Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

V podzemí

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Rozhodl jsem se ustoupit. Takové pohrůžce násilím se nedá vzdorovat, to si rozmyslel i císař Japonska - a ten měl jistě větší pochopení pro kamikaze!

Ale zmizet a nechat lidi na holičkách, jako kdysi jiný náš prezident, když beze slova vysvětlení utekl a potom z dálky, z poměrného bezpečí Londýna, Čechy pokrytecky pobízel, ať neustupují, ať okupantům nedají nic zadarmo? To se mu to kázalo!

Takhle tedy ne! Bez vysvětlení by to bylo příliš jednoduché. Jenže když prozradím obsah mého hovoru s eurokomisařem, půjdou po mně jako po Saddámovi Husseinovi! Před nimi se nikde neschovám, ani v blázinci ne!

Ostatně, poslechnout jejich rady, to bych si dal! Měli by mě v drápech ještě pevněji a dalo by se čekat, že bych tam brzy záhadně zkolaboval. Jako Miloševič. I takový infarkt se dá úspěšně vyvolat předávkováním některými léky.

Utéci zkrátka není kam, věřit jim - to už vůbec nemá smysl. Vypadá to zkrátka černě.

Jaký je však největší rozdíl mezi mnou a zbytkem lidstva? V tom, že jednání ve stylu japonských kamikaze u mě není hrdinství. Jen oběť pěšce, i když vypadá jako prezident.

Nařídil jsem okamžitý nástup prezidentské ochranky. Bohužel jsem neměl mezi nimi žádnou svoji »hlavu«, nebyli to žádní darebáci. Krátce jsem je instruoval, co je v nejbližších chvílích čeká. Pochopili to snadno, ale poslechnou mě? Snad.

Vyjeli jsme na Kavčí hory do srdce České televize. České jen podle názvu, neboť - jak mě ujistili z Brusele - už nepatřila Čechům. Obával jsem se, že dlouho, kdoví, jestli ne od začátku. Nevadí, jsou tam připraveni na prezidentův abdikační projev a jak jsem hned zjistil několika jinými »hlavami«, které si na to zapnuly televizory, už tam bylo několik upoutávek na »nejzávažnější projev prezidenta za celé jeho volební období«. Takže se lidé budou dívat - a to právě potřebuji.

Vjeli jsme dovnitř, už tu na mě čekali, aby mě dovedli do studia.

„Máme tu váš projev,“ ujistil mě sám ředitel televize. „Stačí přečíst ho!“

„Toho bohdá nebude, abych to nezvládl i bez papíru!“ odmítl jsem.

„Ale my to máme nařízeno z Bruselu!“ namítl ředitel.

„Dobrá, dejte to sem,“ řekl jsem. „Když musíte, tak musíte.“

„Musíme to nejprve natočit, než to půjde do vysílání,“ pokračoval chmurně v kladení dalších podmínek.

„To se jako bojíte, že se zakoktám?“ zpražil jsem ho.

„To jistě ne,“ rychle odvětil. „Ale máme to tak nařízené z Bruselu!“

„Jak myslíte,“ nepřel jsem se s ním.

Měli to nařízené z Brusele. Tam zřejmě správně tušili, že to se mnou nebudou mít tak snadné. Jenže neměli tušení, že i já mám v České televizi své »hlavy«. Jeden technik právě připravoval natáčení mého projevu, jenže to přepnul, aby to šlo současně do živého vysílání. Druhý se postaral, aby ve studiu nebyli dva nejdrzejší komentátoři, které by nejspíš napadlo přehlušit mě pískotem. Ti ostatní z toho budou tak překvapení, že budou s otevřenými ústy stát jako sochy na Karlově mostě.

Usedl jsem tedy do připraveného křesla ke stolečku, rozložil na něm řeč, sepsanou až v daleké Bruseli, a počkal na ohlášení. A když se rozsvítilo světélko, začal jsem.

„Vážení občané České republiky!“ přečetl jsem z papírku.

Jenže další slova o mém chatrném zdravotním stavu, kvůli němuž budu muset již dnes odstoupit, jsem už nepřekousl.

