Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Oděssa

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Ono se to řekne - rozptýlit se po okolních zemích - ale není to tak snadné, jak se zdá. A pak, nesměl jsem utíkat jenom s holýma rukama a zachraňovat holé životy, to bych brzy přišel o všechno, i o ty životy. Musel jsem zachránit aspoň nějaké vybavení.

Napadlo mě použít pevnou »tamaru« místo mobilní. Co to znamená? Když namontuji antény na pevná místa a signál vyhodnocovacího počítače přenesu do ukrytého monitoru po stíněných drátech, bude nemožné jej objevit. Současné antény vysílaly do vyhodnocovacího notebooku data laserovým paprskem, ani to se nedalo snadno objevit, potíž byla zaměřovat to do přijímacích diod. To byl důvod, proč jsem musel při každém měření zastavit, rozmístit motocykly, zaměřit lasery a pak teprve měřit. Antény »pevné tamary« můžeme zakopat pod zem a jediné, co by se dalo zaměřit, bude obsluha. Jenže motocyklisté již nebudou potřební, takže jde jen o dva lidi u monitoru.

Vědět tak, na jakou vzdálenost nás triglavové zaměřují!

Ačkoliv - můžeme se o to aspoň pokusit. Když obsluhu přemístím do hlubokého dolu, kam jim nanosím dostatek potravin a vody, zařídím jim nezbytné větrání, a hlavně - nebude o tom vědět živá duše kromě nás dvou, byl by možná problém zaměřit je i naší »tamarou«. Opuštěných dolů je v Čechách víc, to by nemusel být takový problém.

Napadla mě Příbram. Není to daleko, sotva padesát kilometrů od středu Čech - Prahy. Napadlo mě zvýšit průměr sedmiúhelníku, v jehož vrcholcích antény jsou. Problém byl, že větší průměr sedmiúhelníku kladl i větší nároky na hardware. Místo obyčejných stíněných vodičů jsem musel použít kvalitní koaxiální kabely, rovněž se zvýšily nároky na přesnost rozmístění. U stometrového metrový rozptyl nevadil, u dvojnásobného vadila i půlmetrová odchylka. Kabely k notebooku jsem musel vést pokud možno po přímce, nicméně to byly jen technické problémy a ty se daly vyřešit.

Dvousetmetrový sedmiúhelník zvýšil dosah »tamary« na dvě stě kilometrů. Obsáhla tak celé Čechy, další zvyšování dosahu ani nemělo smysl. Moravu budu muset pokrýt jinak, ale i kdyby se to nepovedlo, tolik se nestane. Většinu střetů očekávám přece v Čechách.

Trochu obav vzbuzovalo, že »tamara« zobrazila i vlastní operátory, ačkoliv měli své stanoviště skoro tisíc metrů pod zemí. Faktem ale je, že jejich doupě bylo ještě uvnitř kruhu antén a zobrazovali se slabě, skoro jako »hlavy« na okraji dosahu. Nezbývalo mi než věřit, že pozornosti triglavů uniknou. Kdyby to nepomohlo a triglavové by na ně vtrhli... pak o ně prostě přijdu. Nebudou to jejich jediné oběti. Ale kdyby to vyšlo, přehled o triglavech by za trochu rizika jistě stál.

Další podzemní sídlo jsem stačil souběžně s tím postavit poblíž Ostravy ve staré šachtě uhelného dolu. I tam jsem na povrchu postavil pevnou »tamaru« a obyvatelé útočiště dostali jako vedlejší úkol sledování pohybu triglavů po okolí. Tato »tamara« měla značný přesah do Polska, což také nebylo k zahození, ale jejím hlavním úkolem bylo - chránit naše děti. Měl jsem dvě a Jitka si také chtěla jedno pořídit, proto byla posádka útočiště výjimečně tříčlenná nebo pětičlenná, podle toho, zda se děti počítaly nebo ne.

Povzbuzující bylo, že zdejší »tamara«, ačkoliv měla podobný dosah, operátory - tedy v tomto případě spíše operátorky - nezobrazovala. Nebyly hlouběji, byly jen pod odlišnými geologickými vrstvami. V každém případě jim to slibovalo lepší úkryt.

Budou to potřebovat.


Protože jsem jako třetí cíl úderu triglavů předpokládal Českou televizi, obsazenou na klíčových místech mými »hlavami«, rozhodl jsem se, dokud to jde, uspořádat rozloučení s českými diváky. Bylo mi jasné, že sem triglavové vtrhnou, protože Česká televize pod mým vlivem informovala diváky tak pravdivě, jako nikdy před tím od svého založení - snad až na krátké období vpádu spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy se vysílání chopily »svobodné legální vysílače«, které odmítly kolaboraci s Brežněvem.

Pak je ale Gustáv Husák pod záminkou »normalizace« odstavil a to byl konec pravdy.

Od té doby se Česká televize s pravdou nekamarádila. Podporovala Sametový podvod i nástup oligarchů, lidově zvaných »tuneláři«, obhajovala loupežné výpravy »spřátelených« armád, nadšeně schvalovala každé další humanitární bombardování a nadšeně oslavovala naše hrdinné vojáky, masakrující do té doby pokojné obyvatele napadených zemí a jako na běžícím pásu vyrábějící Čechům ve světě nepřátele. A ještě měla nebetyčnou drzost kárat jiné země za »nedodržování lidských práv«, i když tato »obrana lidských práv« měla za výsledek především miliony vdov a sirotků.

