Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Válka

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Nedalo se to chápat jinak než jako vyhlášení války. Vlastně ještě hůř, zahájení války bez vyhlášení. Jak je poslední dobou nechvalně známým zvykem, s vyhlašováním se nikdo neobtěžuje. Nedal nám ultimatum a neměl na nás žádné požadavky, jejichž nesplnění by mu poskytlo záminku. Zřejmě ji ani nepotřeboval, prostě nás chtěl zpopelnit a basta!

Jako Slávek jsem v krátkosti obhlédl místo činu, ale nezbylo mi než konstatovat, že se nedá nic dělat. Dům hořel jako obrovská pochodeň a před domem byly rozházené spálené a z větší části rozdrcené kosti. Co se tady dá ještě dělat?

Napadlo mě, že je v domě ještě Belfík. Ale jestli byl uvnitř, pomoci jsem mu nemohl. Měl by jakousi šanci, kdyby hned po záblesku vyskočil zadními dveřmi ven, ale nezdálo se, že by ji využil. Pořád ještě nevím, co všechno Triglav prováděl. Mohl použít jediný záblesk, ale také tři i víc. První proti mně a Jitce, druhý proti našim »hlavám« na schodech k chalupě a třetí proti chalupě, ale mě a nejspíš i Jitku už ta první smrt vyřídila, takže jsem byl pár dlouhých okamžiků všemi »hlavami« úplně mimo. Vzpomínám si, jak jsem byl coby Slávek na kolenou a jen pomalu jsem vstával a vzpamatovával se.

Jestli ten záblesk Belfíka ochromil jako nás, už se z hořící chalupy nedostal. Chudák pes! Ale jeho osud byl menší otázka na pozadí šestinásobné smrti nás lidí. Trochu štěstí bylo, že se Slávek zdržel a nedorazil na místo včas, nejspíš by se připojil k obětem.

Tak proto Triglavovi nevadilo, že nemáme »jednohlavého« na ukázku čtení myšlenek! Ukázka byla jen záminka. Nebyl na ni vůbec zvědavý, chtěl jen shromáždit šestici nás »trojhlavých«, aby nás mohl pěkně pohromadě... zevzdušnit, tedy zabít.

Skoro současně s obhlížením hořícího domu jsem jinou »hlavou« v nedalekém městě vybíhal z bytu navštívit další Jitčinu »hlavu«, abych jí sdělil oč běží. Pro Jitku to byla její první smrt, jistě si už domyslela, že něco není v pořádku, ale nemusela ještě vědět, co se doopravdy stalo. Já jsem měl ve vsi Slávka, ona tu nikoho neměla, ještě nevěděla, jak naše chalupa hoří a co zbylo ze šesti našich »hlav«. Musím jí to šetrně sdělit a kromě toho se musíme poradit, co budeme dělat dál.

Proč nás vlastně Triglav zabíjel?

Jestli nám chtěl opravdu vyhlásit válku, bylo by mu srdečně jedno, kolik nás zabije tou první ranou. Proč to dělal tak složitě?

Jako vždy, když jsem nad něčím přemýšlel větším počtem svých »hlav«, vyskočila mi v jedné z nich myšlenka, která se vzápětí vynořila na povrch jako důležitá.

Triglav nejspíš patří Kšagům. Ti ho zmutovali už před dávnými třemi tisíci lety a dali mu na Zemi nějaký úkol. Měli ji strážit, tak nějak to říkal. Ale před kým? Před lidmi Země? Nebo spíše před mimozemšťany? Mě zmutoval skrček od Ipájů, což mohli být konkurenti, pokud ne rovnou nepřátelé Kšagů. Triglav nejspíš pochopil, že ke Kšagům nepatřím, což by nemuselo být obtížné. Lišíme se dost a dost a kromě toho mohli mít Kšagové dohodnuté nějaké poznávací znamení, bez něhož mu bylo hned jasné, že k nim nepatříme. Proto se nás pokusil zničit. Pozval si nás a když nás měl pohromadě šest, bez varování zaútočil, to už by se dalo pochopit, i když ne omluvit.

