Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Cheyenne Mountain

Můj dvojník plnil co slíbil. Zakrátko jsem pocítil další zdvojování a rozkoukal jsem se nejprve v přepychové kanceláři jednoho státního zástupce a pak naopak v brlohu, kde parta feťáků společně holdovala heroinu. Státní zástupce měl být mým »styčným důstojníkem« pro zajištění spojení s Antonínem a Jitkou, bandu feťáků mi Antonín vystrojil, vybavil mi ji koženými bundami, pevnými kalhotami a vojenskými botami a Mor-gea-na mi je měla přenést, kam jí určím. Nebyl by pro ni problém dopravit na místo i motocykly a karavan, ale lepší by jistě bylo motorizovat je až na místě, aby nebudili podezření exotickými motorkami.

Následujícího dne jsem samozřejmě nedodržel přikázané domácí vězení, ale »převzal« jsem jednoho z místních gangsterů. Teprve pak jsem se stáhl do svého bytu vyčkávat, jak se vyvine incident se zastřeleným černochem.

To už mi začínala být postava poručíka Paldinga lhostejná a kdyby se to s ním vyvíjelo špatně, použil bych klasickou oprátku s dopisem na rozloučenou. Bylo by to jednodušší než čekat na elektrické křeslo, případně na ortel dlouhodobého vězení. Tam by mi poručík nebyl nic platný, jen by mě přibližoval stropu. Jestli mu ta vražda projde, budu ho dál používat pro jeho znalosti podsvětí Denveru, ale to teď nevidím jako nejdůležitější. Jeho znalosti mi zůstanou i kdyby se oběsil.

Gangster měl naštěstí dost prostředků, aby mohl nové partě zakoupit nové motocykly i s novým karavanem, přestavěným z autobusu a vhodnějším než přívěs za automobil.

Stačilo namontovat na motocykly antény a spojovací lasery a po karavanu natáhnout kabely řídícího počítače - a první tamara byla ve Spojených státech. Rozvinul jsem obvyklý sedmiúhelník a podíval se po okolí.

V samotném městě Denveru nebyl kupodivu ani jeden triglav, zato v nedalekém centru zvaném »Základna letectva Cheyenne Mountain« se to jimi jen hemžilo. Pochopitelně, bylo tu středisko NORAD, zodpovědné za střežení vzdušného prostoru nad Amerikou.

Bylo by snadné použít proti zdejším triglavům chibinu a vyřídit je, jenže ve středisku by zůstali jejich pomocníci. Nebylo jich tam mnoho, ale neměl jsem tušení, čeho všeho jsou schopní, kdyby zjistili, že jejich šéfové náhle zahynuli.

Na Krymu jsem se zkusil poradit s Mor-gea-nou.

„Když už jsem se do toho zapojila a nechci použít své prostředky - mohla bych celou tu horu obrátit jako pluhem, jenže by bylo těžké udržet zkázu jenom na její nejbližší okolí, přinejmenším tři nejbližší města by pak postihlo zemětřesení a kdoví, kam by to dosáhlo - musím to tedy nechat na tobě, ale uznávám, tuhle pevnost nemůžeš nechat bez povšimnutí. Mohu ti ale pomoci jinak. Dám ti více chibin. Vyrábět je není zatím v lidských silách, ale já jich mohu mít, kolik chci.“

„Dáš mi jich tedy víc?“ zeptal jsem se jí.

„Dám,“ odvětila. „Ale ty si tady zařídíš nenápadného člověka, který ji bude opatrovat. Naprosto nenápadného, rozumíš? Ani policistu, ani místního gangstera. Někoho, koho nikdo nemůže podezírat. Ten člověk chibinu uschová a použije, až přijde vhodný čas.“

„Ve špionské hantýrce se tomu říká »utajený rezident«,“ doplnil jsem ji.

„Tak nějak,“ přikývla. „A ostatní budou dál pátrat po střediscích, jako je tato hora.“

„Není to špatně vymyšlené,“ uznal jsem. „Rezidenta seženu a s ostatními můžeme vyrazit třeba hned.“

„Tak tedy - na Pentagon!“ usmála se.


Úlohu rezidenta jsem svěřil nenápadnému Číňanovi. Jmenoval se Li Wang a přichytil jsem ho při prodeji drog. Naštěstí je prodával jen jako vedlejší produkt ve svém normálním obchůdku a navíc s tím teprve začínal, takže jsem mohl s drogami okamžitě praštit a zůstat u toho normálního obchůdku, aniž bych se vystavil pomstě drogové mafie.

