Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Schizofrenie

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Tentokrát jsem se vzbudil ve vlastním těle a kromě toho už bylo světlo, právě tak čas na vstávání. Oddychl jsem si. V koupelně jsem si pro jistotu prohlédl zuby. Dávno vytržená dvojka nahoře už skoro zaplňovala mezeru a když jsem trochu zapáčil za šestku dole, zub mi zůstal v ruce. Byla to už jen vrchní část, důmyslně pospojovaná šedým amalgámem, ale bez kořenů. Pod ní už byl nový, úplně čerstvý zub. Za chvilku budu mít opět všechny zuby zdravé - jako nějaká filmová hvězda!

To tedy bylo příjemné probuzení! Uvařil jsem dvakrát kafe a donesl Jitce to její na podnosu rovnou do postele, samozřejmě s krabicí léčiva. Potěšilo ji to, jak jinak. Pak vstala a obsadila koupelnu, aby se trochu vyšlechtila. Pravda, byl jsem tam před ní z téhož důvodu, jenže mě tam zdržely nově narostlé zuby.

Jenže pak jsem znenadání otevřel druhé oči a spatřil nad sebou starostlivě se tvářící Mařku. Dívala se na mě, jako kdyby byla ráda, že ještě dýchám. Takže jsem ještě Slávkovo tělo neopustil. K sakru, jak se to ukončuje?

Zatímco mi starostlivá Mařka dělala co mi na očích viděla, pátral jsem usilovně ve své paměti. Skrčkovy vědomosti byly jiného druhu než moje vlastní. O svých jsem věděl, věděl jsem jak vznikaly, kdy jsem je získával, potřeboval jsem si je vždycky jen vybavit v plné ostrosti. Skrčkovy vědomosti jsem získal bez učení, během chvilkového hučení v uších, zato jsem o nich nevěděl vůbec nic. Musel jsem je rychle probírat jednu po druhé, asi jako když něco hledáte ve slovníku a pořádně nevíte co. Přehraboval jsem se v nich jako baba v koksu a když jsem na něco narazil, bylo to největší překvapení pro mě samotného.

To, co jsem hledal a dokonce našel, mě ale úplně dorazilo.

Ukončení ovládání podřízené bytosti se děje - zevzdušněním. Jiná cesta není. Původní vědomí se ovládnutím dokonale zlikviduje a co jiného dělat s tělem bez duše, neschopným ani dýchání! Ty mezihvězdné bestie to tak dělají. Kradou cizí těla a když už je nepotřebují, prostě je »zevzdušní«.

Takže jsem Slávka opravdu »přemazal«. To jsem ale nechtěl! Vždyť by to byla vražda! Vlastně - jaképak »byla by«? Byla to vražda! Ke všemu vražda kamaráda!

Ale já jsem ho zabít nechtěl! Chtěl jsem mu přece pomoci, domníval jsem se, že mu ta mimozemská regenerace pomůže, uzdraví ho! Jenže jsem ho místo uzdravení zabil. Nebylo to úmyslně, nicméně - stalo se to.

Ačkoliv - sám Slávek chtěl přece zemřít! Ještě mi poděkoval - a usnul. Asi to bylo lepší než umírat v bolestech na rakovinu. Klidné usnutí se dá do jisté míry chápat jako dar.

Může být ale smrt darem? Možná. V případě, jako byl Slávkův, by se to tak nazvat dalo. Chtěl ji přece sám. Vlastně to byla euthanasie. Chtěl jsem mu pomoci, uzdravit ho, místo toho jsem mu pomohl odejít ze světa - aspoň že klidně a spokojeně...

Ale že by mě svědomí nehryzalo, to se říci nedá. Nechtěl jsem ho přece zabít, jak si přál, chtěl jsem ho uzdravit. Takže jsem ho chtěl oklamat - i když k jeho dobru. Je to nějak zamotané. Chtěl jsem jeho dobro - místo toho jsem ho zabil, ale přesně jak si sám přál.

Nechtěl bych být v kůži soudce, který by měl tohle rozsoudit!

