Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ztracenci

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Jedna z věcí, které mě měly napadnout dřív, bylo vyslání pátracího komanda do sídla Evropské unie - Brusele.

V Praze, kde jsem zaměřování vynalezl a zkoušel, jsem na žádného triglava nenarazil. Byla to klika, ale dala se snadno vysvětlit. Čechy jsou z politického hlediska zanedbatelná zemička, sotva deset milionů lidí. Ani triglavů nejspíš není dost na to, aby obsáhli všechno.

Zaplaťpámbu! Protože kdyby mě v Praze objevili dřív, asi by se do mě pustili sveřepěji než když měli své nejbližší představitele pár set kilometrů daleko. Máme vlastně štěstí, že jsme se »vylíhli« v tak malé zemičce, že tu nemáme konkurenci ani protivníky. Nesmíme je ale podceňovat. Bůh Triglav si mohl myslet, že nás oba zlikvidoval. Jestli dokáže zjistit jen čtení myšlenek, mohlo by ho to uspokojit, neboť jsme si to od té doby odpustili.

Kdyby byla naopak pravda, že triglavové mají strop na třech »hlavách«, mohli jsme v Lublani zničit hned dva a to by mohla být plná polovina triglavů ve Slovinsku. Jenže jich je víc a nejsou na jednom místě jako my. Lublaň a Varšava - kde ještě?

Samozřejmě jsem byl překvapený, když moje komando v Bruseli objevilo záhadných triglavů hned třicet. Uvědomil jsem si, jak úžasné štěstí jsem tam až dosud měl. Kdybych se pokusil »převzít« některého z nich, neuspěl bych, jen bych přišel o další »hlavy« a triglavy bych neprozřetelně varoval. Nebetyčná klika byla, že jsem objevil jejich přítomnost dřív, než jsem se prokousal tou haldou byrokratů až k nim. Mohlo to dopadnout hůř.

Proč neobjevili oni nás? I to by naznačovalo, že jejich radar je schopný zjistit jen čtení myšlenek, kdy je mozková aktivita mnohem vyšší než obvyklá, ačkoliv naše je i tak vyšší než u normálních lidí. Jestli je naše »mozková tamara« citlivější než jejich, je to pro nás jen další poměrná výhoda. Jde o to, jak ji využijeme.

Ideální by bylo získat je jako spojence, ale měl jsem jakési tušení, že to nebude možné. Už první kontakt s nimi byl pro nás zničující, druhý byl naopak zničující pro ně. Po tomhle bude družba opravdu těžká, nejspíš nemožná. Musím si uvědomit, že triglavy mají na Zemi na svědomí nepřátelé Ipájů Kšagové. Já s Jitkou Ipájům nejsme zavázaní za nic, nevytvořili nás z dobroty srdce, naopak se do mě ten skrček pustil ohňostrojem, jaký mě mohl na místě zpopelnit - či jak říkal on, »zevzdušnit«. Byl jsem rád, že jsem mu unikl se zdravou kůží. Vytvořil mě, ale víceméně omylem, vždyť mě chtěl původně »převzít«! Kšagové si zřejmě pěstovali své triglavy na Zemi systematicky a vybavili je úmyslně lépe než ten skrček mě. Vystavěli jim ochranná sídla a k usnadnění života jim dali přístroje a zbraně.

Bůh Triglav hovořil o jejich strážní službě na Zemi. »Stráží tento svět« - jen mi neřekl zda před lidmi nebo před konkurenčními »nadbohy«. Vypadalo to, že triglavové pracují pro své pány a konkurenční mimozemšťany i jejich pozemské »výtvory« považují za nepřátele, které je třeba zabíjet. Vysvětlovat jim, že s Ipáji nespolupracujeme, nemá smysl. Fanatikům nic nevysvětlíš, budou stále omílat své.

Jsou to ale fanatikové? Měl jsem pro to tvrzení pádný důvod. Kdyby nebyli, chtěli by se s námi domluvit, vyjednávat, porozumět si. Bůh Triglav se ale při prvním našem setkání jen povrchně ubezpečil, že nepatříme ke Kšagům - a pak bez varování vraždil.

Pravda, já jsem v tom pokračoval, ale nastavení druhé tváře by skončilo předvídatelně. Triglavové by opět zabíjeli. Jak s tím někdo začne, už se nezastaví.

Nejhorší bylo, že mají mimozemské zbraně, o kterých nevím téměř nic. Co o jejich zbraních vlastně vím? Bůh Triglav použil neznámou zbraň v podobě ohnivé koule. Nejvíc se podobala ohňostroji skrčka Ipájů, což naznačuje technologickou spřízněnost mimozemšťanů na poli zbraňové techniky. Dalo se tomu uniknout, ale jen když jsem si včas uvědomil nebezpečí a odklidil se z místa, kde ohnivá koule vzplála. Stačilo změnit pozici o dva metry, k tomu mi ale Triglav nedal příležitost. Mojí výhodou byla neviditelnost akmafas, ovšem jen pokud ji stačím použít a nemusela by mi být platná vždycky. Proto jsem nezmizel lupičům, když mě zaskočili v úzké uličce. I kdybych se změnil v neviditelného, neměl jsem tam kam uhnout a stačilo by jim střílet naslepo, aby mě dostali. Ohnivé kouli bych tak neunikl.

