Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rangers

Marlen Magdalene Brousert (Krylová)

vyžaduje pod pohrůžkou soudního stíhání

prostřednictvím advokáta Tomáše Bejčka

zcenzurovat úryvek písně Karla Kryla

použité na tomto místě jako MOTTO.

Kryla už zase zakazují - jako dřív!

(Hanba cenzorům!)

Letadlo přivážející americké elitní jednotky jsem tentokrát nerozpoznal. Nebyli v něm žádní triglavové, »jen« elitní »zelené barety Rangers«.

Prezident Rostislav Oktrojíček o nich věděl, ale tentokrát mě coby kancléře vynechal a sám začal zařizovat jejich bezpečný přesun od letiště do prázdného amerického velvyslanectví, které v té chvíli strážilo jen pár českých vojáků. Ti jim objekty předali a odjeli. Já jako kancléř jsem se to dozvěděl až když byli v areálu opevněni, takže by bylo nemožné je odtud dostat. Neměl jsem ani v úmyslu bránit jim v převzetí velvyslanectví. Bylo přece jejich.

Nezachytil jsem ani kolonu těžkých tahačů, přivážejících z vojenské základny v Německu těžší zbraně a množství munice. Kolonu doprovázelo dvacet obrněných vozů. Pochopitelně, přece nebudou Rangeři běhat po městě pěšky! Zřejmě se připravovali na velkou akci a vyčkávali jen na příjezd kolony z Německa.

Zatím jsem si dálnovidem nerušeně prohlédl všechny prostory ambasády, dočasně změněné v kasárna trestného praporu Rangerů. Připraveni byli dokonale, každé družstvo mělo nejméně dva indikátory. Když jsem je viděl rozmisťovat se po budově, poslal jsem jednu svou »hlavu«, aby se opatrně prošla po ulici před ambasádou. Pohledem na kruhové obrazovky indikátorů v dálnovidu jsem si ověřil, že žádný poplach nevznikl, indikátory stále ukazují na nejbližší chlapy z obsluhy. »Tamara« mé hlavy odlišovala, triglavové ne. Znamenalo to, že ta prostá kovová síťka plní svůj účel? Doufejme, že ano.

Pak se ovšem dalo čekat, že celá akce bude jen obrovské plácnutí do vody. Skoro jsem ty hochy litoval, až budou bezradně hledat, s kým se mají utkat. Velice brzy jsem však měl příležitost svého soucitu litovat.

Akce Rangerů začala brzy ráno následujícího dne, kdy dorazily kamiony s materiálem. Pancéřové vozy vyjely z vrat ambasády a rozjely se po Praze. V té chvíli jsem zalitoval, že mám jen jeden dálnovid a mohl jsem sledovat jen jeden objekt. I to byl do jisté míry bonus, vybral jsem si tedy skupinku dvou obrněných vozidel humvee a sledoval jsem je z ptačí perspektivy.

Měl jsem připravených několik svých »hlav« maskovaných síťkami, takže by je Rangeři neměli rozeznat od náhodných chodců a s uspokojením jsem pozoroval, jak je netečně míjejí. Fungovalo to, zlatá Morgeana! Uvidíme, co asi najdou!

Úsměv mi zmizel ze rtů, když humvee dorazily k budově Soudního paláce. Rangeři se vyrojili, vtrhli dovnitř a začaly tam štěkat výstřely. Někdo jim asi poradil, že tam minule triglavové ulovili nejvíc mých »hlav«. Byla to pravda, jenže právě Soudní palác v Praze jsem ještě neměl zpacifikovaný, všichni soudci zde byli dosazení prezidentem Oktrojíčkem. Rangeři ani nezkoumali, kdo je soudce a kdo ne. Postupovali jako fanatici, kteří zabíjeli hugenoty i katolíky s tím, že Bůh si ty své jistě přebere.

A k mému zděšení se tak začaly chovat všechny bandy Rangerů. Tentokrát jsem na ně nečekal, ale dal jsem ve všech soudech v Praze rozhlásit, že je v budově bomba a objekt musí být okamžitě vyklizený, ale stihla to jen ta část, která poslechla okamžitě, mé »hlavy« a ti, koho jsem vytáhl ven za ruku. Ostatní nespěchali, mnozí to považovali jen za jakési cvičení, někteří ještě dokončovali rozdělanou práci, jiní se jen tak loudali. Jakmile však k budovám dorazili Rangeři, začala zběsilá palba, před kterou se nikdo neměl kam schovat. Uklízečky, zapisovatelky, tlumočníci a úředníci, všichni zůstali ležet v krvi. Někteří ve svých kancelářích, jiní na chodbách a schodištích.

