Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zájmové sféry

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Provézt chibinu do Londýna nebyl problém. Měl jsem už dlouho pevnou tamaru poblíž Birminghamu, odkud pokryla většinu území Británie. Triglavové byli jen v Londýně, jenže ne v Parlamentu, ale v bankovní čtvrti. Bylo to v pořádku - oni nevládnou pomocí zákonů, jsou to především experti přes peníze. Britské zákony jim zřejmě vyhovují, nepotřebují na nich nic měnit. Ponechali proto Britům iluzi, že si ještě vládnou sami, ale přitom drží pevně ve svých rukou otěže bankovního sektoru.

Čím se liší středověký loupežník od současného?

Středověký na vás namíří bambitku se slovy: »Peníze nebo život!« pak prchá s lupem do úkrytu a když ho biřici chytí, putuje na šibenici.

Současný loupežník vám podstrčí lejstro s vlídným úsměvem: »Tady mi to, prosím, dvakrát podepište!« a odejde klidně a s úsměvem. Postupuje přece podle zákona a kdyby ho někdo nedejbože nazval zlodějem, zažaluje ho a ještě vyhraje odškodné.

Byla to náhoda, že jsem žádného z nich ještě nepotkal? Možná. Asi by neváhali a třeba by mě i za bílého dne na rušné ulici zpopelnili. Po osudovém setkání s Triglavem jsem byl nějakou dobu v šoku. Když mě triglavové zabíjeli, v Čechách všechny mé »hlavy« ztrácely vědomí, ale v Londýně to bylo slabší, naštěstí je to daleko. Přežil jsem to tam »za větrem«, ale teď jsem se chystal hodit do zdejšího klidného rybníčku plného zeleného žabince kámen.

Došlo mi ovšem, že likvidací britských triglavů si koleduji o další kolo ostrých střetů, ale Anglie je blízko Evropě a zdejší triglavové jsou mi příliš nebezpeční.

K zapnutí chibiny jsem si zvolil osvědčenou noční dobu. Sledováním tamarou bych si zajistil, že ji nenechám zapnutou ani o vteřinu déle než je nutné. Jen málo lidí si pak všimne okamžiku hrůzy. Napadlo mě ještě jedno vylepšení. Volnou »hlavou« se budu dívat na noční thriller v televizi, abych zapnul chibinu přesně ve chvíli, kdy na obrazovce probíhá drsnější hororová scéna. Kdo se bude dívat na stejnou stanici, ničeho podezřelého si nevšimne a čím méně svědků bude vypovídat, tím lépe. Musím si to ještě pořádně promyslet.

Před Londýnem jsem pronikl i do dalších zemí. Můj úmysl byl jasný, chtěl jsem kolem Čech vytvořit nárazníkový »beztriglavový pás«, aby mě nemohli zaskočit. Nemohli přece přehlédnout, že jejich přílet letadlem přímo do Prahy končil již dvakrát obrovským sloupem ohně a dýmu při přistávání. Poprvé se dala dohledat příčina v podobě ruské protiletadlové rakety »igla«, druhá katastrofa však byla čirou záhadou. Kdyby změnili taktiku a pokusili se proniknout do Čech po zemi, například auty, vlaky nebo autobusy, neměl bych je tak pěkně soustředěné na jednom místě jako na palubě letadla. Mohli by využít i několika různých tras, měl jsem jedinou chibinu a těžko bych takovou invazi vykryl. Pořád jsem přitom musel počítat i s možností vojenské invaze do Čech. Chtěl jsem Evropu pokrýt pevnými tamarami, aby mě varovaly včas, ne až po překročení našich hranic.

Budu na to ale potřebovat čas...


Tím jak se rozšiřovala moje působnost na sousední země, začal jsem se v Čechách vracet ke své předinvazní činnosti.

Triglavové mi vyhubili většinu soudců. Oktrojíček nadšeně jmenoval na uprázdněná místa nové, jenže si je se svými poradci vybíral spíš mezi členy Bratrstva kočičí pracky. S novými soudci se do justice rychle vracela korupce a nespravedlnost. Tohle jsem nemínil nechat jen tak. Dokud byli noví soudci víceméně chránění komandy triglavů, mohl jsem nad nimi jen skřípat zuby. Nezůstal jsem jen u toho, ale začal jsem sbírat všechny případy, kdy se dopouštěli nespravedlností. To mi teď umožnilo většinu bez dlouhého zkoumání převzít, aniž bych si zatěžoval svědomí, že bych ubližoval nevinným. I tak mi bude chvilku trvat, než českou justici přeměním.

