Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Priority

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Jistý diplomat proslul větou:

„Diplomat je čestný člověk, povolaný do služeb vlasti, aby jejím jménem sprostě lhal.“

Je to příšerná pravda. Kdo dnes věří diplomatům? Jen ti, kdo jim opravdu chtějí věřit, nebo úplní naivkové mdlého rozumu. Ostatní jistě dobře vědí, že lžou, ale tváří se, že jim to ještě nedošlo.

Hodně záleží na tom, zda jde o diplomata suverénní země, nebo o diplomata z kolonie. Diplomat suverénní země lže vždy v její prospěch, kdežto diplomat kolonie lže ve prospěch kolonizátorů, případně rovnou okupantů.

Také se říká, že takzvané »barevné revoluce« nehrozí jen jediné zemi na světě, a sice Spojeným státům. Proč? Protože tam není americké velvyslanectví, které všude po světě za všemi těmi »barevnými revolucemi« stojí, vyvolává je a podporuje.

Praha pochopitelně nemůže být výjimkou a nemohl jsem si nevšimnout politiků, kteří si právě tam chodili v celých procesích pro rady a příkazy, jak mají jednat.

Když jsem je pak »převzal« za hlasování pro »darebácké zákony«, zjistil jsem z jejich vzpomínek, jak to vlastně na tom velvyslanectví chodilo. Většina »převzatých« tam přestala chodit, ale pro jistotu jsem jich měl pár v záloze. Ti návštěvy nepřerušili a ve Sněmovně dál hlasovali podle instrukcí - jenže jich bylo málo a většinu přehlasovat nemohli.

Díky nim jsem ale dál věděl, co se tam děje. Proto jsem věděl, že všichni kandidáti ze všech politických stran dostali patřičné poučení, než je jejich sekretariáty vepsaly na první místa kandidátek.

Jak jsem tušil, Jitka se do redakcí významných médií dostávala příliš pomalu, než aby mohla účinně zasáhnout do reklamní - pardon, volební - kampaně. Samozřejmě zjistila, že i redakční špičky chodí na zmíněné nejvyšší velvyslanectví v Čechách a z toho důvodu měl pravdu i majitel soukromého média, se kterým jsem měl rozhovor na počátku. Opravdu svá média neovlivňoval v takové míře, aby byl určujícím prvkem jejich orientace. Když občas projevil přání ovlivnit zprávy ve svůj prospěch, nikdy se to netýkalo politiky, jen mediálního obrazu jeho podniků. Politické zprávy ovlivňovali výhradně ti, kdo si chodili pro rozumy za panem velvyslancem a jeho poskoky. Tam se ale Jitka neodvažovala, jen mi o tom řekla.

Ujistil jsem ji, že se tam podívám. Na velvyslanectví jsem nemusel jako redaktor či reportér, stačilo, když jsem tam docházel jako jeden z »věrných« poslanců.

Trojský kůň byl připraven, šlo už jen o okamžik, kdy ho Trójané přijmou.

Tušil jsem, že to bude brzy.


»Převzetí« velvyslance Spojených států a s tím spojenou smrt jeho osobnosti jsem si musel dobře rozmyslet. Byl to přece útok na samotné Spojené státy! Samozřejmě by si toho musel nejprve někdo všimnout, ale v takovém případě by se dal čekat pěkný kolotoč. Věřil jsem ale, že nikdo nic nepozná. I u některých poslanců jsem se naučil pokračovat v jejich stylu, jako by se chovali i sami. Chodil jsem jako oni pro instrukce na velvyslanectví a spolu s »nepřevzatými« nadával na »přeběhlíky«, kteří se přidali k »těm nesmyslným reformám«.

I velvyslanci jsou jen poslušné loutky v mocnějších rukou. V žádné zemi se jim nikdo neodváží odporovat, ale i oni sami plní úkoly, které dostávají. Měl jsem však šanci, že skrz něho proniknu dál. Záleželo na jeho pozici v hierarchii moci. Nedomníval jsem se, že to bude jednoduché, ale jakási šance tu byla.

Pro jistotu jsem preventivně zlikvidoval všechny své »převzaté« feťáky.

