Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tamara

Moje výzkumná laboratoř se zaměřila hlavně na detekci.

Na počátku své existence jsem narazil na lékařský poznatek, že elektroencefalogram mozku složené bytosti jeví příznaky velkého epileptického záchvatu, zvaného »grand mal«.

Naštěstí se to projevovalo jen na citlivém lékařském přístroji a pomoc proti tomu byla snadná - vyhýbat se tomuto vyšetření. A bylo to tím snadnější, čím zdravější byly všechny mé »hlavy«. Mimozemská regenerace se přitom ukázala jako silnější než nemoci, takže mi příliš časté lékařské vyšetřování nehrozilo a postupně jsem na to zapomínal.

Naše čtení myšlenek však způsobilo, že jsme údajně »strašili dyabli«. Upozornilo to na nás triglavy a výsledkem byla šestinásobná smrt, mimo jiné i našich základních »hlav«.

Znamenalo to, že jsme během čtení myšlenek museli vysílat něco, co se dalo zachytit i na dálku. Trochu to odporovalo obecně oblíbeným představám, že bioproudy v mozku jsou tak slabé, že je problém vůbec je zachytit a i to jen díky velice citlivým sondám, umístěným přímo na hlavě.

Ano, ale když to je možné, pak se na to musí jinak. Rezonance je věc značně ošidná. Na začátcích radiového vysílání nastal velký boj o dlouhé a střední vlny, které se dokáží šířit na dálku a čím jsou delší, tím snáze se »ohnou« kolem zakulacení zemského povrchu. Jenže v oblasti dlouhých a středních vln nastala taková tlačenice, že se státy dohodly o přidělování jednotlivých kmitočtů, které pak ostatní nesměli používat.

Na radioamatéry zbyly krátké vlny, které se kolem zakřivení zemského povrchu neumí ohnout a mají tedy dosah jen od obzoru k obzoru. Nikdo o ně proto nestál.

Radioamatéři ale zjistili, že při zvýšené citlivosti přijímačů mohou signál těchto vln zachytit i na opačné straně světa. Vyvstala ovšem otázka, jak je to možné?

Tak byla vlastně objevena ionosféra, oblast ionizovaného vzduchu, rozprostírající se ve velké výšce kolem celé zeměkoule a účinkující jako zrcadlo, odrážející radiové vlny zpět k zemi. Krátké vlny měly dobrou schopnost odrazů, odrážely se i od povrchu Země, takže se po několika odrazech ionosféra-Země-ionosféra-Země dostaly i k protinožcům. Problém byl jen v tom, že je každý odraz zeslabil, ale to se dalo dohonit zvýšenou citlivostí. Nebyl to ale úkol pro obyčejnou »krystalku« a právě to tenkrát způsobilo obrovský rozmach elektronek.

Něco podobného se stalo později během studené války v Evropě.

Již za druhé světové války vyvstal úkol zjišťovat a zaměřit letadla, přinášející lidem nebezpečí v podobě nákladů bomb. První radary byly poměrně jednoduché, ale časem je lidé vylepšovali. Úkolem bylo zjistit čím dál menší a menší letící předměty na větší a větší vzdálenosti. Radarové vlny se o ionosféru neodrážejí, ani se neohýbají, a zvyšování dosahu se dosahovalo zvyšováním výkonu vysílačů a citlivosti přijímačů. Dostalo se to tak daleko, že letecký radar dokáže spolehlivě upéci zajíce na půl kilometru a manipulace se zapnutými radary je nemyslitelná bez ochranných obleků z jemné kovové síťoviny s funkcí Faradayovy klece. Když výkonný radar »olízne« město, způsobí velice často obyvatelům těžké zdravotní problémy a protože jde o vojenské radary, zdravotní problémy se sveřepě utajují.