Pěkné lumpy vybíral pan prezident Oktrojíček!

Začal jsem dokonce uvažovat o převzetí samotného Oktrojíčka. Byl to sice křupan, ale pravdu má i české úsloví: »Kde blb, tam nebezpečno!« Převzetím jeho kancléře jsem se mu dostal tak říkajíc na tělo, ale pořád jsem se k tomu nemohl odhodlat.

On snad za to ani nemůže, že je tak pitomý!

A kromě toho jsem očekával, že se na něho brzy soustředí hněv jeho chlebodárců. Měli teď sice problém, že se jim po celé Evropě triglavové ztráceli jako na běžícím pásu, ale mohlo by je napadnout obvinit Oktrojíčka ze zrady - a v tom případě ať si to vyřídí s ním.

Oktrojíček totiž mohl odletět na mezistátní návštěvu do Spojených států, kde by si ho triglavové vyzpovídali - při čtení myšlenek by rychle zjistili pravdu, že je to pořád jejich člověk, jenže si opravdu, ale opravdu neví rady. Kdybych ho převzal, byla by pro mě cesta do Spojených států cestou poslední, neboť by mě místo přivítání zpopelnili. Uvažoval jsem, že tedy bude lépe ponechat ho jaký je.

Však já už tu jeho hloupost nějak zneškodním!


Jedině u političek jsem nemusel pochybovat o tom, zda to nejsou triglavové. Ti přece ženy neuznávali. Občas však byli přinucení s nimi jednat a v tom případě si nebrali servítky. A političky? Ustupovaly jim ve všem, neboť vycítily z jejich strany smrtelné nebezpečí.

Německá kancléřka se na olympiádě Soči chovala docela nenuceně a zdálo se, že si s představitelem Ruska Putinem rozumí. Pak se však vrátila do Berlína, kde si ji triglavové podali tak razantně, že okamžitě otočila a začala poslušně přitvrzovat protiruské sankce. Už to nebyla ta dobrosrdečná kancléřka jako předtím, od té chvíle to byla nervózní, bázlivá ženská, hrozící se každého svého slova.

To mě vedlo k domněnce, že Rusko je nejspíš od triglavů čisté. Jenže když do Moskvy dorazilo moje komando s tamarou, zděsil jsem se. Triglavů tam bylo mnohem více než ve zbytku Evropy. A to i v Kremlu, kde bych je nečekal.

Proč tedy západní triglavové proti Rusku pořád tak brojí? Když ovládají jak Rusko, tak Spojené státy, co jim, proboha, ještě chybí? Že by Čína? Ale s tou se přece Rusko v poslední době kamarádí! Že by ti trojhlavci vládli i v Číně?

Tam jsem se ještě nedostal, moje komanda postupovala pomalu. Teď už nemapovala, kde všude jsou triglavové, ale přivolávala na ně menší akční komando s chibinou a hranice oblasti bez triglavů se od Čech pomalu vzdalovala Nejprve to bylo Rakousko, pak Polsko, Británie a Německo. Namísto triglavů tu dnes byly stacionární tamary, střežící Čechy před nečekanou invazí.

Proč vlastně západní země, ovládané triglavy, zpřísňují protiruské sankce, když Rusku rovněž vládnou triglavové? To se nedovedou mezi sebou domluvit? Při jednom zasedání ruského generálního štábu jsem zaměřil, že v sále není nikdo jiný než oni. Proč vlastně ruští generálové experimentují s chibinou, když je zabíjí? A v jakém vztahu jsou k Mor-gea-ně?

