Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Záděra

Dorazil jsem domů dřív než jsem původně předpokládal. Jako kardiak bych měl po stu metrech běhu padnout vysílením, ale když jde o život, to člověk sesbírá kdejaké zbytky sil, jen aby si zachránil kůži!

Zapadl jsem domů a ulehčeně si oddychl. Můj dům - můj hrad!

Ačkoliv - před Ipáji by mě neochránil ani nejdokonalejší protiatomový kryt. Musím doufat, že o mě nevědí. Jestli toho skrčka »zevzdušnili«, jsem v bezpečí. Lidé - pokud nejde o nežádoucí svědky - jim obvykle nestojí za ztrátu síly. Kdyby je ale ten spratek na mě jako na nežádoucího svědka upozornil, dali by si s vypátráním mé maličkosti jistě víc práce a pak by mi nepomohl ani »akmafas«.

Nechali mě ale utéci z místa činu. Zřejmě výslechem čas neztráceli. Zklamal je - takže poprava a pryč! Záblesky si domorodci nějak vysvětlí a i když ne, bude to jedno, domorodci přece »akmafas« neznají... hlavně nenechat naživu svědky!

Země je zřejmě na hranicích sfér vlivu Ipájů, Kwijenů a Kšagů - jak z řečí toho skrčka vyplývalo. Nejsem zdaleka první, kdo na vlastní oči viděl létající disky. Objevují se u Země už dlouho a když to přežili ti přede mnou, mám snad taky naději, že si mě už nevšimnou.

Kolik lidí ale takové setkání přežilo? Asi jich mnoho nebylo, když se mezi lidmi vedou řeči o »malých zelených mužíčcích«. Ty potvory jsou přece chlupaté a černé! Létající disky vidělo asi víc lidí, jenže pěkně z dálky. Zblízka... zblízka jich určitě bylo méně, tyhle bestie nenechávají svědky naživu, aby o nich povídali ostatním...

Ačkoliv - nejsou zrovna Kšagové malí a zelení? Jsou! A zrovna ti se před lidmi tolik neschovávají! Měl jsem zkrátka smůlu na Ipáje, ty ještě nikdo neviděl. Nebo viděl, ale pak už o tom nikomu nevykládal, Ipájové jsou při likvidaci nepohodlných svědků důslednější. Kšagové také nebudou žádná neviňátka... nicméně, někdo je přežít mohl...

Dobrá, měl jsem asi kliku, jaká se často nestává. Co s tím? Nejspíš budu pěkně mlčet, ani neceknu. Rozhlašovat všude, jak jsem hovořil s pravým ufónem, to bych taky mohl brzy vykládat jen chovancům nejbližšího blázince. Mám na to důkazy? Kus vypáleného lesa není žádný důkaz! K tomu stačí odhozená sirka kdejakého kuřáka. Já sice nekouřím, mě z toho nikdo podezírat nebude, ale budu se tam muset podívat, jestli tam přece jen něco nezůstalo. Měl bych to co nejdřív uklidit a zamaskovat, aby nebyly řeči. Takže to zůstane mezi mnou a Belfíkem. A pes o tom nikomu neřekne, psi nemluví.

Moje drahá polovička mě samozřejmě stačila zapojit do přípravy oběda. Moje úloha je poměrně jednoduchá - oloupat brambory a dát je vařit. Na tom není co zkazit. Dokážu sice sníst všechno, co si uklohním, ale to není chlubení, to je výstraha. Mohl bych si na to pozvat jen svého největšího nepřítele. I kdyby do té chvíle mým nepřítelem nebyl, pak by už byl.

Tří explozí na kopci si nevšimla ani moje choť, která jinak slyší všechno. Znamená to, že si jich ve vesnici nevšiml nikdo. Moje choť jinak slyší i rachot popelářského auta, aby mě hned poslala pro prázdnou popelnici. Bydlíme na vyvýšené plošince nad silnicí, k nám by se popeláři s autem neobtěžovali a musíme popelnici každou středu svážet dolů k silnici. Když na to zapomenu, zůstane nevysypaná, což ani moc nevadí, odpadků máme málo a stačilo by ji vozit jednou za čtrnáct dní. Což není možné, na to má moje choť jedno kouzelné zaříkadlo »cokdyby!«. Takže tahám popelnici i kdyby trakaře padaly.

Belfíku, necháš tu kočku? Sakra, co je to za psa, když se k němu lísají všechny kočky z okolí! Cizí kočku, která se k nám občas zatoulá, poznáme podle toho, že se před Belfíkem snaží zdekovat. Ty místní už dávno pochopily, že je zrovna náš pes nehoní. Belfík je zkrátka psí pacifista.