A pak se v Čechách objevil poněkud zvláštní radar. Nazvali ho zpočátku Tamara, pak to sice přejmenovali, ale účinky byly prostě nečekané. Tamara nevysílala smrtící radarové paprsky a nedala se proto zjistit, jako dosavadní radary. Zato měla celou soustavu přijímačů, kterými zachycovala ze svého okolí co nejvíc radiového šumu. Klíčem bylo vyhodnocení. Tamara pečlivě měřila koincidenci signálů, neboli nepatrná časová zpoždění, se kterými tyto signály zachycovaly její různé antény. Vyhodnocováním koincidence zaměřovala cíle s tak udivující přesností, že se radarovým odborníkům tajil dech. Operátoři tamar brzy dokázali nejen zaměřit létající předměty, ale navíc určovali i jejich charakteristiky, takže mohli podle toho určit nejen že v daném prostoru vůbec něco letí, ale dokonce i typ letadla.

Nejhorší pro radarové odborníky Západu bylo, že tamara bezpečně nalézala a určovala i nejdražší, takzvaně »neviditelné« letouny, pečlivě zkonstruované, aby odrážely co nejméně signálu z nepřátelských radarů. Měly být »neviditelné« - ale ne pro tamaru.

Tamara nic nevysílala, takže jí nevadilo, že »neviditelná letadla« nic neodrážejí. Místo toho využívala jejich vlastní, i když mnohem slabší radiové šumy. A navíc se jen vysmívala nákladnému rušení. Nebyl totiž pro ni problém odečíst rušící zdroj ode všech signálů, čímž ve výsledku zůstalo jen to, co tam bylo navíc.

Elektromagnetické vlny vytvářejí elektromotory leteckých čerpadel paliva i různé další spotřebiče. Magnetohydrodynamický jev je zdrojem elektromagnetického šumu tryskových motorů, klasické motory zase mají elektrické zapalování, takže beze zdroje šumu mohou být ve vzduchu jedině neřiditelné balóny a bezmotorové větroně - pokud v nich nejsou mobilní telefony nebo vysílačky. Tyto prostředky však nemají z vojenského hlediska žádný význam.

Pravda, co opravdu nic nevysílá, je pro tamary neviditelné. Ale i to je vlastně výhoda. Tamaru nespletou falešné odrazy od letících ptáků a do té doby obvyklá metoda rozhození tisíců staniolových proužků, jejichž radarový odraz bezpečně překryje i velká letadla, pro ni neznamenala nic, vůbec nic.

Když Češi vstupovali do organizace NATO, chtěli se vojenští představitelé pochlubit do té doby tajnými údaji super letadel. A málem utrpěli šok, když jim Češi s úsměvem řekli, že to všechno dávno vědí a navíc jim ukázali i další podrobnosti, jaké se z radarů v žádném případě zjistit nedaly. Například počty elektromotorů v každém letadle, zda mají zdvojené nebo jednoduché řídící okruhy kormidel - odborníci se zkrátka chytali za hlavu. To všechno že dokázala nevelká banda výzkumníků kdesi v Pardubicích, s tak mizernými platy, že by mohli závidět i uklízečkám v amerických tajných armádních laboratořích?

Myšlenka odečítání rušivých signálů a využívání koincidence mě samozřejmě zaujala. Telepatický signál emitovaný lidským mozkem je o pár řádů nižší než elektromagnetický šum elektromotoru leteckého palivového čerpadla, ale slabý emitovaný výkon se dá nahradit vyšší citlivostí přijímačů. Telepatie se šíří rychleji než světlo a časová koincidence je příliš nepatrná, ale využil jsem poklesu intenzity telepatického šumu se čtvercem vzdálenosti. Srovnáním měření z více bodů se dá spočítat směr i vzdálenost.

Telepatie je do jisté míry přírodní jev. Slabě vysílají i bytosti, které ji samy nedovedou využít. Tím se do jisté míry vysvětlují i případy slabé spontánní telepatie, kdy matka vnímá na dálku smrt a někdy i jen ohrožení dítěte, umožňuje to i čtení myšlenek, kdy se přírodní telepatie vybudí a znásobí rezonančním působením okolní umělé.

