Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Spanilá jízda

Čas pokročil a čekala mě další dosud nepoznaná zkušenost.

Jako chlap jsem měl o porodech jakési vzdálené představy. V dobách, kdy měla děti Jitka, měli muži na porodní oddělení vstup striktně zakázán a komunikace mezi manžely se odehrávala z oken na ulici k obveselení náhodných kolemjdoucích. Mobilní telefony nebyly a fotoaparáty byly příliš velké, než aby se daly propašovat dovnitř. Výsledkem bylo, že muži spatřili poprvé své potomky až po příjezdu sanitkou domů.

Zákazy se pochopitelně obcházely s různým výsledkem.

Jeden manžel se pokusil své mladé paní propašovat na oddělení její oblíbený meloun. Přes sestry to nešlo, zkusili to tedy jinak. Mladá maminka spustila z okna na ulici provázek, manžel na něj přivázal síťovku s melounem a meloun vítězně stoupal vzhůru. Problém byl, že při tom putoval kolem okna primáře. Okno se náhle otevřelo, vynořila se ruka v bílém plášti s nůžkami a šmik! A meloun krátce po příslušném časovém úseku volného pádu dopadl dole na asfalt chodníku. Kdo jste takový pád viděli, dobře víte, jak to s melounem dopadlo, ostatní si to jistě dokáží velice plasticky představit.

Teď jsem měl být přímý účastník a dokonce v hlavní roli! A to krátce po sobě hned ve dvou případech, u Hanky a u Jiřky.

Nemínila jsem provokovat. Disciplinovaně jsem se včas zaregistrovala, dostala jsem dvě těhotenské průkazky, ale snažila jsem se moc nezabíhat do podrobností. Až to nastane, dostavím se do porodnice a budu se snažit chovat nenápadně.

Jenže čas ubíhal, bříška se mi utěšeně zakulatila a s nimi nastaly různé nepříjemnosti. Běh už vůbec nepřipadal v úvahu a byla jsem ráda, že jsem se sotva vlekla. Vyšetření prošla naštěstí bez zádrhelů. Naštěstí nikoho nenapadlo poslat mě na EEG, kde by nejspíš zjistili stav podobný těžkému epileptickému záchvatu, který se však nekonal. Jestli jsem si ale myslela, že to proběhne úplně normálně, byl to omyl. Zcela pochopitelný, protože tuhle zkušenost žádné rodičky přede mnou neměly.

Zhruba od šestého měsíce jsem totiž zjistil, že vnímám dvě nenarozené děti jako svoji součást. Ještě jsem nic neviděl, ale už jsem slyšel hlasy lidí v místnosti. Mohl jsem rukama šátrat kolem sebe, ale narážel jsem všude jen na měkkou hmotu a když jsem si opatrně sáhl na bříško, mohl jsem tam nahmatat jakousi hadici. Pochopitelně jsem nikdy neslyšel, že by si někdo uvědoměle hrál s vlastní pupeční šňůrou. Nepotřeboval jsem ultrazvuk, abych si sám zjistil, jak se budou děti jmenovat. Hanka bude mít malého Toníčka a Jiřka malou Jitušku. Přesvědčil jsem se o tom hmatem sám, šlo to i potmě.

Zdálo se, že očekávaný porod budu prožívat přinejmenším ve dvou, v matce a v dítěti. Otce nepočítám, ti dnes sice mohou u porodu přihlížet a přemáhat chuť omdlít, ale jinak se jim při tom nic neděje a především, otcem jsem byl opět já sám, jednou jako Alexej, po druhé jako doktor práv David. Samozřejmě jsem se chystal asistovat, ale ne kvůli morální podpoře rodičky. Mohu si snad dávat podporu sám sobě? Spíš proto, abych se od jiných otců příliš neodlišoval. Dnes je to přece obvyklé.

Vypadalo to zkrátka, že to bude naprosto všední porod, jakých se v budově porodnice odehraje ročně tisíce. Jenže tenhle bude přece jen něčím zvláštní.

Vypadá to zajímavě.


Další neočekávanou maličkostí bylo, že oběma těhotným ženám vycházel porod na tentýž den. A vůbec mě nenapadlo, že je bude telepatie synchronizovat. Jakmile začaly křeče u Jiřky, přepadly i Hanku.