Nevím tedy, co to je, ale nezbývá mi než považovat ji za smrtelně nebezpečnou zbraň. Mám z vojenské služby jakési ponětí o běžných konvenčních zbraních, ale tohle sem prostě nezapadá. Trhaviny se chovají jinak. Dokáží udělat z lidského těla ohořelý škvarek, ale jak dokazují všichni sebevražední atentátníci po celém světě, není možné, aby na dosah od toho někdo přežil bez škrábnutí. Podobný výsledek má i plamenomet, jenže Triglav nic takového neměl. O střelných zbraních nemluvím, ty se projevují jinak. Setkali jsme se tedy se zbraní, která nemá s pozemskými nástroji zkázy nic společného. A dá se předpokládat, že triglavové mají takových věciček víc. Jsou prostě technologicky o třídu výš, mají tisícileté zkušenosti a za sebou mimozemskou podporu.

Mám za těchto podmínek naději přežít?


Telefonát ze Spojených států mě zastihl připraveného na všechno. Velvyslanectví mělo vlastní důkladně šifrované satelitní spojení, nezávislé na všech telefonních sítích. Poznal jsem hlas ministra zahraničí a pokorně vyslechl jeho výtky, šéfovi se neodporuje. Až když mi dal slovo, abych mu podal vysvětlení, postěžoval jsem si, že Češi neposlouchají ani svého prezidenta, natož mě. A ti, co mě nábožně poslouchají, nemají ve společnosti žádný vliv. Něco se muselo stát s poslanci Parlamentu, neposlouchají ani své partajní šéfy.

„Mám zprávy, že naopak vedou hospodářství dobře,“ namítl ministr. „To svědčí o tom, že je musí někdo koordinovat. Jenže my nepotřebujeme, aby to vedli dobře pro Čechy, my potřebujeme, aby to vedli dobře pro nás. A to se vám nedaří!“

„Nedaří,“ připustil jsem s pokorou v hlase.

„Poslyšte, s Čechy byly vždycky problémy, ale daly se odstranit,“ pokračoval ministr. „Všude se najde dost lidí, kteří za dolar udělají cokoliv.“

„Ale ano, takových je tu dost,“ souhlasil jsem. „Potíž je v tom, že zrovna tihle nemají žádný nebo skoro žádný vliv. Všude se daří získat za dolary poslance, ale v Čechách to dnes nějak nefunguje.“

„Když neseženete za dolary poslance, sežeňte chátru, která ty poslance svrhne!“ řekl ministr. „Víte přece, kolikrát už se to osvědčilo...“

„Tady v Čechách to ale nefunguje,“ řekl jsem. „Tady na dolary letí jen pár lidí a z těch se nedá sestavit ani slušná demonstrace. Ostatní je budou odsuzovat, místo aby se přidali.“

„A to je takový problém přitáhnout do Čech pár tisíc ostrých borců odjinud?“ vysmál se mi. „Taková malá falanga může být základem laviny, která smete i velmoc!“

„Přitáhnout je, to by nebyl problém,“ ujistil jsem ho. „Jenže ani pár tisíc ostrých hochů vládu nesvrhne, když se k nim nikdo nepřidá. Když bude ta malá falanga osamocená, poradí si s ní Policie velice snadno.“

„To chce pořádně to připravit mediálně!“ radil ministr. „Musíte vzbudit v lidech pocit, že je vláda utiskuje, rozkrádá státní peníze a tím vlastně okrádá všechny! Když to tak lidem podáte, půjdou, kam budete chtít!“

„To ale bude v Čechách problém,“ ujistil jsem ho. „Tady se totiž média nepřipojí. Kdo má lidem vysvětlit, že je vláda utiskuje a rozkrádá státní peníze, když to tak média odmítnou lidem prezentovat?“

„No to snad ne!“ rozčílil se ministr. „Právě od médií se má začít! Připravit demonstraci není žádné umění, hlavní úkol je zařídit, aby ji média pořádně rozmázla! Aby lidi litovali, že tam také nedemonstrovali!“

„To ale právě v Čechách není tak snadné,“ ujistil jsem ho. „Zdejší média se našemu vlivu úplně uzavřela. Kdysi tady na velvyslanectví stáli reportéři a dopisovatelé na správné informace fronty, dnes sem chodí z médií jen jeden, nanejvýš dva reportéři. A co se dozvědí, to často ještě »uvádějí na pravou míru«, porovnávají to s jinými zprávami a komentují to.“

