Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Konkvistador

 ...ač celým světem stokrát poražený

 zvítězíš v srdci jediné ženy

 a místo štítu ochrání tě moje dlaň,

 víc nechtěl by snad ani d'Artangan...

 (Marta Kubišová)

Přiznám se, zůstal jsem na okamžik jako opařený. Nechápal jsem, proč mám obětovat »hlavu« u Morgeany? Nahradit ji mohu snadno jako každou, ale proč zrovna tuhle, ne jinou?

„Jak jsi k tomu došla, že mám obětovat právě sebe?“ zeptal jsem se jí přímo a ukázal prstem na sebe.

„Protože jsem si na tebe už zvykla,“ řekla.

Nechápal jsem ji. Zvykla si na mě, proto mě chce obětovat? Nedávalo mi to smysl, ačkoliv to jistě smysl mělo, jen mi ještě nedocházel.

„Budeš mi to muset vysvětlit,“ rezignoval jsem. „Nedošlo mi, co vlastně chceš se mnou dělat a proč zrovna...“

„Vysvětlím, neboj se,“ usmála se na mě mile. „Největší problém, na který jste naštěstí narazili, je v tom, že mezi lidmi je příliš málo takových, kteří vaše vlastnosti nezneužijí. Na sebe jste měli štěstí, ale to byla jen šťastná náhoda. Ačkoliv dokážete číst myšlenky, budete i pak hledat vhodné lidi dlouho.“

„Víš snad, jak takové lidi najít rychleji?“

„Nevím,“ přiznala. „Neumím ani číst myšlenky, občas by se mi taková znalost hodila. Ale mohu pro tebe udělat něco jiného.“

„Pověz, co?“

„Roztrhnu tě na dva,“ řekla.

„Jako kus hadru?“ podíval jsem se na ni odmítavě.

„Ne,“ usmála se. „Ale mohu jedno tvé tělo, nejlépe tohle, trochu změnit. Bylo by to podobné případu, kdy tvou manželku škrábl pes a nechtěně ji změnil. Ke psovi se však připojit nemohla a zůstala nezávislá. Mohu způsobit, že se jedno tvé tělo, nebo jak říkáš, jedna tvá »hlava«, od tebe odpojí a zůstane samostatná. Až na to, že tvé ženě její osobnost zůstala, kdežto tvému tělu zůstane jedině tvá osobnost, původní už v něm prostě není. Rozdělíš se na dva tisícihlavce, ačkoliv jeden z nich bude mít zpočátku jen jednu »hlavu«, zato se schopností »přebírat« darebáky se stropem na dvaatřiceti tisících. Přenesu tě, kam si budeš přát a jakmile tam »převezmeš« prvního darebáka, tohle tvé tělo vrátím sem ke mně. Jednak jsem si na tebe zvykla a za druhé potřebuješ bezpečnou zálohu pro případ, že by tě tam nešťastnou náhodou zabili.“

„To by ale pro mě vypadalo spíš tak, že se odtrhnu od svého původního Já, které pak zůstane tady v Evropě. Je to tak?“

„Přesně tak. Ty se tím samozřejmě nezměníš a já budu mít jistotu, že jsi pořád týž, jak jsem tě poznala. Nebudeš dávat své možnosti nikomu cizímu a když jsi je nezneužíval dosud, nestane se to ani v budoucnu. Tvá osobnost se rozdělením nezmění.“

„Věříš tomu, že já budu uvažovat stejně jako tisícihlavý i jako jednohlavý?“

„Jinak bych ti to nenabízela. Svolíš s tím tedy?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Tomu se snad ani nedá říkat oběť!“

„Tak se sám škrábni tímhle!“ řekla a podávala mi cosi, co se podobalo drápu nějakého dravého ptáka. Na špičce se matně perleťově leskla malá kapička.

„Dobrá, jsem pro!“ řekl jsem.

A škrábl jsem se na hřbetě ruky.