Až Jitka jí v poslední době dala novou tvář. Dalo se čekat, že po jejím odchodu se diváci opět stanou objekty dalších vln manipulace a lží. Proto Jitka uspořádala »Mimořádný večer na rozloučenou s pravdou«, kde se její »hlavy« v České televizi přišly rozloučit.

Předpokládal jsem, že triglavové na tento večer přijedou a tentokrát jsem se připravil lépe - jak to vůbec šlo. Mohl jsem počítat s tím, že se v Praze nevyznají a dají se na Kavčí hory dovést nějakou navigací. Navigace různých výrobců obvykle vyberou shodnou trasu, nemusel jsem počítat s tím, že by jeli jinou cestou. Nedalo mi ani velkou práci zorganizovat na křižovatce Rašínova nábřeží a Jiráskova mostu havarii autobusu s tramvají, která v obou směrech zablokovala most v době, kdy tudy projížděly dvě pancéřované limuzíny s triglavy.

Ve chvíli, kdy se kolony aut opět pohnuly, jsem obě limuzíny zaměřil dvěma dálkově řízenými protitankovými střelami. Limuzíny pomalu vjížděly na křižovatku, aby se vyhnuly havarovaným vozidlům - a v té chvíli jsem obě protitankové střely naráz odpálil. Nespolehl jsem se tentokrát na vojáky. Nechal jsem si obě střely odborně ustanovit, ale jejich zaměření a hlavně odpálení jsem nikomu nesvěřil. Jiráskovo náměstí je malé, obě odpalovací rampy raket byly umístěné na balkonech okolních vyklizených domů, ale ovládal jsem je z jiných, dostatečně vzdálených oken. I kdyby triglavové poslali ohnivé koule do míst, odkud rakety odstartovaly, zasáhli by jen opuštěná odpalovací zařízení. Teoreticky by se mohli strefit i do letících raket, ale to by bylo mistrovské dílo hodné čarostřelce.

Na to, aby triglavové zareagovali, neměli čas. Protitankové střely zasáhly obě limuzíny a tentokrát ze žádné nikdo nevyskočil, aby palbu opětoval. Zakrátko z obou luxusních vozů zbyly jen ohořelé vraky a policisté se snažili jen odklánět dopravu a odhánět zvědavce.

»Mimořádný večer na rozloučenou s pravdou« proto proběhl bez incidentu. Loučící se »hlavy« nejprve politovaly ty, kdo v České televizi zůstávají, neboť budou opět odsouzení vysílat jen to, co se smí a co jim budou jejich šéfové předepisovat. Publikum bylo v malém sálečku, tvořili ho z největší části zaměstnanci České televize, kteří v ní zůstanou, pokud je nové vedení preventivně nevyhází. Nálada proto nebyla slavnostní, spíš chmurná.

„A kam vlastně jdete?“ zeptal se jeden moderátor před kamerami své bývalé kolegyně Milči, kterou Jitka »převzala« při organizování demonstrace proti mé vládě. Vyzvala totiž ty, kdo se chtějí zúčastnit, aby si nezapomněli přinést dlažební kostky. Po »převzetí« se musela omluvit, ale pak se »zázračně« zbavila nenávisti a stala se nejoblíbenější komentátorkou.

„Jdeme zakládat »Českou osvobozovací armádu«,“ odvětila mu Milča s úsměvem.

„Osvobozovací?“ podivil se redaktor. „Prosím tě, od koho?“

„To brzy pochopíte,“ řekla vážně. „Možná už brzy. Ale když se trochu zamyslíte, jistě na to přijdete už dnes. Uvědomte si, proč zemřel náš předchozí prezident? Ustoupil vydírání Evropské unie, která České republice vyhrožovala atomovým útokem na Prahu. Vyhrožovali mu smrtí, když to národu prozradí, proto vyděrače prozradil a zvolil dobrovolný odchod ze světa. To nebylo prázdné gesto! Sami víte, jak to bylo v Poslanecké sněmovně. Poslance, kteří hájili zájmy České republiky, vyvraždilo teroristické komando z ambasády Spojených států, stejně jako nedávno právoplatnou vládu. Nestačilo, že ustoupili vydírání Spojených států při volbě prezidenta - cizince, kterému dnes nikdo neřekne jinak než »Oktrojíček«. Oktrojíček jmenoval vládu, ve které není jediný Čech. »Česká osvobozovací armáda« nás tedy bude osvobozovat od cizáků, vnucených Spojenými státy. Spojené státy se budou jistě dál prohlašovat za naše »věrné spojence«, ale vládu nám vyvraždili a nasadili si vlastní, nejsou to tedy spojenci, ale okupanti - i když tu zatím nemají trvalé vojenské základny, jen ozbrojená komanda na ambasádě a zkorumpované důstojníky naší bývalé armády.“

„Jak si ale představujete osvobozování, když tu není okupační armáda?“

„Dobře víte, že Armáda České republiky je neschopný moloch, sloužící dnes výhradně zájmům Spojených států. Navíc odmítla Čechy bránit, musíme tedy vytvořit armádu novou. Ne armádu profesionálních žoldáků, kteří při první vážné situaci zklamali, ale dobrovolnou armádu partyzánského typu. Partyzáni nejsou schopní bránit území na nějaké určené frontě, budou jen rušit zájmy okupační mocnosti, dokud se bude do naší země vměšovat. Však je to omrzí, až budou pořád jen počítat ztráty!“

