Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Strach a hrůza

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Jak jsem Moraně slíbil, že Krym opustím co nejdřív, tak jsem to splnil. Vyjel jsem jako o závod a v noci už jsem byl v Rostově na Donu. Čekala mě okružní cesta kolem Ukrajiny - tisíc kilometrů do Brjansku, šest set kilometrů do Minsku, a poslední denní úsek třináct set kilometrů do Prahy. Do Čech se mezitím začaly stahovat i ostatní osádky sesterských tamar. Měly to blíž, ale musely se skrývat před triglavy - naštěstí věděly o každém jejich pohybu.

Blíží se konec zoufalého hledání úkrytů, teď budou úkryty hledat triglavové.

V Čechách jsem ještě musel čas od času přetrpět bolest z další smrti, ale od chvíle, kdy jsem měl v ruce něco účinného, už to na mě nepůsobilo tak depresívně. Sestřelil jsem ještě helikoptéru - letěla příliš blízko, na dostřel ruské »igly«, ale to správné zúčtování nastane až po příjezdu »Krymčanů«.

Než dorazí, poslal jsem jednu ze svých »hlav« na »přátelskou návštěvu« do Čáslavi, kde jsem chtěl vyhledat velitele letky, který nesplnil rozkaz. Našel jsem ho doma a požádal jsem ho, celého udiveného, o rozhovor.

„Nezdá se vám, pane, že mě zbytečně obtěžujete?“ vyjel si na mě ve dveřích. Měl na sobě parádní uniformu, zřejmě se chystal odejít.

„Nezdá se mi to zbytečné,“ odvětil jsem klidně. „Jistě to i vy brzy pochopíte.“

„Tak pojďte dál,“ pozval mě znenadání do bytu.

Tři kluci, které vzápětí zahnal do dětského pokojíčku, mě ale okamžitě zviklali v mém původním úmyslu - »převzít« ho. Byli jako tři stupínky, nejmladšímu mohlo být asi šest let, nejstaršímu deset. Nejspíš svého tátu zachránili - prostě tím, že se mihli kolem.

Pobídl mě sednout si do křesla k malému stolečku a sám se rozvalil naproti mně.

„Tak vo co de?“ zahučel nepříliš vlídně.

„Měl jsem být váš kat,“ řekl jsem mu na rovinu původní důvod svého příchodu. „Jistě si pamatujete na rozkaz, který jste odmítl splnit. Takové okamžiky se přece nezapomínají!“

Dalo se čekat, že ztuhne. Nespletl jsem se. Ale rychle se vzpamatoval.

„Jenže ten rozkaz vydal ministr zločinné vlády a bylo mou povinností odmítnout ho!“ vysypal ze sebe rychle. „Ta zločinná vláda už byla přece odsouzená!“

„Označení »zločinná vláda« pochází od současné okupační vlády,“ namítl jsem. „Jenže to je vláda cizinců a nemá žádné právo označovat naši bývalou legální vládu za zločinnou. Zvlášť když je sama nezákonná a zločinná.“

„A vy jste přišel jménem koho?“ zaútočil na mě.

„Jménem »České osvobozovací armády«, nikdy jste o ní neslyšel?“

„To je přece ta nejhorší teroristická organizace v Evropě!“ opáčil. „Uznala to Evropská unie, mezinárodní tribunál v Haagu i soudní dvůr ve Štrasburku!“

„Zajímavé na tom je, že ještě nikdo z té - jak říkáte »teroristické« - organizace nebyl do této chvíle souzen,“ usmál jsem se útrpně. „Bez rozsudku jsou to jen sprosté pomluvy.“

„To by se mohlo změnit třeba právě teď!“ opáčil. Vstal a znenadání vytrhl z pouzdra na opasku armádní pistoli. „Mám vás! Ruce nahoru, vstaňte a žádné prudké pohyby!“

„Nejste první, kdo si tohle myslel,“ usmál jsem se. Zvedl jsem ruce nahoru a pomalu jsem vstal - jenže vzápětí jsem zmizel a uskočil stranou, kdyby se mu snad zachtělo střílet.

»Odložte pistoli na stůl!« poručil jsem mu telepatií, aby nemohl určit, odkud na něho mluvím. Stál jsem k němu bokem a pozoroval bezradnost, s jakou přejížděl hlavní pistole odleva doprava a zpátky, marně hledaje cíl.

