Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Morana

 Krása není hříchem, hříchem bývá přísný půst,

 láska je jak píseň, v níž se mění žízeň úst

 (Marta Kubišová)

Vyslat na Krym k Moraně skupinku s tamarou nebyl žádný problém. Původně jsem uvažoval i o osamělém motocyklistovi bez tamary, byl by rychlejší a nebudil by pozornost jako celá banda s karavanem za autem, jenže osamělý vlk může snadněji padnout do pasti, protože neví do čeho jde.

Nakonec jsem se rozhodl poslat party dvě. Jedna klasická osádka tamary, druhá jen jako dvojice, zato v lehkém soukromém letadle. Někteří »převzatí« měli opravdu královský život a proč bych jejich bonusy občas nevyužil, když mi vlastně patřily? A protože občas používali letadla i k nekalým činům, umožnili mi tím »převzít« i piloty, kteří dobře věděli, komu a čemu slouží, takže jsem jim to počítal jako spoluvinu.

Díky tomu jsem si ovšem mohl pilotovat sám. Uměl jsem to a nač zbytečně zasvěcovat další lidi? Moje aktivity byly také nelegální a vlastně protizákonné, ale porušoval jsem jen zákony, které se daly považovat za nemravné. A protože jsem byl teď celou legislativní radou Poslanecké sněmovny, dobře jsem věděl o kdejakém právním zmetku, vyžadujícím nápravu. Na to ovšem musím »převzít« většinu v Parlamentu a to nepůjde hned.

Nepotřeboval jsem vysílat na tu cestu páprdy, ale »hlavy« s těly, co něco vydrží. Počítal jsem s tím, že nebudu přistávat na letišti, ale někde na poli. Nasedl jsem tedy jako dvojice mladíků. Jeden ohlídá letadlo a druhý na motocyklu vyjede za Moranou.

Kdyby se ten plán nezdařil, za další tři dny dorazí na Krym parta s tamarou a nebude muset tolik improvizovat. Když počítám i zpáteční cestu, mohlo to letadlo urychlit asi o týden. S tamarou to zase bude spolehlivější.

Menší potíž se dala čekat s palivem. Malé letadlo nepobere palivo na cestu tam i zpět. Až to vyřídím s Moranou, musím si zaletět do nedalekého Rostova na Donu a tam si dotankovat. Jako oligarchovi mi peníze naštěstí nechyběly, i když jsem se ke svým zaměstnancům choval od okamžiku »převzetí« podstatně lidštěji než jejich původní zaměstnavatel.

Vyrazil jsem přes Slovensko a Maďarsko k Černému moři. Uvažoval jsem, že je menší problém let přes moře než přes ten mokvavý vřed Evropy, stále drápaný ze všech stran... Ukrajinu. Navíc tam byli ještě triglavové. Proč jsem je ještě nezlikvidoval? Proč jsem je s chibinou zbytečně objížděl, když jsem mohl projet přímou cestou? Hned jsem si ale sám odpověděl. Protože takový vřed kvasí i bez původní příčiny a zfanatizovaní lidé jsou stejně nebezpeční jako jejich vládci. Let nad mořem byl proti tomu pohoda sama a když se přede mnou vyhoupla pevnina, mohl jsem si oddychnout.

Krym mě uvítal jasnou oblohou a letním horkem. Zbývá mi najít vhodné pole u silnice z Jalty na Jevpatorii a Belohirsk. Ta vede většinou délky horským terénem a lesem, ale podařilo se mi nedaleko od ní objevit pole, které z té výšky vypadalo jako již sklizené a ještě nezorané. Nasadil jsem na přistání a zakrátko kola poskakovala po sklizeném poli.

Jsem opět na Krymu.


Do zavazadlového prostoru letadla se motocykl harley ani honda nevejde. Vytáhl jsem odtud jen starý český moped stadion. Postačí mi. Nádržku měl z bezpečnostních důvodů prázdnou, ale v pečlivě zabaleném kanystru v krabici vystlané polystyrénovou pěnou jsem měl připravenou směs pro dvoutakty. Plnou nádržku a jedu!

