Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Epidemie

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Přemýšlel jsem nad sebou dlouho a usilovně. Pomalu jsem si zvykal na jev, který jsem si sám pracovně nazval »paralelní myšlení«. Znamenalo to, že mohu nad něčím poměrně usilovně přemýšlet hned několika hlavami, skoro jako když o něčem přemýšlí sehraná parta. Ale nikdy jsem ani neslyšel o tak sehrané partě, jakou jsem teď představoval. U mě nebylo místo na spory, nebo dokonce hádky. Stávalo se mi občas, že jsem při »paralelním myšlení« přišel skoro současně na dvě různá řešení. Pak jsem si okamžitě probral důvody pro jeden i druhý názor a buď jsem se pro jeden rozhodl, nebo, když to nespěchalo, jsem rozhodnutí odložil na pozdější dobu, až získám další argumenty.

O jednom faktu jsem ale nepochyboval. Doby, kdy jsem byl bezvýznamným penzistou na vejminku, už se zřejmě nevrátí. Teď jsem... co vlastně jsem? Tak složité bytosti se přece ani nedá říkat člověk, spíš jsem nějaké monstrum. Je to ale dobře nebo špatně?

Co jsem vlastně za netvora? Hromadný vrah, vraždící monstrum? Antonín zabil jediného člověka a to shodou okolností svého přítele Slávka Procházku. Zabít jsem ho nechtěl, ačkoliv mě o nějakou milosrdnou smrt sám požádal. Chtěl jsem mu jen pomoci a ještě jsem nevěděl, co oncik dokáže. Zkrátka to byla nehoda, ne vražda. Všechny ostatní jsem »přebíral« a tím zabíjel úmyslně a jako Alexej i jako Daniel jsem další lidi dokonce střílel. Po tak důkladném vraždění nezůstává naživu ani tělo. Pořád jsem viděl před očima stříkající krev z prostřelené hlavy Majského, ale nedokázal jsem se přimět, abych ho litoval.

Jenže pořád jsem doufal, že všechny mé zločiny byly víceméně spravedlivým trestem za obrovská darebáctví, jaká si plně zasloužila i smrt. Počínaje exekutorkou Hankou po těžce ozbrojenou mafiánskou bandu Ukrajinců. V okamžiku, kdy hrozila přestřelka s nevinnými policisty, otočil jsem zbraň proti sobě - jako když šachista obětuje střelce. Mohl bych sice doufat, že s využitím neviditelnosti úspěšně uprchnu, jenže na místě by zůstalo moje auto a s ním těžké podezření. Proto jsem raději sám nedůležité a nejméně potřebné tělo exekutora Daniela Fišera zabil. Netušil jsem, jak tvrdě to zasáhne i ostatní mé součásti a že mě ten úder málem odrovná, ale - kdo má zkušenost s prožitky při vlastní násilné smrti?

Jsem tedy vraždící netvor, ačkoliv to tak nemusí z dálky ani vypadat. Důkladně vraždil jen Ukrajinec Alexej, kterého chci před spravedlností ukrývat, a Daniel, kterého jsem už sám obětoval. Za těmi dvěma zůstávaly mrtvoly bez života. I to ostatní byly bezpochyby vraždy, jen skrytější. Zavraždění zdánlivě dál žijí, nikdo je nepohřešuje, nikomu nechybí. Jen já ale bezpečně vím, že jejich osobnost je mrtvá. Zůstaly jejich vzpomínky, vzdělání, díky nimž se orientuji v jejich oborech, na pracovišti i doma, všechno vypadá, jako kdyby se nic nestalo. Jenže těm tělům teď velím místo bezcitných bestií já. A jsem pevně odhodlaný nenechat je dál škodit ostatním lidem. Je to dobře nebo špatně? Pořád si říkám, že dělám dobře. Ovšem jiní o tom mohou soudit jinak.

Pokud se to dozvědí.


V průběhu následujících dní se zdánlivě nic důležitého nedělo.