»Nevidíte mě, že?« pokračoval jsem. »Jenže já vás ano a kdybych vás teď zabil, splnil bych svůj úkol a mohl bych klidně odejít.«

„Tak proč to neuděláte?“ vyhrkl s bezmocným vztekem.

»Protože kat České osvobozovací armády má právo nabídnout odsouzenci život.«

„Co je to za pitomost?“ zeptal se nechápavě.

»Odložte nejprve na stolek tu pistolku!« opakoval jsem svůj požadavek. »Konec žertů, teď mluvím vážně! Ještě slovo a seznámíte se s životem po smrti!«

Důstojník se ještě jednou bezradně rozhlédl, ale neviděl mě. Natáhl se tedy před sebe a pomalu, opatrně položil zbraň na stoleček. Hrábl jsem po ní a s jeho vlastní pistolí v ruce jsem se objevil opět přímo před ním.

„Mám právo nabídnout vám život,“ opakoval jsem už vlastním hlasem. „I když jen po splnění některých podmínek.“

„Jakých podmínek?“ zeptal se zamračeně - správně tušil, že to nebude nic snadného.

Pokynul jsem mu rukou s pistolí, aby se opět posadil. Uposlechl mě váhavě, ale vsedě se lépe jedná, takže jsem se posadil i já. Jen jsem si dával pozor, abych seděl trochu dál od jeho stolečku, který by mu překážel, kdyby ho napadlo použít nějaké bojové umění.

„Předně uznáte, že »Česká osvobozovací armáda« je legální, i když podzemní armáda, žádná teroristická organizace, jak tvrdí okupační orgány,“ začal jsem.

„Já jsem ale přísahal věrnost České republice!“ odvětil hrdě.

„No právě!“ nevyvedlo mě to z míry. „Přísahal jste věrnost České republice, ne dnešní okupační správě! To, co teď v Čechách vládne, je vláda cizinců!“

„Ale legálně jmenovaná legálním prezidentem!“ odsekl.

„Legálním prezidentem, zvoleným pouhými dvaadvaceti tisíci kolaboranty?“

„Já jsem ho volil,“ odsekl hrdě.

„Toho cizáka? Tím se nechlubte!“ usadil jsem ho. „Ale vraťme se k tomu rozkazu. Dostal jste ho od nadřízeného ve chvíli, kdy komando teroristů vraždilo naši vládu. Bylo to tedy ve chvíli ohrožení státu.“

„Sestřelit civilní letadlo by byl ale válečný zločin!“ namítl prudce.

„To letadlo bylo jen maskované jako civilní,“ opáčil jsem. „Vezlo do Čech vojáky, byl to tedy regulérní vojenský cíl. Polehčující okolností je, že se skutečně hlásilo jako civilní, ale byl jste včas ujištěn, že to je jinak. Za těchto okolností jste odmítl splnit rozkaz. Vaše odmítnutí mělo za následek rozvinutí komand teroristů v Čechách a do této doby to stálo životy dvanácti tisíc lidí. Máte tedy na těch teroristických vraždách podíl. Teroristé zabíjeli převážně civilisty, ale vybírali si za cíle klíčové osoby - soudce, policisty, poslance a velké podnikatele. Co můžete uvést na svoji obhajobu?“

„Jen to, že vaše »Česká osvobozovací armáda« byla mezinárodně uznaná teroristickou organizací, zatímco antiteroristické posily jsou u nás legálně!“

„Na tom se ovšem neshodneme,“ pokýval jsem hlavou. „Samotná definice terorismu je od počátku jiná. Nerozhoduje jak je kdo onálepkovaný, ale co doopravdy dělá. Teroristé šíří teror mezi civilními obyvateli a to od začátku dělají cizácká komanda. »Česká osvobozovací armáda« bojuje s ozbrojenými teroristy, ne s obyvatelstvem. Podle definice terorismu jsou tedy teroristy pouze členové »antiteroristických« komand. Pozvala je k nám cizácká vláda, sestavená prezidentem Oktrojíčkem, formálně zvoleným jedním procentem kolaborantů.“

„Nejsem kolaborant!“ ohradil se zamračeně.