Jenže - já v té kůži jsem! Nikdo jiný než já sám to rozsoudit nemůže! Sám jsem svým soudcem! Má to jen několik háčků. Nejsem právník, paragrafy mi nic neříkají. Ostatně, co mohou říkat nějaké pokroucené paragrafy o vraždě, když zavražděný pořád ještě žije? To by byl jistě pěkně zapeklitý oříšek i pro študované právníky! Nehledě na to, že by to právníci dokázali jedině zpackat! Nemají precedent, zákony nic takového nepředpokládají a neřeší... Takže se budu muset soudit a odsoudit sám a bez paragrafů, jen selským rozumem. Jenže ten říká, že jsem kamaráda zabil, i když v dobré víře, že mu pomáhám.

Fuj, to je ale pitomé probuzení!

Jenže co se stalo, stalo se. Jsem tedy aspoň dočasně ve dvou tělech, musím se s tím nějak popasovat. Dožít za Slávka život v jeho těle, abych způsobil co nejméně bolesti jiným.

Slávek má přece také rodinu! Dvě děti studující v Praze a starostlivou manželku. Budu jim muset aspoň na zbytek času tátu a manžela nahradit. Nejspíš jim poskytnu pouhou iluzi, ale snad to nebude tak dlouho trvat.

Leda by - leda by mimozemská regenerace zabrala! No, to by byl teprve průšvih! Aby se Slávkovo tělo uzdravilo, jenže bez Slávka! A já bych zůstal uvnitř - jako ve vězení!

To by byl teprve průšvih!


Včas mě napadlo rozhlédnout se po Slávkově paměti a seznámit se s jeho životem. Vždyť jsem ho vlastně pořádně neznal! Během občasného setkávání v hospodě jsem přece nemohl získat detailní znalost jeho života, zejména vztahu k jeho rodině! Musím se podívat, jak se vlastně doma choval, když už to budu muset simulovat!

Mám ale právo hrabat se kamarádovi v soukromí?

Navíc když je mrtvý? A ještě hůř - když jsem jeho vrahem?

No, nebudu to posuzovat tak přísně, rozhodl jsem se. Slávek chtěl po mně euthanasii, tu jsem mu vlastně zajistil skoro přesně podle jeho přání, nebudu tomu tedy říkat vražda. Byla by to navíc hodně divná vražda, když mrtvola dál chodí po světě! Ale já dobře vím, že jsem ho zabil. Euthanasie ne-euthanasie, Slávek se rozloučil se světem posledním slovem »Díky!« a já ho teď musím hrát jako na divadle. Ale k tomu přece musím vědět, jak by se skutečný Slávek choval i mimo hospodu. Tedy hlavně doma, jinde mě to nemusí zajímat.

No jo, ale právě doma má člověk nejvíc vyloženě soukromých tajemství!

Kdyby nic jiného, je v tom i vztah k jeho ženě Mařce! Doufejme, že se to omezí pouze na ošetřování umírajícího, ale měl bych vědět i nějaké podrobnosti z jejich vztahu, co když se mě Mařka na něco zeptá a já to nebudu vědět!

Lékaři poslali Slávka domů zemřít. To nemůže trvat dlouho. Možná jde o měsíc, možná o dva, to vydržím. Neměl bych ale vypadat jako blbeček, kdyby na mě Mařka vytáhla nějaké malé rodinné tajemství a já bych na ni koukal jako tele na nová vrata. Musím se podívat, co mě tady čeká. Moje »zděděná« choť mě jako umírajícího ponechávala v klidu, ale tak jako tak bych se měl připravit aspoň na něco.

Brzy jsem zjistil, že Slávkovy vzpomínky sice nepatřily mimozemšťanovi, ale i člověk je může mít uložené bez ladu a skladu. Shoda mezi lidskými jedinci mi sice umožnila převzít Slávkovo tělo i jeho vzpomínky, ale brzy jsem pochopil, že každý člověk má jiné metody, jak si všechno potřebné pamatovat.

Byl to zkrátka stejný »slovník«, setříděný podle neznámé abecedy, jako od toho skřeta.

Musím se tím tedy prokousat.


Naučit se žít ve dvou tělech nebylo nakonec až tak těžké, zvláště když jedno leželo na své smrtelné posteli a nehýbalo se.