Pocit, který se mě zmocnil, byl v první chvíli skličující. Proběhlo to skoro stejně rychle jako »převzetí« darebáka, až na to, že tady šlo o opačný jev. Zvykl jsem si ale na vícehlavost a být jednohlavý bylo příšerně omezující. Najednou jsem nedokázal uvažovat nad více věcmi najednou, ztratil jsem kontakt na Čechy a svět se mi znenadání smrskl na Morgeanino podzemní sídlo. Nejhorší byl ten pocit naprostého osamění. Nepochopím, jak jsem dřív mohl takhle omezeně žít! A přitom jsem jako jednohlavý prožil víc roků než jako tisíhlavý! Jenže rok o tisíci hlavách dává víc dojmů než tisíc let s jednou hlavou!

Napadlo mě, že bych měl »převzít« v Čechách darebáka, abych měl cosi jako »styčného důstojníka« mezi mnou, Tondou a Jitkou. Můj... mé první »Já« s tím bude jistě souhlasit, myslíme přece pořád stejně. Ani o Jitce jsem nepochyboval. Přesunu se pak do Ameriky a vezmu to tam pěkně od podlahy.

Najednou jsem se toho nemohl ani dočkat.

Nejlepší na tom bude, že tam nepoletím letadlem, takže mě nečeká ponižující osobní prohlídka, jakou musí v této »svobodné zemi« podstoupit všichni pasažéři. Američané hrdě prohlašují, že o nic nejde a osobní prohlídky nazývají »dotykem svobody«, ale ostatní považují neomalené osahávání ozbrojenou ostrahou již na vstupu za ponížení. Jenže mají smůlu a stejné ponižování snášejí i na lodích a vnitrostátních linkách. Nejžádanější otroci jsou přece ti, kteří své otroctví milují a skutečnou svobodu si už neumí ani představit.§023

Jenže já se jako otrok necítím a ponižování bych nenesl s hrdostí, naopak. Ještě tak v kůži »převzatého« velvyslance nebo velitele ostrahy ambasády, ti by tam letěli speciálem a osahávání od nějakých úchylů by jim nehrozilo, ale na obyčejný turistický výlet mě tam nikdo nedostane ani párem volů.

Jenže Morgeana tam může zavítat kdykoliv ji to napadne i bez osahávání. A nechtěl bych být v kůži toho, kdo by ji chtěl osahávat proti její vůli! Takového opovážlivce by nejspíš sbírali lopatičkami po dvacetimetrovém okolí, jako kdyby o sebe ťukl dvěma lahvemi nitroglycerinu.

Kde ale začít? Kde najít místo dostatečně důležité a přitom bez triglavů? Kde bych »převzetím« rozhodujících lidí získal kontrolu nad důležitými centry a mohl odtud armádního molocha Spojených států účinně ochromit? Začátek musí proběhnout tak jako tak někde v ústraní, mimo pozornost policistů. »Převezmu« pár místních a Morgeana si mě odnese zpátky do pohody Krymu. Pak snad mohu začít jednat odvážněji.

Nejhorší je být jednohlavým!


Skok kolem světa byl kupodivu otázkou zlomku vteřiny.

Morgeana si zaměřila cílové místo dálnovidem, pak mě požádala, abych ji objal a když jsem jí vyhověl, trochu to se mnou trhlo a stáli jsme na předměstí Denveru.

„Dobře pořiď, budu tě sledovat!“ popřála mi a zmizela.

Vyrazil jsem pěšky směrem ke středu města, aspoň jsem si to myslel podle seskupení vysokých budov. Jenže chodit po amerických městech pěšky není jen tak. Americká města nejsou stavěná pro pěší, tady všichni jezdí auty.

Ani mě nepřekvapilo, když na mě od jednoho domku, který vypadal jako stlučený z všelijakého odpadu, zavolal jakýsi místní chlap:

„Kam se šineš, bílej vodpade?“

Pokřikoval na mě ohromný, urostlý černoch, rozvalující se ve starém lehátku.§024

„Do města, to snad musí vidět každý, černý hrdino!“ odvětil jsem mu dobrácky.

„Rozbiju ti kokos, ty bílej rasisto!“ rozhulákal se znenadání černoch. „Komu máš ty co nadávat do černejch?“

Tím mě trochu zaskočil. »Bílý odpad« bylo podle něj něžné oslovení, zatímco »černý hrdina« je rasismus? Nepomotalo se mu to v hlavě?

