Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Exekutor

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Auta byla škoda, byl to drahý, dobrý a spolehlivý vůz, jenže co naplat, ponechat jsem si je nemohl. Byla to stopa neomylně ukazující na mafiány, i kdyby bylo registrované na nic netušícího bílého koně.

Odjížděli jsme od rokle, ve které se rozhoříval nenasytný oheň. Auto i přívěs, důkladně polité benzínem, hořely jako pochodně, ale rokle byla hluboká a plameny svítily až na dně. Už ze silnice, vzdálené sto metrů, se to podobalo jen jakémusi mihotání.

Alexej seděl tentokrát jako spolucestující. Bylo vlastně jedno, kdo řídí, jenže Slávek byl pořád ještě majitelem bavoráku a měl u sebe obyčejnější dokumenty. Alexejovy ukrajinské papíry budou v Čechách příliš nápadné. Jenže co s tím? Jak mu opatřit nenápadnější?

Dovezl jsem se do vily Fišerů a otočil se domů. Hanka s Danielem pořád ještě seděli nahoře a rozjímali, nebylo jednoduché probrat všechny vzpomínky a vytřídit z nich ty významné od pouhých prkotin.

Celkově to však s Danielem vypadalo špatně. Soupis darebáků už obsahoval dlouhý řetěz, od překupníků, nestydatě vydělávajících na nemovitostech, dražených hluboko pod cenou, až po soudce, kteří panu exekutorovi přihrávali oběti. Všichni požadovali svůj podíl a všem záleželo na pokračování výnosných exekucí. Problém byl, že celý tenhle řetěz měl možnost neutralizovat jakoukoliv policejní akci, pokud by se dotkla jejich zájmů. Když si soudce umane, vrátí Policii cokoliv jako nedostatečně zpracované - a Policie sklapne kufry a jde shánět další důkazy. Dát seznam darebáků Policii je nesmysl. Jediným výsledkem by bylo, že by se soudcovská mafie obrátila proti Danielovi. Alexejovo řešení vypadalo jednodušeji.

Ve většině zemí je Policie svázaná tisíci předpisy, takže se jí zločinci vysmívají. Mají totiž více práv než spořádaní lidé. Vrcholem je, když musí zadrženého zločince propustit pro nějakou nesmyslnou chybu.

V Rusku si zločinci z policistů tolik neutahují. Tam se totiž pořád ještě stává, že se při zatýkání zločince policista opatrně rozhlédne a když se nikdo nedívá, zločince pěkně zblízka zastřelí. Stane se to samozřejmě »v sebeobraně«, jenže ruští soudci mají pochopení - i oni to pak mají jednodušší. Zpěčovat se policistům si mohou v Rusku dovolit jen aktivisté, kteří si včas zajistí pozornost médií. Jenže to už není klasický zločin, to je »politická práce«.

Když se to však přežene na opačnou stranu, je to snad ještě horší. Policie pak může být pro obyčejné lidi větší pohromou než zločinci. Klasickým případem jsou Spojené státy. Tam jde z policistů strach. Občas si spletou dům a místo aby vybrali drogové doupě, zdecimují pokojné občany. Uspořádat tam jakoukoliv demonstraci chce opravdu hodně odvahy.

Česká Policie má heslo »Pomáhat a chránit«, ale ani jednu část pořádně neplní. Příliš mnoho omezení jí znemožňuje lidi chránit a proti zneužívání moci je neochrání vůbec. Spíš doprovází zločince z Exekutorské komory a pomáhá jim lidi beztrestně odírat.

S Danielem to zkrátka vypadalo špatně. Policie ho nemůže chránit před úplatnými soudci, kteří na něho už předem znají spoustu křiváren. Nerozhoduje, že se na nich podíleli i oni. Až se jim dostane do spárů, ničeho nedosáhne a patřičně si na něm smlsnou. Totéž mu ale hrozí, kdyby chtěl jen přestat s exekutorskou živností.

