Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Spanilá jízda

Čas pokročil a čekala mě další, dosud nepoznaná zkušenost.

Jako chlap jsem měl o porodech jakési vzdálené představy. V dobách, kdy měla děti Jitka, měli muži na porodní oddělení vstup striktně zakázán a komunikace mezi manžely se odehrávala z oken na ulici k obveselení náhodných kolemjdoucích. Nebyly mobilní telefony a fotoaparáty byly příliš velké než aby se daly propašovat dovnitř. Výsledkem bylo, že muži spatřili poprvé své potomky až po příjezdu sanitkou domů.

Zákazy se už tenkrát pochopitelně obcházely s různým výsledkem.

Jeden manžel se pokusil své mladé paní propašovat na oddělení její oblíbený meloun. Přes sestry to nešlo, zkusili to tedy jinak. Mladá maminka spustila z okna na ulici provázek, manžel na něj dole přivázal síťovku s melounem a meloun vítězně stoupal vzhůru.

Problém byl, že při tom musel minout okno primáře. Okno se náhle otevřelo, vynořila se ruka v bílém plášti s nůžkami a šmik - krátce po absolvování příslušného časového úseku volného pádu dopadl meloun dole na asfalt chodníku. Kdo jste takový pád viděli, dobře víte, jak to s melounem dopadlo, ostatní si to jistě dokáží představit.

Teď jsem měl být tedy účasten přímo - a dokonce v hlavní osobě. A to krátce po sobě hned ve dvou případech, u Hanky a u Jiřky.

Nemínila jsem provokovat, takže jsem se dala včas disciplinovaně registrovat, dostala jsem dvě těhotenské průkazky, ale snažila jsem se moc nezabíhat do podrobností. Prostě až to nastane, dostavím se do porodnice a budu se snažit chovat nenápadně.

Jenže čas ubíhal, bříška se mi utěšeně kulatila a s nimi nastaly různé nepříjemnosti. Běh už vůbec nepřipadal v úvahu a byla jsem ráda, že jsem se sotva vlekla. Vyšetření prošla naštěstí bez zádrhelů - ještě že nikoho nenapadlo poslat mě na EEG, kde by nejspíš zjistili stav podobný těžkému epileptickému záchvatu, který se však nekonal.

Jestli jsem si ale myslela, že to všechno proběhne úplně normálně, byl to omyl. Zcela pochopitelný, protože tuhle zkušenost nikdo přede mnou neměl.

Zhruba od šestého měsíce jsem totiž zjistil, že vnímám dvě nenarozené děti jako svoji součást. Ještě jsem nic neviděl, ale už jsem slyšel hlasy lidí v místnosti. Mohl jsem rukama šátrat kolem sebe, ale narážel jsem všude jen na měkkou hmotu a když jsem si opatrně sáhl na bříško, mohl jsem tam nahmatat jakousi hadici. Přitom jsem ještě nikdy neslyšel, že by si někdo uvědoměle hrál s vlastní pupeční šňůrou. Nepotřeboval jsem vyšetření na ultrazvuku, abych si zjistil, jak se budou mé nové děti jmenovat. Hanka bude mít malého Toníčka a Jiřka malou Jitušku. Přesvědčil jsem se o tom hmatem sám, šlo to i potmě.

Zdálo se, že očekávaný porod budu prožívat přinejmenším ve dvou - v matce i v dítěti. Otce nepočítám, ti sice mohou dnes při porodu přihlížet a přemáhat chuť omdlít, ale jinak se jim při tom nic neděje a především - otcem jsem byl opět já sám, jednou v těle Alexeje, po druhé v těle doktora práv Davida. Samozřejmě jsem se chystal asistovat, ale ne kvůli morální podpoře rodičky - cožpak si mohu dávat podporu sám sobě? Spíš proto, abych se od jiných otců příliš neodlišoval. Dnes je to přece obvyklé.

Vypadalo to zkrátka, že to bude naprosto všední porod, jakých se v budově porodnice odehraje ročně tisíce - jenže tenhle bude přece jen něčím trochu zvláštní.

To vypadá zajímavě.


Další maličkost, se kterou jsem vůbec nepočítal, bylo že oběma mým těhotným ženám vycházel porod na tentýž den. A vůbec mě nenapadlo, že je bude telepatie synchronizovat. Jakmile začaly křeče u Jiřky, přepadly i Hanku.