Pod podlahou jeho krámku ve městě Colorado Springs jsem místo drog uložil chibinu a dál jsem seděl uvnitř na židličce a pokřikoval na zákazníky. Viditelným rozdílem bylo jen to, že jsem přestal kouřit.

Zbytkem americké kapacity jsem se rozjel směrem k nejdůležitějším místům zdejšího kontinentu - k Washingtonu a komplexu Pentagonu. Očekával jsem, že tam bude triglavů soustředěno nejvíc a budou zaujímat nejdůležitější funkce.

Cestou jsem »přebíral« další darebáky, abych si mohl sestavit více tamar. V samotném Denveru se mi podařilo instalovat pevnou tamaru s větším dosahem, která mi zabírala i další shluky triglavů v nedalekých městech. Na tu stačí dvě »hlavy«, jedeme dál...

Během pouti z Denveru do Washingtonu jsem postupně »převzal« asi stovku darebáků, v různých městech jsem umístil osm dalších tamar a šest chibin. Několik měst jsem musel objet uctivým obloukem, kolik tam bylo triglavů, hemžili se tu jako mravenci v mraveništi. Spojené státy byly zřejmě jejich zaslíbená země. Možná proto chyběli v Evropě? V případě potřeby však uměli překvapivě rychle sešikovat tisícihlavá komanda, schopná tvrdě udeřit, aby jim nadvládu v Čechách i v Evropě vrátila.

Kdyby v Čechách převzala moc vzpurná vláda, poslali by proti ní statisícovou armádu, která by celé území dobyla, byť za cenu obrovských masakrů mezi obyvateli. Jenže Čechy se stále jevily jako pevná součást Západního impéria, vláda se chovala lokajsky úslužně až patolízalsky, prezident Oktrojíček se mohl přetrhnout ochotou. Triglavové však pochopili, že je zde mimo vlády a prezidenta něco, co se jim odmítá podřídit. Stotisícová armáda by na to byla nejen zbytečná, ale naprosto neúčinná a navíc by hrozilo, že z dosud patolízalského národa vytvoří dalšího skutečného nepřítele.

Pak se ukázalo, že se něco podobného objevilo i jinde. A američtí triglavové se toho chopili jako vítané příležitosti. Není nic jednoduššího než svést to na Rusko! Teď se čekalo jen na ruskou odpověď.

Svět byl opět na hraně nože.


Zajímalo mě, jak se na mě dívá Mor-gea-na po vědecké stránce a zeptal jsem se jí, co může o mé podstatě vyčíst ze změn DNA.

„Říkala jsi, že se v dědičnosti vyznáš,“ začal jsem. „Já s tím takové zkušenosti nemám a v poslední době ani výzkum nedělám, neboť mi triglavové vyhubili výzkumnou laboratoř. Zatím jsem pochopil jen to, že mám rychlejší regeneraci, umím používat akmafas, neboli neviditelnost, telepatii... a ještě mám oncik, kterým občas převezmu nějakého darebáka. Je to všechno, nebo mě ještě něco může překvapit?“

„Mohla by tě trochu překvapit větší dlouhověkost a větší tělesná síla,“ řekla.

„Na to už jsem narazil,“ souhlasil jsem. „Ale přičítal jsem to mimozemské regeneraci. Dlouhověkost jsem zatím nepocítil, v poslední době jsem měl problémy spíš se zkracováním života než s jeho prodlužováním.“

„Tvá těla, pokud začnou od novorozenců, by měla mít před sebou zhruba dvě stě let,“ začala mi to vysvětlovat. „U »převzatých« méně. Můžeš to zhruba odhadnout sám. Běžná délka lidského života bude dnes kolem osmdesátky, u tebe to bude dvoustovka. Když tedy »převezmeš« čtyřicetiletého chlapa, který už polovinu života prožil, přidej k němu polovinu tvého a vyjde ti, že se dožije jen sto čtyřiceti. Když »převezmeš« sedmdesátiletého, kterému chybí ke smrti jen deset let, přičti k němu osminu svého maxima, takže můžeš počítat ne s deseti, ale s pětadvaceti lety, možná s třiceti, ale nepočítej, že překročí stovku o moc. Když »převezmeš« dvacetiletého grázlíka, připočti sto padesát a máš vyhlídku na celkem slušnou sto sedmdesátku. Nejvýhodnější je tedy začínat od vlastních mimin.“

„Mimina ani malé děti nemají onciky,“ upozornil jsem ji.

