Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Cheyenne Mountain

Můj dvojník v Čechách plnil co slíbil. Zakrátko jsem pocítil další zdvojování a rozkoukal jsem se v přepychové kanceláři jednoho státního zástupce a pak naopak v brlohu, kde společně holdovala heroinu parta feťáků. Státní zástupce měl být mým »styčným důstojníkem« pro zajištění spojení s Antonínem a Jitkou, bandu feťáků mi Antonín vystrojil, vybavil ji koženými bundami, pevnými kalhotami a vojenskými botami a Morgeana mi je měla přenést, kam jí určím. Nebyl by pro ni problém dopravit na místo i motocykly a karavan, ale lepší by jistě bylo motorizovat je až na místě, aby nebudili podezření exotickými motorkami. I když značka Harley Davidson patří k Americe jako Škoda k Čechám.

Následujícího dne jsem samozřejmě nedodržel přikázané domácí vězení, ale »převzal« jsem jednoho z místních gangsterů. Teprve pak jsem se stáhl do svého bytu vyčkávat, jak se vyvine incident se zastřeleným černochem.

To už mi začínala být postava poručíka Paldinga lhostejná a kdyby se to s ním vyvíjelo hůř, použil bych klasickou oprátku s dopisem na rozloučenou. Bylo by to jednodušší než čekat na elektrické křeslo, případně na ortel dlouhodobého vězení. Tam by mi poručík nebyl nic platný, jen by mě přibližoval stropu. Jestli mu vražda projde, smím ho používat pro jeho znalosti podsvětí Denveru, ale to teď nevidím jako nejdůležitější. Jeho znalosti mi přece zůstanou i kdyby se oběsil.

Gangster měl naštěstí dost prostředků, aby mohl nové partě zakoupit motocykly i s karavanem přestavěným z autobusu, který byl vhodnější než přívěs za automobil. Stačilo namontovat na motocykly antény a spojovací lasery a v karavanu natahat kabely řídícího počítače a první tamara byla ve Spojených státech. Rozvinul jsem obvyklý sedmiúhelník a podíval se po okolí.

V samotném městě Denveru nebyl kupodivu jediný triglav, zato v nedalekém centru zvaném »Základna letectva Cheyenne Mountain« se to jimi hemžilo. Pochopitelně, středisko NORAD je zodpovědné za střežení vzdušného prostoru nad Amerikou. Bylo by snadné použít proti zdejším triglavům chibinu a vyřídit je, ale ve středisku by zůstali jejich pomocníci. Nebylo jich tam mnoho, ale neměl jsem tušení, čeho všeho jsou schopní, kdyby zjistili, že jejich šéfové náhle zahynuli.

Na Krymu jsem se raději zkusil poradit s Morgeanou.

„Když už jsem se do toho zapojila a nechci použít své prostředky, mohla bych celou horu obrátit jako pluhem, jenže by bylo těžké udržet zkázu jen na její nejbližší okolí, přinejmenším tři nejbližší města by pak postihlo zemětřesení a kdoví, kam by to dosáhlo, musím to nechat na tobě. Ale uznávám, tuhle pevnost nemůžeš nechat bez povšimnutí. Mohu ti ale pomoci jinak. Dám ti více chibin. Vyrábět je není zatím v lidských silách, ale já jich mohu mít, kolik chci.“

„Dáš mi jich tedy víc?“ zeptal jsem se jí.

„Dám,“ odvětila. „Zatím jednu pro Ameriku. Ale ty si tam zařídíš nenápadného člověka, který ji bude opatrovat. Naprosto nenápadného, rozumíš? Ani policistu, ani místního gangstera. Někoho, koho nikdo nepodezírá. Ten člověk chibinu uschová a použije, až přijde vhodný čas.“

„Ve špionské hantýrce se tomu říká »utajený rezident«,“ doplnil jsem ji.

„Tak nějak,“ přikývla. „A ostatní ať pokračují v párání po střediscích, jako je tato hora.“

„Není to špatně vymyšlené,“ uznal jsem. „Rezidenta seženu a s ostatními můžeme vyrazit třeba hned.“

„Tak tedy - na Pentagon!“ usmála se.


Úlohu rezidenta jsem svěřil nenápadnému Číňanu jménem Li Wang. Přichytil jsem ho při prodeji drog. Naštěstí je prodával jen jako vedlejší produkt ve svém normálním obchůdku a navíc s tím teprve začínal, takže jsem mohl s drogami okamžitě praštit a zůstat u normálního obchůdku, aniž bych se vystavil pomstě drogové mafie.