David i Alexej nastartovali auta a vyjeli do stejné porodnice.

Do této chvíle jsem se domníval, že u telepatie nezáleží na vzdálenosti. Pokusem jsem se o tom dokonce přesvědčil, když jsem vysílal své »hlavy« do Austrálie. Rovněž jsem si při tom pokusu ověřil, že se telepatie šíří větší rychlostí než světlo.

Ukázalo se, že na vzdálenosti přece jen záleží. Čím blíž měly k sobě Hanka s Jiřkou, tím víc se násobila jejich bolest. Vědět to dopředu, přesunul bych jednu z nich co nejdál, aspoň do Prahy, jenže teď už to nešlo. Pozdě bycha honit!

No, že by bylo ženám co závidět, to tedy ne!

Ležely jsme obě pod dohledem lékařů a poslušně plnily jejich pokyny. Tlačit - netlačit a podobně. Potíž byla v tom, že lékaři neměli nejmenší tušení o našem synchronu, takže nám své pokyny dávali každý jinak. Jenže my jsme nemohly jednat každá jinak, byť jen o pár vteřin, proto jsme obě reagovaly shodně podle mladší Jiřky a Hanka si za nesprávné plnění pokynů vysloužila i několik pokárání. Jenže jinak to prostě nešlo.

A do toho se mi míchaly pocity novorozenců. Oba se začali uvnitř trochu dusit a bylo by i v jejich zájmu dostat je co nejdřív ven, jenže novorozenec nemá žádnou možnost to ovlivnit. Nemá se nožičkami o co vzepřít a ani ručičky mu nejsou nic platné.

Konečně se obě hlavičky dostaly ven a pak už to šlo rychle. Zkoušel jsem hned otevřít oči, ale nešlo to, měl jsem všechny čtyři zalepené či co, jen jsem cítil, jak mě někdo zvedá za nožičky a pak jsem pocítil ostré plesknutí přes zadeček.

„Au, nech toho!“ vyhrkl jsem.

Porodník mě leknutím málem upustil. V životě se mu ještě nestalo, aby na něho novorozeně promluvilo! Plesknutí na zadeček je běžný pokus přimět dítě, aby se nadechlo a rozbrečelo a když dítě po plesknutí neřve, je to špatně a potřebuje křísit.

Ale aby místo křiku začalo mluvit a ke všemu česky?

Pravda, to mi ujelo. A když pleskali malou Jitušku, už jsem se kontroloval a spořádaně se rozeřval. Tam to dopadlo naprosto normálně, ale u Toníčka už se skandálu zabránit nepodařilo.

Mimino vynadalo doktorovi!

Kdyby to slyšel jen on sám, dalo by se to snad ještě svést na halucinaci, jenže společně s doktorem to slyšeli všichni na sále. Ještě že měli práci s Hankou a nemohli se zastavit s otevřenými ústy. Alexej coby přihlížející otec držel Hanku za ruku a oba dělali jakoby nic, jenže ta tři krátká slůvka už vyletěla a měla účinek menší bomby. Jak se říká, slovo zpátky nevrátíš.

Tím spíš u novorozeněte!


„Uznávám, není to obvyklé,“ přiznal jsem ústy Alexeje doktorovi v jeho kanceláři.

„Vy o tom něco víte?“ vyslýchal mě doktor. „Musíte o tom vědět!“

„Vím,“ přikývl jsem. Nemělo smysl hrát si na hlupáčka. Alexej byl jediným člověkem na sále, koho těch pár slůvek nešokovalo. Lékař z toho správně odvodil, že o tom budu vědět víc a právě se snažil vypáčit to ze mě. Hanka po porodu usnula, i když to jen úspěšně předstírala, měl tedy jenom mě.