Čekal jsem ale velkou bouři. Tak velký počet mrtvol nemůže projít bez povšimnutí! Vyřešil jsem to tím, že jsem je shromáždil v opuštěné zchátralé budově, kde jsem je otrávil pomocí cyankáli. Poslední z nich budovu v noci zapálí a sám se otráví také. Než si požáru všimnou sousedé, bude na hašení pozdě a až uvnitř najdou hromadu mrtvol, nejspíš si to vysvětlí trestuhodnou neopatrností squatterů. Patologové určí čas jejich smrti na dobu před vypuknutím požáru - nikdo nebude mít v plících kouř - ale tím přidají jen menší otazník, nic víc. Vnější zavinění tu nebude, všichni se skutečně zabili sami.

Podezření by mohly vzbudit jedině onciky. To by ale muselo patology napadnout dívat se jim pod nehty, kde jsem úmyslně ponechal špínu, která onciky zakryje. Spoléhal jsem se na to, že u squatterů špína pod nehty žádné podezření nevzbudí.

Cyankáli bych doporučil všem sebevrahům místo skákání z mostů a pod vlak, topení, věšení a střílení. Smrt je to rychlá a bezbolestná, i když jsem ji musel mnohokrát zopakovat. Jediným nedostatkem je asi špatná dostupnost příslušné chemikálie, ale když ji seženete, je účinek zaručený. Ampulka s cyankáli je proto oblíbená rekvizita špionů, kteří se za žádnou cenu nechtějí dostat do zajetí, mívali je i důstojníci německých SS.

Druhou vlnou »zbytečných«, které mohu obětovat, budou dosavadní poslanci, kteří po volbách nezůstanou ve funkcích. U těch ale budou sebevraždy docela přirozené. Zejména se to týká »profesionálních poslanců«, kteří se v Parlamentu drželi od samého začátku a kteří nic jiného vlastně ani neumí.

Koho obětovat nemohu? Rozhodně ne mé největší trumfy - soudce. Převzetím justice jsem v Čechách zajišťoval spravedlnost, jaká se na našem území nevyskytovala snad nikdy v historii. Nepřevzal jsem sice všechny, ale těch pár zbývajících už nemohlo ovlivňovat rozsudky. Nezáleželo mi pak ani na osobě ministra spravedlnosti - toho jsem měl jistého jen do voleb, ale ať tam bude kdokoliv, nemá možnost měnit rozsudky ani odvolávat soudce. Ti jsou na svých místech prakticky neodvolatelní.

Spíš bych se mohl zbavit bývalých exekutorů. Jenže těch jsem »nepřevzal« tolik, aby to stálo za to. Převzetím justice jsem exekutorům fakticky zatrhl zdroj příjmů, neboť soudy počty exekucí drasticky redukovaly. Stačilo nabídnout dlužníkům ještě snesitelné splátkové kalendáře a do exekucí se dostávali jen opravdu zatvrzelí neplatiči. Jenže na to postačili na celé Čechy tři exekutoři a ostatním nezbylo než tuto doposud tak výnosnou živnost vzdát.

V Čechách přibylo několik desítek všeho schopných advokátů, jenže to bylo rozhodně mnohem menší zlo. Navíc ani nejmazanější advokáti neměli dnes takový vliv na rozsudky, neboť u soudů naráželi na neúplatné soudce. A i těm nejmazanějším hrozily citelné tresty za podvody, pokud se jich na svých klientech dopouštěli.

Právníci se v Čechách mohli živit jen poctivě.

I když to tolik neneslo.


Volby v Čechách dopadly přesně podle mého očekávání. Média na mé poslance vrhala haldy špíny i přes varování »Lidové strany«, že pomluvy požene k soudu a bude požadovat za každou lež odškodné a pokuty.

V Parlamentu mi zůstala jen padesátka poslanců, z toho třicet zvolených za »Lidovou stranu« a dvacet za ostatní. Patnáct procent voličů pro »Lidovou stranu« byl po těch haldách špíny vlastně úspěch. Naštěstí jsem nechal některé staré poslance budit zdání věrnosti svým původním partajím a ty je opět postavily na kandidátky, ale moc to nepomohlo. Je známo, že národ Čechů pokaždé znovu naletí na mediální křeče a nechá se ovlivnit lháři.

