Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dohoda

Mapování Severní Ameriky se zrychlovalo s každou další tamarou a Mor-gea-na si to velice pochvalovala. Samozřejmě o většině nejdůležitějších bandách triglavů věděla, ale při jejich množství ani nemohla vědět o kdejakém jednotlivci.

Každý triglav měl tři »hlavy«, tento limit dostali do vínku od Kšagů. Každý měl jednu jako svého oficiálního představitele a dvě další »hlavy« používal podle potřeb. Na rozdíl od Evropy se nikomu z nich nikdy nesešly dvě »hlavy« na jednom místě, necestovaly stejným letadlem a nejezdili spolu ani vlakem. Nemohlo se jim proto stát, abych je vyřadil jako v Lublani, kde se dokonce sešly hned dvě trojice.

Američtí triglavové byli zkrátka zabezpečení důkladněji. Skoro každý měl vlastní vilu s důkladným protiatomovým krytem, zásobeným na dlouhý pobyt. Část se jich ukrývala pod Cheyennskou horou a v dalších společných vojenských krytech. Byli tam zaměstnaní i lidé, dokonce i vojačky - triglavové je tam měli nejspíš na chov, aby se měli odkud doplňovat po vítězné válce. Další skupinky triglavů jsem objevil v Mexiku a v Kanadě. Zdálo se mi, že se někteří jistí i odlehlostí svých »hlav« od území Spojených států.

V tomto světle se úplně jinak jevily i americké ztráty v Čechách. Tenkrát jsem si ještě říkal Antonín, i když už bez sežehnutého penzisty Antonína - a domníval jsem se, že sestřelený airbus se třemi sty pasažéry znamená stovku zabitých triglavů. Nebylo tomu tak. Byly tam nejvýš dvojice, aby mohli využívat dorozumívání bez radiotechniky, ale svou třetí »hlavu« si každý opatroval v bezpečném úkrytu a i když o dvě ze tří přišel, rychle si je doplnil.

Odkud brali lidi k »přebírání«? A jak to, že pak nikdy nikomu nechyběli?

Šlo by to i tak, že »převzatí« zůstávali dál kde byli. Vnějškově se přece nijak neměnili. Tak jsem přece měl své »hlavy« i já - zůstávali mi ve funkcích, jen se začali jinak chovat.

Jenže jsem zjistil, že u amerických triglavů tomu bylo jinak. Vybírali si »hlavy« tak, aby jim dlouho vydržely. Triglavové měli totiž ve své moci i americké vězeňství - největší vězeňství světa. Jednak vězně využívali na práci - a měli i tady vynikající zisky - jednak si mohli vybírat mladé, zdravé jedince k »převzetí«, kdykoliv to potřebovali.

Spojené státy mají nejvíc vězňů na počet obyvatel. Jednak se na nich dobře vydělává, ale také - zmizí-li vězeň úplně, vůbec nic se neděje. Chce to jen jedno - soukromé vězeňství a soudce, kteří tam ochotně posílají lidi podle objednávek vězeňských bossů. Dalo by se to nazvat »svobodné vězeňství« - kdyby to nebyl protimluv. Jakých je tam plno...

Nejvíc triglavů bylo - pro mě kupodivu, pro Mor-gea-nu naopak logicky - rozptýleno po Skalistých horách. Místy nebylo snadné projet tamarami všemi cestami tak, aby obsáhly všechna zákoutí. Vyřešil jsem to tím, že jsem v oblasti Skalistých hor rozmístil pár pevných tamar, které obsáhly větší oblast. Znamenalo to ale ponechat tam obsluhu.

Jak mé tamary křižovaly Severní Amerikou, její mapa se pomalu, ale jistě zaplňovala. Kdekoliv jsem na ně přišel, zapisoval jsem si je do svých map v počítačích, ale hned jsem je také zakresloval do map Mor-gea-ně. Měla mapy podobné našim, až na to, že měla jižní pól nahoře a severní dole - jestli si to správně pamatuji, tak měli mapy orientované i Arabové a podle nich v dřívějších dobách i Evropané.

Mor-gea-na měla zajímavé zdůvodnění orientace svých map. Jih podle ní ukazuje na galaktický jih - a právě odtud prý přišli Kwijenové, kteří jí vytvořili první mapy našeho světa. Nechala mi dokonce jednu z nejstarších zobrazit - bylo na ní zajímavé zejména to, že Indie a Atlantis byly ještě samostatnými ostrovy, Himaláje neexistovaly a Atlantický oceán byl jen nepříliš širokým průlivem mezi Eurafrikou a Amerikou.

