Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kancléř

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Prezident Rostislav Oktrojíček, vlastním jménem Hledáček, dostal tak strašlivé kapky po telefonu ze Spojených států, až se celý zpotil.

Pozoroval jsem ho očima jeho nejbližšího spolupracovníka Hermana von Braunsteina, kancléře na Hradčanech i v podhradí. Samozřejmě jsem na Oktrojíčka mluvil jen huhňavou rakouskou němčinou a bavil jsem se jeho nervozitou. Oktrojíček mohl za některé úspěchy triglavů, ale ne za jejich katastrofální porážku, jenže toho ve Spojených státech zajímala jen ta porážka. Za kterou Oktrojíček prokazatelně nemohl, ačkoliv z ní byl podezírán.

„Chtějí, abych to letěl vysvětlit do Washingtonu!“ vyhrkl, když zamáčkl telefon.

„No, to bude nejspíš na kobereček,“ usoudil jsem coby kancléř. „Co jim máš vysvětlit? To se nedalo vyřídit po telefonu?“

„Pojedeš tam se mnou?“ zeptal se mě nešťastně.

„Kdo byl pozvaný?“ zeptal jsem se ho místo odpovědi.

„No já, ale...“

„Moje místo je tady, mám se starat o hrad,“ odvětil jsem. „Ale vezmi si na to ministra zahraničí, je to jeho práce. A taky můžeš vzít pár podnikatelů, ať to vypadá jako návštěva spojená s hledáním kontaktů a s podpisováním smluv.“

„K čertu se smlouvami i s podnikateli!“ vybuchl Rosťa. „Vždyť jsem jim řekl všechno co vím, nic víc už fakt nevím, proč tam mám ještě letět?“

„To ani já nevím,“ pokrčil jsem svými kancléřskými rameny. „Třeba se chtějí důkladně přesvědčit, jestli jim nevěšíš hejly na nos.“

„To nejde po telefonu?“ nechápal.

„Když říkám, že důkladně, tak to znamená opravdu důkladně,“ přesvědčoval jsem ho. „Po telefonu se nikomu nedá strkat hlava do kýble s vodou ani dávat elektrické šoky. To jde jen v přítomnosti vyslýchaného.“

„To by si snad nedovolili!“ vyhrkl.

„Mají s tím zkušenosti,“ ujišťoval jsem ho dobrácky. „Voda ani elektrošok nezanechá žádné stopy. Ani deset soudních patologů pak na tobě nic nezjistí... na to jsou holt machři!“

„A co kdybych tam nejel?“ napadlo ho.

„Přijedou si pro tebe sem a budeš to mít horší,“ připomněl jsem mu.

„Tak se někam zašiju!“ napadlo ho znenadání. „Vyznám se ve Švédsku...“

„Švédsko bude první místo, kde tě budou hledat,“ upozornil jsem ho. „Usáma se taky pár let schovával - a jak dopadl? A taky se dodnes nezjistilo, jestli za něco mohl! Teď už se nic ani nezjistí a kdoví, jestli vůbec o něčem věděl!“

„Ale já přece vážně nic víc nevím!“ lamentoval.

„Já taky ne,“ pokyvoval jsem hlavou. „Ale upřímně jsem rád, že tam pozvanej nejsem. Amerika je možná hezká země, ale žít bych tam nechtěl.“

„Já jo!“ řekl Rosťa. „Ale někde v klidu, na venkově, mít tam ranč, pastevce a krávy... a hlavně - bez telefonů!“

„Milý Rosťo, proč ses tedy hrnul do funkce prezidenta týhle země?“ zeptal jsem se ho.