„Nebudu zapírat do krve, nemá to smysl,“ pokračoval jsem. „Nejspíš jste se poprvé v životě setkal s telepatií. Nepochybuji, že jste o ní ledacos zaslechl už dřív, ale teď jste na ni narazil přímo.“

„Aby dítě hned po narození mluvilo, to je přece senzace!“ namítl. „Řeč není vrozená! Skoro to zavání černou magií!“

„Řeč vrozená není, ale telepatie je,“ odvětil jsem. „Zachytili jsme telepatické odezvy našeho Toníčka zhruba v jeho šestém měsíci. Hanka, moje žena, ho ještě v děloze učila mluvit, zřejmě úspěšně. Byla to chyba, že Toníček promluvil před lidmi. Původně mluvit neměl, jen se nějak neovládl. Víte, já i manželka jsme oba telepati a naše dítě to po nás podědilo. Vy telepat nejste, takže mi musíte uvěřit všechno, co vám teď řeknu, ale není to tak složité, abyste to nemohl pochopit.“

„O paranormální jevy se už dlouho zajímám amatérsky,“ řekl. „Takže chápejte, proč mi na tom tak záleží.“

„Záleží i na tom, čemu říkáte »paranormální jevy«,“ usmál jsem se. „My telepatii za nic paranormálního nepovažujeme. Pro nás je to naprosto normální.“

„Poslyšte, pane Alexeji, vy jste podle všeho cizinec, kdežto vaše žena je zdejší,“ začal lékař, ale nenechal jsem ho domluvit.

„To na věci nic nemění,“ zastavil jsem ho. „Mluvím s vámi teď ukrajinsky nebo česky? Mé češtině není co vytknout a stejně se mohu bavit v Austrálii anglicky. Telepatie ve světě nezná překážky. Ale vás snad zajímá náš syn, proč je telepat jako my? Řekl bych, že se to dá očekávat, když má oba rodiče telepaty.“

„Bývají telepatické i děti, kde je z rodičů telepat jen jeden?“ zajímalo ho.

„Většinou ne,“ řekl jsem, ačkoliv jsem si tím nebyl jistý. „Ale kde jsou telepati oba, je to snad pochopitelné.“

„A říkal jste, že jste s ním komunikovali ještě před jeho narozením?“

„Zhruba od jeho šestého měsíce,“ přikývl jsem.

„To je přece nesmírně zajímavé!“

„Chápu, pro vás je to novinka,“ usmál jsem se. „Pro nás telepaty ne, ale my máme jiné zájmy než vystupovat jako atrakce v cirkusech. A to je oč tu běží! Asi se vám to bude zdát kruté, ale nechceme, abyste se o zvláštnostech nás telepatů šířil. Snažíme se udržet to jako tajemství, jistě chápete proč.“

„Počkejte!“ zamračil se. „Snad nechcete, abych žádné výzkumy nepodnikal?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Žádné výzkumy. Jednak nic nového neobjevíte, vždycky budete strašně pozadu za našimi vědci. A za druhé, opravdu nemáme zájem dělat cirkusové klauny před publikem v cirkusech, kde by to nakonec skončilo.“

„Vy to zkoumáte... vědecky?“

„Ovšemže,“ ujistil jsem ho. „No a za třetí, jak v tom chcete něco zkoumat, když telepat nejste? To je jako kdyby chtěl slepý dělat optické výzkumy. Chcete se pořád někoho vyptávat?“

„Jak to tedy zkoumáte?“

„To se rozumí, že při tom potřebujeme právě tu telepatii,“ ujistil jsem ho. „Víte, řeknu vám teď něco, co bych neměl, ale telepatie není tak zřídkavý jev, jak se asi domníváte. Máte aspoň povrchní tušení, kolik je nás telepatů jenom v Čechách?“

„Teď vím přinejmenším o třech,“ usmál se. „Ale to počítám i vaše mimino.“

„Je nás v Čechách přes osm tisíc,“ uzemnil jsem ho.

„Cože?“ zůstal jako opařený. „Tolik?“

„Tolik,“ přikývl jsem. „A všiml jste si jediného mimina. Nedokázalo udržet jazyk za zuby, už protože ještě žádné zuby nemá. Co tady chcete zkoumat?“

„Vás je opravdu... tolik?“ vrtěl nechápavě hlavou.

Rozhodl jsem se riskovat. Asi panu doktorovi zkazím jeho paranormální hobby, ale potřebuji, aby po tom dál nepátral.

„Pojďte, něco vám ukáži,“ vstal jsem.