Zdá se, že triglavové o ní vědí, ale nechávají ji na pokoji. Je to pro ně asi bezpečnější. Pokusy o její zabití selhaly už v dávnověku a obě strany to dobře vědí. Její skalní doupě pod vysokohorskou silnicí je nejspíš odolné i proti atomovým úderům. Ačkoliv, mohlo by to být i tak, že její doupě nukleární výbuch nevydrží, ale Mor-gea-na sama ano, dokáže se přece ve zlomku vteřiny přenést dostatečně daleko, třeba do jiného utajeného doupěte. Je logické, že každý takový pokus vzápětí krutě ztrestala. Proto triglavové nechávali již od těch dávných dob Moranu na pokoji a ona nechávala na pokoji je. Jakže to o nich říkala? »Kšagy jsem ze Země vypakovala, ale nasadili mi sem polomístní mutanty. Dobrá, jsou napůl místní, nemají kam odejít, ať si tady vegetují.« Takže je na Zemi nechává spíše z útrpnosti, neboť »nemají kam odejít«, i když, jak to sama řekla, »výčitky si kvůli nim dělat nebudu, je to plémě zla«.

Dráždit Moranu si raději rozmyslím, ale neohrožuje mě a nemám tedy důvod se proti ní stavět. Vlastně přiznala, že ani ze mě není moc nadšená. Chibinu mi sice dala, ale až jako odškodnění za zabitého Borise Sergejeviče a spíš ke škodě triglavům. Musím ocenit už to, že mi ji vůbec dala. Takže můj vztah k Moraně je spíš kladný až neutrální. Postačí když není mou otevřenou nepřítelkyní.

Proč ale spolupracovala s ruskými triglavy?

Ale vlastně - což musela spolupracovat s ruskými triglavy? Nemohla prostě pomoci jen ruským lidem? Má-li přehled o tom, co se kde ve světě děje, mohla by být v kontaktu i s obyčejnými ruskými vědci, třeba s těmi, kteří vyvíjeli prostředek radiového boje chibinu. Mohla jim - čistě z rozmaru - docela nezištně poradit, jak to mají udělat, možná jim přidala to »jadérko«, aby varovala jiné než ruské triglavy. Oděssa přece patří do Ukrajiny a tamní vládcové se s Rusy také nemají v lásce... proto si asi pozvali na návštěvu americký raketový křižník jako výmluvné varování Rusům. Jenže Američané plánovali postavit na Krymu svou vojenskou základnu a přitom narazili na Moranu. Vsadím svoje boty, že američtí námořníci neměli a dodnes nemají nejmenší tušení o Moraně a to jméno nejspíš ani v životě neslyšeli, dokonce ani teď, když na ni narazili jako slepý pes čumákem do betonu.

Vypadá to možná pěkně, ale vyžaduje to jeden předpoklad - triglavové rozmístění po světě by vůbec nebyli jednotní. Pravda, trojhlavost je mnohem blíž čistému individualismu než moje vícehlavost, ale na druhou stranu jsem od počátku čekal, že budou zcela jednotní. Jak jinak by chtěli na Zemi vybudovat vojenskou základnu pro Kšagy? Roztříštěnost by jim přece v tak dalekosáhlých záměrech docela určitě vadila.

Jak to ale říkala Morana?

»Zabít mě nemohou ani Kšagové. Když to triglavové zjistili, přestali s atentáty, beztak se každý pokus obrátil proti nim... Kšagy jsem ze Země vypakovala...«

Mohlo by to znamenat, že triglavové už dávno vzdali nápad posloužit Kšagům, kteří se zřejmě nevrátí, protože prohráli setkání s Mor-gea-nou? Nebudou jim zde stavět kosmickou vojenskou základnu, ale snaží se zařídit si svět co nejpohodlněji pro sebe? A tady jednotnost vlastně ani nepotřebují. Rozdělili si svět mezi své klany - možná už dávno ve starověku, ale možná až v poslední době - a teď se začali hádat i mezi sebou. Řekl bych, že se hádají skoro jako lidi, kdyby to nemohlo být taky úplně jinak. Když se to tak vezme, lidé se zas tak moc nehádají, rozhodně ne tak, aby z toho vznikla válka. To jen vládcové - dříve králové, dnes spíše bankéři - mají své »geopolitické« zájmy, pro které posílají lidi - kanonenfutr nebo už jen »maso« - do bitev a na fronty. Těm vojáčkům se do válek příliš nechce, dokud je řádně nezpracuje propaganda. Ale kdo už je v zákopech anebo v bitevním šiku, nemá na výběr. Samozřejmě by většina lidí i pak nejraději sekla se zbraní a vrátila se domů, jenže vládcové vyhlásili útěk z boje za hrdelní zločin a odedávna za tento zločin neznají jiný trest než co nejpotupnější smrt.

