Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tamara

Moje výzkumná laboratoř se zaměřila hlavně na detekci.

Na počátku své složené existence jsem narazil na lékařský poznatek, že elektroencefalogram mozku složené bytosti jeví příznaky velkého epileptického záchvatu, zvaného »grand mal«. Naštěstí se to projevilo jen na citlivém lékařském přístroji a proti tomu byla snadná pomoc, vyhýbat se tomuto vyšetření. A bylo to tím snadnější, čím byly mé »hlavy« zdravější. Mimozemská regenerace se ukázala jako silnější než nemoci, takže mi příliš časté lékařské vyšetřování nehrozilo a asi bych na to zapomněl.

Naše čtení myšlenek však způsobilo, že jsme údajně »strašili dyabli«. Upozornilo to na nás triglavy a výsledkem byla šestinásobná smrt, mimo jiné i našich základních »hlav«.

Znamenalo to, že jsme během čtení myšlenek museli vysílat něco, co se dalo zachytit i na dálku. Trochu to odporovalo obecně oblíbeným představám, že bioproudy v mozku jsou tak slabé, že je problém je zachytit a i to jen díky citlivým sondám, umístěným přímo na hlavě. Ano, ale když to je možné, pak se na to musí jinak. Rezonance je věc značně ošidná. Na začátcích radiového vysílání nastal velký boj o dlouhé a střední vlny, které se dokáží šířit na dálku a čím jsou delší, tím snáze se »ohnou« a sledují zakulacení zemského povrchu. V oblasti dlouhých a středních vln ale nastala taková tlačenice, že se státy dohodly o přidělování jednotlivých kmitočtů, které pak ostatní nesměli používat.

Na radioamatéry pak zbyly jen krátké vlny, které se kolem zakřivení zemského povrchu ohnout neumí a mají tedy dosah jen od obzoru k obzoru. Nikdo o ně proto nestál.

Radioamatéři ale zjistili, že při zvýšené citlivosti přijímačů mohou signál těchto vln zachytit i na opačné straně světa. Vyvstala ovšem otázka, jak je to možné?

Tak přece objevili ionosféru, oblast ionizovaného vzduchu, rozprostírající se ve velké výšce kolem zeměkoule a účinkující jako zrcadlo, odrážející radiové vlny zpět k zemi. Krátké vlny měly dobrou schopnost odrazů, odrážely se i od povrchu Země, takže se po několika odrazech ionosféra-Země-ionosféra-Země dostaly i k protinožcům. Problém byl jen v tom, že je každý odraz zeslabil, ale to se dalo dohonit zvýšenou citlivostí. Nebyl to ale úkol pro obyčejnou »krystalku« a to tenkrát způsobilo obrovský rozmach elektronek. Něco podobného se stalo později během studené války v Evropě.

Již za druhé světové války vyvstal úkol zjišťovat a zaměřit letadla, přinášející lidem nebezpečí v podobě nákladů bomb. První radary byly jednoduché, ale časem je lidé vylepšovali. Úkolem bylo zjistit čím dál menší a menší letící předměty na větší a větší vzdálenosti. Radarové vlny se o ionosféru neodrážejí, ani se neohýbají, a zvyšování dosahu se dosahovalo zvyšováním výkonu vysílačů a citlivosti přijímačů. Dostalo se to tak daleko, že letecký radar dokáže na půl kilometru spolehlivě upéci zajíce a manipulace se zapnutými radary je nemožná bez ochranných obleků z jemné kovové síťoviny s funkcí Faradayovy klece. Když výkonný radar »olízne« město, způsobí často obyvatelům těžké zdravotní problémy a protože jde zpravidla o vojenské radary, zdravotní problémy se sveřepě utajují.

