Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Alexej

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Probírání paměti Ukrajince Alexeje a exekutora Daniela ale neproběhlo v takové pohodě, jako dosud. Paní Hana byla sice mrcha necitelná, nicméně pořád ještě »pracovala« v mezích nemravných, ale přece jen platných zákonů. U dvou dalších ničemů jsem ale odhalil hrozící nebezpečí ještě hrubšího kalibru. O čemsi vypovídalo už to, že byli ozbrojeni, i když by se to u exekutora dalo pochopit obavami o vlastní život, exekutoři jsou u lidí oblíbeni zhruba stejně jako vojáci okupačních armád. Exekutor Daniel Fišer se však zapletl s více darebáky než bylo zdrávo a člen ukrajinského gangu Alexej neměl už vůbec žádnou volnost.

Zatímco Hana Fišerová mohla ještě doufat, že svou odpornou živnost ukončí, napraví co se ještě napravit dá a začne se živit poctivě a lidsky, ti dva už tuhle možnost neměli. Oba věděli příliš mnoho na celý řetěz dalších darebáků, kteří by pokus o opuštění gangu chápali jako zradu a hned by ji pro výstrahu ostatním ztrestali. Zrada se v mafii zásadně nepromíjí, i kdyby gangster odmítl zastřelit vlastní matku a u takových spolků nepřichází v úvahu jiný trest než smrt. Ukrajinci Alexeji by nepomohl ani návrat do rodné Ukrajiny, neboť dlouhé prsty jeho gangu sahaly až tam.

Daniel si Alexeje od ukrajinského bosse vyžádal, aby jeho manželku Hanu »odborně« zavraždil. Teď už se o tom nedalo pochybovat. Měla jsem to potvrzené nejen ze vzpomínek sadistického manžela, ale i ze vzpomínek Alexeje. Jen mě měli před smrtí ponížit, střídavě znásilnit, pak ještě mučit, pořezat a podrápat, ale nakonec jsem měla tak jako tak skončit v kufru gangsterova auta a později na dně nedaleké vodní nádrže, kde už leželo více jiných koster »záhadně zmizelých« podnikatelů, zatížených závažím, aby nevyplavali.

Co s tím? Pokračovat v životě gangsterů nepřicházelo v úvahu kvůli mému osobnímu přesvědčení - nejsem zkrátka svině a nebudu. Jenže cokoliv jiného vypadalo na popravu od spolupachatelů. Ukrajinec byl přitom jen malým kolečkem v soukolí jejich mafie, zaměřené na praní špinavých peněz, vydírání a drogy. Neznal ani všechny členy gangu. Proti známým se mohl chránit neviditelností, ale o některých nevěděl nic a určitě by ho ani nenapadlo, kdo z nich ho nakonec zastřelí.

Lépe to nevypadalo ani s Danielem. Tyto spolky mají přísný řád, členství se podobá řeholi a jediný způsob, jak se takový gang opouští, je nohama napřed.

Co s tím? Přizpůsobit se jim? Nepřipadá v úvahu! Odejít od nich? Najdou si příležitost a zabijí mě. Šanci by snad měla Hana, ta o ničem nevěděla, ale kdoví?

Probíral jsem se jejich pamětí usilovně a hledal nějakou šanci, ale bylo to jako běhat úzkými uličkami středověkého města a hledat východ, když v každé boční ulici řádí horda cizích rabujících, pálících a vraždících vojáků. Město je obklíčené, smrt číhá všude.

Možná by tu byla jedna šance. Využít znalostí Ukrajince Alexeje i Danielových, zaštítit se neviditelností a pokusit se co nejvíc gangsterů postřílet. Při troše štěstí bych se prostřílel až ke špičkám gangu a s vědomostmi někoho z »převzatých« hlavounů vyhubil zbytek. Jenže tak strašlivá řež by neunikla pozornosti policie a pak bych neprchal před gangstery, ale před policií. Možná by mě díky neviditelnosti nechytili, ale to není jisté.

