Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ukrajina

Parta s tamarou, která měla původně jednat s Mor-gea-nou, kdyby to nesvedla posádka letadla, se zatím utábořila u Minsku. Tam ji dostihly dva motocykly se vzácným nákladem - chibinou. Spojená výprava se otočila na jih do Kijeva.

Vypadali jsme jako turisté, bohužel to bylo nápadné, neboť turisté se Ukrajině už delší dobu obloukem vyhýbají. Menší konflikt začal už na hranicích, neboť pohraničníci nás dlouho nechtěli pustit dál s tím, že hledají zbraně a drogy. Ani jedno výprava neprovážela, jenže velitel hlídky mi po chvilce naznačil, že nás za pět tisíc dolarů pustí bez problémů dál.

Krátce jsem uvažoval - a pak jsem mu požadovanou sumu raději vyplatil. Byl to sice úplatek, jenže kdybych ho místo toho »převzal«, musel bych tu »převzít« každého druhého. Co s nimi? Živit se na Ukrajině poctivě je dnes horší než mnišská řehole. Raději jsem se jich zbavil vykoupením.

Padesát kilometrů od Kijeva jsem se utábořil poblíž městečka Sirai a rozvinul tamaru, abych se podíval, kam se vlastně řítím. No, vypadalo to hustě. Kijev se triglavy jen hemžil. Zapnutí chibiny bude asi pro tuto zemi strašlivá ztráta. Odhadl jsem, že to bude znamenat nejen pohřeb současné vlády, ale nejspíš i zdejšího Parlamentu - Věrchovnej rady Ukrainy.

Ukrajinci mě ale očividně rádi neviděli. Vypadali jsme jako cizinci, takže nás nechali na pokoji, ale přátelství z nich nesálalo. Člověk by řekl, když všichni tak touží po Evropské unii, vzbudí v nich auto s evropskou poznávací značkou nadšení, ale bylo to jiné.

Zkusil jsem se dát do hovoru se sedlákem, který kolem našeho tábořiště projížděl na traktoru, ale i on byl trochu morous. Dal nám jedinou radu - ať mažeme zpátky do Evropské Unie a nelezeme sem, kde nás nikdo nezval.

Poděkoval jsem mu zdvořile a zeptal se ho, jak je daleko do Kijeva. Věděl jsem to sice podle satelitní mapy dost přesně, ale chtěl jsem, aby mi aspoň odpověděl.

„Taky jedete podporovat Majdanisty?“ zavrčel na mě.

Ujistil jsem ho, že to nemám v úmyslu, zajímal by mě jen jejich pohřeb.

„To nejste sám,“ odvětil rolník. „Kradou pořád stejně a my dole to odnášíme. Všechno kvůli nim pořád jen zdražuje.“

„Myslíte, že to bude v Evropské unii lepší?“ zeptal jsem se ho.

„Nebude,“ zavrtěl hlavou. „Syn pracuje zrovna u vás v Čechách a psal domů, že je to tam skoro stejné. I tam nás prý dřou stejně jako tady, až na to, že když sem syn pošle eura, mají tady větší cenu. Nejhorší je, že naši hlavouni k té bídě vedou ještě válku.“

„Až ji přestanou vést, bude líp?“

„O moc ne, ale ta válka je hodně znát,“ posteskl si. „Hlavounům je pořád hej, ale nám obyknověnnym je hůř a hůř.“

„A co byste dělal, kdyby opravdu všichni hlavouni v Kijevě znenadání umřeli?“ zeptal jsem se ho provokačně.

„Zapálil bych v kostele černou svíčku za jejich černé duše,“ řekl vážně.

„Kdo ví?“ usmál jsem se tajemně. „Možná si ji budete muset brzy koupit.“

„Nebudu,“ zavrtěl hlavou sedlák. „Ostatně, černé svíčky se musí přetavit z bílých, dát do nich saze... v magazínu mají jen obyčejné bílé...“

„Ale říkal jste, že ji za jejich černé duše zapálíte?“

„Mám ji už dávno,“ dodal.


