Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Exekutor

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Auta byla škoda, byl to drahý, dobrý a spolehlivý vůz, jenže co naplat, nechat jsem si je nemohl. Byla to stopa ukazující na mafiány, i kdyby bylo registrované na nic netušícího bílého koně.

Odjížděli jsme od rokle, ve které se už rozhoříval nenasytný oheň. Auto i přívěs, polité benzínem, hořely jako pochodně, ale rokle byla hluboká a plameny svítily až na dně. Už ze silnice, vzdálené sto metrů, bylo vidět jen jakési mihotání.

Alexej seděl tentokrát jako spolucestující. Bylo vlastně jedno, kdo řídí, jenže Slávek byl pořád ještě majitelem bavoráku a měl u sebe obyčejnější dokumenty. Alexejovy ukrajinské papíry budou v Čechách příliš nápadné. Jenže co s tím? Jak mu opatřit jiné, nenápadnější?

Dovezl jsem Alexeje do vily Fišerů a Slávka domů. Hanka s Danielem pořád seděli nahoře a »rozjímali«. Nebylo snadné probrat všechny vzpomínky a vytřídit z nich významné od prkotin.

Celkově to však s Danielem vypadalo špatně. Soupis darebáků obsahoval dlouhý řetěz překupníků, nestydatě vydělávajících na nemovitostech, dražených hluboce pod cenou, i soudce nahánějící panu exekutorovi oběti. Všichni si žádali svůj »spravedlivý« podíl a všem proto záleželo na pokračování výnosných exekucí. Nejsmutnější bylo, že tenhle řetěz dokázal neutralizovat každou policejní akci, kdyby se dotkla jejich zájmů. Když si soudce umane, vrátí Policii případ jako nedostatečně zpracovaný, Policie sklapne kufry a jde shánět další důkazy. Dát seznam darebáků Policii by byla hloupost s jediným výsledkem, že se soudcovská mafie obrátí proti Danielovi. Alexejovo řešení vypadalo jednodušeji.

Ve většině »civilizovaných« zemí je Policie svázaná tolika předpisy, že se jí zločinci vysmívají. Navíc mají podstatně více práv než ostatní lidé. Vrchol je, když musí zadrženého zločince Policie propustit pro nějakou nesmyslnou chybu.

V Rusku si zločinci z policistů tolik neutahují. Tam se totiž pořád ještě stává, že se při zatýkání zločince policista opatrně rozhlédne a když se nikdo nedívá, zločince pěkně zblízka zastřelí. Stane se to samozřejmě »v sebeobraně«, jenže ruští soudci mají pochopení, i oni to pak mají jednodušší. Zpěčovat se policistům si mohou v Rusku dovolit jen aktivisté, kteří mají předem zajištěnou pozornost opozičních médií. Jenže to už není klasický zločin, to je »politická práce«.

Když se to však přežene na opačnou stranu, je to ještě horší. Policie může být pro lidi větší pohromou než zločinci. Klasickým případem jsou Spojené státy. Tam jde z policistů strach. Když si spletou dům, zdecimují místo drogového doupěte občany. Pořádat tam jakoukoliv demonstraci chce opravdu hodně odvahy.

Česká Policie má heslo »Pomáhat a chránit«, ale ani jednu část pořádně neplní. Příliš mnoho omezení jí znemožňuje lidi chránit a proti zneužívání moci je nechrání vůbec. Spíš pomáhá zločincům z exekutorské bandy ještě víc lidi beztrestně odírat.

S Danielem to vypadalo špatně. Policie ho nemůže chránit před úplatnými soudci, kteří na něho už předem znají spoustu křiváren. Nerozhoduje, že se na nich podíleli i oni. Až se jim dostane do spárů, ničeho nedosáhne a patřičně si na něm smlsnou. Totéž mu ale hrozí, kdyby chtěl jen přestat s exekutorskou živností.

