Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Norsko

 Zdál se mi svět, v němž úsměv stárne žalem,

 v němž za city se platí málem,

 kde moudrost prohlásili za blázna,

 kde každé slovo mluví do prázdna...

 (Waldemar Matuška)

Nechal jsem tedy svoji drahou choť rozmýšlet se a sám se pustil do Norské justice. Najít nějaký křiklavý případ nebyl problém a brzy jsem »převzal« první babu od sociálky, v Norsku zvané »Barnevernet«, neboli »Úřad na ochranu dětí«.

»Barnevernet« je organizace komunálně řízená, velmi málo centralizovaná. Jejím oficiálním úkolem je dohlížet, aby norské děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a měly prostor pro osobní rozvoj. Tedy úkol po všech stránkách bohulibý.

Když je v nějaké rodině něco v nepořádku, má každý občan Norska poslat anonymní udání »bekymringsmelding«, »zprávu o znepokojení«. Nemusí ji mít podloženou, stačí udavačův pocit, že se mu něco nezdá, třeba že je dítě zanedbané, hladové či špinavé. »Barnevernet« měl původně zjistit, zda je k takovému »znepokojení« opravdu důvod a až potom jednat. Jenže výklad zákonů je čistě v pravomoci těchto stvůr, odvolání proti nim není, až se nakonec z původně bohulibé organizace stala organizace monstrózní, přímo pekelná, která odebírá děti rodičům na udání sousedů, učitelek a zdravotních sester. Příčiny ale často odporují zdravému rozumu. Trestá se třeba i »přehnaná rodičovská láska«, »neodůvodněné odměňování dětí«, často stačí zášť sousedů, kteří si důvod prostě vymyslí. Aby úřad čekal na potvrzení obav? Co když mají pravdu a rodiče dítě týrají a sexuálně zneužívají? Je lépe dítě odebrat hned a zpracovat psychiatrem, aby to dodatečně potvrdilo, třeba i za falešný slib, že se vrátí domů. Zoufalý křik dětí, exekučně odtrhávaných od matek, nikoho nezajímá, důležité je, že pěstouni čekají. A to i pěstouni podezřelí z pedofilie.

A pak už jedeme, rovnou do pekel!

Není div, že taková moc přitahuje především patologické jevy. Obvykle to jsou feministky, které samy děti nemají, ale cítí se oprávněné odebírat je jejich matkám. Pěstounská péče je navíc v Norsku státem skvěle honorovaná, takže je o ni enormní zájem. S tím je spojena vysoká poptávka po vhodných dětech a korupce jen kvete!

Odnášejí to ale děti, násilím umisťované k »profesionálním pěstounům«, kde se jim často vede hůř než v ústavech. Nikdo se o to nestará. Žádné amatérské rodiny, jen profesionálové nejlépe uspokojí potřeby dětí! A do jejich sexuální orientace nikomu nic není, i pedofil je přece člověk!

Někteří občané mají dokonce oznamovací povinnost, takže mohou být i tvrdě popotahováni, když ji nesplní. Jsou to učitelé a zdravotníci. Není div, že v Norsku platí hesla »každá zdravotní sestra udavačkou«, případně »co učitel, to špicl«.

Úžasná to země!

A tuhle hrůzu Evropská komise podporuje a hodlá ji šířit do dalších zemí. Z Anglie už začaly, podobně jako z Norska, některé rodiny prchat. Když rodiče v Anglii nesouhlasili s nedostatečným léčením dítěte a požadovali dokonalejší, lékaři jim nevyhověli. A když rodiče své nemocné dítě odvezli k léčení jinam, anglická sociálka na ně vydala mezinárodní zatykač, neboť, představte si ten zločin, »unesli vlastní dítě«! Ve Španělsku se pak rodiče ke strastem s nemocí děcka seznámili i s vězením! Být Španělé také takové nelidé a kdyby se za rodiče nepostavilo veřejné mínění, už by své dítě nejspíš nespatřili, neboť by mezitím bez lékařské péče zemřelo.

Zvrácený je svět těch byrokratických hyen!

Neziskové nevládní nadace dostaly už i v Čechách dotace pětadvaceti milionů korun ze zahraničí na přípravu »péče o děti« i u nás, ale chystal jsem se jim to tady zatrhnout a do Augiášova chléva v Norsku a v Anglii jsem vtrhl jako pověstná řeka, jejíž tok obrátil řecký hrdina Hérakles.

A navíc nenápadně...