První model »mozkové tamary« zobrazoval člověka jako jasně svítící bod, čím bližší, tím jasnější. Objevili jsme se tak nejen my, ale i ostatní lidé, jenže ti zářili méně, měli barvu do červena a dali se i snadno odfiltrovat. Slabší obrazy zvířat se daly za hranicí deseti metrů ignorovat úplně. Brzy mě také napadlo podložit obraz internetovou mapou, ale to byla čistě softwarová záležitost.

Antény musí být uspořádané do sítě. Začínají měřit od rovnostranného trojúhelníku, ale teprve od pětiúhelníku poskytují poměrně slušný přehled. A na rozdíl od čtení myšlenek zobrazují i objekty vně sítě antén. Sedmiúhelník o průměru opsané kružnice sto metrů má podle terénu dosah třicet až padesát kilometrů. Hory poněkud stíní, ale zobrazují se i lidé za nimi, za překážkami a pod zemí.

»Tamara« sama nic nevysílá...


Po Evropě začala putovat devítičlenná pátrací komanda. Komplex tvořilo vždy sedm antén vestavěných do motocyklů, vyhodnocoval je notebook v pojízdném karavanu. Sedm »hlav« řídilo motocykly, dva jeli v karavanu, kde v noci všichni přespávali. Byli tak zcela nezávislí na síti hotelů a nocleháren. V Bulharsku a Rumunsku byly oblasti, kde to tak bylo nutné, ale bezpochyby bylo lépe nezanechávat za sebou stopy ani v civilizovaných krajích.

Začal jsem na čáře Baltické moře - Jadran, dlouhé bezmála tisíc kilometrů. Komando pokrylo kruh o průměru až sto kilometrů, to znamenalo v první fázi potřebu deseti komand, jenže s postupem na východ se tato čára prodlužovala a zakrátko byla dvojnásobně dlouhá, takže jsem tomu musel obětovat dvacet komand, neboli sto osmdesát lidí.

Nemohl jsem na to nasadit soudce ani poslance. Šetřil jsem i podnikatele, kterým by se za jejich nepřítomnosti rozpadl podnik, to by odnesli i nevinní zaměstnanci, Zbýval mi sice nadbytek »hlav«, ale nebyly všechny použitelné. Například - co s černochy a Vietnamci? »Získal« jsem je při rozprášení drogových mafií, jenže nemělo smysl poslat je jako špiony do míst, kde by jejich vzhled na první pohled prozrazoval, že tam nepatří. Černochů jsem měl naštěstí jen pár. V Čechách jich není tolik a při obchodování s drogami jsem jich tolik nenachytal. Vietnamců se v drogách namočilo víc, ale nemohl jsem je poslat do Rumunska! Tam by působili nápadně jako papoušci v prázdné tělocvičně. S Cikány zase měli na mnoha místech Evropy špatné zkušenosti a odlišnost těch »mých« by prostě nepochopili. A musel jsem také škrtnout starší pány, byli to sice darebáci, ale taková výprava už pro ně dost dobře nebyla. Jízda na motocyklu v nepohodě je pro mladší. Nejvhodnější byli ti, kdo předtím nikde nepracovali a zabývali se zločinem, zejména drogami a vydíráním, nebo zaměstnanci bezpečnostních agentur, kteří si to pletli s džunglí nebo s divokým Západem. Právě zde byla spousta zdravých a fyzicky výtečně vybavených jinochů - ideál motorkářů...

Naštěstí jsem začal na poměrně úzkém místě Evropy a další komanda jsem doplňoval až když se mi »fronta« patřičně natáhla.

Všechno záleželo na tom, jestli se triglavové projevují vyšší aktivitou mozku jako my. Utěšoval jsem se, že je to víc než pravděpodobné. Jak jinak by mohli objevit oni nás?

Uvidíme!