Došlo mi to i v souvislosti se soudkyní Svatavou. Nebyla to žádná vyřezávaná svatá, ale bestie v taláru. Kdysi se říkalo, že je nutné, aby měli soudci dostatečně vysoké platy, aby vyli odolnější proti korupci. Bohužel i tady v Čechách platí poznatek gangstera AlCaponeho, že úplatek nikdy není věcí cti, ale jen a pouze výše nabídnuté sumy. Soudkyně Svatava měla s Danielem džentlmenskou dohodu o podílu na »přihraných« zakázkách. A jako kdyby ani to nestačilo, naznačovala mu, že by si ho za oboustranně výhodných podmínek vzala, pokud se zbaví manželky Hanky.

A hleďme, byl by to takový »rozvod po italsku«! 5

Odtud tedy vítr vane!

Soudkyně Svatava měla nevinný obličej, ve skutečnosti to ale byla dračice. Mohu tedy očekávat problémy i z její strany.

Ano, Alexejovo řešení vypadalo jednodušeji.

U mafie milost nehledej!


Abych co nejvíc využil neviditelnosti, musel jsem vyrazit ráno za svítání.

V noci jsem se zabýval finančními machinacemi. Pan Daniel prve s užitím práv exekutorů vysmejčil konto i vlastní ženě, teď naopak převáděl peníze ze svých několika kont jinam. Několik milionů převedl na konto paní Hany, jenže tam peníze nebyly bezpečné, proto jsem je jako paní Hana hned přeposlal jinam. Něco na konto Miloslava a Marie Procházkových, něco i Antonínovi.

Bylo ale znát, že jsem dosud nepatřil k finančním lišákům. Měl jsem jako Antonín jediné konto, kam přicházely můj i Jitčin důchod. Stejné to bylo u Procházků. Nenapadlo nás mít více kont, kam by se daly peníze účinně rozptýlit! Vlastně jsme to na našich pár šupů ani nepotřebovali. Nevadí, ty peníze jsou beztak špinavé, mé svědomí se upokojí teprve až jimi napravím křivdy manželů Fišerových. Mrzelo by mě ale, kdyby je někdo rozkradl během vyšetřování pana Fišera, tím by se jimi pár lišáků místo nápravy křivd příliš snadno napakovalo. Musím s tím něco dělat.

Na »spanilou jízdu«, která mohla být i poslední akcí JUDr Fišera, jsem si vzal jednu z ukořistěných pistolí s tlumičem. Jeho legální pistole by nadělala příliš hluku, mafiánská byla lepší. To, co jsem se chystal provést, beztak legální nebude.

Fišerovi měli dvě auta. Pan doktor vždy manželce věnoval svůj ojetý vůz, když si pro sebe kupoval nový. Odbýval ji přitom, že ona beztak jezdí málo a špatně a při těchto výměnách vždy nejstarší auto prodal. Oficiálně byl i potom majitelem obou. Na výpad proti spolupachatelům jsem si proto vzal manželčin starší opel. Nebyla to škodovka, ale přece jen už byl postarší, šedivější a nenápadnější.

Další výhodu jsem zaznamenal v noci. Danielovi a Alexeji se pod nehtem proklubal oncik. Ráno oba ještě trochu svědil, ale byl už plně funkční. Znamenalo to, že jsou schopní někoho místo zastřelení jednodušeji »převzít«, pokud se mu dostanou na dosah. Je otázkou, zda to bude výhodnější. I kdybych někoho »obrátil na pravou víru«, budu s ním mít problémy. Pro spolupachatele to bude »zrádce« zasluhující smrt. Jeden Alexej se ve vile Fišerů snadno schová, ale rotu Ukrajinců bych do ochrany vzít nemohl. A s ostatními to bude nejinak. Nicméně oncik byl další výhodou, možná se to bude hodit. Uvidíme!

V autě jsem měl připravený i dopis pro Policii. Takhle po ránu jsou pošty ještě zavřené, ale to nemuselo vadit. Jestli uspěji, pošlu dopis doporučeně. Když narazím na dokonalejší a ostřejší protivníky, najdou dopis v mém opuštěném autě. Samozřejmě pokud neshoří, ale s tím rizikem jsem musel počítat.