Pod podlahou jeho krámku ve městě Colorado Springs jsem místo drog uložil chibinu a dál jsem seděl na židličce před krámkem a pokřikoval na zákazníky. Viditelným rozdílem bylo jen to, že jsem přestal kouřit. Vlastně, když nad tím tak uvažuji, Antonín byl od začátku zapřísáhlý nekuřák a spolu s ním nekouřila žádná z mých »hlav«, až to muselo být v Čechách znát na ziscích tabákových firem. A pochopitelně jsem nemínil začínat ani tady.

Zbytkem americké kapacity jsem se rozjel k nejdůležitějším místům zdejšího kontinentu, k Washingtonu a Pentagonu. Čekal jsem, že tam bude triglavů nejvíc a budou zaujímat nejdůležitější funkce. Cestou jsem »přebral« pár dalších darebáků, abych si mohl sestavit více tamar. V samotném Denveru se mi podařilo instalovat pevnou tamaru s větším dosahem, zabírala i triglavy v nedalekých městech. Tady stačí dvě »hlavy«, jedeme dál...

Během pouti z Denveru do Washingtonu jsem postupně »převzal« asi stovku darebáků, v různých městech jsem umístil osm dalších tamar a šest chibin. Několik měst jsem musel objet uctivým obloukem, kolik tam bylo triglavů, hemžili se tu jako mravenci v mraveništi. Spojené státy byly zřejmě jejich zaslíbená země. Možná proto chyběli v Evropě? V případě potřeby však uměli překvapivě rychle sešikovat tisícihlavá komanda, schopná tvrdě udeřit, aby jim nadvládu v Čechách i v Evropě vrátila.

Kdyby v Čechách převzala moc vzpurná vláda, poslali by proti ní statisícovou armádu, která by celé území dobyla, byť za cenu obrovských masakrů lidí. Jenže Čechy se navenek jevily jako pevná součást Západního impéria, vláda se chovala lokajsky, úslužně až patolízalsky, prezident Oktrojíček se mohl přetrhnout ochotou. Bohužel triglavové pochopili, že je zde mimo vlády a prezidenta něco, co se jim odmítá podřídit. Stotisícová armáda by na to byla nejen zbytečná, ale naprosto neúčinná a navíc by z dosud patolízalského národa vytvořila skutečného nepřítele.

Pak se ukázalo, že se něco podobného objevilo i jinde než v Čechách. A američtí triglavové se toho chopili jako vítané příležitosti. Není nic jednoduššího než svést to na Rusko! Teď se čekalo jen na ruskou odpověď.

Svět byl opět na hraně nože.


Zajímalo mě, jak se na mě Morgeana po vědecké stránce dívá a zeptal jsem se jí, co o mé podstatě vyčte ze změn DNA.

„Říkala jsi, že se v dědičnosti vyznáš,“ začal jsem. „Já s tím zkušenosti nemám a v poslední době výzkum nedělám, neboť mi triglavové vyhubili výzkumnou laboratoř. Zatím jsem pochopil, že mám rychlejší regeneraci, umím používat neviditelnost neboli akmafas, telepatii... a ještě mám oncik, kterým občas převezmu nějakého darebáka. Je to všechno, nebo mě ještě něco překvapí?“

„Mohla by tě trochu překvapit větší dlouhověkost a větší tělesná síla,“ řekla.

„Na to už jsem narazil,“ souhlasil jsem. „Ale přičítal jsem to mimozemské regeneraci. Dlouhověkost jsem zatím nepocítil, v poslední době jsem měl problémy spíš se zkracováním života než s jeho prodlužováním.“

„Tvá těla, pokud začnou od novorozenců, budou mít před sebou zhruba dvě stě let,“ vysvětlovala mi. „U »převzatých« je to méně. Můžeš to odhadnout sám. Běžná délka lidského života je dnes kolem osmdesátky, u tebe to bude dvoustovka. Když tedy »převezmeš« čtyřicetiletého chlapa, který už polovinu života prožil, přidej k němu polovinu tvého a vyjde ti, že se dožije jen sto čtyřiceti. Když »převezmeš« sedmdesátiletého, kterému chybí ke smrti jen deset let, přičti k němu osminu svého maxima, takže můžeš počítat ne s deseti, ale s pětadvaceti lety, možná s třiceti, ale nepočítej, že překročí stovku o moc. Když »převezmeš« dvacetiletého grázlíka, připočti sto padesát a máš vyhlídku na celkem slušnou sto sedmdesátku. Nejvýhodnější je tedy začínat od vlastních mimin.“

„Mimina ani malé děti nemají onciky,“ upozornil jsem ji.