Podle mého očekávání vtrhla do vily Fišerových Policie a provedla soudem nařízenou prohlídku. Hana Fišerová je sledovala se zájmem, ale beze strachu. S klidem podstoupila i výslech na policejní služebně, kam se na vyzvání dostavila. Zdálo se, že policisté na moji legendu skočili a přijali názor, že JUDr Daniel Fišer byl zakuklený násilník. Proto chápali, že si jeho vdova spíš oddychla, než aby okázale truchlila. Chovali se k ní taktně a zřetelně jí fandili, místo aby ji podezírali ze spoluúčasti.

Zejména když jim poštou došel opožděný dopis, ve kterém jim Daniel popsal strukturu mafiánského podsvětí. Obraz zakukleného násilníka a tyrana jeho vdovy to nenarušovalo, nicméně pohled na toho zoufalce se přece jen trochu změnil.

Vyvstal jim obraz kajícího se hříšníka, který se sám postavil proti mafii, ačkoliv věděl, že při tom zřejmě zahyne. A to už přece jen mělo jinou příchuť než vraždy pro peníze.

Policie samozřejmě jeho stíhání zastavila aniž vůbec začalo. Stíhat mrtvého je nesmysl a soud s mrtvým tuplovaný... ačkoliv v Rusku se nedivíme ani tomu přelíčení s mrtvým!

Inu - jiný kraj - jiný mrav, sami Rusové to ani jako světovou ostudu nechápou.

Horší bylo, že Danielův dopis Policie příliš nevyužila. Obrátila sice pozornost na několik osob, ale dopis neobsahoval to nejdůležitějšího - důkazy. Předpokládal jsem, že shromáždit je bude věcí policistů, jenže ti sice dostali seznam jmen, ale jeho prověřování by znamenalo spoustu práce, takže se do toho nehrnuli.

Zbude to tedy na mně...


Určili mi advokátku na soupis dědictví po manželovi. Řízení proběhlo bez zádrhelů, projednávání dědictví bylo krátké. Hana Fišerová bez vytáček zaplatila dědickou daň a věc tím spláchla ad acta - neboli do archivu.

Už při výsleších jsem se jako Hana Fišerová netajila, že jsem si za tyranského manžela našla náhradu v podobě švarného Ukrajince Alexeje. Jeden policista se mě pokusil varovat. Podle něho jsou Ukrajinci, zejména ti v Čechách, příliš často násilnické povahy. Dokládal to i policejní statistikou, ale nedala jsem se ovlivnit a policista nakonec pokrčil rameny. Jistě si pomyslel, komu není rady, tomu není pomoci... Netušil, proč jsem si tak jistá, že na mě bude Alexej mírný jako beránek, ale to by bylo nad jeho chápání.

Krátce poté jsem na radnici vstoupila ve svazek manželský s Alexejem Petrovičem Kolňukem. Měli jsme skromný obřad za účasti dvou svědků - Slávka a Antonína, Alexej přijal jméno Fišer a hned poté požádal o české občanství. Na úřadech se to podle očekávání trochu zaseklo, nicméně i úřední šiml musí občas ustoupit a Saša se brzy stane českým občanem. Zaměstnám si ho jako asistenta, tam ani nepotřebuje oficiální vzdělání, i když mi může díky »paralelnímu myšlení« pomáhat i v odborných záležitostech.

Vzdělání se u mě sdílí, jen požadované tituly jsou nepřenosné.

Obřad byl velice zvláštní. Aniž by to někdo z okolí tušil, brala jsem si sama sebe. Dalo se tomu říkat »sňatek z rozumu«, byl čistě formální a účelový. Alexej Fišer získá v Čechách zákonné postavení a nemůže být jako cizinec šikanovaný našimi byrokraty.

Aby zaujal místo Hančina sexuálního partnera, na to oficiality nepotřeboval, ale i pak bylo lepší být její zákonný manžel.

Nikdy nevíte, jaký podraz můžete očekávat od sousedů! Jenže ti museli mlčet, všechno přece bylo v nejlepším pořádku.