„Ale nebojíte se, že by se mohly Spojené státy mstít civilním obyvatelům Čech?“

„To nemůžeme ovlivnit,“ připustila Milča. „Jistě víte, že Američanům na životech nás domorodců nikdy nezáleželo a záležet nebude. Ale to nezměníme ani kdybychom sklonili hlavy a přijali otroctví. Budeme se zkrátka chovat podle slovenské básně »Mor ho!«. Možná si ji nepamatujete, možná ji vůbec neznáte, připomenu vám jen její poslední verše.“

»Mor ho! — hoj mor ho! detvo môjho rodu, kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu. A čo i tam dušu dáš v tom boju divokom: Mor ty len! A voľ nebyť, ako byť otrokom.«

Milča sklidila dokonce potlesk, ale jen vlažný a nesmělý. Diváci se báli projevit nějaké nadšení, každý uvažoval, co to pro něho bude znamenat. Odejít - nebo zůstat a sloužit svým novým pánům? Zaměstnání v České televizi bylo velice dobře placené, jeho ztráta by se asi nepříznivě projevila na rodinných rozpočtech.

„A co radíte nám?“ zeptal se kdosi z diváků.

„My volíme boj místo otroctví,“ řekla Milča. „Vy si zvolte podle své nátury. Komu se nepodaří vstoupit do naší »České osvobozovací armády« - ta musí být v nejvyšším utajení - snažte se okupantům aspoň nepodlézat. Kolaboranty budeme trestat. Velezrada nebude ani promlčená, natož oslavovaná.“

Po těchto slovech nastalo ticho. Kdosi se pokusil tleskat, ale byl příliš osamocený a po několika tlesknutích raději přestal. Nemohli jsme od nich čekat nadšení. Již brzy se budou muset sklonit nebo odejít. Ani jedna možnost nebyla záviděníhodná.

„Česká osvobozovací armáda vás právě zachránila před vyvražděním,“ oznámila všem přítomným Milča. „Přijíždělo sem komando teroristů z americké ambasády, které nedávno vyvraždilo většinu poslanců Parlamentu a vládu. Nemusíte vyskakovat ze sedadel a prchat, to komando sem nedojede, hoří na Jiráskově náměstí. Nedávno ale přiletělo do Čech letadlo s jejich posilami. Je jich tu dost a používají tajné zbraně. Přejeme vám, abyste to přežili.“

Všichni na pódiu se jen krátce uklonili a v naprostém tichu, bez potlesku, odcházeli.

Odešli pak nejkratší cestou na metro na stanici Pankrác, kam je ještě doprovázely dvě kamery. Tam se rozloučili. Na Budějovické jsem je čekal s autobusem.

Zakrátko jsme opustili Prahu.


Jak se zdálo, tentokrát jsem zabil oba triglavy a nejspíš definitivně.

Ministr zahraničí Spojených států mi tvrdil, že měli skoro vždycky lepší výsledky než celá divize námořní pěchoty. Potvrdili to i v Čechách, ale prokázali i svou smrtelnost. Věděl jsem, že to s nimi nebudu mít snadné a budu-li na obou stranách porovnávat ztráty, budu mít pocit zmaru a prohry. Ale budu-li porovnávat nenahraditelné ztráty, vycházel ten poměr lépe pro nás. Na počty zabitých »hlav« jsme prohrávali sto padesát osm ku patnácti, ale byli jsme s Jitkou pořád dva jako na začátku, zatímco triglavů bylo o čtyři méně. Předpokládal jsem, že takové ztráty na Zemi dosud nezažili a že je to jaksepatří rozčertí, ale i když jsem věděl, že budou řádit, nenechal jsem si vzít aspoň krůpěj optimismu.

Kdyby se to tak vyvíjelo i nadále, bude se jejich počet snižovat, zatímco my bychom mohli přežít, byť se stovkami a možná tisícovkami zabitých »hlav«.

Uvědomoval jsem si však, že naše prostředky a možnosti jsou velice rozdílné, což bylo podle mě dané odlišnou civilizací, která nám dala vzniknout.

Mou a Jitčinou výhodou byl větší »strop« v množství našich »hlav«. Uvažoval jsem tak pořád jen podle prořeknutí prvního Triglava - že totiž na šestici, nutnou pro čtení myšlenek, musí být dva. Mohlo tomu sice být i jinak, například mohli mít »strop« až na pěti, ale jejich neschopnost číst myšlenky silou jediného z nich tomu dávala dobrý podklad. Potvrzení toho předpokladu jsem zažil už v Lublani, kdy se nejen nedokázali doplnit, ale zbývajících šest - neboli dva další - dlouho nepřišli na to, kde jejich kolegové zmizeli.

K verzi se stropem na třech přispěl i název Triglav - tři hlavy. Staré sochy zobrazovaly sice člověka se třemi hlavami na jednom krku a to jak u Slovanů, tak i u starých Indů, jenže to mohlo být způsobené tím, že tvůrci těchto soch je vytvářeli podle báje. Slovanský Triglav i indický Triširas mohli být jiným zobrazením téže báje, která však měla reálný základ.

Triglavové byli na Zemi již déle než tři tisíce let. A bylo jich tu více než nás. Proti nám dvěma jich byly stovky, možná až tisíce. Jít proti nim bylo hodně podobné sebevraždě.

Nám ale nic jiného nezbývalo.