David i Alexej tedy nastartovali auta a vyrazili, oba do stejné porodnice.

Do této chvíle jsem se domníval, že u telepatie na vzdálenosti nezáleží. Pokusem jsem se o tom dokonce přesvědčil, když jsem vysílal své »hlavy« do Austrálie. Rovněž jsem si při tom pokusu ověřil, že se telepatie šíří větší rychlostí než světlo.

Ukázalo se, že na vzdálenosti přece jen záleží. Čím blíž měly k sobě Hanka s Jiřkou, tím víc se násobila jejich bolest. Vědět to dopředu, přesunul bych jednu z nich co nejdál, aspoň do Prahy, jenže teď už to nešlo. Pozdě bycha honit!

Napadlo mě, že jsem měl tyhle dvě dvojice umístit blíž k sobě hned od začátku, aby se více znásobily i prožitky při sexu, jenže tyhle myšlenky přehlušil další záchvat bolesti.

No, že by bylo ženám co závidět, to tedy ne!

Ležely jsme obě pod dohledem lékařů a poslušně plnily jejich pokyny. Tlačit - netlačit a podobně. Potíž byla v tom, že lékaři neměli nejmenší tušení o našem synchronu, takže své pokyny dávali každý jinak. Jenže my jsme nemohly jednat každá jinak, byť by to bylo o pár vteřin, proto jsme obě reagovaly shodně podle mladší Jiřky a Hanka si za nesprávné plnění pokynů vysloužila i několik pokárání. Jenže - jinak to prostě nešlo.

A do toho se mi míchaly pocity novorozenců. Oba se začali uvnitř trochu dusit a bylo by i v jejich zájmu dostat je co nejdřív ven, jenže novorozenec nemá sebemenší možnost to ovlivnit. Nemá se nožičkami o co vzepřít a ani ručičky mu nejsou nic platné.

Konečně se obě hlavičky dostaly ven a pak už to šlo rychle. Zkoušel jsem hned otevřít oči, ale nešlo to, měl jsem všechny čtyři zalepené či co, jen jsem cítil, jak mě někdo zvedá za nožičky - a pak jsem pocítil ostré plesknutí přes zadeček.

„Au, nech si toho!“ vyhrkl jsem.

Porodník mě málem upustil leknutím. V životě se mu nestalo, aby na něho novorozeně promluvilo! Plesknutí na zadeček je běžný pokus přimět dítě, aby se nadechlo a rozbrečelo a když dítě po plesknutí neřve, je to špatně a potřebuje křísit.

Ale aby místo křiku začalo mluvit a ke všemu česky?

Pravda, to mi ujelo. A když pleskali malou Jitušku, už jsem se kontroloval a spořádaně se rozeřval. Tam to dopadlo naprosto normálně, ale u Toníčka už se skandálu zabránit nepodařilo.

Mimino vynadalo doktorovi!

Kdyby to slyšel jen on sám, dalo by se to snad ještě svést na halucinaci, jenže společně s doktorem to slyšeli všichni na sále.

Naštěstí měli pořád plno práce s Hankou a nemohli se zastavit s otevřenými ústy. Alexej coby přihlížející otec držel Hanku za ruku a oba dělali jakoby nic, jenže ta čtyři krátká slůvka už vyletěla a měla účinek menší bomby. Jak se říká, slovo zpátky nevrátíš.

Tím spíš u novorozeněte!


„Uznávám, není to obvyklé,“ přiznal jsem ústy Alexeje doktorovi v jeho kanceláři.

„Vy o tom něco víte, že?“ vyslýchal mě doktor. „Musíte o tom vědět!“

„Vím,“ přikývl jsem.

Nemělo smysl hrát si na hlupáčka. Alexej byl jediným člověkem na sále, koho těch pár slůvek nešokovalo. Lékař z toho správně odvodil, že o tom budu vědět víc a právě se snažil vypáčit toho ze mě co nejvíc. Hanka po porodu usnula, měl tedy jenom mě.