Ano, Alexejovo řešení vypadalo jednodušeji.

U mafie milost nehledej!


V noci nemělo smysl podnikat jakékoliv akce. Neviditelnost je výhodou jedině za dne. Jak se říká, potmě jsou všechny kočky černé. Rozhodl jsem se proto vyrazit s Danielem až ráno. Ještě večer jsem si však chtěl něco zkusit v oblasti sexu.

Když jsem v těle Hany po svém nešikovném legitimním manželovi vyzkoušela jiného chlapa, ukázalo se, že v jiném náručí prožívám sex mnohem vášnivěji. Slávek přitom zjistil, že ani Hanka není úplně k ničemu. Mařka to sice nebyla, ale když jí věnoval trochu něžnosti, vnímala sex s ním mnohem lépe než předtím s vlastním manželem. Zbývalo posoudit, zda to bylo způsobené pouze Danielovou nešikovností či sobeckostí v sexu, anebo zda Danielovi skutečně překáží nějaká tělesná vada.

Pro větší efekt jsem si vybral chvíli, kdy o sex jevila zájem i Mařka. Byl bych pak hned trojnásobným účastníkem současného milování dvou manželských dvojic a účastnil bych se ho dokonce svou nadpoloviční většinou! A kdyby se sexuální prožitky opět znásobily, mohl by to být i můj životní sexuální zážitek!

Takže ve chvíli, kdy jsem u Procházků začínal jako Slávek milostnou předehru s Mařkou, začal jsem totéž zkoušet i u Fišerů s Hankou.

Jenže zatímco u Hanky něžnosti podle mého očekávání zabíraly, její manžel Daniel se ne a ne vzrušit. Nepomohlo, že se mu Hana snažila pomoci, ačkoliv se o to sama nikdy předtím ani nepokoušela. Zatímco vzrušení Slávka s Mařkou stouplo a už přešli od předehry k milování, ve vile u Fišerů pořád nic. Zkusil jsem s Danielem do Hany vniknout, ale nešlo to. Danielovi se jeho špatně postavený frantík pořád ohýbal, s tím se prostě nedalo nic dělat.

Jako vládci všech mých částí mi nijak nevadila přítomnost Alexeje v ložnici bývalých manželů Fišerových, Dosud tam jen němě pozoroval Danielovy neúspěšné snahy, jenže sám už byl vzrušenější než on. Nebylo to tím, že pozoroval manžele Fišerovy v intimní situaci. Při jakémkoliv milování se vzrušovaly všechny mé části, včetně penzisty Antonína, sedícího klidně u svého počítače, kde se to naštěstí dalo snadno skrýt. Znenadání mě ale napadlo jiné řešení. Rychle jsem shodil Alexejovu černou kombinézu a nahradil impotentního manžela na Hance Ukrajincem. Byl mladší, zřetelně výkonnější, vjel do ní bez váhání a jejich milování nabralo úžasný obrat. Slávka s Mařkou už dohonit nemohli, ale Alexej i tak vedl Hanku rychle k vrcholu. Ten nastal u obou skoro současně - Slávek s Mařkou už sice unaveně leželi vedle sebe, jenže vrchol Alexeje s Hankou byl zřetelně největší dnešní zážitek.

A bylo mi to jasné. Alexej nenahradí Daniela z nouze a dočasně, ale natrvalo. Pan doktor práv Daniel Fišer bude od této chvíle sex své ženy s Ukrajincem jen sledovat. I kdyby se při něm vzrušil, je bez naděje, že by Alexeje nahradil.

Uvidíme příště!


Abych co nejvíc využil neviditelnosti, musel jsem vyrazit ráno za svítání.