„To souvisí se zralostí,“ ujistila mě. „Narostou jim v patnácti, některým i později.“

„To by nebylo špatné,“ přikývl jsem. „Ačkoliv na tvou dlouhověkost mít nebudu.“

„Ani o to nestůj,“ mávla rukou. „Buď rád, že máš, co máš.“

„Nestěžuji si,“ usmál jsem se.


Tamara objevila na Krymu triglavy, přijíždějící k Jaltě od severu. Budou tedy projíždět kolem sídla Morany. Osádku tamary tvořily dvě »hlavy«, jedna patřila mně, druhá mému »Alter Ego« Tondovi, takže jsem o tom Morgeanu hned za tepla informoval.

„Vím o nich,“ ujistila mě s klidem. „Jedou na návštěvu, ale řádně se ohlásili a slíbili, že zbraně nemají a nepoužijí. Znají mé sídlo už tisíce let, nejednají se mnou nadšeně, ale teď o jednání projevili zájem. Chceš-li, vyslechni si je se mnou.“

„A oni mě spálí na popel,“ namítl jsem skepticky.

„To si nedovolí,“ ujistila mě. „Slíbila jsem jim smetení celého Ruska s povrchu Země, kdyby porušili slovo. A tihle vědí, že nežertuji. Když mám možnost odklonit asteroidy, mám také možnost některý přitáhnout. Z Moskvy by zůstala díra podobná Mexickému zálivu, kam taková řacha kdysi dopadla. I když za tu nemohu, je příliš dávná.“

„Doufám, že ti uvěří a netroufnou si,“ pokrčil jsem rameny. „Mám už dvacet jiných těl, takže by mě to úplně nezlikvidovalo, ale stejně...“

„Tihle dobře vědí, že nemluvím do větru,“ řekla. „Je mezi nimi pár nejstarších a ti moc dobře vědí, co dokážu.“

„Chceš snad tvrdit, že ruští triglavové jsou proto mírnější než američtí?“

„Mírnější ne,“ ušklíbla se. „Jsou to taky darebáci, ale mají mezi sebou i pár pamětníků zkázy Atlantidy a ti si nedovolí brát má slova na lehkou váhu.“

„Proč sem za tebou jedou?“ zajímalo mě.

„To nevím, ale podle mě to má souvislost s chystaným napadením Ruska.“

„Pak mě to taky bude zajímat!“ řekl jsem.

„Počkáme si na ně,“ usmála se.


Čekal jsem, že ruští triglavové nebudou z mé přítomnosti u Morgeany nadšení. Měl jsem už dostatek zkušeností, abych jim nevěřil ani pozdrav. Byli jen dva a jestli byli beze zbraně nebo ne, to jsem nemohl tušit, ale Morgeana s nimi kupodivu jednala skoro přátelsky.

Ještě víc mě udivilo, když jsem v jednom z nich poznal boha Triglava, který mě při našem prvním setkání sežehl.

„Co to máš tady za opičku?“ zeptal se jí, sotva vstoupil.

U šumomluvy neboli telepatie nezáleží na jazyce. Rozuměl jsem mu a zamračil jsem se. Jsem snad nějaká opička?

„To je má starost a do toho vám vůbec nic není,“ zamračila se i Morgeana.

„Ale kdysi jsi říkala, že jsi Ipáje nadobro vypoklonkovala a že se sem neodváží vrátit!“ provokoval ji dál.

„Nedávno tu havaroval jeden trosečník,“ upokojila jeho zvědavost. „Trosečník není totéž co válečník. Byl tu ale jen nezbytně nutnou dobu, ani o vteřinu déle.“

„Jenže jak vidím, mezitím stihl naklást vajíčka,“ zaškaredil se Triglav.

