpátky. No dobře, pomyslel jsem si, zahodím si je sám. Jenže v té chvíli jsem na hřbetě ruky ucítil bodnutí.

„Au!“ ucukl jsem rukou. „Co to vyvádíš?“

Na hřbetě ruky jsem měl kapku krve. Neviděl jsem, že by ve své pracce držel injekční stříkačku nebo něco podobného, ale něčím mě píchl, to bylo jisté.

Naštěstí v té chvíli úplně ztuhl a neprojevoval žádné nepřátelské pohyby. To mě trochu uklidnilo, jenže mi začalo vadit něco jiného. Začalo mi hrozně hučet v uších. To jsou nervy, uklidňoval jsem sám sebe. Kdo by čekal, že ta potvora bude škrábat?

»No konečně!« promluvil zase tím svým způsobem. »Konečně ti rozumím. Začnu tedy od začátku. Co jste zač? Zdejší domorodci?«

»Copak?« pomyslel jsem si. »Ono mi to najednou rozumí?«

»Aby ne,« odvětil. »Snad si nemyslíš, že by ses šumomluvu naučil beze mne? Upravil jsem si tě, takže ti teď rozumím. Nevyšlo mi to úplně, ale... šumomluva je tisíckrát lepší než zvukomluva, budou ti rozumět i ti, kdo vaši zvukomluvu neznají.«

»To mám být nadšený, až mi bude kdekdo odposlouchávat myšlenky?« pomyslel jsem si trochu naštvaně.

»Jen klid, to se naučíš,« utěšoval mě. »Nesmíš myslet tak nahlas, když to není nutné. Většinou je šumomluva výhodnější, měl bys mi za ni poděkovat.«

»Tak ti tedy děkuji,« přistoupil jsem na jeho argument. Ta jeho šumomluva - nejspíš je to nějaká telepatie - může být opravdu výhodná. Poděkovat se tedy sluší.

»Ale ještě jsi mi neřekl, jestli jste zdejší, tedy domorodci!« opakoval opět otázku.

»Jak se to vezme,« pomyslel jsem si. »Jestli za domorodce považuješ zdejší rodáky, pak jsi neuhodl. Já jsem tady přistěhovalec a můj pes taky. I když pes je jen zvíře.«

»Ten druhý... nemyslí?« ujišťoval se opatrně.

»Ne,« ujistil jsem ho. »Zvířata si chováme, protože jsou užitečná.«

»Vy zdejší obyvatelé už umíte létat mimo zdejší svět?« zeptal se mě trochu opatrně.

»Asi myslíš létání do kosmu,« pomyslel jsem si. »To už umíme, i když ještě ne moc.«

»Jste na okraji našeho vlivu,« prohlásil. »Budeme se muset na vás podívat častěji.«

»No jestli sem chcete lítat jen na dívání, proč ne?« pomyslel jsem si. »Nebudete sami, kdo sem takhle lítá.«

»Copak? Byli tady snad Kwijenové?« zarazil se.

»Nevím kdo, ale tyhle létající mašiny už na Zemi byly,« ukázal jsem na jeho disk.

»To by museli být Kšagové,« uvažoval skrček. »Jestli jste je viděli - ti jediní se před domorodci neskrývají.«

»Vždyť já vás taky vidím,« pomyslel jsem si dobrácky.

»Protože mám poruchu,« odsekl nerudně. »Než sem přiletí naše lapjoa... ale už jsou na cestě. Poslyš, nepřeji si, abys o mé nehodě vykládal zdejším domorodcům.«

»Toho se neboj,« ujistil jsem ho. »V našem světě nikdo na tahle letadla nevěří.«

»Jak to myslíš - nevěří? Ty snad na ně taky nevěříš?«

»Vlastním očím věřím, když už něco takového vidím,« potěšil jsem ho. »Neznamená to, že by mi to uvěřili jiní.«

»Proč zrovna já mám vpýre na neřiditelné tvory?« posteskl si znenadání. Netýkalo se to ani uvěřitelnosti ani neuvěřitelnosti našeho setkání, zřejmě litoval něčeho jiného.

»Neřiditelné?« zpozorněl jsem trochu. »Co to znamená?«

»To znamená, že jsem si tě upravoval zbytečně,« odsekl. »Většina tvorů je ovladatelná a správně bych si s tebou mohl dělat, co by se mi zlíbilo. Jenže vaše rasa je odlišná od naší a převzetí neúčinkuje. Zbytečně jsem do tebe nahustil i spoustu našich znalostí, o strukturní úpravě nemluvě. Správně bych tě teď měl co nejdřív zevzdušnit, jenže bez síly to nejde...«

»Jaké znalosti že jsi do mě nahustil?« pomyslel jsem si.

»Když pořádně zapátráš v paměti, přijdeš na ně,« odsekl. »Jestli to ovšem stihneš, než přiletí naše lapjoa...«

Zapátral jsem ve své paměti... a došlo mi to.

Za chvilku sem zřejmě přiletí jejich »odtahová služba lapjoa« - a tady na tomto místě mě »zevzdušní«, neboli změní v obláček dýmu. Jasně, nepotřebují přece svědky. Udělal by to už tenhle skrček, jenže na to nemá sílu - asi energii. Což je ale pěkně zoufalá situace...

Některým lidem krátce před smrtí proletí hlavou celý jejich život. Podobným stylem mi teď proletělo hlavou všechno, co mi do ní tenhle skrček před chvílí »nahustil«. Ano, bylo to během toho protivného hučení v uších. Něco jako instalace zhuštěného - zazipovaného - programového systému do počítače.

