Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Exekutorka

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Ovšemže by paní doktorka Hanka Fišerová kufřík s lejstry u nás Procházků nenechala, kdybych ji neřídil. Samozřejmě to nebyl její omyl, ale můj úmysl. Byl jsem teď ona, přece se nenechám zničit, když to mám teď sám pod palcem.

Samozřejmě jsem věděl, že má většinu dokumentace v kanceláři, ale byl jsem pevně rozhodnutý tuhle exekuci do konce nedotáhnout.

Což neznamená, že Rudolfa s Evou Vocáskovy oddlužím, to by nebylo výchovné. Jen ať si kousnou do toho citronu, nechat se takhle hloupě oškubat! Ale přece je úplně nezničím!

Exekutor je povolání neslučitelné s lidskostí. Proto toho co nejdřív nechám a jestli to půjde, aspoň něco se pokusím napravit.

Zatím jsem ale rychle probíral všechny její vzpomínky. Měla je také naházené bez ladu a skladu, stejně jako předtím Slávek, ale už jsem v tom měl větší praxi. Budu teď mít nejen její vzpomínky, ale i právnické vzdělání a někdy se může hodit i její titul JUDr. Nemusím to přece využívat proti lidem, ačkoliv to k tomu u právníků většinou sklouzne. Exekutorskou živnost pověsím na hřebíček a mohu být třeba hodnou advokátkou.

Policista mě dovezl před kancelář, zasalutoval a odjel. Šichta mu skončila, dnes to měl obzvlášť krátké, má aspoň víc času pro sebe.

Potíž je, že exekuce musí uspokojit především věřitele. Nemohu říci spořitelně, že její klient nemá ani vindru a že tedy nic nedostane. Nejsou tam idioti, jistě měli leccos ověřené. Byt Vocásků už je ostatně prodaný a peníze mám na kontě já. Samozřejmě na tom nemusím vydělat, ale když škrtnu svoji odměnu a opravdu přehnané úroky, dá se říci, že spořitelna si na svoje peníze přijde, jen nebude mít tak nemravný zisk. Spořitelna ale finanční katastrofu rodiny Vocáskových nezavinila, nemůže tedy ostrouhat kolečka úplně. Darebáci sedí jinde.

Důležité je, že Procházkům zůstane barák. Procházkovi jistě Vocáskům pomohou, je to rodinná výpomoc, ale to už bude jejich dobrá vůle. Celkově to ale obě rodiny přežijí.

Problémy teď budu mít já - exekutorka.


Do naší luxusní vily jsem dorazila až v podvečer. Zbytek dne jsem strávila v kanceláři a kdo by tam za mnou přišel, asi by se divil, jak ta vždycky čilá, rtuťovitá ženská najednou sedí ve svém koženém křesle jako tělo bez duše a dívá se do stropu.

Kdybych nebyla ošklivá pětatřicítka, vypadala bych skoro jako zamilovaná. Což u mě naštěstí nehrozilo. Jsem přece většinový chlap a tuhle čarodějnici mám... vlastně za trest.

Zvládnout vzpomínky a vědomosti doktorky práv jistě není tak snadné jako probrat se vzpomínkami dělníka Slávka. Zejména když chci nelidské živnosti zanechat a přejít na něco užitečnějšího. Jako advokátka využiji svého právnického vzdělání jistě lépe než jako hyena.

„Kde jsi tak dlouho byla?“ uvítal mě ale přede dveřmi mé ložnice v prvním patře JUDr Daniel Fišer, jinak též můj manžel. Od něho jsem toho mohla očekávat ještě víc. Nebyl to jen můj manžel, ale i společník v několika - no, spíš v hodně - podrazech, které jsme spolu ušili na naše klienty, ale už to, že mi říkal »stará« a já jemu »starej«, hodně vypovídalo.

„V kanclu!“ odsekla jsem. „Máš něco proti?“

„Co bude k večeři?“ zahlaholil Dan od otevřené ledničky.

„Nestarej se, mám to v tašce!“ ujistila jsem ho.

Vaření teď bylo naštěstí mou silnější stránkou. Když už Hanka zdědila krásu po matce, uměla aspoň dobře vařit. Ani její matka nebyla příliš atraktivní a Hanku ještě jako mladou holku nabádala, ať vaření nezanedbává.