Výhodou velkého množství našich »hlav« bylo, že jsem spolu s Jitkou neztrácel mnoho času vzájemnou informovaností. Co jsme si museli sdělit, to jsme si prostřednictvím dvou sobě nejbližších »hlav« sdělili - nerozhodovalo, zda jsou zrovna až na opačném konci světa než ostatní. To našim protivníkům chybělo. Když jsem zničil naráz celou šestici, ať už ve Slovinsku nebo v Praze, zbývající triglavové se o tom dozvěděli mnohem později, když už neměli možnost odvety přímo na místě.

Spojovacím centrem se staly stacionární tamary. V obou byly posádky složené z mých i Jitčiných »hlav« - v Příbrami byla dvojčlenná, pod Ostravou pětičlenná. Mohl jsem počítat i s batolaty, neboť byla samostatnější než lidská batolata v jejich věku. Ostravská posádka by si v nouzi vystačila i jen s batolaty, ale byly tam i jejich matky Hanka s Jiřkou a navíc tam byla bývalá sociální pracovnice Mgr Adriena Wirthová, nyní v pokročilém těhotenství. Počítal jsem s tím, že bude rodit v polních podmínkách pod zemí, ale všechny mé »hlavy« si s tím měly vědět rady, převzaté lékařské znalosti na to budou stačit.

Množství »hlav« jedné osobnosti mělo však i své nevýhody. Násilné zabití každé mé »hlavy« způsobilo šok ostatním a v okruhu do pěti set kilometrů úplné, byť jen krátkodobé bezvědomí. Zabití jediné »hlavy« mě zkrátka vyřadilo z akce. Nemohl jsem pak po dobu pár desítek vteřin pomýšlet na jakoukoli protiakci. Triglavové byli v tomto směru operativnější. I když jsem tři jejich »hlavy« zničil, zbývající tři, ačkoliv zřejmě patřily dvěma postiženým jedincům, zůstaly akceschopné, na což vzápětí doplatil i můj střelec.

Nesměl jsem proto používat taktiku krátkodobého přečíslení protivníka, neboť by při zásahu kterékoliv mé »hlavy« ztratily vědomí i ostatní. Šlo by to do jisté míry nahradit tím, že bych tvořil smíšené jednotky s Jitkou, jenže ta zatím neměla vojenské znalosti - na vojně jako žena nebyla a dosud neměla možnost »převzít« někoho, kdo by se vyznal.

Jediná taktika, která mohla mít úspěch, by byla taktika »Udeř a uteč«, často používaná ve světě všemi partyzány. Ostatní »hlavy« jsem musel včas stahovat z blízkosti triglavů, kde se objeví. Výhodou bude, že to budu vědět včas. V Čechách to jistily stacionární »tamary«, jinde jsem měl aspoň mobilní. Mobilní však byly zranitelnější a kromě toho jsem se obával, že si jich brzy lidé všimnou a začnou je triglavům bonzovat.

V každé zemi se najdou Quislingové.

I když jim později hrozí šibenice...


Předpokládal jsem, že mě »tamary« před triglavy včas varují a v prvních dnech to tak vypadalo. Když z velvyslanectví Spojených států vyjely automobily s obávanými zabijáky, dokázal jsem před nimi jakž takž uhýbat.

Samozřejmě se zaměřili na Českou televizi, ale tam mě nenašli. Spokojili se tedy tím, že dosadili triglava na místo ředitele a přeobsadili svými lidmi i většinu redaktorů. Neuměli česky, ale přivezli si překladatele, kteří pak byli nejvíce vytíženými zaměstnanci.

Dvě hlasatelky zkusily vzdorovat aspoň tím, že připravené zprávy přečetly doslova tak jak byly napsané, aby bylo znát, že nejsou česky. Jenže v České televizi už zdvihli hlavy ti, kdo začali prosazovat »normalizaci« ve vztahu k našemu staronovému spojenci. Hlasatelky dostaly hodinové výpovědi a ostatní raději sklonili hlavy.

Bylo jim to však málo platné. Nové vedení České televize pro »nedostatek pracovního nadšení« postupně vyměnilo všechny redaktory a hlasatele za své lidi, většinou zapůjčené ze soukromých televizí, kde nadšení pro Evropskou unii, NATO a Spojené státy nepolevovalo ani v dobách, kdy Jitka napravovala aspoň Českou televizi. Ta se brzy mezi ně zařadila a byla od nich opět k nerozeznání.

Triglavové brzy vystihli, že jsem »převzal« velkou část soudců a začali navštěvovat soudy. Několik soudců jsem zachránil tím, že si vzali včas dovolenou, jenže to jsem nemohl udělat se všemi. Když triglavové vtrhli do budovy soudu, bylo na útěk pozdě. Zbývalo mi pak jediné - uvítat je střelbou z pistole a donutit je použít ohnivou zbraň, která nezanechala nic než zuhelnatělé tělo a menší požár v budově, ale neumožňovala zkoumat mé pozůstatky. Asi by nehrálo roli, kdyby objevili u některé mrtvoly oncik, k rozeznání mých »hlav« to ani nepotřebovali, ale nač jim dávat jakékoliv vodítko.

Podařilo se mi na Ukrajině výhodně nakoupit větší množství ruských protitankových řízených střel »maljutka«, abych triglavům poslední úspěchy trochu osladil. Ukrajinci by mi jich za dolary prodali i víc, ale toto množství se dalo přibalit pod náklad kamionu, se kterým se dalo projet všemi hranicemi až do Čech. Zacházet jsem se s nimi naučil rychle a podařilo se mi několik komand zaskočit a úplně zpopelnit.