Očekával jsem, že po mé akci s chibinou nastane veliké rojení všech ozbrojených sil Ukrajiny a průjezd Kijevem bude prakticky nemožný. Potřeboval jsem ale navštívit všechna větší města, kde by se mohli vyskytovat triglavové. Znamenalo to, že budu muset s partou tamary Kijevem nenápadně projet a až budu aspoň padesát kilometrů směrem na Charkov, projet Kijevem dvojici motorkářů se zapnutou chibinou. Jeden poveze chibinu, druhý ho bude jistit a tamara to bude z bezpečné dálky sledovat.

Kijevem jsem kupodivu projel bez velkých problémů. Nikdo si mě tam nevšímal. Ve směru na Charkov jsem zhruba po padesáti kilometrech našel na kraji lesa palouček vhodný k utáboření a rozvinutí tamary a zakrátko jsem sledoval rejdění triglavů po městě a sám sebe ve dvojici, blížící se na dosah chibiny.

Ve chvíli, kdy jsem ji zapnul, pozhasínala všechna světélka, jako když je sfoukne. Jen dvě byla mimo dosah, když jsem chibinu vypínal. Otočil jsem však k těm dvěma sirotečkům oba motocykly a po zkrácení vzdálenosti chibinu opět zapnul.

Zhasli i poslední dva.

A teď plný plyn a hurá směr Charkov. Tam už budou nejspíš připraveni, jistě je někdo zburcuje telefonem. Ale s tím už budu muset počítat.

Charkov je šest set kilometrů daleko od Kijeva. Dalo by se to urazit za den, ale to bych se nesměl zdržovat s rozvíjením a poté s balením tamary. Jenže jak se říká, jistota je jistota. Pomalejší postup má výhodu, že nepřehlédnu žádného triglava, jedoucího proti mně v autě. Pozor na ně, na blízko jsou ve výhodě oni!

Když mám ale chibinu a tamaru, nemají triglavové šanci.

A teď už budou od Čech dost daleko.


Nedojel jsem však k Charkovu. Večer při společné večeři s Mor-gea-nou se ke mně obrátila s trochu posměšným úsměvem.

„Víš, co sis v Kijevě spískal?“ zeptala se mě.

„Vím,“ přikývl jsem. „Po mém komandu teď půjde celá Ukrajina. Samozřejmě jen když jim dojde, že na tom mají podíl zrovna moje »hlavy«.“

„To by byla jednodušší možnost,“ usmála se. „Sleduješ občas noviny, televizi... prostě zprávy? Mám dojem, že ne.“

„Máš správný dojem,“ souhlasil jsem. „Už dávno mě ty mediální žvásty přestaly bavit. Pravdu v nich nenajdeš, jen propagandu.“

„No, tentokrát ses zřejmě spletl,“ usmála se - a podávala mi výtisk novin. A dokonce českých! A co hůř - byl to plátek pověstný tak jednostrannou propagandou, že už to nikdo nechtěl ani číst, natož kupovat, takže je udržovaný při životě jen jako hlásná trouba majitele.

„Podívej se na nejdůležitější zprávu!“ podala mi ten ušpiněný kus papíru.

Vzal jsem to od ní - a jediný pohled na titulky mě málem omráčil.

»Při teroristickém útoku zahynula v Kijevě americká vládní delegace!«

»Spojené státy obvinily z útoku Rusko! Rusko to zbaběle popírá!«

»Armádě Spojených států byl vyhlášen červený poplach!«

»Atomové raketové ponorky vypluly!«

»Začíná třetí světová válka?«

Pravda, vyrazilo mi to dech.

„Zprávy mohou být i užitečné,“ řekla Mor-gea-na, když viděla, jak jsem zkoprněl. „Chci vědět, co na to budeš dělat.“

Nevěděl jsem to.


Nenapadlo by mě ani ve snu, že by mohlo vyhubení triglavů v Kijevě znamenat třetí světovou válku. Jenže jsem opravdu neměl tušení, že tam zrovna bude ta delegace. Světélka nic neřeknou o svém původu. Takže jsem zlikvidoval vládní delegaci Spojených států? To by mi ani tolik nevadilo, měli jsme jí jako Češi co odvádět. Koho by ale napadlo, že z toho Američané obviní Rusy? Vždyť to není pravda!