„Protože mi za to slíbili americký občanství!“ odvětil. „No a z prezidentskýho platu si ten vysněnej ranč určitě koupím. Ty bys to nebral?“

„Ten prezidentskej plat jo,“ odvětil jsem rozšafně. „Ale ten ranč... vážně by ses chtěl babrat v kravským hnoji? Ale jdi!“

„Proč v hnoji?“ podíval se na mě vyčítavě, proč to nechápu. „Na to přece budu mít lidi a já se budu jen slunit na verandě a chlastat pivo a whisky.“

„No, já bych ti to přál, jen se obávám, že máš představy tak z minulého tisíciletí. Ani tenkrát to nebyla selanka, snadno ses mohl ocitnout v křížový palbě nějakejch desperátů...“

„Desperáti už dneska nejsou,“ nesouhlasil Rosťa. „Je tam už dávno klid a pořádek.“

„No - když občas čtu o střelbě v supermarketech a ve školách, ani bych neřekl, že tam desperáti úplně vyhynuli,“ zkoušel jsem to. „Umíš aspoň střílet?“

Rostislav si však nedal nic vymluvit. Měl z toho pozvání vítr. Nedivil jsem se mu, měl jsem o vlídnosti tamního přijetí podobné představy jako on. Ale vládní speciál do Spojených států jsem mu šel zařídit.

Byla to přece moje práce.


Převzít justici mi tentokrát trvalo polovinu času proti předchozímu pokusu. Už jsem věděl, jak na to, v justici jsem se orientoval, triglavové mi zlikvidovali přestárlé soudce, teď jsem přebíral mlaďochy. Prezident Oktrojíček jmenoval do soudcovské funkce ty, koho mu doporučili jeho poradci - a po pravdě řečeno, byli to všichni dobří žáci »zez Plzně«.

Výjimečně mi to ale nevadilo, ačkoliv jsem některé »přebíral« vyloženě s odporem. O právu neměli ani ponětí a navíc žili jako prasata. Právo jsem naštěstí ovládal od jiných a co znám díky jedné »hlavě«, to znají všichni, jen jsem si nad některými soudci vzdychal - proboha, jak tihle chtěli soudit? Jediná dobrá stránka byla, že jsem neměl problémy, jak se chovat k jejich rodinám. Žádné neměli a to bylo jen dobře. Navíc jsem se od nich dozvěděl i o několika nenápadných »vykřičených domech«, které jsem vzápětí »rozpustil a vypustil«.

Nevadily mi ani »převzaté« prostitutky. Dokonce ani dvě, které si u lékaře vyslechly ortel pozitivního nálezu HIV. Zarazilo mě, že postižené děvy nejenže živnost neukončily, ale nákazu vesele šířily dál a jak se zdálo, nakazily nejspíš i dva soudce. Inu - vrána vráně oči nevyklove, ale tohle byla jak od těch prostitutek, tak zejména od soudců nebetyčná drzost. Chvíli jsem uvažoval i o euthanasii, přesněji řečeno o sebevraždě s dopisem na rozloučenou, ale když jsem jim týden po »převzetí« sám udělal příslušné testy, mohl jsem s uspokojením prohlásit, že jsou všichni zdraví. Mimozemská regenerace stačila i na tuhle hrozbu.

Pak mi vůbec nevadilo, že tenhle lidský odpad nemá rodiny. Naopak, bylo to pro mě výhodné. Po předchozích soudcích zůstaly stovky vdov a sirotků, jenže jsem se o ně nemohl starat. Co s nimi bude, jsem ponechal na naší sociální síti. Na rozdíl ode mne byli bezpeční před triglavy a vdovské i sirotčí důchody po soudcích dostávali slušné, takže nouzí netrpěli.

Noví mladí soudci se po »převzetí« zdánlivě usadili, přestali chodit do nevěstinců, ale co bylo nejdůležitějšího, začali soudit spravedlivě. »Převzal« jsem celou právnickou fakultu v Plzni, aby přestala produkovat zmetky a rychlokvašky. Přijal jsem však ke studiu i bandu mladých výtržníků, kteří terorizovali lidi na sídlišti, získal jsem tím pár »studentů« a některé jsem ihned přehlásil do Právnické fakulty v Praze, kde mi pomohli otestovat profesory až po děkana - a zlikvidovat mezi nimi černé ovce, které neodmítly úplatky.

Uvažoval jsem, jak se měnila má »vnitřní pravidla« ohledně »přebírání« darebáků. Na počátku jsem musel mít nezvratně zjištěno, že se dopustili nějakého odporného činu, jinak jsem se jich ani nedotkl. Dnes mi k »převzetí« stačilo méně. Úplatní profesoři přece nikomu neškodili, nanejvýš tím, že umožňovali škodit jiným, kterým navíc dávali i špatný příklad.

