Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Morana

Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst,

láska je jak píseň, v niž se mění žízeň úst

(Marta Kubišová)

Vyslat na Krym k Moraně skupinku s tamarou by nebyl žádný problém. Původně jsem uvažoval i o osamělém motocyklistovi bez tamary, byl by rychlejší a nebudil by pozornost jako celá banda, navíc s karavanem za autem, jenže osamělý vlk může snadno padnout do pasti, protože neví do čeho jde.

Nakonec jsem se rozhodl poslat dvě skupinky. Jedna klasická osádka tamary, druhá jen jako dvojice, zato v lehkém soukromém letadle. Někteří »převzatí« měli opravdu královský život - a proč bych jejich bonusy občas nevyužil, když mi vlastně patřily? A protože občas používali letadla i k nekalým činům, umožnili mi tím »převzít« i piloty, kteří dobře věděli, komu a čemu slouží, takže jsem jim to spočítal jako spoluvinu.

Díky tomu jsem si ovšem mohl pilotovat sám - uměl jsem to, nač zbytečně zasvěcovat další lidi? Moje aktivity byly také nelegální a vlastně protizákonné, ale porušoval jsem jen ty zákony, které jsem považoval za nemravné. A protože jsem byl teď i celou legislativní radou Poslanecké sněmovny, dobře jsem věděl o kdejakém právním zmetku, který vyžaduje nápravu. Ale na to potřebuji »převzít« většinu v Parlamentu a to také nepůjde hned.

Nepotřeboval jsem vysílat na takovou cestu páprdy, ale »hlavy« s těly, co něco vydrží. Musel jsem počítat s tím, že nebudu přistávat na letišti, ale někde na poli. Nasedl jsem tedy jako dvojice mladíků. Jeden pohlídá letadlo a druhý se na motocyklu vypraví za Moranou.

Kdyby se tento plán nezdařil, za další tři dny dorazí na Krym parta s tamarou a nebude muset tolik improvizovat. Když počítám i zpáteční cestu, mohlo to letadlo urychlit i o týden - parta s tamarou bude zato spolehlivější.

Menší potíž se dala čekat s palivem. Malé letadlo nepobere palivo na cestu tam i zpět. Až to vyřídím s Moranou, budu muset doletět do nedalekého Rostova na Donu a tam si dotankovat. Jako mnohonásobnému oligarchovi mi peníze naštěstí nechyběly, i když jsem se ke svým zaměstnancům choval od okamžiku »převzetí« podstatně lidštěji než jejich původní zaměstnavatelé.

Vyrazil jsem přes Slovensko a Maďarsko k Černému moři. Uvažoval jsem, že je menší problém let přes moře než přes ten mokvavý vřed Evropy, neustále drápaný ze všech stran - Ukrajinu. Především tam byli ještě triglavové - proč jsem je ještě nezlikvidoval? Proč jsem je s chibinou zbytečně objížděl, když jsem mohl projet přímou cestou? Hned jsem si ale sám odpověděl - protože takový vřed kvasí i bez původní příčiny a zfanatizovaní lidé jsou stejně nebezpeční jako jejich vládci. Let nad mořem byl proti tomu pohoda sama a když se přede mnou vyhoupla pevnina, mohl jsem si oddychnout. Krym mě uvítal jasnou oblohou a letním horkem. Zbývá mi najít vhodné pole - nejlépe u silnice z Jalty na Jevpatorii a Belohirsk. Ta vede většinou délky horským terénem a lesem, ale podařilo se mi nedaleko od ní objevit pole, které z té výšky vypadalo jako již sklizené a ještě nezorané.

Nasadil jsem na přistání - a zakrátko již kola letadla poskakovala po sklizeném poli.

Jsem opět na Krymu.


Do zavazadlového prostoru letadla se nevejde těžký motocykl harley ani honda. Vytáhl jsem odtud starý český moped stadion - jistě poslouží i on. Nádržka byla z bezpečnostních důvodů prázdná, ale v pečlivě zabaleném kanystru v krabici vystlané polystyrénovou pěnou jsem měl připravenou směs pro dvoutakty. Plnou nádržku - a jedu!