„Možná vám řekli, že musím odstoupit,“ pokračoval jsem svými slovy. „Nejspíš vám řekli, že je to ze zdravotních důvodů. Není to tak. Odstupuji, protože mi Evropská komise dala na výběr. Buď odstoupím, aby si mohla za prezidenta dosadit svoji loutku, nebo pošlou nad Prahu bombardér s jadernou bombou. Nechtěl bych mít jejich svědomí! Ačkoliv je také možné, že oni žádné svědomí nemají. Nečekal jsem tak strašnou vyhrůžku, ale dali nám ji. Rozhodl jsem se proto jít jim s cesty. Ne že bych s nimi souhlasil, jenže chci vás, své spoluobčany, uchránit od nukleární zkázy, kterou nám hrozili. Zapamatujme si to však na ně - kdo může takhle hrozit, nemůže být naším přítelem, i kdyby to tisíckrát opakoval.“

Při pohledu na tvář ředitele České televize jsem se musel chtě nechtě usmát. Pohled na něho byl pohledem pro bohy, takové zděšení jsem už dlouho neviděl.

„Jistěže mi pohrozili, že mě zabijí, jestliže prozradím pravý důvod svého odstoupení. S tím musím počítat - nu dobrá, počítám. Lidé, měl jsem vás rád. Na Hrad po mně přijde jen jejich loutka. Nevěřte jí. Nevěřte ani televizím, ani rozhlasům. Víme komu patří, jsou to jen hlásné trouby těch, kdo se na vás chystali svrhnout nukleární smrt. Papoušci vrahů.“

Zpozoroval jsem stranou nějaký hluk. Asi pracovníci České televize, poslušní nikoliv svého prezidenta, ale paňáců z Brusele - jdou mě umlčet. Jenže mám vedle sebe ochranku, která má podle mého rozkazu v rukou připravené zbraně a je odhodlaná bránit mě, dokud to celé nedopovím. Už je dlouho zdržovat nebudu.

„Tak tedy - lidé, nenechte se zlákat sliby! Těmi sliby vás budou zotročovat. Nestavte se proti nim silou, bylo by to marné, kvérů mají víc. Ale nečiňte pro ně nic víc než k čemu vás donutí. A hlavně, pamatujte si - na prahu smrti člověk obvykle nelže!“

Ostentativně jsem vyňal z kapsy malou lahvičku, otevřel ji - a spolkl obsah.

Kyanid draselný - známé cyankáli - účinkuje zpravidla ve vteřině.

Pozoroval jsem se jinou svou »hlavou« i ve chvíli, kdy se mi jako prezidentovi prudce zatočila hlava, svět mi zčernal a chvíli jsem nemohl popadnout dech. Pak jsem pocítil, že se svým tělem - či spíše s »hlavou« prezidenta - už nic necítím. Ze strany jsem pozoroval, jak se nakláním a padám.

„Sakra, zastavte to!“ vykřikl konečně ředitel televize, aniž by tušil, že i on vstupuje do zorného pole kamer. „Stopněte to, smažte to, nesmí se to dostat mezi lidi, tohle ne!“

Přiskočil ke stolku, ale chlap z ochranky ho odstrčil.

„Nedotýkejte se našeho prezidenta!“ varoval ho. „Zavolejte někdo lékaře!“

Bylo to zbytečné, cyankáli je zaručeně smrtící - a až na pocit dušení to ani nebolelo.

Víc už jako prezident nestihnu...


Nevím, jestli byli v Bruseli opravdu schopni odpálit atomovou střelu v centru Evropy, ale hrozili tím a moje nahrávka se bleskurychle rozšířila po internetu. Nepomohlo, že ji média prohlásila za podvrh, ani že se k tomu připojilo i pár vědců, kteří se snažili podpořit to »vědecky«. V Čechách byly statisíce svědků mého osudného projevu, stovky lidí napadlo nahrát si to a video šířili k těm, kdo tento jediný, neopakovatelný projev propásli.

Obával jsem se, že panstvo z Brusele vyhrůžku splní, i když jsem ustoupil. Záminkou by mohlo být prozrazení jejich ultimata - jenže tím by sjednocenou Evropu potopili úplně.