„Ty souvisí se zralostí,“ ujistila mě. „Narostou jim v patnácti, některým i později.“

„To by nebylo špatné,“ přikývl jsem. „Ačkoliv na tvou dlouhověkost mít nebudu.“

„Ani o to nestůj,“ mávla rukou. „Buď rád, že máš to, co máš.“

„Nestěžuji si,“ usmál jsem se.


Tamara objevila na Krymu triglavy, přijíždějící k Jaltě od severu. Budou tedy projíždět kolem sídla Morany. Osádku tamary tvořily dvě »hlavy«, jedna patřila mně, druhá mému »Alter Ego« Tondovi, takže jsem o tom Mor-gea-nu hned za tepla informoval.

„Vím o nich,“ ujistila mě s klidem. „Jedou na návštěvu, řádně se ohlásili a dalo slovo, že zbraně nemají ani nepoužijí. Triglavové už tisíce let vědí o mém sídle, nejednají se mnou příliš nadšeně, ale teď o jednání projevili zájem. Chceš-li, vyslechni si je se mnou.“

„A oni mě spálí na popel,“ namítl jsem skepticky.

„To si nedovolí,“ ujistila mě. „Slíbila jsem jim smetení celého Ruska z povrchu Země, kdyby porušili slovo. A tihle vědí, že nežertuji. Když mám možnost odklonit asteroidy, mám také možnost některý přitáhnout. Z Moskvy by zůstalo něco podobného Mexickému zálivu, kam jedna taková řacha kdysi dopadla. I když za tu nemohu, je příliš dávná.“

„Doufám, že tomu věří a netroufnou si,“ pokrčil jsem rameny. „Mám už dvacet jiných těl, takže by mě to úplně nezlikvidovalo, ale stejně...“

„Tihle dobře vědí, že nemluvím do větru,“ řekla. „Je mezi nimi pár nejstarších a ti moc dobře vědí, co dokážu.“

„Chceš snad tvrdit, že ruští triglavové jsou proto mírnější než američtí?“

„Mírnější ne,“ ušklíbla se. „Jsou to taky darebáci, ale mají mezi sebou i pár pamětníků zkázy Atlantidy a ti si nedovolí brát má slova na lehkou váhu.“

„Proč sem za tebou jedou?“ zajímalo mě.

„To nevím, ale podle mě to má souvislost s chystaným napadením Ruska.“

„Pak mě to taky bude zajímat!“ řekl jsem.

„Počkáme si na ně,“ usmála se.


Čekal jsem, že triglavové nebudou z mé přítomnosti u Mor-gea-ny nadšení. Měl jsem už dostatek zkušeností, abych jim nevěřil ani pozdrav. Byli jen dva a jestli byli beze zbraně nebo ne, to jsem nemohl tušit, ale Mor-gea-na s nimi kupodivu jednala skoro přátelsky.

Ještě víc mě proto udivilo, když jsem v jednom z nich poznal - samého boha Triglava, který mě při našem prvním setkání sežehl.

„Co to máš tady za opičku?“ zeptal se jí, sotva vstoupil.

U šumomluvy neboli telepatie nezáleží na jazyce. Rozuměl jsem mu a pochopitelně jsem se zamračil. Jsem snad nějaká opička?

„To je moje starost a do toho vám vůbec nic není,“ zamračila se i Mor-gea-na.

„Ale kdysi jsi říkala, že jsi Ipáje nadobro vypoklonkovala a že se sem neodváží vrátit!“ provokoval ji dál.

„Nedávno tu byl jeden trosečník,“ uspokojila jeho zvědavost. „Trosečník není totéž co válečník. Byl tu ale jen nezbytně nutnou dobu, ani o vteřinu déle.“

„Jenže jak vidím, mezitím tu stihl naklást vajíčka,“ zaškaredil se Triglav.

„To samé, jako když tu Kšagové zanechali vás,“ usadila ho. „Tenhle aspoň neotravuje s vojenskými základnami!“

„Je to tvůj host,“ pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že tu byli jen dva, je jich tedy více. Však my už se na ně podíváme.“
Slovanský bůh Volos

Slovanský bůh Volos

„Neradila bych ti to,“ podívala se na něho přísně. „Mohl bys dopadnout jako Volos.“

„Slyšel jsem, že je mrtvý. Proč jsi ho vlastně zabila?“ zachmuřil se bůh Triglav.