Uvažoval jsem, že bych jako Hana Fišerová zaměstnala Slávka Procházku, ale pak jsem si to rozmyslela. Nehrozilo, že by se Slávek se mnou zapletl, ale podezření by vzniknout mohlo a kvůli Mařce by to nebylo dobré. Slávek si bude muset sehnat jinou práci.

Moje situace se tak víceméně stabilizovala.

Šlo o to, na jak dlouho...


Jako sedmihlavá saň bych mohl žít skoro v pohodě, kdyby většina mých hlav neseděla na justičních křeslech. Co bych s nimi mohl dělat jiného, když měly odpovídající vzdělání i potřebné tituly? Uvažoval jsem sice o možnosti dát vale naší prohnilé justici, ale brzy jsem to zavrhl. Zaměstnat dvě doktorky práv jako prodavačky v supermarketu by asi možné bylo, ale budilo by to nezaslouženou pozornost sousedů. Nehledě na to, že jsem si usmyslil, když už jsem do té prohnilé justice pronikl, mohl bych pomáhat spravedlnosti. Justiční mafie je také saň o více hlavách, když pár zkorumpovaných nahradím, mohl bych ledacos napravit. Utíkat od toho by bylo snadné, ale zbabělé. Měl jsem naneštěstí o té hydře jen slabé laické představy. Hankou a Danielem jsem se rozhlédl mezi exekutory, jenže exekutor a drogový dealer jsou povolání neslučitelná se ctí, vycouvat od toho je správné, ačkoliv ti, co u toho zůstanou, budou lidi odírat dál. Ještě záslužnější bude proniknout mezi soudce a další exekuce prostě nepřipustit. A na to jsem se zaměřil.

Začal jsem manželi Seidlovými, ale brzy jsem musel »převzít« dalšího mafiána soudce vyššího soudu, který mohl mé snahy poměrně snadno hatit - a také by to dělal. »Převzetím« jsem se vklínil i do odvolacího soudu, jenže tím to nemohlo skončit, justiční mafie měla víc hlav než jsem čekal a spravedlivých soudců bylo v Čechách málo.

Jenže žádná z těch justičních hlav neměla tušení, proti čemu se staví.

Časem jsem je přestal litovat. Soudci jsou na svých místech, aby dbali na dodržování spravedlnosti, ne aby plnili úkoly nějakých kmotrů v pozadí. Neplní-li svoji úlohu, stávají se škůdci a nezaslouží si špetku soucitu. Nemám sice jiné možnosti k jejich zneškodnění než pistoli s tlumičem nebo oncik, ale to jsou účinné zbraně. Mohl a musel jsem dávat přednost vhodnějšímu onciku, ale kde pouhé »převzetí« nestačilo, musel jsem použít i pistoli.

Naštěstí jen občas.

Stávalo se to, když jsem o někom zjistil, že je příliš klíčová osoba mafiánské pavučiny a jeho »převzetí« mi nepomůže. Až mafie zjistí, že se chová z jejího pohledu zrádně, nebude si jistý životem ani on, ani další moje »hlavy«. Pak je jistě lepší zabít ho. Pavučina mafie se roztrhne, ostatní mafiáni nemají nač navázat a já získám čas zjišťovat její strukturu.

Zatímco »převzetí« jsem uskutečňoval při osobních schůzkách spíše obchodního než přátelského charakteru, k rozstřílení mafiánů jsem používal svých nejbližších hlav. Měl jsem jich tolik, že mi stálo za to vysledovat, kudy se budoucí oběť pohybuje a místo abych se za ní vypravoval do jejího bydliště, počíhal jsem si na ni na rušné ulici, i přímo pod policejními kamerami. Pro Policii to byl vždycky neřešitelný oříšek. V pouličním ruchu úplně zanikne zvuk tlumených výstřelů a pachatele neurčí ani obraz kamer, ani svědci.