„Ale jste, pane majore, jste,“ ujistil jsem ho. „Přiznejte si to před svým svědomím, máte-li ještě nějaké. To, že si současný stát pořád ještě říká »Česká republika« místo aby se správněji nazýval »Protektorát«, musíte přece dobře vědět. Nám nevadí, že novému systému slouží policisté, pokud nejdou proti lidem. Nevadil byste nám ani vy, kdybyste sloužil lidem a ne pouze cizákům. Jenže vy jste lidem sloužit odmítl. Otázku uznání České osvobozovací armády nechám stranou, máte právo na omyl. Ale nemáte právo vyvrácený omyl obhajovat a tím méně šířit ve chvíli, kdy jste se dozvěděl správnou definici terorismu. Vraťme se raději k podmínkám, které vám nabízím. Odejdete z armády, kde jste selhal, když jste odmítl splnit rozkaz. Nebudete se proto zajímat ani o zaměstnání u Policie a Hasičů.“

„Proč Hasičů?“ vyhrkl.

„Protože i tam se vydávají rozkazy a jejich odmítnutí může znamenat i smrt.“

„Ale já musím živit rodinu!“ vytáhl další argument.

„Proto vám přece nabízím život,“ ujistil jsem ho. „Ale nemůžete živit rodinu na místě, kde jste zklamal, že byste si zasloužil kulku. Najděte si jiné zaměstnání a když se rodina uskrovní, můžete žít. Žije tak spousta jiných lidí a nestěžují si. Buďte jako oni.“

„Já jsem ale pilot, nechápete to?“

„Chápu,“ přikývl jsem. „Jste pilot, který selhal. Máte podíl na smrti dvanácti tisíc lidí. Mrtví neodpouštějí, takže jako pilot končíte. Buď odejdete sám, nebo vás odnesou nohama napřed. Kdybych vás rovnou popravil, byl byste už mrtvý. Teď ještě máte poslední možnost výběru. Berte to jako dar. Dávám vám na to půl roku, ale ani o den více.“

„To je příliš kruté!“ zkoušel to ještě uhrát na city.

„Můžete se rozhodnout i hned,“ navrhl jsem mu. „Řekněte že mé podmínky neberete a já spokojeně odejdu.“

„A zastřelíte mě?“

„Máme jiné zbraně,“ ujišťoval jsem ho, zatímco jsem jeho pistoli před ním rozebíral na prvočinitele. „Vaše nadělají moc rámusu, naše jsou bezhlučné.“

„Ale zbraně s tlumičem chápe každý soud jako teroristické!“ zavrčel.

„To už dávno neplatí. Snajperské zbraně s tlumiči mají všechny moderní armády. My ale nemáme střelné zbraně,“ upřesnil jsem to. „I luk a šípy jsou proti našim příliš hlasité.“

„Mám tedy ještě půl roku na rozmyšlenou?“ chytal se raději mých předešlých slov.

„To už jsem přece řekl,“ přikývl jsem. „Ale doporučuji vám, uvažujte rozumně.“

Rozsypal jsem vedle rozebrané pistole na stoleček i náboje ze zásobníku. Chvilku jistě potrvá, než ji sestaví a připraví k výstřelu. Ale pro jistotu jsem se zneviditelnil.

Dveře se tiše otevřely a zavřely.


První setkání triglavů s chibinou se odehrálo na Moravě. Byli dva, seděli v helikoptéře. Viděl jsem je na ostravské tamaře, ale poprvé jsem neuhýbal. Počkal jsem až se dostanou na dohled a zapnul jsem chibinu, čímž jsem asi způsobil ranní depresi obyvatelům Šternberku. Dolehla i na mě, ale čekal jsem ji a dalo se to vydržet.

Zapnutá chibina modravě světélkovala, ale helikoptéra letěla dál. Na obrazovce tamary však během vteřiny zhasla obě světélka triglavů. Bylo to nad městem, kolem bylo slabých světélek lidí tolik, že se v nich světélko pilota muselo ztratit. Napadlo mě, co ten chlap udělá až zjistí, že zbytek posádky nejeví známky života. Helikoptéra letěla dál a za několik vteřin mi zmizela za stromy, jenže letěla přímo proti kopci, kde se po chvilce zablýsklo, do výšky se vznesl oblak černého dýmu a okamžik poté se ke mně donesla dunivá rána.

Mor-gea-na tedy nelhala. Chibina zabíjí nejméně na pět kilometrů, tedy v takové dálce, že mě triglavové ani nezjistí. A zřejmě si ji pilotovali sami, proto neřízený stroj havaroval.