Jenže z toho bych mohl vycházet a pokračovat dál. Kšagové tedy zmutovali Triglava a nejspíš víc lidí na Zemi. Triglav zjistil, že někdo v Čechách používá čtení myšlenek. To se dalo pochopit, ten jev jsme zatím nezkoumali z nadšení, že čtení myšlenek funguje. Vedlejší efekty jsme zatím opomíjeli. Triglav tvrdil, že jim vlnění chywatropu »straší dyabli«, což mají být »amulety, umožňující hlídat svět«. Mohlo to být i jinak, to »strašení« mohlo být součástí záminky, jak nenápadně shromáždit k popravě naši šestici, ale možná jsme jim nějaké »amulety« skutečně rušili. Kšagové jim mohli dát i nějaké mimozemské vybavení, aby mohli »strážit svět«. Před konkurencí nebo nepřáteli, to nebylo rozhodující. Ale proč přišel zrovna za Antonínem? Čím se Antonín lišil od ostatních svých »hlav«? Tyto otázky věru těžko zodpovím.

Tak tedy něco jiného. Triglav tvrdil, že ke čtení myšlenek musí být dva. Řekl, že »je to možné jedině tehdy, když dva trojhlaví zpytují myšlení jednohlavého«. My však víme, že si ke čtení myšlenek vystačíme i v jednom, ve dvou to děláme kvůli kontrole. Stačí, když je v kruhu přítomná jedna »hlava« toho druhého, aby se dozvěděl všechno. Proč by to museli dělat dva? Museli by mít nějaký důvod! Možné to však bylo.

Proč si říkají »trojhlaví«, neboli »triglavové«? K čemu je tam vůbec číslovka »tři«? To vše by ale dávalo smysl, kdyby měli to číslo jako strop. Máme strop na dvou na čtrnáctou, oni jen na třech. To by vysvětlovalo mnohé. Kdyby se domníval, že máme stejnou mutaci, zničil by v šesti »hlavách« hned dva »trojhlavé«. Nebyla by to válka, ale genocida. Bum bác a všichni se změnili v hromádku ohořelých kostí. Mise je splněna, může se vrátit.

Jenže nás jsou tisíce, teoreticky desetitisíce. Jestli Triglav doufá, že nás vykořenil, pak se šeredně plete. Musíme ale uznat, je to nebezpečný vrah. Jak mohl na dálku zjistit, že používáme čtení myšlenek? Jaké »amulety« mu něco takového zachytily? Co vlastně o čtení myšlenek víme? Zřejmě to má větší dosah, než jsme čekali. Dosud jsme to cvičně provozovali v jednom kraji, chalupa nebožtíka Antonína byla na nejvýchodnějším místě. Možná by to vysvětlovalo, proč se Triglav obrátil přímo tam.

Sakra, je morbidní uvažovat o sobě jako o nebožtíkovi! Ale vždyť je to tak! Mé původní tělo se změnilo v hromádku černého prachu a kostí, ale já žiju dál! Přinejmenším se potvrdilo, že mě smrt původního těla nezničí. Na moji definitivní smrt by musel vynaložit víc energie, jsem rozprostřený mezi šestnácti tisíci!

Proč mě ale nepřijel zabít dřív? Vždyť jsem se nerušeně rozšiřoval od Brusele do jižní Moravy! Opravdu nás zjistil až ze čtení myšlenek? Věděl o nás do té doby? Když si tuto možnost odpustíme, bude nás to chránit před další nežádoucí pozorností?

Musíme si to probrat.