Rozhodnuto a jedeme! Seznam jsem si sestavil tak, abych nejezdil sem-tam cik-cak jako jojo, ale abych najezdil co nejméně kilometrů. Souvisí s tím i čas. Musím jednat co nejrychleji.

Až vypukne poprask, hodně mi to ztíží.


Jakub Majský mě nevítal nadšeně. Nebylo divu, v šest ráno bývá málokdo příjemně naladěný, zvláště když ho vzbudíte. Jakub byl ale můj, myslím tím Daniela Fišera, nejlepší »zákazník«, takže si mě nedovolil jen tak odmrštit.

„Co je?“ houkl na mě skrz dveře, zajištěné řetízkem.

„Mám kšeft!“ ujistil jsem ho a ukázal mu aktovku.

„Takhle po ránu?“ vrčel nevrle.

„Spěchá to!“ ujistil jsem ho. „Chceš snad mít konkurenci?“

Specialitou JUDr Fišera byly dražby oznámené sice podle zákona, jenže na poslední chvíli, aby se jich stihli účastnit jen extra pozvaní. Majský, před pěti lety Jákob Andréjevič Majskij, byl jedním z nich. Jejich osvědčená metoda spočívala v tom, že jeden člen bandy, obvykle Majský, přihodí k nízké vyvolávací ceně jen pár stovek, načež druhý hned nato přihodí desetinásobek. Tím dražba skončí, neboť přes tak nevýhodnou cenu nikdo další nejde. Vydražitel pak krátce po dražbě, když dojde na zaplacení, sehraje nad vysokou cenou překvapení, svede to na pochopitelný omyl v nule navíc a tolik peněz vlastně ani nemá. Podle zákona tedy odstoupí a draženou věc získá předchozí nabídka, ovšemže pana Majského, téměř za vyvolávací cenu, kdežto ostatní zájemci ostrouhají.

Majský pak vydraženou věc, většinou nemovitost, výhodně prodá a o rozdíl se podělí s kumpány, přičemž lví podíl dostane pan JUDr Fišer a nejméně inkasuje komplic, který znemožní další pokračování dražby přihozením nereálné sumy. Riskuje totiž ze všech nejméně a i nejmenší podíl je až příliš snadno získaný.

Je to jen jeden exekutorský fígl, jak poškozené elegantně ožebračit. V Čechách je plně legální a proto velice oblíbený. Vede samozřejmě k tomu, že prodej v dražbě je výhodný pouze pro bandu, proto bývá tak častý u dražeb exekučně zabavených věcí a zejména nemovitostí. Stálo by za srovnání, kolik poslanců se těchto dražeb účastní prostřednictvím nastrčených »bílých koní« a proč tyto zákony tak hladce »prohlasovali«.

„No, jak myslíš,“ zavrčel Majskij.

Sundal řetízek a pustil mě do bytu. Majskij byl sám, ženu údajně nechal v Rusku, ale nic bych za to nedal, že žádnou neměl, když si vystačil už pět let v Čechách sám a nikdy se do Ruska ani nepodíval. Zavedl mě do své pracovny, kde jsem si ho posadil k jeho počítači pod záminkou, že budeme potřebovat internet. Zatímco Majskij startoval systém, vytáhl jsem pistoli a bez velkého hluku jsem ho odpráskl. Dával jsem si přitom pozor, aby krev stříkala stranou mimo počítač.

Sakra, já už mám ale zabijácké manýry!

Internet jsem vzápětí použil, ale už bez majitele počítače, který ležel vedle na zemi bez života. Jako JUDr Fišer jsem věděl, že Majskij má tři různá konta. Vědět to byla nezbytná opatrnost i vůči členům vlastní bandy. Kdyby se někdo z nich chtěl cuknout a nechtěl by se dělit, vzal bych si co mi patří přímo z jeho konta, případně i z více kont. Vysledovat, kdo kde má jaké peníze, patří k základním znalostem exekutora a jen naivka by toho používal jen vůči »povinným«, tedy dlužníkům.

Přestěhoval jsem pár středně velkých sumiček zčásti na konto Hanky, zčásti na dvě další konta, která mezitím na sebe ve dvou bankách založil Slávek. Nemusím všechno dělat osobně jako JUDr Fišer, mám teď víc možností!