Mezitím jsem pokračoval i ve svém tažení v Bruseli a očekával jsem, kdy Američané odvolají svého velvyslance v Praze, neboť se neangažoval v nátlaku na neposlušnou českou vládu. Až se v jeho těle dostanu do Washingtonu, to bude teprv frmol! Uvažoval jsem, kolik dalších »hlav« budu muset »převzít«, i když se omezím na vlivné špičky a nebudu si všímat menších ryb, vyděračů a drogových dealerů. Nebude to jednoduché a nevyhnu se zbavování nepotřebných »hlav« v Čechách. Zbavit se jich je snadné, ale co si počít s tolika mrtvolami? Takové množství sebevražd bude nutně podezřelé.

Nač si ale držet ty nejméně užitečné? Pravda, pomohl jsem jejich sousedům už tím, že jsem je odstranil z jejich blízkosti, co nejdál od jejich působiště. Koupil jsem velký panelák, původně už určený k demolici, dal jsem opravit co bylo třeba a problémové »hlavy« jsem tam sestěhoval. Nemělo smysl ponechávat je na místě. Chovali se teď sice vzorně, ale jejich dosavadní sousedé by tak náhlému napravení nevěřili a jejich dosud nedopadení šéfové by je navíc považovali za zrádce, které je třeba patřičně ztrestat.

Ačkoliv byl panelák vlastně velikou věznicí, chyběly tam mříže a dozorci, neboť moje »hlavy« dozor nepotřebovaly. Využíval jsem je zatím ke sledování internetu a k výzkumu, ale musel jsem je živit a i když jsem si to usnadňoval společnou jídelnou, nákupy jsem pro ně musel zařizovat jinými »hlavami«. Důležité bylo, že je mohu kdykoliv obětovat.

Které ale obětuji nejdřív? Vietnamce nebo Cikány?

Způsob obětování méně důležitých »hlav« jsem si představoval poměrně snadno. Až to bude potřeba a opět dosáhnu stropu, spolkne určená oběť želatinovou ampulku s cyankáli, abych co nejrychleji eliminoval bolesti hlav. Musel jsem to připravit, aby mě to nezaskočilo, kdybych zapomněl sledovat kritické počty. Celá vyčleněná skupina pak dopraví tělo do připraveného squotu, kde zopakuje akci už jednou úspěšně provedenou - všichni se dalšími ampulkami bezbolestně otráví a poslední z nich dům zapálí. Povedlo se to poprvé, aniž by vzniklo nějaké podezření, proč to nezopakovat? Pravda, v poslední době v Čechách rapidně ubývalo bezdomovců, lidem se začalo dařit, nezaměstnanost klesala a přitom byly Čechy po dlouhé době »bezbřehé svobody« a iluze »demokracie« opět soběstačné nejen v zemědělské produkci, ale i ve většině průmyslu, nicméně skupinky bezdomovců se ve větších městech pořád držely. Kdo mezi ně jednou zapadl, dalo mu velkou práci vrátit se mezi lidi.

Minulé vlády byly pro Čechy příliš destruktivní, než aby se to dalo snadno napravit.

A já už jsem neměl dost volných »hlav«, abych se tím mohl zabývat.

Ponechal jsem to Jitce, jenže ta měla zatím »hlav« málo a nemohla se tomu věnovat plošně. Podnikla pár pokusů v menších městech, kde se jí podařilo úplně ovládnout sociální úřady a mohla experimentovat, výsledky měla slibné, ale byly to jen první vlaštovky.

A jedna vlaštovka jaro nedělá.


Triglav byl bůh starých Slovanů.

Proto jsem si tak nějak představoval, že ho budu hledat především v oblastech, kde se staří Slované kdysi vyskytovali. Mělo tam být především dobře chráněné obydlí, zařízené ještě před třemi tisíci lety mimozemšťany. Neočekával bych, že by triglavové něco takového stěhovali po Evropě, nebo dokonce mimo.