Zatímco jsem došel k bytu, kde bydlely dvě Jitčiny »hlavy«, k chalupě přijeli hasiči a pokoušeli se zachraňovat. Za hasiči přijela Policie a pokoušela se vyslechnout Slávka coby jediného svědka. Jako třetí dorazila záchranka, ale ta už se o nic ani nepokoušela. Měl jsem ministra zdravotnictví, ale nepodařilo se mi ještě napravit zločinecké šetření předchozích vlád, které výdaje na záchrannou službu omezily, i když bylo i laikovi jasné, že »zaručený dojezd do dvaceti minut« povede ke strmému nárůstu počtu mrtvých, ke kterým záchranná služba dorazí příliš pozdě. U spousty nemocí záleží na minutách a »zaručené« dvě desítky minut jsou pro takové pacienty doslova výsměchem.

Tady však nebylo ani koho, ani co zachraňovat. Hasiči se sice ještě pokoušeli zaplavit dohořívající trosky domu vodou, ale každému bylo jasné, že nezachrání ani hřebík. Lékařům od záchranky rovněž stačil jediný pohled, aby zavolali konkurenci, pohřební službu. Jen Policie měla práci se sepisováním protokolu a Slávkovým výslechem, ale úspěch nehrozil ani policistům. Tuhle záhadu těžko rozpletou. Zůstane pro ně zkrátka trvalou záhadou.

Mé svědectví podané Slávkovou osobou bylo stručné. Vyšel jsem právě naproti přes údolí z domu a spatřil jsem oslnivý záblesk, který mě donutil zavřít oči. Když jsem se krátce poté vzpamatoval, běžel jsem k sousedům, kterým hořela střecha nad hlavou, ale když jsem před hořícím domem spatřil rozházené lidské kosti, pochopil jsem, že jim už nebudu moc platný. Nepamatuji se na žádnou ránu, jen na záblesk, ale byl jsem ještě chvíli úplně ohlušený, takže je možné, že tam něco bouchlo. Ano, v domku bydleli dva starší manželé, jenže před domem ležely nejméně čtyři lebky, asi při tom přišli o život i jiní. Před tím zábleskem jsem si ale nikoho nevšiml a identifikovat ostatky si netroufnu, protože byly celé spálené. Bude to nejspíš těžký oříšek i pro odborníky.

Podpis pod svědectvím a ujištění, že bydlím naproti a budu kdykoliv k dispozici pro další dotazy a mohl jsem se vrátit domů, abych mohl tuto novinku sdělit Mařce. Ta bude asi překvapená! I když tu ránu možná na rozdíl ode mne slyšela a jestli vyhlédla ven, měla by vidět hořící dům. Záleží ovšem i na tom, jak nahlas měla puštěné rádio.

Budeme mít o čem mluvit...


Moje setkání s Jitkou bylo mnohem důležitější než diskuse s Mařkou. Na obvyklé ťukání nereagovala, v bytě se nehnula ani myš. Zkusil jsem to telepatií a teprve pak mi otevřela.

Stáli jsme proti sobě, jenže v poněkud nezvyklých tělech. Já, pětačtyřicetiletý JUDr David Seidl, a Jitka v těle pětatřicátnice Soni, dříve Solveigy Nijjget.

„Pozvi mě dál,“ požádal jsem ji. „Tady na chodbě se bavit nemůžeme.“

„Vážně jsi to ty?“ zeptala se mě plaše a opatrně, sotva za mnou zavřela dveře bytu. „Poslyš, já vůbec necítím ani sebe, ani ty dvě holky, co jsem ti poslala!“

„A už je neucítíš,“ řekl jsem to naplno. „Ve všech třech jsi mrtvá. Jak už jistě víš, žiješ dál, ale už jen v ostatních tělech.“

„A ty?“ špitla ohromeně.

„Byla jsi asi zlomeček vteřiny vdovou,“ oznámil jsem jí. „Antonínovo tělo zemřelo krátce před tvým. Bylo to hrozně rychlé.“

„Jak to ale víš?“ zeptala se.