A pak se v Čechách objevil poněkud zvláštní radar. Nazvali ho zpočátku Tamara, pak to sice přejmenovali, ale účinky byly prostě nečekané. Tamara nevysílala smrtící radarové paprsky a nedala se proto zjistit, jako dosavadní radary. Zato měla celou soustavu přijímačů, kterými zachycovala ze svého okolí co nejvíc radiového šumu. Klíčem bylo vyhodnocení koincidence signálů. Tamara pečlivě měřila nepatrná časová zpoždění, se kterými tyto signály zachycovaly různé antény. Vyhodnocováním koincidence zaměřovala cíle s tak udivující přesností, že se odborníkům tajil dech. Operátoři tamar dokázali nejen zaměřit létající předměty, ale navíc určovali i jejich charakteristiky, takže mohli podle toho určit nejen že v daném prostoru vůbec něco letí, ale dokonce i typ letadla. Nejhorší pro radarové odborníky Západu bylo, že tamara bezpečně nalézala a určovala i nejdražší »neviditelné« letouny, zkonstruované, aby odrážely co nejméně signálu nepřátelských radarů. Měly být »neviditelné« - ale ne pro tamaru. Tamara nic nevysílala, takže jí nevadilo, že to »neviditelná letadla« neodráží. Místo toho využívala jejich vlastní, i když mnohem slabší radiové šumy. A navíc se vysmívala nákladnému rušení. Nebyl totiž pro ni problém odečíst rušící zdroj ode všech signálů, čímž ve výsledku zůstalo jen to, co tam bylo navíc.

Elektromagnetické vlny vytvářejí elektromotory leteckých čerpadel paliva i různé další spotřebiče. Magnetohydrodynamický jev je zdrojem elektromagnetického šumu tryskových motorů, klasické motory mají elektrické zapalování, takže beze zdroje šumu jsou ve vzduchu jedině neřiditelné balóny a bezmotorové větroně, pokud v nich nejsou mobilní telefony nebo vysílačky. Tyto prostředky nemají z vojenského hlediska žádný význam.

Pravda, co opravdu nic nevysílá, je pro tamary neviditelné. Ale i to je vlastně výhoda. Tamaru nespletou falešné odrazy od letících ptáků a do té doby obvyklá metoda rozhození tisíců staniolových proužků, jejichž radarový odraz bezpečně překryje i velká letadla, pro ni neznamenala nic, vůbec nic.

Když Češi vstupovali do organizace NATO, chtěli se vojenští představitelé pochlubit do té doby tajnými údaji svých super letadel. A málem utrpěli šok, když jim Češi s úsměvem řekli, že to všechno dávno vědí a navíc jim ukázali i podrobnosti, jaké se z radarů v žádném případě zjistit nedaly. Například počty elektromotorů v každém letadle, zda mají jednoduché či zdvojené řídící okruhy kormidel... odborníci se zkrátka chytali za hlavu. To všechno dokázala nevelká banda výzkumníků v Pardubicích s tak mizernými platy, že mohli závidět i uklízečkám amerických tajných armádních laboratoří!

Myšlenka odečítání rušivých signálů a využití koincidence mě samozřejmě zaujala. Telepatický signál emitovaný lidským mozkem je o pár řádů nižší intenzity než elektromagnetický šum elektromotoru leteckého palivového čerpadla, ale nahradí to vyšší citlivost přijímačů. Výhodou je, že telepatie nemá nic společného s elektromagnetismem, takže ji elektromagnetický šum neruší, ani ji nemůže zahltit. Šíří se rychleji než světlo a časová koincidence je příliš nepatrná, ale využil jsem poklesu intenzity telepatického šumu se čtvercem vzdálenosti. Srovnáním měření z více bodů se dá potom spočítat směr i vzdálenost.

Telepatie je jen méně známý přírodní jev. Slabě ji vysílají i bytosti, které ji samy nedovedou využít. Tím se do jisté míry vysvětlují i případy slabé spontánní telepatie, kdy matka vnímá na dálku smrt svého dítěte a někdy i jen ohrožení, umožňuje to čtení myšlenek, kdy se přírodní telepatie rezonančním působením vybudí a znásobí okolní umělou.

První model »mozkové tamary« zobrazoval člověka jako jasně svítící bod, čím bližší, tím jasnější. Objevili jsme se tak nejen my, ale i ostatní lidé, jenže ti zářili méně, měli barvu do červena a dali se i snadno odfiltrovat. Slabší obrazy zvířat se daly za hranicí deseti metrů ignorovat úplně. Brzy mě také napadlo podložit obraz internetovou mapou, ale to byla čistě softwarová záležitost.

Antény musí být uspořádané do sítě. Začínají měřit od rovnostranného trojúhelníku, ale teprve od pětiúhelníku poskytují poměrně slušný přehled. A na rozdíl od čtení myšlenek zobrazují i objekty vně antén. Sedmiúhelník o průměru opsané kružnice sto metrů má podle terénu dosah třicet až padesát kilometrů. Hory trochu stíní a rozmazávají obsah, ale zobrazují se i lidé za nimi, za překážkami a pod zemí.