„To samé, jako když tu Kšagové nechali vás,“ usadila ho. „Tenhle aspoň neotravuje s vojenskými základnami!“

„Je to tvůj host,“ pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že tu byli jen dva, je jich tedy více. Však my už se na ně podíváme.“

Slovanský bůh Volos

Slovanský bůh Volos

„Neradila bych ti to,“ podívala se na něho přísně. „Mohl bys dopadnout jako Volos.“

„Slyšel jsem, že je úplně mrtvý. Proč jsi ho vlastně zabila?“ zachmuřil se bůh Triglav.

„Já ne, ačkoliv mě urazil,“ odsekla. „Varovala jsem vás důrazně, že v mé sluji nestrpím žádné zabíjení a on tady, přímo před mýma očima, zabil mého hosta. Umožnila jsem tedy tomu hostu, aby to Volosovi oplatil ve větším. Tak zanikla celá vaše Kijevská větev.“

„Skutečně?“ zadíval se na mě Triglav přísně. „To ale volá o pomstu!“

„Nenech se unést pomstou!“ varovala ho včas Morgeana. „Nemáš ani tušení, do čeho bys padl. Bez mé pomoci by to můj host nedokázal, mám tedy na tom podíl i já. Snažte se raději vycházet s mými hosty v dobrém. Můj host není žádný Rávana. A je pod mou ochranou, je ti snad jasné, co by nastalo, kdybys mu zkřivil jen vlásek?“

„Tady mu ani vlásek nezkřivíme,“ zahučel Triglav nepříliš ochotně.

„To doufám,“ přikývla Morgeana. „A teď povídejte, proč za mnou jdete?“

Pokynula jim na dvě pohodlná křesílka, která se objevila za nimi. Chvíli se nad tím ošívali, ale když viděli, že ona nepovolí, posadili se. Bral jsem to jako správný tah. Vinnetou prý říkal, že muži mají při jednání sedět a nevyskakovat.

„Nechcete nějaké ovoce?“ nabídla i jim.

Rockefeller - vládce světa

Rockefeller - vládce světa

Triglavův kolega si opatrně vzal jeden modrý banán, ale Triglav odmítl a rovnou začal:

„Rockefeller nám nepřímo po lidech vzkázal, že nás hodlá napadnout. Není to tak dávno co jsi říkala, že globální válku mezi námi nestrpíš. Rockefeller na to s klidem rozpoutal menší lokální konflikty a ty tě nechaly klidnou. Nemůžeme zůstat nečinní, když se chystá přímo na nás. Vysvětli nám, jak to, že o tom nevíš?“

„Kdo chce tvrdit, že o tom nevím?“ zamračila se. „Natáhni se vlevo k poličce a posluž si lidskými novinami, co tam leží. Když o tom vědí i lidé, vím o tom i já.“

Triglav se natáhl pro noviny a chvíli si je prohlížel. Pak je lhostejně vrátil na poličku.

„Vědět o nebezpečí neznamená, že je zažehnané!“ namítl.

„Moje prostředky jsou až příliš ničivé,“ řekla. „Nechci je používat zbytečně.“

„Co chceš ale dělat s takovými atomovými ponorkami?“ vyčetl jí Triglav. „Mohou číhat na dně a pak udeřit.“

„Když já udeřím do oceánů, rázová vlna roztrhá atomové ponorky na kusy,“ ujistila ho. „Jenže to způsobí ničivou pobřežní vlnu, která spláchne pár měst na pobřeží. Nejtvrdší zásahy si nechávám pro případy opravdové nouze.“

„To chceš čekat, až se z moře vynoří atomové rakety?“ promluvil Triglavův společník. „To už bude pro celý svět pozdě!“

„Nepodceňujte mě!“ napomenula je. „Umím je odmrštit do vesmíru.“

„Nestihneš to,“ varoval ji Triglav. „Bude jich v pohybu příliš mnoho najednou.“

„Nepodceňujte mě!“ opakovala naléhavěji. „Mám větší možnosti, než myslíte. Podle čeho soudíte, že je situace vážnější než jindy?“

„Máme špehy i v Pentagonu,“ řekl Triglav. „Ujistili nás, že to Rockefeller tentokrát myslí vážně!“

„Jak mohou špehové vědět, že to myslí vážně?“

„Vůbec není v Pentagonu,“ prohlásil Triglav. „Cvičení i poplachy řídil vždy na místě, ale když jde do tuhého, zmizí. Říká se, že má v horách podzemní úkryt, kde může přečkat i dvě stě let. Ostatní mají aspoň jednu svou část v krytu pod Cheyenne Mountain, jenže všichni už dlouho o kvalitě toho krytu pochybují a mají podezření, že je chce Rockefeller hodit přes palubu.“