„Měl jsem poblíž Slávka,“ připomněl jsem jí. „Jeho očima jsem viděl, co se stalo. Ten gauner nás prostě všech šest bez nejmenšího varování zpopelnil.“

Musel jsem jí vyprávět všechno. Od chvíle, kdy na nás Triglav zazvonil až po okamžik onoho záblesku. Jitka v těle Soni mezitím postavila mechanicky na kávu a postavila přede mne misku sušenek, úplně jako kdyby vítala obyčejnou návštěvu.

„Kde máš Patrika?“ zeptal jsem se jí.

„Jede autem k nám do vsi,“ sdělila mi.

„Otoč ho a vrať se,“ požádal jsem ji. „Nebude tam nic platný, už je tam Policie, hasiči a pohřebáci. Já jsem tam jako Slávek svědčil a víc se toho policajti nedozvědí.“

„Když myslíš...“ vzdychla si.

Patrik Bergman v té chvíli otáčel a vracel se. Nemusel jsem se obávat, že by mě po návratu podezíral, že mu chodím za ženou. Soňa s Patrikem se nedávno vzali a Soňa tím získala české občanství. Teď se jmenovala Soňa Bergmanová, jenže obě tato těla patřila Jitce.

V tělech Antonína a Jitky už spolu nikdy hovořit nebudeme. Naštěstí nám zbývá ještě plno jiných kontaktních osob. A budeme se muset dohodnout, abychom mohli pohotově reagovat na každou změnu situace. Nemáme ani tušení, co Triglav udělá, až pochopí, že jeho úspěch nebyl tak dokonalý, jak čekal. I čtení myšlenek raději dočasně odložíme, abychom vrahům »nestrašili dyabli« a neupozorňovali na sebe.

Něco musíme vymyslet.


Nejvíc jsem litoval, že mi s Antonínem zmizely mimozemské znalosti. Jenže jsem jich litoval jen do chvíle, kdy mě napadlo vzpomenout si na nějaké podrobnosti mimozemské vědy, aniž bych si uvědomil, že jsou navždy ztracené.

Ke svému údivu jsem si vzpomněl na všechno. A nejspíš snadněji než předtím! Proboha, jak je to možné? Antonínovou smrtí se měly přece vypařit spolu s jeho tělem!

Zalovil jsem ve všech svých pamětech a došlo mi to. Ne že bych si tím byl jistý, ale vypadalo to pravděpodobně.

Člověk má dva druhy paměti, krátkodobou a dlouhodobou. Krátkodobá slouží k okamžité úschově všech podrobností a dá se přirovnat k průběžně natáčenému filmu nebo videu. Louka se tu uchovává jako miliony stébel trávy, jenže když tam mají být všechny podrobnosti, nemůže na druhé straně pojmout všechno, co se za celý život člověku přihodí. Od toho slouží dlouhodobá paměť, kam se ale uchovávají jen nejnutnější obrysy, asi jako kreslený film, kde je louka jen jednolitá zelená plocha. Pouze tak je možné uchovat prožitky dostatečně dlouho.

Milníkem mezi těmito dvěma paměťmi je spánek. V něm se z krátkodobé paměti převedou do dlouhodobé jen nejvýraznější detaily a krátkodobá paměť se vyčistí, vygumuje. Proto si už druhého dne pamatujeme ze včerejška jen to nejpodstatnější. Ani to ale není všechno, časem se starší prožitky ještě zjednodušují. Když se přidržíme počítačové analogie, pak se použitím ztrátové komprese zazipují. To vše se děje ve spánku, kdy tělo odpočívá, jen mozek pracuje.

Jak se zdá, mimozemské vědomosti se mi nejspíš ve spánku rozprostřely mezi více »hlav«, kde se uložily jako moje vlastní. A co víc, mozek zřejmě pochopil, že jsou již »komprimované« a přepsal je jak byly, bez dalšího zjednodušování. Mimozemšťané to měli zkrátka vymyšlené precizně. Jen by to neměli zneužívat ke škodě jiných bytostí!