Vypnul jsem chibinu krátce poté, co zhasla světélka triglavů. Hrůza a deprese zmizely a vystřídala je euforie z prvního vítězství. Doufal jsem, že helikoptéra při pádu nezpůsobila více škody než pár přeražených stromů, spadla přece do lesa a byla by obzvláštní smůla, kdyby tam tak po ránu někdo byl.

Obrátil jsem se tam s jedním motorkářem, s ostatními jsem pokračoval v jízdě směrem na Uničov, Mohelnici a Svitavy. Nejbližší triglavové byli až na letišti u Pardubic. Už jsem se jim nevyhýbal, jel jsem přímo k nim. Tihle mohli pozorovat zkázu helikoptéry, takže již budou varovaní, jenže jim to nebude nic platné.

Pardubice jsou v dosahu obou pevných tamar a mohl jsem si při zachování přehledu na české tamaře obraz Pardubic moravské tamary zvětšit, abych získal podrobnosti. Přece jen je výhodné být vícehlavou bytostí - tak dokonalý přehled a koordinaci kdyby měli velitelé všech armád světa! Snad jen dříve měli vojevůdci takový pohled na bitevní pole, když se té bitvy účastnili v čele svých vojsk. Historie zná případy, kdy králové se svými rytíři hrdinně padli. Jenže to bylo dávno. Dnes sledují bojiště z bezpečné dálky, často vydávají rozkazy, kterými své vojáčky nesmyslně ženou proti opevněným Duklám, ale když se sami ocitnou na bitevním poli, zvolí raději smrt jedem než aby s posledními vojáčky hrdinně padli.

Já jsem vlastně něco mezi tím. Sám jsem svou vlastní armádou, nebezpečí se nevyhnu, ale také vše sleduji z bezpečných podzemních úkrytů. Pravda, rozhodl jsem se nevystavovat nebezpečí svá mrňata - dvě batolata a jedno ještě nenarozené, ty jsou pořád příliš malé i na sledování obrazovek tamary, beztak většinu času prospí. Snažil jsem se dostat do bezpečí co nejvíc »hlav« patřících Jitce. Byla ve svém prvním životě vychovaná jako žena, měla by být jemnější než já - ačkoliv také »přebírala« darebáky jako na běžícím pásu.

A co triglavové? Při jejich odporu k ženám asi ani děti nemají. Společenství ze samých tvrdých chlapů může ženy využívat leda ke kratochvíli, ale těžko se budou zdržovat dětmi. Nemohou mít pochopení pro ženské a dětské problémy! Tři hlavy jsou příliš málo, než aby mezi nimi některou pozici zaujalo bezmocné mimino. Když už potřebují doplnit, je pro ně jednodušší »převzít« hotového chlapa. Triglavové navíc cítí k ženám odpor. Nedivil bych se, kdyby byli všichni homosexuálové. Homosexualitu - z hlediska triglavů ještě nedávno - lidé chápali jako úchylku, to mnohde ve světě přetrvává, ale kde tihle tvrdí hoši získali nad lidmi nadvládu, tam homosexualitu propagují a naopak se snaží rozbít klasické rodiny.

A nutno přiznat, daří se jim to. Nedivil bych se, kdyby měli na svědomí ještě víc toho, co si dnes ani neuvědomujeme.

Uvidíme u Pardubic.


Zatímco zkáza helikoptéry s triglavy u Šternberku se dala pochopit buď jako klasická havárie, v horším případě i jako náhodné sestřelení Českou osvobozovací armádou, útok na letiště Pardubice už dával tušit, že jde o něco horšího. Poblíž skupinky triglavů se nacházelo i větší množství normálního letištního personálu a náhlá smrt, doprovázená hrůzou a depresí všech ostatních, nedovolila pochybovat o jejich souvislosti.

Někdo zřejmě zavolal telefonem do Prahy, aby si vyžádal instrukce, co má dělat. Tím vyvolal v Praze klasický bojový poplach a triglavové se začali rojit. Mezitím jsem předal za Pardubicemi chibinu svým dalším kurýrům - dvě motorky nejsou tak nápadné jako smečka sedmi motorek s autem a karavanem. Krymské komando s tamarou zamířilo na sever od Hradce Králového, zatímco dvojice čerstvých motocyklistů s chibinou uháněla do Prahy.