Jenže chlap mezitím vyskočil z lehátka a hrnul se na mě. Než jsem se nadál, doběhl ke mně, rozpřáhl se a hned první rána jeho pěsti mě odhodila dozadu. Nemyslel to jako legraci, fakt mi chtěl pro nic za nic rozbít hlavu!

Než ke mně zase přiskočil, trochu jsem se vzpamatoval. Nemohl jsem ale přistoupit na pěstní souboj, jeho pěsti mají větší údernost, nehledě na jeho děsivou váhovou převahu. Měl bych na něho jinak, nejraději použít jiu-jitsu. Spíš bych mohl ty pěsti vychýlit do prázdna než se jim opřít frontálně.

„Ty budeš ještě škrábat?“ zařval poté, co se mi konečně podařilo jeho levý hák uhnout stranou. Načež do mě spustil takovou mlátičku, že mi znalosti jiu-jitsu nebyly vůbec nic platné. Padl jsem k zemi a cítil už jen jeho kopání.

A pak jsem náhle stál nad strašlivě zmláceným bělochem... a ještě chvíli nechápal, co se děje. Až když se objevila Morgeana, vzpamatoval jsem se a uvědomil si, co se stalo. Ten negr mě opravdu zvalchoval až do bezvědomí, jenže já jsem ho během té nakládačky »převzal«. Patří mu to, jenže on jsem teď já, co si s tím halamou neurvalým počnu?

„Jak se tak dívám, zrovna tahle tvá »hlava« moc rozumu nepobrala,“ usmála se na mě Morgeana. „Měl jsi vzít nohy na ramena, kdo uteče, vyhraje. Ale co, Ipájové měli vždycky poměrně slušnou regeneraci, křísit tě snad nemusím. Doufám, že jsi už denní příděl smůly vyčerpal. Jen ti přeji více štěstí, tohle nebyl dobrý začátek.“

„Nemohu pořád utíkat,“ namítal jsem v těle černocha. „Utíkal jsem před triglavy, ale s nimi nebyla řeč, zabíjeli mě na potkání. V Americe nemohu utíkat, když chci uspět.“

„I já mám na tom podíl,“ přiznala Morgeana. „Sledovala jsem tu rvačku, aby se ti nic nestalo, ale čekala jsem, že svého protivníka dostaneš. Kdybych zasáhla, nezbyl by z něho ani mastný flek, jenže bys ho nezískal. Promiň mi to, špatně jsem to odhadla.“

Takže mě sledovala! Nejraději bych ji objal, ale úplně mě ignorovala. Shýbla se, objala mé nehybné ležící tělo a zmizela i s ním. Vrátila se zřejmě do své přepychové jeskyně na Krymu, jenže já už jsem o tom nevěděl.

Stál jsem v Americe na předměstí Denveru v těle hnusného obrovského černocha, hulváta, rváče a násilníka.

To fakt nebyl dobrý začátek!


Zvykat si na tělo černocha by nebyl problém, kdybych nevypadal jako zanedbaný nezaměstnaný bezdomovec, majitel rozvrzané chajdy sbité z různých dřevěných beden, jehož jedinou předností jsou bicepsy. Probíral jsem se jeho vědomostmi, ale tak moc jich zase nebylo. Byl negramotný, neuměl ani číst. Jak je to v nejvyspělejší zemi světa možné? Z jeho paměti jsem udiveně vydoloval, že negramotných jako on je jen v tomto městě víc. A to se ví, takovými se žádná země nechlubí. Neměl ani řidičský průkaz, mohl jezdit leda na kole, kdyby nějaké měl.

Roy Nightman se živil různě. Nepohrdl jídlem z popelnic, kradl, občas dokonce i loupil. Koho popadl pod krkem, ten mu obvykle bez odporu vydal svou peněženku a byl ještě rád, že to nebylo horší.

Jediné, v čem Roy vynikal, byl box. Ten cvičil od mládí a uplatňoval ho rád, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Až do chvíle, kdy narazil na divného bílého cizince, co jistě jen omylem zabloudil do černé čtvrtě, kam se ani bílí policisté neodvažovali. Roy si usmyslel obrat toho pitomce o peníze, poté co ho celkem snadno zmlátil do bezvědomí, jenže...