„A kdo jim dovolil komentovat naše zprávy?“

„Když jim někdo zakáže komentovat je, prostě je vynechají úplně.“

„A vy tuhle anarchii nezvládnete?“ rozčiloval se ministr. „Poslyšte, nechcete vystřídat? Pošlu tam někoho, kdo si určitě poradí!“

„Myslíte, že to někdo jiný zvládne lépe?“ odvětil jsem. „Klidně mu to předám! Nechci, aby vina za neúspěch ležela jen na mně!“

„Možná to tak bude lepší,“ uklidnil se opět ministr. „Připravte se tedy, zajistím vaše odvolání... třeba ze zdravotních důvodů, tak to bude nejlepší. Dejte do pořádku dokumenty, ať nejsou problémy. Pošlu tam odborníky, kteří si budou vědět rady.“

„Dobře, přivítám je,“ souhlasil jsem. „Sám jsem zvědavý, jestli se jim povede lépe.“

„Tím si buďte jistí!“ ujistil mě ministr. „Tihle už byli na více místech! A všude, na co sáhli, to se jim povedlo. Pracují zásadně v šestici, ale mají skoro vždycky lepší výsledky než celá divize námořní pěchoty!“

„V šestici?“ zpozorněl jsem.

„Jistě,“ odvětil ministr. „Jsou to odborníci na východní Evropu. Dokonce si dali krycí jméno podle jakéhosi mýtického pohanského idolu, či co to bylo. Kdo ví, možná na východě Evropy ještě žijí místní druidové, kteří ten idol dodnes uctívají.“

„Jaký že je to idol?“ zpozorněl jsem.

„Říkají si Triglav.“


Bác! To byla zpráva!

Triglavové v Praze! A navíc - odborníci na východní Evropu!

Bylo to pro mě jako palicí do hlavy! Pošlou na nás šestici, která má lepší výsledky než celá divize americké námořní pěchoty! A přímo do Prahy!

A to jsem si liboval, že v Čechách triglavové nejsou! Že nás nechali rozrůst se až k současnému stropu a převzít fakticky vládu v zemi. A teď na nás pošlou partu, která už byla na více místech a všude úspěšná. Co s tím?

Postavit se jim na odpor? Šest chlapů proti šestnácti tisícům možná nevypadá jako převaha na jejich straně, jenže ti odborníci mají za sebou světovou velmoc, schopnou nám Čechům vyhrožovat i »omylem« upuštěnou atomovou hlavicí na Prahu.

A já už jsem se těšil, jak v těle neúspěšného velvyslance proniknu do jámy lvové, kde bych se chtěl přímo na místě poohlédnout po slabých místech protivníka. A přitom tam na mě čekají další triglavové! To by tedy bylo překvápko!
Indický Trishiras

Indický Trishiras

Proč jsem si vlastně myslel, že je výskyt triglavů omezený na Evropu? Protože je naši předkové Slované uctívali před třemi tisíci lety? Spíš jsem se nechal ovlivnit tím, že jim v pradávných dobách Kšagové postavili sídlo. A to se snad stěhovat nemůže.

Triglav se u mě podivoval, že jsem nebyl u mimozemšťanů a nemám od nich sídlo. Proč by jich tedy nemohli mít od začátku víc, rozesetých po celém světě?

Ameriku objevil Kryštof Kolumbus až v patnáctém století. Budiž, jenže to se triglavů netýká, mohli být rozptýlení po světě už předtím. Nevím, zda měli indiáni předkolumbovské Ameriky své »trojhlavé«, ale na trojhlavé bohy neměli monopol ani Slované. I v mytologii staré Indie najdeme podobné kreatury. Jenže je Indové příhodněji nazvali rákšasy, neboli démony. Nebyli jen trojhlaví, jako démon Triširas, ale i vícehlaví. Klasickým představitelem byl démon Rávana ze známé veršované báje Rámájanam. Ten měl mít deset hlav na přemýšlení a dvacet rukou k boji a na divadle má herec, zpodobňující Rávanu, vedle své skutečné hlavy věnec devíti falešných hlav.

Sakryš, nemohl by být Rávana předobrazem mě a Jitky? Raději ne, Rávana nakonec skončil špatně. Když unesl hrdinovi Rámovi manželku Sítu, Ráma sebral opičí vojsko, vtrhl na Rávanovo území na ostrov Lanká a po dlouhých bojích, které si nezadají s líčením bitev pod městem Trójou za starých Řeků, pobil Rávanovo vojsko a nakonec speciálním šípem, kroutícím se jako had, prostřelil naráz všech deset démonových hlav. Originál Rámájanam má v sanskrtu osmačtyřicet tisíc veršů. Proč oba nejznámější pozemské básnické eposy, Ílias a Rámájanam, popisují válku kvůli ženám?