„Nebudu zapírat do krve, nemá to smysl,“ pokračoval jsem. „Nejspíš poprvé v životě jste se tady setkal s pravou telepatií. Nepochybuji, že jste o ní ledacos zaslechl už dřív, ale teď jste na ni narazil přímo.“

„Není normální, aby dítě mluvilo hned po narození!“ namítl. „Řeč přece není vrozená! Skoro to zavání černou magií!“

„Řeč vrozená není, ale telepatie je,“ odvětil jsem. „Zachytili jsme telepatické odezvy našeho Toníčka zhruba v jeho šestém měsíci. Hanka, moje žena, ho ještě v děloze učila mluvit, zřejmě úspěšně. Chyba byla, že Toníček promluvil před lidmi.“

„Aby dítě hned po narození mluvilo, to je přece senzace!“

„Toníček ale neměl mluvit - jen se nějak neovládl,“ řekl jsem. „Víte, já i manželka jsme oba telepati a naše dítě to po nás podědilo. Vy telepat nejste, takže mi musíte věřit všechno, co vám teď řeknu, ale není to tak složité, abyste to nemohl pochopit.“

„O paranormální jevy se amatérsky zajímám už dlouho,“ řekl. „Takže chápejte, proč mi na tom tak záleží.“

„Záleží i na tom, čemu říkáte »paranormální jevy«,“ usmál jsem se. „My telepatii za nic paranormálního nepovažujeme. Pro nás je to naprosto normální jev.“

„Poslyšte, pane Alexeji, vy jste podle všeho cizinec, kdežto vaše žena je zdejší,“ začal lékař, ale nenechal jsem ho domluvit.

„To na věci vůbec nic nemění,“ zastavil jsem ho. „Mluvím s vámi teď ukrajinsky nebo česky? Mé češtině není co vytknout a stejně se mohu bavit v Austrálii anglicky. Telepatie ve světě nezná překážky. Ale vás snad zajímá náš syn, proč je telepat jako my? Řekl bych, že se to dá očekávat, když má oba rodiče telepaty.“

„Bývají telepatické i děti, kde je z rodičů telepat jen jeden?“ zajímalo ho.

„Většinou ne,“ řekl jsem, ačkoliv jsem si tím nebyl jistý. „Ale tam, kde jsou telepati oba, je to snad pochopitelnější.“

„A říkal jste, že jste s ním komunikovali ještě před jeho narozením?“

„Zhruba od jeho šestého měsíce,“ přikývl jsem.

„To je přece nesmírně zajímavé!“

„Chápu, pro vás je to novinka,“ usmál jsem se. „Pro nás telepaty ne, ale my máme jiné zájmy než vystupovat jako atrakce v cirkusech. A to je oč tu běží! Asi se vám to bude zdát kruté, ale my nechceme, abyste se o zvláštnostech nás telepatů šířil. Snažíme se udržet to jako tajemství, snad chápete proč.“

„Počkejte!“ zamračil se. „Snad nechcete, abych žádné výzkumy nepodnikal?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem. „Žádné výzkumy. Jednak neobjevíte nic nového, vždycky budete strašně pozadu za našimi vědci. A za druhé, opravdu nemáme zájem hrát si na klauny v cirkusech, kde by to nakonec skončilo.“

„Vy to zkoumáte... vědecky?“

„Ovšemže,“ ujistil jsem ho. „No a za třetí - jak byste v tom chtěl něco dělat, když sám telepat nejste? To je jako kdybyste chtěl dělat optické výzkumy a byl přitom slepý. Chcete se pořád někoho vyptávat?“

„Jak to tedy zkoumáte?“

„To se rozumí, že při tom potřebujeme právě tu telepatii,“ ujistil jsem ho. „Víte, řeknu vám teď něco, co bych neměl, ale telepatie není tak zřídkavý jev, jak se asi domníváte. Máte aspoň povrchní tušení, kolik je nás telepatů jenom v Čechách?“

„Teď vím přinejmenším o třech,“ usmál se. „Ale to počítám i vaše mimino.“

„Je nás v Čechách přes osm tisíc,“ uzemnil jsem ho.

„Cože?“ zůstal jako opařený. „Tolik?“

„Tolik,“ přikývl jsem. „A všiml jste si jediného mimina, které nedokázalo udržet jazyk za zuby, už protože ještě žádné zuby nemá. Co tady chcete zkoumat?“

„Vás je opravdu... tolik?“ vrtěl nechápavě hlavou.

Rozhodl jsem se trochu riskovat. Asi panu doktorovi zkazím jeho paranormální hobby, ale potřebuji, aby po tom dál nepátral.