Ostatně - jejich vyhrůžce jsem ustoupil a otázku prozrazení spojovali jen s mou smrtí. Té se jim dostalo - a tím by se měli spokojit. Jen jsem si ale škodolibě představoval, jak asi skřípou zuby. Vyklouzl jsem jim ze sítě - a to je muselo strašně žrát.

Vrhli se aspoň na osiřelé Čechy a jak mi vyhrožovali, spustili megalomanskou kampaň pro svého prezidentského kandidáta. Přitáhli do Čech jakéhosi potomka českých emigrantů Rostislava Hledáčka. Měl občanství Švédska, ale to všichni žurnalisté svorně omlouvali, podle nich to přece není překážka. Nebude to poprvé, co bude Čechám vládnout cizinec.

Dal jsem si ale práci obejít protikandidáty, abych je přesvědčil stáhnout kandidatury.

„Prezidentem se nestanete, nanejvýš si koledujete o pozdrav z Brusele v podobě kule ze snajperské pušky,“ varoval jsem je. „Chápu, chtěli byste Čechám pomoci, ale to se vám nepodaří a jen tím zvyšujete Hledáčkovu falešnou legitimitu. Anebo to myslíte vážně?“

Nechal jsem každého přednést jeho argumenty, proč si myslí, že jedná správně.

„Opravdu se chcete stát druhým Háchou?“ zeptal jsem se pak každého.

Jméno prezidenta, který se snažil zmírnit německou okupaci, za což se mu od národa dostalo nadávek a titulu kolaboranta, působilo. Voleb se nakonec zúčastnil jediný kandidát, přivandrovalec z Evropské unie, Čechošvéd Ross Hledáček. Výsledek voleb byl tím předem určený, jenže Češi na »Adamovy volby« reagovali po svém. K urnám se dostavilo jen něco kolem čtyřiceti tisíc voličů, ostatní zůstali provokačně doma. A i z těch čtyřiceti tisíc jich velká část odevzdala do uren jen neplatné prázdné obálky.

Ross Hledáček byl slavně zvolen za prezidenta České republiky plnými sto procenty platných hlasů, což činilo kolem dvaadvaceti tisíc.

Byl to spíš průzkum, kolik máme v Čechách kolaborantů.

Půl procenta není špatný výsledek!


Volbu prezidenta, podpořeného pouhým půl procentem oprávněných voličů, nazývali demokratickou jen hodně podlézaví komentátoři. Jiní se však v Čechách nedostali ke slovu. Za poslední půlstoletí zněl éterem pouze unisono hlas presstitutů a presstitutek a v tištěných novinách to nebylo o nic lepší.

Podle posledního projevu minulého prezidenta krátce před jeho smrtí bylo všem jasné, že nový prezident není volený, ale dosazený. Asi proto získal nový prezident i nelichotivou přezdívku Oktrojíček podle básně Karla Havlíčka Borovského »Oktrojíruj Oktrojíčku...«, složenou za Rakouska po císařském prosazení »oktrojované«, tedy shora přidělené ústavy.

Což mu nevadilo, aby se okamžitě nechopil moci.

Kromě prezidenta se agenti tajných služeb Evropské unie podle očekávání zaměřili na Českou Národní banku, jejíž aktivity jim v poslední době dělaly vrásky. V Čechách se jim nikdo nestavěl na odpor a bez velkých překážek pronikli až ke členům bankovní rady. Čekal jsem je víceméně s klidem, ačkoliv mi bylo jasné, že chystají podraz. Předpokládal jsem, že mají za úkol Českou Národní banku násilně převzít. A nemýlil jsem se.

Když všem členům bankovní rady České Národní banky přistrčili k podpisu abdikační listiny, připojil jsem tam bez odporu všechny podpisy s jednou jedinou poznámkou.

„Vám to nestačilo?“ neodpustil jsem si jako guvernér banky.

„Buďte rádi, že odsud odejdete a že vás nevynesou!“ štěkl na mě jeden z nich.

Byl jsem rád, ačkoliv jsem měl připravené další cyankáli - byla to přece jen lepší smrt než jakou bych mohl očekávat v některé z tajných mučíren někde v Polsku. Jenže agenti se spokojili s podpisy abdikací a samozřejmě se záběry České televize, která exkluzívně točila náš - či vlastně můj - společný odchod z budovy.