„A to udělá, jestli začne blbnout s atomovými střelami,“ přikývla. „Dost jasně jsem ho varovala, aby to nedělal. Jenže on tím hodí přes palubu i sebe. Řekla jsem na poslední konferenci tady v Jaltě jasně, kdo začne další světovou válku, toho změním v prach! Podzemní skrýše by vás ochránily před atomovými střelami, ale ne přede mnou. A dobře víte, že bych se vysmála i příšernosti jako je vaše Car-Bomba! I kdybyste ji hodili sem na Krym! Možná by se celý vypařil, ale mně by to neuškodilo a to si piš, že bych toho pak viník litoval!“

„Přišli jsme tě varovat, že je to tentokrát vážné!“ opakoval Triglav. „Atomovou válku můžeme přežít jen my triglavové a to jen v poctivých podzemních krytech, ale lidé ze Země zmizí do posledního!“

Volos - vládce

Volos - vládce

„Nebuď si tím tak jistý!“ zpražila ho. „Uznávám, dokážete mě občas zaskočit, zejména když od vás žádný podraz nečekám. Naposledy mi vyrazil dech svou drzostí Volos, když přímo před mýma očima zabil mého hosta. Po všech těch varováních jsem to opravdu nečekala! Ale kde je dnes Volos? Lidé, co ho pohřbívali, ani netušili, že pohřbívají svého boha!“

„Nemůžeš srovnávat odpadlíka Volose s Rockefellerem!“ vrtěl hlavou Triglav. „Jejich možnosti nejsou vůbec srovnatelné!“

„Nesnaž se srovnávat možnosti Rockefellerovy s mými!“ zchladila ho. „Dobrá, něco se dozvíte. Není jisté, zda by úkryt v Cheyenne Mountain ochránil ty uvnitř před atomovou střelou, ale považujte za jisté, že nikoho neochrání přede mnou. Už to, že o něm vím! Stejně tak bych mohla udeřit doprostřed Pentagonu. Stačila by tisícina síly, co potopila Atlantidu. Taky bych mohla propojit Středozemní moře s Indickým oceánem širokým průlivem místo potopeného Sinajského poloostrova. Bunkry, co tam máte, jsou opravdu skvělé, některé máte ještě od Kšagů a i ty vaše spolkly úžasné množství peněz i prvotřídního materiálu, ale všechny vám budou k ničemu, kdyby se ocitly sto metrů pod hladinou moře! Deset tisíc let už tak hnije ve svém bunkru Wotan! A jaká měl jako bůh ramena! Až ho vyzvednu, bude představovat nevyčíslitelný poklad pro archeology, zajímavější než hrobka Tutanchamóna!“

„To bys vážně udělala?“ zamračil se Triglav.

„To bys poslala na dno moře i největší památky lidí!“ přidal se jeho společník. „Na Sinaji jsou přece archeologické skvosty!“

„Podívejte se, pánové!“ zamračila se i Morgeana. „Je mi jasné, že by na dně moře skončila spousta památek. A nejen tam, vlny tsunami by smetly víc přímořských měst kolem celého světa. No a co? Za pět tisíc let po nich beztak neštěkne ani pes! Tak jako dnes ani pes neštěkne po Atlantidě! Vy starší se na ni snad ještě pamatujete, ne?“

„Zkáza Atlantidy vrhla celý svět lidí o mnoho tisíc let vývoje zpátky!“

„Tisíc let sem, tisíc let tam,“ odvětila Morgeana. „Mě stála Atlantis ospravedlňování před Kwijeny a to nebyl med! Uznali, že vaši Atlanťané byli tak nebezpeční, že to ten úder opravňovalo. Lidi to srazilo zpátky, ale jsou dodnes naživu!“

„Sinaj nikoho neohrožuje,“ mávl rukou Triglav. „Proč bys chtěla ohrožovat Sinaj? Nebezpečí vidíme hlavně v Americe!“

„Máte jistě své zvědy i tam, ne?“

„Ano, ale podle nich je tam všechno v pořádku,“ ujišťoval Morgeanu Triglav. „To se rozumí, nic nesmíme podceňovat, ale Sinaj je v současnosti v klidu a pohodě.“