Vítězné strany se chystaly spustit hotovou »legislativní smršť«, jakmile sestaví nové koalice. V televizních přenosech se jejich předsedové předháněli ve chvástání, co všechno v zákonech změní a jak. Ústředním heslem bylo, že jejich změny pomohou »úspěšným« - a kdo by se nechtěl považovat za »úspěšného«? Většina lidí ale po volbách s údivem zjistila, že je vítězové voleb za »úspěšné« zřejmě nepovažují, takže jim nové zákony naopak uškodí. Mezi »úspěšné« se nemohli počítat zaměstnanci a už vůbec ne rodiny s dětmi a důchodci. Jako vždy - až po volbách začalo lidem docházet, komu to vlastně dali své hlasy.

Naštěstí se legislativní smršť zadrhla, odborní legislativci se postavili proti návrhům jako jeden muž - výjimečně ne přeneseně, ale i doslova - s odůvodněním, že by změny byly protiústavní. Během konzultací začali od partajních návrhů ustupovat i poslanci a než došlo na první čtení, byly po bouřlivých debatách všechny novinky smetené jako paskvily.

Ke zděšení partajních špiček se naopak zdálo, že projde další změna ústavy, která jim odebere část jejich moci. Změna se měla týkat volebního řádu, který měl propříště umožnit odvolání poslanců jejich vlastními voliči a navíc »voličské veto« zákonům, které voliči sami zakáží referendem. To mělo být - na rozdíl od prezidentského veta - změnitelné jen ústavní většinou poslanců, což je u sporných zákonů téměř vyloučeno.

A do třetice Jobových zvěstí pro staré partajní harcovníky - soud odsoudil soukromé televize k likvidačním pokutám za pomluvy a jiné nepravdivé informování veřejnosti v době voleb. Hromadnou žalobu podala »Lidová strana« a televizním společnostem nepomohlo ani odvolání. Soud každé nepravdivé tvrzení postihl pokutou ve výši milionu korun, jenže lží se nakupilo příliš mnoho a milion k milionu dal celkovou pokutu ve vyšší výši, než byla tržní hodnota samotných televizních společností.

Poslední tři exekutoři - všichni moji - získali největší případ v Evropě - zabavit jmění soukromých televizních společností na úhradu pokut za lži. Ještě nikdy se v Evropě nestalo, aby byla televizní společnost za pomluvy pokutovaná, a navíc tak likvidačními pokutami! Ze všech stran se na Čechy snesla obvinění za »porušování svobody slova«, jenže soudy je odrazily pravdivým tvrzením, že nejde o svobodu slova - televizím nikdo nic nezakazoval ani je nenutil k cenzuře - ale o zodpovědnost. Postih byl přece nezávislým soudem udělen za prokázané klamání veřejnosti! A tak by to mělo fungovat i v okolních zemích!

Televize nepřestaly vysílat z důvodů cenzurního zásahu, ale protože nemohly platit za spotřebovaný elektrický proud a neměly ani na poplatky radiokomunikacím. Dokud nesplatí pokuty, měli jejich zaměstnanci dostávat místo mzdy jen sociální dávky v hmotné nouzi, což znamenalo obrovský propad jejich životní úrovně. Podpora v nezaměstnanosti by byla vyšší, jenže to by museli dát výpověď, například z důvodů neplnění pracovní smlouvy.

Většina zaměstnanců však zůstala svým společnostem až dojemně věrná.

Upřímně řečeno, neměli ani kam jít. Veřejnoprávní televize, mezitím řízená Jitkou, o ně nestála s odkazem na skutečnost, že se podíleli na lžích, které krach jejich zaměstnavatelů způsobily. Z téhož důvodu je nechtěli ani v rozhlase, jen pár velkých firem přijalo známé televizní tváře do role svých mluvčí.

Jitka »převzala« všechny veřejnoprávní stanice prostřednictvím pouhých dvaadvaceti klíčových lidí. Ostatní se rychle přizpůsobili, aby s novým či přesněji nečekaně změněným vedením nepřicházeli do konfliktu. Jako bič na ně působil příklad soukromých televizí, které se díky lžím dostaly do bankrotu.