V noci jsem se zabýval finančními machinacemi. Pan Daniel s užitím práva exekutorů vysmejčil konto i vlastní ženě, teď naopak převáděl peníze ze svých několika kont jinam. Několik milionů převedl na konto paní Hany, jenže tam peníze nebyly bezpečné, proto jsem je jako paní Hana hned přeposílal jinam. Něco na konto Miloslava a Marie Procházkových, něco i na konto Antonína.

Bylo ale znát, že jsem dosud nepatřil k finančním lišákům. Měl jsem jako Antonín jediné konto, kam přicházely můj i Jitčin důchod, stejné to bylo u Procházků. Nenapadlo nás mít více kont, kam by se daly peníze účinně rozptýlit! Vlastně jsme to na našich pár šupů ani nepotřebovali. Nevadí, ty peníze jsou beztak špinavé, mé svědomí se upokojí teprve až jimi napravím křivdy manželů Fišerových. Mrzelo by mě ale, kdyby je někdo rozkradl během vyšetřování pana Fišera, tím by se ještě víc ušpinily a místo nápravy křivd by se jimi pár lišáků příliš snadno napakovalo. Budu s tím muset něco udělat.

Na »spanilou jízdu«, která mohla být i poslední jízdou JUDr Fišera, jsem si vzal jednu z ukořistěných pistolí s tlumičem. Jeho legální pistole by nadělala příliš hluku, mafiánská byla z tohoto hlediska lepší. To, co jsem se chystal provést, beztak legální nebude.

Fišerovi měli dvě auta. Pan doktor vždy manželce věnoval svůj ojetý vůz, když si pro sebe kupoval nový. Odbýval ji přitom tím, že ona beztak jezdí málo a špatně. Při výměnách vždy nejstarší auto prodával. Oficiálně byl vždy majitelem obou. Na výpad proti bývalým spolupachatelům jsem si proto vzal manželčin starší opel. Nebyla to škodovka, ale přece jen už byl postarší, šedivější a nenápadnější.

Další výhodu jsem zaznamenal v noci. Danielovi a Alexeji se pod nehtem proklubal oncik. Ráno oba ještě trochu svědil, ale byl už plně funkční. Znamenalo to, že jsou schopní někoho místo zastřelení jednodušeji »převzít«, pokud se mu dostanou na dosah. Je jen otázkou, zda to bude výhodnější. I kdybych někoho »obrátil na pravou víru«, budu s ním mít problémy, pro spolupachatele to bude »zrádce« zasluhující smrt. Jeden Alexej se ve vile Fišerů schová, ale rotu Ukrajinců bych do ochrany vzít nemohl - a s ostatními to bude nejinak.

Nicméně oncik byl další výhodou, možná se to bude hodit. Uvidíme!

V autě jsem měl připravený dopis pro Policii. Takhle po ránu jsou pošty ještě zavřené, ale to nemuselo vadit. Jestli uspěji, pošlu dopis doporučeně. Kdybych narazil na dokonalejší a ostřejší protivníky, najdou dopis v mém opuštěném autě. Samozřejmě pokud neshoří, ale s tím rizikem jsem musel počítat.

Tak - a jedeme. Seznam jsem si sestavil tak, abych nejezdil sem-tam cik-cak jako jojo, ale abych najezdil co nejméně kilometrů. Souvisí s tím i čas, musím jednat co nejrychleji.

Až vypukne poprask, hodně mi to ztíží.


Jakub Majský mě neuvítal nadšeně. Nebylo divu, v šest ráno bývá málokdo příjemně naladěný, zvláště když ho vzbudíte. Jakub byl ale můj - myslím tím Daniela Fišera - nejlepší »zákazník«, takže si mě nedovolil jen tak odmrštit.

„Co je?“ houkl na mě skrz dveře, zajištěné řetízkem.

„Mám kšeft!“ ujistil jsem ho a ukázal mu aktovku.

„Takhle po ránu?“ vrčel nevrle.