„Já ne, ačkoliv mě urazil,“ odsekla. „Varovala jsem vás důrazně, že v mé sluji nestrpím žádné zabíjení - a on tady, přímo před mýma očima, zabil mého hosta. Umožnila jsem tedy tomuto hostu, aby to Volosovi oplatil ve větším. Tak zanikla celá vaše Kijevská větev.“

„Skutečně?“ zadíval se na mě Triglav přísně. „To ale volá o pomstu!“

„Nenech se unášet pomstou!“ varovala ho Mor-gea-na. „Nemáš ani tušení, do čeho bys padl. Bez mé pomoci by to můj host nedokázal, mám tedy na tom podíl i já. Snažte se raději vycházet s mými hosty v dobrém. Můj host není žádný Rávana. A je pod mou ochranou, je ti snad jasné, co by nastalo, kdybys mu zkřivil jen vlásek?“

„Tady mu ani ten vlásek nezkřivíme,“ zahučel Triglav nepříliš ochotně.

„To doufám,“ přikývla Mor-gea-na. „A teď povídejte, proč jdete za mnou?“

Pokynula mu na dvě pohodlná křesílka, která se objevila přímo za nimi. Chvíli se nad tím ošívali, ale když viděli, že ona nepovolí, posadili se. Bral jsem to jako správný tah - sám Vinnetou prý říkal, že muži mají při jednání sedět a nevyskakovat.

„Nechcete nějaké ovoce?“ nabídla i jim.
Rockefeller - vládce světa

Rockefeller - vládce světa

Triglavův kolega si opatrně vzal jeden modrý banán, ale Triglav odmítl a rovnou začal:

„Rockefeller nám nepřímo po lidech vzkázal, že nás hodlá napadnout. Říkala jsi kdysi - a není to tak dávno - že globální válku mezi námi nestrpíš. Rockefeller na to s klidem rozpoutal několik menších lokálních konfliktů a ty tě nechaly klidnou. Nemůžeme ale zůstat nečinní, když se chystá přímo na nás. Vysvětli nám, jak to, že o tom nevíš?“

„Kdo chce tvrdit, že o tom nevím?“ zamračila se. „Natáhni se vlevo k poličce a posluž si lidskými novinami, co tam leží. Když o tom vědí i lidé, vím o tom i já.“

Triglav se natáhl pro noviny a chvíli si je prohlížel. Pak je lhostejně vrátil na poličku.

„Vědět o nebezpečí neznamená, že je zažehnané!“ namítl.

„Moje prostředky jsou hodně ničivé,“ řekla. „Nechci je používat zbytečně.“

„Co chceš ale dělat třeba s takovými atomovými ponorkami?“ vyčetl jí Triglav.

„Když udeřím do oceánů, rázová vlna roztrhá atomové ponorky na kusy,“ ujistila ho. „Jenže to také způsobí ničivou pobřežní vlnu, která spláchne pár měst na pobřeží. Nejtvrdší zásahy si nechávám pro případy opravdové nouze.“

„To chceš čekat, až se z moře vynoří atomové rakety?“ promluvil Triglavův společník. „To už bude pro celý svět pozdě!“

„Nepodceňujte mě!“ napomenula je. „Mám možnost odmrštit je do vesmíru.“

„Nestihneš to,“ varoval ji Triglav. „Bude jich v pohybu příliš mnoho najednou.“

„Nepodceňujte mě!“ opakovala naléhavěji. „Mám větší možnosti, než si myslíte. Podle čeho ale soudíte, že je tentokrát situace vážnější než jindy?“

„Máme špehy na více místech, dokonce i v Pentagonu,“ řekl Triglav. „Ujistili nás, že to Rockefeller tentokrát myslí vážně!“

„Jak mohou špehové vědět, že to myslí vážně?“

„Vůbec není v Pentagonu,“ prohlásil Triglav. „Cvičení i poplachy řídil vždy na místě, ale když jde do tuhého, zmizí. Říká se, že má v horách podzemní úkryt, kde může přečkat i dvě stě let. Ostatní mají aspoň jednu část v krytu pod Cheyenne Mountain, jenže všichni už dlouho o jeho kvalitě pochybují a mají podezření, že je chce Rockefeller hodit přes palubu.“