Kašlu na to, tak nebezpečné zážitky se nestávají tak často, abych se musel bát repete. Jak se říká, byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. I když se nám Rakousko vrátilo, jen mu říkáme Evropská unie, jsme tam zase neustále okřikovanou a okrádanou menšinou. S tím asi nikdo nehne, na pořádnou rebelii je nás zkrátka málo, jak to kdysi napsal Karel Havlíček Borovský o holičích. Naštěstí nás Čechy aspoň nepopravují. Zatím.

Zážitek to ale byl, to je bez řečí!

Jenže to bez řečí i zůstane...


Večer jsme se s chotí vypravili do hospody.

Ne že bych po tom až tak toužil. Hospodské řeči u mě obzvláštní nadšení nevyvolávají a doma bych si mohl dát pivo, zatímco v hospodě cucám kofolu. Jenže má paní má jednou za týden babský kroužek a já ji tam vozím. Ve vsi je jen jedna hospoda dva kilometry od nás a než tam jít pěšky, to už radši vytáhnu naši starou škodovku. Ostatní chlapi tam své drahé polovičky vozí taky, jenže na rozdíl ode mě si klidně dávají pivo, občas i s rumem. Je téměř vyloučeno, aby je policajti načapali - na vsi je člověk nevidí jak je rok dlouhý a do města nikdo z hospody nejezdí. Jenže já mívám v autě obzvláštní smůlu, stačí abych překročil rychlost o pět kilometrů a už mám do sbírky další pokutový útržek.

Před chlapy si občas stěžuji, že jsem v bodové tísni, takže musím jezdit mravně. Je to jako Japonský způsob stávky »jedeme přesně podle předpisů«, zajímavé je, že v Japonsku je tento druh stávky zakázaný zákonem, takže tam mají zákon přímo vyzývající k porušování předpisů! Kocourkov zkrátka není jen u nás! Chlapi se mi za kofolu posmívají, ale bodová tíseň je bodová tíseň, ve městě už živoří nešťastníci s odebraným řidičákem, to je důkaz, že nejde o neškodnou záležitost a umožňuje mi to odkázat každého posměváčka do patřičných mezí aniž by se čertili.

A tak, zatímco se moje choť vybavovala u »babského stolu«, seděl jsem mezi chlapy a poslouchal jejich moudra. Málokdy jsem se přidal do diskuse, ale v každé diskusi musí být nejen ti, kdo vášnivě diskutují, ale především posluchači, bez nich by se to neobešlo. Chlapi už věděli, že jim moc nekafrám, zato je poslouchám, diskuse tedy vedli jiní.

Dnes se vedly hovory o Slávkovi Procházkovi. Diskuse se často vedou o nepřítomných a kdo předčasně odejde, způsobí změnu tématu, neboť ho ostatní začnou pomlouvat. Slávka nechávali na pokoji jen z toho důvodu, že důležitějším námětem byla jeho nemoc. Prostě za to nemohl, že začal stonat. Nejlépe se mluví o mrtvých, málokdo se odváží pomlouvat je už prvním rokem po smrti. Samozřejmě nevím, o čem se vedle bavily naše baby, ale bylo velmi pravděpodobné, že na Slávka přišla řeč taky, náhlá nemoc je vděčné téma nejen pro chlapy, ale ještě víc pro ženské.

Poslouchal jsem pozorně, jestli se někdo nezmíní o explozích nad naším domem, ale jak se dalo čekat, nikdo si toho nevšiml. Nebylo divu, když to přeslechla i moje paní! Aby si toho někdo všiml, musel by stát na protější straně údolí, ale co by tam kdo dělal? Já jsem se tím samozřejmě nechlubil, jednak by mi to nikdo neuvěřil a za druhé by mě všichni nazvali zbabělým kojotem, který prchne před kdejakým stínem.

Chtěl bych vidět, jak by se na mém místě zachovali jiní! Vsadím se, že by utekl každý. A kdyby ne, hrdinu by tady ze sebe nedělal. Ten skrček rozhodně nemluvil o »zevzdušnění« jen tak. Být na mém místě někdo, kdo by včas nepochopil oč jde a nevystihl by rozhodující okamžik k útěku, mohl by teď s ostatními mraky tiše plynout někde nad Polskem.

Řeči v hospodě mohou být velice užitečné, když člověk něco potřebuje. Dozví se tam, kde sehnat dobré zedníky, kterému pokrývači je lépe se vyhnout, neboť je drahý a ke všemu střechu zvorá, který autoservis je lepší a který je lépe objíždět velkým obloukem. Jenže to člověk musí vyprovokovat, jinak se chlapi baví o tom, co komu slina na jazyk přinese, Bývá to nejčastěji fotbal a ženské, ani jedno ani druhé mi nestojí za účast.