»Barnevernet«, původně myšlený pro blaho dětí, se rychle změnil v noční můru. Sami Norové to neuměli zastavit. Jakmile jsem ale do této organizace vnikl, byl můj postup jednoduchý. Ty zrůdy měly jistě oprávněné obavy z pomsty rodičů, oloupených o nejcennější, co rodina může mít, totiž o děti, ale mezi sebou už tak podezřívavé nejsou. Vrána vráně přece oči nevyklove!

Napadlo mě přitom, jak nenásilně zapojit i Jitku.

Vyčkal jsem, až večer usne, vzal jsem její ruku do své, což nebylo nápadné, a jemným stiskem jsem vytlačil z jejího onciku trochu výměšku. Vzápětí před naším domem zastavilo kurýrní auto, předal jsem si injekční stříkačku, vyrazil do Prahy na letiště a brzy jsem si ji opět sám sobě předal k další dopravě po Norsku autem nedávno »převzaté« úřednice »Barnevernetu«.

Kancelář kolegyně se měla otevřít později. Nejprve přišla uklízečka a podívala se na mě zlým pohledem. Není div, znala mě z dřívějška, když jsem ještě byla pěkná svině. Ani se se mnou nebavila a pro jistotu zamkla vchod zevnitř, abych počkala venku. Pracovnice této organizace jsou u většiny Norů »oblíbené« jako trn pod kůží!

Přešla jsem to s klidem, zvykla jsem si už dávno, že se lidé na mé »převzaté« součásti dívají skrz prsty, původně to přece byli darebáci k pohledání. Ani v Norsku se na ně rozumnější Norové nedívali jinak.

Zatím v Čechách Jitka vstala a začal jsem debatu. Vysvětlil jsem jí, jak bych ji potřeboval, a nejen já, ale především norské děti, kterým hrozí násilné odtržení od rodičů. Každým dnem ty baby sociální některé dítě vyrvou z rodiny. A nezastavuje se to jen u Norů, »Barnevernet« zabavuje i děti cizincům, dokonce už takhle zašantročil i pár českých dětí, lidem, kteří takový podraz neočekávali a nikdo je nevaroval, co se tam děje.

Jitka poslouchala a vzdychala. Ale zdálo se mi, že už není zásadně proti, jen se toho celkem pochopitelně bojí.

To už mě »kolegyně« zvala do své kanceláře, ještě netušila, koho má před sebou. Jako svině jsem s ní vycházela po dobrém. Odložila si a nabídla mi, ať si udělám pohodlí, mezitím postavila vodu do rychlovarné konvice a připravila hrnky na kávu.

„Tak povídej, co máš zajímavého?“ vybídla mě. Jako její nedávná kamarádka jsem teď byla také Norka, také jsem mluvila perfektně norsky, ani jsem nad tím nemusela přemýšlet. Jak se zdá, brzy budu mluvit norsky více »hlavami«.

Počkala jsem, až se ta druhá hyena posadí, pak jsem vstala a tajemným hlasem prohlásila:

„Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Dobře se dívej!“

A zneviditelnila jsem se.

Kolegyně vytřeštila oči. Bylo to pro ni tak překvapující, že na okamžik zůstala sedět jako pecka s otevřenou pusou, což mi umožnilo obejít ji zezadu. A pak ta fúrie ucítila na svých ústech lepící pásku, jenže než se stačila vzpamatovat, lepící páska ji začala omotávat přes ruce k opěradlu křesílka. Vykřikla by, ale páska přes ústa jí to znemožnila. Zakrátko byla bezmocná jako mimino v zavinovačce a já se opět objevila přímo vedle ní.

„Dělaly jsme s dětmi neskutečné prasárny,“ pokračovala jsem ledabyle. „To musí skončit, ale ty už se toho nedočkáš.“

Viděla jsem, jak zesinala, když se v mých rukou objevila malá injekční stříkačka. Jistě pochopila, že ji nečeká nic dobrého, křičela by, hrůzou by řvala, kdyby to šlo, ale přes lepící pásku se nedostalo nic víc než nejasné kňučení.

„Neboj se, nebude to bolet,“ řekla jsem klidně, když jsem u ní hledala vhodné místo pro injekci. Nedalo se tvrdit, že by ji to uklidnilo, zmítala sebou z posledních sil. Měla na sobě kalhotový kostým s dlouhými rukávy, holou kůži měla jen na rukou a na hlavě. Mohla jsem jí dát injekci i skrz látku, ale mohlo by to být znát, ruce měla znehybněné až nad lokty, takže by se ještě mohla cukat. Zbýval krk a hlava.