V hlavním bunkru jsem víceméně nezúčastněně sledoval rojení triglavů v Praze, jen jsem dával pozor na zmenšující se vzdálenost mezi nejbližšími triglavy a svými motorkáři. Dvě auta triglavů mířila přímo na dálnici do Hradce, zřejmě jeli zjistit, co se v Pardubicích stalo. Doprovázela je vozidla naší Policie, ale těch jsem si už ani nevšímal.

Ke střetu by mělo dojít někde mezi Prahou a Poděbrady, ale pět kilometrů předtím obě obrněné limuzíny náhle ztratily směr, prorazily svodidla, vyjely mimo dálnici a havarovaly. Naštěstí nikomu neuškodily, ani limuzínám se mnoho škody nestalo, jen se obě převrátily na střechu. Doprovod naší Policie ale okamžitě zastavil provoz na dálnici ve směru na Hradec, aby mohl událost řádně vyšetřit.

Protisměru si naštěstí nevšímali, takže moji motorkáři projeli bez povšimnutí. Chibinu ovšem vypnuli, takže na ně nic neupozorňovalo. Zpozoroval jsem, že pár skupinek triglavů změnilo směr a mířili také směrem k Hradecké dálnici. Nu což, pojeďte, jen to urychlíte!

Možná jsem měl vynechat letiště v Pardubicích a najet nejprve na Prahu, dokud byli triglavové pohromadě. Teď se rozprchli jako hejno vrabců a zabrat je najednou asi nebude možné. Ale obrazovka pevné tamary ukazovala, že postačí Prahu objet, aby oblouk zabral největší houfy a s jednotlivci už si snad nějak poradím.

Chibina od Mor-gea-ny se ukázala jako opravdu vražedná zbraň. Jak moji motorkáři projížděli po Jižní spojce, široko daleko kolem šmahem zhasínala světélka triglavů a když jsem na Smíchově zamířil na Malou stranu, v jednom místě pozhasínala celá plejáda. Lidem v zóně drkotaly zuby hrůzou, naštěstí pro ně to nikdy netrvalo dlouho. Chibina jela rychlostí dovolenou na Jižní spojce a pocit hrůzy a deprese nejdéle působil právě na moje motorkáře. Jenže ti byli spojeni se mnou a nepříjemné pocity se tím trochu rozředily.

Dvě helikoptéry, které zamířily nad Prahu na pomoc triglavům, vlétly do okruhu zkázy chibiny, ale letěly dál - triglavové se tam jen vezli, řízení obstarávali lidé. Nu což, budou mít také pěkné vzpomínky. Na piloty dolehla dvojitá deprese - částečně vyvolaná chibinou, ale také bezmocí z náhlého úmrtí pasažérů. Hlavně že se oba stroje nezřítily a nezpůsobily dole na zemi větší katastrofu.

Dorazil jsem ke Sněmovně ve chvíli kdy k ní z druhé strany přijížděly vozy záchranky. Nezjišťoval jsem, kdo je zavolal, je to snad přirozená reakce, když se vám několik desítek lidí zhroutí přímo před očima, ale většina záchranářů se po chvilce vrátila do sanitek, aby odjela jinam. Telefony se netrhly a volání na dispečink bylo víc než se dalo zvládnout.

Většina výjezdů však skončila jednoznačným verdiktem.

Těm už nikdo nepomůže.


Na prezidentova kancléře jsem měl políčeno už dlouho, jen jsem to nemohl realizovat, dokud se kolem neustále motali triglavové. Jakmile však »antiteroristické posily« zaujaly nové pozice v pražských márnicích, nastal i jeho čas.

Kancléřem byl již postarší Rakušák Herman von Braunstein. Česky moc neuměl, proto vyžadoval, aby na něho všichni mluvili pouze německy a kdo v jeho přítomnosti promluvil česky, mohl počítat s brzkým vyhazovem. Natáhl s sebou na Hrad své krajany, takže to tam vypadalo jako ve Vídni. Ale i nad tím by se daly přimhouřit oči, kdyby kancléř soustavně neničil všechno, z čeho vykukoval český původ. Zasadil se i o zrušení staré prezidentské vlajky, neboť nesnášel pohled na český nápis na ní. Místo ní teď nad Hradem vlála vlajka Evropské unie. Vyhodil i delegaci českých památkářů, kteří měli tu drzost žádat o možnost uložení prezidentské vlajky do některého muzea.