Musel jsem si tedy rychle opravit své dosavadní představy o triglavech. Možná mají strop na třech hlavách, ale jsou jich celé zástupy, s velkou pravděpodobností mají lví podíl na vládě nad lidmi, žijí v utajení a svou »trojhlavost« nesmí dát obyčejným lidem najevo. Ve vztahu k mimozemšťanům jsou naopak podřízeni, slouží jako »strážci« Země a za porušení poslušnosti jim hrozí kruté tresty.

Co mě ale musí zajímat nejvíce, dokáží nás zaměřovat - i když se jim to daří teprve při použití čtení myšlenek, kdy jsou bioproudy zřejmě nejsilnější, považují nás ale za nepřátele a jsou po čertech dobře vyzbrojení mimozemskými zbraněmi.

Já i Jitka máme sice »hlav« víc, ale máme k dispozici jen pozemskou techniku. Teprve nedávno jsem vymyslel, navrhl a zkoušel »mozkovou tamaru«, ispirovanou starým českým pasivním radarem, který dokáže odhalit i neviditelná letadla. Také zbraně máme pozemské, když nepočítám mimozemskou neviditelnost akmafas, což ovšem není zbraň, ale opět jen prostředek ke skrývání se.

Tak co, tisícihlavý? Utečeš a schováš se, nebo se pustíš do boje?

Obecně řečeno, jedno ani druhé nemá smysl. Kam jim můžeme na Zemi utéci? I když nebudeme používat čtení myšlenek, mohou nás objevit - buď čirou náhodou, anebo tak, jak mě našel Triglav u nás v chalupě. Stačilo by, aby měli »mozkovou tamaru« i oni. Naše má dosah sto kilometrů, takže by nás v Čechách zpoza hranic také neobjevila.

Páni, jestli si něco takového přiveze těch šest a rozvinou ji v Praze, to se jim naskytne obrázek! Na druhé straně, triglavové jsou i v Bruseli a tam mé »hlavy« dosud neobjevili, ač jsem tam už dost dlouho. Možná je to nenapadlo, ale to by se mohlo po návštěvě Triglava spojené se zahájením války radikálně změnit.

Budu muset zvýšit ostražitost. A to zejména v Lublani, kde jsem udeřil pro změnu já. Tam teď budou zbývající triglavové jistě rozezlení na nejvyšší míru.

Nakopl jsem vosí hnízdo...


Nezbylo mi než se vším seznámit i Jitku. V první chvíli mi vynadala, že jsem to dosud dělal bez ní, ale když se uklidnila, nechala se seznámit s »mozkovou tamarou« a navrhla mi, abych do posádky každé »tamary« vřadil její »hlavu«. Má totiž zájem účastnit se toho, ale ještě nemá žádné »hlavy« nazbyt, takže by asi nesestavila celé vlastní posádky.

„Postačí, když budu s tebou vyhodnocovat,“ navrhovala mi.

Přijal jsem to a vyslal autobusy s jejími »hlavami« na »turistické zájezdy« do Polska, Slovinska, Chorvatska a Bosny. Další, teď už společnou posádku jsem sestavil pro Prahu a nejbližší okolí. Dnes tu sice žádný nepřítel nebyl, ale jeho přílet se dá očekávat. A bude dobře, když i Jitka bude v obraze.

V Lublani a ve Varšavě jsem zanechal po jedné »tamaře«, jenže obsluhu jsem sestavil z místních »hlav« - v Lublani to byli policisté, »převzatí« při akci s podzemní mučírnou, ve Varšavě jsem »převzal« menší pouliční gang. Jitce jsem umožnil »škrábnout si« v každém z těchto měst vlastní »hlavu«, aby se mohla účastnit vyhodnocování s místními »hlavami«.

Ostatní posádky pokračovaly v pozvolném tažení na východ Evropy.

Letadlo s komandem triglavů ze Spojených států jsem zachytil krátce poté, co ve velké výšce překročilo naše hranice. Tak jako tak jsem musel nového velvyslance přivítat na letišti a doprovodit ho na velvyslanectví. Odletět do Států mohu až mu předám veškerou agendu.

Přivítání bylo krátké a chladné. Šestice triglavů pochopitelně neletěla běžnou linkou, ale vystoupila z malého tryskáče. Následovalo formální přivítání, potřesení rukou, ale víc už jsme neztráceli čas a nasedli do dvou připravených limuzín. Jakmile jsme byli za branami velvyslanectví, měl následovat slavnostní oběd, jenže k němu už nedošlo.

Po nezbytné společné fotografii se nový velvyslanec ke mně obrátil a další »hlavy« na půdě velvyslanectví oslnil obrovský záblesk, který tělo dosavadního velvyslance i se mnou uvnitř sežehl na hromádku popela.

Triglavové zřejmě zjistili, co jsem zač - a rozhodně se se mnou nehodlali párat.

Rána mě opět ochromila. A než jsem se vzpamatoval, nařídil nový velvyslanec nástup a přehlídku všech zaměstnanců velvyslanectví. Tušil jsem, že je zle, ale nedalo se nic dělat. Další ohnivá koule mě totálně ochromila - ty další jsem aspoň necítil...