To by musel někdo vědět, že moje hlavy v takových akcích používají zásadně akmafas, takže jsou neviditelné pro lidi i pro kamery. Ale co by jim bylo platné, i kdyby to přece jen věděli? Mimozemská neviditelnost by byla žolíkem pro každého zločince, tedy i pro mě!

Byl jsem ale jediný...


»Paralelní myšlení« mě nepřestávalo udivovat. Mělo své výhody i nevýhody.

Umožňovalo mi současně přemýšlet i jednat jednou součástí nezávisle na druhých, ale také soustředit několik hlav na jeden a týž problém, přičemž jsem velice často nacházel lepší řešení, než když jsem o věci přemýšlel izolovaně.

Často jsem teď k hodně vytíženým hlavám přiděloval ty, které zrovna neměly co dělat, aby jim s řešením vypomohly. Velice rychle jsem ale přišel i na to, že tím způsobem nesmím využívat řidičů - málem jsem se se Slávkem vyboural, když jsem místo sledování provozu řešil právnickou otázku.

Vůbec přitom nezáleželo na původním vzdělání mých »hlav«. Ukrajinec Alexej často pomáhal Hance, Jiřce i Davidovi, ačkoliv jeho původní vzdělání bylo jen základní a navíc bylo v ukrajinštině. Teď snadno řešil i právnické úlohy - stejně jako jsem mohl kýmkoliv mluvit perfektně rusky, ukrajinsky a polsky - tím přispěl do společného Alexej. Jazykové vybavení jsem teď měl záviděníhodné - kromě češtiny jsem plynně hovořil ukrajinsky, rusky, polsky, anglicky, francouzsky, španělsky a německy, Horáček mi přidal i maďarštinu, v ní jsem sice plynně hovořit nemohl, ale aspoň jsem jí rozuměl.

Zpočátku jsem se bál »přebírat« další lidi, obával jsem se, že je nezvládnu, jenže čím jsem měl »hlav« víc, tím to šlo lépe. Jednotlivé »hlavy«, ponechané samy sobě, se chovaly jako dosud naprosto přirozeně. Nemusel jsem dohlížet, aby nespadly ze schodů, vyznaly se ve vlastních bytech i ve vlastním příbuzenstvu. Neměly však svoji vůli a nemohly fakticky nic samostatně rozhodnout.

Zajímavé bylo, že tohle všechno fungovalo i když moje původní hlava Antonín spala ve své posteli. Jako celek jsem vůbec spát nemusel, ačkoliv jsem většině svých »hlav« spánek v noci dopřával. Stačilo ale, abych bděl jen jedinou - a pohotově bych se probudil, kdekoliv by se objevil nějaký podnět. A nebyl žádný problém své »noční strážce« střídat.

Nevýhodou bylo sdílení pocitů v některých situacích. Například když se některá moje »hlava« dostala do prostředí s vysokou hladinou hluku, způsobila tím všem ostatním mírnou nahluchlost. Dalo se to vyřešit ucpáním obou uší dlaněmi, ovšem pak tato »hlava« působila dojmem příliš zchoulostivělého člověka, který nic nevydrží.

Podobně tomu bylo se sexem. Sex je velice intenzivní prožitek, schopný přehlušit jiné podněty. I normální dvojice se proto uchylují do soukromí. Když jsem se však soustředil na sex s jednou dvojicí, vzrušovala se mi i ostatní těla. Znamenalo to vyhradit pro sex stejnou denní - nebo spíš večerní a ranní - dobu a vyhnout se činnostem, vyžadujícím soustředění. I řízení auta je pak riskantnější.

Zajímavé bylo, když jsem provozoval sex jen s mužem nebo s více muži a ženská část mi nepatřila, například u Slávka s Mařkou, vzrušovali se mi jen muži. Naopak když se účastnila jen Hana a Daniel mi ještě nepatřil, cítil jsem jako celek její vzrušení, ale mužů se to příliš nedotklo. Nejintenzivnější prožitky jsem měl, když se sexu naráz účastnilo více mých částí. Zejména když začali současně Fišerovi i Seidlovi, jejich vzrušení se pak násobilo.