„Spěchá to!“ ujistil jsem ho. „Chceš snad mít konkurenci?“

Specialitou JUDr Fišera byly dražby oznámené sice podle zákona, jenže na poslední chvíli, aby se jich stihli účastnit jen extra pozvaní. Majský - před pěti lety Jákob Andréjevič Majskij - byl právě jedním z nich. Jejich osvědčená metoda spočívala v tom, že jeden člen bandy, obvykle právě Majský, přihodí k nízké vyvolávací ceně jen pár stovek, načež druhý hned nato přihodí desetinásobek ceny. Tím dražba skončí, neboť přes tak nevýhodnou cenu již nikdo další nejde. Vydražitel pak krátce po dražbě, když dojde na zaplacení, sehraje nad vysokou cenou překvapení, prohlásí, že jde o pochopitelný omyl v nule navíc a tolik peněz vlastně ani nemá. Podle zákona tedy odstoupí, takže draženou věc získá předchozí nabídka - ovšemže pana Majského, téměř za vyvolávací cenu, kdežto ostatní zájemci ostrouhají.

Majský pak vydraženou věc, většinou nemovitost, výhodně prodá a o rozdíl se podělí se svými kumpány, přičemž lví podíl dostane pan JUDr Fišer a nejméně inkasuje komplic, který znemožní další pokračování dražby přihozením nereálné sumy. Riskuje totiž ze všech nejméně a i nejmenší podíl je až příliš snadno získaný.

Je to jen jeden exekutorský fígl, jak poškozené elegantně ožebračit, je ovšem značně výtěžný, v Čechách plně legální a proto velice oblíbený. Vede samozřejmě k tomu, že prodej v dražbě je výhodný pouze pro bandu, proto bývá tak častý u dražeb exekučně zabavených věcí a zejména nemovitostí. Stálo by za srovnání, kolik poslanců se takových dražeb účastní a proč asi takové zákony tak hladce »prohlasovali«.

„No, jak myslíš,“ zavrčel Majskij.

Sundal řetízek a pustil mě do bytu. Majskij byl sám, ženu prý nechal v Rusku, ale nic bych za to nedal, že žádnou neměl, když si vystačil už pět let v Čechách sám a nikdy se do Ruska ani nepodíval.

Zavedl mě do své pracovny, kde jsem si ho posadil k jeho počítači - pod záminkou, že budeme potřebovat internet. Zatímco Majskij startoval systém, vytáhl jsem pistoli a bez velkého hluku ho odpráskl. Jen jsem si dával pozor, aby krev stříkala stranou mimo počítač.

Sakra, já už mám ale zabijácké manýry!

Internet jsem vzápětí použil, ale už bez majitele počítače, který ležel vedle na zemi bez života. Jako JUDr Fišer jsem věděl, že Majskij má tři různá konta. Vědět to byla nezbytná opatrnost i vůči členům vlastní bandy. Kdyby se někdo z nich chtěl cuknout a nechtěl by se dělit, vzal bych si co mi patří přímo z jeho konta - případně i z více kont. Vysledovat, kdo kde má jaké peníze, patří k základním znalostem exekutora a jen naivka by toho používal jen vůči povinným.

Přestěhoval jsem pár středně velkých sumiček zčásti na konto Hanky, zčásti na dvě další konta, která mezitím na sebe ve dvou bankách založil Slávek. Nemusím všechno dělat osobně jako JUDr Fišer, když teď mám víc možností!

Majskij žil sám, byla minimální naděje, že ho někdo objeví. Navíc jsem v zámku jeho dveří objevil zevnitř klíče. Vzal jsem je a pečlivě zamkl byt zvenčí. Tady poplach jen tak nevznikne, jdeme dál...

Nejbližší byla teď vila manželů Seidlových. Ani tam bych nečekal problém, i když pan doktor JUDr David Seidl byl přece jen podezřívavý, jak je záhodným zvykem u soudců, kteří se spojí s nějakou bandou lišáků. Sami dobře vědí, jak těžké konce čekají na ty, kdo skončí v síti justice a za mřížemi.