Teď se tedy po dlouhé době opět vzepřeli Moraně, když po nich nechtěla nic víc, než aby přestali s provokacemi u jejího bydliště. Morana nemá žádné »geopolitické zájmy«, asi chce jen klid, aby mohla nerušeně pozorovat svět, ale...

»Není na Zemi nic strašnějšího než rozzlobená Mor-gea-na!«

Nemohli její bydliště vynechat? Museli jí cpát na Krym cizáckou vojenskou základnu? Věděli, že to není dobrý nápad? Věděli! Morana je varovala včas a dostatečně. Odpověděli jí drze, že »mají masa dost«. Zřejmě zapomněli, do čeho se řítí. Mor-gea-na totiž odmítá uznat, natož dodržovat válečné manýry triglavů. Nebude spalovat jejich vojáčky a sama to pozorovat z bezpečné dálky, jak mají ve zvyku oni. Kdysi snad králové jezdili v čele svých armád do bitevní vřavy a občas tam některý i slavně padl - což triglavovi, jak už vím, příliš nevadí, zabité tělo si brzy doplní z řad nejbližších lidí. Jistě nikdy nedělali zbytečnou chybu, aby do bitvy vyjely současně všechny tři »hlavy«, nejméně jedna z nich vždycky přečkávala válku v bezpečném teplíčku. V poslední době se ale válečná pravidla změnila. Místo krále vedou armádu vojevůdci a ani ti se na frontě příliš neukazují, Z vlastní zkušenosti vím, že smrt není nic příjemného ani pro vícehlavou bestii, pro kterou je umírání jen nepříjemným okamžikem, ale není to úplný konec. Jenže triglavové se dnes nevystavují ani tomu. Vždyť je tak jednoduché sedět v teple za frontou a posílat za sebe do válečné vřavy jen to »maso«.

Jenže tohle Morana neuznává. Vojáčky spalovat nebude, taková prkotina je přece pod její úroveň. Vyřídí si to přímo s triglavy. Nanejvýš za sebe pošle někoho, kdo má s nimi také otevřený účet.

Bude je hodně mrzet, že se proti ní postavili - a přitom sama nehne prstem.

Ano, ale já pro ni nejsem pouhé »maso« a nejednám pod hrozbou zastřelení. Jí by nic nehrozilo ani kdyby se sama vypravila do té jámy lvové, ale s chibinou mi dala příležitost. Neprotestovala přece, když jsem jí říkal, že mi postačí vyklidit od triglavů Evropu. Jak mi to vlastně řekla?

»Naivko! I kdybys jim znemožnil přístup na území, které považuješ za své, ale dovolil tam přístup zdejším lidem, pošlou tam proti tobě zdejší lidi.«

Ano, to je mi jasné. A nemusí proti mně posílat armády, stačilo by jedno jediné letadlo s nukleární náloží...

Ačkoliv - to by už dneska nestačilo.

Nejsem rozlezlý jen v Čechách. Naopak, z Čech mě do značné míry vyhnali, teď jsem se roztáhl do velké části Evropy a tu jako celek nespálí. Kdyby nic jiného, Anglie i Francie mají vlastní nukleární hlavice a těmi by jim dokázali ledacos vrátit.

Ale oni nepotřebují nukleární hlavice. Snad jen kdyby viděli, že prohrávají. Zatím jim stačí »maso«, mají ho přece dost.

Jenže ani já nebudu spalovat jejich »maso«. Jednak na to nemám armádu, ale hlavně - nejsem jako oni. Nač spalovat vojáčky, když mohu likvidovat viníky? Armády bez velení se pak rozpadnou samy.

Mohu však respektovat jejich rozdělení světa - alespoň dokud to budou respektovat i oni sami. Znamená to, že budu od triglavů čistit Evropu, ale bez Ruska.

Dokud nás triglavové z Ruska nenapadnou.

Pak bych litoval i je.


Londýn je neuvěřitelně roztahané město.

Je to dané mentalitou Angličanů. Jinde ve světě jsou sídliště mnohapatrových činžáků, na východě paneláků, v Anglii se tohle řešení neujalo. Angličan nebude žít v činžáku. Raději bude celý život trpělivě a bez řečí splácet lichvářskou hypotéku, ale na konci života už bude mít vlastní domek se zahrádkou. Londýn je proto plný malých jednopatrových baráčků s miniaturním půdorysem - parcely jsou drahé - z těchže důvodů s předzahrádkou jako dlaň a za domkem místečko na jeden skleník, ale bude si říkat: Můj dům - můj hrad!