„V klidu a pohodě, říkáš?“ ušklíbla se. „Tak ať tam váš zvěd vyřídí Rockefellerovi, co vám tady říkám. Zejména tu pasáž o možnosti propojení Středozemního moře širokým Sinajským průlivem s Indickým oceánem, to ho musí zajímat nejvíc!“

„Myslíš, že je Rockefeller právě teď na Sinaji?“ zarazil se Triglav. „Co by tam dělal?“

„Já to nehádám, já to vím,“ odsekla. „Chceš ho vidět? Pro dálnovid není žádný bunkr dost opevněný a žádná ponorka dost hluboko.“

„Takže žádný soukromý bunkříček pod Skalistými horami!“ došlo Triglavovi. „On se nám jenom sčuchl s kamarádíčky...!“

„Uvědomte si raději, že už mám dost vašich soukromých válek!“ odsekla Morgeana. „Vraťte se domů a snažte se neútočit, jinak nemusí vzniknout jen Sinajský průliv, ale i Washingtonský záliv a Moskevské jezero, rozlohou srovnatelné s Černým mořem a hloubkou s Bajkalem!“

„Nebudeme útočit,“ ujistil ji rychle Triglav. „Určitě ne jako první, ale Rockefellerovy ponorky už vypluly!“

„Tak ať mu vaši zvědové urychleně vyřídí, co jste se dnes tady dozvěděli,“ pobídla je. „Rockefeller jistě ví, jak to na poslední chvíli odvolat!“

„Už to zajišťuji,“ kývl Triglav. „A co kdyby to odvolat nedokázal?“

„Tak ať ví, že mu ani hlubinný skafandr nepomůže! Za varování bych vám poděkovala, kdybych to už sama nevěděla. A teď mažte, víc dneska beztak neprojednáme!“

Oba návštěvníci přestali protestovat a bez dalších slov se obrátili k odchodu.

Respekt z ní tedy měli!


„Uznávám, zíral jsem,“ ocenil jsem ji, když oba triglavové opustili podzemí. „Zřejmě mám pořád slabé představy o tvých možnostech. Washingtonský záliv... mám tomu rozumět, jakože by se kus Spojených států propadl do moře?“

„Nebyl by to první ani poslední kus potopené pevniny,“ řekla Morgeana ledabyle. „Některé, jako Mexický záliv, jsou důsledkem srážek s kosmickými tělesy. Většinou k tomu došlo před Kwijeny, ale pár katastrof jsem na Zemi zažila a některé jsem dokonce způsobila. Největší z nich byla zkáza Atlantidy. Dnes je na tom místě moře, ale byl to kvetoucí ráj, dokud se tam neusídlili triglavové. V těch dobách se původně jednolitý národ triglavů začal štěpit na menší větve a Atlantové byli nejdrzejší z nich, protože se mě pokusili vydírat.“

„Oni netušili, že tě nemohou zabít?“

„To věděli moc dobře,“ usmála se útrpně. „Už předtím to zkusili Kšagové i triglavové. Přesvědčili se zkrátka, že to nejde. Zkoušeli mě tedy vydírat, že zničí všechny jednohlavé až na těch pár, které si budou pro svoji potřebu držet na chov v klecích. Klece už měli připravené, kultury smrtících nemocí pro ostatní lidi také, i letadla, schopná rozprášit ty kultury po celém světě. Jediné, s čím nepočítali, byl drtivý úder do jejich ostrova shora. Pak to zalila voda a byl konec.“

„Nasměrovala jsi na ně nějaký asteroid?“ hádal jsem.

„Ne,“ odvětila. „Atlantis srazil dvě stě metrů pod hladinu moře úder plochým silovým polem.“

„Takže tam někde pod hladinou dodnes leží?“ ožil jsem.

„Leží,“ přikývla. „Jenže ploché silové pole udělalo nejprve z ostrova placku, na které se nic z civilizace Atlantů nezachovalo. Rozhoupalo to zemskou kůru, ta placka se pak zprohýbala a z moře se na okraji vynořilo pár ostrovů. Všimni si, jak jsou Maledivy pěkně v jedné čáře! Ale to už na nich nezbyla ani stopa po Atlantech.“

„A Kšagy jsi ze Země také vyhnala?“

„Ani to nebylo snadné,“ pokývala hlavou. „Hrozili, že Zemi tak rozbombardují, že na ní nezůstane kámen na kameni. Musela jsem pro výstrahu několik jejich hvězdných lodí roztrhat na kusy a pohrozit, že je zničím všechny. Naštěstí včas pochopili, že nejsou silnější a začali urychleně vyjednávat aspoň o klidném odchodu. Hloupé bylo, že odmítli vzít s sebou triglavy, že jsou podle nich zdejší. Kývla jsem tedy, ať si tu zůstanou. Lidé se pak nepozorovaně rozdělili na triglavy a jednohlavé a triglavové jim všem vládli.“

„Nemohla jsi je od obyčejných lidí oddělit?“ vyčetl jsem jí.