Policisty přece nemohu ani postřílet, ani »převzít«!

Probíral jsem to dál a do hloubky, ale všude bylo jen větší a větší darebáctví. Zkusil jsem spočítat Alexejovy vraždy, ale počet se přehoupl přes dvacítku už na Ukrajině, další byly v Čechách. Daniel sám nezabil ani kuře, ale spřáhl se s lidmi, pro které byla střelná zbraň stejným pracovním nástrojem, jako pro pana exekutora počítač.

Dobrá, začnu Alexejem. Nemá sice ještě oncik, nemůže nikoho »převzít«, ale zatím to nevadí, začíná přece s pouhými pěšáky.

Není ale mezi nimi někdo, kdo se ještě nestihl poskvrnit vraždami? Podle vzpomínek Alexeje ne. Všichni měli na svědomí několik mrtvol už z Ukrajiny. Litovat je nemusím.

Zkontroloval jsem pistoli, doplnil vystřílený zásobník náboji a bez loučení jsem vyšel na ulici. Alexej měl automobil ve stejné boční ulici jako Slávek, přímo před jeho bavorákem. Bylo to ošklivé černé auto SUV s tmavými skly, takové se mafiánům hodí nejvíc. Nasedl - a odjel. Sledovat jeho jízdu do okresního města, sídla nejbližší filiálky gangu, bylo snadné, zatím jsem se dál věnoval přepychové vile manželů Fišerových.

Teď už přece patřila mně!


Neodolal jsem ale, abych si něco teď hned nevyzkoušel. Byl jsem přece v prázdné vile sám, všechna tři těla, Slávek, Hana i Daniel patřila mně. Napadlo mě zkusit si pořádný sex, jak ho vnímá žena - a to mohlo být jedině pomocí Hany se Slávkem.

Sex, který paní Hana provozovala se svým manželem, nikdy za moc nestál. Znal jsem to nejen z Haniných vzpomínek, ale i z vlastní zkušenosti. Jinou ženu na výběr nemám, ale mohu nahradit tělo jejího neschopného manžela Slávkem. Mělo by to být úplně jiné. Ze strany Slávka to asi bude změna k horšímu, Hana se s Mařkou srovnávat nedá, ale u Hany by to mělo být naopak citelné zlepšení.

Budu tím ale Mařce nevěrný? To byla složitá otázka. Dala se zodpovědět jednoznačně, Hana rozhodně není Mařka, jenže - mohu být Mařce nevěrný sám se sebou? Nehledě na to, že ani Slávek předtím nevynechal žádnou příležitost, která se mu naskytla.

Kdyby byl Daniel ještě naživu, byla by to pro něho nevýslovná potupa. Úplně cizí chlap chce před jeho očima souložit s jeho manželkou, aby jí dokázal, že je v sexu lepší! A chudák Daniel se má na to jenom dívat? Jenže Daniel se před chvílí rozplynul do nenávratna a já jsem dal prostě přednost Slávkovi. A Danielovy oči mi navíc poskytnou pohled někoho třetího, který jsem ani u Mařky, ani u Jitky získat nemohl - ty dvě by s něčím takovým těžko souhlasily.

Odebrali jsme se tedy všichni tři do Haniny ložnice, kde jsem v Slávkově těle začal Hanu pomalu odstrojovat. Jako Hana jsem ovšem své vlastní tělo znala, nicméně pod pohledem pořádného chlapa vypadalo přece jen jinak.

Slávek začal Hance opatrně hníst ňadra. Měla je sice nevyvinutá, Danielovi by to asi nechtěla dovolit, ale sám sobě přece vyhovím. A brzy jsem pocítila změnu. Haně se poprvé v životě vzrušením vztyčily bradavky. Ale tím to neskončilo. Slávkovy ruce mi zajely mezi nohy a když jsem jako Hana pocítila silné, opravdu neznámé vzrušení, Slávek mě jemně položil naznak - a pak do mě také tak jemně vjel. Slávek byl úplně jinší chlap než ten nešika manžel!

