Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Norsko

Zdál se mi svět, v němž úsměv stárne žalem,

v němž za city se platí málem,

kde moudrost prohlásili za blázna,

kde každé slovo mluví do prázdna...

(Waldemar Matuška)

Nechal jsem tedy svoji drahou choť rozmýšlet se a sám se pustil do Norské justice. Najít nějaký křiklavý případ nebyl problém a brzy jsem »převzal« první babu od sociálky, v Norsku zvané »Barnevernet«, neboli »Úřad na ochranu dětí«.

»Barnevernet« je organizace komunálně řízená, jen velmi málo centralizovaná. Jejím oficiálním úkolem je dohlížet, aby děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a měly prostor pro osobní rozvoj. Tedy úkol po všech stránkách bohulibý.

Když je v rodině něco v nepořádku, má každý občan Norska poslat anonymní udání »bekymringsmelding« - »zprávu o znepokojení«. Nemusí ji mít podloženou, stačí udavačův pocit, že se mu něco nezdá, třeba že je dítě zanedbané, hladové či špinavé. »Barnevernet« měl původně nejprve zjistit, zda je k takovému »znepokojení« opravdu důvod a až potom jednat. Jenže výklad zákonů je čistě v pravomoci těchto stvůr, odvolání proti nim není, až se nakonec z původně bohulibé organizace stala organizace monstrózní, přímo pekelná.

Děti rodičům odebírají na udání sousedů, učitelek a zdravotních sester. Příčiny často odporují zdravému rozumu, trestá se třeba i »přehnaná rodičovská láska«, »neodůvodněné odměňování dětí«, často stačí i zášť sousedů, kteří si důvod prostě vymyslí. Aby úřad čekal na potvrzení jejich obav? Co když mají pravdu a rodiče dítě týrají a sexuálně zneužívají? Je lépe dítě odebrat ihned a zpracovat je psychiatrem, aby to dodatečně potvrdilo, třeba i za falešný slib, že se vrátí domů. Zoufalý křik dětí, exekučně odtrhávaných od matek, nikoho nezajímá, důležité je, že pěstouni čekají - a to i pěstouni podezřelí z pedofilie.

A pak už jedeme - rovnou do pekel!

Není divu, že taková moc přitahuje především patologické jevy, obvykle feministky, které samy děti nemají, ale cítí se oprávněné odebírat je jejich matkám. Pěstounská péče je navíc v Norsku státem skvěle honorovaná, takže je o ni enormní zájem - a s tím je spojena vysoká poptávka po vhodných dětech - a korupce jen kvete! Odnášejí to jen - děti.

Děti jsou násilím umisťované - ne sice do ústavů, ale k »profesionálním pěstounům«, kde už se o ně nikdo nestará. Žádné amatérské rodiny, ale profesionálové nejlépe uspokojí potřeby dětí! A do jejich sexuální orientace nikomu nic není, i pedofil je člověk!

Někteří občané mají dokonce oznamovací povinnost a mohou být tvrdě popotahováni, když ji nesplní. Jde o učitele a zdravotníky, není potom divu, že v Norsku platí hesla »každá zdravotní sestra udavačkou«, případně »co učitel, to špicl«.

Úžasná to země!

A tuhle hrůzu Evropská komise podporuje a hodlá ji šířit do dalších zemí. Z Anglie už začaly, podobně jako z Norska, některé rodiny prchat. Když rodiče v Anglii nesouhlasili s nedostatečným léčením dítěte a požadovali dokonalejší, lékaři jim nevyhověli. A když pak rodiče své nemocné dítě odvezli k léčení jinam, anglická sociálka na ně vydala mezinárodní zatykač, neboť - představte si ten zločin - »unesli vlastní dítě«! Ve Španělsku se rodiče ke strastem s nemocí děcka seznámili i s vězením! Kdyby byli Španělé stejní nelidé a kdyby se za rodiče nepostavilo veřejné mínění, už by své dítě nejspíš nespatřili, neboť by mezitím bez lékařské péče zemřelo.

Zvrácený je svět těchto byrokratů!

Neziskové nevládní nadace dostaly už i v Čechách dotace pětadvaceti milionů korun ze zahraničí na přípravu této »péče o děti« i u nás, ale chystal jsem se jim to tady zatrhnout a do Augiášova chléva v Norsku a v Anglii jsem se rozhodl vtrhnout jako pověstná řeka, obrácená ve svém toku řeckým hrdinou Héraklem.

A navíc - nenápadně.