Zpočátku jsem je musel řídit do každého detailu, ale brzy jsem se naučil ponechávat mu část jeho vlastních starostí a řídit ho jen globálně. Nač bych zdlouhavě přemýšlel i nad jeho dýcháním? Vždyť to Slávkovo tělo zvládalo i beze mě. A jak jsem se pozvolna vpravoval do jeho vzpomínek, bylo to čím dál tím jednodušší. Stačilo uložit mu úkol a on už se sám staral o jeho splnění. Zbývalo mi nenechat ho stát bez cíle jako tělo bez duše - ačkoliv to tak bylo. Globálně jsem ho musel ovládat pořád, ale spoustu drobných věcí stíhal i beze mne.

Naopak jsem mohl využívat i jeho předchozích dovedností.

Já jsem se prakticky celý svůj život zabýval počítači. Nedělalo mi problém vyznat se ani v těch nejnovějších, ale nezapomněl jsem ani ty nejstarší. Tyhle znalosti jsou ovšem už dávno pasé a je vyloučené, abych se ještě někdy setkal se starými elektronkovými obludami, jako byl ruský počítač Ural, který dnes nenajdete ani ve Wikipedii.

Slávek byl naopak celý život dělník. Nedělal mu problémy soustruh, uměl to i s různými vrtačkami a bruskami. Když získal továrnu v restituci úplný lempl a přivedl ji ke krachu, musel jít Slávek jinam. Nejprve do stavební firmy, ale míchačka na beton ho neuspokojovala, naučil se raději jezdit s bagrem. Pak se šel poradit s doktorem ohledně nepříjemných bouliček, které mu začaly vyrážet na mnoha místech na těle, a už se k bagru nevrátil. Doktor vyřkl ortel - pokročilá rakovina s metastázami.

Napadlo mě, že bych mohl jeho zkušeností využít. Jsem sice spokojený penzista, ale to není žádné povolání. Jako programátor jsem pracoval pro firmu, kde za mě neměli náhradu, takže jsem dělal dlouho i jako důchodce. Byli jsme, co já vím, ve firmě jen tři, nazývali nás »chodící encyklopedie«. S ostatními zaměstnanci se firma pokaždé rychle rozloučila krátce po dosažení jejich důchodového věku, jen my tři jsme toho znali příliš mnoho, než aby nás mohli nahradit mladšími. Až pak majitel prodal prosperující firmu Italům, čímž idyla ze dne na den skončila. Pracovat pro Italy mě nebavilo. Italsky neumím, oni zase pořádně neuměli anglicky, takže jsem s tím sekl. Však naši firmu potřebovali jen aby se zbavili konkurence, od začátku mi bylo jasné, že ji rozvrtají, potopí a pak nenápadně zruší. Litoval jsem jen své spolupracovníky, kteří si nemohli dovolit prásknout dveřmi. Ti si to vypijí do dna.

Chvíli jsem se zabýval programováním pro jinou firmu, ale to byl jen záskok. Pak se vrátil po nemoci hoch, kterého jsem zastupoval, a neměli už pro mě využití. Programátor je obor příliš rychle se měnící a každý zaměstnavatel dá přednost mladému v domnění, že je to pro firmu výhodnější, i když mladíček začíná s vědomostmi ze školy, bez zkušeností a často i bez zájmu. »Chodící encyklopedie« zkrátka nejsou v módě, všechno můžete přece najít na internetu! I když je tisíckrát výhodnější a rychlejší zalovit v paměti a vytáhnout již hotové řešení, vymyšlené kdysi dávno k podobnému úkolu.

Manažeři jsou však dnes mladíci bez zkušeností, bez fantazie a bez špetky sebekritiky. Podle toho to pak vypadá s celým hospodářstvím. Ale co, jako penzista to už nezměním.

Dnes bych mohl se Slávkovými zkušenostmi klidně začít znovu jako soustružník, frézař, montážník, bagrista a kdyby na to přišlo, i jako zedník - kdybych si příliš nezvykl na klidný život důchodce. Ale také - kdo by mě riskoval přijmout? Podle zdravotní karty jsem přece už kolik let kardiak a především, jako se říkalo na vojně - »čísla hovoří«! Tam to znamenalo počet dní do civilu, čím menší číslo, tím lépe, poslední měsíc vojny všichni mazáci sebejistě tvrdili, že už to vydrží i pod vodou.