Majskij žil sám, byla minimální naděje, že ho někdo objeví. Navíc jsem v zámku jeho dveří objevil zevnitř klíče. Vzal jsem je a pečlivě zamkl byt zvenčí. Tady poplach nevznikne, jdeme dál...

Nejbližší byla teď vila manželů Seidlových. Ani tam bych nečekal problém, i když pan doktor JUDr David Seidl byl přece jen podezřívavý, jak je záhodným zvykem u soudců, kteří se spojí s nějakou bandou lišáků. Sami dobře vědí, jak těžké konce čekají na ty, kdo skončí v síti justice a za mřížemi.

Oba manželé byli soudci a oba měli víc než nadprůměrné platy, ale tvrzení, že vysoký plat soudce ochrání před pokušením korupce, je stejný blábol jako tvrzení, že opilec přece nemůže chtít další alkohol, když už je na šrot. U peněz nikdo neví, kdy má dost, a čím jich má víc, tím víc jich chce. Přesně podle úsloví »hamty, hamty, hamty, ať mám víc než tamty!«

Podezíravosti se samozřejmě nevyhne ani spolupachatel, takže si mě nejprve dlouho prohlíželi pomocí kamery, než mi na dálku otevřeli. Byl jsem ale sám a to je asi upokojilo. Bzučák se ozval i u vchodových dveří a vzápětí jsem kráčel po schodech do vstupní haly v centru vily.

Přivítali mě oba. Jen nepatrně prošedivělý pan JUDr David Seidl i jeho mladá, pečlivě udržovaná choť Jiřka. Znali mě oba a oba se mnou občas připravovali další kulišárny, takže mě bez váhání pozvali do přijímacího salónu.

Tady jsem se však přece jen zarazil.

Pana Seidla bych zastřelil bez váhání. Věděl jsem, že je to gauner v taláru a způsobil už mnoho lidského neštěstí. Byl to můj dvorní dodavatel exekučních případů, ať jsem si je nechával pro sebe, nebo jsem je přihrál spolupachatelce, společnici a manželce Haně. Ovšemže to pan Seidl nedělal zadarmo. Neměl ale zájem o malé případy, jaké zpracovávala Hanka, ale na velkých bral tím větší podíly. Džentlmen se s drobnými nezdržuje a pod milion nejde, bylo jeho heslo. A dělal mu čest.

Jeho žena Jiřka byla jiná. Ne že by byla spravedlivější, jak by mělo být u soudců pravidlem, sama vyhledávala další oběti a měla podíl na úspěších bandy rozsudky podobnými jako vejce vejci rozsudkům jejího manžela, ale přece jen to byla pěkná ženská a bylo mi jí líto. Představa, že jí prostřelím hlavu, až se do stran rozstříkne její mozek, mi dost vadila. Nemohl jsem si ale dovolit zastřelit jejího muže a ji nechat naživu. Tyhle akce přímo vyžadují zbavit se nežádoucích svědků.

Štěstí mi ale přálo. Pan Seidl se chtěl ukázat jako džentlmen a nabídl se přinést nám všem ze sousední kuchyně kávu. Odešel a nechal mě se svou žínkou o samotě. Přitočil jsem se k ní pod záminkou, že jí chci políbit ruku, jenže jsem ji znenadání zezadu objal, přitiskl jí na ústa kapesník, aby nemohla křičet ani kousat, a současně ji škrábl oncikem.

»Převzetí« je přece jen lepší než krutá vražda!

Jiřka Seidlová by jistě leknutím křičela od chvíle, kdy na ústech ucítila kapesník, tak zejména když pocítila škrábnutí, ale i když se pokusila vymanit se z mého objetí, držel jsem ji pevně. Asi ji zmátlo, že jsem nedělal nic víc, než že jsem ji objal a držel. Netušila co s ní zamýšlím a po pár vteřinách marného odporu to vzdala, ale nepomohla by si ani kdyby se trvale zmítala veškerou svou silou. Nejspíš očekávala, že jí manžel pomůže, až přijde. Netušila, že rychlovarná konvice bude příliš pomalá.