»Barnevernet«, původně vymyšlený pro blaho dětí, se rychle změnil v noční můru, ani sami Norové to nedokázali zastavit. Jakmile jsem ale do této organizace vnikl, byl můj další postup jednodušší. Ty zrůdy měly oprávněné obavy z případné pomsty rodičů, oloupených o nejcennější, co rodina může mít - o děti, ale mezi sebou už tak podezřívavé nejsou. Vrána vráně přece oči nevyklove!

Napadlo mě přitom, jak nenásilně zapojit i Jitku.

Vyčkal jsem, až večer usne, vzal jsem její ruku do své - to ani nebylo příliš nápadné - a jemným stiskem jsem vytlačil z jejího onciku trochu výměšku. Vzápětí před naším domem zastavilo kurýrní auto, předal jsem si injekční stříkačku, vyrazil do Prahy na letiště a brzy jsem si ji - opět sám sobě - předal k další dopravě po Norsku autem nedávno »převzaté« úřednice »Barnevernetu«.

Kancelář kolegyně se měla otevřít později. Nejprve přišla uklízečka, podívala se na mě zlým pohledem - není divu, znala mě z dřívějška, když jsem ještě byla pěkná svině. Ani se se mnou nebavila a pro jistotu zamkla vchod zevnitř, abych počkala venku. Pracovnice této organizace jsou u většiny Norů »oblíbené« jako trn pod kůží!

Přešla jsem to s klidem, zvykla jsem si už dávno, že se lidé na mé »převzaté« součásti dívají skrz prsty, všechno přece původně byli darebáci k pohledání. Ani v Norsku se na ně ti rozumnější nedívali jinak.

Zatím v Čechách Jitka vstala a začali jsme další debatu. Vysvětloval jsem jí, jak bych ji potřeboval, a nejen já, ale především norské děti, kterým hrozí násilné odtržení od rodičů. Každým dnem ty baby sociální některé dítě vyrvou z rodiny. A nezastavuje se to jen u Norů, »Barnevernet« zabavuje i děti cizincům, dokonce už takhle násilím zašantročil i pár českých dětí, lidem, kteří nic takového neočekávali a nikdo je nevaroval, co se tam děje.

Jitka poslouchala a vzdychala. Ale zdálo se mi, že už není zásadně proti, jen se toho celkem pochopitelně bojí.

To už mě »kolegyně« zvala do své kanceláře, ještě netušila, koho má před sebou. Jako svině jsem s ní vycházela po dobrém. Odložila si a nabídla mi, ať si také udělám pohodlí, mezitím postavila vodu do rychlovarné konvice a připravila hrnky na kávu.

„Tak povídej, co máš zajímavého?“ vybídla mě. Jako její nedávná kamarádka jsem teď byla také Norka, rozuměla jsem jí a sama jsem také perfektně mluvila norsky, ani jsem nad tím nemusela přemýšlet. Jak se zdá, brzy budu mluvit norsky více »hlavami«.

Počkala jsem, až se i ona posadí, pak jsem vstala a tajemným hlasem prohlásila:

„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě - dobře se teď na mě dívej!“

A zneviditelnila jsem se.

Kolegyně vytřeštila oči. Bylo to pro ni tak překvapující, že na okamžik zůstala sedět jako pecka s otevřenou pusou, což mi umožnilo obejít ji zezadu. A pak ta fúrie ucítila na svých ústech lepící pásku, jenže než se stačila vzpamatovat, lepící páska ji začala omotávat přes ruce k opěradlu křesílka. Vykřikla by, ale páska přes ústa jí to znemožnila. Zakrátko byla bezmocná jako mimino v zavinovačce a já se opět objevila přímo vedle ní.

„Víš - my s těmi dětmi provádíme neskutečné prasárny,“ pokračovala jsem ledabylým tónem. „To musí skončit. Ale ty už se toho nedočkáš.“

Viděla jsem, jak zesinala, když v mých rukou spatřila malou injekční stříkačku. Jistě pochopila, že ji nečeká nic dobrého, křičela by, hrůzou by řvala, kdyby to šlo, ale přes lepící pásku se nedostalo nic víc než nejasné kňučení.

„Neboj se, tohle nebude bolet,“ řekla jsem klidně, když jsem u ní hledala vhodné místo pro injekci. Nedalo se tvrdit, že by ji to uklidnilo, zmítala sebou z posledních sil. Měla na sobě kalhotový kostým s dlouhými rukávy, holou kůži měla jen na rukou a na hlavě. Mohla jsem jí dát injekci i skrz látku, ale mohlo by to být znát, ruce měla znehybněné až nad lokty, takže by se ještě mohla cukat. Zbýval krk a hlava.