Dnes hovoří číslo, kterému se říká »rodné«. Z toho podrazu však přímo čiší věk a nad jistý limit je už člověk nezaměstnatelný, i kdyby byl univerzální »chodící encyklopedií«. Není divu, když jsou manažeři mladíci bez zkušeností, bez fantazie a bez špetky sebekritiky. Ale co - i penzista může v klidu žít! Dokonce i když současně žije ve dvou tělech.

Vlastní tělo mě přitom moc nezdržovalo. Hodně věcí dělá člověk bezděčně, dalo by se říci »automaticky« a stihá přitom přemýšlet i o jiných věcech.

Teď jsem měl na přemýšlení dvě hlavy a musím uznat, ani ta Slávkova nebyla hloupá. Jako Slávek bych možná mohl pracovat i jako programátor - kdyby ovšem i on nebyl pro tuto práci dávno nad věkovým limitem.

Tam je i žena nad třicet let už »příliš stará«.


Slávek měl noční stoleček samý dolsin, ale ačkoliv mi ten neřád Mařka pořád vnucovala, nevzal jsem si ani jednu tabletku.

„Teď mě nic nebolí, nechám si je, až to zase přijde!“ trval jsem na svém.

Pravda, pro tyhle nemocné je morfium jedinou úlevou a protože už většinou není co zkazit, předepisují jim je lékaři skoro neomezeně. Že je to jedna z nejhorších drog? No a co? Že ti lidi získají závislost na morfium? Na jak dlouho?

Tabletky jsem nebral, ale bolesti nepřicházely. Zpočátku jsem to bral jako plus, ale pak mi došlo, že to není vůbec v pořádku.

Naopak! Morfium jsem nepotřeboval, protože mě nic nebolelo!

Po dalších třech dnech mi už došlo, že je to ještě vážnější, než jsem se obával.

Slávkovy bouličky se zmenšovaly. Znamenalo to, že si mimozemská regenerace poradila i s metastázami v konečné fázi rakoviny. Slávek - vlastně jen jeho tělo - nezemře a já v něm zůstanu uvězněný jako v kleci. Slávka jsem zabil, teď ho mám na krku. Jak jsem zprvu v jeho uzdravení doufal, tak jsem se toho později obával. A teď to zřejmě nastalo. Budu mít Slávkovo tělo až do jeho - nebo mé - smrti. Z toho mě nic nevysvobodí, leda smrt. Jenže ta teď za mnou nepřijde. Nezbývá mi, než se přizpůsobit.

Ohledy na Slávkovo soukromí musí jít stranou. Teď to bude i moje soukromí. Ovšemže je budu respektovat, stejně jako svoje. Odsuzuji případy, kdy si začne po rozvodu některé VIP dvojice jeden z těch dvou vylévat srdíčko před reportéry Blesku či jiné žumpy. Co se doma upeče, to se má doma sníst, hlásala moje dávno zvěčnělá babička. A měla pravdu.

Ano, jenže Slávkovo tělo je teď mým osudem. Mám-li pokračovat v jeho životě, musím se do té role vpravit co nejdokonaleji. Nesmím to zkazit. Budu tedy žít s Mařkou a spolu s ní připravovat její a Slávkovy děti pro život. Slávek je ale vychovával častým používáním rákosky. Na to já nejsem, ještě že už je má i on starší. U studentů taková domácí výchova odpadá, teď už to budou spíš přátelské rodičovské rady. To snad půjde, to se dá zvládnout.

Uvidíme, rozhodl jsem se odložit starosti na později. Nějak bylo, nějak bude. Však ono se to nějak vyvrbí!

Budu to muset rozjet zvolna. Nemá cenu předstírat nemohoucnost, když se cítím lépe. Prostě vstanu a začnu chodit. Horší to bude, až za mnou přijde doktor. Před ním to neutajím, ostatně to ani nechci utajovat. Bude se asi divit, bude to považovat za zázrak dnešní lékařské vědy - nesmím mu tu pitomost vymlouvat. Možná mě nakonec uzná jako zdravého a pošle zpátky do práce.