Mrakodrapy jsou naopak v centru, jenže se v nich nebydlí. Jsou zde především velké bankovní domy, sídla velkých podniků a obchody, jaké na sídlištích nenajdete. Angličané stráví spoustu časů cestováním do centra Londýna do zaměstnání a na nákupy, po návratu domů jsou však v klidu a pohodě. Čaj o páté - a televize.

Britští a francouzští energetici znají jev zvaný »seriálový efekt« - a působí jim značné vrásky na čele. Oč jde? Kdykoli v britské televizi končí další díl hojně sledovaného seriálu, nastane pro energetiku zkouška ohněm. Deset minut před koncem seriálu žhaví nejen britští, ale i francouzští energetici všechny dostupné elektrárny, zapínají forsáže - neboť pár vteřin po konci dalšího dílu zapnou tři miliony Britů naráz rychlovarné konvice na čaj - a dnes už jedině podmořský kabel z Francie pomáhá britské energetice ten náraz jakž takž přežít. V té chvíli totiž odebírají z Francie zhruba výkon Temelína a bez této pomoci by v Británii nastal totální výpadek elektřiny - black-out.

S menším časovým odstupem se podobná vlna krátce poté navalí i na britské vodárny. Spláchnutí tří milionů záchodových nádržek představuje skok spotřeby o třicet milionů litrů. Tam už to nepůsobí problémy, projeví se to jen krátkodobým poklesem tlaku vodovodních sítí, což není proti hrozícímu black-outu takový problém.

Tomuto prostředí se přizpůsobili i triglavové.

Bylo by snadné zapnout chibinu v centru jejich soustředění, jenže v Londýně to v noci nejde. To jsou rozprostření po celém Londýně a zabírají podstatně větší plochu než aby se to dalo obsáhnout z jednoho místa. Ve dne jsou v bankovní čtvrti, jenže činnost chibiny se tam dotkne lidí. Namísto zanedbatelné noční můry, kterou většina do rána zapomene, bude půlka Londýna trpět depresí. Policie pak nepotřebuje Sherlocka Holmese, aby si dala dohromady jedna a jedna.

Jenže oblast hrůzy je podstatně větší než smrtící oblast pro triglavy. Když je nevyřídím naráz, dám jim varování. Některým to jistě nepomůže, ale jisté to není. Takže - babo raď?

Rozhodl jsem se nakonec přece jen pro noční variantu. Nepoužiji motocykl, ale auto z půjčovny, těch i v noci jezdí po Londýně dost, nebude to nápadné. Nemohu použít taxi, řidič by se stal svědkem, kterému by to mohlo dojít. Zapnutá chibina slabě modře světélkuje a je to znát i když ji držíte pod bundou nebo havelokem.

Musím začít od místa největší hustoty a pokračovat od toho místa po spirále, tak aby se mi do zóny dostali postupně všichni. Automobil jsem měl řádně vypůjčený, seděly v něm dvě mé hlavy, řidič a obsluha chibiny, parta v Birminghamu seděla u obrazovky tamary, vše bylo připravené. Nastalo posledních pár minut pro londýnské triglavy.

Najel jsem do výchozího bodu a nakrátko zapnul chibinu.

V Birminghamu jsem s uspokojením pozoroval, jak v centru Londýna rychle zhasínají modravá světélka, ale ta o kus dál naopak jen zablikala a začala svítit jasněji. Aha, probudili se a zjišťují, co se děje. Popojedem, bratře Žižko, koule na ně nedoletěla!

Po kilometru jízdy jsem ani nezastavoval a použil chibinu. Další světélka pozhasínala. Oknem jsem z auta viděl, jak se z nedaleké hospody vyvalil ječící dav podroušených hostů. Byli nejblíž a byli vzhůru, na televizi se nedívali, dostali tedy pořádnou dávku hrůzy. Při jejich opilosti bych se nedivil, kdyby měli dojem pořádného zemětřesení! Ale co, litovat je nebudu. Většina pořádných lidí touhle dobou spí a tu noční můru zaspí.