Během čtvrt minuty triglavové zpopelnili všechny zbývající »hlavy« a úplné vyčištění velvyslanectví jim netrvalo ani deset minut.

Ztratil jsem dvanáct »hlav« a s nimi přehled o tom, co se na velvyslanectví Spojených států děje. Ministr zahraničí měl pravdu. Triglavové potvrdili svou pověst profesionálů. Od počátku byli pro Spojené státy užitečnější než divize námořní pěchoty.

Kdybych si do této chvíle udržoval nějaký optimismus, rychle by mě přešel.

Nebyl k němu důvod.


Sledoval jsem polohu triglavů s obavami - a měl jsem pravdu. Když z amerického velvyslanectví vyjely dvě pancéřované limuzíny, upozornil jsem ve svém karavanu na okraji Prahy Jitčinu »hlavu«, aby zpozorněla. Konvoj zamířil k Vltavě, ale dojel jen k Poslanecké sněmovně. Tam limuzíny zastavily a vyskákaly postavy v černých kombinézách. Vzápětí se ve vchodu do Poslanecké sněmovny ostře zablýskalo, ostraha se rázem změnila v hromádky žhavého popela a černé postavy - teď už nerušeně - vtrhly dál.

To už jsem věděl, že je zle. Podařilo se mi vyhlásit poplach Parlamentní stráži a navíc několika nejbližším policejním stanicím, ale ministr zahraničí Spojených států bezdůvodně neříkal, že triglavové vydají za divizi námořní pěchoty. Několik záblesků zpopelnilo strážné - ovšemže, ti slabě vycvičení hoši něco tak smrtícího neočekávali! Zakrátko se triglavové prostříleli až do sálu - a tam teprve nastal masakr!

Vyřadila mě už první rána - a dál nevím, dovedu si to ale představit. Rána všechny mé »hlavy« poslala k zemi, čímž poskytla triglavům skvělou orientaci. Kdo se nějak pokoušel schovávat, tím se nezdržovali, ale zpopelnit všechna těla bezvládně ležících poslanců jim netrvalo ani minutu. Pak spořádaně a disciplinovaně odtáhli, než někdo přivolá posily.

Když jsem se probral, byl jednací sál Poslanecké sněmovny v jednom ohni. Poslanci, kteří to přežili, bezhlavě utíkali z ohně - ovšem jen představitelé opozice, z mých »hlav« to nepřežila žádná. Ostatní mé »hlavy«, legislativci, poradci a asistenti, to přežili, neboť nebyli v sále, ale různě po budově. Teď se rovněž snažit zachránit, neprchali však tak bezhlavě, ale jako jediní opouštěli hořící budovu jakž takž spořádaně.

Jitka se mě ve vyhodnocovacím karavanu snažila pleskáním po tváři probrat, ale když se jí to podařilo, zahnal jsem ji k obrazovce, aby zaměřila triglavy a pokusila se odhadnout jejich další úmysly. Jitky se masakr nedotkl. Měla ve Sněmovně na balkonu pár televizních reportérů, ale těch si triglavové nevšimli, takže zůstala při vědomí. Vůbec ji však nenapadlo podniknout nějakou protiakci. Zato já jsem se probral vzteky. Když jsem zjistil, že limuzíny míří zpátky k velvyslanectví Spojených států, vzpomněl jsem si, že mám v policejní stanici na jejich cestě připravené zbraně. Škoda, že jsem tam měl jen jednu »hlavu«!

Co nejrychleji jsem vběhl do skladu, popadl pancéřovku a s touto zbraní jsem zaujal místo ve vchodu policejní stanice, aby na mě nebylo z ulice vidět. A ve chvíli, kdy se zpoza rohu vynořil předek pancéřovaného auta, krátce jsem zamířil a odpálil protitankovou střelu přímo do bočních dveří auta.

Pancéřová skla zachytí kulky z většiny ručních zbraní, ale protitanková kumulativní střela je i na ně trochu silný tabák. Limuzína se rázem zahalila do kotoučů dýmu a vnitřek se změnil v ohnivé peklo, z něhož nebylo úniku.

Z druhé limuzíny ale vyskákali triglavové a zasypali vchod policejní stanice spalujícím ohněm. Proti nim už jsem nestihl nic udělat. V tom spěchu jsem popadl jednu pancéřovku, druhou bych ostatně beztak nestihl zaměřit.

Další rána mě poslala k zemi všude, kde jsem pevně neseděl. Když jsem se opět trochu vzpamatoval, soustředil jsem se na vyhodnocování v našem karavanu - žádnou »hlavu« už jsem nikde poblíž neměl.

Aspoň něco! mohl jsem si oddychnout, když jsem si prohlédl obrazovku.

Na místě byli očividně jen tři triglavové. Znamenalo to, že ti tři v prvním voze dostali co jim patřilo. I tak nadělali škody jako humanitární bombardování!