„A to udělá, jestli začne blbnout s atomovými střelami,“ přikývla. „Dost jasně jsem ho varovala, aby to nedělal. Jenže on tím hodí přes palubu i sebe. Řekla jsem vám na poslední konferenci tady v Jaltě jasně, kdo začne světovou válku, toho změním v prach! Podzemní skrýše by vás možná ochránily před atomovými střelami, ale ne přede mnou. A dobře víte, že bych se vysmála i příšernosti jako je vaše Car-Bomba! I kdybyste ji hodili sem na Krym! Možná by se celý vypařil, ale mně by to neuškodilo a to si piš, že bych si pak viníka našla!“

„Přišli jsme tě varovat, že je to tentokrát vážné!“ opakoval Triglav. „Atomovou válku můžeme přežít jen my triglavové a to jen v poctivých podzemních krytech, ale lidé ze Země ti do posledního zmizí!“
Volos - vládce

Volos - vládce

„Nebuď si tím tak jistý!“ zpražila ho. „Uznávám, dokážete mě občas zaskočit, zejména když od vás podraz nečekám. Naposledy mi vyrazil dech svou drzostí Volos, když přímo před mýma očima zabil mého hosta. Po všech těch varováních jsem to opravdu nečekala! Ale - kde je dnes Volos? Lidé, co ho pohřbívali, ani netušili, že pohřbívají svého boha!“

„Nemůžeš srovnávat odpadlíka Volose se Rockefellerem!“ vrtěl hlavou Triglav. „Jejich možnosti nejsou vůbec srovnatelné!“

„Nesnaž se srovnávat možnosti Rockefellerovy s mými!“ zchladila ho. „Dobrá, něco se dozvíte. Není jisté, zda by úkryt v Cheyenne Mountain ochránil ty uvnitř před atomovou střelou, ale považujte za jisté, že nikoho neochrání přede mnou. Už to, že o něm vím! Stejně tak bych mohla udeřit doprostřed Pentagonu. Stačila by tisícina síly, co potopila Atlantidu. Taky bych mohla propojit Středozemní moře s Indickým oceánem širokým průlivem místo potopeného Sinajského poloostrova. Bunkry, co tam máte, jsou opravdu skvělé, některé máte ještě od Kšagů a i ty vaše spolkly úžasné množství peněz i prvotřídního materiálu, ale všechny vám budou k ničemu, kdyby se ocitly sto metrů pod hladinou moře! Deset tisíc let už tak hnije ve svém bunkru Wotan! A jaká měl ramena - jako bůh! Až ho vyzvednu, bude představovat nevyčíslitelný poklad pro archeology, zajímavější než hrobka Tutanchamóna!“

„To bys vážně udělala?“ zamračil se Triglav.

„To bys poslala na dno mořské i největší památky lidí!“ přidal se jeho společník. „Na Sinaji jsou přece archeologické skvosty!“

„Podívejte se, pánové!“ zamračila se i Mor-gea-na. „Je mi jasné, že by na dně nového moře skončila spousta památek. A nejen tam, vlny tsunami by smetly víc přímořských měst kolem celého světa. No a co? Za pět tisíc let po nich beztak neštěkne ani pes! Tak jako dnes ani pes neštěkne po Atlantidě! Vy starší se na ni snad ještě pamatujete, ne?“

„Zkáza Atlantidy vrhla celý svět lidí o mnoho tisíc let vývoje zpátky!“

„Tisíc let sem, tisíc let tam,“ odvětila Mor-gea-na. „Mě stála Atlantis ospravedlňování před Kwijeny a to také nebyl med! Uznali, že vaši Atlanťané byli tak nebezpeční, že to ten úder opravňovalo. Lidi to srazilo zpátky, ale jsou dodnes naživu!“

„Sinaj nikoho neohrožuje,“ mávl rukou Triglav. „Proč bys chtěla ohrožovat i Sinaj?Nebezpečí přece vidíme hlavně v Americe!“

„Máte jistě své zvědy i tam, ne?“

„Ano, ale podle nich je tam všechno v pořádku,“ ujišťoval Mor-gea-nu Triglav. „To se rozumí, nic nesmíme podceňovat, ale Sinaj je v současnosti v klidu a pohodě.“