„Pojďte, něco vám ukáži,“ vstal jsem.

Mohl si něco domyslet i z toho, že jsem se tu vyznal, ačkoliv otce všude nepouštěli. Zavedl jsem ho do dětského pokojíku, ale nevedl jsem ho k synkovi, ale na opačný konec.

„Vaše dítě je támhle!“ ukázal mi správný směr. „Snad nechcete budit cizí děti?“

Dovedl jsem ho ke košíku, kde pokojně spala Jituška Seidlová.

„Nebojte se, žádné cizí dítě budit nebudu,“ ujistil jsem ho. „Jituška je vzhůru. Jituško, řekni nám něco!“

„Mně se nechce!“ odvětilo kňouravým hláskem mimino.

Doktor málem padl naznak.


„Kdybych vám ji nepředvedl, neměl byste o ní nejmenší tušení,“ pokračoval jsem opět v jeho kanceláři. „Aspoň vidíte, že je nás telepatů víc než si myslíte. Ale nezbývá mi než vás opět požádat, abyste dal od nás ruce pryč. Podívejte se, mezi dětskými lékaři vás uznávají jako odborníka. Jenže ve výzkumu telepatie jste naprostý nedouk. Ani by vás to nebavilo, až byste zjistil, že je to pro vás něco jako studium Rembrandta ve slepecké škole.“

„Ale... bylo u toho plno dalších svědků!“ namítl.

„Vím,“ přikývl jsem. „Jenže záhadolog jste mezi nimi jediný. Ostatním je to víceméně putna. Kdyby se na vás přece obrátili s dotazem, co to vlastně bylo, klidně to můžete obrátit na hloupý žertík břichomluvce.“

„Vy jste břichomluvec?“ zeptal se mě opět se zájmem.

„Nejsem,“ usmál jsem se. „Ale tvrdit to můžete. Tahle schopnost je přece známá, uvěří tomu kdekdo.“

„Jenže pravda je jiná...“ začal s protestem, ale opět jsem ho nenechal dokončit větu...

„Pravda je nebezpečnější, než si myslíte,“ řekl jsem trochu tvrdším tónem. „Víte, co by za možnost využití telepatie dala kterákoliv armáda světa? Známé vojenské úsloví říká: »Bez spojení není velení!« - a představte si telepatické spojení, které nezná překážek, rušení ani odposlech... telepatie dosáhne všude, do nejhlubších dolů i do ponorek plujících hluboko pod vodou a navíc na opačném konci světa... Nádhera, co? Ale umíte si představit, s jakou zvrhlou radostí by nás kdejaký debilní generál posílal na vojenský průzkum? Nebo do těch nejhorších míst fronty? Viděl jste film »Kód Navajo«?“

Doktor jen mlčky přikývl.

„A pamatujete si tam příkaz zastřelit každého, kdo by se znalostí tohoto »kódu« mohl nedejbože padnout do zajetí?“ dodal jsem. „A to šlo »jen« o použití protivníkům neznámého jazyka! Vaše »vědecké zkoumání« by telepatii předhodilo cirkusům, ale vojenské využití by pro nás bylo horší než všechny zbraně hromadného ničení dohromady!“

„Vidíte... to mě nenapadlo,“ zarazil se.

„Uvědomujete si, že my telepati musíme tu vlastnost udržet v tajnosti i za cenu obětí?“ pokračoval jsem. „Myslíte si asi, že máte několik svědků, že jeden novorozenec promluvil. Jenže nic toho novorozence nedonutí promluvit v rámci jakýchkoliv výzkumů, ať civilních, nebo - a to zejména - válečných. Bez důkazů můžete tvrdit co chcete, nikdo vám neuvěří.“

„Ale přece... hned dvě děti mluvily...“ namítal tvrdohlavě.

„Nemusím vám přece jako odborníkovi vysvětlovat, jak velkým šokem je pro každého novorozence porod,“ pokračoval jsem tedy. „Dnes se na oddělení narodily dvě telepatické děti, ale promluvilo jen jedno. Jituška to zkrátka zvládla lépe. Ale teď už nepromluví ani malý Toníček - dostal vynadáno a dá si pozor, i kdybyste ho zaživa čtvrtili nebo stahovali z kůže.“

„No - to mu snad nehrozí,“ snažil se to odlehčit.