Oba manželé byli soudci a oba měli platy víc než nadprůměrné, ale tvrzení, že vysoký plat soudce ochrání před pokušením korupce, je stejný blábol jako tvrzení, že opilec přece další alkohol chtít nemůže, když je na šrot. U peněz nikdo neví, kdy má dost, a čím jich má víc, tím víc jich chce. Přesně podle úsloví »hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamty!«

Podezíravosti se samozřejmě nevyhne ani spolupachatel, takže si mě nejprve dlouho prohlíželi pomocí kamery, než mi na dálku otevřeli. Byl jsem ale sám a to je asi upokojilo. Bzučák se ozval i u vchodových dveří a vzápětí jsem kráčel po schodech do vstupní haly v centru vily.

Přivítali mě oba - jen nepatrně prošedivělý pan JUDr David Seidl i jeho mladá, pečlivě udržovaná choť Jiřka. Znali mě oba a oba se mnou občas připravovali další kulišárny, takže mě bez váhání pozvali do přijímacího salónu.

Tady jsem se však přece jen zarazil.

Pana Seidla bych zastřelil bez váhání. Věděl jsem, že je to gauner v taláru a způsobil už mnoho lidského neštěstí. Byl to skoro můj dvorní dodavatel exekučních případů, ať jsem si je nechával pro sebe, nebo jsem je přihrával své spolupachatelce - společnici - manželce Haně. Ovšemže to nedělal zadarmo - neměl zájem o malé případy, jaké zpracovávala Hanka, ale na velkých bral tím větší podíly. Džentlmen se s drobnými nezdržuje a pod milion nejde, bylo jeho heslo - a dělal mu čest.

Jenže jeho žena Jiřka byla něco jiného. Ne že by byla spravedlivější, jak by mělo být u soudců pravidlem, sama vyhledávala další oběti a měla podíl na úspěších bandy rozsudky podobnými jako vejce vejci rozsudkům jejího manžela, ale přece jen - byla to pěkná ženská a bylo mi jí líto. Představa, že jí prostřelím hlavu, až se do stran rozstříkne její mozek, mi dost vadila. Nemohl jsem si ale dovolit zastřelit jejího muže a ji nechat naživu, takové akce přímo vyžadují zbavit se nežádoucích svědků.

Štěstí mi však přálo. Pan Seidl se chtěl projevit jako džentlmen a nabídl se přinést nám všem ze sousední kuchyně kávu. Odešel a nechal mě se svou žínkou o samotě. Přitočil jsem se k ní pod záminkou, že jí chci políbit ruku, jenže jsem ji znenadání zezadu objal, přitiskl jí na ústa kapesník, aby nemohla křičet ani kousat, a současně ji škrábl oncikem.

»Převzetí« je přece jen lepší než krutá vražda!

Jiřka Seidlová by jistě leknutím křičela od chvíle, kdy na ústech ucítila kapesník, tak zejména když pocítila škrábnutí, ale i když se pokusila vymanit se z mého objetí, držel jsem ji pevně. Asi ji trochu zmátlo, že jsem nedělal nic víc, než že jsem ji objal a držel. Netušila co s ní zamýšlím a po několika vteřinách marného odporu to vzdala, ale nepomohla by si ani kdyby se trvale zmítala veškerou svou silou. Asi očekávala, že jí pomůže manžel, až přijde. Netušila, že rychlovarná konvice bude příliš pomalá.

Šlo mi jen o minutu, než se Jiřina uvnitř rozplyne...

Než se manžel vrátil, seděli jsme už oba spořádaně u stolečku v křesílkách proti sobě a čekali, až před nás položí podnos se třemi voňavými kávami.

„Tak povídej, Dane, co máš zajímavého?“ zahlaholil David, ještě než podnos položil.