Naštěstí se mu nepodařilo prosadit odstranění pomníku na Palackého náměstí, který hrubě urážel jeho německé cítění a neuspěl ani s návrhem nahradit pomník Václava sochou Svobody, zmenšenou na tři metry. Zdůvodňoval to poměrně kuriózním způsobem. Tvrdil, že když je věž na Petříně zmenšeninou Eiffelovy věže v Paříži zhruba v poměru počtu obyvatel Francie a Čech, měla by se zmenšit v poměru počtu obyvatel Spojených států a Čech i socha Svobody. Čímž mimo jiné prokázal neznalost trojčlenky, skutečných velikostí těch objektů i počtů obyvatel všech těchto zemí. Všechny pokusy sdělit mu skutečnosti příkře odmítal se slovy, že není zvědavý na nějaké české pindy.

Samozřejmě byl neustále pečený vařený na velvyslanectví Spojených států a měl jsem podezření, že jim donáší informace o mých »hlavách«, jakmile se některá i nakrátko mihne v blízkosti Hradu. Přivolával na mě triglavy, kterým se několikrát podařilo mě zaskočit, měl tedy i podíl na mých ztrátách. Předpokládalo by to, že je umí nějakým způsobem rozpoznat, což se však nedalo vyloučit.

Vzhledem k tomu, že jsem musel široké okolí Hradu vyklidit, neměl jsem příležitost dostat se do jeho blízkosti, musel jsem tedy použít nejvyšší drzosti. Zneviditelnil jsem se, prošel jsem do prostor normálním návštěvníkům Hradu nepřístupným a namířil jsem si to přímo do jeho pracovny. Nebylo to snadné, musel jsem předtím ho pečlivě sledovat tamarou a nespustit ho s očí, ale vynaložená námaha skončila tím, že jsem stál přímo před ním.

Kancléř kamsi zoufale telefonoval - a zdálo se mi, že volá na známé velvyslanectví. Rozčiloval se, že mu nemohou sehnat nikoho, kdo by ho mohl vyslechnout.

„Ti mají jiné problémy,“ ujistil jsem ho současně se škrábnutím oncikem.

Zděšeně se rozhlédl - a vtom mě spatřil, protože jsem se mu objevil přímo před očima. Strnul překvapením, z něhož už se nevzpamatoval. »Převzal« jsem ho a začal jsem rychle zkoumat jeho vzpomínky.

Důkaz ležel přímo na kancléřově stole. Byl to nevelký přístroj podobný malé pánvičce, ale ve skutečnosti to byla kruhová obrazovka s držákem. Hleďme, detektor triglavů! Když jsem jej zapnul, rozsvítila se na šipka, ukazující přímo na mne. Takhle kancléř odhaloval mé »hlavy«! Zajímalo by mě, kolik těchto »pánviček« rozmístili po Praze mezi »spolehlivými« lidmi. Tuhle věcičku budu muset prozkoumat.

Moje »hlava« se opět jako neviditelná vytratila z veřejnosti nepřístupných prostor, zatímco nová »hlava« - kancléř Herman - seděla u stolu s hlavou v dlaních. Nebudilo by to žádnou pozornost případných příchozích - starší pán si občas rád i přes den zdříml. Byl by to ale velice povrchní dojem, ve skutečnosti tahle »hlava« právě teď pracovala naplno. Její poznatky o triglavech byly pro mě nesmírně důležité. Málokdy se mi poštěstí zajmout jejich blízkého spolupracovníka z řad lidí!

Současně jsem spěchal odnést detektor od triglavů do své nejbližší tovární laboratoře. S některými velkopodnikateli jsem převzal i jejich podniky - a nebyly to pouhé krcálky. Kam se na některé hrabalo vybavení České akademie věd!

To se asi dozvím věcí!


Na území Čech mi zbývalo ještě osmnáct triglavů. Většina jich byla soustředěná na vrtulníkové základně, která se jim podřídila a pracovala jen pro ně, ale nemohl jsem jim nic vyčítat, vojáci dostali rozkaz od vrchního velitele Oktrojíčka a sklapli kufry. Chystal jsem se na ně, jakmile vyčistím nejbližší okolí Prahy, jenže stalo se něco, co mělo přednost.