Šlo mi jen o minutu, než se Jiřina uvnitř rozplyne...

Než se manžel vrátil, seděli jsme oba spořádaně u stolečku v křesílkách proti sobě a čekali, až před nás položí podnos se třemi voňavými kávami.

„Tak povídej, Dane, co máš zajímavého?“ zahlaholil David, ještě než podnos položil.

Tohle bude těžší, došlo mi. David je proti Danovi těžší váha, rozhodně ho neudržím tak snadno jako jeho choť. Leda bych ho uchopil čtyřma rukama. Od své choti jistě žádný podraz nečeká. Mohl by se ale vyškubnout a pak by mi nezbylo než tasit zbraň. Jiřka sice křičet nebude, ale vyvstal by problém, co s mrtvolou?

Řešení mě ale napadlo skoro ihned.

Náhle jsem jako Jiřka lehce zaúpěla a svezla se na podlahu. David ihned vyskočil, aby jí přispěchal na pomoc, ale návštěva se ukázala rovněž tak džentlmenská. Jako Daniel jsem také vyskočil a předstíraje pomoc pro Jiřku, snažil jsem se ji spolu s jejím vlastním chotěm zvednout z koberce.

„Nechte ji, unesu ji sám!“ požádal mě zdvořile. „Zbytečně jste mě škrábl prstenem, či co to vlastně bylo!“

Nechal jsem ho v domnění, že to bylo neúmyslně. David svou »omdlelou« choť odnesl na pohovku, kde ji opatrně složil.

„Nevíte, co by jí mohlo být?“ zeptal jsem se ho. „Má takové záchvaty častěji?“

Byl to zbytečný dotaz. V té chvíli už to David věděl. Přesněji, David nic nevěděl a vědět nebude, v této chvíli jsem byl ve velkém přijímacím pokoji sám.

Sám - ve třech.


Když jsem to zpětně rozvažoval, »převzetí« obou soudců bylo nejlepší.

Ti grázlové si smrt podle mého mínění zasloužili. Nebude špatné mít je pod dohledem. Výhodou bylo, že jednali výhradně s doktorem Fišerem, ale ne s ostatními členy gangu. Při zkoumání jejich vzpomínek, které jsem zahájil ihned po jejich »převzetí«, jsem nezjistil, že by se podíleli i na jiných lumpárnách, takže je nikdo nemusí podezírat jak z těch lumpáren, tak na druhé straně ze »zrady« parťáků. Mohli by se tedy nejsnáze vrátit k poctivému životu. Pravda, měli na kontech víc, než kolik si mohli poctivě vydělat i jako soudci, ale v Čechách nad takovými prkotinami nikdo bádat nebude. Byl to zkrátka nejlepší ze všech možných případů. Opět jsem se rozrostl, zase o pár darebáků, ale tihle dva mě těšili nejvíc.

V osobě Slávka Procházky jsem získal největšího poctivce, až na občasné zahýbání své ženě Mařce, ve kterém jsem ovšem nehodlal pokračovat. Potřeboval bych pro něho vhodnou práci, aby neseděl nečinně doma. Bylo mu přes padesát, ale pořád byl mnohem mladší než penzista Antonín, se kterým jsem začínal. Však já mu ještě něco vhodného najdu! Mrzelo mě na něm jen to, že jsem v něm nechtěně »převzal« kamaráda. Chtěl jsem mu jen pomoci a opravdu jsem netušil, že ho tím »vygumuji«. Utěšoval jsem se tím, že mě o odchod ze světa sám požádal a pomohl jsem mu odejít aspoň bez bolesti.

Všichni ostatní »převzatí« ale byli darebáci nejhoršího zrna. Měl jsem nepříjemné tušení, že mě nic lepšího nečeká. Nemohu přece »přebírat« poctivce, jako byl Slávek. »Převzetí« je totéž co trest smrti, v nejlepším případě euthanasie. Tím způsobem smím zacházet jen s opravdu velkými darebáky.