Jenže ta oblast byla velice rozsáhlá - od Čech až po Ural. A byl jsem překvapený, když moje komanda na triglavy skutečně narazila.
Pravlast Slovanů

Pravlast Slovanů

Podle archeologů se pravlast Slovanů nacházela na místě tehdejší Kijevské Rusi či dnešní Ukrajiny. Odtud se měli šířit západním i východním směrem. Tam někde by snad mělo být jejich hlavní doupě.

Jenže jsem na ně narazil mnohem blíž k Čechám. A aby to nebylo jednoduché, narazil jsem na ně hned na více místech, poměrně od sebe vzdálených.

První místo, kde je mé komando objevilo, bylo ve městě Lublani neboli Ljubljaně ve Slovinsku nedaleko od Jadranu. Objevili se jasně a na rozdíl od nás měli na obrazovce bleděmodrou barvu. Zaradoval jsem se, ale bylo to předčasné. Vzápětí je moji průzkumníci objevili tisíc kilometrů odtud, v hlavním městě Polska Varšavě.

V Lublani jsem zaměřil celkem dvanáct triglavů. Dva dokonce seděli ve vládě, ostatní jim pomáhali v místní televizi a v novinách. Samozřejmě jsem tam své komando zdržel, ale zjistil jsem jen jedno.

Bůh Slovanů Triglav mezi nimi nebyl.

Triglavů tedy bylo více. A ti v Lublani žili normálně mezi lidmi, nikdo z nich nesídlil v nějakém kromobyčejném sídle. Znamená to, že jich bude celkově víc, než jsem se obával.

Krátce poté jiné komando dorazilo na dosah od Varšavy, kde bylo triglavů ještě víc.

Všichni měli významný podíl na současné moci. Někteří seděli v Polském Sejmu, jiní jim sekundovali na pozicích šéfredaktorů významných médií.

Bůh Triglav nebyl ani tam.


Pokus o loupež jednoho motocyklu mi dovolil »převzít« pár místních darebáků přímo ve městě Lublani. Byla to organizovaná banda, ale na mě tvrdě narazila. Nebyl to asi dobrý nápad ukrást motocykl s vestavěnou anténou, který šest jiných motocyklů kdykoliv zaměří s přesností půl metru na sto kilometrů.

Poprvé jsem také použil nové zbraně - malé plastikové vzduchové pistole s dostřelem sotva na padesát metrů. Vypadaly jako dětské hračky, vešly se do dlaně a střílely speciálně upravenými diabolkami - z každé vpředu trčel nevelký podélně vroubkovaný hrot, schopný dopravit sekret onciku pod kůži oběti i skrz běžnou látku. Na neprůstřelné vesty samozřejmě nestačily, ale střílel jsem po nohách, kde nejsou chráněni ani policejní těžkooděnci.

Nebyl jsem tedy bezbranný ani když mě zaskočili v úzké uličce Lublaně a namířenou pistolí kalibru devět mě donutili sesednout z motorky a postavit se čelem ke zdi. Mohl bych jim prostě zmizet, ale motocykl by jim zůstal jako kořist. Bylo lépe předstírat, že mě mají v hrsti a vyřídit si to s nimi, až na mě přestanou mířit. I kdyby se jim podařilo s motorkou někam ujet, já už si ji zaměřím a kořist jim pak přijde setsakra draho!

Loupež se pak vyvíjela podle očekávání. Jakmile se motor rozeřval, otočil jsem se a po prchající dvojici vyslal dvě diabolky. Loupežníci neujeli ani dvě stě metrů a měl jsem oba. Vrátil jsem je k průzkumníkovi, který mezitím oncikem smáčel hroty dalších diabolek.

Ti dva měli v hlavě celou síť lupičů a překupníků, terorizující město. Motocykly kradli spíš příležitostně, nejčastěji vytrhávali ženám kabelky, ale nepohrdli ničím. »Převzal« jsem je do své režie a protože neměli onciky, věnoval jsem jim pár malých vzduchových pistolek.