Jsem zkrátka posluchač. Ale i ti jsou vítaní, rozhodně víc než svárlivci.

Jsem v hospodě spíš kvůli své paní. Babský kroužek je aktivnější než chlapský, zřejmě má větší pole témat a když na to přijde, ženské se užitečné informace dozvědí stejně snadno jako chlapi. Kdyby sem jezdila jen moje choť, vystačilo by nám to také. Jezdím s ní vlastně jako její osobní šofér. Mohla by jezdit i sama, řidičák má, jenže od té doby, co se s autem otočila dvakrát přes střechu, si raději jezdit netroufá. A mám snad sedět v autě, než se naše ženské vypovídají? To už je lepší poslouchat pivní fotbalové žvásty a usrkávat k nim kofolu.

Toho večera mě navíc na prostředníčku levé ruky začala pálit záděra, jak už to záděry umí. Budu ji muset ošetřit, ale v přítmí hospodského sálu to nešlo. Byl to další důvod odejít dřív, i kdyby nás zbývající parta rozdrbala do mrtě, ale když jsem viděl, jak se moje drahá polovička dobře baví, raději jsem seděl mlčky. Jen jsem si prostředníček občas olízl a vysál. Chce to trochu desinfekce a vlastní sliny krátkodobě taky vystačí. Ostřejší alkohol by byl asi lepší, jenže kdo to kdy viděl, aby se v hospodě slivovicí nebo vodkou ošetřovaly rány, tam se alkohol zásadně pije - a já přece řídím!

Naštěstí čas ubíhal, i když se mi to zdálo delší. Znáte to - vteřina na rozpálené plotně se zdá každému delší než hodina v pohodlném křesle. Konečně se dámský kroužek na konci sálu zvedl. Moje polovička zaplatila útratu i za mě, zbývalo mi dopít kofolu, zvednout se a pomoci ženě galantně do bundičky.

I kdyby venku lilo, do auta se dostaneme a pak už budeme v suchu až domů. Venku ale bylo hezky, takže choť vysedla ještě před domem a jak spěchala domů, vypustila z předsíně Belfíka, který se radostně vrhl ke mně. Zatímco jsem otevíral garáž, pes seděl u dveří auta, aby mohl nasednout jako první - Belfík bere svezení do garáže jako výsadu, neboť je lepší mít psa vedle sebe, než ho nechat motat se venku a omylem ho přejet.

„Tak pojď, Belfo!“ otevřel jsem mu dveře auta.

Pes okamžitě nasedl. Přeskočil moji sedačku a usadil se na místě spolujezdce. Tak to máme zavedené už od štěněte. Jakmile jsme zajeli do garáže, Belfík vyskočil a vyskočil ven přímo přese mne. Musí se přece proběhnout venku, než garáž zavřu!

Před večeří jsem se rozhodl ošetřit si záděru na ruce. Vytáhl jsem nůžtičky na nehty, dezinfekci a pro jistotu i náplast, rozsvítil si velké světlo a šel jsem na věc.

Při bližším pohledu na ostřejším světle než v hospodě jsem ale zkoprněl.

Nebyla to záděra.

Pod nehtem mi vykukovalo něco, co se nejvíc podobalo - duté injekční jehle.

Jenže jsem to měl pod nehtem a jak bývají nehty částečně průsvitné, bylo znát, že mi to vyrůstá z malé modravé bobulky.

Okamžitě jsem zapátral ve své paměti... a došlo mi to.

Je to opravdu injekční jehla, Ipájové jí říkají oncik. Dopoledne na kraji lesa mě něčím podobným bodl ten mimozemský skrček! Chtěl mě »převzít«, abych se stal jeho loutkou, ale neovládl mě úplně. Získal jsem jen schopnost telepatie, kterou těžko využiji, ale naštěstí pro mě i schopnost využívat neviditelnost »akmafas«, která mi tam u lesa zachránila krk. Ale co s tím? Pro zloděje by byla neviditelnost zlatým dolem, ale já přece nejsem zloděj!

Jenže oncik - to je mnohem horší. Když jsem zapátral ve své paměti, objevil jsem tam, že oncik má jen jediné využití. Když někoho škrábnu, vpravím mu do krve nějaké mikroby - či co to mám v té bobulce... a dotyčného změním stejným způsobem, jako mimozemský skrček změnil mě. Jen nevím, jak bych někomu dal mimozemské vědomosti, co jsem získal krátce poté v tom hučení v hlavě. Možná bychom si mohli telepaticky popovídat, ale to bych raději neriskoval. Upravený totiž získá neviditelnost »akmafas« a hlavně - další oncik. Tím by tuhle blbost úplně nekontrolovaně šířil dál. Zamořit lidstvo neviditelnými zloději, to by se zřejmě těm mimozemským skřetům hodilo! Ba ne, budu to muset zlikvidovat.