„Veřejnoprávní média žádný Soros nezachrání!“ tvrdila Jitka ústy svých manažerů. „My si nemůžeme dovolit přijímat sponzorské dary jako soukromé televize. Kromě toho by nám nehrozila pokuta, ale vězení!“

Česká televize tři menší televizní společnosti skoupila, ale zaměřila je jako stanice pro děti a úplně zrušila jejich zpravodajské části. Hlasatelům nabídla místa hlasatelů pořadů pro děti, nabídla zachovat i místa kameramanů a technických profesí, ale síť externích reportérů pro nedůvěru rozpustila. Pro ty to byla doslova katastrofa. Výpověď z důvodu nepotřebnosti jim umožnila získat klasické odstupné, ale nový majitel k nim neměl žádné závazky. Menší skupinka reportérů zkusila podat na Českou televizi žalobu, ale soud je vyvedl z omylu, že by se na tom dalo něco vydělat.

Televizi Nova nakonec zachránila Sorosova nadace, která uhradila veškeré její pokuty a poskytla jí i rozjezdový kapitál k opětovnému zahájení vysílání. Manažeři televize Nova za to věnovali svému sponzorovi několik oslavných pořadů.

Problém byl, že se v těch pořadech nezdrželi pomluv na adresu »Lidové strany«. Ta se opět obrátila na soud a ten - s využitím předchozího rozsudku jako precedentu - opět stanici Nova odsoudil k další, tentokrát jen milionové pokutě.

Soros ji opět zaplatil, ale manažerům Novy vzkázal, aby své zprávy příště důkladněji ověřovali. Další pokutu už prý za ně platit nebude.

Pro televizní podnikání v Čechách to byla zkrátka katastrofa.

Jenže zasloužená.


Jako lékař - kterých jsem měl jen pár, nicméně mi to stačilo - jsem se pokoušel mimo jiné zapojit do vlastního sebezkoumání pozemskou vědu. Probírání pamětí původního Antonína mi přineslo spoustu mimozemských poznatků, ale mimozemšťan mi tenkrát předal jen to, co se hodilo jemu. Nebylo to souvislé a nebylo to zdaleka úplné. Měl jsem teď plno poznatků, které jsem nemohl použít, neboť pro ně neměla pozemská věda patřičné předpoklady. Je to jako kdybyste Leonardu da Vinci sdělili princip elektromotoru, fotodiod, a akumulátorů, aby si postavil elektromobil, jenže byste mu neřekli, jak získat potřebné materiály, bez nichž by mu všechny ty vědomosti byly k ničemu. K čemu by mu byla znalost, že k fotoelektrickým článkům potřebuje extrémně čistý křemík, když jeho současníci neměli ponětí o soustavě prvků? K čemu mi bylo vědět, že pro antigravitační motory potřebuji nutně »heken«, když jsem neměl ponětí, zda je to součástka, prvek, nebo druh silového pole?

Naštěstí jsem význam některých termínů časem odhalil. Například »brodi« byla naše pozemsky milá elektřina, kterou mimozemšťané využívali skoro jako my. Pak jsem ale mohl veškeré mimozemské vědomosti o »brodi« porovnat se známými pozemskými vědomostmi a ty tak snadno rozšířit o mimozemské fígle.

Pozemští lékaři ovšem také používají elektřinu, jenže jejich vědomosti jsou o ní na nižší úrovni než mimozemské. Když jsem ale »převzal« i několik lékařů - protože už dávno neléčili lidi, ale přešli na politický parazitismus - získal jsem i jejich znalosti. A mohl jsem je pomocí mimozemské vědy i rozšiřovat. Třeba lékařský přístroj EEG - elektroencefalograf - umožní zviditelňování bioproudů mozkových buněk. Když jsem měl ale poměrně schopné doktory a k tomu i všeho schopné inženýry, podařilo se mi přizpůsobit ho i k jiné činnosti.

Už dnes se dělají elektronické snímače, schopné řídit například protézy. Člověk může ovládat robotickou ruku místo té, o kterou přišel při úrazu, jiná elektronika může nahrazovat lidské smysly, i když zatím jen některé, ale elektronický sluch už funguje a s elektronickým zrakem jsou pokusy na nadějné cestě.