„Tajemství manželského soužití je jednoduché,“ říkala jí. „Dej té svini pořádně nažrat a nehne se od tebe!“

Hančin otec byl zářným příkladem toho pravidla. Vážil hodně přes metrák a pohyb byl jeho nepřítelem. Naštěstí se rychle pohybovat nemusel, jako architekt byl vynikající a jeho zákazníci vždy oceňovali jeho stavby, ne jeho kulatost.

Jak je možné, že dcera tak kulaťoučkého otce byla takové vyžle? Nejspíš to bylo tím, že byla po mamince, ta nejvíc ze všeho připomínala postavu z Hančiných pohádkových knih - čarodějnici babu Jagu.

No, získal jsem nepochybně odpad.


Manžel JUDr Daniel Fišer byl také exekutor. Jenže on se zabýval zásadně pouze většími rybami, »socky« házel mně. Jeho zisky byly mnohem větší než moje, jenže nelidskost jsem potřebovala víc já. Škubali jsme oba své oběti nelítostně, jenže ty jeho byly překvapenější, co si to kdo na ně dovoluje, kdežto moje měly ze mne tisíckrát větší hrůzu. Zabavovala jsem mnohem víc nemovitostí, protože jsem své oběti skřípla tak, že neměly kam uhnout, kdežto manželovy oběti skoro vždycky dokázaly sehnat peníze i s tučným bakšišem, aby zachránili své přepychové vily. Však jim to Daniel umožňoval, ponechával jim otevřená zadní vrátka, aby nemusel přikročit k zabavování.

Rozhodně to ale nebylo z lidskosti. Kdyby nic jiného, vila nad sto milionů se nesmírně špatně prodává. Většina lidí na to nemá a ti, kdo by peníze měli, mají obvykle jiné představy o tom, jak má jejich sídlo vypadat. Vily nad sto milionů jsou totiž co kus, to unikát, stavěný podle svérázných požadavků budoucího majitele. A každý z těch snobů chce něco jiného.

Byla jsem tedy větší hajzl než manžel?

To určitě ne. Jen jsem měla víc příležitostí se tak projevit. Zatímco manžel při exekuci stomilionové vily vyinkasoval tučný vývar, i když žádnou nemovitost nedražil, já jsem na stejný zisk musela zabavit a vydražit padesát dvoumilionových nemovitostí. Jednak to dalo víc práce, běhání a shánění, ale také jsem přitom oškubala padesátkrát víc lidí. A ti, na rozdíl od bohatých vyžírků, opravdu neměli kam jít. Někteří našli přístřeší u příbuzných, ale měla jsem už na svém kontě i dvojciferný počet bezdomovců.

Ale co chcete, exekutorský úřad není žádná charita!

Jenže teď paní Hana poprvé pořádně narazila. Tak prudce, jak to rozhodně nečekala. Je vůbec možný trest smrti za pár stovek legálních exekucí? Ty přece nebyly protizákonné, jen trošku nelidské. Zákon ale neporušovaly, ostatně, trest smrti už naše zákony dávno neznají.

Slávek jinou možnost obrany neměl. Z jeho hlediska - a ovšem i z mého - byly jen dvě možnosti. Nechat se nespravedlivě oškubat, i když přesně podle nemravných zákonů, nebo paní JUDr Hanu Fišerovou »převzít«. Byla to vražda, ale jen napůl. Tělo zůstalo, osobnost zanikla. Ani vražděná si toho nevšimla, natož lidé kolem. Dokonce ani policista, dohlížející na regulérnost a ochraňující exekutorku před případným násilím ožebračovaných, neshledal důvod k zásahu. Drobného násilí - vpichu oncikem - si všimli, ale přehlédli to, zdálo se jim to zanedbatelné. Včetně paní Hany, která se pak v necelé minutě nepozorovaně rozplynula, aniž by její tělo zakolísalo, natož upadlo.

Dokonalá vražda! Sen všech zločinců!

Vražda exekutora při výkonu jeho smradlavého byznysu! Sen milionů ožebračených!