Jako Slávek jsem v té chvíli s údivem zjistil, že i ta kostnatá sušinka je tam uvnitř velice hebká. Pravda, Mařka to nebyla, ale Hana na rozdíl od Mařky nikdy nerodila, takže byla tam uvnitř těsná skoro jako panna. A když jsem k tomu přidala i trochu dosud nepoznané vášně, abych se víc podobala Mařce, byla spokojenost na obou stranách. U Slávka - i u Hany.

Hanino vzrušení vystoupilo do výšky, jako nikdy v životě. Prožívala jsem s ní, co se jí s Danielem nikdy nepodařilo. S pořádným chlapem to vlastně není špatné ani v ženském těle! Navíc se mi zdálo, že se prožitky Hany a Slávka sčítají - či dokonce násobí? Jako celek jsem to prožíval mnohem silněji než sex Slávka s Mařkou! Zajímavé!

Z chlapského pohledu vyšel JUDr Daniel Fišer ze všech mých těl jednoznačně nejhůř. Ale tisíckrát hůř vyšel ve srovnání se Slávkem z pohledu vlastní ženy.

Jenže teď bylo jeho tělo i mým, takže mi nějaké srovnávání nevadilo. Nakonec - mohu to s ním časem ještě zkusit. Když bude postupovat jemně a něžně jako Slávek, snad to nemusí dopadnout tak zle. Násobení prožitků by tomu mohlo dát úplně jiný rozměr! A i kdyby byl úplně neschopný a nešlo by to s ním, stačilo by mi, že svou ženu přestane zneužívat. A pro Hanu si časem najdu někoho jiného.

Slávek by neměl být Mařce nevěrný!


Zatímco se Alexej Petrovič blížil k okresnímu městu a s ním i k filiálce ukrajinské mafie, nasedal Slávek do svého bavoráku, aby se vrátil k Mařce. Hana a Daniel Fišerovi zůstali ve své přepychové vile sami, ale už se k sobě nechovali jako dřív. Byli teď já a pozorně se probírali Danielovými vzpomínkami, kde se v nich ještě nachází jaký další podraz.

No, bylo toho dost...

Skoro se mi zdálo, že JUDr Daniel Fišer je problémovější než Ukrajinec Alexej!

Ten byl v Čechách zaměstnaný jako bodyguard, vyhazovač a občas i vyděrač, ale plnil jen příkazy. Plnil je svědomitě, neboť si byl vědom, že případné selhání dlouho nepřežije. Byl to na jednu stranu chudák, závislý na libovůli svých bossů, jeho život visel neustále na vlásku, ale na druhou stranu grázl, na příkaz by bez mrknutí oka zabil i vlastní matku. Těžko říci, zda jsem ho měl litovat, nenávidět, nebo jím jenom pohrdat. Pocházel z poměrně veliké vesnice na Ukrajině, chlapců jako on tam bylo víc, většina jich teď byla v armádě. Aleksej měl výhodu, do Čech za ním nemohl dojít povolávací rozkaz. Proto se v Čechách většina Ukrajinců tak hrozí návratu do vlasti. Přece jen se jim zdá život v Čechách bezpečnější než doma, není divu, kdo by toužil jít do války?

Tohle byl ale jiný případ. Tenhle mafián měl na prsou ve speciálním pouzdře velikou pistoli s tlumičem. Náboj ráže devět probije i kolejnici a tlumič umožňuje střelbu, která není slyšet mimo místnost. Alexej měl zkrátka v gangu odpovědnou funkci zabijáka. Proto si ho také Daniel Fišer vyžádal - znal se dobře s Ukrajinci z několika společných akcí, takže mu jejich boss Alexeje jako spolehlivého zabijáka zapůjčil.

„Bez obav, Saša to zmákne,“ ujišťoval Ukrajinec pana doktora.