I tak jsem byl připraven na zatčení, až se dostaneme ze záběru kamer. A zejména až si Ross Čmuchálek, jak národ Čechů oktrojovaného prezidenta mezitím také tituloval, jmenuje novou bankovní radu a ta udělá průzkum aktiv a pasiv České národní banky.

Zatím mě však nechávali na pokoji a rozhodl jsem se, na rozdíl od prezidenta, tvářit se jako by se nic nestalo. Nabídl jsem své služby finančních odborníků finančním podnikům v Čechách. Za normálních okolností by po odbornících každá finanční firma hrábla všemi deseti prsty, zejména po těch zkušených, kteří měli jistě plno vazeb na další podniky. Jenže na všechny nabídky jsem dostal standardní odmítnutí: »Vaši nabídku vedeme v patrnosti a až Vás budeme potřebovat, ozveme se«. Členové bankovní rady se nakonec zaregistrovali na úřadu práce jako uchazeči o práci v oboru peněžnictví, ale - světe div se! - nebyl o ně zájem ani teď, ačkoliv by jistě bylo atraktivní zaměstnat v podniku jako účetního bývalého člena bankovní rady České Národní banky. Byla za tím znát - ne neviditelná ruka trhu, ale ještě neviditelnější ruka tajných služeb. Zatím mi to nedělalo problémy. Členové bankovní rady měli z doby svého »minulého života« nasysleno dost milionů, aby nestrádali nouzí.

Šlo o to, kdo to déle vydrží.


Ross Čmuchálek byl samozřejmě nastrčená figurka, sloužící svým pánům k vytváření zdání demokracie. Tak je to už skoro všude ve světě. Jeho lahůdkou bylo ale poučování těch nepoučitelných Čechů, pro které měl jen slova opovržení, jakož i hraběcí rady, jejichž přijetí by vedlo zcela jistě k nezdaru, neřkuli katastrofě.

Do nové bankovní rady České Národní banky však jmenoval samé skutečné zahraniční odborníky, což ukazovalo na to, že jeho zahraniční poradci jsou inteligentní až vychytralí. Ross Oktrojíček se je nikdy neodvážil kritizovat, natož aby jim odporoval. Zato si vždycky pořádně smlsl na Češích.

Všichni si rychle zvykli na prezidenta sprostého jako pohodný. Nebyl první ani jediný český prezident, který lidem dával najevo své pohrdání. Jiní prezidenti ale pohrdali jen částí národa - někdo buržuji, jiný novinářskou žumpou, Ross Čmuchálek pohrdal všemi Čechy s výjimkou emigrantů, které považoval za výkvět národa a sám sebe za nejdokonalejšího. Na druhé straně lokajsky podlézal příslušníkům cizích elit a označoval je za nedostižné.

I jeho zahraniční našeptávači ho museli občas krotit, když se pokoušel prosadit něco v dané chvíli nemyslitelného. Samozřejmě se mu postavil i Parlament, vždy když se ho Ross Oktrojíček pokoušel obejít. Například za několik bezesných nocí vymyslel novou ústavu, po Parlamentu požadoval její schválení a když jsem mu coby předseda Parlamentu připomněl, že by o tom museli poslanci nejprve hlasovat, prohlásil, že jsem na místě zatčen a žádal, aby mě okamžitě odvedli do cely na Pankrác.

Dalo práci vysvětlit mu i pomocí ostatních poslanců, že k tomu nemá pravomoc, může leda podat trestní oznámení, jenže paragraf »Odporování prezidentovi« v českém právním řádu není, takže nemá nejmenší naději, že by zatčení neřkuli odsouzení prosadil.

„To je chyba a tu musíte ihned napravit!“ čertil se.

Tím se vlastně dozvěděl, že jako prezident nemá ani právo takový zákon navrhnout. Vztekle odešel ze zasedacího sálu se slovy, že nemá smysl s tou bandou trotlů ztrácet čas.

Bylo by to úsměvné, kdyby současně nedodal, že zařídí nové volby a pak uvidíme, kdo mu ještě bude odporovat! A hrozilo, že to s podporou Brusele dokáže.

Neměl bych ho raději prostě »převzít« a trochu zpacifikovat?