Než jsem se ale dokodrcal na silnici, postavil se mi do cesty jakýsi mužik, Rus. Tvářil se mrzutě a začal mě vyslýchat, co dělá to letadlo na jeho poli? Zastavil jsem a vysvětloval mu, že máme problémy s motorem, na poli mu přece žádná škoda nevznikla, protože už má sklizeno, aby měl tedy s námi chvilku trpělivosti.

„Nespravila by za pronájem pole coby nouzového letiště stodolarovka?“ navrhl jsem.

„Vy oligarchy si myslíte, že můžete všechno, co?“ rýpl si, ale zelený papírek rychle strkal do kapsy.

„My nejsme vaši oligarchové,“ ujistil jsem ho. „Podívej se na označení. Jsme Češi v nouzi. Mohl bys mít více pochopení.“

„Jo ták, Čechi? A štó vy na Krymu?“

„Letíme do Rostova,“ řekl jsem mu. „Zlobil nás motor, jedu do Jalty pro pomoc.“

„Tak pojéchali!“ ustoupil mi z cesty. Nastartoval jsem stadiona a vyjel na silnici směr Jalta. Mužik se za mnou chvíli díval, zamával mi, ale pak se opět obrátil k letadlu. Nu což, pohovořím si s ním ještě jednou, i když v jiném těle... jen to asi bude stát další papírek...

Mě teď čekala divoká serpentina horské cesty na Jaltu, kam až nedojedu, neboť na půli cesty zastavím jako prosebník u skalního sídla Morgeany.

Hlavně ji nenaštvat!


Samozřejmě o mně věděla dříve než jsem od silnice seběhl po točitých schodech ke dveřím jejího skalního sídla a vložil ruku do kamenné misky ve tvaru dlaně. To byl vlastně její zvonek, ta prohlubeň každého sváděla k tomu, aby do ní vložil ruku. Morana sama zvonek nepotřebovala. Jednak by jí neměl kdo otevřít, ale především, ona očividně dveřmi nevcházela a točitými schody se nezdržovala. Tento vstup byl jen pro její nepočetné návštěvy.

»Vstup, kdo v dobrém přicházíš!« ozvala se jasnou telepatií pronikající i skálou.

Minule jsem tu byl v těle Borise Sergejeviče Kramského, který odsud živý neodešel, ačkoliv ne její vinou. Pak ještě krátce jednala s partou od tamary, jenže ta je na cestě někde v Polsku. Snad se mi podaří přesvědčit ji, že jsem to opět já.

Dveře se otevřely a zvaly mě dovnitř. Morana za nimi ale nestála a musel jsem jít tou cestou jako minule do jejího budoáru. Znamenalo to snad, že mě poznala?

»Vítej, tisícihlavče!« pokynula mi, abych se opět posadil ke stolečku s ovocem. Takže mě poznala, tím lépe. »Co opět vede tvé kroky ke mně?«

Vyložil jsem jí svou prosbu, zda by mi nedala chibinu, která umí rušit všechny elektronické systémy, něco jako bylo v Oděsse.

»A hleďme, náš tisícihlavec má problémy a nestačí na ně!« ušklíbla se. »A co uděláš, když ti ji nedám?«

»Otočím se a odejdu,« pokrčil jsem rameny. »Nemohu tě přece nutit a když se tak rozhodneš, máš k tomu asi důvod. Ani zlobit se na tebe nemohu, už tak jsi mi hodně pomohla.«

»Proč si to neuděláš sám?« navrhla mi. »Elektronická část už je v možnostech lidské vědy, stačilo by ti napovědět, že to má cosi společného s elektromagnetickými impulsy, jaké vznikají při výbuchu kdejaké atomové bomby?«

Musel jsem jí vysvětlit, že na výzkum nemám čas. Ve chvíli, kdy letadlo s americkými mariňáky dorazí do Prahy, začne zřejmě masakr, protože tentokrát budou ve výhodě oni.