Jenže pak to nastane! V zaměstnání už se dozvěděli, že má Slávek rakovinu, těm to asi doktor sdělit musel. Takže moje místo dali někomu jinému. Slávek má přes padesát, může být ještě jura jako křemen, ale papírově už je pro současné manažery odepsaný. Takže půjdu na pracák, kam jinam? Bude to pro mě cenná zkušenost. Měl bych si ze Slávkových vzpomínek vytáhnout, jak sháněl práci předtím, bude se mi to hodit.

Beztak tomu neuteču.


Následujícího rána jsem bez ohledu na Mařčiny protesty vstal z postele a oblékl se.

„Co blázníš, Mílo!“ vymlouvala mi to.

„Cítím se v pořádku,“ řekl jsem pevně.

„To přece nemůžeš myslet vážně!“ namítala. „Co by ti na to řekl pan doktor Andrle?“

„Co na to řekne, nevím,“ přikývl jsem. „Ale nevidím důvod zůstávat v posteli, když se cítím tak dobře jako dneska.“

Odešel jsem do obýváku k zapnutému televizoru. Procházkovi neměli doma počítač, natož pak internet. Telka byla jejich jediná zábava. Mařka chvilku brblala, pak si ale ke mně přisedla. Dívali jsme se spolu na jeden z černobílých filmů pro pamětníky, zná ho v Čechách každý, znal jsem ho jako Antonín i jako Miloslav, ale tyhle staré, kostrbaté příběhy člověka docela potěší, zejména když jsou ještě předválečné a plné optimismu. Díval jsem se na to na dvou místech současně, protože Jitka ten film chtěla vidět také, jenže u nás.

Až skončí film pro pamětníky, budu s Jitkou připravovat oběd. Oloupu brambory a dám je vařit, Jitka bude připravovat přílohu. Budeme mít na obědě podíl oba a bude nám chutnat.

U Procházků připravovala jídlo Mařka a nenechala si do toho ani radit, natož abych se jí vnucoval s pomocí. Oběd byl čistě její záležitostí, byl vizitkou její kuchařské zručnosti! Sníme ho pak spolu a bude nám taky chutnat. Jak jinak, Mařka je přece vynikající kuchařka! A kdyby jen kuchařka!

Panebože, co jsem tomu mimozemskému skrčkovi udělal!

Správně se tam Belfíkovi nechtělo!


Očekával jsem najisto, že se mi život změní k nepoznání a očekával jsem správně.

Jenže mě nečekaly jen samé svátky.

Když mě po delší době navštívil doktor Andrle, nevěřil svým očím. Naoko mi vyčinil, proč neberu předepsaný dolsin, ale odpálil jsem ho tvrzením, že mě už nic nebolí a nevidím tedy důvod, proč bych to svinstvo polykal.

Andrle s mým hodnocením dolsinu souhlasil, musel přece vědět, co je to za svinstvo, od toho snad studoval. Ale chtěl přijít na to, jak je možné takové nečekané zlepšení. Vždyť jsem byl pro něho odepsaný pacient, kterému se chystal už jen vyplnit úmrtní list, tím to pro něho mělo skončit. Místo toho jsem se cítil při síle, jaká se u rakoviny v posledním stadiu vůbec nedala očekávat, metastázy se nepochopitelně vsákly a celkově se to dalo popsat jen jedním slovem - zázrak.

Doktor Andrle byl ale materialista, na zázraky nevěřil. Jenže jsem ho nemohl uspokojit přirozeným a navíc pravdivým vysvětlením. Oncik jsem před ním skrýval, nejsem takový moula, abych mu všechno vyslepičil. Kdyby něco, budu trvat na zázraku. Souhlasit se mnou nemusí, ale to je jeho problém. Pravda je příliš výbušná, než aby se směla ukázat.

Doktor Andrle byl ale u Procházků autem - už bych měl asi říkat »u nás« - a zdvořile mě požádal, abych s ním odjel na vyšetření do nemocnice, že mě pak zaveze domů, neboť je na výsledky sám zvědavý. Tak zvláštní případ se mu za celou praxi nestal, o něčem takovém nečetl ani v odborné literatuře. Bude to jistě lékařsky zajímavé!