Mně se však podařilo mnohem víc. Podařilo se mi vytvořit interface a napojit se přímo na počítač. Nepotřeboval jsem pak ani klávesnici, ani myš a mohl jsem vytvářet rozsáhlé dokumenty přímo svými myšlenkami, převádět na obrazy a dokonce videa nejen své sny, ale i úplné fantazie.

Co tato schopnost znamenala třeba v justici? Sepisování dokumentů, doposud trvající celé dny a měsíce, jsem zvládal za několik minut. Soudy, zejména vyhotovování potřebných dokumentů, podkladů i rozsudků, se mohly nebývale zkrátit. Když již minutu po odsouzení převzal obžalovaný vytištěný rozsudek, odpadalo i mnohé trapné doručování. A pokud byl odsouzený za těžký zločin, odešel od soudu rovnou do vězeňské cely, kde už na něho byli perfektně připravení.

Pohotovost soudů nebývale zaskočila zejména staré, zkušené kriminálníky. Kde byly ty krásné časy, kdy se mohli vyhýbat převzetí soudních spisů, odkládat nástup do vězení, či rovnou prchat do ciziny, která zločince zásadně nevydává?

Nepotřeboval jsem ani zaměstnávat písaře, písařky a soudní úředníky, naopak, vystačil jsem si s menší obsluhou. Tři mé »hlavy«, sedící doma u počítačů pod snímači bioproudů, nahradily celou plejádu zapisovatelů České justice! Moji soudci nepotřebovali překladatele a mohli vyhotovovat zápisy souběžně i v několika jazycích. Účinnost soudů se tak znásobila a dosavadní praxe zavalení soudů nevyřízenými kauzami se rychle vytratila do nenávratna k nemalé žalosti pachatelů, kteří se dostávali do vězení rychleji, než by jim bylo milé.

Samozřejmě jsem tuhle možnost nabídl i Jitce. Očekával jsem, že i ona uvítá rychlé vyřizování všech potřebných i nepotřebných lejster. To se ví, potěšilo ji to.

Na oplátku mi slíbila něco, na co přišla sama.

„Dala ses na vědu?“ komentoval jsem to s úsměvem.

„Ani ne,“ přiznala. „Po pravdě si to vědecky ani vysvětlit neumím. Je to něco... něco příšerného. Slib mi, že toho nebudeš zneužívat mimo případy naprosté nutnosti!“

„To je to tak... nebezpečné?“ zvážněl jsem ihned.

„Nebezpečné... to snad ne,“ řekla vyhýbavě. „Jen je to příšerně zneužitelné. Sama to používám jen výjimečně a jen když to může pomoci dětem.“

„Takže se mi to bojíš svěřit?“ zeptal jsem se vážně.

„Skoro ano,“ přikývla. „Ačkoliv - mohl bys na to přijít i sám a pak bys mi vyčítal, že jsem ti to neřekla.“

„Dobře, rozmysli si to,“ ustoupil jsem od naléhání. „Ale víš přece, že ti vždycky dám všechno, na co narazím a myslím si, že to patří do tvé pravomoci.“

„Já ti to tedy povím,“ rozhodla se, i když po zjevném rozmýšlení. „Umím číst lidem myšlenky. Ne vždy, ale jde to. Já teď tak řeším všechny sociální případy, týkající se dětí. Je to ale hrozné. Jako při »přebírání« člověka, kdy se také seznámíš se všemi jeho předchozími myšlenkami. Jenže když někoho »převezmeš«, staneš se jím samotným, ale tady se s tím samým člověkem můžeš setkat i podruhé a je strašně trapné, když dotyčnému dojde, že jsem se mu hrabala v myšlenkách.“

„Číst myšlenky?“ zarazil jsem se. „To jde?“

„Však ti říkám, ne vždy, jen za splnění jistých podmínek. Musíš toho člověka obklopit svými lidmi. Jde to už v pěti, ale teprve od sedmi je to dost zřetelné. A musíš dodržet určitou geometrii. Tvoji lidé musí tvořit pravidelný n-úhelník se zkoumanou osobou uprostřed. Nevadí, když je v něm někdo navíc, ale musí to být pouze tvoje »hlavy«, nikdo cizí. Když se pak soustředíš, začneš vnímat jeho myšlenky.“