Příjemným překvapením proto pro mě bylo, že jsem si všechno pamatoval i po Antonínově smrti. Budu mít tedy i nadále tuto výhodu před Jitkou a časem snad i před dalšími. To nebylo špatné! Měl bych toho ale konečně nějak využít!

Rozhodl jsem se rychle. Mám mezi »převzatými« spoustu inteligentních lidí, kteří svou inteligenci dříve využívali ke škodě druhých. Exekutor nebývá pitomec, jen svou inteligenci špatně zaměstnává. Proč bych nemohl pár právníků zaměstnat užitečněji vědou? Je mi přece jedno, že se dosud zabýval jen právy, vzdělání je u mě sdílené, v daném oboru ani diplom nevyžaduji. »Převzetím« darebáků jsem převzal i jejich majetek, tvořený často špinavými penězi. Část jsem jich použil na nápravu křivd a škod, jenže mi pořád zbývaly miliony. Nevadí, když je použiji na vědu a výzkum. Není problém vybavit si laboratoř a rozjet to.

Třeba to pomůže.


Je příliš snadné být hrdinou, když jste si jistí, že se vám nemůže nic stát.

Setkání s Triglavem nás oba tvrdě zasáhlo. Na druhé straně to mělo přínos v tom, že jsme si oba vyzkoušeli přechod na život v jiných než původních tělech.

Nevítanou zkušeností bylo, že jsme na Zemi našli někoho, kdo má podobné možnosti jako my, ale rozhodně je nepoužívá k dobrému. Ke všemu nebyl sám, bude jich na Zemi víc. A úplně nejhorší je, že o nich nic nevíme. Jen že existují a mají podstatně silnější prostředky než my. I když jsou v něčem i omezenější.

Jestli mají opravdu strop již na třech hlavách, pak budou zranitelnější než my s našimi šestnácti tisíci hlavami. Na druhou stranu vědí, kde nás mají hledat, zatímco my o nich nevíme. Soudě podle jména, je Triglav bůžek starých Slovanů. Jenže oblast výskytu Slovanů je dnes pěkně rozlehlá, sahá od Čech a Polska po Kamčatku a od severního polárního kruhu na jih po Srbsko. Tam všude dnes sídlí Slované. A to ani nemluvím o tom, kde žili před třemi tisíci lety. Jejich patroni Kšagové jim navíc vytvořili ochranná sídla, aby je nenechali na pospas lidem a dravé zvěři. I když lidé nedávno vynalezli nukleární bomby, triglavové se jich nebojí a jestli opravdu sedí v dokonalých protiatomových krytech, nemusí se bát ani nás. My žádné protiatomové kryty nemáme a jedna jediná bomba ráže Car Puma by totálně spálila celé Čechy, tím by na fleku zabila Jitku a mně by zůstalo jen pár »hlav«Bruseli a v Norsku. Přitom není vůbec jisté, že by tak příšerný šok přežily.

Ba ne, podceňovat je nesmíme. Rozhodně bude lépe dělat mrtvého brouka, nepoužívat čtení myšlenek, jakkoliv je užitečné, a raději vyzkoumat, podle čeho nás zaměřili. A možná bude lépe neprovokovat je ani politicky. Šestnáct tisíc lidí není nijak velká síla, ve světě jsou armády statisícové i milionové.

Zalezeme tedy zpátky do ulity a budeme si hrát zase jen v Čechách? To jistě ne. Když už jsem pronikl až do Brusele, budu se tam držet zuby nehty. A ani v Čechách nepustím nic zadarmo, když už se mi zdařilo ovládnout Justici a Parlament, budu se tam držet jako klíště. A jestli Jitka ovládne i média, mohou nás zvenčí vydírat jak chtějí, udržíme se.

Jenže já mám strop a všechno bude ležet na Jitce.

Budu jí aspoň pomáhat.