Mohlo to dopadnout i tak, že by mě v Hanině těle zastřelili, jakmile bych vstoupila do vily. Jenže můj sadistický manžílek, ukolébaný kvalifikací zabijáka Saši, mě chtěl ještě před smrtí pořádně ponížit a zmučit, abych naříkala bolestí a prosila o život. Nebylo by mi to sice nic platné, ale Daniel by se v tom vyžíval s nadšením.

No - dopadlo to naštěstí jinak, než jak to ti hoši naplánovali.

Jenže manžílek nebyl jen sadista, ale grázl větší než jsem vůbec čekala. V tom světle mi až teď došlo, že se moje exekutorská činnost týkala opravdu jen malých ryb.

Proboha, co s tím chci dělat? Tohle nemůže dopadnout dobře! Z gangu se odchází jedině nohama napřed, ale když už mě čeká smrt, aspoň za sebou pořádně prásknu dveřmi.

V každém případě bych měl sepsat všechno co vím o gangsterech. Ještě nedávno jsem se s nimi kamarádil, ale kdybych jim teď oznámil, že končím a dál chci žít poctivě, daleko bych nedošel. Dobrá, tak jim to aspoň pěkně osladím.

Usedl jsem k počítači a sestavil svědeckou zprávu pro Policii. Byl to přehled grázlů ze zdejšího kraje, zahrnující i další vazby. Čím déle jsem to psal, tím víc mi ale bylo jasné, jak je to zbytečné. I když Policie získá přehled o zdejších grázlech, komu je předá, když další grázlové sedí jako vážení soudci u okresního soudu? Ti to podle svého zvyku zametou pod koberec, pokud to nestopí už policisté. A to jako Daniel Fišer vím jen o těch nejbližších!

Navíc mi bylo jasné, že i JUDr Daniel Fišer neodmyslitelně patří do toho soupisu, takže v jeho případě jde o přiznání. Měl bych tedy vyhlídku, že se s bývalými spolupachateli sejdu ve vězení, kde si na mně všichni zchladí žáhu, takže dopadnu ze všech nejhůř.

Ne, tohle chtělo radikálnější postup.

Napadlo mě, že tenhle řetěz zločinů musím přetrhnout i za cenu obětí. Pan JUDr Fišer měl také pistoli. Měl ji legálně, nebyla ovšem tak účinná. Přece jen je rozdíl mezi nábojem Magnum 9mm a klasickým pistolovým nábojem 7,62. Neměl ani tlumič, takže jeho střelba jistě přiláká větší pozornost. Mám ale, stejně jako Alexej, výhodu neviditelnosti. Jen tak mě nechytí a i když jsem nemohl doufat, že budu unikat věčně, aspoň vezmu do pekla několik grázlů s sebou.

Vzdát se Policii nepřipadalo v úvahu. Ve vězení by si na mně smlsli všichni sadisté, co se jich tam dostane, to by bylo opravdu příšerné. Ba ne, to chce nosit poslední náboj někde v kapsičce, abych ho ani omylem nevystřelil - a použít ho až na závěr. Pro sebe.

Uvidíme teď s Alexejem!


Zaparkoval jsem auto jako vždy v prázdné boční ulici. Vystoupil jsem a na rohu ulice jsem se zneviditelnil. Z boční ulice to vypadalo, že jsem normálně zašel za roh, tam jsem se však neobjevil. Věděl jsem, že je celá ulice sledovaná objektivy dvou kamer. Grázlové mají svá sídla vždycky nejlépe strážená. Mají na to přece peníze. Spořádaný občan počítá každou korunu, neví, zda už má zaplacené všechny složenky, poplatky a zda si může za zbývajících pár drobných dovolit pár piv, zatímco grázlové mívají obvykle dostatek peněz na drahé vily, auta i na zajištění svého osobního bezpečí.