„V klidu a pohodě, říkáš?“ ušklíbla se. „Tak ať tam váš zvěd vyřídí Rockefellerovi, co jsem právě před chvílí řekla vám. Zejména pasáž o možnosti propojení Středozemního moře širokým Sinajským průlivem s Indickým oceánem, ta ho bude jistě zajímat nejvíc!“

„Myslíš, že je Rockefeller právě teď na Sinaji?“ zarazil se Triglav. „Co by tam dělal?“

„Já to nehádám, já to vím,“ odsekla. „Chceš ho vidět? Pro dálnovid není žádný bunkr dost opevněný a žádná ponorka dost hluboko.“

„Takže žádný soukromý bunkříček pod Skalistými horami!“ došlo Triglavovi. „On se nám jenom sčuchl s kamarádíčky...“

„Uvědomte si raději, že už mám dost vašich soukromých válek!“ odsekla Mor-gea-na. „Vraťte se domů a snažte se neútočit, jinak... nemusí vzniknout jen Sinajský průliv, ale také Washingtonský záliv a Moskevské jezero, velikostí i hloubkou srovnatelné s Bajkalem!“

„Nebudeme útočit,“ ujistil ji rychle Triglav. „Ale Rockefellerovy ponorky už vypluly!“

„Tak ať mu vaši zvědové urychleně vyřídí, co jste se dnes tady dozvěděli,“ pobídla je. „Rockefeller jistě ví, jak to na poslední chvíli odvolat!“

„Už to zajišťuji,“ kývl Triglav. „A co kdyby to odvolat nedokázal?“

„Tak ať ví, že mu ani hlubinný skafandr nepomůže! Za varování bych vám děkovala, kdybych to už sama nevěděla. A teď mažte, víc dneska beztak neprojednáme!“

Oba návštěvníci přestali protestovat a bez dalších slov se obrátili k odchodu.

Respekt z ní tedy měli!


„Uznávám, zíral jsem,“ ocenil jsem ji, když oba triglavové opustili podzemí. „Zřejmě mám pořád slabé představy o tvých možnostech. Washingtonský záliv... mám tomu rozumět, jakože by se kus Spojených států propadl do moře?“

„Nebyl by to první ani poslední kus potopené pevniny,“ řekla Mor-gea-na ledabyle. „Některé, jako Mexický záliv, jsou důsledkem srážek s kosmickými tělesy. Většinou k tomu došlo před Kwijeny, ale pár katastrof jsem na Zemi zažila a některé jsem dokonce způsobila. Největší z nich byla zkáza Atlantidy. Dnes je na tom místě moře, ale byl to kvetoucí ráj, dokud se tam neusídlili triglavové. V těch dobách se původně jednolitý národ triglavů začal štěpit na menší větve a Atlantové byli nejdrzejší z nich, protože se mě pokusili vydírat.“

„Oni netušili, že tě nemohou zabít?“

„To věděli moc dobře,“ usmála se útrpně. „Už předtím to zkusili Kšagové i triglavové. Přesvědčili se zkrátka, že to nejde. Zkoušeli mě tedy vydírat, že zničí všechny jednohlavé až na těch pár, které si budou pro svoji potřebu držet na chov v klecích. Klece už měli, kultury smrtících nemocí pro ostatní lidi také, i letadla, schopná rozprášit ty kultury po celém světě. Jediné, s čím nepočítali, byl úder do jejich ostrova shora. Pak to zalila voda a byl konec.“

„Nasměrovala jsi na ně nějaký asteroid?“ hádal jsem.

„Ne,“ odvětila. „Atlantis srazil o dvě stě metrů dolů úder plochým silovým polem.“

„Takže tam někde dodnes leží pod hladinou moře?“ ožil jsem.

„Leží,“ přikývla. „Jenže ploché silové pole udělalo z ostrova placku, na které se nic z civilizace Atlantů nezachovalo. Rozhoupalo to zemskou kůru, ta placka se pak zprohýbala a z moře se na okraji vynořilo pár ostrovů - všimni si, jak jsou Maledivy pěkně v jedné čáře - ale to už na nich nezbyla ani stopa po Atlantech.“

„A Kšagy jsi ze Země také vyhnala?“

„Ani to nebylo snadné,“ pokývala hlavou. „Hrozili, že Zemi tak rozbombardují, že na ní nezůstane kámen na kameni. Musela jsem pro výstrahu několik hvězdných lodí roztrhat na kusy a pohrozit, že je zničím všechny. Naštěstí včas pochopili, že nejsou silnější než já a začali urychleně vyjednávat aspoň o klidném odchodu. Odmítli však vzít s sebou triglavy, že jsou podle nich zdejší. Kývla jsem tedy, ať si tu zůstanou. Lidé se pak nepozorovaně rozdělili na triglavy a jednohlavé, přičemž triglavové všem vládli.“

„Nemohla jsi je od obyčejných lidí oddělit?“ vyčetl jsem jí.