Dohodli jsme se opět spojit síly. A abychom k sobě neměli daleko, navrhl jsem Jitce přestěhovat »manžele Bergmanovy« do vily k Seidlům. Už dnes se zvenčí zdálo, že tam žijí dvě rodiny, ale zbývalo dost místa i pro třetí. Manželé Fišerovi a Seidlovi žili pohromadě, ale Bergmanům jsem nabídl oddělené místnosti. Chystal jsem se upravit jim ještě jeden kuchyňský kout, aby byli úplně nezávislí, ale když jsem nadhodil, že bychom si mohli vařit společně, nebyla Jitka ...teď už vlastně Soňa... proti.

Bergmanovi se nakonec spokojili jednou oddělenou ložnicí a budeme sdílet nejen kuchyň, ale i obývák. Návštěvy by se jistě chytaly za hlavu, jak můžeme bydlet pohromadě a nelézt si na nervy, jenže kdyby věděly, že jsme vlastně jen dva, já a Jitka, už by se nedivili.

Naštěstí k nám žádné návštěvy nechodily. Manželé Seidlovi se s příbuzenstvem rozešli ve zlém již před »převzetím«. Příčinou byly, jako v mnoha podobných případech, peníze. Rodina dvou soudců neměla nouzi a příbuzní ji začali považovat za bankomat, kam si mohou chodit pro peníze. Jenže manželé Seidlovi nepatřili mezi lidumily a peníze nerozdávali, ale půjčovali. A protože byli oba právníci, vždy na písemný úpis.

Potíž nastala, když úpisy dosáhly doby splatnosti a Seidlovi je začali vymáhat. Přísloví tvrdí, chceš-li přijít o přítele, půjč mu peníze. O příbuzných to platí vrchovatě. Nepřestanou být sice příbuznými, ale peníze je dokáží spolehlivě znesvářit. A já jsem se z pochopitelných důvodů usmiřovat nehodlal. Když na to přijde, moji příbuzní to nebyli. Po genetické stránce se Seidlovi »převzetím« vzdálili nejen pokrevným příbuzným, ale nejspíš i celému zbytku lidstva a i když jsem disponoval vzpomínkami obou manželů, jejich příbuzní byli pro mě cizí lidé. Rozkmotření kvůli penězům jsem uvítal a doufal jsem, že ani oni se smiřovat nepřijdou, tím spíš, že by museli nejprve vrátit dlužné částky.

Ani Fišerovi se s příbuznými nestýkali. Alexej je měl kdesi na Ukrajině, nikdo o něm nevěděl a ani on se k nim nehlásil. Hanka se s příbuznými rozešla, když se stala exekutorkou. Tohle povolání, neslučující se se ctí, normální lidi spolehlivě zažene. Známým bývalého manžela Daniela se vyhýbala už za jeho života a po jeho smrti je úplně odmítala znát.

Nejspíš bychom mohli uznávat příbuzenské vztahy od původního Antonína a Jitky, jenže ani k vlastním dětem bychom se teď nemohli hlásit otevřeně. Bude zajímavé vidět je, jak se budou tvářit na naši smrt, jenže tím se příbuzenské vztahy přetrhly.

Jediné, co musíme včas zařídit, bude převoz českého zlata ze studny na pozemku se spáleništěm do bezpečného úkrytu, než dědicové pozemek prodají. Nepočítali jsme, že by se naše děti dohodly na znovupostavení domku. Co by s ním později dělaly?

Musíme vymyslet lepší úkryt.


Prezident Oktrojíček se vztekal, ale fakticky nic nesvedl. Samozřejmě se snažil škodit jak mohl, ale vyznělo to naprázdno. Osobně za Čechy podepsal několik krajně nevýhodných smluv, jenže Parlament je odmítl ratifikovat, smlouvy zůstaly jen na papíře a o jejich naplnění si mohl Ross Oktrojíček nechat zdát.