Jenže problém byl, že ještě nic nespáchal. Byl to sice děsný křupan, ale sám by byl jen trapný a opravdu nebezpeční byli jen ti v pozadí.

Na ty jsem ale nemohl.


Oktrojíčkova nová bankovní rada České Národní banky se v bance rychle orientovala. Ukázalo se, že to jsou opravdu odborníci. Jenže z jejich auditu vyplynulo, že v bance není v pořádku vůbec nic. Dolarové rezervy na dně, v trezorech natisknuté české koruny, ruských rublů a čínských jüanů tu bylo víc než sledovaných dolarů, ačkoliv ani těch nebylo nijak úctyhodné množství. Ale co nejhůř, nebyla tu ani jedna cihlička zlata.

Co tedy ta idiotská banka vlastně nakupovala?

Že by za všechno české zlato koupila čínské a ruské bankovky? Byla v nich sice větší hodnota než v nepatrné hromádce dolarů, ale přece jen...

Pravda, ani předchozí bankovní rady se k českému zlatu nechovaly s úctou, ale teď po něm nezbyl ani prášek. Co nerozkradl Tošovský, zmizelo dočista. Po Tošovském tu zůstaly aspoň nějaké nepříliš hodnotné dluhopisy, neměly sice skoro žádnou cenu, ale aspoň se daly vykázat v účetnictví. Teď ani to.

Samozřejmě padlo podezření, že se všechno nachází v Rozvojové bance, vždyť to byla dceřiná společnost České Národní! Jenže se ukázalo, že tato stopa je falešná. Účetní doklady Rozvojové banky byly na rozdíl od České Národní ve vzorném stavu a souhlasily s obsahem trezorů, kam personál banky auditory bez problémů vpustil. Rozvojová banka měla pořádek ve všech svých aktivitách, ať šlo o půjčky nebo o investice. Součástí Rozvojové banky byla správa českých podniků, vykoupených od zkrachovalých soukromých investorů po zásahu agentury Moody’s Investors Service, který místo aby Čechám uškodil, naopak je nechtěně posílil, neboť vrátil ztracené české podniky do rukou státu. Ukázalo se, že Rozvojová banka s nimi hospodařit umí - získané dividendy významně posílily rozpočet a poprvé za tisíciletí se začal národní dluh snižovat.

Dolarů však měla banka v rezervě málo, ještě méně čínských jüanů, jen rublů měla víc, ovšem ty byly určené výhradně na nákup ruské ropy a plynu a vedení na tuto hromádku odmítlo jakkoliv sáhnout bez souhlasu Parlamentu.

Ani násilné převzetí Rozvojové banky nebylo možné. Byla to akciová společnost ve stoprocentním vlastnictví státu, ale její akcie nebyly obchodovatelné, takže bylo vyloučeno přeplatit je a banky se zmocnit. Ostatně - ani Rozvojová banka neměla v trezorech zlato, to podle korektních dokladů od mateřské společnosti nikdy nedostala. Nebyla přece zaměřená do zahraničí, ale pouze na české podniky, takže si vystačila s rezervou rublů na ropu a plyn.

Kam se podělo české zlato? To zůstalo záhadou.

Na rozdíl od České Národní banky jmenoval představené Rozvojové banky Parlament, jenže s neobvyklou doložkou. Funkční období bankovní rady nebylo pevné, ale k výměně celého představenstva by došlo, kdyby zisk odváděný do státního rozpočtu byl ve třech po sobě následujících letech nižší než třicet miliard ročně. Představenstvo tedy bylo závislé na úspěchu všech podřízených podniků a na jejich dobrém hospodaření. Tato doložka se zřejmě osvědčila natolik, že podobnou doložku mělo i vedení všech podřízených státních podniků, až na to, že vedení podniků jmenovala Rozvojová banka. Tento režim zajišťoval efektivitu, takže by nebylo rozumné cokoliv na něm měnit, což bylo navíc jištěno Zákonem o stabilitě státem řízených podniků.