A to ještě tři zůstali!


Že Američané podporují teroristy všude po světě, kde je to v jejich zájmu, to se běžně ví. Ale aby v době míru sami diplomaté napadli zákonodárný sbor spřátelené země, to už se běžně nestává ani v banánových republikách.

Česká televize odvysílala záznam z vraždění v Poslanecké sněmovně hned několikrát po sobě s požadavkem o vyjádření velvyslance k tomuto incidentu, ale bez odpovědi. Tento záznam se rozšířil i po internetu, ale žádná televizní společnost se neodvážila něco takového zveřejnit a z televize se to nedozvěděli ani nejbližší sousedé. Místo toho všechna média jako na rozkaz zveřejňovala obraz rozstřílené pancéřované limuzíny velvyslanectví Spojených států a uváděla to jako bezprecedentní teroristický útok proti diplomatům Spojených států. Přesně tak, jako se světová média po úplném rozvrácení Libye rozčilovala nad vypálením tamní ambasády Spojených států a »ubohých nevinných obětech« mezi Američany.

Země Evropské unie začaly jednotně vyžadovat po České vládě vysvětlení, pokornou omluvu Spojeným státům a pro jistotu i demisi ministra vnitra.

Utěšoval jsem se tím, že jsem polovinu komanda zlikvidoval s jejich obrněným autem, jenže ještě téhož večera jsme s Jitkou s hrůzou zjistili, že triglavů je na ambasádě opět šest. Znamenalo to, že se doplnili a protože zvenčí žádné posily nedostali, museli »převzít« tři lidi. I kdyby platil můj předpoklad o jejich stropu na čísle tři, znamenalo to, že nejela každá trojice ve svém vozidle, ale seděli tam pomíchaně, aby se mohli snadno doplnit.

Kde ale sebrali ta tři těla na doplnění? Mohli buď »převzít« tři zaměstnance ambasády, jenže pravděpodobnější bylo, že sebrali náhodně na ulici tři okolojdoucí. Jak je »převzali«, když nemají oncik? Nejspíš mají jiný způsob. I bez onciku to může být efektivní.

V každém případě byli opět kompletní. Znamenalo to pro příště, že nemá smysl zabít jich jen část, ale jedině celou šestici, nebo aspoň trojici.

Pokud nám dají příležitost.


Prezident Oktrojíček se konečně mohl nadmout pýchou. Nastal jeho den! Teď to těm Čechům ukáže! Vzhledem k tomu, že Senát byl už nějakou dobu zrušený, nastalo v Čechách období bez zákonodárců a On, prezident Osvoboditel, vše zachrání.

Ross Oktrojíček se cítil jako kdyby zachraňoval Čechy před chaosem, když před kamerami České televize vypisoval nové parlamentní volby. Bylo to jeho povinností vypsat je, když se Parlament po tom masakru stal neusnášeníschopným, ale on to cítil jinak.

Když ale téhož dne, kdy si Oktrojíček přispíšil s vypsáním předčasných voleb, vyrazila z amerického velvyslanectví další dvojice limuzín a opět jsem zjistil, že si triglavové vyjeli na další hon, stačil jsem proti nim povolat posily již předem. Tentokrát jsem mezi ně zapojil i armádní veterány ze všech misí NATO, kde se Česká republika účastnila a kteří právě byli k dispozici. Obával jsem se, že tentokrát pojedou vyřídit buď vládu, nebo jedinou televizi nezávislou na zahraničních majitelích - Českou veřejnoprávní.

Nemýlil jsem se, ale triglavové si tentokrát vybrali bližší cíl - Strakovu akademii.

Ukázalo se, že ani válečné zkušenosti nejsou veteránům nic platné, když se nestřetnou s víceméně amatérskými domorodci, vyzbrojenými otlučenými kalašnikovy nebo obalenými semtexem, ale s rovnocenným protivníkem - šesticí triglavů vyzbrojených nečekanými a neznámými zbraněmi. Pravda, spustili po nich palbu, jenže ta neměla na pancéřové vozy nejmenší účinek a jen tím prozradili svoje pozice. Pak se párkrát ostře zablesklo, palba umlkla a domy, z jejichž střech létaly kulky, začaly hořet. Ohnivé koule zasáhly cíle přesně, ale přebytek energie zapaloval, stejně jako předtím u naší chalupy.

Triglavové vnikli do sídla vlády a když po chvilce budovu spořádaně opouštěli, zůstal z celé vlády jen ministr obrany a to jen díky tomu, že mě napadlo rozptýlit se a stáhnout se do sklepů. Ministra zachránilo to, že v okamžiku, kdy mě první ohnivá koule ochromila, byl právě na schodech. Když ztratil vědomí, skutálel se do temného kouta pod schody, kde ho v tom spěchu přehlédli.