Původně jsem se domníval, že jim jde opravdu jen o mé »hlavy« a když je nenajdou, s bžundou odtáhnou, ale Rangeři se rozhodli neúspěch si prostě nepřipustit a když neobjevili ty pravé, pobijí aspoň ostatní. Nebrali na nikoho ohledy a vraždili šmahem.

To už jsem se vzpamatoval a zatímco jedny mé »hlavy« pomáhaly kolegům ze soudů v útěku a urychlenému skrývání, jiní otevírali nejbližší skladiště protitankových střel. Obraz dálnovidu jsem přesunul výš, abych měl přehled po větším okruhu. Jakoby nad Prahou na jednom místě visela helikoptéra, až na to, že zdola nebylo vidět ani slyšet nic, vůbec nic. Z výšky jsem viděl typická žlutohnědě flekatá vozidla jako na dlani a dole jsem jim mohl včas připravit pasti. Pasivní skrývání nestačilo, musela nastoupit aktivnější obrana.

Již dříve jsem proti triglavům používal ruční pancéřovky a ruské protitankové řízené střely »maljutka«. Měl jsem v jejich používání cvik a z oken domů a ze střech jsem se trefoval téměř každou ranou. Střílel jsem hlavně pancéřovkami, »majlutkami« jsem musel šetřit, měl jsem jich už málo. Nicméně jednu jsem musel použít, aby mi jeden lehce poškozený vůz neunikl.

Z dvaceti vozů se do ambasády vrátilo osm. Jejich posádky zřejmě v panice zabloudily a místo aby jely nejkratší cestou, kde jsem je čekal, dorazily k ambasádě oklikou. Zkáze se vyhnuly spíš omylem než díky úmyslu.

Prahou se ozývalo houkání sirén. Záchranáři i policisté vířili sem a tam jako hejna vos, ale velkých úspěchů nedosáhli. Tu a tam se jim ještě podařilo dopravit postřelené ještě živé do nemocnic, ale v drtivé většině bylo na jakoukoliv pomoc pozdě. Zabijáci nestřílejí po nohou, zabijáci zabíjejí.

Já jsem přišel o dva mladé, teprve nedávno převzaté soudce. Byli to Oktrojíčkovi lidé, kteří se už za krátkou dobu ve funkcích dokázali dopustit nezákonností, proto jsem je mohl bez výčitek »převzít«, ale bylo to nedávno, ještě jim ani nenarostly onciky. Prvního Rangeři střelili zezadu do hlavy a byla to opět tak krutá bolest, že všechny mé »hlavy« v Čechách hromadně omdlévaly. Když si Rangeři všimli, jak se poblíž zastřeleného soudce zhroutil další, zabili ho také. Zřejmě měli před příjezdem dobrou instruktáž, když věděli i o těchto příznacích.

Bilance dne nebyla radostná. Na dvě mé zabité »hlavy« připadlo osmačtyřicet zabitých Rangerů a zhruba dvě stě mrtvých civilistů. Obvyklý poměr zabitých vojáků k mrtvým civilistům bývá u Američanů i vyšší, ale ani tohle nebylo obdivuhodné.

Každá »osvobozovací operace« Američanů je pro civilisty katastrofou.

Ani když se nikdo nebrání.


Katastrofa pokračovala téhož odpoledne. Prahou začaly otřásat dunivé výbuchy, každý pocuchal některý památkově chráněný dům na Starém Městě, střepiny létaly do všech stran a zabíjely. Dálnovidem jsem zjistil, že na ploše za americkým velvyslanectvím stojí několik těžkých minometů, ze kterých létají směrem do centra miny.

Vyhlásit poplach a zákaz vycházení pro historickou část Prahy nebylo jednoduché, ale dalo se to zvládnout, ale účinnější bylo dopravit na dostřel pár »maljutek« a minomety umlčet. Potíž byla, že od odpalovacích ramp nebyly vidět, ale dálnovidem se to dalo dohnat. Po odpálení střel jsem je řídil rukama operátora, ale v závěrečné fázi letu jsem je zaměřoval dálnovidem. Bylo to zajímavé. Oči jsem měl na Krymu, prsty na ovládacích páčkách v Praze, ale střely jsem naváděl do cílů naprosto přesně.