Auditorům nezbylo než konstatovat, že Rozvojová banka je v naprostém pořádku, což vtělili do závěrečné zprávy. Naopak Česká Národní banka se nacházela v kritickém stavu, dalo se to nazvat jako »těsně před krachem« a bylo nutné okamžitě podniknout kroky k její záchraně. Auditoři ovšem přiznávali, že významný podíl na tomto stavu měl zásah ratingové agentury Moody’s Investors Service, jejíž hodnocení Čechy evidentně poškodilo.

Nově jmenovaná bankovní rada České Národní banky neviděla jinou cestu z hrozícího bankrotu než další devalvaci české koruny. Jak opět halasně přes česká média rozhlašovala, podpořila tím exportní podniky. Poškodila tím skoro všechny ostatní lidi, ale o tom se cudně v médiích mlčelo.

Naštěstí jim nikdo nevěřil...


Ačkoliv se mi podařilo ustoupit pouze se ztrátou jedné »hlavy«, byl to ústup poměrně spořádaný. Podařilo se mi zachránit pro budoucí použití skoro všechno české zlato. Nebylo uschováno ani v trezorech České Národní banky, ani v trezorech Rozvojové banky, ale na vesnici, ve staré, dávno nepoužívané studni poblíž Antonínova domu.

Převézt tam poslední tuny českého zlata byla záležitost dlouhodobá. Nemohl jsem dát všechno najednou do kamionu, jednak by se ke staré studni nedostal a za druhé by vzbudil nežádoucí pozornost ve vesnici. Převážet zlato mohl jedině nenápadný automobil, nejlépe místní, za kterým se nikdo ve vsi neohlédne. A to byl prakticky jediný - Antonínova škodovka. Unesla sice kromě řidiče sotva tři sta kilogramů, ale víc se beztak nedalo skrytě vozit. Antonín se musel otáčet, aby odvezl několik nákladů denně.

Problém byl, že škodovka, nenápadná na vesnici, by v Praze působila jako pěst na oko. Museli tedy v bance zlato naložit do pancéřovaného vozu bezpečnostní služby a až cestou je ve vile jednoho z mých »hlav« právníků přeložit. Od té chvíle bylo nenápadné jako myška. Studnu na zahradě stínily keře, Antonín tam do ní elektrickým vrátkem spouštěl jeden patnáct kilogramů těžký kufřík za druhým.

Od okamžiku, kdy pancéřované auto opouštělo banku, nikdo jiný než já zlato neviděl. Byl jsem řidičem i doprovodným strážcem, majitelem vily i partou, která kufříky z auta do auta překládala. Po převozu posledního kufříku jsem opustil služby bezpečnostní agentury a »uklidil« všechny, kdo se na tom podíleli v bance. Nahradili je jiní zaměstnanci, kteří však neměli o zlatu ani potuchy.

Diktát Brusele přece nepotrvá věčně!


Tím, že jsem se s využitím mimozemské technologie postavil už první nespravedlnosti a začal se rozšiřovat, jsem se - aniž bych si to v první chvíli uvědomil - tak nějak zavázal napravovat nespravedlnosti páchané darebáky na obyčejných lidech. Nepřísahal jsem na to, ani jsem to nikde nedal písemně. Jen jsem to tak nějak cítil.

Po nehodě se Slávkem - musím to chápat jako nehodu, nebyl to úmysl - jsem se ale zařekl, neublížovat nevinným a »přebírat« jen ty, kdo si to zaslouží. »Převzetí« se rovná smrti, sice ne pro tělo, ale pro osobnost v tom těle. Pak už za toho člověka jednám v jeho těle já a není cesty zpátky. Obrovskou výhodou je, že mohu využívat všech jejich znalostí, od vzdělání po znalosti prostředí. Jen na počátku u Slávka se mi stalo, že jsem se neorientoval v jeho bytě, ale to bylo tím, že jsem si »převzetí« ještě neuvědomoval.

Pak už se mi to nestávalo. Nejenže jsem se i poslepu orientoval v bytech svých »hlav«, ale mohl jsem používat jejich vzdělání. Bohužel jsem dosud »převzal« nejvíc právníků, měl jsem jen pár lékařů i dalších profesí. Většina jich byla v době »převzetí« poslanci a kdo se dá na politiku, původní povolání zapomíná. Nejvíce se do politiky hrnou lidé, kteří byli ve svém civilním povolání neúspěšní lemplové. Lékař se přece nemůže dát na politiku a opustit lidi, kteří k němu vzhlíží s nadějí! Pořádného lékaře jsem přece vůbec »převzít« nemohl!