„Brzy už tě nebude nic bolet,“ dodala jsem, když jsem jehlu přikládala k jejímu krku.

Pořád jsem byla v nejistotě. Jitčin sekret by ji měl »převzít«, jenže připojí ji k Jitce nebo ke mně? Nedalo se vyloučit, že ten výměšek během dopravy, zejména letecké, ztratil účinnost úplně! Proto jsem se rozhodl jistit to násilným znehybněním oběti. Vyzkouším na ní Jitčin sekret a kdyby neúčinkoval, škrábnu ji svým vlastním oncikem. Pak by to bylo složitější, musel bych do Norska přitáhnout Jitku osobně. Snad to nebude nutné!

Věděla jsem, že není nutné dostat do oběti mnoho sekretu. Stačí škrábnutí a malá kapička. Pro jistotu jsem použila všechno. Ženská sebou pořád zoufale zmítala, ale marně kňučela hrůzou. Ani bestiím se neumírá lehce, když vědí, že se blíží konec.

„Tím jsi jako tyranka nevinných dětí skončila,“ ujistila jsem ji klidným hlasem.

Jenže zatím se nic nedělo a napětí začalo polevovat. Chvilku to ještě bude trvat a jestli se všemocná paní nad životy dětí domnívá, že to vlastně nic není, je na omylu.

Okamžiku, kdy se jí jemně zamlžily oči, jsem si všimla velice jasně. Ale nepozorovala jsem, že bych v té chvíli prohlédla dalšíma očima. Takže ji »převzala« Jitka.

„Vítej v Norsku!“ oslovila jsem ji. Odlepila jsem jí lepící pásku z úst a připraveným nožem jsem rozřízla provizorní pouta.

„Ccco je to?“ nechápala ještě - česky. „Kdo jsste?“

„Právě jsi v Norsku »převzala« slečnu Solveigu Nijjget,“ oznámila jsem jí. „Ta ženská před tebou jsem já, tvůj Tonda, jen v těle zdejší exekutorky dětí Marijn Kaader. Tou bestií ses v této chvíli stala právě ty.“

„To jsi mi udělal schválně!“ obrátila se na mě Jitka doma v Čechách.

„Ano, udělal,“ přikývl jsem. „Musel jsem to vyzkoušet.“

„Ale neptal ses mě!“ vyčetla mi.

„Ptal, Jituško, dokonce víckrát,“ opravil jsem ji. „Jenže ses toho bála. Musel jsem ti tedy ukázat, že to není tak zlé, jak to z dálky vypadá.“

„A co když s tím pořád nesouhlasím?“ namítla prudce.

„Pak máš zhruba tři možnosti,“ vypočítával jsem jí. „Buďto zůstaneš v Norsku a budeš mi pomáhat zlikvidovat hydru, která ničí životy dětem. Druhou možností je, že odjedeš do Čech, tvé druhé já Solveigu ubytujeme v naší chalupě a budeme ji vydávat za vzdálenou tetičku... no, při jejím věku spíš za neteř. Tím mi v Norsku pomůžeš také, byť jen odstraněním žáby na prameni.“

„Ale já nechci být ve dvou tělech!“ řekla už dost naštvaně.

„Pak je tu třetí možnost,“ řekla jsem jí v Norsku, ale už norsky. „Zrušíme tvé druhé já Solveigu a zůstaneš jako dosud jen jedna Jitka v Čechách.“

„To jde?“ zeptala se mě v Norsku s nadějí v hlase a ani si nevšimla, že se mě ptá norsky.

„Ano, jde,“ řekla jsem. „Vrátit to nejde, ale můžeš Solveigu zrušit. Dám ti cyankáli a v jejím těle to spolkneš. Je to rychlé a za pár okamžiků budeš opět tou jednoduchou Jitkou, jako dosud. Ale řeknu ti upřímně, zklamala bys mě.“

„Ale to bych... říkáš, cyankáli? To je přece jed!“ obrátila se na mě opět u nás doma.

„Je to jed a velice rychlý,“ přikývl jsem. „Když to spolkneš, za několik vteřin budeš už jen tady v Čechách.“

„Ale to bych... tu ženu... zavraždila?“ vykoktala zděšeně a opět norsky.