Už se šeřilo, když jsem dorazil ke vchodu. Mířily tam nejméně tři kamery, ale nechtěl jsem se ještě ukazovat, proto jsem neviditelný hbitě přešplhal přes ozdobné mříže. Panečku, ten Alexej měl ale tělo! Skoro abych litoval, že se ho chci lehkovážně zbavit! Ale co s ním, když je to mnohonásobný vrah a i kdybych s ním mohl soucítit, jeho kamarádíčkové s ním soucit mít nebudou!

Obešel jsem vilu a vstoupil zadem. I tady byla jedna zastrčená kamera, ale hlídala spíš cestu než aby mířila na dveře. Doufal jsem, že ji nikdo nesleduje.

Na chodbě byla tma. To není vhodné prostředí pro neviditelného, potmě se od jiných lidí ničím neodlišuje. Věděl jsem ale o vypínačích a rozsvítil jsem si, ačkoliv jsem riskoval, že tím vyvolám poplach. Vytáhl jsem proto pistoli s tlumičem a natáhl závěr.

U zadního vchodu nikdo nebyl a bez problémů jsem dorazil až k místnosti strážných, plné monitorů. Nikdo tam ale nehlídal. Nebylo to nic neobvyklého, neustálá pozornost lidi rychle vyčerpává a přitom se zatím nic nestalo. Občasné třenice s konkurenčními mafiány se zatím vždycky podařilo vyřešit dohodami mimo tuto vilu, takže o ní nikdo nevěděl, policisté ani konkurenti. Udržovat neustálou pohotovost byl za těchto okolností zbytečný přepych.

Alespoň zdánlivě - do této chvíle.

Vystoupal jsem po honosném schodišti do patra, kde byly noclehárny. Ukrajinci bývají skromní hoši, nevadí jim spát jako na vojně na patrových postelích, nevadí jim nedostatek soukromí ani nepohodlí. V první »ložnici mužstva« svítilo světlo a tlumeně vyhrávalo rádio, puštěné spíš aby vytvářelo hudební náladu než aby je někdo opravdu poslouchal. Úspěšně však překrylo vrznutí otevíraných a zavíraných dveří i zvuk kroků.

Postavil jsem se doprostřed - a spustil palbu.

Ani tlumič nedokáže úplně potlačit práskání ohně šlehajícího z hlavně, jen je trochu zeslabí a rozptýlí. Až na zasažené, kteří zůstali s prostřelenými hlavami ležet na postelích, všichni ostatní vyskočili. Pohyb však přitahuje pozornost a já jako Alexej jsem měl reflexy rychlé. Nikdo v místnosti se nedostal k použití zbraně, ačkoliv jsem musel dvakrát vyměnit úplně vystřílený zásobník. Zbraň jsem měl připravenou dokonale. Hlaveň byla horká, že by se na ní voda vařila, ale v místnosti se válely jen mrtvoly. Některé na svých postelích, jiné na zemi, podle toho, jak kdo stačil nebo nestačil vyskočit na nohy. Jen dva hoši ještě svírali v tuhnoucích prstech své zbraně. Sergej byl vynikající střelec, mohl by mi být nebezpečný - kdyby věděl, kam a proti komu střílet. Kdybych přišel potmě, mohl by někdo z těch dvou vystřelit aspoň naslepo, na světle prostě neměli šanci. Než se rozkoukali, byli mrtví.

Vyměnil jsem neúplně vystřílený zásobník za plný a připravil si další. Čekala mě druhá ložnice, kde jsem měl svoji postel i já. V první ložnici chyběli dva bývalí kamarádi - zřejmě se účastnili nějaké akce. Budu si muset počkat na jejich návrat, teď jsem ale potřeboval, aby na mě někdo nevtrhl zezadu.

Druhá ložnice mužstva nebyla tak úplně překvapená jako první. Výstřely sem pronikly jako slabé rány, ale někteří už špicovali uši a když jsem otevřel dveře, ozval se hlas:

„Stój! Któ takój?“

Především jsem se musel vzdálit ode dveří, ani jsem je za sebou nezavíral. Dveře teď byly nejpodezřelejší, čím dál od nich, tím lépe! Pak teprve jsem začal střílet.