„Brzy už tě nebude nic bolet,“ dodala jsem, když jsem přikládala jehlu k jejímu krku.

Pořád jsem ale byla v nejistotě. Jitčin sekret by ji měl »převzít«, jenže připojí ji k Jitce, nebo ke mně? Anebo - ani to se nedalo vyloučit - výměšek mohl během dopravy, zejména letecké, ztratit účinnost úplně! Proto jsem se rozhodl jistit to násilným znehybněním oběti. Vyzkouším na ní Jitčin sekret a kdyby neúčinkoval, škrábnu ji vlastním oncikem. Pak by to bylo složitější, musel bych do Norska přitáhnout Jitku osobně. Snad to nebude nutné!

Věděla jsem, že není nutné dostat toho do oběti mnoho. Stačí škrábnutí a malá kapka, ale pro jistotu jsem použila všechno. Ženská sebou pořád zoufale zmítala, ale marně kňučela hrůzou. Ani bestiím se neumírá lehce, když vědí, že se blíží konec.

„Tím jsi jako tyranka nevinných dětí skončila,“ ujistila jsem ji klidným hlasem.

Jenže zatím se nic nedělo a napětí začalo polevovat. Chvilku to ještě bude trvat a jestli se všemocná paní nad životy dětí domnívá, že to vlastně nic není, je na omylu.

Okamžiku, kdy se jí jemně zamlžily oči, jsem si všimla jasně. Ale nezpozorovala jsem, že bych v té chvíli viděla dalšíma očima. Takže ji »převzala« Jitka.

„Vítej v Norsku!“ oslovila jsem ji. Odlepila jsem jí z úst lepící pásku a připraveným nožíkem jsem na ní rozřezala provizorní pouta.

„Ccco je to?“ nechápala ještě. „Kdo jsste?“

„Právě jsi v Norsku »převzala« slečnu Solveigu Nijjget,“ oznámila jsem jí. „Ta ženská před tebou jsem já, tvůj Tonda, jen v těle zdejší exekutorky dětí Marijn Kaader, bestie jakou ses v této chvíli stala i ty.“

„To jsi mi udělal schválně!“ obrátila se na mě doma v Čechách.

„Ano, udělal,“ přikývl jsem. „Musel jsem to vyzkoušet.“

„Ale neptal ses mě!“ vyčetla mi.

„Ptal, Jituško, dokonce víckrát,“ opravil jsem ji. „Jenže ses toho bála. Musel jsem ti tedy ukázat, že to není tak zlé, jak to z dálky vypadá.“

„A co když s tím pořád nesouhlasím?“ namítla.

„Pak máš zhruba tři možnosti,“ vypočítával jsem jí. „Buďto zůstaneš v Norsku a budeš mi pomáhat zlikvidovat hydru, která tady ničí životy dětem. Druhou možností je, že odjedeš do Čech, tvé druhé já Solveigu ubytujeme v naší chalupě a budeme ji vydávat za vzdálenou tetičku. Tím mi v Norsku pomůžeš také, i když jen odstraněním jedné žáby na prameni.“

„Ale já nechci být ve dvou tělech!“ řekla už dost naštvaně.

„Pak je tu třetí možnost,“ řekla jsem jí v Norsku, ale už norsky. „Zrušíme tvé druhé já Solveigu a zůstaneš jako dosud jen jedna Jitka v Čechách.“

„To jde?“ zeptala se mě v Norsku s nadějí v hlase - a ani si nevšimla, že se ptá norsky.

„Ano, jde to,“ řekla jsem. „Vrátit to nejde, ale můžeš Solveigu zrušit. Dám ti cyankáli a v jejím těle to spolkneš. Je to rychlé a za pár okamžiků budeš opět tou jednoduchou Jitkou, jako dosud. Ale řeknu ti upřímně - zklamala bys mě.“

„Ale to bych... říkáš, cyankáli? To je přece jed!“ obrátila se na mě opět u nás doma.

„Je to jed a velice rychlý,“ přikývl jsem. „Když to spolkneš, za několik vteřin budeš už jen tady v Čechách.“

„Ale to bych tady... tu ženu... zavraždila?“ vykoktala zděšeně - a opět norsky.