Na obrazovce pevné tamary v Příbrami se objevil další shluk triglavů, pohybující se směrem k Praze rychlostí letadla. Ovšemže to bylo letadlo - a zase vezlo aspoň tři stovky!

Triglavové si zřejmě přivolali ze Spojených států posily.

To mi jdou přímo do rány, pomyslel jsem si a vyslal motocykl s chibinou na příletovou stranu do Ruzyně. Chvíli jsem byl v nejistotě, letadlo mohlo naletět na dráhu ze dvou stran, ale brzy bylo znát, z jakého směru se přibližuje a nemusel jsem se s motorkou přesouvat na opačnou stranu.

Účinný dosah chibiny je pět kilometrů, v letové výšce deseti kilometrů tedy dopravní letadla neohrozí. Teprve přistávající letadlo vletí do smrtící oblasti - jenže chibina posádku ušetří a zabije jen pasažéry.

Jakmile jsem chibinu zapnul, pozhasínala světélka triglavů jako sfoukávané svíčky na dortu oslavence. I toto letadlo se ale sklopilo nosem dolů - a narazilo do pole před přistávací dráhou. Vyskočil oheň, ozvala se dunivá rána a do výšky se vzepjal oblak černého dýmu.

Proboha, proč? Pilotů ani elektroniky letadla se to přece dotknout nemělo!

Ledaže - ledaže by si letoun pilotovali triglavové sami. To by sice znamenalo zničení dalšího letadla, ale také dobrou zprávu - katastrofa neublížila nikomu nezúčastněnému. Přál jsem si v té chvíli jen jedno - aby mělo triglavské piloty i to předchozí letadlo. Protože pak bych mohl mít opravdu čisté svědomí.

Tak - a jedu se podívat k vrtulníkové základně!


Testy mi brzy ukázaly, že detektor triglavů mě odhaluje zhruba do vzdálenosti jednoho kilometru, pokud jsem se nenacházel pod zemí, například v metru. Tam byl detektor úplně slepý. Uklidnilo mě to - především s ohledem na svá batolata pod Příbramí. Zatímco jsem čistil Čechy od triglavů, dovezl jsem dětem další zásoby. Při té příležitosti jsem zjistil, že je detektor oznámí teprve pět metrů od posledních dveří - vedly totiž z chodby kolmo stranou, takže obyvatelé doupěte byli vlastně za rohem. Vědět to dřív, využil bych v Praze víc tunelů Metra - ale pozdě bycha honit!

Čechy byly opět čisté, takže jsem zaletěl převézt chibinu do Brusele. Rozhodl jsem se zredukovat těch třicet, co tam do této chvíle byli. Tím jim sice prozradím svou přítomnost, ale v době, kdy jsem začínal pátrat po pravlasti triglavů v Rusku, instaloval jsem si jednu z prvních tamar do tunelů metra pod Brusel. Sedmiúhelník měla menší, takže neměla takový dosah, ale příliš mi to nevadilo. Třicet kilometrů je na Brusel dost, zahrnulo to mezinárodní letiště, takže mi postačilo na kontrolu všech důležitých bodů.

Při noční projížďce městem jsem na okamžik zapnul chibinu. Jen na krátko, dokud mi na obrazovce tamary nezhasla světélka triglavů, pak jsem ji vypnul. Obyvatelům Brusele to přineslo třívteřinovou depresi, ale spousta lidí si jí ani kale nevšimla, protože spali - možná to mělo dohru v podobě hororového snu, nějaké té noční můry, ale kdo by si něco takového spojoval s vražedným útokem? Většina lidí beztak sny do rána zapomene.

Ráno ale budou počítat mrtvé. Někteří začnou žhavit telefony, aby se poradili. Ale já se mohu konečně po dlouhé době cítit v Bruseli bezpečnější. A mohu se konečně zúčastnit všech zasedání. Doteď jsem se na některá musel na poslední chvíli omlouvat, abych nepadl do drápů triglavům. Účastnili se jako na potvoru těch nejdůležitějších hlasování a já jsem jim v tom nemohl bránit. Teď to bude konečně volnější!

Ale tamaru pod Bruselí nezruším, Brusel je příliš důležitá a triglavové ji jistě nenechají dlouho neobsazenou.

Tak jen ať přiletí!

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30