Ačkoliv - šlo vůbec někdy Američanům o pravdu? Všechny jejich války z poslední doby byly vylhané odshora až dolů! Prostě se jim cokoliv zrovna hodilo jako záminka!

„Poslyš, opravdu si myslíš, že tihle syčáci nemohou zničit celý svět?“ obrátil jsem se na Mor-gea-nu vyčítavě.

„Úplnému zničení bych zabránila,“ řekla trochu zamyšleně. „Ale začínám uvažovat, že by mohlo být příliš mnoho mrtvých. Možná jako po nárazu většího asteroidu.“

„Já bych si to myslel taky,“ přikývl jsem.

„Ty mlč, nikdy jsi nic takového neviděl!“ okřikla mě. „Já ale ano. A to už by spadalo do mých pravomocí. Má to jen jednu nevýhodu. Víš, jak jsem ti nedávno říkala, že udržuji spojení s Kwijeny... v tom je totiž moje slabost, možná jediná, zato významná.“

„Kwijenové tě omezují?“ zeptal jsem se jí zvědavě.

„Ani ne,“ zamyslela se. „Jen mě občas... tak jednou za pět tisíc let... zkritizují za to, co jsem podle nich zkazila. No... je mi to pokaždé strašně trapné, protože mají vždycky pravdu, ale ještě se nestalo, aby mě dvakrát setřeli za tutéž chybu. Nejvíc mě ale setřeli po té srážce asteroidu se Zemí... věděla jsem, že je to příliš velký kalibr, ale chystala jsem se jen omezit vznikající vodní vlny... a to bylo málo. Neuvědomila jsem si, že i když místo dopadu dobře ohradím vlnolamy, budou se vlny šířit i zemskou kůrou a vytvoří stovky tsunami po celém světě... Pak mě setřeli, že jsem měla ten asteroid prostě odklonit, aby se se Zemí nesrazil...“

„Jestli máš možnost odklonit od Země i asteroidy...“ obrazně jsem si hvízdl obdivem.

„Mám,“ přikývla vážně. „Nejspíš bych zvládla i atomovou válku, aspoň podle toho, co vím o současných zbraních, ale... asi bych nezabránila ztrátám pár milionů mrtvých. Když si pak představím, jak by mě Kwijenové zase zkritizovali, že jsem měla zasáhnout dřív...“

„Tak zasáhni!“ požádal jsem ji.

„Proč?“ usmála se šibalsky. „Tys přece zlikvidoval tu delegaci!“

„Ale na tvé přání, takže jsi v tom namočená se mnou,“ připomněl jsem jí.

„To není jen tak,“ zamračila se. „Potíž je, že mé zásahy bývají... často až příliš ničivé. Nechtěla bych se zpovídat, že jsem způsobila víc mrtvol, než kolik jich hrozilo. Rozumíš? Co když zabráním zničení světa, ale potom nedokážu, že by ta větší zkáza vůbec hrozila?“

„Když to tak vezmeš, lidé si málokdy dělají těžkou hlavu z počtu mrtvých,“ utěšoval jsem ji. „Nejvíc tím prosluli právě Američané. Pro záchranu stovky Američanů povraždí sto tisíc lidí, ani nemrknou. Vždycky když začnou do světa vytrubovat, že někde vládne krutý diktátor vraždící vlastní lidi, a že je nutné to ukončit, chystají se povraždit stokrát více lidí, než by ten diktátor stihl za sto let své krutovlády.“

„Vím - takhle uvažují především triglavové!“ podotkla. „Ale já už jich mám dost!“

„Proč tedy proti nim něco nevymyslíš?“

„Nejsem triglav!“ vzdychla si. „Musím uvažovat v kategoriích dobra a zla, jinak se na mě budou Kwijenové hněvat. A to bych děsně nerada.“

„Myslíš, že by tě za něco potrestali?“

„To ne,“ odvětila. „Oni netrestají. Jen vysvětlí, jak to mělo být. Trestá mě pak vlastní svědomí. Po té potopě bylo mrtvých víc než zachráněných a to mi právem vyčetli. I když na druhé straně uznali, že by beze mne už lidstvo jako takové neexistovalo vůbec.“

„Podle toho, co vím o současných zbraních, mohlo by být po světové nukleární válce také víc mrtvých než živých,“ pokýval jsem hlavou.