A záchrana rodiny Procházků, kterou se ta hyena chystala zardousit. Vocáskovi nějaký trest za svou příšernou naivitu potřebují, ale časem jim pomohu a bude to v pořádku.

Jenže mi k tomu na krku zůstala pětatřicetiletá nikým nemilovaná hyena s vizáží baby Jagy.

Nezasloužil by si smrt i JUDr Daniel Fišer? Je to přece stejná hyena! Jenže se zaměřil na velké ryby a nezpůsobil tím tolik lidského neštěstí, takže chybí pádný důvod zabíjet ho. Kromě toho mi oncik u paní Hany prozatím nenarostl, na ten si musím ještě chvíli počkat. Manžílek je tedy přede mnou bezpečný...

Takže to nejvíc odnesu já.

Za co?


Abych pokračovala v tom, co měla paní Hana Fišerová rozjeté, musela bych být stejná svině jako ona. Jenže taková - či takový - nejsem a bohdá nebudu. Napravím, co se ještě napravit dá, pak praštím s živností a půjdu do advokacie. Ani tam nejsou výdělky hladové, naštěstí advokáti nemusí být svině už z principu.

Neuvědomila jsem si ale, že z tygra se sesednout nedá.

Co už bylo vydražené a prodané, to se zachránit nedalo. Nemohla jsem zachránit byt rodině Vocásků, kterou teď čeká nepříjemný osud. Přišli nejen o peníze, ale i o vlastní byt a především o iluzi, že by mohli v dohledné době vlastnit rodinný domek. Mohli si ale, až se finančně vzpamatují, pronajmout menší byt a budou žít s draze zaplacenou zkušeností dál.

Kdyby mi podvodníci z developerské firmy padli do ruky, nejspíš by dopadli jako paní Fišerová. Jenže jsem je neznal a znát nechtěl. Vocáskovi za námi nepřišli, což se dalo chápat jako podraz nižšího řádu - Evka si ani nemusela uvědomit, že nás do toho zatáhla. Exekuci vyžadovala spořitelna, která Vocáskovým peníze skutečně půjčila a chtěla je zpátky, to přece není žádná lumpárna. Tu z toho udělala až soudkyně, která případ předala k exekuci, místo aby se snažila o smír. Měla to tak zkrátka jednodušší. Jenže i ta postupovala podle zákonů - a na to bych musel »převzít« celou Poslaneckou sněmovnu!

Nebylo by to nakonec správné?

Uznal jsem ale, že si Ruda a Evka Vocáskovi způsobili těžký problém vlastní naivitou. Vyvraždění poslanců by to určitě nevyřešilo. Začnu tedy napravovat, co ještě napravit půjde.

Měla jsem jako exekutorka dvě konta. Jedno služební, kam jsem schraňovala všechny prostředky získané z exekucí. Musela jsem přece občas vyplatit i věřitele - pokud na ně také něco zbylo. Svoje tučné odměny jsem převáděla na své druhé, soukromé konto. A měla jsem tam už pěkných pár desítek milionů! Nebyl pro mě problém odškodnit posledních pár mých obětí, ještě než se hospodářsky úplně zhroutily.

Rozhodla jsem se ale nic nového nerozjíždět. Až vypořádám zbytek pohledávek, což ještě musím, jako exekutorka skončím. Už jsem taky zvedla telefon, abych se přeptala, jestli by mě nevzali do některé advokátní kanceláře. V jedné mě odmítli hned, v druhé se okázale podivili, proč chci na místo s nižšími příjmy a když jsem řekl... vlastně řekla... že na to nemám žaludek, divili se ještě víc, cože až teď? Nemohl jsem jim přece vysvětlit, že duch Hany Fišerové zemřel a já jsem už někdo jiný v její kůži! Jednak tomu přece nikdo neuvěří, za druhé by se mě pak báli ještě víc než jen jako bývalé exekutorky.

Nevadí, někde se uchytím. Kdyby na to přišlo, JUDr s několikaletou praxí si kdykoliv může otevřít vlastní kancelář.