Jen vícehlavá bytost si může něco takového dovolit!

Rangeři byli dokonale vyvedení z míry. Malé protitankové rakety se jedna po druhé přehouply přes střechy velvyslanectví a naprosto přesně rozbíjely minomety. První vyřídila minomet i s obsluhou, od dalších vojáci stihli uprchnout, ale zakrátko byl ze všech jen železný šrot.

Ruské »maljutky« jsou bohužel řízené po drátech, takže za každou zůstávaly tenké drátky, odvíjené z cíveček. Vedly přes střechy, ulice a další bloky domů, kde visely utržené ze střech na ulici. Mé »hlavy« je strhaly, aby Rangeři ztratili stopu. Ti se však ke koncům drátků ani nedostali. Vůbec jim nepřišlo na mysl, že by je někdo dokázal naslepo navádět přes dva bloky domů. Velitel usoudil, že se pod střechou velvyslanectví skrývá naváděč, nařídil proto provést ukázkovou operaci obklíčení a zajetí diverzanta.

Jenže se ukázalo, že nikde nikdo není. Po odchodu českých stráží byl objekt prázdný, nikde se nikdo neskrýval. Podkroví bylo prázdné, všude spousty netknutého prachu. Rozkaz k zajetí diverzanta se proto nedal splnit.

Velitel Rangerů dal ošetřit raněné. Nebylo jich mnoho, ale střepinová zranění jsou rány s ošklivě rozervanými okraji. Stejné měli i lidé ve městě, kam dopadly miny, jenže vojáky chrání přilby a neprůstřelné vesty, takže u nich šlo jen o potrhané ruce a nohy. Vojáci jsou ve většině případů lépe chránění a zranění civilistů bývají mnohem horší.

V každém případě velitel zvedl telefon, aby podal hlášení nahoru. Rangeři si neúspěch nepřipouštějí, ale tohle neúspěch byl. Nešlo přece o pár civilistů, ale o dvanáct zničených obrněných vozů humvee ve městě a o šest znehodnocených minometů přímo v ambasádě, o ztrátách na »živé síle« ani nemluvě.

Bude to mít diplomatickou dohru.


Rostislav Oktrojíček měl poslední dobou jeden den hnusnější než druhý. Výlet do Ameriky dopadl nad jeho očekávání dobře, ale pak se všechno začalo bortit. Mobil zvonil každou chvíli a Oktrojíček se stavěl do pozoru, jakmile se mu ze sluchátka ozval hlas z druhého konce světa.

Ne, nic nevěděl. Ano, zajistil příjezd specialistů, předání ambasády i příjezd kolony, to přece museli potvrdit. Ne, policie ani armáda České republiky nehnula ani prstem. Lidé si ale mezi sebou šeptají, že ozbrojené přepadení expertů má na svědomí »Česká osvobozovací armáda«. Proto sem přece Rangers přijeli! Na bandity nemá policie ani armáda nejmenší vliv! Ne, u žádného ze zastřelených Čechů se nenašlo nic anatomicky podezřelého, i když všichni lékaři ze záchranky dostali informační brožurku...

Hlas z druhého břehu Atlantiku nezajímalo, že zbytečně zemřely dvě stovky civilistů, ani padlí Rangers. Oktrojíčkovi otloukal o hlavu jen dvanáct zničených vozů humvee, ale nejvíce rakety nepochybně ruské výroby, které si dovolily na posvátné půdě americké ambasády zničit americké minomety.

„Ano, ale podle vojenských odborníků pocházejí ty rakety z Ukrajiny, ne z Ruska!“ bránil se chabě Oktrojíček. „Mohou vám poslat jejich zbytky, sami se přesvědčte!“

Marně. Dostal vynadáno za všechny neúspěchy, ať za ně mohl, nebo na ně neměl nejmenší vliv. Maně ho napadalo, co si pamatoval z dávných dob komunismu v Čechách. Známý výkřik komunisty, čerstvě vyhozeného ze Strany: »Za co, soudruzi?«

Bylo mu to však stejně málo platné.

Nikdo ho neposlouchal.


Do další akce se Rangeři vypravili krátce po poledni, pro změnu pěšky. Postupovali pomalu a opatrně v klasické sestavě po obou stranách ulice, kryli se navzájem i do výklenků vchodů, čas od času vystřelili do oken, kde se jim zdálo, že se něco podezřele mihlo.