Jenže ani triglavové se nenechali jen tak zabíjet a brzy přišli s protiakcí. Zatímco já jsem zbraně podloudně pašoval, oni dostali zásilku zbraní málem s čestným doprovodem. Další triglavové jim přiletěli na pomoc v pancéřovaných bojových helikoptérách, proti nimž byly »maljutky« bezmocné. Navíc získali vyšší operativnost. Automobil ujede komandům, vybaveným také automobily, ale helikoptéře neujede.

Helikoptéry nás začaly nemilosrdně ničit. Díky »tamaře« jsem sice věděl, kde se právě nacházejí a kam míří, nesnažil jsem se ujet jim, to nemělo smysl, ale vždycky jsem se klidil do stran, jenže když helikoptéra znenadání změnila směr, nedovolila mi už reagovat. České silnice nejsou stavěné na automobilové honičky, stačilo mi uvíznout autem v koloně, kterou helikoptéra snadno dohonila - a triglavové na její palubě měli žně.

Úspěchy je ovšem povzbudily a brzy nás po Čechách honilo helikoptér víc. Nejprve pět, pak deset. A pomalu už nebylo kam utíkat.

Nejhorší bylo, že všechny mé »hlavy« ztrácely vědomí po zásahu jediné z nich. Týkalo se to celých Čech, takže občas havarovala i auta, která nebyla pronásledovaná. Jen ve zvlášť příznivých místech na rovné silnici se moji řidiči vzpamatovali včas, aby zabránili srážce. Motocyklisté v tom případě prostě neměli šanci a havarovali vždycky. Kdykoliv jsem proto viděl, že nemám šanci uniknout, nechával jsem motocyklisty zastavit u krajnice a auta aspoň zpomaloval, kde to jen šlo.

Nejvíc mě mrzelo, když spolu s ostatními ztrácela vědomí i batolata v bunkru.

Tam to bylo nejhorší. Musel jsem jim opatřit dětské hokejové přilbičky, aby si aspoň při pádu tolik nenatloukla. Mrzela mě i každá modřina mých ženských. Uvažoval jsem, že jich co nejvíc vyvezu za hranice, do Polska nebo ještě dál, kde se šok tolik neprojevoval a kde mé »hlavy« pociťovaly jen náhlou, ale krátkou bolest hlavy, která se dala přečkat.

Pak se mi podařilo zakoupit na Ukrajině i dvacet protiletadlových střel »igla«.

Tentokrát jsem helikoptérám neuhýbal. Věděl jsem, kudy letí a poslal jsem proti nim své motocyklisty s novými iglami. Jen jsem se trochu kryl za budovy a pokaždé, když se ty černé vrány dostaly na dostřel, vyletěl jim naproti ohnivý pozdrav.

Bylo to pro triglavy černé odpoledne, neboť v něm přišli o osm z deseti helikoptér. Ani jejich posádky nečekalo v troskách na zemi nic dobrého.

Jenže večer jsem zpozoroval, jak do Čech míří další dopravní letadlo, přímo přeplněné triglavy. Bylo to něco velkého, neboť jsem ani nedokázal rozeznat, kolik jich je na palubě.

Rozhodl jsem se velice rychle a poslal jsem motorkáře na příletové trasy Ruzyně a pro jistotu i do Pardubic. Igla je malá protiletadlová raketka a nemá velký dosah. Vyletí sotva do tří kilometrů, zatímco dopravní letadla létají v bezpečných deseti kilometrech. Přistávající letoun však už klesá níž a kromě toho je přistávání i tak riskantní manévr. Přesto jsem pro jistotu vyslal na totéž místo více střelců, aby účinek pokud možno pojistili.

To bude zase jekot! Už jsem viděl novinové titulky - Čeští vzbouřenci sestřelili civilní letadlo - tři stovky nevinných obětí! Celý svět musí tu věrolomnost odsoudit!

Bylo by ale pro mě příliš kruté nechat po Čechách jezdit tři stovky vrahounů, z nichž každý vydá za divizi námořní pěchoty. Propást tuhle příležitost bych si jistě dlouho vyčítal. Tamara mě ujišťovala, že letoun - civilní boeing - má na palubě skoro samé triglavy a já už jsem neváhal.

První i druhá »igla« zasáhly motory, třetí roztrhla přední část kabiny. Letadlo sklopilo natlučený čumák k zemi, po dopadu do pole ihned vyšlehly plameny a trosky se zahalily do oblaků hustého černého dýmu.

Vedete dva tisíce ku třem stům na mrtvoly, pomyslel jsem si, když jsem odjížděl od toho ohnivého pekla na poli. Doufám, že tihle se už nedoplní.

Takže vlastně - prohráváte.


Očekávaný jekot médií samozřejmě převýšil intenzitou všechny dosavadní kampaně. Tentokrát to nebyla žádná provokace, to letadlo jsem doopravdy sundal. Aby to bylo lidem jasnější, objevily se po Praze i v jiných městech vylepené letáky s vysvětlením. K sestřelení boeingu se otevřeně přihlásila »Česká osvobozovací armáda«, ovšem doplnila, že na palubě byli jen »protiterorističtí specialisté«, vyslaní do Čech proti »České osvobozovací armádě«. Ochrana civilních letadel se na přepravu vojenských sil nevztahuje a takové letadlo, i když má civilní imatrikulaci, je regulérní vojenský cíl. Takto se civilních letadel zneužívat nesmí.