»Neříkala jsem ti, že na tebe pošlou „maso“ zasmála se.

»Říkala a měla jsi pravdu,« odvětil jsem vážně. »Uznávám, že ani s tisíci hlavami nestačím na tvé zkušenosti. Kdybych to dokázal v rozumně krátké době sám, nešel bych s prosíkem za tebou. Zejména když vím, že ty už to vyřešené máš.«

»Mám,« přikývla a trochu zvážněla. »Ale tahle chibina má plno vedlejších účinků. Může způsobit kolaps civilizace. Když ji použiješ ve městě, všechno elektrické zmrtví. Lidé zůstanou uvěznění ve výtazích a nedovolají se pomoci, doprava v celém městě přestane fungovat. Jen ti mariňáci, nebo jak jim nadáváš, budou pořád schopní střílet a i bez indikátorů budou vědět, že jsi někde nablízku. Mohou to vzít šmahem a zabíjet vše nač padnou, víš přece, že jim nikde na světě na životech domorodců nezáleží.«

»Máš snad nějakou jinou radu, jak se před nimi skrýt?« zeptal jsem se.

»Měla bych jedno řešení,« řekla pomalu. »Jednoduché, že bys na ně mohl přijít i sám. Ale když říkáš, že je tvým největším nepřítelem čas...«

»Tak sem s tím!« vyzval jsem ji. »Pěkně prosím...«

»Ale nebude to zadarmo,« usmála se šibalsky.

»Počkej!« zarazil jsem se. »Nebude to zadarmo... ty přece nepotřebuješ peníze! Nač by ti byly ruble i dolary? Máš všechno nač si vzpomeneš, nejsi závislá na lidech. Co by sis od nich vlastně chtěla koupit?«

»Nestojím o lidské peníze,« usmála se opět, zřejmě mé naivitě. »Můžeš mi zaplatit jedině nějakou službičkou. A nechci nic, co bys nemohl splnit. Víš, jsem na světě už dlouho. Když mi tenkrát Kwijenové nabízeli, abych jim sloužila jako předsunutá hlídka, byla jsem ještě mládě, holka bez rozumu. Ani představit jsem si neuměla, co to bude obnášet. Nejvíc se mi líbily dva body jejich podmínek. Slibovali mi nesmrtelnost a nedotknutelnost, to pro mě bylo tak lákavé, že bych už jen proto přistoupila na jejich návrhy. Navíc mi slibovali, že tím prospěji lidem. Nejen těm, kdo žili tehdy. I jejich potomkům, prapotomkům a praprapotomkům. I to bylo tenkrát lákavé.«

»Takovou nabídku bych asi také přijal,« souhlasil jsem.

»Vždyť jsi ji přijal ...nebo skoro tutéž,« řekla.

»Nic jsem nepřijímal,« odvětil jsem. »Mě ten skrček změnil a neptal se mě. Pak mě chtěl zabít, jenže to už jsem nepřijal.«

»No vidíš,« vzdychla si. »Mě se sice zeptali, ale neřekli mi všechno. Například to, že mi moje nová podstata nedovolí zemřít, i kdybych chtěla. A řeknu ti, měla jsem občas choutky zemřít. Jenže to je to, co nemohu. Ne že bych nesměla, prostě to nejde. I kdybych skočila do kráteru sopky, budu plavat ve žhavé lávě, ale zůstanu naživu.«

»A už jsi to někdy zkoušela?«

»Mockrát,« přiznala. »Skákání z útesů na skály, dokonce i s tou sopkou. Vždycky to příšerně bolelo, ale vždycky jsem to přežila. No a pak mě tyhle choutky přešly. Prostě jsem si řekla, že je to můj osud. Poslyš, říkal jsi mi, že jsi už také víckrát zemřel. Také tě to pokaždé tak strašně bolí?«

»Pokaždé ne,« řekl jsem. »Znám několik druhů smrti, které nebolí. Ale většinou mi to na pár vteřin všechny ostatní „hlavy“ omráčí bolestí. Není oč stát.«