„Jako když se probíráš vzpomínkami »převzatých«?“

„Ne, tak to není,“ zavrtěla hlavou. „Do minulých vzpomínek se nedostaneš. Jen když se dotyčných zeptáš, odpoví ti. Někdy i slovy - ale vždycky myšlenkami. Slova mohou lhát, ale myšlenky ne, takže hned víš, kde je pravda. Nevěřil bys, jak často lidé lžou!“

Představil jsem si, jak před soudem vyslýchám obviněného. Každý je uprostřed soudní síně ležérně opřený o půlkruhové zábradlíčko a lže o sto šest, až se mu od pusy práší. A já ho najednou zarazím a vpálím mu jeho vlastními myšlenkami něco tak usvědčujícího, že jen zalapá po dechu. To by bylo pro každého - obžalovaného, žalobce i svědky - překvapení! Geometrie soudní síně je k tomu jako stvořená - vyslýchaný stojí uprostřed, já mám kolem své »hlavy« - zřízence, zapisovatele a stráž - a cizí lidi postačí vykázat za zábradlí.

„V tom případě by ti nemuselo vadit, kdybych toho používal u výslechu svědků před soudem?“ zeptal jsem se jí.

„Před soudem mi to vadit nebude, tam by lidi lhát neměli,“ připustila. „Ale nepoužívej to mimo soudy. Já to dělám také jen když jde o nějaké dítě a potřebuji znát pravdu!“

Chvilku jsem nad tím ještě uvažoval.

„Víš, Jituš, já bych to naopak používal častěji,“ odporoval jsem jí. „Podle mě to má smysl i jinde. Například před »převzetím«. Dnes se složitě ujišťujeme, zda bude »převzetí« darebáka oprávněné. Naštěstí jsme zatím nezabili žádného nevinného, ale kdybychom před vlastní »převzetí« vložili navíc »poslední výslech«, měli bychom jistotu.“

Jitka také chvíli přemýšlela.

„Vlastně máš pravdu,“ přikývla pomalu. „Jsem pro. Jen jsem myslela... nepoužívat to bez opravdu pádného důvodu. Čtení myšlenek je... příliš děsivé. Kdyby měli tuhle možnost tyrani, bylo by to strašné prokletí!“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Ale vím o další situaci, kdy budu pro takový »výslech«. Právě čtení myšlenek by nás mohlo zbavit nebezpečí ještě horšího prokletí.“

„Co tím myslíš?“ podívala se na mě překvapeně.

„Řekl bych, že teprve tohle nám umožní předat naše schopnosti někomu dalšímu,“ řekl jsem. „Víš, jak jsem se toho obával? Vždyť nemůžeme plně důvěřovat ani vlastním dětem! Ale po tomhle... kdybychom se přesvědčili, zda jsou jejich myšlenky opravdu tak čisté, jak je potřeba, nebudu proti jejich přijetí mezi nás.“

Jitka opět chvíli přemýšlela. Ještě neměla takovou intelektuální kapacitu jako já, ale už dnes mohla na některé problémy soustředit pár desítek »hlav« - ostatně, ani já nepřemýšlím o jedné věci celou svou kapacitou. Docela by mě zajímalo, co všechno se jejími »hlavami« v této chvíli honilo.

„Máš pravdu,“ řekla po chvilce. „A mělo to napadnout už mě! Nemusela bych se tolik strachovat o zneužití.“

„V tom případě bych to vyzkoušel i na našich dětech,“ svolil jsem. „Ale nejprve bych si to rád odzkoušel u soudu na nějakém darebákovi. Nepomohla bys mi s tím?“

„Kdy máš nějaký soud?“ zeptala se mě. „Pošlu ti tam někoho...“

Soudy v Čechách probíhaly téměř denně. Ve většině případů šlo o prkotiny, které bych nerad měnil, ale na zítřejší den připadalo hned několik přelíčení s vážnějšími kriminálníky. Vysypal jsem Jitce několik adres soudů, kde by to stálo za pokus.

„Nejvíc mi vyhovuje Praha,“ řekla. „Zařiď, ať mě tam pustí!“

Slíbil jsem jí to.