Mezitím Jitka dokončila obsazení sociálních úřadů a plnou vahou se vrhla na média. »Převzala« většinu osazenstva redakcí novin, obsadila rozhlas a zaměřila se na televizi. Naši Českou obsadila jako první, pak se vetřela na místa šéfredaktorů i do soukromých televizí. Občas »převzala« i některého lživého reportéra a nenápadně tak měnila směřování českých médií.

Už se také, jako já, tolik nehrozila »přebírání« darebáků. Jakmile přistoupila na moje stanovisko, že lživá media škodí víc než nespravedliví soudci, nelitovala darebáky ani lháře. Bylo jen třeba, aby redakce obsazovala odshora. Většina redaktorů i reportérů lhala, aby se zalíbila šéfům, nebo z obavy o své dobře placené místo. Jakmile se požadavky šéfů změnily, s ulehčením si vydechli, začali sekat dobrotu a informovat lidi podle pravdy.

Neprošlo to ale hladce. Jakmile média začala informovat pravdivěji, ozvaly se potrefené husy. Jednak to byly postižené partaje, které jsem ještě neměl pod kontrolou, nejvíc protestů však přišlo z Brusele a z amerického velvyslanectví.

Americký velvyslanec si pozval prezidenta Oktrojíčka na kobereček a snažil se ho sprdnout jako mazák bažanta. Oktrojíček v tom byl ale nevinně. Vždyť se tak snažil vyhovět! Jenže média na něho očividně kašlala i když si pozval na Hrad redaktory a snažil se tam na ně přenést všechny výčitky, které předtím sám schytal, redaktoři ho jen tiše vyslechli, pokývali hlavami, ano, budeme hlásat pravdu... a hlásali ji dál. Jenže Oktrojíček si tu pravdu představoval jinak! A běda, když to nebyla »jeho« pravda!

Samozřejmě se brzy ozvali i vlastníci. Také jejich představy byly jasné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej! A když nebudeš zpívat tu naši, poletíš na hodinu!

Jenže teď se jim jejich vlastní média vzbouřila. Po telefonu s redaktory nehnuli a když se na ně vypravili osobně, odcházeli z takového setkání s úplně jinými názory. Pochopitelně, vždyť už to nebyli oni. Pravda, média je většinou přestala kritizovat, ale nebylo to tím, že by se jich zalekla, spíš tím, že se potrefení rychle polepšili a nebylo co kritizovat.

Utichala také kritika z Brusele. Postupně jsem »přebíral« všechny, kdo se stavěli proti současnému vývoji v Čechách, a souběžně s tím se kupodivu zlepšovaly i poměry v Evropě.

Nejvíc starostí mi ovšem dělalo americké velvyslanectví. Až jsem se jednoho dne řádně namíchl a »převzal« i amerického velvyslance. Já ti dám, škodit jako liška v kurníku!

Dobře jsem ale tušil, že to neprojde jen tak. Americký velvyslanec přestane v Čechách škodit, jenže to je jen loutka, jeho loutkovodiči ho nejspíš odvolají, až nebude pracovat podle jejich představ. Navíc jsem rychle zjistil, že je celé velvyslanectví doslova prošpikované agenty s nezávislým školením, schopnými samostatné práce. Velvyslanec věděl i o přísně tajných akcích. A jakoby to nestačilo, chodili sem neuvěřitelně ochotní lidé, nabízející se ke kdejaké špatnosti. Mezi Čechy bylo kolaborantů vždycky víc než dost!

Ano, diplomat je čestný člověk, povolaný do služeb vlasti, aby jejím jménem sprostě lhal. A kdyby jen lhal! Diplomatická imunita chrání i před trestem za vraždu! Postižený stát sice může prohlásit viníka za osobu nežádoucí, jenže tím ho nepotrestá. Místo něho přijde stejný, ne-li horší grázl, a vlastní diplomaté se stanou ihned terči stejných, ne-li horších protiakcí. Vypovězení diplomata je dvojsečná zbraň, přinášející více škod než užitku. Jenže nejvíc mi může pomoci gauner odvolaný vlastními. S jeho tělem bych se mohl dostat do hadího hnízda! A jeho náhradník také dlouho nevydrží. Stačí pár dalších »převzatých«, aby si na nás žádný další gauner nevyskakoval. Protitah proti tomu zatím ještě nenašli.