Jenže - jak? Amputovat? Možná i s prstem? To snad ne!

Ostatně, jestli ty znalosti, co mi nasadil do hlavy, nejsou jen kecy, mám to i v genech. Součástí úpravy je schopnost regenerace... takže by mi to vyrostlo znovu, nejspíš i s prstem. To vlastně může být ještě lepší, ale taky to znamená, že mi od toho nepomůže ani amputace.

Zaplaťpámbu, že už jsem penzista a moje polovička je dávno po přechodu! Děti máme vychované, aspoň nehrozí, že bych tuhle úchylku šířil přes své potomky! A dobře že to mám jen na levé ruce, došlo mi. Ani bych nesměl nikomu podat ruku. Stačí tak málo... a neštěstí je hotové. Asi bych si měl na levou ruku pořídit pevnou koženou rukavici, abych vyloučil i nešťastnou náhodu!

Bylo to ale lepší, než jsem se obával. Po chvilce jsem zjistil, že mám pod nehtem nové svaly či co, takže mohu tu jehlu úplně zatáhnout pod nehet a zase vystrčit. A ne o moc, takže by možná stačilo nechat si na prostředníčku narůst delší nehet jako ochranný kryt.

Zasunul jsem jehlu pod nehet a přejel si přes ni prstem. Neškrábalo to. Zřejmě se s tím dá žít. Vzal to čert, komplikace je to jistě nepříjemná, ale musím se na to dívat z lepší strany. Podle nejčernějšího scénáře bych teď bůhvíkde plul oblohou jako obláček...

Vstal jsem a šel uklidit nepoužitý zdravotnický materiál.

„Už to máš hotové?“ zeptala se mě žena, pobývající celou dobu v koupelně - ostatně to nemohlo trvat dlouho...

„Jo, můžeme večeřet!“ řekl jsem.


Po večeři jsem se poohlédl po internetu, abych se dozvěděl, co všechno svět ví o těch ošklivých černých mimozemských skřetech. Úspěšný jsem ale moc nebyl. Létající disky, to je něco jiného, poletují nad Zemí snad už od dob staré Indie, ale s huňatými černými skřety jsem se setkal jen ve starých severských bájích, Tolkienem ztvárněných do filmové podoby. Mimozemšťané jsou povětšinou hladcí a zelení.

Nemohlo by to být rozdílem mezi vesmírnými rasami? V tomto směru mě ale skrček mnoha vědomostmi nevybavil. Kšagové jsou prý zelení a je jim jedno, jestli je domorodci vidí nebo ne, ale černí Ipájové se zbytečně neukazují. Bodejť, vypadají určitě mnohem hůř, skoro jako čerti ze starých bájí.

Leda - leda by to tak opravdu bylo. Jestli o naši oblast vesmíru soupeří konkurenční rasy, mohli by se tu střídavě objevovat jedni i druzí. Ipáje si lidé s diskovitými letadly tak často nespojují, zřejmě důsledněji používají »akmafas«. Z dnešní doby zprávy o nich chybí.

Nejhorší by pro lidi na naší Zemi bylo, kdyby si to zde mimozemští protivníci rozhodli rozdat v nějaké válčičce - a většinu z nás přitom »zevzdušnili«. Nebylo by to nic nového, na Zemi se tomu vznešeně říká »collateral damages« a bývá to v každé moderní válce největší svinstvo. Nerozhoduje přitom, kdo válku vede. Válka je svinstvo vždycky, ať při ní udatní bojovníci řežou hlavy nepřátel ručně, nebo na vesnici shodí jednu bombu, která ji srovná se zemí a lidi změní v černé spečené hromádky. Hlavy řežou barbaři, sofistikovaně po tisících zabíjejí vysoce vyspělí gentlemani. Jedni i druzí se až příliš často považují za nadlidi.

Můžeme se jen modlit, aby se nám vyhnuli. Jsme přece na okraji jejich velmocenské zájmové oblasti, ať se perou jinde! Ačkoliv - válka je jistě svinstvo i v dalekém kosmu.

O Ipájích ani dalších kosmických rasách jsem se z internetu nedozvěděl nic víc, než co mi o nich víceméně nechtěně utrousil můj skrček. Nakonec jsem ale usoudil, že mi to může být ukradené. Nic v tom nezměním, ani kdyby měla již příští úterý začít další intergalaktická válka právě na Zemi. Takže jsem ani moc neprotestoval, když má drahá polovička lakonicky (samozřejmě i za mě) rozhodla:

„A jde se spát!“


Na to, co jsem to dopoledne prožil, jsem spal kupodivu dobře. Nebudila mě ani bolest zad, obvyklá při otáčení z boku na bok. Řekl bych, že jsem spal tisíckrát lépe než dosud. Ani revma v levém lokti se tentokrát neozvalo.