„Jistě jste si ve vaší blízkosti už mnohokrát všimli nevysvětlitelného zabíjení,“ stálo na letácích. „Mají je na svědomí tito američtí »protiterorističtí specialisté«. Jejich oběťmi byli nejprve naši řádně zvolení poslanci, pak ministři České vlády. Velice často zabíjejí soudce, policisty a nezúčastněné civilní občany, což jsou bezesporu válečné zločiny. Jen v některých případech zahynuli příslušníci »České osvobozovací armády«. »Protiterorističtí specialisté« nejsou součástí US Army, ale neštítí se žádných zločinů a nazývat je »nevinnými obětmi« je vrchol pokrytectví.“

Lidé si letáky přečetli, někteří je umístili i na internet. Většinou »České osvobozovací armádě« fandili. Ačkoliv se agentury »pro výzkum veřejného mínění« ze všech sil snažily veřejné mínění proti ní otočit, příliš se jim to nedařilo. Lidé si mysleli své, nanejvýš se ptali, kde dělají ty pošahané průzkumy? Mezi lidmi? Výsledky na to nevypadaly. Spíš se zdálo, že si agentury ke svým »průzkumům« vybírají sekretariáty partají, které si pravidelně chodí pro instrukce na ambasádu Spojených států. Z některých průzkumů přímo čišelo zbožné přání jeho zadavatelů a i když je zdánlivě potvrzovaly, věřil jim jen ten, kdo jim věřit chtěl.

Na letácích bylo i stanovisko »České osvobozovací armády« k terorismu.

Rozdíl mezi terorismem a partyzánským odbojem je především v tom, že teroristům jde hlavně o teror, tedy hrůzu mezi obyvateli. Partyzáni naproti tomu životy lidí na vlastním území šetří a útočí především na vojenské cíle protivníka.

Dnes se však nebezpečně rozmohlo zjednodušené nálepkování za teroristy každého, kdo se protiví síle velmocí. Ve Spojených státech už označují za »terorismus nízké úrovně« i pokojné demonstrace vlastních občanů. Jenže od označování vlastních občanů za teroristy vede přímá a krátká cesta k teroru policistů vůči těmto občanům.

Američané samozřejmě označují za teroristické i všechny protiamerické demonstrace kdekoliv ve světě a omlouvají tím i brutalitu při jejich potlačování.

Hitler používal nálepky »bandité«. Jinak se na nálepkování nic nezměnilo.

Samozřejmě se v Praze konaly demonstrace i proti »České osvobozovací armádě« a na podporu »vládě zahraničních odborníků«, jenže na ně chodilo čím dál tím méně lidí.

Přiznám se, ubývali díky mému nápadu.

Dohodl jsem se s Jitkou na našem společném a jednoznačném stanovisku. Kdo se spojí s cizí mocností proti vlastnímu národu, naplňuje svým chováním trestný čin vlastizrady. Za ten je i v míru běžná sazba dvanáct let odnětí svobody, v době ohrožení republiky před svým zrušením trest smrti. »Převzetí« s tím má společné zničení osobnosti, nicméně tělo zůstane, takže to není totéž. Vyšší princip mravní říká, že vražda na tyranu není zločinem, trestat vlastizradu »převzetím« provinilců je tedy opodstatněné a morálně přijatelné.

Když byly demonstrace organizované triglavy a ti se jich sami účastnili, vyhýbali jsme se jim. Jakmile je ale »spontánně« zorganizovali čeští kolaboranti, nic nám nebránilo vybrat si ze zúčastněných daň a doplnit si vlastní ztenčené stavy.

Často se však těchto demonstrací účastnily i veřejně velice známé osobnosti. Byli mezi nimi známí herci, zpěváci, režiséři a politologové. Vyhledával jsem je s oblibou, byli mi sice k ničemu, protože je lidé příliš znali, ale využil jsem je jinak. Každý z nich se po skončení akce vrátil nejkratší cestou domů, napsal dopis na rozloučenou, kde se kajícně přiznal, že šel proti svému národu, načež ještě dříve, než mu mohl vyrůst oncik, kterým by se prozradila jeho příslušnost ke mně, spáchal sebevraždu.

Zjistil jsem přitom, které druhy sebevraždy jsou pro mě nejvhodnější. Naprosto jasně vedlo cyankáli, jenže to není každému dostupné. Ani oběšení není příliš bolestivé, když si sebevrah zvolí vyšší stoličku a volnější provaz. Nezemře pak udušením, ale přetrhne si při pádu vaz. Některé druhy sebevraždy jsou proti tomu buď nespolehlivé, nebo příliš trýznivé. Předávkování prášky pro spaní není bolestivé, ale je tu riziko, že lékaři sebevraha zachrání. Smrt pod vlakem je proti tomu spolehlivá, ale když vlak sebevraha odhodí a jen mu přeláme většinu kostí, je umírání úděsně pomalé, dlouhé a bolestivé.

Policie se u velice známých sebevrahů snažila dopis na rozloučenou zabavit a zatajit, ale když tyto osobnosti uložily dopis na rozloučenou na internet, byla taková snaha marná. Zakrátko byla na internetu celá sbírka těchto textů - a každý označoval známou osobnost, která se dala do služeb cizincům, aby pak »neunesla výčitky svědomí« a litovala toho.

Přišli jsme tak sice často o výkvět známých osobností, jenže - jakýpak výkvět, když se dával do služeb zla? Ani v pohádkách nenajdete, že by okupanti přinášeli lidem dobro!