Lékař musí být už ze své profese lidumilem. Jakmile tomu tak není, jakmile začne na prachy myslet víc než na lidi, znamená to, že mu chybí vcítění do svých pacientů a už z toho důvodu nemůže být dobrým lékařem. Lékař - poslanec sice ještě dokáže poskytnout umělé dýchání nebo i srdeční masáž, ale to dovede i záchranář-amatér.

právníky to bylo jiné. Ty jsem »přebíral« jednoho po druhém jako na běžícím pásu. Proč? Už jste někdy viděli právníka - lidumila? Říká se, že ve světě statisticky připadá na jednoho čestného právníka devatenáct bílých vran - a to jsem bílou vránu v životě neviděl!

Některé profese jsou darebáky obsazeny zřídka, jiné se skládají převážně z darebáků. Ale většina lidí patří spíš mezi dobráky než mezi gaunery a tím, že jsem »převzal« osm tisíc těch nejhorších, jsem určitě pozvedl průměrnou úroveň morálky v Čechách. A nenarazit na bandu Bruselských gaunerů, podařilo by se mi pozvednout ji, až by nám ji záviděli všichni.

Brusel mi to ale zkazila. Jenže tam jsem na ně nemohl. Oncik je příšerná zbraň, ale po telefonu naprosto neúčinná. A oni do Čech posílali buď odborníky, nebo pitomce, kteří za nic víc nemohli, než za svou pitomost.

Že bych se tam za nimi přece jen vypravil?

Nejprve si prověřím voličské seznamy. Voliči Oktrojíčka jsou darebáci a možná mezi nimi proniknu i k dalším. A měl bych se už konečně zaměřit i na média. To nejsou neškodné »šávki«, ale další hnízdo gaunerů a škůdců!

I když škodí jen lhaním.


Snaha »jen proboha neublížit nevinným« měla i svou stinnou stránku. Kdykoliv jsem si nebyl jistý spáchaným zločinem, musel jsem darebáky nechávat na pokoji, i když škodili jako liška v kurníku. A ti nejhorší za sebe nechávají dělat lumpárny menšími grázlíky, aby si neumazali ručičky, pak jsem to měl nejobtížnější. Teprve když jsem někoho »převzal«, mohl jsem si snadno, rychle a spolehlivě z jeho vzpomínek ověřit, zda to bylo oprávněné.

A musím »zaklepat na dřevo«, až dosud jsem měl svědomí čisté.

Jenže ti největší darebáci pořád zůstávali v pozadí. Především se to týkalo médií, která mají obrovský vliv a škodí lhaním. Kdybych se pořádně rozhlédl po České televizi, rozhlase nebo po kterýchkoliv novinách a »převzal« každého, kdo tam v hrdlo lže, měl bych všechna média pod sebou velice rychle, ale musel bych se sám před sebou stydět. Většina hlasatelů, hlasatelek a komentátorů si přece ty nebetyčné lži nevymýšlí! Buď je dostane napsané a jen je přečte, nebo je převezme z jiných, ještě lživějších zdrojů. Chybou je, že se s tím spokojí a převzaté lži poslušně papouškují, aniž by se pídili po pravdě. Ke všemu musí jednat, aby si nepohněvali majitele médií. Nemůžete přece chtít pacifismus po novinách, sponzorovaných nebo dokonce vlastněných zbrojařskou firmou! Tak se lež do médií dostává přímo zákonitě.

Bude třeba odlišit neškodné »šávki« od skutečných gaunerů.

Asi bych měl začít z opačné strany - od vlastníků. Dá se říci, že ti mohou za všechno, ačkoliv sami v médiích nehnou prstem. Když se však dozvědí o zprávě nebo článku, který by se nešetrně dotkl jejich zájmů, zvednou telefon... a protože tohle všichni vědí, neodváží se svému majiteli uškodit ani v nejmenším.