„Tohle jsou nejstarší mapy,“ vysvětlovala mi. „Tak to samozřejmě nepamatuji. V době, kdy jsem přijala nabídku Kwijenů, už byla mapa světa podobná té dnešní, až na Atlantidu a pár ostrovů a zálivů, které se mezitím buď objevily, nebo naopak zmizely. Kwijenové pro mě postavili v Evropě a Asii osmnáct sídel, dvě z nich už neexistují. Krym nebyl v té době obklopený mořem, byla to kvetoucí vyvýšená náhorní planina na severním okraji pozvolna vysychajícího sladkovodního Černého jezera, jehož hladina byla o sto padesát metrů níže než je dnes a bylo i mnohem menší. Středozemní moře bylo v té době od Atlantiku oddělené hřebenem Gibraltaru, jeho hladina byla níž a pevniny bylo víc. Na pobřeží Středozemního moře i Černého jezera bylo množství kvetoucích měst a byly tu už poměrně rozvinuté říše.“

„O těch nic nevím,“ přiznal jsem zahanbeně.

„Pak totiž nastala katastrofa, která tehdejší civilizace smetla,“ nedala se Mor-gea-na zastavit. „Ostrov Atlantis ovládli triglavové a vyhrožovali mi, že zničí všechny lidi na Zemi. Odpověděla jsem protiúderem a potopila jsem triglavy i s Atlantidou a ovšem i jejich lidské otroky. Uvažovala jsem, že bude lépe lépe obětovat je, než nechat zničit zbytek světa. Zkáza pokračovala vlnou tsunami, která vyhubila civilizace na Madagaskaru a Jávě a zasáhla Indii, Čínu a Japonsko. Tomu bych zabránila, kdyby mě v té chvíli nezaměstnávala Evropa. Té se tsunami nedotkla, jenže dosavadní spojenci Atlantů, triglavové Wotanovy větve, prorazili ze msty Gibraltarský horský hřeben a vytvořili tam průliv. S tím jsem opravdu nepočítala. Voda z Atlantiku se vevalila do Středozemního moře, zaplavila pobřeží i s přímořskými osadami a přes Bospor potom přetekla i do Černého jezera, kde způsobila stejnou zkázu.“

„Proč to ale udělali?“ nelíbilo se mi to. „Komu tím, proboha, uškodili?“

„Udělali to ze msty,“ přikývla. „Jejich území v dnešní Británii se to nedotklo, zato to vyplavilo pobřežní osady podél obou moří. Z mapy zmizely desítky měst a slaná voda navíc vyhubila v Černém jezeře sladkovodní život. Proto všechna ta města tak záhadně zmizela! Jsou dnes na dně obou moří, jenže překrytá nánosy, takže nejsou přístupná. Hladina moře byla tenkrát až sto padesát metrů pod nynější úrovní a to je příliš velká hloubka i pro dnešní potápěče. Já si ještě polohu některých z nich vybavím a mám je i na mapách, ale - dnes už to jsou jen hřbitovy.“

„A tomu... Wotanovi... taková podlost prošla?“ otřásl jsem se.

„To se ví, že ne!“ odfrkla si. „Ono mu ani tohle nestačilo! Zatímco jsem zachraňovala vyplavované lidi, začaly jeho lodě přepadávat a hubit osady na atlantickém pobřeží Afriky. Naštěstí jsem si toho všimla - a dalším úderem jsem vyvolala vlnu tsunami i v Atlantiku. Britské ostrovy to zametlo i s Wotanovou větví triglavů, takže jediná známá památka na ně je dnešní Stonehenge.“

„Co je ale k takovému kroku vedlo? Vždyť museli vědět, že tě naštvou! Leda - neměli tam nějaký bunkr od Kšagů, na který by se spoléhali?“ hádal jsem.

„Správně hádáš, měli,“ přikývla. „Jenže má potopa zalila vchod pěti metry bahna a udělala z bunkru hrobku. Wotanova mumie je pod zemí dosud, i s jeho nejbližší družinou. Budeš-li chtít, ukážu ti je, dálnovid je zobrazí i ve věčné tmě. Jednou jsem se tam odvážila skočit, jenže tam není dýchatelný vzduch, ještě ráda jsem se v téže vteřině vrátila!“

„Oni se tam... udusili?“

„Ještě hůř,“ řekla. „Otrávili se. Vlastními výkaly. Správná smrt pro takové darebáky! Bahno nad nimi mezitím ztvrdlo na kámen a dodnes je tam jen čpavek a metan.“

„Wotan tam měl všechny tři »hlavy«?“ zeptal jsem se.