Než jsem se ale dokodrcal na silnici, postavil se mi do cesty jakýsi mužik, Rus. Tvářil se mrzutě a začal mě vyslýchat, co dělá to letadlo na jeho poli? Zastavil jsem a vysvětloval mu, že máme problémy s motorem, na poli mu přece žádná škoda nevznikla, protože už má sklizeno, aby měl tedy s námi chvilku trpělivosti.

„Nespravila by za pronájem pole coby nouzového letiště stodolarovka?“ navrhl jsem.

„Vy oligarchy si myslíte, že můžete všechno, co?“ rýpl si do mě, ale zelený papírek si rychle strkal do kapsy.

„My nejsme vaši oligarchové,“ ujistil jsem ho. „Podívej se na označení letadla - jsme Češi a jsme v nouzi. Mohl bys mít více pochopení.“

„Jo ták, Čechi? A štó vy na Krymu?“

„Letíme do Rostova,“ řekl jsem mu. „Zlobil nás motor, jedu do Jalty vyjednat pomoc.“

„Tak pojéchali!“ ustoupil mi z cesty. Nastartoval jsem stadiona a vyjel na silnici směr Jalta. Mužik se za mnou chvíli díval, zamával mi, ale pak se opět obrátil k letadlu. Nu což, pohovořím si s ním ještě jednou, i když v jiném těle... jen to asi bude stát další papírek...

Mě teď čekala divoká serpentina horské cesty na Jaltu, kam až nedojedu, neboť na půli cesty zastavím jako prosebník u skalního sídla Mor-gea-ny.

Hlavně ji nenaštvat!


Samozřejmě o mně věděla dříve než jsem sestoupil po točitých schodech od silnice ke dveřím jejího skalního sídla a vložil ruku do kamenné misky ve tvaru dlaně. To byl vlastně její zvonek - ta prohlubeň vyloženě sváděla k tomu, aby do ní příchozí vložil ruku. Morana sama zvonek nepotřebovala. Jednak by jí neměl kdo otevřít, ale především, ona očividně dveřmi nevcházela, ani točitými schody se nezdržovala.

»Vstup, kdo v dobrém přicházíš!« ozvala se telepatií pronikající i skálou.

Minule jsem tu byl v těle Borise Sergejeviče Kramského, který odsud živý neodešel, ačkoliv ne její vinou. Pak ještě krátce jednala s partou od tamary, jenže ta je na cestě někde v Polsku. Snad se mi podaří přesvědčit ji, že jsem to opět já.

Dveře se otevřely a zvaly mě dovnitř. Morana za nimi ale nestála a musel jsem jít tou cestou jako minule do jejího budoáru. Znamenalo to snad, že mě poznala?

»Vítej, tisícihlavče!« pokynula mi, abych se posadil k jejímu stolečku s ovocem. Takže mě poznala - tím lépe. »Co tvé kroky vede opět ke mně?«

Vyložil jsem jí svou prosbu, zda by mi nedala chibinu, která umožňuje rušit všechny elektronické systémy, něco jako bylo v Oděsse.

»A hleďme, náš tisícihlavec má problémy a nestačí na ně!« ušklíbla se. »A co uděláš, když ti ji nedám?«

»Otočím se a odejdu,« pokrčil jsem rameny. »Nedáš-li, nedáš, s tím nehnu. Nemohu tě přece nutit a když se tak rozhodneš, máš k tomu asi důvod. Ani zlobit se na tebe nemohu, už tak jsi mi hodně pomohla.«

»Proč si to neuděláš sám?« navrhla mi. »Elektronická část už je v možnostech lidské vědy, stačilo by ti napovědět, že to má cosi společného s elektromagnetickými impulsy, jaké vznikají při výbuchu kdejaké atomové bomby?«

Musel jsem jí vysvětlit, že na výzkum nemám čas. Ve chvíli, kdy letadlo s americkými mariňáky dorazí do Prahy, začne zřejmě masakr, protože tentokrát budou ve výhodě oni.