Ráno jsem se probudil čilý jako rybička. Takový pocit svěžesti jsem nezažil posledních dvacet let, ne-li déle. Není divu, že jsem byl hned po ránu ve vynikající náladě.

Narazil jsem ale na rozmary mé ženy. Ta, ačkoliv žádné napětí ani nebezpečí nezažila, vypadala jako po proflámované noci. Navrhl jsem ji, aby zůstala v posteli, snídani jí přinesu na podnose, aby si užila obskakování. Má to ráda, proč jí neudělat radost.

Uvařil jsem v rychlosti dvě kávy. Káva je vedle vařených brambor a čaje jedno z mála jídel, na která si troufnu. I když na kávě už je co zkazit. Jednou jsem se při přípravě zakecal, všichni už měli kávu odnesenou na stůl, jen moje stála pořád vedle varné konvice. Mezitím si dcera namazala krajíc, posypala nakrájenou cibulkou - a posolila. Potíž je, že uklidila do příborníku cukr a vytáhla sůl a druhá zrada číhala v tom, že v příborníku byla jako ve všech standardních kuchyňských linkách sůl i cukr ve stejných skleněných nádobkách - hádáte-li, že jsem si kafe několika lžičkami řádně osolil, hádáte správně. Navíc jsem dlouho, poctivě při další řeči míchal, aby se s výsledkem nedalo dělat nic než vyplivnout a vylít do dřezu.

Dnes máme cukr v ozdobných cukřenkách, takže tohle nebezpečí nehrozí. Uvařil jsem tedy dvě kávy - druhou pro sebe - a manželčinu postavil na podnos vedle její krabice léků. Byla to původně krabice na dvacet disket 3,5 palce. Kdo si pamatujete jejich velikost, umíte si asi představit, co léků moje paní denně spolyká. To se ví, jsme už oba penzisti.

Náladu jí to však vylepšilo a to bylo hlavní. Jen se mě ještě zeptala, zda jsem její kávu zamíchal správným směrem, tedy po směru hodinových ručiček. Ujistil jsem ji, že ano, sobě přece kafe míchám proti směru. Nebyla to pravda, protože se mi to lépe míchá podle mě, ale spokojenost nade vše. Jako kdyby na směru míchání kávy záleželo! Ačkoliv - moje choť se ráda počítá k čarodějnicím a u těch na těchto prkotinách záleží, jak krásně popsala autorka Harryho Pottera v knize o Princi dvojí krve. Ve zděděné učebnici lektvarů tam byly kacířské poznámky jako »nemíchat sedmkrát vpravo, ale třináctkrát vlevo« a podobné nesmysly. Má choť ale na čáry věří, nebo to aspoň úspěšně předstírá, takže kdybych se podřekl, že jsem si na to jako obvykle vzpomněl až po opačném zamíchání, byl by oheň na střeše.

Není nad milosrdnou lež, ve správný okamžik podanou!


Den dobře začal, v chalupě se usadil klid a mír. Krátce před obědem jsme však zjistili, že nemáme cibuli. Ne že by předtím došla, to by byla moje chyba, kdybych včas nenahlásil, že její zásoba dochází, síťovaný pytel s cibulí, zavěšený ve sklípku na háku na ochranu před myšmi, byl ještě nejméně ze třetiny plný, jenže se ukázalo, že cibule, kterou jsem donesl, byla měkká a shnilá. Došel jsem pro jinou, ale přinesl jsem celý pytel, protože takové byly skoro všechny. Chvíli jsem je na světle probíral, ale obsah pytle byl zkažený do jedné.

„Cibule musí být!“ rozhodla moje choť. „Bez cibule nevařím!“

Má ovšem pravdu, každé vaření začíná »vezmi co největší cibuli, není-li, pak postačí tři menší...« - jenže najednou se ukázalo, že nemáme žádnou.

„Seber se a dojeď pro cibuli!“ rozhodla to moje choť.

„Jenom pro cibuli?“ protestoval jsem. „Nepotřebujeme ještě něco?“

„Vlastně jo, ještě k večeři dva camemberty,“ vzpomněla si.

Vrazila mi do ruky nákupní tašku, přidala stokorunu a rázně mi ukázala na dveře. Pak šla dál sledovat televizi. Bez cibule se zkrátka nevaří.

Šel jsem našlápnout naši starou škodovku a vyrazil do města. Včera bylo krásně, dnes naopak lilo, jak se říká, psa bys nevyhnal... to je v případě Belfíka nesmysl, déšť mu nikdy při vycházce nevadil...