»tamara« sama nic nevysílá...


Po Evropě začala jezdit naše devítičlenná pátrací komanda. Komplex tvořilo vždy sedm antén vestavěných do motocyklů, vyhodnocoval je notebook v pojízdném karavanu. Sedm »hlav« řídilo motocykly, dva jeli v karavanu, kde v noci všech devět přespávalo. Byli tak zcela nezávislí na síti hotelů a nocleháren. V Bulharsku a Rumunsku byly oblasti, kde to tak bylo nutné, ale bylo lépe nenechávat za sebou stopy ani v civilizovaných krajích.

Začal jsem na čáře Baltické moře - Jadran, dlouhé bezmála tisíc kilometrů. Komando pokrylo kruh o průměru sto kilometrů, takže jsme v první fázi potřebovali deset komand. S postupem na východ se tato čára prodlužovala a zakrátko byla dvojnásobně dlouhá, takže jsem musel obětovat sto osmdesát lidí rozdělených do dvaceti komand.

Nemohl jsem na to nasadit soudce ani poslance, šetřil jsem i podnikatele, kterým by se v jejich nepřítomnosti rozpadl podnik, což by odnesli i nevinní zaměstnanci, Zbýval mi sice nadbytek »hlav«, ale všechny nebyly použitelné. Například co s černochy a Vietnamci? »Získal« jsem je při rozprášení drogových mafií, jenže nemělo smysl posílat je jako špiony do míst, kde by jejich vzhled na první pohled prozrazoval, že tam nepatří. Černochů jsem měl naštěstí jen hrstku. V Čechách jich není tolik a při obchodování s drogami jsem jich mnoho nenachytal. Vietnamců se v drogách namočilo víc, ale nemohl jsem je posílat ani do Rumunska! Tam by působili nápadně jako papoušci v prázdné tělocvičně. S Cikány zase měli na mnoha místech Evropy špatné zkušenosti a odlišnost »mých« by prostě nepochopili. A musel jsem také škrtnout starší pány. Byli to sice darebáci, ale taková výprava už pro ně nebyla. Jízda na motocyklu v nepohodě je pro mladší. Nejvhodnější byli ti, kdo předtím nikde nepracovali a zabývali se zločinem, drogami a vydíráním, nebo zaměstnanci bezpečnostních agentur, kteří si pletli Čechy s divokým Západem a s džunglí. Právě zde byla spousta zdravých a fyzicky výtečně vybavených jinochů, ideál motorkářů...

Naštěstí jsem začal na poměrně úzkém místě Evropy a další komanda jsem doplňoval až když se mi »fronta« patřičně natáhla.

Všechno záleželo na tom, jestli se triglavové projevují vyšší aktivitou mozku jako my. Utěšoval jsem se, že je to víc než pravděpodobné. Jak jinak by mohli objevit oni nás?

Uvidíme!


Mezitím jsem pokračoval i v tažení v Bruseli a očekával jsem, kdy Američané odvolají svého velvyslance v Praze, neboť se neangažoval v nátlaku na neposlušnou českou vládu. Až se v jeho těle dostanu do Washingtonu, to nastane frmol! Uvažoval jsem, kolik dalších »hlav« musím »převzít«, i když se omezím na vlivné špičky a nebudu si všímat malých ryb, drogových dealerů a vyděračů. Nebude to jednoduché a nevyhnu se zbavování nepotřebných »hlav« v Čechách. Zbavit se jich je snadné, ale co si počít s tolika mrtvolami? Takové množství sebevražd bude nutně podezřelé.

Nač si ale držet ty nejméně užitečné? Pravda, pomohl jsem jejich sousedům už tím, že jsem je odstranil z jejich blízkosti, co nejdál od jejich působiště. Koupil jsem velký panelák, původně určený k demolici, dal jsem opravit co bylo třeba a problémové »hlavy« jsem tam sestěhoval. Nemělo smysl ponechávat je na místě. Chovali se teď sice vzorně, ale jejich dosavadní sousedé by tak náhlému napravení nevěřili a jejich dosud nedopadení šéfové by je navíc považovali za zrádce, které je třeba patřičně ztrestat.

Ačkoliv byl panelák vlastně velikou věznicí, chyběly tam mříže a dozorci, neboť mé »hlavy« dozor nepotřebují. Využíval jsem je zatím ke sledování internetu a k výzkumu, ale musel jsem je živit. i když jsem si to usnadňoval společnou jídelnou. Nákupy jsem pro ně musel také zařizovat jinými »hlavami«. Důležité ale bylo, že je mohu kdykoliv obětovat.