Měl si něco domyslet i z toho, že jsem se tu vyznal, ačkoliv otce všude nepouštěli. Zavedl jsem ho do dětského pokojíku, ale nevedl jsem ho k synkovi, ale na opačný konec, ke košíku, kde pokojně spala Jituška Seidlová.

„Vaše dítě je támhle!“ ukázal mi správný směr. „Snad nechcete budit cizí děti?“

„Nebojte se, žádné cizí dítě budit nebudu,“ ujistil jsem ho. „Ale Jituška je vzhůru. Jituško, řekni nám něco!“

„Mně se nechce!“ odvětilo kňouravým hláskem mimino.

Doktor málem padl naznak.


„Kdybych vám ji nepředvedl, neměl byste o ní nejmenší tušení,“ pokračoval jsem opět v jeho kanceláři. „Aspoň vidíte, že je nás telepatů víc než si myslíte. Ale nezbývá mi než vás opět požádat, abyste dal od nás ruce pryč. Podívejte se, mezi dětskými lékaři vás uznávají jako odborníka. Jenže ve výzkumu telepatie jste naprostý nedouk. Ani by vás to nebavilo, až byste zjistil, že je to pro vás něco jako studium Rembrandta ve slepecké škole.“

„Ale... bylo u toho plno dalších svědků!“ namítl.

„Vím,“ přikývl jsem. „Jenže záhadolog jste byl mezi nimi jediný. Ostatním je to víceméně putna. Kdyby se na vás přece obrátili s dotazem, co to vlastně bylo, klidně to můžete obrátit na hloupý žertík břichomluvce.“

„Vy jste břichomluvec?“ zeptal se mě opět se zájmem.

„Nejsem,“ usmál jsem se. „Ale tvrdit to můžete. Tahle schopnost je přece známá, uvěří tomu kdekdo.“

„Jenže pravda je jiná...“ začal s protestem, ale opět jsem ho nenechal dokončit větu...

„Pravda je nebezpečnější než si myslíte,“ řekl jsem trochu tvrdším tónem. „Víte, co by za možnost využití telepatie dala kterákoliv armáda? Známé vojenské úsloví říká: »Bez spojení není velení!« A představte si telepatické spojení! Nezná překážek, rušení ani odposlech... telepatie dosáhne všude, do nejhlubších dolů i do ponorek plujících pod vodou a třeba na opačném konci světa... Nádhera, co? Ale umíte si představit, s jakou zvrhlou radostí by nás kdejaký debilní generál posílal na průzkum? Nebo do těch nejhorších míst fronty? Viděl jste film »Kód Navajo«?“

Doktor jen mlčky přikývl.

„A pamatujete si tam příkaz zastřelit každého, kdo by mohl nedejbože se znalostí tohoto »kódu« padnout do zajetí?“ dodal jsem. „A to šlo »jen« o použití protivníkům neznámého jazyka! Vaše »vědecké zkoumání« by telepatii předhodilo cirkusům, ale vojenské využití by bylo horší než všechny zbraně hromadného ničení dohromady!“

„Vidíte... to mě nenapadlo,“ zarazil se.

„Uvědomujete si, že my telepati musíme tu vlastnost držet v tajnosti i za cenu obětí?“ pokračoval jsem. „Myslíte si asi, že máte několik svědků, že jeden novorozenec promluvil. Jenže nic už toho novorozence nedonutí promluvit v rámci jakýchkoliv výzkumů, ať civilních, nebo zejména vojenských. Bez důkazů můžete tvrdit co chcete, nikdo vám neuvěří.“

„Ale přece... hned dvě děti mluvily...“ namítal tvrdohlavě.

„Nemusím vám snad jako odborníkovi vysvětlovat, jakým šokem je pro každého novorozence porod,“ pokračoval jsem tedy. „Dnes se na oddělení narodily dvě telepatické děti, ale promluvilo jen jedno. Jituška to zkrátka zvládla lépe. Ale teď už nepromluví ani malý Toníček. Dostal vynadáno a dá si pozor, i kdybyste ho zaživa čtvrtili nebo stahovali z kůže.“

„No, to mu snad u nás nehrozí,“ snažil se to odlehčit.