»Neříkala jsem ti, že na tebe pošlou to svoje „maso“ zasmála se.

»Říkala a měla jsi pravdu,« odpověděl jsem vážně. »Uznávám, že ani s tisíci hlavami nestačím na tvoje zkušenosti. Kdybych to dokázal v rozumně krátké době vyřešit sám, nešel bych s prosíkem za tebou. Zejména když vím, že ty už to vyřešené máš.«

»Mám,« přikývla a trochu zvážněla. »Ale tahle chibina má mnoho vedlejších účinků. Mohl bys jí způsobit kolaps lidské civilizace. Když ji použiješ ve městě, všechno elektrické zmrtví. Lidé zůstanou uvěznění ve výtazích a nedovolají se pomoci, doprava v celém městě přestane fungovat. Jen ti tvoji mariňáci, nebo jak jim nadáváš, budou pořád schopní střílet a i bez indikátorů budou vědět, že jsi někde nablízku. Mohou to vzít šmahem a zabíjet vše nač padnou, víš přece, že jim nikde na světě na životech domorodců nezáleží.«

»Máš snad nějakou jinou radu, jak se před nimi skrýt?« zeptal jsem se.

»Měla bych jedno řešení,« řekla pomalu. »Jednoduché, že bys na ně mohl přijít i sám. Ale když říkáš, že je tvým největším nepřítelem čas...«

»Tak sem s tím!« vyzval jsem ji.

»Ale nebude to zadarmo,« usmála se šibalsky.

»Počkej!« zarazil jsem se. »Nebude to zadarmo... ty přece nepotřebuješ peníze! Nač by ti byly ruble nebo dolary? Máš všechno nač si vzpomeneš, nejsi závislá na lidech. Co by sis od nich vlastně chtěla koupit?«

»Nestojím o lidské peníze,« usmála se opět, zřejmě mé naivitě. »Mně můžeš zaplatit jedině nějakou službičkou. A nechci nic, co bys nemohl splnit. Víš, jsem na světě už dlouho. Když mi tenkrát Kwijenové nabízeli, abych jim sloužila jako předsunutá hlídka, byla jsem ještě mládě, holka bez rozumu. Ani jsem si představit neuměla, co to bude obnášet. Nejvíc se mi líbily dva body jejich podmínek. Slibovali mi nesmrtelnost a nedotknutelnost - to pro mě bylo tak lákavé, že bych už jen proto přistoupila na jejich návrhy. Navíc mi ale slibovali, že tím prospěji lidem. Nejen těm, kdo tenkrát žili, ale i jejich potomkům, prapotomkům a praprapotomkům. I to bylo tenkrát lákavé.«

»Takovou nabídku bych asi také přijal,« souhlasil jsem.

»Vždyť jsi ji přijal - nebo skoro tutéž,« řekla.

»Nic jsem nepřijímal,« odvětil jsem. »Mě ten skrček změnil a neptal se mě. Potom mě chtěl zabít, jenže na to už jsem mu nepřistoupil.«

»No vidíš,« vzdychla si. »Mě se sice zeptali, ale neřekli mi všechno. Například to, že mi moje nová podstata nedovolí zemřít, i kdybych sama chtěla. A řeknu ti, měla jsem občas choutky zemřít. Jenže to je to, co nemohu. Ne že bych nesměla, prostě to nejde. I kdybych skočila do kráteru sopky, budu plavat ve žhavé lávě, ale zůstanu naživu.«

»A už jsi to někdy zkoušela?«

»Mockrát,« přiznala. »Skákání z útesů na skály, dokonce i s tou sopkou. Vždycky to strašně bolelo, ale vždycky jsem to přežila. No a pak mě tyhle choutky přešly, prostě jsem si řekla, že je to můj osud. Poslyš, říkal jsi mi, že jsi už také víckrát zemřel. Také tě to pokaždé tak strašně bolí?«