Tohle bude těžší, došlo mi. David je proti Danovi těžší váha, rozhodně ho neudržím tak snadno jako jeho choť. Leda bych ho uchopil čtyřma rukama, od své choti asi žádný podraz nečeká. Mohl by se ale vyškubnout a pak by mi nezbylo než tasit zbraň. Jiřka už sice křičet nebude, ale vyvstal by problém - co s mrtvolou?

Řešení mě ale napadlo skoro ihned.

Náhle jsem jako Jiřka lehce zaúpěla a svezla se na podlahu. David sice ihned vyskočil, aby jí přispěchal na pomoc, ale návštěva se ukázala rovněž tak džentlmensky. Jako Daniel jsem rovněž vyskočil a předstíraje pomoc pro Jiřku, snažil jsem se ji spolu s jejím vlastním chotěm zvednout z koberce.

„Nechte ji, unesu ji sám!“ požádal mě zdvořile. „Zbytečně jste mě škrábl prstenem, či co to vlastně bylo!“

Nechal jsem ho v domnění, že to bylo neúmyslně. David odnesl svou »omdlelou« choť na nedalekou pohovku, kde ji opatrně složil.

„Nevíte, co by jí mohlo být?“ zeptal jsem se ho. „Má takové záchvaty častěji?“

Byl to zbytečný dotaz. V té chvíli už to David věděl. Přesněji - David už nevěděl nic a nic už vědět nebude. V této chvíli už jsem byl ve velkém přijímacím pokoji sám.

Sám - ve třech.


»Převzetí« dvou soudců bylo, když jsem to zpětně rozvažoval, nejlepší.

Byli to grázlové, takže si smrt podle mého mínění zasloužili. Nebude špatné mít je pod dohledem. Výhodou bylo, že jednali výhradně s doktorem Fišerem, ale ne s ostatními členy jeho gangu. Při zkoumání jejich vzpomínek, které jsem zahájil ihned po jejich »převzetí«, jsem nezjistil, že by se podíleli i na jiných lumpárnách, takže je nikdo nemusí podezírat jak z těch lumpáren, tak na druhé straně ze »zrady« parťáků. Mohli by se tedy nejsnáze vrátit k poctivému životu. Pravda, měli na kontech víc, než kolik si mohli poctivě vydělat i jako soudci, ale v Čechách nad takovými prkotinami nikdo bádat nebude.

Byl to zkrátka nejlepší ze všech možných případů. Zase jsem se trochu rozrostl, zase o pár darebáků, ale tihle dva mě těšili nejvíc.

V osobě Slávka Procházky jsem získal největšího poctivce, až na občasné zahýbání své ženě Mařce, ve kterém jsem ovšem nehodlal pokračovat. Potřeboval bych pro něho vhodnou práci, aby neseděl nečinně doma. Bylo mu sice přes padesát, ale pořád byl mnohem mladší než penzista Antonín, se kterým jsem začínal. Však já mu ještě něco vhodného najdu! Mrzelo mě na něm jen to, že jsem v něm nechtěně »převzal« kamaráda. Chtěl jsem mu jen pomoci a opravdu jsem netušil, že ho tím vlastně »vygumuji«. Utěšoval jsem se tím, že mě o odchod ze světa sám požádal a pomohl jsem mu odejít aspoň bez bolesti.

Všichni ostatní »převzatí« byli darebáci nejhoršího zrna. Měl jsem nepříjemné tušení, že mě nic lepšího ani nečeká. Nemohu přece »přebírat« poctivce, jako byl Slávek. »Převzetí« je skoro totéž co trest smrti, v nejlepším případě euthanasie. Tím způsobem smím zacházet jen s opravdu velkými darebáky.

Nejjednodušší to budu mít s manžely Seidlovými. Pokud se na ně neprovalí spolupráce s Fišerem, mohou žít beze změny stejným způsobem jako dosud, jenže poctivě. Naopak by se až teď mohli starat o skutečnou spravedlnost. Jedním slovem - přínos.