Na tuhle vzdálenost jsem nemohl minout ani jednou. Co rána, to mrtvola. Mířil jsem na hlavy a nikdo ze zasažených nevydal ani hlásku, jenže tihle už byli nastražení, napadlo je pomyslet na své zbraně a někteří to i stihli. V ložnici se ozvaly i dva výstřely, vypálené bez tlumiče, tudíž nepocházely ode mne. Všiml jsem si třísek, odlétajících ode dveří - střelci mě neviděli a stříleli naslepo tam, kde očekávali protivníka. Vasyl se dokonce svezl na podlahu, aby nebyl na ráně ode dveří. Měl však smůlu, viděl jsem ho a dostal kuli doprostřed čela.

„Štó éto za besporjadok?“ ozvalo se v té chvíli ode dveří.

Stál v nich náš boss Nilov. V rukou držel pistoli připravenou ke střelbě a s podezřením se díval do místnosti. Zatím ale nic zajímavého nespatřil, krev zastřelených se ještě nestačila rozlít do stran, vyklonil se proto víc do místnosti - a pak upadl přímo na obličej a pistole mu vypadla z ruky.

Jen stěna vedle dveří zrudla vystříklou krví...


Kromě Nilova na chodbě nikdo nebyl. Po dvou úplně netlumených výstřelech musela být celá vila na nohou a když tu nikdo nebyl, bylo mi jasné, že Nilov byl poslední. Nebyl to hlavní boss, jenže měl pod palcem dokumenty. Napadlo mě vzít si z jeho kanceláře svůj pas, abych byl přece jen trochu nezávislý. Šlo ale o to, aby je neměl zamčené v trezoru.

K mému štěstí byl trezor v jeho kanceláři otevřený. Hrábl jsem dovnitř, byla tu spousta balíčků bankovek, ale mě víc zajímaly pasy. Našel jsem je naštěstí brzy. Bez pasů jsme se po Čechách nemohli pohybovat, proto nám je sebrali hned po příjezdu, jak už je u takových mafií zvykem. Lidé bez pasů jsou na svých bossech vždycky závislejší.

V první chvíli jsem si chtěl vzít jen svůj - na jméno Alekseje Petroviče Kolňuka, jenže pak mě napadlo něco lepšího. Přesvědčil jsem se, že v balíčku je i můj, ten jsem si dal do kapsy, ale pak jsem do kapsy dal i všechny ostatní. Čím méně stop tu zůstane, tím lépe!

Kromě toho jsem do malé aktovky pobral všechny balíčky peněz. Loupežná vražda je také dobré maskování pravé příčiny takových jatek. No a peníze se hodí vždycky, zejména Hana jich potřebovala hodně na nápravu svých sviňáren. Bude jen dobře, když i tyto peníze pomohou potřebnějším lidem.

Pak jsem sešel do místnosti strážných a na dálku otevřel dveře do vily. Vyběhl jsem na ulici a zamířil k autu. Nasedl jsem a opatrně zajel k zadnímu východu z vily. Pak jsem vrata opět na dálku zavřel.

Tělo Alekseje bylo na námahu zvyklé, nedělalo mi práci odtahat všechny mrtvé dolů po schodech a naložit je do auta. Tónovanými skly dovnitř vidět nebude. K mrtvým jsem už tady připevňoval závaží - ve skladu jich bylo připravených dost, stačí kus olova na opasek a mrtvola nemůže vyplavat. Banda byla připravená i na tohle - tomu říkám preciznost.