„Zapomínáte na válečné zločiny, které se děly, dějí a nejspíš budou dít,“ nenechal jsem ho při tom. „A můžete mi věřit, že jich vojáci při každém konfliktu napáchají tisíckrát víc, než co se dostane do zpráv a statistik. My ale to tajemství vojákům nedáme. I novorozenec může v případě potřeby spáchat sebevraždu, natož my dospělí. Ale kdybyste nás k tomu dohnal, byla by to vaše spoluvina...“

„Já nikoho k sebevraždě nutit nechci...“ ohradil se prudce, ale zbledl.

„Věřím, nechcete,“ opět jsem ho nenechal dokončit větu. „Ale nic by to na tom nezměnilo. Vyčítal byste si to do konce života. Navíc byste věděl, že i my o tom víme.“

„Ale na druhé straně, telepatie by přece mohla lidem hodně pomáhat!“ zkusil ještě.

„Mohla,“ připustil jsem. „Pomáhá, nezastírám to. Neznáme pojem »ztracené dítě« a neexistuje pro nás skrytý zločin. Když někdo z nás zemře, víme o tom všichni a kdyby to bylo vraždou, známe všichni i vraha. Máme mezi sebou i lékaře a když je třeba, kdokoliv z nás umí lidem odborně pomáhat. Telepatie je výhodná, ale má i své nevýhody. Neumíme udělat telepata z normálního člověka. Teoreticky to jde, ale prakticky to způsobí smrt. V tom případě ale bude pro obě strany lepší, když si nebudeme škodit. Souhlasíte?“

„Když to jinak nepůjde... ale bylo by to tak lákavé...!“

„Lákavé? Jistě. Ale neproveditelné. Cítil byste se jako slon v obchodu s porcelánem. A pokud ten slon nechce něco rozbít, udělá lépe, když ještě ve dveřích opatrně vycouvá.“

„Dobře, vycouvám,“ vzdychl si. „Ale uznejte, stát na prahu a vidět tu nádheru...“

„A to vám největší nevýhody raději zamlčím,“ utěšoval jsem ho. „Stačí vám vědět, že se musíme před světem skrývat, aby se z nás nestali otroci? Nemyslete si, že to není možné! Koho povolá armáda, stane se jejím otrokem. Na omezenou dobu se to snese, ale trvale? A že by nás to postihlo, tím si buďte jistý!“

„Vojáci!“ zavrčel doktor. „Banda zelená! Na co sáhnou, to zkazí!“

Ale už jsem viděl, že je můj.


V České Národní bance mi zbylo pár »hlav«. Pozorovaly, co se bude dít. Brzy dostaly příkazy, z nichž bylo jasné, co mají dosazení odborníci za lubem. Jak se dalo čekat, jejich zásahy směřovaly k dalšímu podřízení a potlačení české ekonomiky.

Co s tím? Tihle chlapíci škodí jen finančně, nicméně škodí. Neměl bych je přece jen zastavit? Jenže to by šlo v podstatě jen »převzetím«. A jejich činnost se zatím nedala označit jako zločin, vyžadující trest smrti. Byl zatím jen finančně-hospodářský. Trest smrti je vlastně přiznání neúčinnosti zneškodnění jiného druhu. Jenže jiný druh zneškodnění prostě nepřipadá v úvahu. Podat na ně trestní oznámení a dát je zatknout Policií? Těžko, když mají vlastní ozbrojence! A ti také ještě nikomu neuškodili, vyklidili jsme jim přece prostor pod nátlakem, ale bez odporu!

Ano, jenže všichni v konečném důsledku lidem škodí. A to tak, že ty slabší zničí. Ovládnutím justice jsem fakticky zamezil činnost exekutorům. Ukončilo to nejhorší nelidskosti, ale lidem to ještě nezajistilo slušné podmínky k životu. Bruselští bankovní experti ale svými sabotážemi situaci lidí v Čechách ještě zhorší.

Mám morální právo k zásahu proti nim? Ať udělám cokoliv, někomu škodím. Buď neoprávněně »převezmu« několik expertů, nebo svou nečinností poškodím pár tisíc lidí, kteří jsou na tom už teď mnohem hůř.