Ukrajinec Alexej byl sice vrah a grázl, ale já už pro něho něco poctivého najdu.

Nejvíc problémů mi přinesli - a kdoví, možná ještě přinesou - manželé Fišerovi. Hana je má první součást ženského rodu. Nemohu tvrdit, že je to má první žena, tou je odjakživa Jitka, Hanka je prostě má první ženská součást. Dnes jsem získal druhou. Jiřka je dokonce mladší a nesrovnatelně hezčí než Hana, ale hlavně - nemusí měnit dosavadní styl života, ani stejně tak »převzatého« manžela. Nejvíc problémů na sebe přivolává pan JUDr Daniel Fišer, protože právě v něm je střed exekutorského gangu.

Gangu, který se teď v jeho těle snažím zneutralizovat, stejně jako jsem snad předtím v těle Alexeje zneškodnil celou filiálku jiného takového gangu.

Bohužel - střelbou.


Dalšími členy bandy, spíš jen menšími pěšáky, byli dva majitelé herny ve městě. Mimo vlastnictví herny, což je podle mě podezřelá živnost i sama o sobě, měli podíl i na několika dražbách, kde figurovali jako bílí koně, kteří ukončují dražbu nereálně vysokou nabídkou, pak odstoupí a tím umožní svému gangu získání předmětu dražby za nejlevnější cenu.

Museli samozřejmě vědět, co je jejich úkolem, to znamená vystoupit s nabídkou hned po nabídce prvního z gangu, aby mezitím nestihl přijít nikdo jiný. Samozřejmě věděli, že je to podvod, jejich nabídka musí být uměle tak vysoká, aby odradila všechny další zájemce, i když sami neměli ani tolik peněz. V jiných zemích se to obvykle klasifikuje jako trestný čin, v Čechách je to jen drobný zádrhel, neporušující zákon. Tak to »prohlasovali« poslanci, kteří to používají i pro sebe - šizuňkové se zkrátka dostali na správná místa.

Přišel jsem jim oznámit, že je těmto výhodným kšeftíkům konec, ale zařekl jsem se, že tyhle dva určitě »nepřevezmu«. Co bych s nimi dělal? Zůstala by mi na krku proslulá herna, jistě velice výnosná, ale podle mého mínění podezřelá. Zkrátka nemám rád kšefty, založené na neštěstí jiných.

Jenže se proti mně oba dva postavili jako jeden muž.

„Jak to?“ vyjeli na mě.

„Slyšeli jste dobře,“ odvětil jsem. „Já, Daniel Fišer, končím s povoláním exekutora, to znamená konec spolupráce. Půjdeme si každý po svém a hotovo!“

Chtěl jsem se od nich odpoutat po dobrém, jenže ti dva si zvykli na pravidelný přísun lehce vydělaných peněz.

„Chcete to dát někomu jinému, co?“ vyjel si na mě jeden. „Ale my si to nenecháme jen tak líbit! S tím nepočítejte!“

„Vy jste se zbláznili?“ vyjel jsem i na ně. „Nikomu už to nabízet nebudu, jdu od toho definitivně, rozumíte?“

Až jeden z nich, pamatoval jsem si ho pod jménem Mireček, vytáhl pistoli a že mu na tomto místě musím upsat svůj dům, jinak... Držel ji ale tak nešikovně, že se mi podařilo svoji pistoli i s nasazeným tlumičem vytáhnout rychleji. Dvojí prásknutí nebylo příliš hlučné a oba se s prostřelenou hlavou sesypali na zem, jenže - v té chvíli vstoupila do jejich malé kanceláře uklízečka. Spatřila co se stalo a začala ječet.

Do mafiánského desatera patří nenechat žádného svědka naživu. Jenže ta ženská byla nevinná jako lilie. Nemohl jsem ji zastřelit, jsem sice mafián par excelence, ale zabíjím jen grázly, kteří odmítnou poslední šanci k nápravě. Odstrčil jsem nebožačku, která už najisto očekávala třetí kuli, vyběhl jsem ven a nasedl do auta.