»Pokaždé ne,« řekl jsem. »Znám několik druhů smrti, které nebolí. Ale většinou mi to na pár vteřin všechny ostatní „hlavy“ omráčí bolestí. Není oč stát.«

»A smrt, jakou ti přímo tady u mě připravili triglavové, byla také bolestivá?«

»Byla,« přikývl jsem vážně. »Všechny mé „hlavy“ se hodnou chvíli kroutily bolestí, ale když jsi pak za nimi přišla, byl jsem už zase v pořádku.«

»Takže bys sám sebe nikdy nezabil?«

»Párkrát jsem to musel udělat,« přiznal jsem. »Například když jsem si mohl vybrat jen mezi smrtí bezbolestnou a bolestivou. Pak dám raději přednost cyankáli.«

»Ale počítám, kdyby ti triglavové postupně nebo i naráz zabili všechny tvé „hlavy“, to bys asi zemřel natrvalo, co?«

»Taky si to myslím,« připustil jsem. »Jenže jak vidíš, ještě se mi zemřít nechce.«

»Poslyš... lidé obvykle stárnou. Já ne, ale... jak je to s tebou?«

»Ještě to pořádně nevím,« přiznal jsem. »Já, co právě sedím před tebou, jsem skutečně věkem mladík, ale většinu těl mám starších. Jenže i starší těla mi po jejich převzetí obvykle trochu omládnou. Ten skrček, co mě změnil, mi totiž neřekl skoro nic, rozumíš? Jak je to se mnou doopravdy, to zjišťuji až podle toho, co se stane. Jednotlivá těla mi zřejmě stárnou, ale jako celek se cítím mladší než bylo první tělo, se kterým jsem začínal.«

»A to první tělo... to ti už zemřelo?« chtěla vědět.

»Ano,« přikývl jsem. »Jenže ne stářím, ale díky triglavovi, který mi ho spálil.«

»A jak se vlastně ...doplňuješ?« chtěla vědět.

Ukázal jsem jí tedy oncik a vysvětlil jí, jak »přebírám« jiné lidi.

»Takže jsi jako triglavové,« zamračila se. »Kradeš lidem těla, jsi vlastně parazit.«

»Jak se to vezme,« nesouhlasil jsem. »Ano, občas kradu lidem těla. Kdyby tě to mohlo uklidnit, kradu těla jen darebákům, kteří ostatním lidem škodí. Za celou dobu své existence jsem „převzal“ jen jednoho nevinného.«

»Takže klidně kradeš těla i nevinným,« shrnula to. »A chceš tvrdit, že nejsi parazit?«

»Nevinného jsem „převzal“ jen jednoho,« namítl jsem. »A byl to ke všemu můj přítel. Jenže to jsem ještě nevěděl, co to „převzetí“ znamená.«

»Je v tom snad nějaký rozdíl?« zavrčela.

»Je - a veliký,« trval jsem na svém. »Když mě zmutoval ten skrček od Ipájů, předal mi i jejich regeneraci, která mě uzdravila. Chtěl jsem tenkrát přítele uzdravit, ale nevěděl jsem, že sice jeho tělo uzdravím, ale současně mu ho ukradnu. To jsem opravdu nechtěl, rozumíš? On by beztak brzy zemřel, jeho nemoc byla smrtelná a pokročilá, lékaři si s ní už nevěděli rady. Takže jsem si myslel, že mu pomohu. Když jsem pochopil, co to škrábnutí znamená, zařekl jsem se už nikdy to nepoužít. Jenže pak se mi to rozleželo a stanovil jsem si pravidlo - přebírat darebáky, v jejich tělech napravovat škody, které způsobili a pokud to nepůjde, aspoň jim zabránit škodit dál. Lékaři dnes mají antibiotika, která škodí mikrobům nemocí a tím uzdravují lidi. Já jsem také parazit, který škodí škůdcům. Lékaři tomu ale říkají lék.«

Morana chvíli přemýšlela.