»A smrt, jakou ti přímo tady u mě připravili triglavové, byla také bolestivá?«

»Byla,« přikývl jsem vážně. »Všechny mé „hlavy“ se chvíli kroutily bolestí, ale když jsi pak za nimi přišla, byl jsem už zase v pořádku.«

»Takže bys sám sebe nikdy nezabil?«

»Párkrát jsem to musel udělat,« přiznal jsem. »Například když jsem si mohl vybrat mezi smrtí bezbolestnou a bolestivou. Pak dám raději přednost cyankáli.«

»Ale počítám, kdyby ti triglavové postupně nebo i naráz zabili všechny tvé „hlavy“, to bys asi zemřel natrvalo, co?«

»Taky si to myslím,« připustil jsem. »Jenže jak vidíš, ještě se mi zemřít nechce.«

»Poslyš... lidé stárnou. Já ne, ale... jak je to s tebou?«

»Ještě to pořádně nevím,« přiznal jsem. »Já, co právě sedím před tebou, jsem skutečně věkem mladík, ale většinu těl mám starších. Jenže i starší těla mi po jejich převzetí obvykle trochu omládnou. Ten skrček, co mě změnil, mi totiž neřekl skoro nic, rozumíš? Jak je to se mnou doopravdy, to zjišťuji až podle toho, co se stane. Jednotlivá těla mi zřejmě stárnou, ale jako celek se cítím mladší než bylo první tělo, se kterým jsem začínal.«

»A to první tělo... to ti už zemřelo?« chtěla vědět.

»Ano,« přikývl jsem. »Jenže ne stářím, ale díky triglavovi, který mi ho spálil.«

»A jak se vlastně ...doplňuješ?« chtěla vědět.

Ukázal jsem jí oncik a vysvětlil jí, jak »přebírám« jiné lidi.

»Takže jsi jako triglavové,« zamračila se. »Kradeš lidem těla, jsi vlastně parazit.«

»Jak se to vezme,« nesouhlasil jsem. »Ano, občas kradu lidem těla. Kdyby tě to mohlo uklidnit, kradu těla jen darebákům, kteří škodí ostatním lidem. Za celou dobu své existence jsem „převzal“ jen jednoho nevinného a to ještě omylem.«

»Takže klidně kradeš těla i nevinným,« shrnula to. »A chceš tvrdit, že nejsi parazit?«

»Nevinného jsem „převzal“ jen jednoho,« namítl jsem. »A byl to ke všemu můj přítel. Jenže to jsem ještě nevěděl, co to „převzetí“ znamená.«

»Je v tom snad nějaký rozdíl?« zavrčela.

»Veliký,« trval jsem na svém. »Když mě ten skrček Ipájů zmutoval, předal mi i jejich regeneraci, která mě uzdravila. Chtěl jsem tenkrát přítele uzdravit, ale nevěděl jsem, že sice jeho tělo uzdravím, ale současně mu ho ukradnu. To jsem opravdu nechtěl, rozumíš? On by beztak brzy zemřel, jeho nemoc byla smrtelná a pokročilá, lékaři si s ní nevěděli rady. Takže jsem si myslel, že mu pomohu. Až potom jsem pochopil, co to škrábnutí znamená. Zařekl jsem se už nikdy to nepoužít. Jenže pak se mi to rozleželo a stanovil jsem si pravidlo přebírat pouze darebáky, v jejich tělech napravovat škody, které způsobili a pokud to nepůjde, aspoň jim zabránit dál škodit. Lékaři dnes mají antibiotika, která mikrobům nemocí škodí a tím uzdravují lidi. Já jsem parazit, který škodí škůdcům. Lékaři tomu ale říkají lék.«

Morana chvíli přemýšlela.

»Ale co bys dělal, kdyby ti darebáci došli?« napadlo ji.