Paměť těchto osobností jsem probíral jen zběžně. Tlačil mě totiž čas, potřeboval jsem je dostat co nejrychleji na místo sebevraždy, než se u nich objeví oncik. Možná jsem tu ničil i nepopiratelné hodnoty. Známý herec nebo herečka by mohli ještě prospět národní kultuře, vždyť jejich role píší jiní a s jejich soukromým životem nijak nesouvisejí. I pitomec může hrát mudrce, když se správně naučí roli, i psychopat může sehrát kladného hrdinu.

Jenže když se známý umělec propůjčí ke špatné věci, do jisté míry popře to dobré, čím by mohl lidem prospět. A čím méně známých tváří se objeví mezi kolaboranty, tím lépe.

Za odcházející herce přijdou noví.

Otázkou je, zda budou lepší...


Británie si sice říká Velká, ale jedna pevná tamara umístěná mezi městy Birmingham a Coventry obsáhne většinu jejího území. Problém je pouze v tom, že v Británii nenajdeš ani kus volné plochy, aby někomu nepatřila. Musel jsem se bezpodmínečně domluvit s majiteli pozemků, kde jsem chtěl »stanovat«. Byli však ochotní dát mi za příslušný poplatek svolení k táboření - samozřejmě pod podmínkou, že nebudu poškozovat jejich majetek.

Z leteckého pohledu by si možná někdo mohl všimnout, že naše stany tvoří vrcholy naprosto pravidelného sedmiúhelníku, ale z nejbližší silnice to už tak nevypadalo - prostě tu táboří pár trampů nedaleko od vodní nádrže, kde je na koupání klid, protože je poměrně dost vzdálená od obydlených míst.

To však bylo jen pouhé rozhlédnutí. Potřeboval jsem získat přehled o nejbližším okolí města Birmingham, hlavně aby tu nebyli triglavové.

Triglavů bylo na Velkou Británii soustředěno poměrně málo. Většinou byli v Londýně, jenže ne v Parlamentu, ale v místních bankách. Proto jsem je v Parlamentu nepotkával, jinak by se mnou jistě už dávno zatočili. V Birminghamu a okolí nebyli žádní, nemusel jsem se jich tedy bát. To však byl jen první krok. Druhým krokem bylo pronajmout si typický malý britský domek na okraji lesa, kde jsem umístil dva pozorovatele. Antény jsem jim rozmístil zčásti v korunách lesních stromů, zčásti na jiných pevných místech. Mohl jsem tak rozpustit motocyklisty a získal na nenápadnosti. Pevná tamara u Birminghamu chránila především mé poslance v Londýně, aby se stačili včas klidit z dosahu triglavů. Naštěstí se triglavové nijak často nepohybovali. Byli zaujatí bankovními transakcemi a neměli čas na procházky.

Pro mě to byla výhoda.


Také cestou na východ jsem tu a tam narazil na větší či menší hloučky triglavů. Nikdy jsem je nenacházel na vesnicích. Vždycky byli ve městech - a vždy drželi v rukou moc nad lidmi. Jejich touha po moci přecházela až v posedlost. Zaměřoval jsem je, zakresloval jsem si je do mapy Evropy, ale zasahoval jsem jen v Čechách proti těm cizáckým. Naštěstí byli většinou soustředěni na místních radnicích, která se dala objet alespoň dvoukilometrovým obloukem, což byla vzdálenost, kdy už na nás nereagovali. Znamenalo to, že jsem si nemohl prohlížet a obdivovat centra měst, ale to ani nebyl můj cíl. Nebyl jsem zde jako turista, spíš jako špion, nebo přinejmenším neutrální průzkumník.

Oděssa je přístavní město na břehu Černého moře a v době, kdy jsem jím projížděl, byl ve zdejším přístavu na »přátelské návštěvě« americký raketový křižník třídy Ticonderoga, nesoucí na palubě střely s plochou drahou letu tomahawk. Místní Ukrajinci mi tvrdili, že má na palubě i nukleární hlavice a byli na »přátelskou návštěvu« neuvěřitelně pyšní. V přístavu vítala americké námořníky chlebem a solí delegace místních celebrit, provázená zástupem dívek v tradičních ukrajinských vyšívaných krojích, hrála zde hudba a všude byly spousty přihlížejících občanů.

Přístavu jsem se musel vyhnout, neboť mezi celebritami byli nejméně tři triglavové, další jsem zaměřil na radnici. Průjezd Oděssou se mi tak zúžil na objezd severním okruhem, což by mohlo být nepříjemné v případě útoku triglavů v helikoptéře.

Triglavům místní lidé říkali »oligarchové«. Ještě za Brežněva řídili místní podniky na pozicích ředitelů, po pádu komunismu si je prostě přivlastnili a z komunistických špiček se změnili na špičkové podnikatele. Vystoupili z komunistické partaje, kterou už nepotřebovali, a změnili se v nejzuřivější antikomunisty - jako všude v tak zvaných postkomunistických zemích. Až jsem se divil, že nebyli i v Čechách.

Něco už jsem ale vypozoroval. Triglavové se drželi pohromadě. Nejmenší skupinkou byla šestice - zřejmě aby mohli číst lidem myšlenky. Proto byli málokdy v malých městech. Lublaň s pětinou velikosti Prahy byla jedinou výjimkou široko daleko a měl jsem podezření, že by to mohl být právě Lublaňský hrad, pod nímž se mohlo nacházet jedno z »chráněných sídel« triglavů, postavených ještě samotnými Kšagy.