Poslala jsem Spořitelně zbytek dluhu Vocáskových s vyžádáním potvrzení, že se dluh považuje za splacený. U další kauzy jsem musela dodat peníze i z mého soukromého konta, protože jsem ještě nestihla prodat všechno. Nicméně - podtrženo, sečteno, uzavřeno. Měla jsem tu ještě exekuci kvůli neplacení výživného, ale kdo se nechce starat o vlastní děti, není řádný chlap a zasluhuje si skřípnout. Tomu dám ještě do dražby auto, ale dobře že jsem ho už varovala, možná to ještě před dražbou zaplatí. Když ne, přijde o bourák. Já ti ukážu!

V té chvíli jsem se zarazil... zarazila... Tenhle pocit znám - cítit se všemocná paní nad osudy těch ubožáků...

Tak to teda ne! Tyhle pocity nadčlověka už znám! Vzepřela jsem se jim. Socky... ti lidé jsou pro mě socky..? A co jsem já? Svině exekutorská, nic víc! Nebude lepší poslat okrádané matce celou dlužnou částku, ať s dítětem netře bídu s nouzí? Beztak jsou miliony na mém kontě vydřené z lidí, kterým jsem jako exekutorka nesporně ublížila!

Odeslala jsem tedy celou spornou částku. Dlužníkovi to sdělovat nebudu a když dluh pošle i on, bude mít jeho dítě více peněz.

Jenže když jsem se po chvíli podívala na stav svého konta, zarazila jsem se.

Bylo totiž - prázdné. Zůstala mi tam jen minimální částka, potřebná k udržení konta. Desítky milionů - a byly fuč!

V té chvíli mi v kabelce zazvonil mobil.

„Fišerová!“ ohlásila jsem se monotónně jako vždycky.

„Ty už se nekoukáš, kdo ti volá?“ uslyšela jsem hlas svého milovaného manžílka.

„Nějak mě to nenapadlo,“ odvětila jsem mu.

„Hele - co jsi to před chvílí vyváděla?“ pokračoval. „Posíláš někomu peníze dřív, než je vybereš od dlužníka? Co je to za pitomost?“

„A co je tobě do toho?“ odsekla jsem.

„Co mi je do toho?“ ironizoval mě. „Co je tvoje, to je přece i moje! Nejsou to jen tvoje peníze!“

„Moje konto je snad pořád ještě moje konto!“ zavrčela jsem.

„Tak to teda né!“ ztvrdl jeho hlas. „Jako můj zaměstnanec se budeš chovat tak, abys mi nic nezpronevěřila!“

„Oficiálně jsme snad společníci!“ opravila jsem ho.

„Společníci?“ zachechtal se do telefonu. „To si jenom myslíš a rychle na to zapomeň! Firma je napsaná na mě, jasný? Tak abys věděla - vymetl jsem ti všechna konta a převedl prachy k sobě. Co je tvoje, je teď jenom moje! A co je moje, do toho ti nic není! Volám ti to, abys nedělala blbiny a nevolala policii, jinak si to s tebou vyřídím doma ručně, rozumíš?“

„Mám tomu rozumět jako vyhlášení manželské války?“ řekla jsem jedovatě.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zhrubl. „Nebo ani nedojedeš domů! Mám pod palcem i pár velice ostrých hochů a mohl bych ti dát zmalovat ciferník, že tě ani máma nepozná!“

„Jak myslíš!“ odsekla jsem a zamáčkla knoflík zavěšení.

Takže mě manžílek sleduje a kontroluje, vyvodila jsem z toho. Má dobrou filosofii: co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není! Jenže miláčku, jestli mi chceš bránit napravovat mé vlastní sviňárny, stáváš se v mých očích spolupachatelem. Hanu Fišerovou to stálo život, ačkoliv její nedovyvinuté tělo žije dál, tebe od stejného trestu dělilo jen to, že jsi nedělal tolik zla. Zbavovat se jediné polehčující okolnosti není zrovna moudré!

A vyhrožovat mi násilím? Myslíš, že mě to zastraší? Dosáhneš pravého opaku!

Zvedl jsem se na dvou místech současně.

V těle exekutorky Hany jsem zamkl její kancelář. Tady nic nesvedu, jdu domů. V těle Slávka Procházky jsem mezitím otevřel garáž a vyjel se svým bavorákem. Sejdeme se u vily Fišerů. Hana je tintítko a ještě nemá vyvinutý oncik, potřebuje tedy ochránce.