»Ale co bys dělal, kdyby ti darebáci došli?« napadlo ji.

»Nejsem jako triglavové,« řekl jsem. »Ti se zásadně doplňují mužskými těly a ženami opovrhují. S tím ses u nich nesetkala?«

»To znám,« přikývla zamračeně. »Zpočátku pohrdali i mnou, než poprvé narazili. Teď už se mě aspoň bojí, ale takovou... nadřazenost samců z nich cítím pořád.«

»Přebíral jsem i ženy,« přiznal jsem. »Mám i ženská těla, jenže méně než mužských. Většinu darebáků najdeš mezi chlapy. Což neznamená, že nejsou potvory i mezi ženami, jen jich je méně. Proto si je více šetřím, nepoužívám je na nebezpečné úkoly a také proto jsem měl mezi nimi mnohem menší ztráty.«

»Proč je šetříš, když říkáš, že přebíráš jen potvory?«

»Protože tím, že se stanou mou součástí, přestanou být potvory,« tvrdil jsem. »Některé zkusí napravit, co samy předtím způsobily, jiné odstěhuji. Lidé si je obvykle pamatují jako bestie a už jim nevěří, kdežto v jiném kraji to tak nevadí. Což vlastně platí i o chlapech.«

»Nač je ale máš, když je - jak říkáš - nepoužíváš na nebezpečné úkoly?«

»Schovávám si je na chvíli, až mi dojdou darebáci,« usmál jsem se. »Vyzkoušel jsem si, že se mohu doplňovat i přirozenou cestou. Každé dítě, které mám sám se sebou, vlastně mezi „mým“ chlapem a „mou“ ženskou, se ke mně připojí ještě před narozením. Nemusím tedy porušit své předsevzetí přebírat jen darebáky, umím se doplňovat i z vlastních zdrojů. Teď je ale darebáků tolik, že mi ještě dlouho potrvá, než je vykořením.«

»Takže jsi parazit spíš z donucení?«

»Ano, dokud budou k mání darebáci,« přikývl jsem. »Ale pak to půjde i jinak. Věřím, že dokáži spolupracovat s obyčejnými lidmi a žít s nimi, aniž bychom si navzájem škodili.«

»Ani nevíš, co ti ten skrček ponechal!« vzdychla si. »Tu možnost mi vzali. Nesmrtelní nesmí mít děti. Takže jsem nesmrtelná, ale děti mít nemohu. Něco za něco. A to uplatním i ve vztahu k tobě. Ani tu první chibinu jsi nedostal zadarmo - to byla odpověď triglavům za drzost vraždy v domě hostitele, ta se trestala odjakživa. Místo druhé chibiny ti dám jen radu, lepší než si myslíš. Ale jen oplátkou za jinou službu.«

»Když je to tak, co tedy potřebuješ?« přistoupil jsem na to.

»Jak jsem pochopila, máš své součásti ženy i muže,« pokračovala v hádání. »Znamená to, že s nimi provozuješ... dneska se tomu říká sex, že?«

»Jinak bych přece nevěděl o tom, že se moje oboustranné děti stávají mými částmi,« pokrčil jsem rameny.

»A děláš to i s lidmi, kteří nejsou tvou součástí?«

»Jistě,« přiznal jsem bez vytáček. »Stává se to, když „převezmu“ darebáka, který žije ve vztahu s nevinným partnerem. Toho pak „převzít“ nemohu a musím pokračovat i v tom vztahu, aby partner nic nepoznal. A sex k tomu prostě patří.«

»Aha,« přijala to. »A ti partneři... to nepoznají?«

»Ne,« zavrtěl jsem hlavou. »Jen některé ženské se trochu diví, když na ně byl jejich partner předtím krutý a znenadání s krutostí přestal. Ale na lepší si každý zvykne rád.«

»Takže znáš sex i z té ženské strany?« ptala se zvědavě.