Které ale obětuji nejdřív? Vietnamce nebo Cikány?

Způsob obětování méně důležitých »hlav« byl poměrně snadný. Až to bude potřeba a opět dosáhnu stropu, spolkne určená oběť želatinovou ampulku s cyankáli. Celá vyčleněná skupina pak dopraví tělo do připraveného squotu, kde zopakuje akci už jednou úspěšně provedenou. Všichni se bezbolestně ampulkami otráví a poslední z nich dům zapálí. Povedlo se to poprvé, aniž by vzniklo podezření, proč to nezopakovat? Pravda, v poslední době v Čechách rapidně ubývalo bezdomovců, lidem se začalo dařit, nezaměstnanost klesala a přitom byly Čechy po dlouhé době »bezbřehé svobody« a iluze »demokracie« opět soběstačné nejen v zemědělské produkci, ale i ve většině průmyslu, nicméně skupinky bezdomovců se ve větších městech pořád držely. Kdo mezi ně jednou zapadl, dalo mu velkou práci vrátit se mezi lidi.

Minulé vlády byly pro Čechy příliš destruktivní, než aby se to dalo snadno napravit. A já už jsem neměl dost volných »hlav«, abych se tím mohl zabývat.

Ponechal jsem to Jitce, jenže ta měla zatím »hlav« málo a nemohla se tomu věnovat plošně. Podnikla pokusy v menších městech, kde se jí podařilo úplně ovládnout sociální úřady a mohla experimentovat, výsledky měla slibné, ale byly to jen první vlaštovky.

A jedna vlaštovka jaro nedělá.


Triglav byl bůh starých Slovanů.

Takže jsem si představoval, že ho budu hledat především v oblastech, kde se kdysi vyskytovali staří Slované. Mělo tam být především dobře chráněné obydlí, zařízené ještě před třemi tisíci lety mimozemšťany. Neočekával bych, že je triglavové stěhovali po Evropě, nebo dokonce mimo. Jenže ta oblast byla velice rozsáhlá, od Čech až po Ural. A byl jsem překvapený, když moje komanda na triglavy skutečně narazila.

Pravlast Slovanů

Pravlast Slovanů

Podle archeologů se pravlast Slovanů nacházela na místě tehdejší Kijevské Rusi, neboli v dnešní Ukrajině. Odtud se měli šířit západním i východním směrem. Tam někde by snad mělo být jejich hlavní doupě. Jenže jsem na ně narazil mnohem blíž od Čech. A aby to nebylo jednoduché, narazil jsem na ně hned na více místech, poměrně od sebe vzdálených.

První místo, kde je mé komando objevilo, bylo ve městě Lublani neboli Ljubljaně ve Slovinsku nedaleko od Jadranu. Tamara je našla a bezpečně odlišila od lidí i od nás. Na obrazovce je zobrazovala jasnou bleděmodrou barvou. Zaradoval jsem se ale předčasně. Vzápětí je moji průzkumníci objevili tisíc kilometrů odtud, v hlavním městě Polska Varšavě.

V Lublani jsem zaměřil dvanáct triglavů. Dva z nich seděli ve vládě, ostatní jim pomáhali v místní televizi a v novinách. Ovšemže jsem tam své komando zdržel, ale zjistil jsem jen jedno.

Bůh Slovanů Triglav mezi nimi nebyl.

Triglavů tedy bylo více a ti v Lublani žili normálně mezi lidmi, nikdo z nich nesídlil v nějakém kromobyčejném sídle. Znamená to, že jich bude celkově víc, než jsem se obával.

Krátce poté jiné komando dorazilo na dosah od Varšavy, kde bylo triglavů ještě víc. Všichni měli významný podíl na současné moci. Někteří seděli v Polském Sejmu, jiní je jistili na pozicích šéfredaktorů významných médií.

Bůh Triglav nebyl ani tam.


Pokus o loupež jednoho motocyklu mi dovolil »převzít« pár místních darebáků přímo ve městě Lublani. Byla to organizovaná banda, ale na mě tvrdě narazila. Nebyl to asi dobrý nápad krást motocykl s vestavěnou anténou, který šest jiných motocyklů kdykoliv zaměří s přesností půl metru na sto kilometrů.