Přes vesnici jezdím zásadně mravně, na pokuty nemám a za každou bych od své drahé polovičky schytal dlouhou přednášku o dodržování pravidel silničního provozu.

Můžete jezdit jako mistr, ke smůle stačí, aby jel jako prase ten druhý. V zatáčce na mě znenadání vybafl kamion. Řezal zatáčku nejméně stovkou, tahačem jel prostředkem silnice a zadní část extra dlouhého návěsu brousila až po mé polovině. Nejsem sebevrah, abych to napálil z boku do návěsu, raději jsem strhl volant co nejvíc vpravo, jenže tam se pod koly mé škodovky utrhla nezpevněná krajnice.

Předtím jsem vydatně brzdil, jel jsem už skoro krokem, takže jsem sice dosedl na bok do škarpy, ale jen jsem pohladil trávu a stál jsem. Pohledem do zpětného zrcátka jsem viděl, jak kamion plnou rychlostí mizí v dáli. To prase muselo vědět, že mě nahnalo do škarpy, ale aby ho napadlo zajímat se, jestli nepotřebuji pomoc, to ne!

Vysoukal jsem se z kabiny, dveře teď mířily šikmo vzhůru, takže jsem lezl ven nahoru jako z tanku. Opatrně jsem auto obešel. Nebylo to tak zlé, jak jsem čekal. Jel jsem předtím krokem, takže jsem to jen jemně opřel o protější travnatý břeh škarpy. Při troše štěstí tam nemusí být ani škrábanec.

Jenže mi bylo jasné, že sám auto ze škarpy jen tak nedostanu. Potřeboval bych aspoň náklaďák, aby mě vytáhl. Jenže pršelo a jako na potvoru nic nejelo. To tady můžu stát mezi poli pěkně dlouho, zmoklý jako myš.

Zkusil jsem nastartovat, ale bylo mi předem jasné, jak to skončí. Obě přední kola stála na mazlavé hlíně, když jsem pustil spojku, auto se ani nehnulo, ačkoliv tachometr ukazoval, že jedeme. Jistě, kola se točila, ale naprázdno.

Vypnul jsem motor a šel dozadu do kufru pro lano. Jinak to nepůjde, teď jen ochotného řidiče, jedoucího kolem.

Jenže jsem zjistil, že se nedostanu k přednímu oku, kam se dá lano uvázat. Nárazník se všude opíral o bahno, ruka se mi tam nevešla. Natož abych provlékal lano okem.

To bylo ještě horší. Obešel jsem auto ze strany škarpy. Potřeboval bych tady jen trochu zabrat, třeba tím krámem pohnu, stačilo by o píď! Jenže to nepřicházelo v úvahu. Už jste viděli kardiaka, aby pohnul autem?

Takže jsem zjistil, že nepotřebuji jednoho ochotného řidiče, ale nejméně dva pořádné chlapy, žádné houžvičky, nejlépe stěhováky, co odnesou ve dvojici po schodech i piáno.

A ke všemu prší a silnice prázdná.

Ze vzteku jsem se opřel o horní hranu střechy, jako kdybych chtěl auto narovnat sám. Byl to projev bezmoci, vzteku na řidiče toho kamionu, co mě natlačil do škarpy a ujel, ale také zimy a vlhka, neboť pořád pršelo a moje bundička nebyla vhodná do deště.

K mému nebetyčnému údivu se škodovka pohnula. Jen trochu, ale pohnula se. Ačkoliv by to nemělo být nic platné, zabral jsem ještě víc. Polobotky se mi bořily do rozmoklé hlíny, ale auto začalo klouzat směrem do silnice. Udělal jsem ještě dva nesmělé krůčky a tlačil dál, kam až to půjde. Vzorek pneumatik byl plný mazlavé hlíny, klouzaly jako namydlené. Ještě kus, ještě půl metru...

Nechtěl jsem tomu věřit, ale auto stálo na silnici!

Pod pravými koly byla sice krajnice, ale držela. Předtím se utrhl bok příkopu, teď stálo auto na pevném. Pravý bok byl celý od hlíny, případné škrábance objevím, až to umeju, ale byl jsem ze škarpy venku.

A ani jsem nebyl zadýchaný! Já - už deset let kardiak!

Nemohl jsem tomu ani uvěřit, ale na druhé straně nemělo smysl čekat, až krajnice pod koly opět povolí. Oběhl jsem auto, otevřel dveře a vpadl na sedadlo, ani jsem se nesnažil očistit si zablácené boty. Klíč - startér - jednička - jedem!

Ale teprve když jsem se rozjel, došlo mi, že se stalo něco nepřirozeného.

Kardiak vytlačil sám auto z příkopu!

Ukažte mi lékaře, který si po vyslechnutí takové historky nezaťuká prstem na čelo!