Pokusil jsem se na jejich zpáteční cestě uplatnit další pancéřovky, ale tentokrát mi to nevyšlo. Triglavové totiž před Strakovkou zastavili tři soukromá auta, vyházeli z nich řidiče a projeli kolem mě aniž jsem je poznal. Obě pancéřové limuzíny, trochu poďobané od kulí, nechali na ulici před Strakovkou jako výsměch. Na obrazovce jsem je viděl projíždět kolem mého stanoviště, ale jeli příliš rychle a navíc mi je po vteřině zakrylo policejní auto, které je pronásledovalo. Policisté mi nepatřili, ale nepomohli mi. Pronásledování triglavů skončilo dalším zábleskem, který policejní auto spálil i s posádkou, zatímco prchající auta zmizela ve vratech velvyslanectví.

Tentokrát jsem si ani neškrtl a pochopil jsem, že nemám naději.

Teoreticky jsem ještě mohl vydat rozkaz obsadit armádou velvyslanectví Spojených států a teroristy tam zneškodnit, ale došlo mi, že jen zvýším počty nevinných obětí. Dost na tom, že triglavové zlikvidovali výkvět našich zahraničních veteránů. Navíc by se mohlo stát, že by Ross Oktrojíček mohl uplatnit prezidentskou pravomoc vrchního velitele armády a dát opačné rozkazy. Měl jsem vážné obavy, že by ho armáda poslechla spíš, mezi důstojníky jsem neměl ani jednu »hlavu«, protože jsem je nechával úplně stranou.

Čechy tak zůstaly bez Parlamentu a bez vlády a to byla chvíle pro prezidenta.

Ross Oktrojíček se rozhodl jmenovat novou vládu - ostatně to bylo v jeho pravomoci. Jenže se rozhodl poněkud nestandardně. Požádal Kongres Spojených států, aby poslal do Čech odborníky jako členy nové vlády. Měl jsem podezření, že mu to po telefonu poradil americký velvyslanec - triglav, ale v ústavě není nic o tom, že vládu nesmí tvořit cizinci.

Jenže když letadlo ze Spojených států přilétalo, zhrozil jsem se. Na palubě bylo tolik triglavů, že tam normální byli jen piloti a možná ještě letušky. Triglavové se zřejmě rozhodli postavit vzpurné Čechy do latě. Co jsem mohl v takovém případě očekávat? Triglavové nás umí zjistit, stejně jako my je. Jejich detektory možná nemají takový dosah, ale postačilo by, kdyby nás zaměřili na kilometr. Až začnou systematicky pročesávat Čechy, nemůžeme jim uniknout, zbraně mají příliš nesouměřitelné.

Jako ministr obrany jsem obsadil tajný štábní bunkr pod Prahou, odkud jsem se spojil se svými podřízenými. Rychle jsem zjistil, že protivzdušná obrana má právě ve vzduchu letku dvou grippenů a rozhodl jsem se hrát va bank.

„Pošlete je nad Karlovy Vary!“ poručil jsem štábnímu důstojníkovi z dispečinku.

Musel jsem mu to zopakovat, ale pak poslechl.

„Předejte mi spojení s velitelem letky,“ požádal jsem ho.

Chvíli jsem se pak vybavoval s pilotem stíhačky, která mezitím nabírala výšku.

„Zaměřte dopravní letoun ze Spojených států,“ požádal jsem ho.

Pilot zakrátko potvrdil, že má letoun na radaru.

„Mám ho doprovodit na letiště?“ přeptával se pro jistotu.

„Ne - sestřelte ten stroj!“ nařídil jsem mu.

Chvíli bylo ticho. Pilot si to zřejmě přebíral v hlavě.

„Sestřelit civilní stroj je válečný zločin,“ řekl po chvíli.

„Odpovědnost bude na mně,“ ujistil jsem ho. „Tahle komunikace se nahrává. Dostal jste rozkaz. V tom letadle jsou teroristé.“

„Odmítám ho provést!“ ujistil mě pevným hlasem.

Až bude někdo posuzovat následek jeho rozhodnutí, bude na jedné misce vah nevinná posádka civilního letadla, na druhé až dvacet tisíc mrtvol. Jenže to nejspíš budou »zločinci«, protože hodnotit je bude - jako vždy - vítěz.

„Za odmítnutí rozkazu je v době ohrožení státu trest smrti!“ ujistil jsem velitele letky.

„Ohrožení státu nebylo oficiálně vyhlášeno,“ namítl.

„Teroristé vyvraždili Parlament a postříleli vládu,“ oznámil jsem mu. „V letadle mají posily. Jestli to není ohrožení státu, tak co? Počítejte s tím, že v případě odmítnutí rozkazu půjdete ihned po přistání ke zdi!“

„Mám právo odmítnout rozkaz, který je válečným zločinem,“ trval na svém důstojník.

„Dobrá, očekávejte po přistání popravčí četu,“ ujistil jsem ho.