Poprvé jsem také použil své nové zbraně. Pořídil jsem si malé plastikové vzduchové pistolky. Vypadaly jako dětské hračky na diabolky, měly dostřel sotva padesát metrů. Diabolky jsem si sám upravoval. Prorazil jsem je odzadu dopředu špendlíkem špicí vpřed. Hrot jsem pilníčkem trochu zdrsnil, aby na něm lépe ulpěl sekret onciku a dostal se tak i skrz běžnou látku pod kůži oběti. Na neprůstřelné vesty to nestačilo, ale ani policejní těžkooděnci nemají dokonale chráněné ruce a nohy.

Nebyl jsem tedy bezbranný ani když mě zaskočili v úzké uličce Lublaně a s namířenou pistolí mi nařídili postavit se čelem ke zdi. Mohl bych jim prostě zmizet, ale bylo lépe předstírat, že mě mají v hrsti a vyřídit si to s nimi, až na mě přestanou mířit. Naštěstí jim šlo o motorku a loupež se proto vyvíjela podle mého. Jakmile naskočili, motor zařval a začali se v úzké uličce otáčet, otočil jsem se také a vystřelil po nich dvě diabolky. Nejprve na řidiče, dokud byli ke mně bokem, pak odzadu i na toho druhého. Loupežníci neujeli ani dvě stě metrů a měl jsem je oba. Vrátili se k mému průzkumníkovi, který již oncikem smáčel hroty dalších diabolek.

Ti dva měli v hlavě celou síť lupičů, terorizujících město. Motocykly kradli spíš příležitostně, nejčastěji vytrhávali ženám kabelky, ale nepohrdli ničím. »Převzal« jsem je a protože neměli onciky, věnoval jsem jim pár svých vzduchových pistolek.

Napuštění potřebných diabolek se účastnili všichni moji průzkumníci v Lublani, čekal jsem totiž větší spotřebu té zdánlivě neškodné munice a nemýlil jsem se. Banda byla rozsáhlejší než jsem čekal, neboť ani všichni její členové neznali všechny ostatní. Strukturu bandy znali jen bossové a teprve když jsem »převzal« i je, mohl jsem se kochat tím mistrovsky zpracovaným »dílem«.

Nejhoršími jejich zločiny byly únosy lidí. Prováděli je vždy na objednávku a unesené předávali v odlehlé policejní stanici policistům. Spolupráce těch darebáků s policií dávala tušit, že to není obyčejný zločin a v hlavě mi bliklo varovné světélko. Zdálo se, že oběťmi únosů jsou lidé nepohodlní současnému režimu. Záhadně mizící příslušníci opozice obvykle naznačují, že se do zločinů zapojuje vládní moc. A tu v Lublani zastupují triglavové! Musel jsem proto zvýšit ostražitost, abych se omylem nepokusil »převzít« triglava. Tušil jsem, že to nepůjde.

Jenže i po důkladném zaměřování mi vyšlo, že v policejní stanici, kam mizí opoziční lidé, jsou jen běžní policisté, žádný triglav. Stanice zdánlivě nevybočovala z ostatních. Naštěstí jsem si pamatoval tváře těch, kdo od únosců přebírají »zásilky«. Jejich poslední únos mi posloužil jako důvod k »převzetí« všech únosců i policistů, kteří se toho nechutného »obchodu« účastnili.

Policejní stanice nevybočovala z řady ostatních opravdu jen zdánlivě. Od ostatních se lišila tím, že měla v podzemí prostory, vybavené jako mučírna.

Ze vzpomínek »převzatých« policistů jsem se dozvěděl, že tuto »vymoženost« zaváděli kdysi Američané, aby mohli mučit srbské zajatce. Měli jich jen pár, většina jejich akce proti Srbsku se odehrávala ze vzduchu, ale později zažila mučírna obrovskou konjunkturu. Američané sem vozili zajatce z Afghánistánu a pak i z Iráku. Zdejší zdi by mohly vyprávět! Když se pak ve světě používání tajných mučíren provalilo, Američané si vězně odvezli a vrátili objekt Slovincům, kteří zde mučili unesené představitele opozice a snažili se vypáčit z nich jména dalších opozičníků. Ve Slovinsku si opozice navykla pracovat v utajení, jít otevřeně proti vládě bylo příliš nebezpečné. Jenže ani v konspiraci to neměli jednoduché.