Jel jsem do města pomalu, třicítkou. Musel jsem si to trochu přebrat v hlavě. Proboha, co se to stalo? Že bych už nebyl kardiak?

A pak mě to napadlo. Sakra - nemůže za to zase ten mimozemský skrček?

Logické by to bylo. Vlastně jako jediné by to odpovídalo. Chtěl ze mne udělat loutku, ale s loutkou kardiakem by velkou díru do zdi neudělal. Naštěstí to byl génius. Potřeboval jen špetku mých vlasů - v každé, i odumřelé buňce je přece celá DNA! A bleskově vymyslel přestavbu, abych mu vyhovoval. Mělo to jen jednu chybu, nevyvedlo se mu ovládání, ale to byla jen další moje klika, neboť mi to umožnilo v kritické chvíli se mu vzepřít.

Takže jsem na tom vydělal tisícinásobně víc, než se dalo čekat.

Mezitím jsem opatrně zastavil na parkovišti před marketem a vystoupil z auta. Jediný pohled mi řekl, že s tak zablácenými botami mě uvnitř nepřivítají, ale sáhl jsem dozadu pro hadr, kterým si zevnitř utírám zapocená skla... pak si sem dám jiný...

Zatímco jsem si otíral boty z nejhrubšího bláta, zjišťoval jsem další příjemné změny. Vůbec jsem se nezadýchal ani když jsem se předklonil až k zemi. A když jsem se schválně zprudka narovnal, nezatmělo se mi před očima, jako v posledních letech. Opravdu, byl jsem v mimořádně dobré formě! Tím lépe!

Nákup jsem pořídil rychle. Pytel cibule a dva camemberty, na to jsem ani nemusel objíždět celý vnitřek marketu. Zajel jsem s vozíkem k pokladně, zaplatil a s taškou klusal k autu. Vážně - klusal jsem! Jako mladík! Nikdo se za mnou neotočil, aby ten zázrak viděl! Ale ve mně všechno jen jásalo.

Bylo to víc než výhra jackpotu v největší loterii!


Předal jsem své choti nákup, zejména cibuli - jednu jsem musel hned oloupat a jemně nakrájet, aby choť po cibuli neslzela. Já nevařím, takže když pro slzy nevidím, žádná škoda. Choť by mě sice ještě zaměstnala, ale prohlásil jsem, že teď musím umýt auto, nahodil mě venku jeden náklaďák blátem, ať nejezdíme v zabláceném. To uznala a mohl jsem jít.

Auto jsem opláchl jen zběžně, abych se přesvědčil o případných škrábancích. Nebylo ale pod blátem ani škrábnuté, takže další plus. Ne že bych to tomu praseti v kabině kamionu odpustil, ale nebýt toho, nezjistil bych, jaký jsem jura. Nebo až kdovíkdy později.

Strčil jsem auto do garáže, ale nespěchal jsem se vrátit do kuchyně. Místo toho jsem se tiše vyšplhal na půdu. Už to byl v poslední době výkon, schody jsou pro kardiaky nepřátelé. Teď mi ale nevadily. A jako by to nestačilo, vylezl jsem po žebříku do střešního okna vedle komínu. Ne že bych chtěl vymetat, čistě z hecu, jestli mě žebřík zdolá. Naposledy tam po něm lezl kominík, ale to jsou hoši na výšky zvyklí.

Žebřík mě ale ani nezadýchal. Dobrá, konec zkoušek, to by stačilo. Vezmu to jako fakt, jako bonus, nebo snad dárek? Od toho černého huňatého skřeta? Poděkoval bych mu, kdyby mě nechtěl zabít. Ale děkovat někomu, kdo vám usiluje o život, je přece nesmysl. Nedělal to ostatně pro mě, ale pro sebe, ještě že mu to nevyšlo!

Takže to byla spíš taková náplast, odškodné za způsobenou újmu, především za strach, který jsem tam nahoře prožil. Měl bych se tam po obědě vypravit s Belfíkem a podívat se, jaké tam zůstaly stopy.

Slezl jsem z půdy a vrátil se ke své choti, ale hned jsem se hrnul do koupelny se slovy, že se musím taky trochu umýt. Nebyla to pouhá výmluva, umýt jsem se potřeboval. Jenže jsem se tentokrát myl dlouho a důkladně, aspoň podle času, stráveného v koupelně.

Umytí by mě tak dlouho nezaměstnalo, ale delší chvíli jsem strávil prohlížením svého obličeje. A také onciku na levém prostředníčku. Nezmizel, ale ani se už neměnil a nesvědil. Když si toho nebudu všímat... ale spíš bych si měl nalakovat nehet, aby skrz něj neprosvítala ta modravá bobulka. Uvidíme! Zdálo se mi ale, že se se mnou děje ještě něco, jenže jsem za nic na světě nepřišel na to, co to je.