„Ta žena už přece není!“ ujistila jsem ji. »Převzetím« její původní osobnost zmizela. Zbylo jen její tělo a co s ním uděláš, záleží jen na tobě. Jak říkám, máš tři možnosti. Zabít je a vrátit se ke svému jednoduchému životu v Čechách, nebo zmizet z Norska do Čech, nebo konečně zůstat tady, převzít nejen její tělo, ale i její život a postarat se, aby už neškodila. Když přitom z titulu svého zdejšího úřadu něco napravíš, tím lépe. Vyber si!“

„To bylo od tebe sprosté!“ mračila se dál. „Chtěla jsem na rozmyšlenou aspoň trochu času - a ty zatím tohle!“

„Nejrychleji se naučíš plavat, když tě někdo strčí do vody,“ řekla jsem. „Když už máš její tělo, prober si její vzpomínky. Co měla Solveiga za lubem v nejbližší době?“

Jitka umlkla doma v Čechách i v Norsku. Přemýšlela. Ještě jsem nezapomněl, jak mi probírání přebíraných pamětí trvalo zpočátku dlouho.

Výraz zděšení z Jitčiny tváře doma i tady v Norsku ale nemizel, spíš se stupňoval.

„Ježíši - co tady ta ženská dělala za příšernosti?“ vyhrkla po chvilce doma.

„Zdá se ti to jako příšernosti?“ popíchl jsem ji. „Právě proto jsi místo ní v jejím těle, ty to musíš zarazit! Nebo ji ještě lituješ?“

„Když vidím... vlastně nevidím, ale ona přece viděla ty brečící děti zblízka, odtrhávané od svých matek a otců, to musel být děs!“

„Proto jsem tě dal místo ní,“ řekl jsem. „Vzpomeň si, co všechno ta bestie prováděla! A buď si jistá, ještě by v tom pokračovala. Měla něco v plánu pro nejbližší dny?“

„No právě!“ zděsila se ještě víc. „Zrovna dneska měla jít exekučně zabavovat!“

„V tom případě vezmi telefon a odvolej akci. Stačí na policii, kde ti dávali ozbrojenou ochranu proti rozezleným rodičům.“

„Ale - jak to mám udělat?“

„Tak jako sis policejní asistenci objednávala!“ pokrčila jsem rameny. „Jen jim oznam, že se dnešní akce odkládá na neurčito a že jim dáš vědět. Tím zachráníš své první dítě. Další zachráníš tím, že už žádnou takovou akci nerozjedeš. Místo toho se začneš zajímat o to, zda některé udání není čirou náhodou opodstatněné - úplně vyloučené to není, Ale pak uděláš nejlépe, když mi takový případ předáš. Mám tady v Norsku víc zkušeností. A teď zavolej na zdejší Policii a odvolej dnešní exekuci, musí to být hlasem Solveigy a z jejího mobilu.“

„No - jak myslíš,“ ustoupila,

Vytáhla automaticky mobil z kabelky - nehledala ho, hrábla tam najisto. Pak zavolala na zdejší Policii a suše jim oznámila, že dnešní akci odkládá na později.

„Tak co? Přijali to?“ zeptal jsem se jí, když skončila a šoupla mobil zpátky do kabelky.

„Přijali,“ přikývla. „A zdálo se mi, že s ulehčením.“

„To víš, policajti jsou taky lidi,“ souhlasil jsem. „Nebylo jim příjemné asistovat u těch zvráceností. Jenže jim nezbývalo nic jiného a odvolání akce byl pro ně přímo dárek!“

„Takže jsem právě zachránila dvě děti...“ řekla zamyšleně. „V té rodině šlo o dvojčata a jestli je nikdo jiný nebude obtěžovat, bylo by to jen dobře...“

Pořád zůstávala zamyšlená, zřejmě se probírala pamětí teď už nebožky Solveigy.

„Ale víš... tady v Norsku si na to netroufnu,“ rozhodla se konečně. „Vážně nechci být taková megera, aby si na mě kdekdo ukazoval prstem!“

A bylo znát, že už neustoupí.

„Chápu tě,“ ujistila jsem ji. „Počítala jsem se všemi třemi možnostmi. Napoprvé by to bylo pro tebe obtížné, dobře, necháme toho. Co dál? Zůstat tady v Norsku nechceš, Solveigu zabít také ne, doprovodím tě tedy na letiště a budeš bydlet u nás ve vsi jako naše tetička.“

„Ale co řeknou sousedi, že máme za tetičku nějakou ženskou z Norska?“

„V Čechách budeš mluvit česky a dáš si české jméno,“ navrhl jsem jí. „Dobrá, budeme mít v Čechách novou tetičku. A až si na sebe v novém těle zvykneš, popovídáme si znovu. Jsi pro? Jestli ano, můžeme vyrazit na letiště, už ti tam objednávám letenku. Mám tady v Norsku víc »hlav«.“

„Dobře, udělej to tak,“ požádala mě ulehčeně.