Znamená to, že jsou v médiích všichni nevinní? Ani to není pravda. Kdo do takového podniku vstupuje, musí od samého začátku vědět, pro koho bude pracovat a že o novinářské nestrannosti nemůže být ani řeč. Přesto tam jdou a tedy předem ví, že budou lhát.

Při pronikání do blízkosti novodobých oligarchů měli klíčovou roli zaměstnanci jejich ochranek, tudy se dalo k oligarchům proniknout. Zaměstnanci bezpečnostních služeb totiž nebyli žádná jehňátka, to by se tam dlouho neudrželi. Jsou zkrátka povolání, která darebáky přitahují jako vosy na med. Je to podobné jako s právníky, jenže k tomu, aby se někdo stal právníkem, musí vystudovat příslušnou fakultu a nemá každý dost financí a vlivu, aby získal titul za půl roku, jak tím proslula zejména Právnická fakulta v Plzni.

Stát se bodyguardem nebo policistou je naproti tomu značně jednodušší. Předpokládá to zajímat se co nejvíc o různá bojová umění, pěstovat si fyzickou kondici a případně nechat se vycvičit pro nejlepší využití všech potřebných dovedností. Výhodou je vojenský výcvik, ale i ten se dnes dá snadno získat.

To, že podobné schopnosti spočívají ve znalostech, jak co nejvíc ublížit protivníkovi, sem přitahuje různé skryté i neskrývané sadisty. A těžko takové vlastnosti udrží na uzdě, aby je nepoužili nejen »ve službě«, ale i soukromě.

Z tohoto pohledu jsou výhodnější různé bezpečnostní agentury než Policie. Policista přece jen musí aspoň formálně dodržovat zákony a občas podpořit heslo Policie - Pomáhat a chránit. U soukromých služeb tohle omezení odpadá. Bodyguardi musí zákony dodržovat jen na veřejnosti, ale co se děje uvnitř střežených objektů, do toho veřejnosti nic není. Není pak problém provozovat i soukromou mučírnu a nabízet ji k použití vlastním i spřáteleným tajným službám. To se dělo, děje a nejspíš ještě dít bude. Příležitost dělá zloděje.

Pro mě byli zaměstnanci bezpečnostních agentur klíčem k oligarchům.

Předpokladem bylo objevit u nich nějaký zločin, ale jak se říká, šídlo v pytli neutajíš a najít mezi nimi darebáky není obtížné. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že je najdeš spolehlivě i namátkou, tedy pomocí náhodného výběru. Což by znamenalo, že jsou zločinci všichni, ale toto úsloví přece jen přehání a bílé vrány jsou mezi těmi hochy častější než u právníků.

Bylo jen nutné dostat se k nim a případně vyslechnout si je, když si myslí, že je nikdo nesleduje. Bylo by to nemožné - nemít mimozemský dar akmafasu. Neviditelnost mě trochu psychicky vyčerpávala, ale dovolila mi vstoupit i do rezidencí podobných pevnostem. Vrata se přece musí čas od času otevřít a stačilo mi vyčkat, až někdo půjde dovnitř nebo ven.

Šídlo pak v pytli neutajíš a stačilo mi najít jednoho bodyguarda s kriminální minulostí, abych si nemusel s jeho »převzetím« dělat výčitky. Z jeho vzpomínek jsem si ověřil poměry v celé partě. Kdo je tu proto, aby se vyřádil v násilí a kdo hledá romantiku a dobrodružství. Ty první jsem mohl bez výčitek »převzít«, kdežto romantiky jsem nechával na pokoji.

»Převzetí« jejich zaměstnavatele už obvykle nepřinášelo problémy.

Slavný francouzský spisovatel Honoré de Balzac kdysi napsal: „Za každým velkým majetkem najdete zločin.“

I majetek starých šlechtických rodů, který v dnešní době již zdánlivě pokojně přechází z otce na syna, vznikl až příliš často v šeru dávnověku zločinem. Natož majetky z poslední doby! Jmenujte mi jediného českého miliardáře, který se současného majetku zmocnil jinak než zlodějskými metodami! A těžko předpokládat, že to dokázal úplně sám.

Než se mi ale podařilo ovládnout pár novin, trvalo mi to skoro půl roku. Bylo to příliš pomalé, než aby to mělo efekt.

Mezitím se toho událo víc...

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30