Bude to ale neoprávněné? Bruselští experti přišli do Čech škodit. Věděli to, jenže si to před svým svědomím otočili tak, že svědomitě pracují pro své pány a na Češích jim nezáleží. Vědí, že jsme je k nám pustili až po tvrdých vyhrůžkách nukleární válkou, jsou zde v postavení okupantů, byť sami nedrží v rukou zbraně, jen je střeží ozbrojení okupační vojáci. Nikdo je nechce, až na pár kolaborantů, kteří by přivítali i fanatiky, kteří by veřejně uřezávali lidem hlavy. A v neposlední řadě se sem přišli napakovat. Posílají sice veškerou kořist do Brusele, ale sami za to shrábnou pěkně tučný podíl.

Rozmýšlel jsem to dlouho, ale nakonec mi to došlo.

Největším viníkem v každé válce nejsou ti, kdo na frontě a v obsazených vesnicích lidi střílejí a řežou jim hlavy. Největším viníkem je ten, kdo svým rozkazem válku zahájí. Může mít sice ručičky čisté jako slečinka, lidé se mu mohu klanět, vítat ho a uctívat, ve skutečnosti je on ten nejsprostší vrah, který by měl viset na šibenici. Ačkoliv správně dopadl jen málokdo z tyranů a válečníků, naposledy Saddám Hussein za vpád do Kuwaitu.

Ano, ale ani on sám by nic nesvedl. Musí mít armády všeho schopných pomocníků v zamaštěných uniformách nebo s bílými límečky finančních expertů, kteří dobře vědí, že jejich »práce« je stejně špinavá jako »práce« řezníků v první linii, ale dostávají za ni vysoké odměny a dělají ji proto s chutí a rádi.

Tentokrát mi váhání trvalo dlouho, ale nakonec jsem se rozhodl. Během několika málo hodin jsem »převzal« všechny bruselské experty a zastavil jejich transakce.

Teď ale nic víc dělat nemohu. Další tah je na jejich pánech.

Doufal jsem, že to bude brzy.

Bruseli šéfům pár dní trvalo, než zjistili, že komando jejich expertů není v pořádku. Pak ale zazvonil telefon a vrchního experta pozvali na kobereček do Brusele.

Odlétal jsem tam odhodlaně, ale nedával na sobě nic znát. Jako expert jsem věděl, co se bude dít. Nejprve bude vyptávání, co je v Praze zajímavého, pak seznámení s tím, jak se to jeví z Brusele a nakonec výslech, proč to není podle plánu? Byl přece tak jasný!

Setkání však probíhalo odlišně, než jsem si představoval. Eurokomisař měl na mě málo času a musel řešit ještě něco přednějšího, takže jsem na něho nejprve skoro dvě hodiny čekal. Tentokrát jsem to nechápal jako snahu psychicky mě předem zdeptat, zdálo se mi spíš, že má eurokomisař opravdu na starosti něco závažného. Konečně se ke mně přihrnul, ale proti mému očekávání přiběhl sám.

A při podávání rukou si sám naběhl na můj oncik...

Byl jsem tedy v Bruseli.


Evropská unie oficiálně vznikla ze šlechetných důvodů. Evropské hospodářské společenství se stalo pro členy zdrojem hospodářské prosperity. Na konci studené války se dařilo ukázat těm buranům na Východě, jak vypadá blahobyt, až na to naletěli, svrhli své vlády a začali se podřizovat. Jen Rusko se na poslední chvíli vzepřelo a po ožralém Jelcinovi se dostal k moci energický Putin, kterému se horko těžko podařilo rozklad Ruska zastavit.

Ostatní země bývalého Východního bloku však neměly dost odolné představitele, kteří by se rozkradení svých hospodářství vzepřeli, takže dopadly, jak dopadly. Ceny většiny zboží se mezi Východem a Západem srovnaly, ale příjmy lidí ne. Ale i země na západní straně Evropy začaly upadat. Nebylo třeba, aby zastávaly úlohu výkladních skříní plných blahobytu. Vlády svým lidem vysvětlily, že to je nutností pozvednout ty »buranské východní země«, takže se tam lidé na ně dívali jako na nepříjemnou zátěž.

Evropské hospodářské společenství zrodilo Evropskou unii, která se kus po kuse zmocnila všech rozhodujících pravomocí.