Když jste jedna osobnost ve dvou - či ve třech - tělech, nepotřebujete se domlouvat. Navíc vždy perfektně víte o tom, kde se ti další nacházejí. Jen mé původní tělo Antonína sedělo u svého domácího počítače a zkoumalo, co se dá dělat. Moc toho nebylo. Exekutorka Hana se rázem ocitla na mizině, protože její manžel Daniel měl právo exekutorů i nad jejími konty. Což rozhodně nebylo podle zákona, nejprve by musel mít soudní příkaz k exekuci, bez něho je to čistá svévole a kdybych se obrátila na soud, musela bych dostat za pravdu - ledaže by tam seděl nějaký Danielův kumpán. Jistá si tím ale nejsem, kumpáni v Čechách jsou a vždycky byli nad zákonem, ale jak vidět, Daniel na nějaké zákony taky moc nedbá i bez kumpánů.

Nedbáš? Nedbej! Ale vymetat cizí konta bez soudního příkazu se nemá a vyhrožovat mi rozmlácením ciferníku tuplem ne. Uvidíme! Jako Slávek mám bicepsy větší a násilí by sis měl rychle rozmyslet, Daníku!

Měla jsem ale z kanclu domů blíž. Ačkoliv jsem šla pěšky, musela jsem chvilku počkat aspoň za rohem, mimo dosah kamer. Jako Slávek jsem mezitím dorazil do sousední ulice, zaparkoval tam bavorák a vyrazil oběma těly tak, abychom se potkali u vchodu.

Nebýt jeden, asi bych teď jako exekutorka pozvala Slávka na návštěvu, takhle jsem jen bez hlesu otevřela vrátka. Tady už jsem v záběru kamer, proto jsem Slávkovo tělo zneviditelnil a kráčel dva kroky za Hanou. Ta hbitě odemkla hlavní vchod a spolu se svým neviditelným bodyguardem vstoupila do vily.

Manžílek už se u kamer jistě těší, jak mě tentokrát poníží, já jsem naopak uvažoval, co s ním udělám. Bylo to dilema. Asi by zasloužil »převzetí«, pro jeho osobnost vlastně smrt, s tím jsem ale váhal. Samozřejmě bych jeho vzdělání využil lépe než on, teď už by mi snad nikdo neházel ani klacky pod nohy, ale... co s dalším odpadem, co mi zůstane na krku? Pan Daniel mi může posloužit jako právník, ale když už mám paní Hanu, je pro mě další právník zbytečný. Výhodou by bylo, že bych je mohl ponechat pohromadě jako tým i jako manžele, ale moc jsem si od toho nesliboval.

Nejlepší by bylo dohodnout se na rozvodu. Na jeho prachy a titul se jistě chytne nějaká jiná ženská, zůstal by naživu a já bych měl... měla od něho pokoj. Kdyby tušil, že je ve hře i případné »převzetí«, měl by to brát všema deseti. Problém je, že o této hrozbě neví. Jestli se bude chovat pánovitě a bude se snažit mě zotročit, mohl by mě dohnat k nejhoršímu.

Uvidíme, opakoval jsem si, když jsem stoupal po schodech do patra.

Daník už tam na mě čekal.

„Tak pojď!“ kývl na mě významně.

Následovala... následovali jsme ho tedy do jeho pracovny. Daník mi pokynul na židli, donesenou z jídelny, sám se posadil ke svému pracovnímu stolu. Nebyli jsme tu však sami. Kromě neviditelného Slávka tu seděl zamračený chlápek s úplně vyholenou hlavou, oblečený do černé bundy a černých kalhot. Co ten tu má co dělat? Jen aby to nakonec nebyl ten Daníkův ostrý hoch, pozvaný aby mi »rozmlátil ciferník«? Aniž by to ti dva tušili, neměli takovou přesilu, v jakou doufali. Jako Hana jsem byla tintítko, ale mohla jsem teď uplatnit i Antonínovy znalosti jiu-jitsu a Slávek byl větší vazba než Danova najatá mlátička, což by síly do jisté míry vyrovnávalo, i kdybychom neměli výhodu onciku a především neviditelnosti.