Ani Oděssa není větší než Praha, ale pod městem jsou rozsáhlé třípatrové katakomby, za poslední války sloužící protiněmeckým partyzánům. Město sice založila ruská carevna až koncem osmnáctého století, avšak již dříve tu bývaly řecké osady a kolonie. Podle mě by i zde mohlo být podzemní sídlo triglavů. Nemuselo přece být - a nejspíš nebylo - jen jedno.

Zdržel jsem se tu trochu déle, chtěl jsem si prohlédnout americký raketový křižník. Co naplat, Čechy jsou vnitrozemský stát a námořní přístavy nám voní spíše dobrodružstvím než jenom rybinou.

Jenže americký křižník nemá v Černém moři co dělat, ačkoliv je tu na návštěvě. Podle jakýchsi dohod sem sice smějí, ale jen na omezenou dobu. Když raketový křižník povolenou dobu překročil, Rusko protestovalo a žádalo okamžité odplutí. Američané neodpověděli.

Pozoroval jsem raketový křižník z několika směrů. Motocyklisté rozmístili své antény do sedmiúhelníku a některými jsem odešel blíž k přístavu, zatímco karavan s operátory nad nimi držel stráž u obrazovky.

Pak jsem uslyšel vzdálený svist leteckého motoru. Jenže v té chvíli v karavanu zhasla obrazovka i s počítačem, jako kdybych je odpojil od akumulátorů. V karavanu byla rázem tma, neboť okénka jsem pokaždé zatáhl neprůhlednými záclonkami.

Nízko nad přístavem zakroužil bitevní letoun. Podle zděšených výkřiků jsem pochopil, že to není ukrajinský letoun, ale ruský. Rusové zase provokovali... jenže tentokrát neměl jejich vpád v úmyslu vystrašit Ukrajince. Bylo vidět, že letoun pomalu opisuje kruhy kolem amerického raketového křižníku, pokaždé na něho naletěl, jako kdyby se chystal loď potopit palubními raketami.

Na americkém křižníku byl vidět pohyb, ale pobíhali tam jen námořníci. Antény se ani nepohnuly, kanóny mířily vodorovně, jakoby jim nalétávající letoun nestál za pozornost. Ale vždyť správně by měly všechny hlavně sledovat nalétávající letoun, šachty protiletadlových raket měly být už dávno odklopené a připravené k sestřelení drzouna.

Místo toho - nic. Na palubě se míhalo pár námořníků, ale nezdálo se, že by něco proti tomu tichu dělali. Spíš to vypadalo jako bezradné pobíhání od ničeho k ničemu.

Při třetím náletu se ale přidalo ještě něco.

Moje nejbližší »hlavy« znenadání pocítily neodolatelné nutkání ke zvracení.

Nedalo se to překonat, ale letmý pohled mě přesvědčil o tom, že kolem mých »hlav« zvrací všichni. Muži, ženy i děti. Spíš bych byl nápadný, kdybych nezvracel. Mrknutím oka jsem viděl, jak se na palubě křižníku všichni námořníci naklánějí přes zábradlí a zvrací do moře. Samozřejmě jen ti, kdo byli na palubě a měli to k zábradlí blízko.

Jak se zdálo, celá Oděssa zvracela. I moji operátoři vyběhli z karavanu až na poslední chvíli a vzápětí oblehli nejbližší stromek. Nikdo se nepohoršoval nad znečišťováním veřejné zeleně, znečišťovali ji všichni, až na ty, kdo nedoběhli a pozvraceli se uprostřed chodníků.

Ruský letoun podnikl poslední cvičný nálet na americký křižník, posměšně zamával křídly, obrátil se východním směrem a nerušeně odletěl. Skoro současně ustalo nutkání ke zvracení a když jsem se s operátory vracel do karavanu, obrazovka již opět svítila a počítač spořádaně nabíhal, jako kdybych ho právě sám zapnul.

Nikdo nepochyboval o tom, že všechno souvisí s ruským letounem. Nebylo to ostatně poprvé, co se Rusové takhle předváděli a nebyla to první americká loď, kterou zesměšnili. Rozdíl byl v tom, že to bylo přímo v přístavu a mimo posádky křižníku se to dotklo i tisíců lidí ve městě.

Psychotronické zbraně mají své zastánce. Podle nich nejsou smrtící, což je humánnější než vražedné zbraně. Odpůrci naopak požadují jejich zákaz pro jejich zákeřnost. Mohou být totiž - a s tím se ve světě běžně počítá - použity proti vlastnímu obyvatelstvu, například pro rozhánění protivládních demonstrací, přičemž odpůrci navíc zpochybňují jejich neškodnost. Tvrdí se cosi o poškozování nervů a vnitřních orgánů, záření je rakovinotvorné, sterilizuje muže i ženy a i ve slabší intenzitě způsobuje malformace novorozenců. To zase zpochybňuji zastánci těchto zbraní s poukazem na vědecké výzkumy. Jenže vědecké výzkumy prováděné v armádních laboratořích nejsou považovány za seriózní, protože se tu škodlivé účinky vždy zatajují nebo aspoň bagatelizují.

Očekával bych, že po této ukázce americký raketový křižník zvedne kotvy a odpluje. Ale jakmile jsem zasedl k obrazovkám vyhodnocování »tamary«, přímo mě praštilo do očí něco úplně jiného.

V dosahu »tamary« nebyl jediný triglav.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30