„Také si to myslím,“ souhlasila, i když trochu váhavě. „Jenže když já začnu zabíjet... proto se tomu vyhýbám jak to jen jde.“

„Koukám, že to přece jen budu muset udělat já,“ povzdychl jsem si.

„Bylo by to asi lepší,“ souhlasila se mnou nečekaně. „Jenže to nebude tak snadné, jak si to jistě představuješ. Jaké máš vlastně představy o tom, co bys dělal proti válce?“

Trochu mě tím zarazila.

„Nemám tvé možnosti,“ připomněl jsem jí po chvilce.

„Co bys udělal, kdyby to dnes záviselo jen na tobě?“ navrhla mi vymyslet aspoň něco.

„Asi bych se vypravil do Ameriky,“ řekl jsem pomalu. „Například v těle někoho z těch vojáků, co právě terorizují Prahu. Vzal bych si s sebou chibinu a trochu bych snížil početní stavy triglavů. Beztak tomu tam všemu šéfují oni.“

„To bys tomu dal!“ řekla nesouhlasně. „Jedna chibina by byla na Spojené státy málo. Ale i kdybych ti jich dala víc, nestačilo by to. Uvědom si, že by nestačilo zlikvidovat pouze triglavy. Oni tomu sice šéfují a odpovídají za všechny zločiny, jenže je nepáchají sami, ale mají na to lidi, kterým říkají »maso«. A mají ho dost, jak se sami vyjádřili. Znamená to, že bys musel nejprve »převzít« pár desítek tisíc lidí, než by ses mohl pustit do triglavů, jinak to spustí tihle lidé i sami, bez šéfů.“

„To asi bude problém,“ zarazil jsem se. „Není to tak dávno, co jsem měl problémy se »stropem«. To ti asi budu muset vysvětlit - mohu být sice tisícihlavý, ale ne bez omezení. Počet mých hlav nesmí dosáhnout jistého čísla, jinak mě začnou nezřízeně bolet. Musím se nadbytečných »hlav« zbavit a pak bolest přestane. Teď se mi podařilo nějak se přes ten strop dostat, ale mám nejasný dojem, že se jen posunul o něco výš.“

„Máš pravdu,“ přikývla. „Podívala jsem se na tvoji současnou genetiku - to víš, mám o tom jakési znalosti i možnosti. Původně jsi měl »strop« kousek za šestnácti tisíci, že?“

„Vidím, že se vyznáš i v genetice,“ uznal jsem jí to. „Šestnáct tisíc tři sta osmdesát tři - a pak nastanou nesnesitelné bolesti hlavy...“

„Jenže ten strop byl držený jen prvním proměněným,“ pokračovala. „Říkal jsi mi, že tě zmutoval nějaký skrček od Ipájů. On to nevymýšlel sám, prostě použil něco dávno předem vytvořeného jejich specialisty, ale limit asi určoval on. Jenže po smrti toho prvního se limit začal určovat těmi, koho jsi zmutoval ty sám. A ti ho mají nastavený na dvojnásobek.“

„Čili - třicet dva tisíc, sedm set šedesát sedm,“ doplnil jsem ji. „To bude ale problém. První limit jsem překročil a protože jsem si nebyl vědomý toho druhého, vesele jsem začal v Čechách »přebírat« další darebáky. A jestliže jsem musel »přebrat« přes třicet tisíc našich lumpů - a to počítám i ty, které mi mezitím triglavové zabili, pak jich bude na celé Spojené státy potřeba »převzít« mnohem více. Jinými slovy - pro mě je to už nesplnitelný úkol, nemám na to rezervy...“

„Nebuď hned tak škarohlídský,“ napomenula mě. „Určitě to půjde nějak chytře zařídit. Ale snadné to asi nebude...“

„Máš ještě něco v záloze?“ podíval jsem se na ni udiveně, ale s nadějí. „Dokážeš snad posunout můj »strop« ještě výš?“