Rozkvět? Zapomeňte! Musíme přece »pozvedávat burany«.

To, že se u »buranů« nejen nic nezlepšuje, že se tam naopak lidem daří hůř než za předchozího režimu, nemohli obyvatelé »rozvinutého Západu« vidět. Viděli jen nové milionáře, ale už ne většinu lidí. Na těch milionářích jim ale jejich média ukazovala, jak se Východ od připojení rok od roku zlepšuje. A protože se jejich vlastní situace zhoršovala, zdálo se jim, že na ty nové příliš doplácejí. Zejména na ty nové milionáře.

Ve chvíli, kdy jsem se konečně dostal do srdce Evropské unie, začaly některé země uvažovat o vystoupení z toho vzájemně nevýhodného spojení. A nebyly to jen nově připojené země. Těm stačilo pohrozit vojenskou silou, aby sklaply zobáky a mlčely. Vojenskou silou a už vůbec ne bombardováním se však nedalo vyhrožovat Británii, která měla vlastní nukleární arzenál a tak snadno si vyhrožovat nenechala.

Jakmile jsem získal pozici eurokomisaře, začalo to zvolna, nenápadně nabírat jiný směr než dosud.

Tím spíš, když se brzy k jednomu připojili další.

Moloch zvaný Evropská unie si zatím ničeho nevšiml.


Z hlediska jednotlivých lidí jsem si připadal jako epidemie. Ačkoliv jsem pohlcoval jen darebáky, rozrůstal jsem se. Darebáci nejsou mezi lidmi většinou, naopak, jsou poměrně malou, ale tím škodlivější částí. Ačkoliv také hlasitější.

Jsem velice zvláštní epidemie. Zvláštní v tom, že postihuje výhradně darebáky.

V kůži finančních expertů jsem uvedl několik slavnostních setkání s pozvanými špičkami českých podnikatelských kruhů ve velkém sále Lucerny. Přišel jsem mezi ně jako zástupce Evropské unie s novým slibem věrnosti. Nabízel velké výhody, ale v textu stálo, že účastník slibuje vystupovat zásadně v zájmu Evropské unie, i kdyby to bylo proti některým zájmům Čech.

Chtě nechtě jsem si vážil těch, kdo po tomto úvodu vstali a opustili sál. Někteří nahlas dodali, že ten slib je vlastně zrada. Měli pravdu, nikdo jim ale v odchodu nebránil.

Větší část však zůstala a někteří projevili ochotu slíbit. Moji »pomocníci« je odvedli k podpisu do postranních salonků, odkud se každý vítězně vracel se zlatou bankovní kartou a s milionem korun na každé. Když ji nadšeně předváděli ostatním, rozhodli se pro slib i někteří z těch, kdo sice neodešli hned, ale původně nic slibovat nechtěli.

Od podpisových stolků se ale nikdo nevrátil. Vracela se jen jejich těla, ale už to nebyli ti, kdo tam přicházeli. Při každé akci jsem se rozšířil v průměru o dvě stě darebáků.

Byli to však opravdu darebáci?

Podle mě ano. Kdo se spojí s cizí mocností proti vlastní zemi, naplní tím skutkovou podstatu velezrady. A za tu je v době ohrožení země trest smrti. I když zatím nikoho nezabili.

Očekával jsem, že po těchto akcích se už v Čechách víc šířit nebudu. Darebáci zkrátka došli, víc jich tu není a doufejme, ani nebude. Epidemie v Čechách končí vyhynutím přinejmenším těch velkých darebáků. Menší darebáčci tolik neškodí a s reorganizací justice dojde časem i na ně.

Úplně jiné hledisko však na mě mohly mít velké a největší celky. Z hlediska Čech jsem mohl být uzdravující horečkou, která spaluje mikroby a po jejímž ukončení bude celek zdravější než předtím. Z hlediska Evropské unie jsem si připadal jako rakovina. Z nenápadného nádoru České republiky pronikly metastázy až do hlavy Evropské unie, do Brusele. Čím víc jich tam bylo, tím byla méně akceschopná. Nebyla to však škoda pro lidi. Čím větší impérium, tím je lidem škodlivější.

Menší celky budou lepší.

 


Zpět Obsah Dále

12.07.2018 08:15