„Zapomínáte na válečné zločiny, které se děly, dějí a nejspíš budou dít,“ nenechal jsem ho při tom. „A můžete mi věřit, že jich vojáci při každém konfliktu napáchají tisíckrát víc, než co se dostane do zpráv a statistik. My ale to tajemství vojákům nedáme. I novorozenec může v případě potřeby spáchat sebevraždu, natož my dospělí. Ale kdybyste nás k tomu dohnal, byla by to vaše spoluvina...“

„Já nikoho k sebevraždě nutit nechci...“ ohradil se prudce, ale zbledl.

„Věřím, nechtěl byste,“ opět jsem mu nedovolil dokončit větu. „Ale nic by to na tom nezměnilo. Vyčítal byste si to do konce života. Navíc byste věděl, že i my o tom víme.“

„Ale na druhé straně, telepatie by přece mohla lidem i pomáhat!“ zkusil ještě.

„Mohla,“ připustil jsem. „Pomáhá nám, nezastírám to. Neznáme pojem »ztracené dítě« a neexistuje pro nás skrytý zločin. Kdykoliv někdo z nás zemře, víme o tom všichni a kdyby to bylo vraždou, známe všichni i vraha. Máme mezi sebou i lékaře a když je třeba, kdokoliv z nás může lidem odborně pomáhat. Telepatie je výhodná, ale má i své nevýhody. Neumíme udělat telepata z normálního člověka. Teoreticky to jde, ale prakticky to vždycky způsobilo smrt. V tom případě bude pro obě strany lepší, když si aspoň nebudeme škodit. Souhlasíte?“

„Když to jinak nepůjde... ale bylo by to tak lákavé...!“

„Lákavé? Jistě. Ale neproveditelné. Cítil byste se jako slon v obchodu s porcelánem. A pokud ten slon nechce něco rozbít, udělá lépe, když hned ve dveřích opatrně vycouvá.“

„Dobře, vycouvám,“ vzdychl si. „Ale uznejte, stát na prahu a vidět tu nádheru...“

„A to vám největší nevýhody raději zamlčím,“ utěšoval jsem ho. „Stačí vám vědět, že se musíme před světem skrývat, aby se z nás nestali otroci? Nemyslete si, že to není možné! Koho povolá armáda, stane se jejím otrokem. Na omezenou dobu se to snad ještě dá snést, ale natrvalo? A že by nás to postihlo, tím si můžete být jistý!“

„Vojáci!“ zavrčel doktor. „Na co sáhnou, to zkurví

Ale už jsem viděl, že je můj.


V České Národní bance mi zůstalo několik »hlav«, aby pozorovaly, co se tam bude dít. Brzy dostaly příkazy, z nichž bylo jasné, co mají dosazení odborníci za lubem. Jak se dalo čekat, jejich zásahy směřovaly k dalšímu podřízení a potlačení české ekonomiky.

Co s tím? Tihle chlapíci škodí jen finančně, nicméně škodí. Neměl bych je přece jen zastavit? Jenže to by šlo v podstatě jen »převzetím«. A jejich činnost se zatím nedala označit jako zločin, nanejvýš finančně-hospodářský. Tím by se trest smrti omluvit nedal. Trest smrti je vlastně přiznáním, že zneškodnění jiného druhu je neúčinné. Jenže jiný druh zneškodnění prostě nepřipadá v úvahu. Podat na ně trestní oznámení a dát je zatknout Policií? To těžko - když je chrání jejich vlastní ozbrojenci! A ti také ještě nikomu neuškodili, vyklidili jsme jim přece prostor pod nátlakem, ale bez odporu!

Ano, jenže všichni ti chlapi v konečném důsledku lidem škodí. A to až tak, že ty slabší zničí. Ovládnutím justice jsem fakticky zamezil činnost exekutorům. Ukončilo to ty nejhorší nelidskosti, ale nezajistilo to lidem slušné podmínky k životu. Bruselští bankovní experti ale svými sabotážemi situaci lidí v Čechách ještě zhorší.

Mám ale morální právo k zásahu proti nim? Ať udělám cokoliv, někomu tím uškodím. Buď neoprávněně »převezmu« několik expertů, nebo svou nečinností poškodím pár tisíc lidí, kteří jsou na tom už teď mnohem hůř.