Ale co prostitutky? Roznášení AIDS je srovnatelné se sebevražednými atentáty, jen u nich není tolik rachotu. A ty, které prozatím nic nešíří? To jsou bomby časované, u nich se smrt projeví až později.

A kdo se chce celý život živit právy, u toho mi nestačí, aby je znal.

Nesmí je ani porušovat.


Rostislav Hledáček, zvaný prezident Oktrojíček, se z Ameriky vrátil plný nadšení.

Nejenže ho tam nikdo nemučil, ale chovali se k němu nečekaně ohleduplně. Prodělal nepříjemný výslech, kdy kolem něho bylo rozestaveno šest soudců a on se musel pokaždé otočit k tomu, kdo mu položil další otázku, ale otočná židle mu to umožňovala, takže to ani nevypadalo jako šikana. Odpovídal podle pravdy - co věděl, to pověděl, takže mu uvěřili, když občas odpovídal, že o některých věcech opravdu, ale opravdu nic neví. Šest inkvizitorů byli ovšem triglavové a chudák Rosťa neměl ani tušení, že čtou i jeho nejtajnější myšlenky. Zřejmě se přesvědčili, že zůstal jejich člověkem, takže mu na závěr návštěvy slavnostně udělili čestné občanství Spojených států. Oktrojíček se tetelil blahem. Opět se mu přiblížil sen o vlastním ranči ve vytoužené Americe!

Vrátil se tedy plný nadšení, jenže jeho kancléř měl na to jiný názor.

„Príma je, že ses vrátil,“ řekl bez velkého nadšení, když se Oktrojíček vypovídal. „Ale co chceš dělat teď? Předpokládám, že ti svěřili několik zajímavých úkolů, jenže... vzpomeň si, jak dopadli všichni ti chlapi z amerického velvyslanectví. Opravdu dostali všichni skoro současně infarkt? V jeden den - či spíše v jednu noc?“

„Ale my jsme je pohřbili s veškerou pietou!“ namítal trochu zaraženě.

„To ano, ale na to si přece nikdo nestěžuje,“ souhlasil jsem. „Zajímat nás může jen to, proč zemřeli a ke všemu tak naráz. Ví se o nich jen to, že jezdili po Čechách a občas použili proti někomu zbraně. Samozřejmě v sebeobraně, jenže kdyby seděli na velvyslanectví a pili si tam své drinky, nikdo by na ně neútočil. Proč se třeba zabývali zabíjením soudců? Co jim ti soudci udělali, že na ně pokaždé vtrhli a proměnili je v hromádky popela? A ještě při tom občas zapálili soudní budovu... Vždycky sice tvrdili, že je se jen bránili, ale já tomu moc nevěřím. Připomíná mi to hlášení z pohraničního konfliktu: »Nepřítel věrolomně zaútočil na naše pozice a přišel přitom o pět pohraničních pevností...« - jako kdyby se dalo věrolomně útočit pohraničními pevnostmi...“

„Já nemám za úkol vraždy,“ namítl Oktrojíček. „Jen bych měl všemožně vyjít vstříc, až budou v Praze znovu otevírat americkou ambasádu. Na tom není nic špatného!“

„To se snad rozumí samo sebou, ne?“ odvětil jsem. „Přece ji nenechají neobsazenou! A že jim Čecháčkové vyjdou vstříc, to je přece taky samozřejmé!“

„Ano, ale já mám zajistit, aby jim nestála v cestě ani naše policie, ani armáda,“ doplnil Oktrojíček. „Pošlou sem nějaké odborníky na vyhledávání oblud, co zabily předchozí členy ambasády. Oni už si je vyhledají sami, mají prý na to nějaké ukazovatele či co, my se jim do toho hlavně nemáme plést.“

„Odborníci na vyhledávání oblud byli i ti předešlí,“ řekl jsem skepticky. „A dobře víš, jak dopadli! Jestli chceš jít do toho s nimi, jdi si, ale v tom případě se nediv!“

„Myslíš, že by mě ty obludy chtěly taky zabít?“ zarazil se.