Postupně, jak jsem pronikal do justiční mafie, jsem ale získával mnohem více mužů než žen. Ne že by v soudnictví nebyly ženy a ne že by mezi nimi nebyly pěkné mrchy, jenže darebáků mužského rodu bylo mezi nimi podstatně víc. Při postupném »přebírání« mi začali nebezpečně převažovat chlapi. A i když jich většina byla ženatá, jejich manželky, byť by to byly sebevětší semetriky, měly do darebáků daleko a nemohl jsem je tedy »převzít«. Z mého pohledu byly nevinné jako lilie a smrt osobnosti si nezasloužily.

Aniž bych si to uložil jako životní úkol, »přebíráním« darebáků jsem pomaličku ovládl větší a větší část české justice. A nejen jí. Ve spojitosti s vymítáním korupce jsem »převzal« i několik lobbistů a pak i politiků. Brzy bych si mohl v Českém Parlamentu založit se svými poslanci, získanými napříč politickými stranami, i vlastní parlamentní klub. I když jsem nic jako klub nepotřeboval - proč se dohadovat sám se sebou, a především dávat jiným najevo existenci další politické síly?

Čekal jsem jen na první zákon, který by se dal charakterizovat jako darebácký. Starší prasárny jsem použít nemohl, schvalovalo je ještě minulé složení Parlamentu. Potřeboval jsem se orientovat v tom současném.

Naštěstí jsem nemusel čekat ani rok.


Když doposlancoval zpěvák František Ringo Čech, pronesl ke svým kamarádům řeč o tom, jak to chodí v Parlamentu.

Klíčovou byla věta: „Nebudete mi to věřit, ale - tam kradou všichni, úplně všichni!“

Nevěřil jsem mu jen slovo »všichni«, to by musel krást i on a ještě aby se tím chlubil? Podle mě může být i v Českém Parlamentu pár poctivců, jde o to, aby tam nebyli nějakým řízením osudu v menšině. Ačkoliv - jejich výsledky tyto obavy víceméně potvrzují.

Měl jsem tam už jedenáct »hlav« a jejich pomocí jsem pozoroval cvrkot. Bohužel byly na pořadu jednání zákony, na kterých nezáleželo a snad právě proto procházely hladce jako horký nůž máslem. Seděl jsem v jedenácti lavicích a disciplinovaně hlasoval s ostatními - PRO. Přecházel jsem přitom uštěpačné poznámky na adresy mých tří »hlav«. Jistěže jsem věděl, že právě ti poslanci byli velkými milovníky alkoholu, takže si je teď ostatní dobírali, co se to děje za zázrak, že nejsou pod parou, nametení a »zavirovaní«, jako vždycky? Jako Antonín jsem nebyl úplný abstinent, ale dával jsem si i v hospodě jen pár piv, abych neseděl nasucho, ale aby mě pivo neposlalo pod stůl.

Je prý obrovský trapas pohled na ožralého abstinenta! Už protože pít neumí.

O přestávce se do mě ale venku zhurta pustil stranický kolega jedné mé »hlavy«. A co si o sobě myslím, že jsem hlasoval proti usnesení stranického grémia?

„No jo, máš pravdu,“ přikývl jsem mírně. „Ale vždyť o nic nešlo. Drtivá většina byla beztak pro a těch pár hlasů proti bylo k smíchu. Navíc si myslím, že ten zákon je užitečný a je trapné hlasovat proti němu jen proto, že to vyšlo od konkurentů.“

„Co blázníš?“ vyjel si na mě kolega. „Když se chováš nekolegiálně už teď, jak budeš hlasovat, až o něco půjde? Počkej, jak se do tebe pustí předseda!“

„Co by se pouštěl, není na řetězu,“ odvětil jsem mírně. „No tak si popovídáme, nejsem proti rozumné debatě.“

„Až se budeš před ním třepat jako ratlík, budeš to určitě vidět jinak,“ věštil kolega.