»Mám už zkušenost i se dvěma porody,« ujistil jsem ji. »Takže to znám ze všech stran. Nejen z těch příjemných, ale i z těch... no, řekněme - těžších.«

»Vidíš,« vzdychla si. »To máš zkušenosti, jaké já nemám. Mít vlastní dítě, vychovat si je a těšit se z něho...«

»Ani já už nebudu vychovávat vlastní děti,« utěšoval jsem ji. »Protože mé děti se ještě před narozením stanou další mou součástí. Krátce po narození jim ještě musím pomáhat, jsou příliš slabé než aby mohly hned chodit, ale od malička jim svěřuji důležité úkoly. Žijí teď v podzemí, kde jsou nejlépe chráněné a hlídají, aby do Čech nepozorovaně nepronikl ani jeden triglav. Ale mohly by pilotovat i letadla.«

»Zajímavé!« vzdychla si. »Takže až ti dojdou bídáci, budeš žít dál ve svých dětech... přiznám se, je mi to sympatičtější než život čistého parazita. Ale vraťme se k té službičce...«

»Říkala jsi, že to bude v mých silách,« neopomněl jsem jí připomenout.

»Toho se bát nemusíš,« zasmála se. »Tělo, které tu u mě máš, nevypadá, že by se jen tak zaleklo nějaké námahy.«

»Tak mi už řekni, jakou službu ode mne očekáváš?« pobídl jsem ji.

Zvrátila se trochu do podušek za svými zády a protáhla se.

»Jsem sice nesmrtelná a proto nemohu mít děti, ale jinak jsem docela normální ženská. A řeknu ti, naposled jsem měla chlapa... už je to více než tři sta let. Byl to tatarský chán, ale tak mě zklamal, že jsem krátce poté dovolila ruské carevně Tatary z Krymu vyhodit. Od té doby... no, mohl bys můj dojem z chlapů spíš vylepšit než pohoršit.«

Jestli jsem od ní něco nečekal, tak právě tohle. Na okamžik mě to až zarazilo. Bohyně Morana, patronka smrti, nesmrtelná a nedotknutelná - a trvá na tom, že je docela normální ženská, které se stýská po milování s chlapem. Nymfomanka to nebude, když vydržela bez chlapa tři sta let, ale není to ani šeredka, která by si ho najít nemohla, kdyby chtěla. Na svůj věk vypadá opravdu neuvěřitelně mladě, ne na pětadvacet tisíc, spíš na pětadvacet let. To už ženské vědí co chtějí, nejsou to žádné vyjukané osmnáctky, zblázněné prvně v životě.

Bohyně smrti a sex k sobě opravdu nepatří. Dokud si člověk neuvědomí, že ji se smrtí spojovali triglavové, sami falešní jako pozlacený olověný dukát.

Jenže když jsem ji teď letmo přejížděl očima, vypadala jako Miss World, pokud ne rovnou Miss Galaxy. Kolik chlapů už asi přede mnou měla? Kdyby jen jednoho za tři sta let, bylo by jich už osmdesát? Žárlit na ně nemusím, všichni už se dávno obrátili v prach, jen jsem si blahořečil, že jsem za ní poslal mladíka v plné síle. Ten mi ostudu neudělá.

»Opravdu to chceš?« díval jsem se na ni, jako bych tomu pořád nemohl uvěřit.

»Opravdu,« ujistila mě. »Říkal jsi, kolik máš zkušeností... ale určitě ses ještě nikdy nemiloval se ženskou pětkrát starší než pyramidy v Egyptě!«

»To bys o tom musela vědět,« řekl jsem. »Je tu snad ještě jiná jako ty?«

»To víš, že ne!« narovnala se a vypjala ňadra. I pod šaty bylo znát, že tam nemá žádné silikony, ale poctivou ženskou součást. »Tak co? Ztratil jsi odvahu?«

To neměla říkat. Sesmekl jsem se k ní a objal ji. Zvrátila se přitom naznak a strhla mě na sebe, zatímco její divan se sám od sebe pod námi rozložil na plochu, pokrytou polštáři.