Napuštění potřebných diabolek se účastnili všichni moji průzkumníci v Lublani, čekal jsem totiž větší spotřebu té zdánlivě neškodné munice. Nemýlil jsem se. Banda byla trochu rozsáhlejší než jsem čekal, neboť ani všichni její členové neznali všechny ostatní. Strukturu bandy znali jen její bossové a teprve když jsem »převzal« i je, mohl jsem se pokochat jejich mistrovsky propracovaným »dílem«.

Nejhoršími jejich zločiny byly únosy lidí. Prováděli je vždy na objednávku a unesené předávali na odlehlé policejní stanici policistům. Spolupráce darebáků s policií dávala tušit, že to nebude obyčejný zločin, jenže tady mi v hlavě vyskočilo varovné světélko. Zdálo se mi, že se oběťmi únosů stávají hlavně lidé nepohodlní současnému režimu. Záhadně mizící příslušníci opozice obvykle naznačují, že se do zločinů zapojuje vládní moc. A tu v Lublani zastupují i triglavové!

Musel jsem zvýšit ostražitost, abych ani omylem »nepřevzal« triglava. Tušil jsem, že to ani nepůjde. Triglav, i kdyby byl vytvořený stejně jako já z pozemšťanů, může být se mnou nekompatibilní a pokus o »převzetí« nemusí dopadnout dobře. V krajním případě by mohl vzniknout hybrid mezi biotechnologií Kšagů a Ipájů a neměl jsem odvahu domýšlet, co by to znamenalo. V nejhorším případě by mohli triglavové získat i mé schopnosti, které od Kšagů nemají. A taková neviditelnost akmafas by se jim určitě hodila.

Jenže i po důkladném zaměřování ni vyšlo, že v policejní stanici, kam mizí opoziční lidé, jsou běžní policisté. Nebyl tam žádný triglav a stanice zdánlivě nevybočovala z řady ostatních. Naštěstí jsem si zapamatoval tváře těch, kdo od únosců přebírají »zásilku«. Jejich poslední únos mi posloužil jako důvod pro »převzetí« všech - únosců i policistů, kteří se toho nechutného »obchodu« účastnili.

Policejní stanice nevybočovala z řady ostatních jen zdánlivě. Od ostatních se lišila tím, že měla v podzemí prostory, vybavené jako vězení, ale navíc - s mučírnou.

Ze vzpomínek »převzatých« policistů jsem se dozvěděl, že tu »vymoženost« zaváděli kdysi Američané, aby mohli mučit srbské zajatce. Měli jich jen pár, většina jejich akce proti Srbsku se odehrávala ze vzduchu, ale později zažila mučírna obrovskou konjunkturu, když sem tajně vozili zajatce z Iráku a Afghánistánu. Zdejší zdi by mohly vyprávět! Když se pak ve světě používání odlehlých mučíren provalilo, Američané si vězně odvezli a vrátili objekt Slovincům. Ti zde teď vyslýchali unesené představitele opozice a snažili se vypáčit z nich jména dalších opozičníků. Ve Slovinsku si opozice navykla pracovat v utajení, jít otevřeně proti vládě bylo příliš nebezpečné. Jenže ani v konspiraci to neměli jednoduché.

Když policisté narazili na zvlášť psychicky silného zajatce, kterého nedokázali zlomit běžnými prostředky, přivolávali si na špinavou »práci« - šestici tajemných vyšetřovatelů. Ti zásadně »pracovali« beze svědků, nesnesli ani policisty, kteří se na mučení zajatců vyžívali přímo sadisticky - a po jejich »výslechu« zůstala v mučírně jen další mrtvola.