Pak odešel do bufetu na jeden - nebo spíš na pár - drinků.

No jo - předseda partaje! Oblíbený jako podebraný nežit a despotický jako Napoleon! Ještě jsem se s ním po »převzetí« nesetkal, ale z »dřívějšího života« jsem věděl, že hovory s ním nepatří mezi příjemnosti. Navíc, ačkoliv ve svém obvodu kandidoval na prvním místě své kandidátní listiny, lidé ho díky jeho neoblíbenosti poměrně snadno vykroužkovali. Řídil teď partaj ze sekretariátu, sám ve Sněmovně neseděl a to ho určitě štvalo.

Ještě že jsem se do Parlamentu - tedy moje »hlava« - dostala až v sousedním obvodu. Tam sice málem vykroužkovali jako jeho pravou ruku mě, ale nepovažovali mě za takového darebáka, abych zasluhoval vyřadit. Možná se to dá chápat tak, že příliš málo lidí prokouklo mé »staré já« natolik, aby se obtěžovali kroužkováním. Beztak si neměli z čeho vybírat, v našem volebním obvodu jsme byli za naši stranu grázlové všichni, jeden byl za osmnáct, ostatní bez dvou za dvacet. Naše partaj byla věru sbírka!

Samozřejmě mi brzy nato zvonil mobil. Předseda! Kolega mu zřejmě poslušně hlásil, co se kdy a jak šustlo. No - byl jsem v poslední době jediný, kdo se toho pohovoru nebál, dokonce jsem se na to setkání těšil. Ale jen díky vědomí, že mi »převzatý« předseda nebude nebezpečný. Už dlouho mi bylo jasné, že ho dříve nebo později »převezmu«, šlo už jen o to, kdy se potkáme mezi čtyřma očima.

A také to tak dopadlo. Setkali jsme se jako šéf a podřízený, ale rozcházeli jsme se jako dvě naprosto rovnocenné »hlavy«.

Oni prostě nic netušili!


Čekání na nějaký protilidský zákon nebylo v Českém Parlamentu dlouhé. Potřeboval jsem ho už jen jako lakmusový papírek na testování poslanců. Kdo ho podporuje, je zkrátka lump a bude můj. Kdo je proti, má aspoň náznak svědomí, takže se ho ani nedotknu.

Nebylo to ovšem přesné. Komunisté byli proti jako jeden muž - a dalo by se úspěšně pochybovat, že by se mezi nimi nenašli darebáci. Jen na ně můj lakmus nereagoval. Obával jsem se, že právě komunisté jsou součástí hry na »hodného a zlého policajta«, takže hlasují proti ostatním jen aby vypadali jinak a kdyby o něco šlo, umožní kdejakou prasárnu. Nebylo by to poprvé. Naopak jiní poslanci mohou hlasovat proti svému niternému přesvědčení, jen aby nešli »proti svým« partajním kolegům. Možná to nejsou největší darebáci, jenže právě díky těmto korouhvičkám procházely tyhle hrůzy už v minulosti.

K úderu jsem si vybral dobu během parlamentní rozpravy, těsně před hlasováním, kdy už jsem znal stanoviska všech. »Přebíral« jsem je po desítkách buď v parlamentní kantýně, nebo v kuloárech. Nebylo to úplně snadné, měl jsem jen jedenáct onciků, ti čerstvě převzatí je ještě neměli a nemohli mi pomoci jinak než »dělat zeď«, abych mohl »přebírat« své oběti i obklopené davem. Stačilo, aby nejblíže stáli ti moji - a bylo jich čím dál víc.

Řekl bych, že si toho ti nedotčení ani nepovšimli.

Proto také proběhlo hlasování pro vnější pozorovatele naprosto nečekaně.

Poslanci ze všech stran, i nezávislí, hlasovali jako jeden muž a kontroverzní zákon téměř jednohlasně smetli. Hlas mu dalo jen osm poslanců, které jsem ještě nestihl »převzít«. Umínil jsem si ale napravit to co nejdřív, i když už mě nemohli přehlasovat.