Zvykla by si na Solveigu rychle, ale nechtěl jsem ji lámat přes koleno, bylo toho na ni moc najednou. Zatím postačí, když v Norsku zmizí bestie Solveiga Nijjget a přestane tyranizovat cizí děti i jejich rodiče. Ostatní vyřídím i sám, bez pomoci. Nejrychleji by to šlo přes parlament Storting. Má méně členů než Český, jen je otázka, zda v něm sedí stejní darebáci, jako v Čechách. Ale nebudou o mnoho lepší, když dokázali prohlasovat takové paskvily jako »Barnevernet«.

Já už to tu zvládnu.


Rakovina norského »Barnevernetu« nepostupovala tak rychle, jak bych si přál. Není to centralizovaná organizace, kde by stačilo zabrat centrum, šlo to pomaleji. Bestie měly dobrý důvod obávat se pomsty a byly pochopitelně podezíravé. Jenže odplata za jejich zrůdnost na ně nepřišla od rodičů, ale od kolegů a zejména od kolegyň. Nebylo obvyklé, aby se úřednice z různých měst navzájem navštěvovaly, ale málokterá odmítla žádost kolegyně o konzultaci »s nějakým těžším případem«.

Snadno si lze představit, jak taková konzultace vypadala a zejména jak dopadala.

Norové se ovšem báli dál. Norské děti jsou pověstné drzostí, Norové si na to již zvykli a nikomu nepřijde podivné, když se nevychovaný fracek na veřejnosti vzteká až zmodrá, ale nikdo se neodváží zasáhnout. Co by v Čechách vyřešilo plácnutí přes zadeček, to v Norsku absolutně nepřipadá v úvahu - následovalo by zcela jistě odebrání dítěte »pro týrání«. Je to ještě nebezpečnější pro cizince, kteří si toho často ani nejsou vědomi.

Čím víc jsem se s tím fenoménem v Norsku seznamoval, v tím větším nebezpečí byly i české feministky. Ani v Čechách není exekuční odebrání dětí zcela neznámé, jenže u nás je to záležitost soudů a ty jsem již »převzal« do péče i se soudci, státními zástupci a advokáty, což nejhorší případy utlumilo už v zárodcích. Jenže na »Sociálkách« se uvelebily podobné zjevy jako v Norsku a soudní dohled nesly nelibě. Navíc cítily podporu ze zahraničí a těšily se, jak to tady už brzy roztočí! V Čechách je navíc poměrně hodně blonďáčků, o které je za hranicemi největší zájem a dobře se tam prodávají - pardon, »umisťují«!

Mě tím neovlivnily. Stejně jsem nedávno čelil tlakům české exekutorské lobby, když jsem jim v Parlamentu omezil pravomoci a v justici silně snížil přísun případů - v podstatě stačilo, aby se soud dohodl s dlužníky na běžném splátkovém kalendáři. To bylo nářků, jak strašně teď budou věřitelé okrádáni - a přitom podle statistik dostávali větší podíl z dluhů než od exekutorů, kteří vždy nejprve uspokojovali sebe - a věřitele, až když něco zbylo.

»Převzetí« justice mělo řetězový efekt i v dalších oborech, kde předtím dlouho kvetla svévole. Nebývale stoupla i úroveň realitních kanceláří. Po několika ukázkových procesech a odsouzení jejich majitelů za podvody při jednání se zákazníky se ostatní zamysleli. Bez podvodů budou mít asi nižší zisky, ale nebude jim hrozit soud a tím méně vězení, bude tedy lépe smířit se s poctivějším ziskem a přestat s podrazy, byť byly dosud tak výhodné! Jejich riziko se však zvýšilo a případné výhody to převážilo.

Norská justice nebyla v takovém rozkladu jako v Čechách, ale nebyla zdaleka ideální. Korupce tu byla zřetelně nižší, ale svévole soudců se tu vyskytovaly také. Mělo to z mého pohledu nevýhodu - nemohl jsem tak snadno pronikat do jejich struktury a měl jsem tam jen pár záchytných bodů.

Snad to bude stačit.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30