Když jsem skončil, posadil jsem se k obrazovkám do místnosti strážných. Chtěl jsem si tu počkat na naše hlavní bosse. Zatím mi osud přál víc než bych mohl čekat, postřílet dvě ložnice ozbrojenců byl malý zázrak - až na neviditelnost, bez ní by to neprošlo tak hladce a kdoví, jestli vůbec. Poslední náboj - pro sebe - zůstal v kapsičce a já jsem z dlouhé chvíle plnil vystřílené zásobníky novými patronami. Asi nebude od věci vzít si jich bedýnku do auta, mohou se mi ještě hodit - kdyby mi přálo štěstí i se šéfy. Chyběla dvě auta, bossové mají s sebou jistě ochranku, nebude jich na mě málo a budou varovaní už tím, že jim nikdo nevyjde vstříc. Kdyby se mi ale podařilo vypořádat se i se šéfy, mohl bych ponechat Alexeje naživu! Na pár dní ho mohu schovat ve vile Fišerových - a pak se uvidí!

Sledoval jsem obrazovky pozorně - zásobníky jsem plnil zpaměti, dokázal bych to i s použitím pradávných Antonínových vojenských vzpomínek. Přijíždějící auta mě ale vymrštila na nohy. Byla dvě, mohli v nich být všichni, to by bylo dobré. Otevřel jsem na dálku vrata a rozsvítil venkovní lampy, ani jsem nečekal na zablikání světel ani na zazvonění u vrat.

Šéfové budou jistě potěšení, že se nikdo ze strážných neulejvá.

Kdyby tak tušili!

Jakmile projelo dovnitř druhé auto, zavřel jsem vrata. I kdyby teď někoho napadlo dát se na útěk, tudy už to nepůjde. I když jsem - celkem správně - čekal, že bossové mohou už teď tušit čertovinu - zastavili před vilou, ale nikdo nevycházel. Možná je to ale nenapadlo, vždyť se už tak dlouho nic nestalo... Vyhrnuli se z aut a spěchali dovnitř.

Vstupní dveře ale byly zevnitř zajištěné závorou. To je zmátlo ještě víc...

Palbu z boku pochopitelně nečekal nikdo. Samozřejmě museli pochopit, že to je zvuk pistole s tlumičem, jenže ty mezi nimi nebyly nijak výjimečné. Bylo však zřejmé, že tady jde o samé profesionály. Jakmile se začali první zasažení kácet k zemi, zbývající se pokusili krýt. A když dveře nepovolily, přehoupli se někteří přes boční zídky a zalehli za nimi.

Věděl jsem o čtyřech, kterým se to podařilo. Další dva se otočili zpátky k autům, jenže to bylo předem ztracené. Přesouval jsem se stranou po každém výstřelu. Nebyl jsem si jistý, zda mě neprozradí plameny z hlavně, i když musely projít tlumičem, který tlumil nejen zvuk výstřelů, ale trochu skrýval i oheň. Konečně jsem se vypořádal s těmi, co zalehli na rovince před dveřmi - ti neměli nejmenší šanci - a mohl jsem se věnovat těm čtyřem, chráněným nízkými zídkami vedle vchodu.

Podle dvojího hvízdnutí kolem hlavy jsem pochopil, že ti pistolníci mají nejen tlumiče, ale že mě nejspíš viděli. Mě jistě ne, ale záblesky ohně. Ještě že mě napadlo rozsvítit lampy, osvětlující prostor mezi vilou a vraty a plotem. Když jsem přestal střílet a přesouval jsem se do strany, abych se dostal do pozice, odkud bych viděl za zídky vedle dveří, pistolníci také přestali střílet. Nepřítele neviděli, jen zírali do tmy, ale neotáčeli se ke mně, pořád zírali tím směrem, odkud jsem střílel před chvílí. Domnívali se, že střílí někdo z dálky, kam až lampy nedosvítí? Nejspíš - tím pádem ale netušili, jak jsem jim blízko a že se ještě přibližuji.

Zblízka pak neměli šanci ani oni. Byli sice ve stínu lamp, ale i jejich rozptýlené světlo je dostatečně osvětlovalo. Poslední čtyři tiché výstřely - a nastalo ticho.

Nebyly to jatky, ale poprava.