Od nynějška jsem ale měl v Parlamentu ústavní většinu a mohl bych měnit i ústavu. Když jsem se však trochu zamyslel, došlo mi, že bych neměl být tak jednoznačný. Měl bych se při hlasování dělit a částí »hlav« hlasovat opačně. Bude to divadlo pro voliče? Jistě, ale ti, kdo dnes hlasují pro darebáky, budou pro ně hlasovat i nadále. Když je neuspokojím, zvolí si do Parlamentu jiné. A i když je také »převezmu«, co s nimi budu dělat?

Proč bych s voliči nemohl nadále hrát hru na »hodného a zlého policajta«, jenže přesně v opačném gardu? Nebude to nic neobvyklého, některé »hlavy« budou prostě hlasovat jako dosud, jenže budu mít nad nimi kontrolu, aby se mi nevymkli. Budu muset připravit i past na komunisty, abych jich neměl v zádech tolik. Ovšem jen tak, aby plnili očekávání jejich voličů a ti je dál volili.

Po poslancích jsem se zaměřil na muže a ženy v pozadí - legislativce, kteří ty zákony pěkně v tichosti připravovali. Ti teď pochopitelně zuřili, nemohli pochopit, jak je možné, že poslanci jejich pečlivě připravený podraz nepodpořili, dokonce ani ze stran, které by nikdy proti nešly! Stačilo však, aby se ozvali. Tím se dostali do mého hledáčku a během diskusí přešli postupně, ale rychle na moji stranu. Přesněji - staly se z nich mé nové »hlavy«.

Takový palácový převrat ještě nikde ve světě neproběhl! Orientace České republiky se v naprosté tichosti změnila. Převzal jsem kormidlo bez velkého krveprolití - ačkoliv ne bez obětí, jenže zmizelo jen pár set darebáků, kteří se ke mně tiše připojili. Spolu s ovládnutou justicí jsem měl šest tisíc »hlav«, ale pořád to pro mě nebyl žádný problém. Čím víc jsem se rozšiřoval, tím víc stoupala i moje inteligenční kapacita a i když jsem většinu nově získané inteligence spotřeboval na řízení svých »hlav«, aby se chovaly přirozeně jako dřív, zbývalo mi dost volné kapacity.

Měl jsem ale před sebou dostatek problémů, aby mě plně zaměstnaly.

Člověk by si řekl, že poslanci příliš inteligence nepotřebují, stačí, když hlasují, jak jim doporučí grémium jejich partají. Ukázalo se však, že to nejsou pouhé stroje na hlasování. Každý měl ještě bokem spoustu dalších aktivit. Většinou řídili jiné podnikatele a vytvářeli pro ně, ve spojení se zkorumpovanou justicí, ideální zlodějské prostředí. Nejrychleji přece nezbohatne ten, kdo poctivě pracuje, i kdyby měl milionové nápady, nejrychleji zbohatne ten, kdo krade. To platí všude ve světě, proč by zrovna Čechy měly být výjimkou?

Říká se, že bohatí dávají lidem práci. Potřebují přece lidi, co na ně budou pracovat, sami by nikdy nic nezískali. Jenže to platí i naopak, s každým miliardářem vznikne pár tisíc bezdomovců. Zejména v tak malém státečku, jakým jsou Čechy, kde se okrádání lidí projeví ve vší syrovosti.

Prostřednictvím politických špiček jsem teď ovládal skoro čtvrtinu hospodářství České republiky - většina bohužel patřila zahraničním majitelům, na které jsem dosud neměl vliv. Ale i ta čtvrtina byla významná na to, aby bylo patrné celkové zlepšení.

Prostřednictvím vládní koalice jsem to neopomněl národu prezentovat. Blížily se přece následující volby a já jsem potřeboval, aby lidé opětovně zvolili mé »hlavy«.

Nebudu muset »přebírat« jiné.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30