Uvidíme, oč mu jde, pomyslela jsem si, když jsem si sedala na vykázanou židli, zřejmě abych si připadala jako obžalovaný u soudního výslechu. Jak chceš! Bát jsem se jich snad nemusela, Slávek stál pouhý metr za mnou, neviditelný a připravený.

„Tak jak to bylo s tím placením?“ zahřměl Daniel jako státní zástupce při přelíčení.

„Jak by to mělo být?“ pokrčila jsem rameny. „Zaplatila jsem dluh věřitelům, kteří ty peníze opravdu nutně potřebovali. To je v pořádku, ne?“

„Vždyť jsi je z povinného ještě nedostala!“ připomněl mi zbytečně.

„Dostala bych je,“ tvrdila jsem. „O to jsem strach neměla.“

„Neměla?“ zvýšil hlas.

„Neměla,“ trvala jsem na svém. „Poslyš - co je ti vlastně do toho? Neměl by tě zajímat jen výsledek?“

„Stačilo by přece, aby se věřitelka povinnému zmínila, že už peníze má, a nedostala bys z něho už ani floka!“ tvrdil.

„Kupodivu jsem se toho nebála,“ řekla jsem skoro lhostejně.

„Ty budeš ještě drzá?“ vyjel si na mě. „To chce exemplární trest! Takový, aby sis to hodně dlouho pamatovala! Abych se tebou nemusel špinit, pozval jsem si na tebe Alekseje Petroviče z Kijeva. Jeho specialitou jsou důtky, nazvané devítiocasá kočka. Těmi ti zpracuje záda, aby ses už nikdy nestavěla na zadní!“

„Pozval sis na mě vlastního kata?“ ušklíbla jsem se. „Dokonce až z Ukrajiny? Sám se nechceš se mnou špinit? Jak chceš! Já jsem si pozvala vlastního bodyguarda neboli českého ochránce. Síly jsou tedy vyrovnané a můžeme spolu jednat jako rovný s rovným.“

„Bodyguarda?“ obhlédl rychle očima svou pracovnu, ale nikoho neviděl. „Jakého sis mohla pozvat bodyguarda? Vždyť tu nikdo není!“

„Není?“ opakovala jsem po něm. „To jenom špatně vidíš!“

Jako Slávek jsem mezitím přešel za Danielovu vysokou skříň, kde jsem se objevil a až pak jsem k nim vykročil.

„Nebojte se jich, paní Hano!“ řekl jsem jeho hlasem. „Oni si nic nedovolí!“

Překvapení obou pánů bylo tentokrát dokonalé. Do této chvíle si jistě představovali, že mají ve dvou proti jedné sušince ženské převahu víc než drtivou. Ukrajinec Alexej však byl o půl hlavy nižší než Slávek, který by se nemusel cítit v nevýhodě ani kdyby se na něho vrhli oba najednou a rozhodovaly by pouhé pěsti a bicepsy.

Podceňovat protivníka však není rozumné. Ti dva neměli jen pěsti a nemínili vyrovnat síly ani devítiocasou kočkou. Ukrajinec bleskově zajel rukou pod bundu, vytáhl obrovskou pistoli, takový menší kanon s nepřirozeně dlouhou hlavní, a namířil ho na Slávka.

„Sašo!“ vyjekl Daniel. „Zastřel je! Oba! V sebeobraně!“

Takže nebyli připravení jen na zmlácení jedné neposlušné ženské! Nač měl ten chlap pistoli, když neočekával odpor? Buď jak buď, zastřelit jsme se nenechali. Rozplynuli jsme se oba současně a oba jsme vzápětí uskočili, každý na jinou stranu.

Nesmíš zůstat na tom místě, kde protivníkovi zmizíš, říká staré vojenské pravidlo. Tak jsem to znal z vojny jako Antonín - a moje znalosti teď pomáhaly i Slávkovi a Haně.

Pracovnou se ozvalo několik poměrně tichých prásknutí. Pistole v rukou Ukrajince štěkala krátce a tiše, dlouhá hlaveň byla nejspíš tlumič. Pistolník však střílel jen naslepo po našich stínech, které mu nejspíš ještě bledly před očima. Střely na stěně provrtaly jen dva vzácné obrazy, ale nic víc.