»Nejsem jako triglavové,« řekl jsem. »Ti se doplňují jen mužskými těly a ženami opovrhují. S tím ses u nich nesetkala?«

»Znám to,« kývla zamračeně. »Zpočátku pohrdali i mnou, než poprvé narazili. Teď už se mě aspoň bojí, ale takovou... nadřazenost samců z nich cítím pořád.«

»Přebíral jsem i ženy,« přiznal jsem. »Mám i těla žen, jenže méně než mužských. Většinu darebáků totiž najdeš mezi chlapy. Neznamená to, že nejsou potvory i mezi ženami, jen jich je méně. Proto si je více šetřím, nepoužívám je na nebezpečné úkoly a také proto jsem měl mezi nimi mnohem menší ztráty.«

»Proč je šetříš, když říkáš, že přebíráš jen potvory?«

»Protože tím, že se stanou mojí součástí, to přestanou být potvory,« tvrdil jsem. »Některé zkusí napravit, co samy předtím způsobily, jiné odstěhuji. Lidé si je obvykle pamatují jako bestie a už jim nevěří, kdežto v jiném kraji to tak nevadí. Což vlastně platí i o chlapech.«

»Nač je ale máš, když je nepoužíváš na nebezpečné úkoly?«

»Schovávám si je na chvíli, až mi dojdou darebáci,« usmál jsem se. »Vyzkoušel jsem si, že se mohu doplňovat i přirozenou cestou. Každé dítě, které mám sám se sebou, vlastně mezi „mým“ chlapem a „mou“ ženskou, se ke mně připojí už před narozením. Nemusím tedy porušit své předsevzetí přebírat jen darebáky, umím se doplňovat i z vlastních zdrojů. Teď je ale darebáků tolik, že mi ještě dlouho potrvá, než je vykořením.«

»Takže jsi parazit spíš z donucení?«

»Ano, dokud budou k mání darebáci,« přikývl jsem. »Ale pak to půjde jinak. Věřím, že dokáži spolupracovat s obyčejnými lidmi a žít s nimi, aniž bychom si navzájem škodili.«

»Ani nevíš, co ti ten skrček nechal!« vzdychla si. »Mně tu možnost vzali. Nesmrtelní nesmí mít děti. Takže jsem nesmrtelná, ale děti nemám. Něco za něco. A to uplatním i ve vztahu k tobě. Ani tu první chibinu jsi nedostal zadarmo! To byla má odpověď triglavům za drzost vraždy v domě hostitele, tu trestám odjakživa. Místo druhé chibiny ti dám jen radu, lepší než si myslíš. Ale jen oplátkou za jinou službu.«

»Když je to tak, co potřebuješ?« přistoupil jsem na to.

„Vyhubíš triglavy na Ukrajině!“ řekla tvrdě a k mému údivu česky. „Mohla bych to udělat i sama, jenže bych uškodila lidem, kteří za nic nemohou. Ty to s mou první chibinou dokážeš také a přitom dost rychle.“

„S chibinou to půjde,“ přikývl jsem také česky. „Nejsem proti, beztak se mi zdá, že právě oni podporují krveprolévání a chaos. Udělám to rád.“

„Moje rada je jednoduchá,“ řekla už zase věcně. „Kdybys měl čas, jistě bys zjistil, že triglavský přístroj vůbec nereaguje na telepatii, ale na elektromagnetické vlny vyzařující z mozku. Jsou nesmírně slabé, ale když se zesilují v selektivních zesilovačích na rezonanční křivce, dají se zesílit až do měřitelné úrovně.“

„Dobře, ale co se dá proti tomu dělat?“

„Upleteš z měděných drátků vodivou síťku kolem každé své hlavy,“ řekla šelmovsky. „Nemusí být úplně uzavřená, ale měla by pokrýt většinu povrchu kolem mozku, asi tam, kde mají lidé vlasy - pokud už nejsou plešatí. V pozemské vědě se tomu říká Faradayova klec, ta bezpečně pohltí už tak slabé vyzařování. Můžeš to mít i v čepici, v přílbě, v papaše nebo v ušance a dalo by se to vložit i pod kůži. To, co z takové klece přece unikne, je srovnatelné s vyzařováním ostatních lidí a už tě od nich nikdo neodliší!“

Ztuhl jsem. Kolumbovo vejce. Něco tak jednoduchého, tak prostého, že bych teď měl mlátit hlavou o nejbližší zeď, jak to, že mě to nenapadlo! A to mám dvacet tisíc hlav!