„Já nevím!“ zdůraznil jsem. „A co se týče těch ukazovatelů... nedostal jsi náhodou od nich taky tohle?“

Vytáhl jsem ze zásuvky stolu malou kruhovou obrazovku s rukojetí, trochu podobnou obrovské lupě. Něco takového lidé spojují se Sherlockem Holmesem. Jenže ta moje byla falešná. Byla k nerozeznání podobná indikátoru od triglavů, ale ve skutečnosti neukazovala na nás, ale tam, kam jsem jí to na dálku přikázal. Teď jsem ji ale podal Rostislavovi.

„Jo, tohle mi tam taky dali,“ přikývl. „Prý to rozpoznává obludy. Tys to taky dostal?“

„Taky,“ přikývl jsem. „Dostal, ale radši jsem to ani nezapínal. Víš, já tomu nevěřím. Na americké ambasádě to měli všichni - a jak dopadli? Nevím, jestli to opravdu ukazuje na nějaké obludy, ale řekl bych, že to naopak přitahuje ty divné infarkty. Zapni si to, ale raději dál ode mne. Já s tím nechci nic mít.“

„Ve Washingtonu mi to předváděli a nikdo se infarktu nebál,“ řekl nerozhodně.

„No tak si to zapni!“ pobídl jsem ho, ale odtáhl jsem se od něho.

Ross přístroj zapnul, ale chvíli jen vytřeštěně zíral na obrazovku.

„Hele, ono to ukazuje... na mě...“ obrátil se ke mně jako k rozhodčímu.

„Radši to vypni!“ poradil jsem mu. „Ty přece žádná obluda nejseš, nebo jo?“

„No to se ví, že nejsem!“ řekl dotčeně a rychle obrazovku vypnul.

„Tak vidíš!“ pokrčil jsem rameny. „Ukazuje to na nejbližšího člověka, většinou tedy na toho, kdo to drží v ruce. Když to položíš na stůl, otáčí se to na lidi, kteří jdou kolem. Jestli má tohle ukazovat nějaké obludy, nevím. Ale dej si pozor, kdybys šel doprovázet americké mariňáky do nějaké akce, aby tě nějakým omylem nezabili. Jestli budou mít podobné křápy, je to možné. Ukáže jim to na tebe - bum bác a budou tě smetat do urny.“

„Ty nevěříš americké technice?“ podíval se na mě uraženě.

„A je vůbec americká?“ pokrčil jsem rameny. „Už předtím jsem na to brejlil, ale Made in USA jsem na tom nenašel. Není tam spíš někde drobnými písmenky napsané: Made in China, případně Made in Tchaiwan? Já jsem nenašel nic, ale kdo ví?“

Rosťa mi přístrojek raději rychle vracel, jako by ho pálil. Převzal jsem tu věc a uložil ji zpět do psacího stolu.

„Možná jsem jedinej, kdo ten Tchaiwan má a zůstal naživu,“ řekl jsem pomalu. „Řekl bych, že jen díky tomu, že jsem to zapnul jen dvakrát na zkoušku, ale ne nadlouho, zejména když to mířilo na mě. Prostě tomu nevěřím. Poslyš, co ti říkali o těch obludách?“

„Tobě o nich neříkali?“ nedůvěřoval mi.

„Něco jo,“ zavrčel jsem. „Ale mám podezření, že je to jinak. Nebudou za tím žádné obludy, ale ruští agenti. No slyšel jsi někdy předtím o nějakých obludách? Zato o ruských agentech nepochybuju ani na okamžik. A nedivil bych se, kdyby byli i za těmi infarkty.“

„Ale proč...?“

„Proč... proč? Vím já? Možností je spousta. Třeba tady v Evropě zkouší nějaké spojení přes satelity, aby mohli posílat tajné zprávy do Kremlu. Jenže tyhle Tchaiwany jim to třeba ruší či co... tak je Rusové likvidují. Nejlépe i s těmi, kdo to používá. Doufám, že to vypnuté a v šuplíku není nebezpečné.“

„Ale jak by mohli... infarkty...?“

„Poslyš, nečetl jsi, že Američané taky používají psychoaktivní zbraně?“ podíval jsem se na něho jako na hlupáka. „Nějaké mají na bázi mikrovln, jiné infrazvukové. Když to pustí do demonstrace, všichni se rozprchnou hrůzou.“

„Hrůza... nějaká v Praze nedávno byla,“ vzpomněl si.