Bude to ale neoprávněné? Bruselští experti přišli do Čech škodit. Věděli to, jenže si to před svým svědomím otočili tak, že svědomitě pracují pro své pány a na Češích jim vůbec nezáleží. Vědí ale, že jsme je k nám pustili až po tvrdých vyhrůžkách nukleární válkou, jsou zde v postavení okupantů, byť sami nedrží v rukou zbraně, jen je střeží ozbrojení okupační vojáci. Nikdo je nechce, až na pár kolaborantů, kteří by přivítali i fanatiky, kteří by veřejně před nimi uřezávali lidem hlavy. A v neposlední řadě se sem přišli napakovat. Posílají sice veškerou kořist do Brusele, ale sami za to shrábnou pěkně tučný podíl.

Rozmýšlel jsem to dlouho, ale nakonec mi to došlo.

Největším viníkem v každé válce nejsou ti, kdo na frontě a v obsazených vesnicích lidi střílejí a řežou jim hlavy, největším viníkem je ten, kdo svým rozkazem válku zahájí. Může mít ručičky čisté jako slečinka, lidé se mu mohu klanět, vítat ho a uctívat, ve skutečnosti je on ten nejsprostší vrah, který by měl viset na šibenici. Ačkoliv správně dopadl jen málokdo z tyranů a válečníků, naposledy Saddám Hussein za vpád do Kuwaitu.

Ano, ale ani on sám by nic nesvedl. Musí mít armády všeho schopných pomocníků, ať v zamaštěných uniformách, nebo s bílými límečky finančních expertů, kteří dobře vědí, že jejich »práce« je stejně špinavá jako »práce« řezníků v první linii, ale dostávají za ni vysoké odměny a dělají ji proto s chutí a rádi.

Tentokrát mi váhání trvalo dlouho, ale nakonec jsem se rozhodl. Během několika málo hodin jsem »převzal« všechny bruselské experty a zastavil jejich transakce.

Teď ale nic víc dělat nemohu. Další tah je na jejich pánech.

Doufal jsem, že to bude brzy.

Bruseli šéfům pár dní trvalo, než zjistili, že s jejich komandem expertů nebude něco v pořádku. Pak ale zazvonil telefon a vrchního experta pozvali na kobereček do Brusele.

Odlétal jsem tam odhodlaně, ale nedával na sobě nic znát. Jako expert jsem věděl, co se asi bude dít. Nejprve bude vyptávání, co je v Praze zajímavého, pak seznámení s tím, jak se to jeví z Brusele a nakonec výslech, proč to nejde podle plánu? Byl přece tak jasný!

Setkání však probíhalo maličko odlišně, než jsem si představoval. Eurokomisař měl na mě málo času a musel řešit ještě něco přednějšího, takže jsem na něho nejprve skoro dvě hodiny čekal. Tentokrát jsem to nechápal jako snahu psychicky mě předem zdeptat, zdálo se mi spíš, že má eurokomisař opravdu něco závažnějšího. Konečně se ke mně přihrnul, proti mému očekávání přiběhl sám.

A při podávání rukou si sám naběhl na můj oncik...

Byl jsem tedy v Bruseli.


Evropská unie vznikla ze šlechetných důvodů. Evropské hospodářské společenství se stalo pro své členy zdrojem hospodářské prosperity. Na konci studené války se dařilo ukázat těm buranům na Východě, jak vypadá blahobyt, až na to naletěli, svrhli své vlády a začali se podřizovat. Jen Rusko se v poslední chvíli vzepřelo a po věčně ožralém Jelcinovi se dostal k moci energický Putin, kterému se horko těžko podařilo rozklad Ruska zastavit.

Ostatní země bývalého Východního bloku však neměly dost odolné představitele, kteří by se rozkradení svých hospodářství včas vzepřeli, takže dopadly jak dopadly. Ceny většiny zboží se mezi Východem a Západem brzy srovnaly, ale příjmy lidí ne. Ale i země na západní straně Evropy začaly upadat. Nebylo již třeba, aby zastávaly úlohu výkladních skříní plných blahobytu. Vlády svým lidem vysvětlily, že je to způsobené nutností pozvedávat »buranské východní země«, takže se tam lidé na ně dívali jako na nepříjemnou zátěž.

Evropské hospodářské společenství se mezitím změnilo v Evropskou unii, která se kus po kuse zmocnila všech rozhodujících pravomocí.