...jenže tentokrát souboj nerozhodly pěsti, ale malá špičatá jehlička pod nehtem.

Dobrá, jsem teď Roy Nightman a ode dneška se budu živit poctivě. Je jen otázka, zda to půjde. Ani s využitím jeho paměti to nebudu mít jednoduché, Roy se poctivě neživil nikdy a bude těžké od něho získat správné znalosti. Ale zkusit to musím. Ovšem v této čtvrti to nejde, tady mě nikdo nezaměstná. Musím jinam. I když tam budu asi v nevýhodě, budou tam policajti, co nemají pro bezdomovce pochopení. Nejprve musím přežít dobu, než mi naroste oncik, jinak nemám šanci. Zkrátka se to opozdí.

Jenže v situaci, kdy by bylo lepší spěchat, to nevypadalo dobře. Musím začít s Royem, i když není ideální.

Konečně jsem se probral u Morgeany! To byla nakládačka! První, co jsem po delší chvíli spatřil, jen levým okem, pravé jsem měl oteklé, že jsem je neotevřel, byla ona. Moje krásná bohyně smrti. Seděla u mě a dávala mi mokrý obklad na rozbitý obličej.

„Poslyš, Mor-gí, vážně jsem netušil, že mě napadne,“ byla první moje slova.

„Zbytečně se nehýbej a nemluv, to se spraví,“ utěšovala mě.

Rád bych se prohlédl v zrcadle, ale kromě nateklého oka jsem se nemohl ani pohnout, ani se nadechnout. To nebude jen pár hematomů, to bude i pár nalomených žeber, došlo mi. Zkopal mě pořádně, mimozemská regenerace bude mít další příležitost ukázat své přednosti. Doufám jen, že na to stačí, když zvládla i rakovinu...

„Je mi hodně hloupé, že jsem získal rabiáta, který se k ostatním nemůže ani přiblížit,“ pokračoval jsem sykaje bolestí.

„Tobě vadí, že je černý?“ zeptala se mě Morgeana.

„Mně by to nevadilo,“ ujistil jsem ji. „Vadit to bude těm, se kterými bych měl jednat. Bílí Američané mají navenek plné huby tolerance, ale když mají jednat s černochy, jsou ochotní střílet. Ostatním národům vyčítají rasismus, ale sami ho mají zakořeněný nejhlouběji ze všech.“

„Já jsem se doposud zdržovala nejvíc v Evropě a v Asii,“ přiznala. „Američanů znám jen těch pár, co se tady objevují v poslední době. A říkám ti na rovinu, nelíbí se mi, jak hlásají ideály, které sami nedodržují a přitom ostatní národy pořád jen sekýrují a zabíjejí.“

„To je nás tedy víc,“ souhlasil jsem.

„Takže mě tvá cesta docela zajímá,“ pokračovala. „Měl by ses tam ale sledovat, máš přece dálnovid. Jenže, jak se zdá, teď toho nebudeš schopný. Budu tě tedy sledovat já a dám si tentokrát větší pozor, aby tě nikdo neohrozil.“

„Já se ale uzdravím rychle,“ sliboval jsem jí.

„Chceš říci rychleji, než je obvyklé u lidí,“ doplnila mě. „Nikdy jsi asi neviděl, jak rychle se vzpamatovávám já.“

„Neviděl,“ připustil jsem. „Ani to nechci vidět. Říkala jsi, že to pokaždé strašně bolí. Nechci, abys trpěla.“

„Já to ale vždycky přežiju,“ holedbala se.

„Přežiješ, ale nepřeji si, abys trpěla,“ trval jsem na svém. „A už vůbec ne kvůli mně.“

„Dám si pozor,“ usmála se.


S uspokojivým pocitem, že mě Morgeana sleduje, jsem po ránu vyrazil do centra města Denveru. S oncikem připraveným k akci a s obrovskými bicepsy, jaké jsem v žádném českém těle nikdy neměl, jsem se cítil jistější. Zmlácené tělo, které zůstalo na lůžku u Morgeany, také nepatřilo sušinkovi, ale s Royem se měřit v žádném případě nemohlo. Musel jsem si po pravdě přiznat, že by mi ani jiu-jitsu nepomohlo.