Takhle krásně to mít připravené a tři sta let to nepoužít?!

Když mi dovolila přetáhnout jí přes hlavu její krásné modré šaty z hebkého materiálu, zjistil jsem, že pod nimi nemá už vůbec nic. V její době nebyly podprsenky ani jiné moderní rafinované součástky ženského oblečení, ale Mor-gea-na je ani nepotřebovala. Snažila se mi teď aspoň pomoci z kožené motocyklové bundy, ale bylo znát, že s dnešními prvky odívání nemá zkušenost. Aspoň mě tedy hladila. Měla velice hebkou pleť, jako málo žen, které jsem v životě objímal - ve všech mužských tělech, které jsem až dosud měl.

Konečně jsme byli oba nazí a teprve teď jsem jí hlazení vrchovatě oplatil.

Mor-gea-no, stranit se chlapů není rozumné, o hodně přicházíš!

Pak - aniž bych poznal jak to udělala, zhaslo světlo a ve tmě bylo znát slabé modravé a fialové jiskření. Jiskřilo její tělo, vzdychající pode mnou. Ale i na mých rukou jiskřila ta modrá a fialová háďata, zřejmě to bylo neškodné, ale tím víc to znásobilo výjimečný pocit této chvíle. Milování s bohyní! To by měl být jen sen! Ale nezdá se mi to!

Na něco takového se nedá zapomenout.


Když jsme pak leželi vedle sebe, udýchaní a unavení, obrátil jsem se k ní a zašeptal.

„Nepochopím, jak může taková nádherná bohyně žít tři sta let bez chlapa...“

Nepoužil jsem telepatii, zašeptal jsem to česky. Proto mě překvapilo, když mi stejně tak česky odpověděla.

„On se taky pořádný chlap najde jen málokdy! Poslyš, jak hodně by ti vadilo, kdyby sis - řekněme na takových dvacet let - tohle své tělo zapomněl v mé jeskyni?“

„Myslíš - abych s tebou žil?“ došlo mi, co by to asi znamenalo. Ale po dnešní noční zkušenosti by mi to nebylo proti mysli. S touhle ženskou určitě neprodělám.

„Jenže - já jsem přijel pro...“ vzpomněl jsem si najednou.

„Slíbila jsem ti jen radu,“ přitiskla ke mně své hebké, pružné tělo. „Tu přece stačí dát tobě tady a vědí to všechny tvé »hlavy«, ne? Tak co, přijmeš můj návrh?“

„Dobrá, řekni mi to a zůstanu,“ přistoupil jsem na její návrh.

„Moje rada je jednoduchá,“ řekla už zase věcně. „Kdybys měl čas, jistě bys zjistil, že ten triglavský přístroj reaguje na elektromagnetické vlny vyzařující z mozku. Jsou nesmírně slabé, ale když se postupně zesilují v selektivních zesilovačích na rezonanční křivce, dají se zesílit až do měřitelné úrovně.“

„Dobře, ale co se dá proti tomu dělat?“

„Upleteš z měděných drátků vodivou síťku kolem každé své hlavy,“ řekla šelmovsky. „Nemusí být úplně uzavřená, ale měla by pokrýt většinu povrchu kolem mozku, asi tam, kde mají lidé vlasy - pokud už nejsou plešatí. V pozemské vědě se tomu říká Faradayova klec, ta bezpečně pohltí už tak slabé vyzařování. Můžeš to mít i v čepici, v přílbě, v papaše nebo v ušance a dalo by se to vložit i pod kůži. To, co z takové klece přece unikne, je srovnatelné s vyzařováním ostatních lidí a už tě od nich nikdo neodliší!“

Ztuhl jsem. Kolumbovo vejce. Něco tak jednoduchého, tak prostého, že bych teď měl mlátit hlavou o nejbližší zeď, jak to, že mě to nenapadlo - a to mám dvacet tisíc hlav!