Jenže v Birminghamu jsem spatřil, jak se některá světélka triglavů začala pohybovat. Také triglavové zřejmě vybíhali z domů, byli sice mimo smrtící okruh, ale hrůza na ně jistě dolehla víc než na opilce, kteří byli nesrovnatelně blíž u zdroje. Někteří se pohybovali příliš rychle na lidský běh, zřejmě nasedli do aut a chtějí snad tomu ujet? Vždyť nemají kam! Teď vyřídím Londýn a pak se vrhnu jako ohař po stopě těch, kdo si odjedou na venkov v zoufalé víře, že se jim tam tahle hrůza vyhne!

Opět jsem popojel a opět uhasil pár světélek. Začal jsem ovšem tam, kde jich bylo nejvíc pohromadě, čím dál jich proto bylo na jedno zastavení méně a méně. Například čtvrté zastavení přineslo »úlovek« jen dvou světélek, naštěstí dál jich bylo pět a tím se to poněkud srovnalo. Dokončoval jsem první okruh a zbývalo jich už sotva třetina z původního počtu.

Dobrá práce - řekl by v té chvíli každý americký zabiják.

Jenže právě v té chvíli jsem tu zradu zpozoroval. Byla vidět jen v Birminghamu, kde jsem sledoval obrazovku tamary a měl jsem světélka podložená mapou. Skupinka jich tam uháněla - zřejmě v autech - k jednomu místu. I tam se jich shromažďovalo větší množství a v první chvíli jsem si s Mauglím spokojeně řekl, že tam bude »dobrý lov!«, až se Londýnem prokoušu až tam - jenže na druhý pohled jsem pochopil, co je to za zradu.

Shromažďovali se totiž na letišti v Heathrow.


V Londýně jsem to parádně zvrzal. Když jsem zjistil, že se stahují k letišti Heathrow, obrátil jsem se tam s chibinou, jenže už bylo pozdě. Než jsem dojel na dosah, byla všechna světélka i s letadly ve vzduchu, na letišti žádné nezůstalo. Uniklo mi dvanáct triglavů. Čtyři odletěli přes oceán do Spojených států, osm jich zamířilo směrem k Francii, jenže tam jsem pomocí tamary zjistil, že v Paříži přesedli na jiné letadlo a odlétli směrem k Itálii. Tam už jsem žádné tamary neměl, takže se zřejmě protentokrát zachránili.

Ale co - beztak jsem Mor-gea-ně tvrdil, že nechci usilovat o jejich vyhubení a postačí mi, když všichni z Evropy zmizí. Tak se vlastně neúspěch - alespoň v mých očích - pomalu měnil v lepší výsledek, než jsem zamýšlel. Už bych ani nemusel postupovat dál. Anglie byla poslední území, které jsem chtěl očistit. Většina zemí ve středu Evropy již byla bez triglavů. Nebyli ve Francii, Rakousku ani na severu Itálie, v Maďarsku, Bulharsku, v zemích bývalé Jugoslávie i v Rumunsku, na severu bylo čisté Německo, země Beneluxu, Dánsko i Polsko. Nejbližší triglavové byli dnes až na Ukrajině. Netušil jsem, jestli mezi vyhubenými nebyl i sám bůžek Triglav, ale jestli byl naživu, měl ostatní své kolegy na svědomí.

Pokud více nelitoval toho, že mě nevyhubil lépe.

V tomto směru ale mohl mít »svědomí« čisté. Udělal, co tenkrát považoval za správné. Zahubil dvě trojice a mohl mít dojem, že tím zlikvidoval všechny vetřelce, pak už myšlenky lidí nikdo nečetl. Později objevili v Čechách vetřelce triglavové ze Spojených států a pustili se do nich s velkým zápalem, jenže kolo štěstí se otočilo a vetřelci získali vrch.

Ve středu Evropy jsme teď byli jen my, já a Jitka. Když jsem se však rozhodl spočítat, jak na tom jsme, velice rychle jsem měl před očima další záhadu.

Jitka se jen pomalu vzpamatovávala ze ztrát, které jí způsobili triglavové, ale já jsem se při rozšiřování do Evropy příliš neomezoval. Ačkoliv jsem se vracel do české justice, měl jsem teď mezi svými »hlavami« větší množství cizinců než Čechů.

Jenže celkový počet mých hlav - aniž bych to hlídal - dávno překročil osmnáct tisíc. To znamenalo, že jsem prolomil svůj strop.

Aniž bych si toho všiml.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30