Současně jsem si začínal uvědomovat, že ten uspokojující pocit je falešný, neboť mi namlouvá, že jsem silnější než ostatní a v něčem i lepší, i když Roy Nightman byl analfabet a písmenka mu nic neříkala. Kdyby se mu do rukou dostala mapa města, nic by mu neřekla a nevěděl by si s ní rady. Mohl se pohybovat jen tam, kde to dobře znal a to byla především černá chudinská čtvrť města Denveru. Tady byl pánem a všichni ho uznávali. Stačilo ale přejít pár kilometrů směrem k centru a ocitl se v místech, kde by si předtím rozhodně nebyl jistý. Teď, když jsem to byl já, jsem měl větší sebevědomí mezi bělochy, takže jsem se tu procházel nenuceně, ale neměl bych zapomínat, že sem nepatřím. Být tu jako černoch bylo drzé a jako cizinec jsem se tu nevyznal natolik, abych se čas od času nemusel někoho zeptat na cestu. Ale jako Čech jsem nechápal, proč si přede mnou ti zdejší odplivují, místo aby mi poradili. Brzy mi došlo, že je to chyba mé nové kůže. Prostě mě mezi sebou nechtěli. A zrovna tihle chtějí zbytek světa poučovat o rasové toleranci!

Bloumal jsem centrem Denveru, když mě najednou zastavil zdejší policista a nařídil mi, abych okamžitě z jeho rajónu vypadl.

„Žijeme snad ve svobodné zemi,“ opáčil jsem mu nevrle.

„Jistě,“ odvětil policista. „Jenže nechci mít ve svým rajónu nějaké problémy.“

„Já přece žádné problémy nedělám,“ namítal jsem.

„To se ví, když se na tebe dívám, tak problémy neděláš,“ souhlasil policista. „Jenže já potřebuji, aby tady nebyly problémy ani když se ohlédnu. A ty by jistě nastaly, jakože jedna a jedna jsou dvě. Tak se koukej sebrat a mazej zpátky, kam patříš.“

„A co kdybych chvilku chodil tak, abyste sám viděl, že nic problémového nedělám?“

„Hele, padej, než si to rozmyslím a zavřu tě!“ zavrčel, aby mi bylo jasné, že ho nemám ukecávat, stejně nemám šanci.

„Mně by to nevadilo,“ podotkl jsem. Vzpomněl jsem si, kolikrát už byl Roy ve vězení, většinou za prkotiny, které nestály za předání soudu. Vězení mělo výhodu zejména v zimě. Denver leží na úpatí Skalistých hor, zimy jsou tu mrazivé a v zajišťovací cele je rozhodně tepleji než venku. Párkrát tam dostal i polévku, ale většinou ho policajti pustili dřív, aby ho nemuseli krmit.

„Tak dost!“ vypěnil ale policista. „Čelem vzad a poklusem klus, nebo...“

Ani jsem si nevšiml, jak rychle mu do ruky skočil jeho kolt. Policajtík se tedy rozhodl přitvrdit. Nebude lepší ho poslechnout? Co mě má ale buzerovat jako bažanty na cvičáku? Roy beztak v armádě nikdy nebyl a slovo disciplina mu nikdy nic neříkalo. Jenže koukat se do hlavně podobné menšímu kanónu není nic příjemného. Kdyby se mu zatřásla ruka...

Rozhodl jsem se poslechnout ho. Nač provokovat, on koná svou povinnost, nebo si to aspoň myslí. Roy by policajtovi tak snadno neustoupil, já jsem to nepotřeboval. Otočil jsem se tedy a obrátil se na ústup.

„Ať žije svobodná země!“ popíchl jsem ho aspoň.

V té chvíli mě ale ohlušila rána a bolest v hrudi mě hodila dopředu. Policajtský grázl mě opravdu střelil do zad! Kde zůstala vyhlášená korektnost amerických policajtů? Tohle je přece zvůle jako hrom! Dopadl jsem na ruce, ale ty mě už neunesly, takže jsem obličejem tvrdě narazil na asfalt. Před očima se mi zatmělo, ale ještě jsem pocítil další dvě rány.