Soudní síň má docela vhodnou geometrii, stačí rozmístit správně mé »hlavy«. Připravil jsem si proto hned několik přelíčení - mám přece dost »hlav«, které mohu kdykoliv použít. Na dopoledním přelíčení v Praze jsem uvítal i návštěvu - s Jitkou se samozřejmě kdekoliv poznáme i beze slov, stačí oťuknout se telepaticky. Uvedl jsem ji do soudní síně, kde už se všechno chystalo. Své »hlavy« už jsem měl rozmístěné, zbývalo přivést obžalovaného. Jitka měla místo stranou. Obhlédla situaci, pak svou vyslankyni posadila na sedačku a čekala.

Přelíčení začalo nudným čtením obžaloby a výslechů svědků, ale já jsem se třásl na výslech obžalovaného. Konečně jsem ho mohl předvolat, aby zodpovídal na mé otázky.

Jitka měla pravdu. Některé otázky obžalovaný vášnivě odmítal, ale jeho myšlenky ho usvědčovaly. Nejčastěji v nich bylo pošklebování, že na tohle i tamto nemám žádné důkazy, takže »je to v suchu«. Chvíli jsem nereagoval a jen jsem obžalovanému kladl další otázky, pak jsem na něho vybafl.

„Tak vy říkáte, že jste tam vůbec nebyl,“ vyjel jsem na něho. „Jak ale můžete vědět, že zrovna pršelo? Chápu, bylo to pro vás výhodné, déšť spláchl pachové stopy a služební pes pak nemohl nic objevit, ale jak víte, že na místě činu pršelo?“

„No - ten den přece pršelo!“ odvětil zaraženě, ale jeho myšlenky pokračovaly: »No jo, ale když jsem přišel domů, bylo tam sucho... naštěstí to ten moula nemůže vědět...«

„Jak chcete tvrdit, že pršelo, když zrovna ve vašem bydlišti nespadla ani kapka?“ optal jsem se ho s potěšením. „Mám tady zprávu od hydrometeorologů...“

»Zasraní rosničkáři!« pomyslel si vztekle.

„Tak povídejte - jak to vysvětlíte?“ pokračoval jsem.

Samozřejmě jsem žádnou zprávu o počasí neměl, ale to nemohl vědět on. Docela by bylo zábavné, jak se v tom plácal, kdyby mi vážnost případu zábavu nerušila.

Soudní řízení pokračovalo a obžalovaný se zaplétal víc a víc. Jenže já už jsem věděl, jak to bylo doopravdy a to mi dovolilo shrnout všechno do rozsudku.

„...je vinen...“ - a následovala výše trestu.

Kdybys věděl, darebáku, pomyslel jsem si, že už nemám daleko ke stropu a jen proto tě musím poslat za katr... nemít to omezení, odcházelo by od soudu jen tvoje tělo, jenže bez tvého já...

Podtrženo, sečteno. Spolu s dalšími důkazy, které nedokázal vyvrátit, protože jsem mu okamžitě přidal další podrobnosti získané od něho samotného... patnáct let nepodmíněně!

„Odveďte odsouzeného!“ ukončilo soudní jednání.

Tak hladce to ten gauner nečekal!

„Bylo to dobré,“ pochválila to Jitka, když jsme seděli v mé kanceláři a současně proti sobě doma u kuchyňského stolu. Skoro byl problém rozpoznat, zda to řekla Jitka doma nebo její vyslankyně v Praze. „A víš, co je zajímavé? Měla jsem tam jen jednu »hlavu«, ale jeho myšlenky jsem vnímala, jako kdybych tam měla celý vlastní kruh. Poslyš, co kdybych ode dneška seděla u všech důležitých soudů... myslím tím všude, kde čtení myšlenek použiješ...“

„Jsem pro,“ souhlasil jsem. „Máš na to lidi?“

Dohodli jsme se. Jitka mi dodá »pozorovatele« na každý soud, kde půjde o závažnější trestný čin. Já jí zase dodám »pozorovatele« k případům týraných dětí. Bývá jich méně než vražd, nedá se přece považovat za týrání každé plácnutí přes zadeček! Jenže na tomto poli dochází ve světě k nevídaným extrémům. V Norsku odebírají soudy rodičům více než třicet dětí denně! A kdyby to mělo dorazit i do Čech, byla by to i pro české rodiny katastrofa. A že na to už bylo od minulých Parlamentů zaděláno!

S námi už to nehrozí...

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30