S tím, že svědkyně - co by také dělala jiného - promluví. A zavolá Policii, když našla zaměstnavatele v kaluži krve a poznala i pachatele utíkajícího zbaběle z místa činu?

Teď už bylo jasné, že poprasku nezabráním. Mohu nanejvýš dokončit, co se mi ještě dokončit podaří. Byl jsem ale pevně rozhodnutý nedat příležitost Policii. Řetězec mafiánů jsem musel přerušit a protože jsem byl v těle Daniela Fišera jeho středem, pak i se mnou.

Dojel jsem k dalšímu členu své bývalé bandy, překupníkovi věcí, které jsem přes něho prodával přímo, mimo exekuce. Věděl příliš mnoho o ostatních členech bandy. S tím jsem už ani nevyjednával. Jeho vila stála na okraji města, oddělená od ostatních domků rozsáhlou zahradou. Prorazil jsem autem vrata, vjel do zahrady a zastavil až u domu. Chlap vyběhl na zápraží a chtěl mi patřičně vynadat, ale daleko nedoběhl. Složil jsem ho přímo před dveřmi. S kanystrem benzínu v ruce jsem jeho tělo zatáhl do domu, aby nebylo vidět až od silnice, položil jsem ho na pohovku a polil všechno benzínem. Navrch jsem položil dopis pro Policii se seznamem všech darebáků - potřeboval jsem vyškrtnout manžele Seidlovy, kteří už tam podle mého od jejich »převzetí« nepatřili. Pak jsem škrtl zapalovačem.

Hanka zatím doma upravila stejný dopis přímo v mém počítači. Stačí znovu vytisknout, podepsat mým jménem - kterákoliv z mých součástí přece umí rukopisy i s podpisy všech ostatních - a nový dopis může poslat za mě.

Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl vyběhnout z domu a odjet za už posledními třemi členy mého bývalého gangu, ozvala se venku siréna, rozbitými vraty vjelo dovnitř policejní auto, vyskákali z něho policisté a zamířili k domu.

Takže jsem jako JUDr Daniel Fišer dohrál, ušklíbl jsem se v duchu. Odsud neuteču. Být mafián, ještě bych doufal, že se prostřílím a měl bych naději, ti chlapi se v běhu pořádně nekryli, ale já je přece nechci postřílet, když jsou v právu!

Ale radost ze zatčení obávaného exekutora jim nechat nemohu. Nehodlám trpět hodiny výslechů, ponížení u soudu, a už vůbec nestojím o potěšení ve věznici, kde by spoluvězni získali obzvláštní zábavu - odsouzeného exekutora! Mám svých součástí víc než potřebuji, nebude mi vadit, když se jedné - a ještě po všech stránkách té nejhorší a nejméně použitelné - sám a dobrovolně zbavím. Šlo už jen o jedno. Jak. Aby to bylo rychlé a bezbolestné.

Vhodný smrtící nástroj jsem ale měl u sebe a přímo se nabízel. Bezbolestná smrt to asi nebude, ale aspoň rychlá. Jenže přiložit si pistoli s tlumičem ke spánku dost dobře nejde, je příliš dlouhá. Ani rána do srdce nemusí být při té délce jistá, kdybych se pořádně nestrefil, mohl bych přežít. Zbývá možnost, která snad bude nejjistější a přitom stejně rychlá.

Přiložil jsem si hlaveň s tlumičem zespodu pod čelist, aby mířila vzhůru. Kulka proletí mozkem, to nikdo nepřežije a bude to snad i dost rychlé.

Stiskl jsem spoušť.

V té chvíli projel všemi mými hlavami záblesk nesnesitelné bolesti. Pocítil jsem, jak se všechna moje těla bezmocně hroutí k zemi.

Ztratil jsem vědomí.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30