„Tím bych je zabila,“ vzdychla si. „Oni se přece nerozmnožují a když někdo z trojice věkem nebo násilím zemře, doplňují se z jednohlavých. Jsou to paraziti, ale tou kombinací trojité inteligence dlouho přispívali i k pokroku jednohlavých. Když je to v jejich zájmu, přinášejí i lidem hodně užitku. Přepych některých starověkých říší nebyl jen pro triglavy, ale často i pro jejich jednohlavé služebníky.“

„Služebníky, ale určitě ještě častěji - otroky,“ podotkl jsem.

„To je dnes většina lidí,“ pokrčila rameny. „Ani si neuvědomují, že jsou otroky peněz.“

„Otročit může člověk z ledajakých důvodů,“ vzdychl jsem si. „Opravdu doufáš, že ten jejich vůdce... jakže se jmenoval? po tvém vzkazu couvne?“

„I ty sám mi ukazuješ, jak lidé rychle zapomínají,“ vzdychla si. „Já vím, je to hlavně díky krátkému věku a střídání generací. Dnes si průměrný člověk v Čechách při mém jméně představí takovou tu slaměnou maškarádu, vhazovanou na jaře do řeky. Ale to neplatí o těch dlouhověkých. Triglavové se při mém jménu hrůzou otřesou. A až Rockefellerovi někdo vyřídí vzkaz ode mne, bude po hrdinství.“

„A naše tažení na Pentagon a Washington?“ zeptal jsem se. „Mám pokračovat nebo tu cestu ukončíme?“

„Jen jeď dál,“ pobídla mě. „Samotnou mě zajímá, kde všude je tam objevíš.“

„Ty přece víš všechno!“ namítl jsem.

„Ale jdi!“ zasmála se. „To bych musela všechny neustále sledovat. Mám sice i takovou možnost, mohu nastavit, aby dálnovid sledoval nějakou osobu, zvíře nebo předmět, dokonce to umí i s tisíci cílů najednou, ale kdo se v tom má pak vyznat? Ano, sleduji představitele nejdůležitějších větví triglavů, proto mi také Rockefeller nemohl uniknout, ale nastavila jsem si to jen abych se s nimi mohla kdykoliv rychle dohovořit. Triglavové jsou záludní, pustit je ze zřetele se mi už několikrát nevyplatilo - stačí si vzpomenout na Atlanty.“

„Mě taky sleduješ?“ zeptal jsem se.

Chvíli se na mě dívala ale pak lhostejně pokrčila rameny.

„Také, to se ví,“ přiznala. „Nesmíš se na mě zlobit, ale - jsi přece skoro stejný parazit jako triglavové, i když s několika kladnými rozdíly - doplňuješ se pouze darebáky, neškodíš lidem ve svém okolí, uznáváš i ženy, jsi schopen rozmnožování i bez »přebírání« hotových bytostí... prostě máš mé sympatie, alespoň dokud si to něčím nepokazíš...“

„Kdybys to zdůvodnila i tím, že mě sleduješ ke zvýšení mé bezpečnosti, byl bych ti vděčný ještě víc,“ napověděl jsem jí s úsměvem.

„A vidíš, na to jsem skoro zapomněla,“ usmála se také. „Máš mé sympatie i proto, že jsi vymyslel ten přístroj, jak mu říkáš... tamara... Kwijenové mě na Zemi vybavili vpravdě královsky, ale přístroj, který umí vypátrat dobře ukryté triglavy a odlišit je od jednohlavých, ten mi opravdu dodnes chyběl.“

„Když si mě najmeš, zmapuji ti třeba celý svět!“ nabídl jsem jí.

„Beru!“ souhlasila. „Já s tím beztak nemohu zacházet, když to vyžaduje nejméně devět »hlav«, ale když to pro mě zjistíš...“

„Zjistím!“ slíbil jsem jí.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30