„Geniální věci bývají jednoduché!“ vzdychl jsem si. „Máš pravdu, zavedu v Čechách výrobu slušivých měděných čepic...“

„Ale nezapomeň splnit slib,“ připomněla mi.


Morgeana měla pravdu, radu jsem nikam převážet nemusel. Tím pádem jsem mohl bez váhání přijmout její nabídku na delší pobyt u ní.

„Zařídím ti u mě vlastní pokoj a dám ti vládu nad mým dálnovidem,“ slíbila mi. „Nudit se u mě nebudeš.“

Tesání do skály bylo pro ni otázkou vydání příkazu, který »cosi« splnilo. Dálnovid, kterému říkala také »moje televize«, byl něco úplně jiného než co si pod pojmem televize představujeme my lidé. Už minule jsem viděl její okno do skutečnosti, když mi ukazovala mou partu na motorkách. Dnes mi předala můj vlastní dálnovid a v rámci zaučování mi předvedla letadlo, kde na mě čekala má další »hlava«.

Z ptačího pohledu bylo vidět, jak letadlo obkličuje horda zdejších lidí. Žene je pouhá zvědavost, nebo snad zatoužili po těch zelených papírcích, které dostal první mužik za pronájem nouzového letiště?

„Vidíš je?“ ukázala mi je. Krčili se za keři a v prohlubních, od letadla jsem je neviděl, ale Morgeana je měla jako na dlani. Shora bylo znát, že někteří mají i kalašnikovy.

„Zeptej se jich, co chtějí!“ pobídla mě. „Máš tam přece druhou »hlavu«!“

Vystoupil jsem z letadla a zavolal na mužiky, aby se neskrývali a jasně řekli, co chtějí. Když viděli, že o nich vím, neochotně se zvedli.

„Davaj děňgi!“ zavolali na mne.

Takže žádná zvědavost, ale chuť na dolary?

„To vypadá na ozbrojenou loupež,“ zhodnotil jsem to v Morgeanině jeskyni.

„Nemám ráda loupežníky!“ zavrčela Morgeana a zmizela. Jenže v té chvíli jsem ji spatřil, objevila se mezi letadlem a bandity, kterým její nenadálé objevení vzalo dech.

„Jsem Morana! Kdo půjde se mnou jako první?“ vykřikla silným hlasem, jako kdyby mluvila do megafonu. Moje »hlava« u letadla však současně s tím výkřikem pocítila i nefalšovanou hrůzu. Měl jsem co dělat, abych tomu odolal, Morgeana buď použila chibinu, nebo měla tu možnost i bez pomůcky.

Mužici se rozprchli jako když střelíš do vrabců. Tohle tedy nečekali! Na zemi zůstaly ležet jen pohozené zbraně. Ani je nenapadlo je použít, ale měl jsem nejasné tušení, že by jim přinesly jen zkázu. Není nic strašnějšího než rozzlobená Morana! Ale když se dali na útěk, nechala je být.

Dálnovid mi Morgeana věnovala! To stálo za to, abych ponechal jednu svou »hlavu« v jejím sídle na delší pobyt. Nebyl to od ní špatný návrh. Její okno obsáhlo celý svět, žádné místo před ním nezůstalo skryté. Sama se tím bavila už pětadvacet tisíc let, zřejmě to bylo stejně návykové jako televize, hrací automaty nebo počítače. Nu což, díky za to!

Pak to bliklo a Morgeana stála ve svém podzemním sídle vedle mě. Tady nebudila hrůzu, tady to byla opět krásná bohyně.

„Můžeš letět domů,“ pobídla mě.

Ale myslela tím »hlavu« u letadla.

 


Zpět Obsah Dále

20.08.2018 12:23