To už na místo přibíhali další.

„Napadl mě!“ tvrdil policajt drze a kopl si ještě do mě.

Už jsem neviděl, před očima jsem měl mlhu, ale podařilo se mi ještě popadnout ho levou rukou za nohu. Jenže měl na nohou příliš pevné boty a když mi ruka zajela výš, ucítil jsem hmatem látku kalhot, pevnější než aby se dala propíchnout oncikem.

Svět mi zhasl s pocitem marnosti...


„On mě jen tak zastřelil!“ obrátil jsem se nevěřícně a trochu i vyčítavě na Morgeanu.

„Máš pravdu,“ odvětila také tak udiveně. „Ale vždyť neměl důvod! Ustoupil jsi mu, co ho to popadlo?“

„Říkala jsi, že mě budeš sledovat!“ vyčetl jsem jí.

„Ani já jsem to nečekala!“ omlouvala se. „Bylo to... prostě neočekávané.“

„Jenže teď zase nemám v Americe ani jeden pevný bod,“ posteskl jsem si.

„Já tě tam zase přenesu,“ mávla rukou.

„Jenže teď to nepůjde,“ upozornil jsem ji, že ještě nejsem fit. „A čas běží!“

„Uděláme to jinak,“ rozhodla rázně. „Dáš mi trochu sekretu z onciku a já požádám tvé druhé Já v Čechách, aby pro tebe »převzal« aspoň deset darebáků. Já je dopravím do Spojených států. U deseti je větší naděje, že budou úspěšní, zvlášť když budou bílí.“

„Jak myslíš!“ přistoupil jsem na to.

Věnoval jsem jí nepatrně sekretu z onciku a Morgeana zmizela. S mým »druhým Já« ale nejednala dlouho, brzy se ke mně zase vrátila.

„Tvé »druhé Já« ti samozřejmě slíbilo pomoc,“ ujistila mě. „Navrhuje ti ale nechat aspoň jednoho »převzatého« v Čechách, aby se s tebou mohl lépe domlouvat.“

„O tom už jsem uvažoval,“ přikývl jsem. „Udělám to tak, je to rozumné.“

Musel jsem tedy čekat. Morgeana mě otočila na břicho, že mi namasíruje záda. Záda jsem měl zdravá, bylo to příjemné. Zdálo se mi, že mi splaskává i oteklý obličej. Nebylo to ještě normální, ale už jsem mohl otevřít i pravé oko. Fit jsem ještě nebyl, ale lepšilo se to.

Jenže najednou jsem pocítil rozdvojování. Vyskočil jsem, ale to už jsem se opět díval dalšíma očima. Musel jsem si rychle ujasnit, kdo a kde to vlastně je.

A už jsem ho měl! Policistu, který mě v daleké Americe před chvílí zastřelil! Jako Roy Nightman jsem ho chtěl »převzít«, ale nepodařilo se mi to. Proč tedy? ...aha, policista našel na svých botách divnou opalizující kapku, chtěl ji setřít, jenže byla příliš mazlavá a když na ni přitlačil, vniklo mu nepatrné množství té hmoty do záděry u nehtu na ukazováčku. Pitomá záděra ho tedy stála život! Sekret onciku je horší než jed kobry či mamby. Byl jsem opět v Americe v těle hulvátského policisty, výčitky jsem si ale pro něho nedělal. Poručík John Palding byl bezcitný vrah a Roye rozhodně nezastřelil podle zákonů. Důležité bylo, že jsem mohl pokračovat a dokonce ve vhodnějším těle.

Seděl jsem právě na židli v kanceláři svého nadřízeného a poslouchal jeho výčitky.

„Víte, co z toho může být, poručíku?“ peskoval mě tvrdě. „Zastřelit negra před očima svědků, to nebylo nejchytřejší. Může z toho být podbouř všech barevnejch ve městě!“

„Napadl mě,“ opakoval jsem monotónně, stejně jako ještě před okamžikem poručík Palding, zatímco jsem se v rychlosti probíral jeho pamětí. Problém je, že sice mám jeho tělo, ale tělo vraha by také mohlo skončit na elektrickém křesle. I když to není pravděpodobné, stačí, aby porota byla bílá. Nejlepší bude držet se jako klíště jeho verze. Poručík byl svině, ale když u bílé poroty uhájí, že šlo o napadení černochem, mohl by doufat, že to projde. Nebylo by to v Denveru poprvé a major Michael Crewberg beztak nadával jen aby se neřeklo. O jednoho negra míň, z toho se Denver nezhroutí. Ale poručík to měl udělat inteligentněji!