Zbývající mrtvoly by se mi do auta nevešly, ale mohl jsem si pomoci lehkým přívěsem a také jsem to tak udělal. Přívěs nebyl velký, ale měl plachtu a mrtvoly jsem tam naskládal, přikryl plachtou, otevřel si vrata - a nechal je otevřená - a vyjel ven. Ulice již byly tmavé a tiché, střelby si nikdo nepovšiml. Přece jen tlumič je tlumič, výstřel se snadno přeslechne. Nikde tu nevznikl poplach.

Nejel jsem k vodní nádrži, kde už leželo tolik mrtvol, otočil jsem se jinam. V Čechách je spousta vodních toků i nádrží. Zajel jsem k řece, postavil se s autem tak, aby mě zakryla pobřežní křoviska a rychle jsem mrtvoly odtahal do vody.

Potopily se jedna po druhé, jen z nich chvilku na povrch vyplouvaly bubliny vzduchu. Mohl to být i bahenní plyn z bahna na dně, to už jsem nezkoumal. Vyložil jsem svůj neživý náklad a pryč od řeky, než se tu najde nějaký svědek.

Pobil jsem tedy celou jednu filiálku ukrajinské mafie. Měl bych se ale ještě zbavit auta a vlečňáku, jsou uvnitř - a možná i zvenčí - od krve. Kromě toho jsem tentokrát nepracoval v rukavicích - nač také, když vila byla mých otisků plná - a na autě bude spousta stop!

Oblíbenou mafiánskou metodou je oheň. Polít všechno benzínem a zapálit, aby shořelo všechno - od krvavých stop po otisky prstů. Jenže se to musí stát někde, kde to bude vadit co nejméně. Nejlépe, když se teď jako Slávek seberu a pojedu si naproti. Převezmu náklad - dvě bedýnky nábojů, čtyři pistole s tlumiči a tašku plnou peněz - a počkám, až Alexej najde vhodnou rokli, odkud nebudou vidět plameny široko daleko a hasiči přijedou, až vše dohoří.

Samozřejmě jsem to ještě nedomyslel a už jsem v těle Slávka startoval bavoráka. Jak snadno bych mohl páchat zločiny! Zajímavé bylo, že vhodnou rokli vydoloval ze své paměti penzista Antonín - byla to tedy spolupráce hned tří zločinců!

Zločinců? Opravdu jsem už zločinec? Ale ano, proč to okecávat? Zákony hovoří jasně. Vražda zůstane vraždou, i když jde o vraždu vrahů, kteří by mě bez rozmýšlení rozstříleli, kdyby se naše role obrátily.

Opravdu to ale nešlo vyřešit jinak? Nestačilo by »převzít« pár bossů, aby podřízeným vydali správnější rozkazy - a bylo by to? Musím být stejný vrah jako oni?

Ba ne, to nemá naději. Ano, vyvraždil jsem v těle Alexeje jednu filiálku rozvětvené mafie. Je to víc, než jsem mohl doufat. Jenže Alexej víc mafiánů nezná. Kdybych »převzal« pár bossů, snad by jich znali víc, ale taky by se mohlo stát, že se jiná část té organizace proti mně vzchopí a to by nemuselo dopadnout dobře.

Proč bych vlastně měl být lepší než oni? Heslo »Nejsme jako oni« umožní darebákům přežít každý převrat a hbitě se chopit vesla, které drželi předtím. Podobné heslo »Moudřejší ustoupí« způsobuje, že se u vesla drží největší pitomci. Jsou vůbec ti ustupující moudřejší? Nejsou to nakonec ti největší hlupáci?

Už teď mi dvě kulky hvízdly nebezpečně blízko od hlavy! Stačilo by, aby někdo zhasl, rázem bychom museli všichni střílet jen podle zvuku, neviditelnost by mi nebyla nic platná a výhoda by byla ta tam. Pak by se nejspíš projevila početní převaha protivníků.

Ba ne, takhle jsem se zbavil sice jen jedné mafiánské větve, zato tak důkladně, že se ani Policie, ani ostatní mafiáni nemají čeho chytit.

Možná si Alexeje ponechám.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30