„Ta žena už není!“ ujistil jsem ji. »Převzetím« její původní osobnost zmizela. Zbylo jen její tělo a co s ním uděláš, záleží jen na tobě. Jak říkám, máš tři možnosti. Zabít je a vrátit se ke svému jednoduchému životu v Čechách, zmizet z Norska do Čech, nebo zůstat tady, převzít nejen její tělo, ale celý její život a postarat se, aby už neškodila. Když přitom z titulu svého zdejšího úřadu něco napravíš, tím lépe. Vyber si!“

„To bylo od tebe sprosté!“ mračila se dál. „Chtěla jsem na rozmyšlenou aspoň trochu času! A ty zatím tohle!“

„Nejrychleji se naučíš plavat, když tě někdo strčí do vody,“ řekla jsem. „Když už máš její tělo, prober si její vzpomínky. Co měla Solveiga za lubem v nejbližší době?“

Jitka umlkla doma v Čechách i v Norsku. Přemýšlela. Ještě jsem nezapomněl, jak mi zpočátku probírání přebíraných pamětí trvalo dlouho.

Výraz zděšení z Jitčiny tváře doma i v Norsku ale nemizel, spíš se stupňoval.

„Ježíši! Co tady ta ženská dělala za příšernosti?“ vyhrkla po chvilce doma.

„Zdá se ti to jako příšernosti?“ popíchl jsem ji. „Právě proto jsi místo ní v jejím těle, ty to musíš zarazit! Nebo ji ještě lituješ?“

„Když vidím... vlastně já to nevidím, ale ona ty brečící děti viděla zblízka, odtrhávané od matek a otců, to musel být děs!“

„Proto jsem tě dal místo ní,“ řekl jsem. „Vzpomeň si, co ta bestie prováděla! A buď si jistá, ještě by v tom pokračovala. Měla něco v plánu pro nejbližší dny?“

„No právě!“ zděsila se ještě víc. „Zrovna dneska měla jít exekučně zabavovat!“

„Vezmi telefon a odvolej akci. Stačí na policii, kde ti dávali ozbrojenou ochranu proti rozezleným rodičům.“

„Ale jak to mám udělat?“

„Stejně jako sis policejní asistenci objednávala!“ pokrčila jsem rameny. „Prostě jim oznam, že se dnešní akce odkládá na neurčito a že jim dáš vědět. Tím zachráníš své první dítě. Další zachráníš tím, že už žádnou takovou akci nerozjedeš. Místo toho se začneš zajímat o to, zda některé udání není čirou náhodou opodstatněné. Úplně vyloučené to není, ale pak uděláš nejlépe, když mi takový případ předáš. Mám v Norsku víc zkušeností. A teď zavolej na zdejší Policii a odvolej dnešní exekuci, musí to být hlasem Solveigy a z jejího mobilu.“

„Jak myslíš,“ ustoupila,

Vytáhla automaticky mobil z kabelky. Nehledala ho, hrábla tam najisto. Pak zavolala na zdejší Policii a suše jim oznámila, že dnešní akci odkládá na později.

„Tak co? Přijali to?“ zeptal jsem se jí, když skončila a šoupla mobil zpátky do kabelky.

„Přijali,“ přikývla. „A zdálo se mi, že s ulehčením.“

„To víš, policajti jsou taky lidi,“ souhlasil jsem. „Nebylo jim příjemné asistovat u těch zvráceností. Jenže jim nezbývalo nic jiného a odvolání akce byl pro ně přímo dárek!“

„Takže jsem právě zachránila dvě děti...“ řekla zamyšleně. „V té rodině šlo o dvojčata a jestli je nikdo jiný nebude obtěžovat, bylo by to jen dobře...“

Pořád zůstávala zamyšlená, zřejmě se probírala pamětí teď už nebožky Solveigy.

„Ale víš... tady v Norsku si na to netroufnu,“ rozhodla se konečně. „Vážně nechci být taková megera, aby si na mě kdekdo ukazoval prstem!“

A bylo znát, že už neustoupí.

„Chápu tě,“ ujistila jsem ji. „Počítala jsem se všemi třemi možnostmi. Napoprvé je to pro tebe obtížné, dobře, nechme toho. Co dál? Zůstat tady v Norsku nechceš, Solveigu zabít také ne, takže tě doprovodím na letiště a budeš bydlet u nás ve vsi jako naše mladá neteř.“

„Ale co řeknou sousedi, že máme za neteř nějakou ženskou z Norska?“

„V Čechách budeš mluvit česky a dáš si české jméno, místo Solveigy třeba Soňa,“ navrhl jsem jí. „Budeme mít v Čechách novou neteř. A až si na sebe v novém těle zvykneš, popovídáme si znovu. Jsi pro? Jestli ano, můžeme vyrazit na letiště, už ti tam objednávám letenku. Mám tady v Norsku víc »hlav«.“

„Dobře, udělej to tak,“ požádala mě ulehčeně.