„Napadl, napadl... jenže všechny kulky jste do něho napálil zezadu, to vůbec nevypadá jako sebeobrana!“

„Napadl mě,“ opakoval jsem opět monotónně. Držet se pořád stejné verze bylo vždy lepší než každou chvíli měnit výpověď.

„Jenže co když teď vypuknou protesty, bouře a násilnosti?“ rozčiloval se major.

„Pomohlo by, kdybych odešel od Policie?“ navrhl jsem.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zahřímal major. „To by se ti hodilo, nechat to na nás!“

„Ale mohl byste tvrdit, že jste mě potrestal vyhazovem!“ namítl jsem. „Vzalo by jim to vítr z plachet! Vlk se nažere...“

„Kdybych tě vyhodil, skončíš před porotou a nikdo se za tebe nepostaví!“ vyhrožoval major. „Ba ne, budeš s námi držet basu. Můžeš se týden držet stranou, náš doktor ti potvrdí rozbitou hubu, tím se ospravedlní, že jsi ho zastřelil, ale jestli chceš vzít roha, nepostaví se za tebe nikdo, pamatuj si to!“

„No dobře!“ ustoupil jsem. Zdálo se, že mě major podrží. Postavil se za vraha, ačkoliv věděl, že to byla sprostá vražda. Všechny kulky zabíjely zezadu, každému by to bylo jasné.

„A co kdybych si na obličej namaloval pořádný monokl?“ navrhl jsem. „Když s ním vystoupím na veřejnosti, uvěří tomu napadení každý!“

„Každý, až na očité svědky!“ zavrčel major. „Co kdyby se někdo vytasil s videem, kde by to bylo natočené?“

„Nikdo nic nenatáčel,“ tvrdil jsem. „A navíc široko daleko nebyl žádnej jinej negr!“

„Domluveno!“ uzavřel to major. „Namaluješ si ten monokl, já pořídím dokumentární obrázky, které zavřou hubu rejpalům, ale pak se budeš týden zotavovat, takže nevytáhneš paty z domu. A jdeme pořídit zápis, ať to máme s krku!“

Neměl bych ho »převzít« taky? pomyslel jsem si. Policista by měl zločinům bránit, ne se na nich krytím kolegy podílet.

Nechám to tak, uzavřel jsem to. Kdybych měl »převzít« každého grázla, narazil bych na strop už tady v Denveru. Budu si to raději trochu šetřit. Kromě toho ještě nemám oncik, »přebírat« mohu až později.

Jako policista jsem teď ale věděl o jiných zdejších grázlech. Poručík Palding je dosud kryl, občas mu šoupli ten nejoblíbenější papírek na světě, stodolarovku. Jenže tihle jsou volnější. Major Crewberg poručíka Paldinga podrží, ale neuvolní ho od Policie. Je to celkem pochopitelné, jeden na druhého vědí pár levot a musí držet basu. Je to zkrátka pěkná sbírka, v Čechách bych ji bez váhání »převzal«, ale tady... tady musím šetřit střelným prachem, aby mi zbyl na větší ryby.

Zkusím »převzít« jednoho z darebáků, kteří se s poručíkem Paldingem bratříčkovali. Jako gangster budu mít víc volnosti než jako policista, který přece jen musí držet basu se svými kolegy.

Promluvil jsem si o tom s Morgeanou. Nebyla proti, takže rozhodnuto.

Budu tedy gangsterem.

 


------------------------ Poznámky:

  23 Největšími příznivci a propagátory otrokářství nejsou sami otrokáři, ale privilegovaní otroci...

  24 Ačkoliv se nám všichni snaží ukazovat Spojené státy jako vzor tolerance, černý rasismus tam dnes bují přímo děsivě.

Zpět Obsah Dále

06.11.2018 21:05