„To ne,“ vzdychla si. „Napadlo mě jedno řešení, ale bylo by pro tebe asi drsné... byla by to od tebe oběť.“

„Napínáš mě víc než tušíš,“ usmál jsem se na ni. „Jakápak oběť? Víš přece, že jsem už mnohokrát skončil sebevraždou, ani ztráta života pro mě není příliš drsná...“

„Tohle by bylo horší,“ ujistila mě. „Víš, s mými možnostmi... Pamatuješ si ještě, jak jsi ze své vlastní manželky stvořil tisícihlavou?“

„Jistě,“ odvětil jsem. „Ačkoliv to bylo víc nevědomky než úmyslně. Seběhlo se to přes našeho psa. Byl už starý a nemohoucí, proto jsem ho škrábl oncikem. Původně jsem myslel, že ho »převezmu«, pro toho psa by to byla vlastně bezbolestná smrt a já bych tím získal psí »hlavu«, jenže se ukázalo, že psa »převzít« nemohu z téhož důvodu, proč ten Ipájský skrček nemohl »převzít« mě. Jsme nekompatibilní, takže to nešlo.“

„Šlo by to, ale ten »skrček«, jak mu říkáš, měl zřejmě starý kmen onciku...“ podotkla.

„V tom případě jsem měl nebetyčnou kliku,“ vzdychl jsem si. „Jak to ale víš?“

„Mám nějaké zprávy od Kwijenů,“ řekla jakoby mimochodem. „Ale nesmím je šířit, radši na mě ani nenaléhej. Co to vlastně udělalo s vaším psem?“

„Mimozemská regenerace ho omladila a přidala mu i na inteligenci,“ pokračoval jsem tedy. „Nakonec to bylo ještě lepší, jenže i on tím získal oncik. Možná by dal vzniknout nové bytosti - tisícihlavému psu, kdyby ho Triglav nespálil i se mnou a s Jitkou. Nedlouho předtím Belfík neúmyslně škrábl oncikem moji ženu. Kvůli nekompatibilitě ji ale »převzít« nemohl, takže se změnila v tisícihlavou. A protože to bylo přes psa, nepřipojila se ke mně, ale zůstala nezávislá. Dodnes v Čechách spolupracujeme, i když už jsme přišli o naše původní »hlavy«, takže vlastně nejsme ani manželé.“

„Proč jste to ale nezopakovali s někým dalším?“ zeptala se zvědavě.

„Považovali jsme »tisícihlavost« za příliš zneužitelnou,“ řekl jsem. „Neodvážili jsme se dát ji jen tak někomu dalšímu. Chtěli jsme přibrat mezi nás jen toho, kdo by ty možnosti nezneužil. Zejména když jsme zjistili, že nemůžeme důvěřovat ani našim vlastním dětem.“

„To bylo rozumné,“ přikývla vážně. „To vám schvaluji.“

„Když jsme se pak naučili číst lidem myšlenky, rozhodli jsme se využít toho k nalezení lidí, kterým můžeme důvěřovat a dát jim naše schopnosti,“ pokračoval jsem. „Věřili jsme, že někoho takového najdeme. Jenže nás zaskočil Triglav. Čtení myšlenek ho k nám přivedlo a při prvním setkání nám spálil šest »hlav«, bohužel i s naším psem. Se čtením myšlenek jsme museli přestat, aby to na nás nepřitahovalo triglavy. Proto jsme zatím jen dva.“

„Ani čtení myšlenek není úplně jisté,“ řekla trochu skepticky. „Ale měla bych pro tebe návrh. Může se ti zdát příliš drsný... může se ti zdát, že to bude od tebe oběť, ale mohlo by to úplně vyřešit současnou situaci.“

„Poslyš... není už pozdě?“ přerušil jsem ji. „Armádě Spojených států vyhlásili červený poplach, atomové raketové ponorky vypluly, začíná třetí světová válka - a my budeme řešit, jestli to bude nebo nebude oběť? Necouvnu, i kdybych měl obětovat tisíc svých »hlav«!“

„Tolik to ani nebude nutné,“ řekla. „Obětuješ jen jednu. Tuhle!“

A ukázala prstem na mě.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30