Zvykla by si na Solveigu rychle, ale nechtěl jsem ji lámat přes koleno, bylo toho na ni moc najednou. Zatím postačí, když z Norska bestie Solveiga Nijjget zmizí a přestane tyranizovat cizí děti i jejich rodiče. Ostatní vyřídím sám, bez pomoci. Nejrychleji by to šlo přes parlament Storting. Má méně členů než Český, jen je otázka, zda v něm opravdu sedí stejní darebáci jako v Čechách. Ale nebudou o mnoho lepší, když dokázali prohlasovat paskvily jako je »Barnevernet«. A že je to nechává v klidu, i kdyby to bylo dílo jejich předchůdců. Měli dost času zatrhnout to!

Já už to tu zvládnu.


Rakovina norského »Barnevernetu« nepostupovala tak rychle, jak bych si přál. Není to centralizovaná organizace, kde by stačilo zabrat centrum, šlo to pomaleji. Bestie měly dobrý důvod bát se pomsty a byly pochopitelně podezíravé. Jenže odplata za jejich zrůdnost na ně nepřišla od rodičů, ale od kolegů a zejména od kolegyň. Nebylo sice obvyklé, aby se úřednice z různých měst navzájem navštěvovaly, ale málokterá odmítla žádost kolegyně o konzultaci »s nějakým těžším případem«. Snadno si představit, jak taková konzultace vypadala a zejména jak dopadla.

Norové se ovšem báli dál. Norské děti jsou pověstné drzostí, Norové si na to již zvykli a nikomu nepřijde divné, když se nevychovaný fracek na veřejnosti vzteká až zmodrá, ale nikdo se neodváží zasáhnout. Co by v Čechách vyřešilo plácnutí přes zadeček, to v Norsku absolutně nepřipadá v úvahu, následovalo by zcela jistě odebrání dítěte »pro týrání«. Je to tím nebezpečnější pro cizince, kteří si toho často ani nejsou vědomi.

Čím víc jsem se s tím fenoménem v Norsku seznamoval, v tím větším nebezpečí byly i české feministky. Ani v Čechách není exekuční odebrání dětí neznámé, jenže u nás je to záležitost spíš soudů a ty jsem již »převzal« do péče i se soudci, státními zástupci a advokáty, což nejhorší případy utlumilo už v zárodcích. Jenže na »Sociálkách« se uvelebily podobné zjevy jako v Norsku a soudní dohled nesly nelibě. Navíc cítily podporu ze zahraničí a těšily se, jak to tady roztočí! V Čechách je navíc poměrně hodně malých blonďáčků, o které je za hranicemi největší zájem a dobře se tam prodávají... pardon, »umisťují«!

Mě tím neovlivnily. Stejně jsem nedávno čelil tlakům české exekutorské lobby, když jsem jí v Parlamentu omezil pravomoci a v justici silně snížil přísun případů. V podstatě stačilo, aby se soud dohodl s dlužníky na běžném splátkovém kalendáři. To bylo nářků, jak strašně budou věřitelé okrádáni! Přitom podle statistik dostávali větší podíl z dluhů než od exekutorů, kteří vždy nejprve uspokojili sebe a věřitele, až když něco zbylo.

»Převzetí« justice mělo řetězový efekt i v dalších oborech, kde předtím kvetla svévole. Nebývale stoupla i úroveň realitních kanceláří. Po několika ukázkových procesech a odsouzení jejich majitelů za podvody při jednání se zákazníky se ostatní zamysleli. Bez podvodů budou mít nižší zisky, ale nebude jim hrozit soud a tím méně vězení, bude tedy lépe smířit se s poctivějším ziskem a přestat s podrazy, byť byly dosud tak výhodné! Jejich riziko se však zvýšilo a případné výhody to převážilo.

Norská justice nebyla v takovém rozkladu jako v Čechách, ale nebyla zdaleka ideální. Korupce tu byla nižší, ale svévole soudců naopak vyšší, mělo to z mého pohledu nevýhodu. Nemohl jsem tak snadno pronikat do jejich struktury a měl jsem tam jen pár záchytných bodů.

Snad to bude stačit.

 


Zpět Obsah Dále

12.07.2018 08:15