Nejjednodušší to budu mít s manžely Seidlovými. Pokud se na ně neprovalí spolupráce s Fišerem, mohou žít beze změny stejným způsobem jako dosud, jenže poctivě. Naopak by se teď mohli starat o skutečnou spravedlnost. Jedním slovem, přínos.

Ukrajinec Alexej byl sice vrah a grázl, ale já už pro něho něco poctivého najdu.

Nejvíc problémů mi přinesli a kdoví, možná ještě přinesou, manželé Fišerovi. Hana je má první součást ženského rodu. Neznamená to »má první žena«, tou je odjakživa Jitka, Hanka je prostě má první ženská součást. Dnes jsem získal druhou. Jiřka je dokonce mladší a nesrovnatelně hezčí než Hana, ale hlavně, nemusí měnit dosavadní styl života, ani stejně tak »převzatého« manžela. Nejvíc problémů na sebe přivolá pan JUDr Daniel Fišer, protože právě v něm je střed exekutorského gangu.

Gangu, který se v jeho těle právě snažím zneutralizovat, stejně jako jsem předtím v těle Alexeje zneškodnil celou filiálku jiného takového gangu.

Bohužel střelbou...


Dalšími členy bandy, spíš jen menšími pěšáky, byli dva majitelé herny ve městě. Mimo vlastnictví herny, což je podle mě podezřelá živnost sama o sobě, měli podíl i na několika dražbách, kde figurovali jako bílí koně, kteří končí dražbu nereálně vysokou nabídkou, pak odstoupí a tím umožní gangu získání předmětu dražby za nejlevnější cenu.

Museli samozřejmě vědět, co je jejich úkolem, to znamená vystoupit s nabídkou hned po nabídce prvního z gangu, aby mezitím nestihl přijít nikdo jiný. Samozřejmě věděli, že je to podvod, jejich nabídka musí být uměle tak vysoká, aby odradila další zájemce, i když sami ani dost peněz neměli. V některých zemích je tento postup trestným činem, v Čechách je to drobný zádrhel, neporušující zákon. Tak to »prohlasovali« poslanci, kteří to používají i pro sebe. Šizuňkové se dostali na správná místa! 1

Přišel jsem jim oznámit, že je těmto výhodným kšeftíkům konec, ale zařekl jsem se, že tyhle dva určitě »nepřevezmu«. Co bych s nimi dělal? Zůstala by mi na krku proslulá herna, jistě výnosná, ale podle mého mínění podezřelá. Zkrátka nemám rád kšefty, založené na neštěstí jiných.

Jenže se proti mně oba dva postavili jako jeden muž.

„Jak to?“ vyjeli na mě.

„Slyšeli jste dobře,“ odvětil jsem. „Já, Daniel Fišer, končím s povoláním exekutora, to znamená konec spolupráce. Půjdeme si každý po svém a hotovo!“

Chtěl jsem se od nich odpoutat po dobrém, jenže ti dva si zvykli na pravidelný přísun lehce vydělaných peněz.

„Chcete to dát někomu jinému, co?“ vyjel si na mě jeden. „Ale my si to nenecháme jen tak líbit! S tím nepočítejte!“

„Vy jste se zbláznili?“ vyjel jsem i na ně. „Nikomu už to nabízet nebudu, jdu od toho definitivně, rozumíte?“

Až jeden z těch dvou, pamatoval jsem si ho pod jménem Mireček, vytáhl pistoli a že mu na tomto místě musím upsat svůj dům, jinak... Držel ji ale tak nešikovně, že se mi podařilo pistoli s nasazeným tlumičem vytáhnout rychleji. Dvojí prásknutí nebylo hlučné a oba se s prostřelenou hlavou sesypali na zem, jenže v té chvíli vstoupila do jejich malé kanceláře uklízečka. Spatřila co se stalo a začala ječet.

Do mafiánského desatera patří nenechat žádného svědka naživu. Jenže ta ženská byla nevinná jako lilie. Nemohl jsem ji zastřelit, jsem sice mafián par excellence 6, ale zabíjím výhradně grázly, kteří odmítnou poslední šanci k nápravě. Nebožačku, která už najisto očekávala třetí kuli, jsem jen odstrčil, vyběhl jsem ven a nasedl do auta.