Když policisté narazili na zvlášť psychicky silného zajatce, kterého nedokázali zlomit běžnými prostředky, přivolávali si na špinavou »práci« šestici tajemných vyšetřovatelů. »Pracovali« zásadně beze svědků, nesnesli ani policisty, kteří se na mučení zajatců vyžívali přímo sadisticky a po jejich »výslechu« zůstala v mučírně jen další mrtvola.

Tak končili všichni, státní moc si zřejmě nemohla dovolit prozrazení, co se pod pláštíkem běžné policejní stanice odehrává, ale ti, ze kterých tajemství dostali policisté, zemřeli až když se potvrdilo, že vypovídali pravdu. Oběti mučení se často snažily svést své katy na falešnou stopu, jenže v tom případě se mučení opakovalo a málokdo dokázal klamat s vědomím, že ho čeká další kolo. Pravdivou výpovědí si vyslýchaní zajistili jen rychlý konec muk, i když ani ten nebyl bezbolestný.

Vládní vyšetřovatelé zabíjeli vyslýchané už při výslechu.

A kupodivu se jim nikdo neodvážil lhát nebo něco zatajit. Dozvěděli se vždycky všechno, co jejich oběť věděla, do poslední podrobnosti, ovšem za cenu její smrti.

Šestice vládních vyšetřovatelů! Ta podrobnost mě okamžitě naježila. Vše ukazovalo na triglavy, šlo jen o to, zda budou dva, nebo se jich na tom podílí víc? Bůh starých Slovanů mi tvrdil, že ke čtení myšlenek musí být nejméně dva a spokojil se zabitím šestice našich »hlav«. Zřejmě se domníval, že to stačí.

Dobrá - uvidíme!

Síť místních banditů a mafiánů jsem zdaleka »nepřevzal« celou. Pár menších ryb jsem nechal na pokoji, obával jsem se, abych příliš rychle nedošel ke svému stropu. Rozhodl jsem se teď jednoho z »nepřevzatých« použít jako oběť.

Samozřejmě se chlapík bránil jako lev a musel jsem ho dokonce omráčit. Když se probral za mřížemi a zřejmě poznal známého policistu, začal opět vyvádět, že je to trapný omyl, on přece není protistátní živel a s místními policisty se zná! Pravda, pamatoval jsem si ho, ale teď jsem to k jeho hrůze zapřel. Připoutal jsem ho v mučírně k velkému železnému kruhu uprostřed podlahy a zatímco zajatec šílel hrůzou, zavolal jsem si na pomoc »vládní komando« jako když policisté narazili na některého nezdolného jedince.

Zakrátko přijela vládní limuzína a vystoupilo šest hrozivých mužů v černých oblecích. Bez pozdravu zamířili do dveří policejní stanice a jako vždy k tajným schodům do podzemí. Bylo vidět, že to tu znají, do mučírny ale nedošli. Dole v chodbě mezi nimi vybuchl těžký obranný granát a co nedokázaly litinové střepiny, dokončilo pár dávek z policejních samopalů. Musel jsem co nejvíc využít momentu překvapení, aby nestačili použít své zbraně. Bylo by hloupé předpokládat, že sem přišli neozbrojeni.

Během dvou vteřin leželo všech šest ve vlastní krvi a já jsem si mohl oddychnout. Možná žijí celé tisíce let, ale nejsou nesmrtelní. A ani triglav nepřežije průstřel hlavy!

Ohledal jsem je jen zběžně. Především mě zajímal jejich oncik, ale žádný neměli. Že by se nemohli touto cestou množit? Anebo to dělají jinak? Polovinu triglavů se mi sice podařilo zabít, ale dalších šest jich ve městě zůstalo. Musel jsem se rychle zbavit mrtvol, dříve než na ně někdo přijde. Kupodivu byla i na tohle policejní stanice dobře vybavená.

A zatímco nahoře nebylo nic slyšet, dole moje »hlavy« zapínaly plynové hořáky malé kremační pece, kde ze šestice úctyhodných mužů zakrátko zůstala jen hromádka popela.

Musel jsem jednat rychle a bezohledně, nesměl jsem jim dát sebemenší šanci. Nemohl jsem riskovat, že proti mně použijí ohnivou zbraň, jakou mě zpopelnil bůh Slovanů Triglav.

Jen jsem litoval, že on sám mezi nimi nebyl.

Zřejmě bude jinde...

 


Zpět Obsah Dále

20.08.2018 12:23