Ale co, když na nic nepřijdu, nepřijdou na to ani jiní. Hodíme to za hlavu!

Belfík podle svého zvyku u oběda loudil, ale tentokrát toho moc nedostal. Manželka je jako kuchařka vynikající a možná přece jen umí čarovat, když dovede i z mála připravit tak dobrá jídla. Děti taky vychovala dobře, všechny mají dobré školy, jenže bydlí až v Praze a to je teď daleko od nás. Ono to vlastně nevadí. Mají své rodiny a když k nim zavítáme, stávám se tchánem a moje choť tchýní. Znáte přece jediná tři česká slova, začínající na „tch-“? Je to „tchán“, „tchyně“„tchoř“. Takže je dobře, že mladým nesmrdíme. Matematický vztah to vystihuje taky dobře - obliba tchyně je úměrná čtverci vzdálenosti od ní. Z toho hlediska je moje choť jako tchyně oblíbená víc než dost. Sto dvacet kilometrů na druhou, to je víc než dost, aby nás měli zeťové i snachy rádi.

Oběd byl dobrý a výjimečně mi ani nevadilo, když Belfík začal jako obvykle hrabošit, že chce ven. Projevil jsem dokonce ochotu vyvenčit ho ještě dřív, než mi to choť nařídila, takže jí zbývalo jen vyslovit svůj souhlas. Ale vypadalo to lépe pro mě, projevil jsem dobrou vůli a to se - aspoň občas - dá ocenit.

„Tak tedy - Bele, jdeme ven!“


Cesta nahoru k lesíku, která mě v posledních letech vždycky zadýchala k nevydržení, mi teď připadala jako příjemná procházka. Jen mě to utvrdilo v názoru, že jsem na návštěvě mimozemského skřeta vydělal víc než dost.

Na místě jsem se důkladně rozhlédl, ale moc stop se tam nezachovalo. Ve strništi byl vypálený velký kruh, jak proti mně mimozemský skrček poslal svůj oheň, překrytý větším kruhem, vypáleným druhým létajícím diskem. Do lesa to vykouslo zčernalý půlkruh, kde úplně zmizely nejen dvě přeražené statné břízy, ale i pár dalších stromů. I tráva dole zmizela jako seškrábnutá obrovským nožem, ze stromů nezůstala ani větvička, Jen kamenitá polní cesta se nezměnila, dokonce nebyla ani zčernalá. Nemělo tam asi co hořet.

Belfíkovi se místo nelíbilo. Čím jsme byli blíž, tím víc vrčel a snažil se mě táhnout zpátky, ale byl jsem silnější i jako kardiak, natož teď.

„Vydrž chvilku, Belfo, jen se tu krapet rozhlédnu!“ uklidňoval jsem ho.

Samozřejmě vrčet nepřestal, ale nebral jsem na něho ohled. Měl jsem důležitější zájmy než vyhovět vyděšenému psisku.

Hledal jsem nějaké stopy, které mohly zbýt z prvního disku, ale z toho nezůstalo vůbec nic. Očekával bych aspoň nějakou louži roztaveného a zase ztuhlého kovu, ale nic takového tu nebylo. Snažil jsem si připomenout, co jsem tam včera viděl. Obrovský oblak černého kouře a jediný rychle stoupající disk. Opravdu to vypadalo, jakoby druhý disk totálně zničil první i s tím skřetem, ale když jsem nad tím chvíli přemýšlel, začalo se mi to zdát i jinak. Druhý disk přece nemusel vůbec vystoupit z neviditelnosti a ten dole mohl z lesa vytáhnout a vzít do vleku. To by lépe vysvětlovalo, proč se dole nic nenašlo. Neviděl jsem tedy odlétat druhý disk, ale nakrátko ten první, než ho záchranná služba lapjoa zneviditelnila také.

To by ale bylo horší. Kdyby zachráněný skřet přiznal, že zde nechal utéci nežádoucího svědka, mohli by se pro mě vrátit! Ipájové nemají rádi svědky ještě víc než Sicilská mafie!

Raději jsem proto usoudil, že není zdravé se na tomto místě zbytečně zdržovat. Otočil jsem se zpátky k domovu. Ani Belfík výjimečně netrval na pokračování procházky a bylo na něm znát, že se i on vrací s patrným ulehčením. Nedozvěděli jsme se sice nic, ale nejspíš na tom nezáleželo. Mimozemšťané byli zkrátka pryč, zčernalé vypálené skvrny zarostou trávou a nikdo už nezjistí, co se tady stalo.

Já i Belfík, oba o tom pomlčíme.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30