„Au!“ otočil se znenadání Alexej Petrovič. Otočil se a opět začal střílet, tentokrát na opačnou stranu než prve. Jeho kulky ale rozbily jen okno. Je taková známá legrácka - jdeš-li vedle kamaráda, poklepej mu na opačné rameno od tebe - obvykle se tam otočí a nechápe, kdo to byl, když tam nikdo není.

Jenže panu Alexeji nezaklepala na rameno ruka, ale smrt, aniž to ovšem tušil. Vystřílel tím směrem zbytek zásobníku, zručně vyměnil prázdný za plný a opět zaujal střeh, jenže to už neměl nejmenší tušení, kterým směrem má hledat protivníka.

Nám už stačilo počkat...


Uplynula minuta napjatého ticha, pak druhá. Pak jsem opět poznal ten známý pocit, to zvláštní rozdvojení osobnosti, kdy najednou začnu vidět dalšíma očima...

»Převzal« jsem Ukrajince Alekseje Petroviče Kolňuka - a jeho rukou zastrčil pistoli ráže 9 s tlumičem zpět do pouzdra v záňadří, ačkoliv na mě Daniel Fišer zuřivě gestikuloval.

„Streljať ně budu!“ oznámil jsem mu formálně odepření poslušnosti.

Pravda je, že jsem si vůbec nebyl jistý. Proboha, co mám dělat s tímhle dárečkem? Byl jsem už připravený »převzít« Daniela, k tomu to tak nějak směřovalo. Daniel byl darebák, který by mě navíc i nadále terorizoval a když mi začal bránit napravovat lumpárny, stal se i jejich spoluviníkem. Nadšený bych z něho nebyl, ale konec konců - už jsem se na to chystal jako na velice pravděpodobné další dějství dramatu rodiny Fišerů. Ale co s Ukrajincem?

Jenže bylo pozdě na rozvažování. Osobnost Alekseje Petroviče se již rozplynula do nenávratna, nebylo cesty zpátky. Zbýval mi ještě Daniel, po kterém jsem také netoužil. Je to sice právník s titulem JUDr, ale jinak špína chlap.

„Jak vidíš. Danečku, situace se drobátko změnila,“ oslovila jsem ho hlasem Hany. „Dám ti poslední nabídku míru, ber nebo neber, ale nebude se už opakovat. Rozvedeme se, dáš mi poctivou polovinu našeho majetku a půjdeme si z očí. Rozumíš?“

„Ty zmije!“ vybuchl Daniel. „Hodně jsem tě podcenil, když jsi proti mně postavila i mé vlastní lidi! Jak ses vůbec o nich dozvěděla?“

„To tě nemusí zajímat!“ odsekla jsem.

„Mě to ale zajímá!“ trval na svém.

„To bys ani nepochopil, takže ti to nebudu vysvětlovat,“ řekla jsem.

„No dobře, vezmi si to s sebou do hrobu!“ vyštěkl. Současně vytáhl další pistoli a bez dlouhého míření na mě vystřelil.

Měl si to rozmyslet včas, když viděl neúspěch svého pistolníka. Mělo mu dojít, že se tu děje něco, co je vysoce nad úrovní jeho chápání. Dříve než stihl namířit, zmizela jsem mu a uhnula stranou, takže jeho kulka za ohlušující rány prostřelila další okno a vylétla na zahradu. Vzápětí mu cosi neviditelného - přesněji Slávkova pěst - vyrazila pistoli z ruky a následoval smrtelný vpich oncikem.

Daniel se ještě chvíli nechápavě rozhlížel. To, co se stalo, bylo opravdu nad úrovní jeho chápání, ale nebylo divu, zatím o těchto neuvěřitelných vlastnostech vědělo jen pět lidí, tedy já v pěti osobách. Čtyři ze mě byli právě teď tady. Je mně tedy pět. Ne pět let, ale pět lidí, či spíše jedna neuvěřitelná bytost, těch pět lidí zahrnující.

A většina z nich - bývalí darebáci.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30