Dvě dvojité jiskřičky, pohybující se mnohem rychleji než tisíce jiných, začaly opisovat zatáčku. Velitel letky se rozhodl nesplnit rozkaz, který považoval za válečný zločin. Měl asi pravdu, na palubě mohli být i civilisté, i když jen v roli živých štítů.

Možná bude brzy oslavován.

Ale já si ho podám!


Možnosti obrany proti triglavům jsme tím fakticky vyčerpali. Armáda české republiky, užívaná v poslední době už jen v zahraničí, ale neschopná bránit republiku ani když nejsou nasazené skutečné válečné prostředky, ukončila obranu odmítnutím rozkazu. Když na letišti v Ruzyni přistál Boeing 777 s triglavy, byla na jeho palubě kromě nové vlády i přepadová komanda, určená k vyhledávání a ničení teroristů v Čechách, oficiálně »poradci a ochranka« nové vlády, které si noví ministři přivezli s sebou.

I kdyby se podařilo letadlo sestřelit, bylo by to jen odložení chystané štvanice. Brzy by přiletělo druhé, tentokrát jistě chráněné několika letkami stíhaček. Protivník má bezesporu větší palebnou sílu a armáda republiku neubrání ani ve vzduchu, ani pozemními silami.

Znamená to, že triglavové budou mít volné pole působnosti - a měl jsem dostatečně dobrou představu, jak ho využijí. Bylo mi jasné, že to pro mě i pro Jitku znamená přechod do ilegality. Jenže to bude problém.

Běžné utajení proti nim nepomůže. Jednak nás dokáží zaměřit - jde jen o to, na jakou vzdálenost, ale dá se očekávat, že budou pátrat systematicky, aby získali jistotu. Bůh Triglav mohl získat dojem, že nás zlikvidoval všechny - či spíše oba dva - ale tihle už o nás vědí, takže nestačí někam zalézt a doufat, že si nás nevšimnou.

Další problém je, že jsou schopní vytáhnout z lidí pravdu čtením myšlenek. Kdokoliv o nás bude vědět, může být nechtěným udavačem. Což o to, o naší podstatě dnes nikdo neví a lidé ani netuší, kdo jsme, ale vhodně položené otázky je k nám mohou přinést.

Samozřejmě mě napadlo rozptýlit se i do sousedních zemí. Polsko je veliké a triglavy má až ve Varšavě. Jenže je tu jistý problém.

Když budu po sousedních zemích jezdit v roli turistů, budu potřebovat hodně peněz. Zatím jich mám dost, »přebíraní« darebáci si obvykle nežili špatně, ale musím počítat s tím, že mi triglavové zablokují konta, jakmile se dozvědí, která mi patří. Bylo by asi lepší získat novou identitu v sousedních zemích, jako se mi to zčásti podařilo ve Slovinsku, kde jsem »převzal« mafiány a policisty, zabývající se únosy opozičníků. Bohužel si asi triglavové na policisty brzy došlápnou, až zjistí, že někde tam zmizeli jejich dva kolegové, a o mafiánech, spolupracujících s policií, budou mít jistě také přehled. Jediné použitelné řešení je »převzít« kdekoliv pár dalších darebáků, obrátit je na poctivce a doufat, že je místní přijmou za své.

Tak bychom - snad - mohli oba dva přežít. Ale těžko zachráníme všechny »hlavy«. Máme jich mnoho a některé jsou příliš známé než aby mohly jen tak cestovat. Budeme tedy muset některé obětovat. A když už nám je mají rozstřílet, ať při tom zajde i pár triglavů.

Budeme se bránit. A když to nepůjde otevřeně, protože nemáme armádu, nezbývá nám než přejít na partyzánskou válku. Tak to přece dělají všechny malé národy, napadené většími sousedy, anebo rovnou velmocemi, pokud se nechtějí smířit s otroctvím. Bývá to účinné, ani velmoci nenacházejí proti této taktice účinnou obranu. Mohou jedině stupňovat teror proti obyvatelům, jenže tím proti sobě obracejí světové veřejné mínění, které - bez ohledu na lžipropagandu koupených médií - brzy vycítí, kdo je pravý zločinec.

Znamená to ale opatřit si zbraně. Ale to nebude obtížné. Obchod se zbraněmi rozhodně není žádná charita a kdo se tím v Čechách zabývá, těžko bude mít úplně čisté svědomí. Jde tedy o to, zmocnit se alespoň na čas nějaké takové firmy, je jich tu víc než dost.

Jenže boj za pomoci sebevražedných atentátníků vede k rychlým úbytkům lidí. Máme proti ostatním výhodu, násilná smrt jedné »hlavy« nás na okamžik omráčí, ale nezabije. Pak není ani sebevražedný atentát žádné hrdinství. Ale tohle si mohou dovolit jen velké národy s velkými přírůstky, ne vymírající nárůdek.

Leda - ale to také nebude úplně spravedlivé - dostal jsem přímo pekelný nápad.

Využít k tomu imigrantů.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30