Rozkvět? Zapomeňte! Musíme přece »pozvedávat burany«.

To, že se u »buranů« prakticky nic nezlepšuje, že se tam naopak lidem daří hůř než za předchozího režimu, obyvatelé »rozvinutého Západu« nemohli vidět. Viděli nové milionáře, ale už ne většinu lidí. Na těch milionářích jim ale jejich média ukazovala, jak se Východ od připojení rok od roku zlepšuje, ale protože se jejich vlastní situace zhoršovala, zdálo se jim, že na ty nové nějak příliš doplácejí. Zejména na ty nové milionáře.

Ve chvíli, kdy jsem se dostal do srdce Evropské unie, začaly už některé země uvažovat o vystoupení z toho vzájemně nevýhodného spojení. A nebyly to jen nově připojené země, těm stačilo pohrozit vojenskou silou, aby sklaply zobáky a mlčely. Vojenskou silou a už vůbec ne bombardováním se však nedalo vyhrožovat Británii, která měla vlastní nukleární arzenál a tak snadno by si vyhrožovat nenechala.

Jakmile jsem měl pozici eurokomisaře, začalo to ale pozvolna, nenápadně nabírat jiný směr než dosud.

Tím spíš, když se brzy k jednomu připojili další.

Moloch zvaný Evropská unie si zatím ničeho nevšiml.


Z hlediska jednotlivých lidí jsem si připadal jako epidemie. Ačkoliv jsem pohlcoval jen darebáky, rozrůstal jsem se. Ale darebáci nejsou mezi lidmi většinou, naopak, poměrně malou, ale tím škodlivější částí. Ačkoliv také - hlasitější.

Jsem ale zvláštní epidemie. Zvláštní v tom, že postihuje výhradně darebáky.

V kůži finančních expertů jsem uspořádal několik slavnostních setkání ve velkém sále Lucerny se zvanými špičkami českých podnikatelských kruhů. Na nich jsem vystoupil jako zástupce Evropské unie s novým slibem věrnosti. Byl jen pro zvané, sliboval velké výhody, ale v textu stálo, že účastník slibuje vystupovat zásadně v zájmu Evropské unie, i kdyby to bylo proti některým zájmům Čech.

Chtě nechtě jsem si vážil těch, kdo po tomto úvodu vstali a opustili sál. Někteří dodali, že takový slib je vlastně zrada. Měli pravdu, nikdo jim ale v odchodu nebránil.

Větší část však zůstala a někteří projevili ochotu slíbit. Moji »pomocníci« je odváděli k podpisu do postranních salonků, odkud se každý vítězně vracel se zlatou bankovní kartou údajně s milionem korun na každé. Když ji nadšeně předváděli ostatním, rozhodli se pro slib i někteří z těch, kdo sice neodešli hned, ale původně nic slibovat nechtěli.

Od podpisových stolků se však nikdo nevracel. Přesněji - vracela se jen jejich těla, ale už to nebyli ti, kdo tam přicházeli.

Při každé z těchto akcí jsem se rozšířil v průměru o dvě stě darebáků.

Byli to však opravdu darebáci?

Podle mě - ano. Kdo se spojí s cizí mocností proti vlastní zemi, naplní tím skutkovou podstatu velezrady. A za tu je v době ohrožení země trest smrti.

I když - zatím - nikoho nezabili.

Očekával jsem, že po těchto akcích se už v Čechách víc šířit nebudu. Darebáci zkrátka došli, víc jich tu není - a doufejme, že ani nebude. Epidemie v Čechách končí vyhynutím darebáků, přinejmenším těch velkých. Menší darebáčci tolik neškodí a s reorganizací justice dojde časem i na ně.

Úplně jiné hledisko však na mě mohly mít velké a největší celky.

Z hlediska celých Čech bych mohl být uzdravující horečkou, která spaluje mikroby a po jejímž ukončení bude celek zdravější než předtím.

Z hlediska Evropské unie jsem si připadal jako rakovina. Z nenápadného nádoru České republiky pronikaly metastázy až do hlavy Evropské unie - do Brusele. Čím víc jich tam bylo, tím byla méně akceschopná.

Nebyla to však škoda pro lidi. Čím větší impérium, tím je pro ně škodlivější.

Menší celky budou lepší.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30