„Geniální věci bývají jednoduché!“ vzdychl jsem si. „Máš pravdu, jdu si v Čechách zavést výrobu slušivých měděných čepiček...“

„Ale nezapomeň splnit slib,“ připomněla mi.


Mor-gea-na měla samozřejmě pravdu. Radu jsem nikam převážet nemusel. Tím pádem jsem mohl bez váhání přijmout její nabídku na delší pobyt u ní.

„Zařídím ti u mě vlastní pokoj a dám ti vládu nad mým dálnovidem,“ slíbila mi.

Tesání do skály bylo pro ni otázkou vydání příkazu, který »cosi« splnilo. Dálnovid, kterému říkala také »moje televize«, byl něco úplně jiného než co si pod pojmem televize představujeme my. Už minule jsem viděl její okno do skutečnosti, když mi ukazovala mou partu na motorkách - dnes mi předala vlastní dálnovid a v rámci zaučování mi předvedla letadlo, kde na mě čekala má další »hlava«.

Z ptačího pohledu bylo vidět, jak letadlo nenápadně obkličuje horda zdejších lidí. Žene je pouhá zvědavost, nebo snad zatoužili po těch zelených papírcích, které dostal první mužik za pronájem nouzového letiště?

„Vidíš je?“ ukázala mi je. Krčili se za keři a v prohlubních, od letadla jsem je neviděl, ale Mor-gea-na je měla jako na dlani. Shora bylo znát, že někteří mají i kalašnikovy.

„Zeptej se jich, co chtějí!“ pobídla mě. „Máš tam přece druhou »hlavu«!“

Vystoupil jsem z letadla a zavolal na mužiky, aby se neskrývali a jasně řekli, co chtějí. Když viděli, že o nich vím, neochotně se zvedli.

„Davaj děňgi!“ zavolali na mne.

Takže žádná zvědavost, ale chuť na dolary?

„To vypadá na ozbrojenou loupež,“ zhodnotil jsem to v Mor-gea-nině jeskyni.

„Nemám ráda loupežníky!“ zavrčela Mor-gea-na - a zmizela. Jenže v té chvíli jsem ji spatřil, objevila se mezi letadlem a bandity, kterým její nenadálé objevení vzalo dech.

„Jsem Morana! Kdo půjde se mnou jako první?“ vykřikla silným hlasem, jako kdyby mluvila přes mikrofon do silných reproduktorů. Moje »hlava« u letadla však současně s tím výkřikem pocítila i nefalšovanou hrůzu. Měl jsem co dělat, abych tomu odolal, Mor-gea-na buď použila chibinu, nebo - a to nejspíš - měla tu možnost i bez pomůcky.

Mužici se rozprchli - jako když střelíš do vrabců. Tohle tedy nečekali! Na zemi zůstaly ležet jen pohozené zbraně. Ani je nenapadlo je použít, ale měl jsem nejasné tušení, že by jim přinesly jen zkázu. Není nic strašnějšího než rozzlobená Morana! Ale když se dali na útěk, nechala je být.

Dálnovid mi Mor-gea-na věnovala! To stálo za to, abych ponechal jednu svou »hlavu« v jejím sídle na delší pobyt. Nebyl to od ní špatný návrh. Její okno snadno obsáhlo celý svět, žádné místo před ním nezůstalo skryté. Sama se tím bavila už pětadvacet tisíc let - zřejmě to bylo stejně návykové jako televize, hrací automaty nebo počítače. Nu což, díky za to!

Pak to bliklo - a Mor-gea-na stála vedle mě ve svém podzemním sídle. Tady nebudila hrůzu, tady to byla zase jen krásná bohyně.

„Můžeš letět domů,“ pobídla mě.

Ale myslela tím »hlavu« u letadla.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30