„Tím bych je zabila,“ vzdychla si. „Oni se nerozmnožují a když někdo z trojice věkem nebo násilím zemře, doplňují se z jednohlavých. Jsou to paraziti, ale kombinací trojité inteligence dlouho přispívali i k pokroku jednohlavých. Když je to v jejich zájmu, přinášejí lidem užitek. Přepych některých starověkých říší nebyl jen pro triglavy, ale i pro jejich jednohlavé služebníky.“

„Služebníky, ale určitě ještě častěji otroky,“ podotkl jsem.

„To je dnes naprostá většina lidí,“ pokrčila rameny. „Ani si neuvědomujete, že jste otroky peněz.“

„Otročit může člověk z ledajakých důvodů,“ vzdychl jsem si. „Opravdu doufáš, že ten jejich vůdce... jakže se jmenoval? po tvém vzkazu couvne?“

„I ty mi ukazuješ, jak lidé rychle zapomínají,“ vzdychla si. „Já vím, je to hlavně díky krátkému věku a střídání generací. Dnes si průměrný člověk v Čechách při mém jméně představí takovou tu slaměnou maškarádu, vhazovanou na jaře do řeky. Ale to neplatí o těch dlouhověkých. Triglavové se při mém jménu hrůzou otřesou. A až Rockefellerovi někdo vyřídí vzkaz ode mne, bude po hrdinství.“

„A naše tažení na Pentagon a Washington?“ zeptal jsem se. „Mám pokračovat nebo tu cestu ukončíme?“

„Jen jeď dál,“ pobídla mě. „Samotnou mě zajímá, kde všude je tam objevíš.“

„Ty přece víš všechno!“ namítl jsem.

„Ale jdi!“ zasmála se. „To bych musela všechny neustále sledovat. Mám sice i tuto možnost, mohu nastavit, aby dálnovid sledoval nějakou osobu, zvíře nebo věc, dokonce to umí i s tisíci cílů najednou, ale kdo se v tom má pak vyznat? Ano, sleduji představitele nejdůležitějších větví triglavů, proto mi také Rockefeller nemohl uniknout, ale nastavila jsem si to jen abych se s nimi mohla kdykoliv rychle dohovořit. Triglavové jsou záludní, pustit je ze zřetele se mi už několikrát nevyplatilo. Stačí mi vzpomenout si na Atlanty.“

„Mě taky sleduješ?“ zeptal jsem se.

Chvíli se na mě dívala ale pak lhostejně pokrčila rameny.

„Také, to se ví,“ přiznala. „Nesmíš se zlobit, ale jsi přece skoro stejný parazit jako triglavové, i když s několika kladnými rozdíly. Doplňuješ se pouze darebáky, neškodíš lidem ve svém okolí, uznáváš i ženy, jsi schopen rozmnožování i bez »přebírání« hotových bytostí... prostě máš mé sympatie, dokud si to něčím nepokazíš...“

„Kdybys to zdůvodnila i tím, že mě sleduješ ke zvýšení mé bezpečnosti, byl bych ti vděčný ještě víc,“ napověděl jsem jí s úsměvem.

„A vidíš, na to jsem skoro zapomněla,“ usmála se také. „Máš mé sympatie i protože jsi vymyslel ten přístroj, jak mu říkáš... tamara... Kwijenové mě na Zemi vybavili vpravdě královsky, ale přístroj, který umí vypátrat dobře ukryté triglavy a odlišit je od jednohlavých, ten mi opravdu dodnes chyběl.“

„Když si mě najmeš, zmapuji ti třeba celý svět!“ nabídl jsem jí.

„Beru!“ souhlasila. „Já s tím beztak nemohu zacházet, když to vyžaduje nejméně osm »hlav«, ale když to pro mě zjistíš...“

„Zjistím!“ slíbil jsem jí.

 


Zpět Obsah Dále

20.08.2018 12:23