Slávek asi nebyl takový dobrák, ale já jsem s vyšetřením svolil. Lidi si mají vyhovět.

Mařka mě ještě starostlivě vyprovodila, i když už věděla, že jsem zubaté s kosou utekl. No, trošku se mýlila, ale ne zas tak moc. Slávkovo tělo jí zůstane a já jí Slávka zastanu, aby to hned nepoznala.

Uvidíme v nemocnici.


Všechna vyšetření skončila negativně a udivenému konsiliu tří lékařů nakonec nezbylo než propustit mě jako zdravého. Mimozemská regenerace je zřejmě úplně jiná třída než naše pozemská mastičkářská rádoby věda.

Usmíval jsem se pod vousy, když doktoři kolem mě hýřili odbornými termíny. Skrýval jsem před nimi oncik, což nebylo nic těžkého. Podívat se mi na prsty a ke všemu pod nehty nenapadlo ani jednoho.

Vítězství mimozemské vědy nad pozemskou rakovinou mělo ale i nepříjemnou stránku v tom, že mě papírově hned uschopnili do práce.

Doktor mě sice domů podle svého slibu dovezl, ale do práce jsem musel odjet vlastním autem. Řídit jsem naštěstí uměl jako Antonín i jako Miloslav, v tom žádná zrada nečíhala, nebyl pro mě problém zvládnout jeho nablýskaného bavoráka, jenže v práci mě optimismus rychle přešel. Koukali tam na mě jako na oživlou zombii. Vlastně nebyli daleko od pravdy, potíž byla v tom, že se mnou nepočítali. Na bagru již dva měsíce seděl mladší chlap a nepřipadalo v úvahu, že by ho za mě vyměnili.

Na mé straně byl sice zákon, správně mi měli místo po dobu nemoci držet, jenže když se dozvěděli diagnózu, vůbec je nenapadlo, že bych se mohl vrátit. I doktorům v nemocnici to připadalo jako zázrak, natož laikům ve firmě. Přežít rakovinu? To snad ne!

Nakonec jsme se dohodli, jinak to zřejmě nešlo. Vzít mě zpátky nemohli, neměli pro mě místo, ale šéf mi s omluvným tónem nabídl aspoň odstupné. A jak byl v zajetí zázraků, mezi něž moje uzdravení tak nějak patřilo, nabídl mi celý roční plat. No nevemte to!

Rozjel jsem se tedy poctivě na pracovní úřad zapsat se mezi uchazeče o práci. Nebudu přece celý rok sedět doma - i když by to s Mařkou nemuselo být marné!

Popsal jsem do dotazníku své dovednosti, od zednických přes kovoobráběcí po znalost programování. Už trochu postarší paní za přepážkou po mně pečlivě zkontrolovala formulář a udiveně se na mě podívala.

„Tohle všechno opravdu umíte?“ divila se hodně okázale.

„Chcete si mě vyzkoušet?“ opáčil jsem.

„To ne, ale s těma znalostma vás popadnou všema prstama!“ mínila. „Jak jste skončil poslední zaměstnání?“

Vysvětlil jsem jí tedy, že jsem byl dlouhodobě nemocný, takže mě nahradili jiným a po návratu už pro mě neměli místo.

„To ale bylo proti předpisům,“ zamračila se. „Co vám vlastně bylo?“

„Pokročilá rakovina,“ přiznal jsem. „Jenže najednou sama od sebe ustoupila.“

„To si ze mě děláte legrácky, že?“ řekla dobrácky.

„Ani ne,“ trval jsem na svém. „Doktoři tomu říkali zázrak, jenže teď bych potřeboval, aby ten zázrak ještě chvilku pokračoval a aby byla pro mě práce.“

„Já ale zázraky nikomu neslibuju,“ prohlásila paní a pořád si mě podezíravě prohlížela. „Zkuste se zeptat za týden!“

Tím jsem na úřadě skončil a nezbylo mi než se vrátit domů.

Mařka už mě čekala s otevřenou náručí...

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30