Doufám, že ani nenajdou.


„Podívejte se,“ tvrdil jsem. „Barák je totálně na odpis. Kdyby byly stěny z poctivých cihel, stály by za rozebrání na materiál, ale ty stěny jsou z volně lámaného kamene na maltu, když to rozeberete, dostanete hromádku placatého kamení. Zbytečná práce s bouráním.“

„Ale proč to tedy chcete koupit?“ ptala se mě bývalá dcera nedůvěřivě.

Bývalá dcera! Zvykal jsem si na ta absurdní slovní spojení, ale nezbylo mi nic jiného. Jsem přece nebožtík! A jako Slávek nabízím svým bývalým potomkům za totálně spálený dům jejich rodičů jen asi trojnásobek ceny stavební parcely.

Chápu, je to pro ně málo, zejména když se o to ještě musí dělit. Ale na druhou stranu jim nemohu nabízet tolik jako za obyvatelný dům, to by vzbudilo ještě větší podezření. Dost na tom, že dostanou od pojišťovny za spálený dům pojistku, z konta svých rodičů důchodců navíc zdědili velice slušné peníze, které jsem tam po jejich zpopelnění ještě trochu dosypal. Antonín s Jitkou žili celý život skromně, takže se tak vysokým úsporám nikdo na soudu nedivil. A bodejť bych se jako soudce divil, když jsem měl lepší přehled než moji dědicové!

Oslovil jsem je jako soused Slávek po skončení dědického řízení a v restauraci naproti soudu jsme obchod dohodli. Nejvíc peněz dostanou od pojišťovny, k tomu poměrně slušné peníze ode mne za parcelu »se vším, co se na ní nachází«. Zdůrazňoval jsem, že jako soused dobře vím, co tam zůstalo. Vyjmenoval jsem jim požárem nedotčené, byť již trochu starší ovocné stromy, zahradní nářadí v kůlničce na horním konci sadu a ukázal jsem jim »místně obvyklé ceny« za pozemky ve vesnici, aby viděli, že je tím trojnásobkem opravdu nechci okrást. Když se mě ptali, co vlastně chci s parcelou dělat, ujistil jsem je, že využiji odlehlost spáleniště od ostatních domů vesnice a vzadu za sadem postavím včelín. Obnovovat chalupu nebudu, jako ji nechtějí obnovovat ani oni sami. Kdybych chtěl stavět dům, bylo by jednodušší stavět »na zelené louce« než se zdržovat demolicí. Tu sice tak jako tak zařídím, ale nechám trosky jen přejet buldozerem, aby spáleniště nehyzdilo obec. Trojnásobek ceny jim nabízím jen jako bývalý kamarád jejich rodičů. Sám je lituji, jak náhle zemřeli.

Vypadalo to rozumně, takže jsme si plácli. Sepsali jsme před notářem smlouvu, kterou jsem jako notář nabídl zařídit i na katastrálním úřadu, čímž se naši potomci od památky nás svých rodičů úplně odtrhli. Spokojenost byla na obou stranách. Potomci získali po rodičích především peníze, jako Slávek jsem se stal majitelem parcely »se vším, co se na ní nachází«, tedy se spáleništěm a se studnou, obsahující veškeré české zlato, které vrátím do České Národní banky, až se Čechy stanou skutečně nezávislou zemí. Studna překrytá hlínou mezitím zarostla trávou a nikdo kromě mě neměl o jejím obsahu nejmenší tušení.

Jednou se snad vláda věcí tvých do tvých rukou navrátí, lide Český!

A čím dřív, tím lépe!

 


Zpět Obsah Dále

12.07.2018 08:15