Češi před nimi prchali. Snažili se mizet jim v postranních uličkách, odkud na ně zvědavě vykukovali. Brzy však zjistili, že je lépe běžet co nejdál. Když Rangers došli k postranní uličce, zpravidla ji krátkou dávkou pokropili a počet mrtvých pomalu, ale jistě narůstal. Jakmile bylo zřejmé, že míří do Sněmovní, každý čumil trnul obavami, aby se neopakovalo nedávné vyvraždění Českého parlamentu.

Dveře do Poslanecké sněmovny byly zavřené a na výzvy se neotvíraly. Rangeři si ale vědí rady. Přilípli na ně trhavinu a dveře prostě odstřelili, načež za velkého řevu vběhli do vstupní haly.

Zdánlivě byla úplně prázdná, ale jakmile tam vběhli, hned za dveřmi tři Rangeři padli k zemi. Všichni měli krvavé dírky přímo uprostřed čela, těsně pod okrajem přilby. Byli na místě mrtví a nikdo jim už nemohl pomoci.

Ostatní spustili zběsilou palbu nazdařbůh, jenže bez výsledku. Nikdo nepřítele neviděl, vstupní hala se zdála být zcela prázdná. Palba trvala jen několik vteřin, jenže během nich se jeden po druhém zhroutili další tři. Opět mrtví a opět střelou přímo do čela nebo mezi oči.

„Zpátky!“ zavelel velitel skupiny. „Je to past!“

Byl to vskutku pronikavý postřeh, ostatní už na totéž jistě přišli také.

Rangeři se stáhli za vyvrácené dveře. Po chvilce jeden opatrně nakoukl dovnitř, hned však hlavu stáhl. Rychle a přece pozdě, neboť vzápětí se složil na chodník. Jeho nejbližší kolega, ve snaze mu pomoci, ho otočil obličejem vzhůru, aby zjistil, že mu nepomůže. Padlý měl, stejně jako ti před ním, malou okrouhlou dírku přímo uprostřed čela.

Sedm padlých a přitom žádný výsledek? To by naštvalo každého!

Chlap ze zadního jištění pokropil dlouhou dávkou z útočné pušky ulici a kus náměstí, kde se pohybovalo pár neopatrných čumilů. Krutě je tím poučil, že u takových akcí je lépe být aspoň o dvě ulice dál. Jenže v téže chvíli se zlomil v pase a zhroutil. V čele měl krvavou dírku a byl mrtvý jako ti před ním.

„Ústup!“ nařídil velitel.

Mrtvé nechali na místě, neměli čas se zdržovat, pomoci jim beztak nemohli. Vraceli se rychleji než přišli, ale nikdo už je neohrožoval až do vrat ambasády, kde velitel začal telefonovat.

Bylo třeba ohlásit, že se Češi postavili na odpor.


„Poslyš, Rosťo!“ obrátil jsem se na prezidenta, sedícího trochu roztřeseně na židli.

Zdola z města se neslo práskání ojedinělých výstřelů i dávek. Rangeři odváděli práci, pro kterou je sem poslali.

„Nemohl by ses zkusit dovolat na Amíky?“ položil jsem mu otázku. „Nemohli by nám aspoň náznakově vysvětlit, koho tam ve městě zrovna střílejí?“

„To mi řeknou jen když budou sami chtít!“ otřásl se Rosťa Oktrojíček.

„Já jen, že by tě mohli zase pozvat do Států k výslechu,“ pokrčil jsem rameny. „Co jim budeš povídat, když sám nic nevíš? Nejlépe by bylo, kdyby nám to někdo od nich řekl pěkně z očí do očí. Co pozvat jejich zástupce na přátelskou recepci na Hrad?“

„Mohl bych taky zajít za nimi na ambasádu.“ Rosťa by se nejraději přetrhl ochotou.

„To bych nedělal,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jednak se sluší, aby prezident pozval vzácnou návštěvu oficiálně k nám a kromě toho jsou tam jistě vystresovaní, nač je dráždit? Nabídl bych jim raději přátelskou recepci v klidném prostředí Hradu.“

„Mohl bych, ale teď jsou zrovna v akci, kdo by v takové chvíli bral hovor?“

„Počkáme tedy, až jejich akce skončí,“ pokrčil jsem lhostejně kancléřskými rameny, ačkoliv jsem věděl, že Rangeři už utíkají zpátky do relativního bezpečí ambasády.