A taky mi došlo, co bylo v tom škrábnutí. Byly v tom nějaké bakterie, nebo snad viry. Ne od nějaké nemoci, aby mě zabily - ačkoliv tyhle potvory občas používají i to. On ale ode mne potřeboval nějaké informace o našem světě, proto si mě... jen trochu upravil. Nejenže mě naučil šumomluvu - telepatii, dal mi toho víc. Počítal zřejmě s tím, že mě bude ovládat, což mu naštěstí nevyšlo.

Naštěstí!

Naštěstí nejsme kompatibilní, jinak bych byl loutka v jeho rukou, či co má za pracky.

Naštěstí... ještě že doufal, že mě ovládne. Jinak by mi nedal...

Došlo mi ale, co asi nastane teď. Do této chvíle mě potřeboval, aby se dozvěděl něco o Zemi, ale to už právě končilo. Teď už mě potřebovat nebude. Stačí škrábnutí - a za chvíli ze mě bude disciplinovaná mrtvola, která zaručeně nikomu nic neprozradí.

Odskočil jsem od něho aspoň o dva metry - a skoro současně jsem na sebe i na Belfíka použil »akmafas«. Ke všemu jsem si vzpomněl na poučku z vojny - kde padneš k zemi, aby ses skryl před nepřítelem, tam přiletí kulka. Znamená to po vykonání povelu »k zemi!« sám bez dalšího povelu změnit polohu - třeba se odkutálet stranou. Tady o kutálení nemohlo být ani řeči, proto jsem k sobě prudce přitáhl vzpírajícího se Belfíka a přitom jsem spolu s ním odskočil stranou do pole. Strniště mě snad neprozradí.

Na vojně jsem byl opravdu dávno, ale nebyly to marné poučky.

Na místě, kde jsem stál ještě před chvilkou - i tam, co stál Belfík - se znenadání ostře zablýsklo. Ten zákeřník sice tvrdil, že má na úplné »zevzdušnění« málo síly, ale tohle bylo taky dost kruté. Ačkoliv jsem i se psem stáli stranou, ovanul nás žár a do výšky se vzepjal velký černý hřib z prachu cesty. Ať to bylo cokoliv, i kdyby nás to neproměnilo v dým, jistě by to stačilo na okamžité upečení na místě. Ztuhl jsem stejně jako můj pes.

»Hajzle - ty na mě takhle?« pomyslel jsem si.

Vzápětí můj anděl strážný prokázal, že pořád ještě nespí. Včas mi došlo, že jsem si to pomyslel příliš hlasitě. Není chytré vysmívat se ozbrojenému zabijákovi, že se netrefil, když to může kdykoliv zopakovat.

Odskočil jsem i se psem, oněmělým strachem. Tentokrát jsem se nespokojil pouhým odskočením, ale vrátil jsem se na cestu. Byla umetená, prach to vytáhlo nahoru do černého hřibu, nebudu tu zanechávat stopy jako ve strništi, kde se pode mnou ohýbaly zbytky stébel. Ten skrček by se mohl podle toho orientovat.

Cítil jsem, jak se Belfík třese, ale neviděl jsem ho. Neviděl jsem ani své nohy a ruce. »Akmafas« jsem měl čerstvě vytvořený, naštěstí již funkční. Byl jsem tedy neviditelný - pro sebe, pro Belfíka, naštěstí i pro grázlíka u toho létajícího disku, který se teď rozhlížel, kde asi tak mohu být. Na víc jsem nečekal a rozběhl jsem se pryč.

Vzápětí další ohnivá koule vypálila pořádné kolo na strništi, kam jsem odskočil hned napoprvé. Ten grázlík mě samozřejmě neviděl, ale zaměřoval to nejspíš podle šumomluvy, pokud si nevšiml narovnávajících se stébel. Musím být zkrátka ticho, ani na nic nemyslet. Naštěstí byl zticha i pes, výjimečně souhlasil s útěkem a nejenže jsem ho nemusel táhnout za sebou, naopak táhl on mě.

Jenže v té chvíli se zablesklo tak silně, až mě to úplně oslnilo. Krátce poté mě udeřila do zad tlaková vlna, až mi podrazila nohy. To byl mnohem větší výbuch než ty dva předtím! Upadl jsem na kamenitou cestu, ale nedbal jsem na odřeniny, rychle jsem vyskočil a podíval se, co se tentokrát děje.

Nad lesíkem prudce stoupal létající disk, podobný tomu v našem lesíčku. Spatřil jsem ho jen na zlomek vteřiny, pak mi stejně náhle zmizel. »Akmafas«, došlo mi. Kšagům je prý jedno, jestli je domorodci vidí nebo ne, ale Ipájové se zbytečně neukazují.

Byli to zřejmě Ipájové - krajané toho skrčka. Lapjoa se jistě spokojila záchranou jejich ztroskotance, o mě už zájem nejevila. Leda - ovšem u Ipájů je možné všechno - leda by ho místo záchrany prostě »zevzdušnila«. Mrtvý svědek - dobrý svědek, žádný svědek - ještě lepší svědek! Napadlo mě fakt na poslední chvíli použít »akmafas« a vzít do zaječích!

Teprve teď se mi ale roztřásla kolena. Klepal jsem se jako ratlík - úplně stejně jako náš Belfík, kterého jsem pořád držel na zkráceném vodítku u nohy.

Radši odtud pryč a co nejdál!

 


Obsah Dále

10.04.2017 23:54