Tak ostatně končili všichni, státní moc si zřejmě nemohla dovolit prozrazení, co se pod pláštíkem běžné policejní stanice odehrává, ale ti, ze kterých tajemství dostali policisté, zemřeli až když se potvrdilo, že vypovídali pravdu. Oběti mučení se často snažily svést své katy na falešnou stopu, jenže v tom případě se mučení opakovalo a málokdo dokázal klamat s vědomím, že ho brzy čeká další kolo. Pravdivou výpovědí si přitom vyslýchaní zajistili jen ukončení muk, i když ani potom nebyl jejich konec bezbolestný.

Vládní vyšetřovatelé ale zabíjeli vyslýchané už při výslechu.

A kupodivu se jim nikdo neodvážil lhát nebo něco zatajovat. Dozvěděli se vždycky všechno, co jejich oběť věděla, do poslední podrobnosti - ovšem za cenu její smrti.

Šestice vládních vyšetřovatelů! Ta podrobnost mě okamžitě naježila. Vše ukazovalo na triglavy, šlo jen o to, zda budou dva, nebo se jich na tom podílí víc? Bůh starých Slovanů mi tvrdil, že na čtení myšlenek musí být nejméně dva a pak se spokojil zabitím šestice našich »hlav«, jako kdyby jiná možnost ani nepřicházela v úvahu.

Dobrá - uvidíme!

Síť místních banditů a mafiánů jsem zdaleka »nepřevzal« celou. Pár menších ryb jsem nechal na pokoji, obával jsem se, abych příliš rychle nedošel ke svému stropu. Rozhodl jsem se teď jednoho z »nepřevzatých« použít jako oběť.

Samozřejmě se chlapík bránil jako lev a musel jsem ho dokonce omráčit. Když se pak probral za mřížemi a zřejmě poznal známého policistu, začal opět vyvádět, že je to trapný omyl, on přece není protistátní živel a s místními policisty se zná! Pravda, pamatoval jsem si ho, ale teď jsem to k jeho hrůze zapřel. Připoutal jsem ho v mučírně k velkému železnému kruhu uprostřed podlahy a zatímco zajatec šílel hrůzou, zavolal jsem si na pomoc »vládní komando« jako když policisté narazili na některého nezdolného jedince.

Zakrátko přijela vládní limuzína a vystoupilo šest hrozivých mužů v černých oblecích. Bez pozdravu zamířili do dveří policejní stanice a jako vždy k tajným schodům do podzemí. Bylo vidět, že to tu znají, do mučírny ale nedošli. Dole na rovné chodbě mezi nimi vybuchl obranný granát a co nedokázaly těžké litinové střepiny z jeho pláště, dokončilo pár dávek z policejních samopalů. Musel jsem co nejvíc využít momentu překvapení, aby nestačili použít své zbraně - bylo by hloupé předpokládat, že sem přišli neozbrojeni.

Během dvou vteřin leželo všech šest ve vlastní krvi a já jsem si mohl oddychnout. Aťsi žijí celé tisíce let, nejsou nesmrtelní. A ani triglav nepřežije průstřel hlavy!

Ohledal jsem je jen zběžně. První, co mě zajímalo, byl jejich oncik, ale žádný neměli. Že by se nemohli touto cestou množit? Anebo to dělají jinak? Polovinu triglavů se mi sice podařilo zabít, dalších šest jich ve městě zůstalo. Musel jsem se rychle zbavit mrtvol, dříve než na ně někdo přijde. Kupodivu byla i na tohle policejní stanice dobře vybavená.

A zatímco nahoře nebylo nic slyšet, dole moje »hlavy« zapínaly plynové hořáky malé kremační pece, kde ze šestice úctyhodných mužů zakrátko zůstala jen hromádka popela.

Musel jsem jednat rychle a bezohledně, nesměl jsem jim dát sebemenší šanci. Nemohl jsem riskovat, že proti mně použijí ohnivou zbraň, jakou mě zpopelnil bůh Slovanů Triglav.

Jen jsem litoval, že on sám mezi nimi nebyl.

Zřejmě bude jinde...

 


Zpět Obsah Dále

10.04.2017 23:54