Museli jsme tedy počkat, až k nám zpráva o dnešní bitce dorazí oficiální cestou. Rosťa však byl netrpělivý, několikrát vstal a přecházel po místnosti, pak se zase posadil, ale sedět dlouho nevydržel a zase chodil sem a tam jako lev v kleci.

Konečně jsem vstoupil, tentokrát v těle jednoho z poradců.

„Rangeři se dnes pokusili přepadnout Sněmovnu!“ oznámil jsem Rosťovi.

„Zase jsme bez Sněmovny?“ ožil Rosťa. „Nevadí, vyhlásím předčasné volby!“

„Nebude třeba,“ zastavil jsem jako posel zpráv jeho nadšení. „U Sněmovny zůstalo na zemi jen osm Rangerů. Všichni mrtví na místě, zastřeleni doprostřed čela. Ostatní se dali na útěk a už jsou zpátky na ambasádě.“

„Rangeři že utíkali?“ vytřeštil oči Rosťa. Zřejmě nedokázal pochopit, jak je vůbec možné, aby ti skvělí hoši neměli jako vždy úspěch, natož aby z boje utíkali.

„Těžko se bojuje s někým, kdo se strefuje doprostřed čela a sám není vidět,“ řekl jsem jako Rosťův poradce.

„Kdo to ale byl?“ vyhrkl Rosťa. „Chcete mi snad tvrdit, že to má zase na triku ta vaše osvobozovací armáda?“

Když šlo o nějaký průšvih, patřil nám Čechům. Rosťa s tím nechtěl nic mít. O úspěchy se hlásil sám, jako by byly jen jeho.

„Čí armáda? Armáda České republiky v tom určitě žádnou roli nehrála!“ hádal jsem jako kancléř.

„Má přece rozkaz neplést se v Praze do ničeho,“ řekl Rosťa.

„Leda by to dokázala naše Parlamentní stráž,“ dodal jsem jako kancléř. „Netušil jsem, že tam slouží takoví čarostřelci!“

Má zmínka o čarostřelcích působila značně ironicky, ale nikdo kromě mě netušil, že je to přesně tak. Převzetím některých zločinců jsem získal dovednosti pro normální občany nedostupné. Například Vratislav Dvořáček trénoval střelbu léta a když jsem uplatnil jeho trénink, dosahovala každá má »hlava« mistrovství olympijských vítězů ve střelbě. Vojáci jsou chránění přilbami a neprůstřelnými vestami, pokrývajícími většinu míst, jejichž zásah ohrožuje život, ale pořád zůstávají nekrytá místa, kde zásah znamená jistou smrt. Jsou jen co do plochy menší. Jenže čarostřelci stačí i to málo.

Samozřejmě pak působí i psychika. Jestliže v krátké době padne šest vojáků se stejnou smrtící ranou, ostatními to otřese. Další zásahy téhož druhu z nich udělají psychické trosky. Když jsem to shrnul slovy, že se těžko bojuje s někým, kdo se strefuje doprostřed čela a sám není vidět, vypadalo to jako popisované očima Rangerů, kteří viděli prázdnou halu i ulici.

Netušili o mé vlastnosti akmafas, řízené neviditelnosti. Ale i kdyby mě viděli, jak se kryji v hale za sloupy a do výklenků na ulici, museli by být i oni čarostřelci, aby mě zasáhli. Náhodné kropení haly mělo pravděpodobnost zásahu blízkou nule.

Zastavit útočící a z plna hrdla řvoucí vojenskou jednotku oncikem nepřichází v úvahu. První podmínkou je fyzický kontakt a zkuste se přiblížit k zabijákům, kteří při sebemenším podnětu střílí! I pak uplyne mezi škrábnutím onciku a vlastním převzetím několik dlouhých desítek vteřin. Po tu dobu mají postižení plnou vládu nad svým tělem a mohou zabíjet.

Něco jiného bude přátelská recepce v klidném prostředí Hradu, pořádaná prověřeným spojencem. Ostražitost se snadno otupí. A ten zbytek nebude očekávat žádný podraz od svých vlastních velitelů. Jde jen o to dostat se na dosah k tomu prvnímu.

Tentokrát nemusím ani zkoumat jejich vinu a nevinu.

Stříleli všichni.

 


Zpět Obsah Dále

20.08.2018 12:23