„Jo, jenže to taky může být otázka intenzity,“ nadhodil jsem. „Rozptýlené to není nebezpečné, jen to je nepříjemné. Ale na koho se to soustředí, ten... prostě zemře hrůzou. Když to mají Američani, tak je to asi možný. Ale pak to klidně můžou mít i Rusové.“

„Myslíš?“ podíval se na mě podezíravě. Pravda, na kancléře jsem toho věděl podezřele moc, neměl bych ho tolik oslňovat vědomostmi, které původní kancléř neměl.

„Jen hádám,“ uklidňoval jsem ho. „O tom, že se dá zemřít hrůzou, jsem v detektivkách četl víckrát. I když to jen hádám. Taky by těm mrtvým měly nejprve zešedivět vlasy, ale já jsem žádné mrtvé neviděl.“

„Já ano,“ špitl. „Ale nikdo nezešedivěl.“

„Možná to bylo moc rychlý,“ usuzoval jsem z toho.

„A ty myslíš, kdybych se k tomu připletl...“

„Nevím, jak ty, ale já se od toho budu držet co nejdál,“ ujistil jsem ho. „Tchaiwan mi sice vnutili, ale jen jsem tu věc krátce vyzkoušel a od té doby ani ťuk! Nechci ti radit, ale já chci ještě zůstat naživu.“

„To já taky!“ přidal se rychle.

„Tak se chovej tak, aby ses nepřipletl k nějaké hrůze!“ řekl jsem.

„Dám si pozor!“ slíbil.


Zdálo se mi, že jsem Oktrojíčka trochu ochladil. Bylo to opravdu potřeba. Jako kdyby to kdysi říkal Jan Werich přímo o něm: „Největším nebezpečím je iniciativní blb.“

Měl pro mě jednu obrovskou výhodu.

Mohl se klidně odvážit letět do Washingtonu, kde jsem se já objevit nesměl. Nejspíš - a vlastně docela určitě - by mě tam čekalo zpopelnění. V jedné nestřežené chvíli se mi navíc podařilo vyměnit Oktrojíčkův indikátor za můj. Mohlo by ho napadnout vyzkoušet jej a pak by se dozvěděl, co je jeho starý šedovlasý kancléř zač. I když bych mu to nejspíš vymluvil - předtím indikátor ukazoval i na něho...

Jen bude potřeba znemožnit mu vyvádět jeho nápady. I když mu jich většinu nařídili na americké ambasádě. Ale mohl by se k nim stavět aspoň vlažněji.

Druhou užitečnou zprávou bylo, že Spojené státy hodlají do Prahy poslat, oficiálně na ochranu velvyslanectví, větší množství vojáků. Oktrojíček o tom mnoho nevěděl, řekl mi jen tolik, že to budou hoši od elitních jednotek vybavení indikátory, které jsem coby kancléř nazýval Tchaiwany. Jenže těm je těžko vyměním.

Očekával mě zřejmě nepříjemný zvrat. Triglavové tedy po vlastním krachu pošlou do Prahy elitní jednotky normální armády, nejspíš pověstné americké mariňáky nebo rangers. To mě tady čekají problémy! Dříve mi byli nebezpečnější triglavové, teď budou mít výhodu mariňáci. Jestli budou mít indikátory, jako že je to velice pravděpodobné, situace se otočí. Oni mě zjistí, já je ne. Anebo ještě hůř - já je zjistím až ve chvíli, kdy už budou na mě mířit. A v palebné síle i ve výcviku budou mít jistě převahu.

Teď by mi byla milejší ta původní ruská chibina, ta co zhasíná obrazovky a vyřazuje počítače. Když už já nemám vidět nepřátele, ať naopak oni nevidí mě.

Jenže chibina je nad vrcholem současné pozemské techniky. A nemám čas ani na další vývoj, vždyť ji ani duplikovat nedokážu.

Teď mi může pomoci jen Morana.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30