S tím, že svědkyně promluví. Co by dělala jiného? Zavolá Policii, když našla své zaměstnavatele v kaluži krve a poznala jistě i pachatele utíkajícího zbaběle z místa činu?

Teď už bylo jasné, že poprasku nezabráním. Mohu nanejvýš dokončit, co se mi ještě dokončit podaří. Byl jsem ale pevně rozhodnutý nedat příležitost Policii. Řetězec mafiánů jsem musel přerušit a protože jsem byl v těle Daniela Fišera jeho středem, pak i se mnou.

Dojel jsem k dalšímu členu své bývalé bandy, překupníkovi věcí, které jsem přes něho prodával přímo, mimo exekuce. Věděl příliš mnoho o ostatních členech bandy. S tím jsem nevyjednával. Jeho vila stála na okraji města, oddělená od ostatních domků rozsáhlou zahradou. Prorazil jsem autem vrata, vjel do zahrady a zastavil až u domu. Chlap vyběhl na zápraží a chtěl mi patřičně vynadat, ale daleko nedoběhl. Složil jsem ho přímo před dveřmi. S kanystrem benzínu v ruce jsem jeho tělo zatáhl do domu, aby nebylo vidět až od silnice, položil ho na pohovku a polil všechno benzínem. Navrch jsem položil dopis pro Policii se seznamem darebáků, omočený v benzínu. Manžele Seidlovi tam přece od jejich »převzetí« nepatřili a jinak bych je ze seznamu nedostal.

Pak jsem škrtl zapalovačem.

Hanka zatím doma ten dopis upravila přímo v mém počítači. Stačí znovu vytisknout, podepsat mým jménem. Kterákoliv má součást přece umí rukopisy i s podpisy všech ostatních! Dopis pak může poslat za mě.

Jenže ve chvíli, kdy jsem chtěl vyběhnout z hořícího domu a odjet za posledními třemi členy mého bývalého gangu, ozvala se venku siréna a rozbitými vraty vpadlo dovnitř policejní auto. Vyskákali z něho policisté a zamířili k domu.

Takže jsem jako JUDr Daniel Fišer dohrál, ušklíbl jsem se v duchu. Odsud neuteču. Být mafián, ještě bych doufal, že se prostřílím a měl bych naději, ti chlapi se v běhu pořádně nekryli, ale já je přece nechci střílet, když jsou v právu!

Ale nemohu jim nechat ani radost ze zatčení obávaného exekutora. Nehodlám trpět hodiny výslechů, ponížení u soudu, a už vůbec nestojím o potěšení ve věznici, kde by spoluvězni jako obzvláštní zábavu získali odsouzeného exekutora! Mám svých součástí víc než potřebuji, nebude mi vadit, když se jedné, a ještě po všech stránkách nejhorší a nejméně použitelné, dobrovolně zbavím. Šlo už jen o jedno. Jak. Aby to bylo rychlé a bezbolestné.

Vhodný smrtící nástroj jsem měl naštěstí u sebe a přímo se nabízel. Bezbolestná smrt to asi nebude, ale aspoň rychlá. Jenže přiložit si pistoli s tlumičem ke spánku dost dobře nejde, je příliš dlouhá. Ani rána do srdce nemusí být při té délce jistá. Kdybych se pořádně nestrefil, mohl bych přežít. Zbývá možnost, která snad bude nejjistější a přitom stejně rychlá.

Přiložil jsem si hlaveň s tlumičem zespodu pod čelist, aby mířila vzhůru. Kulka proletí mozkem odspodu, to nikdo nepřežije a bude to snad i dost rychlé. A při troše štěstí tělo shoří v ohni.

Stiskl jsem spoušť.

V té chvíli projel všemi mými hlavami záblesk nesnesitelné bolesti. Cítil jsem, jak se všechna má těla hroutí k zemi.

Ztratil jsem vědomí.

 


Zpět Obsah Dále

20.08.2018 12:23