„Ne - jen svou hlavní. Dvě další jsem potom utopila u Kanárských ostrovů. Expediční lodě jsem ke dnu poslala rychle, ale velitelskou jsem jen nakřápla i se všemi záchrannými čluny, takže všichni muži na palubě dva dny usilovně čerpali z lodi vodu a zoufale sledovali, jak jim uvnitř pomalu stoupá. Nakonec šla i s nimi stejně pomalu ke dnu. A kolem se celou tu dobu proháněli hladoví žraloci...“

„V Atlantiku byli tenkrát žraloci?“

„Pár jsem jich tam přenesla z Austrálie,“ řekla lhostejně. „Takových větších, tygřích, lidožravých. Dobře se tam tenkrát nakrmili.“

Představil jsem si, jak kolem potápějících se lodí krouží ty trojúhelníkovité ploutve.

To musel být ale horor!

Ano, není na Zemi nic strašnějšího než rozzlobená Mor-gea-na!

Jenže když si připomenu ta zničená kvetoucí města po celém pobřeží Středozemního i Černého moře, desetitisíce utopených lidí, kteří se ničím neprovinili, nepřipadala mi smrt těch darebáků dost strašná. Nezbylo mi než s Mor-gea-nou souhlasit. Ostatně - musela to pak těžce vysvětlovat Kwijenům a ti jí nakonec uznali, že zvolila menší zlo.

Přiznali by jí i vytvoření Washingtonského zálivu, na jehož dně by kromě Pentagonu a hlavního města skončilo i dvanáct dalších měst včetně dvoumilionové oblasti Baltimoru?

Asi bude záležet na poměru ztrát způsobených ku zabráněným. Jenže Spojené státy mají v tomto bodě strašný deficit - počty naprosto neomluvitelných obětí Americké armády dosahují ve světě desítek milionů.

Ale Mor-gea-na to nejspíš neudělá. Pokud ovšem Rockefeller couvne.

Což není jisté...


Toho dopoledne si mě ale Mor-gea-na zavolala naprosto nečekaně.

„Nech všeho a pojď ke mně!“ nařídila mi nečekaně.

Zvědavost mě ovšem poháněla, takže jsem u ní byl málem jedním skokem.

Mor-gea-na seděla ve svém pohodlném křesílku u dálnovidu. Před sebou měla nízký stoleček, na němž byla jen jedna ozdoba - velká skleněná koule. A v ní se cosi míhalo.

„Pojď sem, budeš mým svědkem,“ pozvala mě. „Chce s námi jednat Rockefeller, náčelník triglavů Ameriky. Je prý na oficiální návštěvě u svého dobrého přítele Benjamina v pevnosti pod Jeruzalémem a mohu prý jednat s oběma.“

Pokynula mi do druhého křesílka, takže skleněná koule ležela mezi námi. Když jsem se do ní zadíval, spatřil jsem v ní široký obličej tlustého chlapa.

„Poslouchám,“ oznámila směrem ke kouli.
Rockefeller - vládce světa

Rockefeller - vládce světa

„Doufám, že jsi tam osobně ty, Morano?“ ozvalo se z koule.

„Jistě, vidíš mě snad,“ přisvědčila. „Poslouchám tě - co mi chceš sdělit?“

„Donesly se mi nějaké tvoje vyhrůžky,“ pokračoval tedy hlas. „Hodně silné, proč?“

„Byli u mě Rusové,“ odvětila mu. „Tvrdili, že jste vyslali na moře ponorky. Proč?“

„Jenže my máme ze satelitů neklamné zprávy, že Rusové naopak začali přemisťovat své strategické rakety. Vypadá to, že se chystají zaútočit oni.“

„V tom případě nechápu tvou přátelskou návštěvu u Benjamina,“ podotkla poněkud jízlivěji Mor-gea-na. „Neměl bys být spolu s ostatními ve střehu doma?“

„Poslyš, Morano, znepokojují nás tvé pletky s Rusy!“ zavrčel Rockefeller. „Odkdy dáváš přednost jedné straně? Takhle by to dál nešlo!“

„Jaképak pletky s Rusy?“ naježila se. „Rusové sedí tiše doma a neodváží se vypustit ani jednu družici, aby se to nedalo chápat jako útok.“

„A ten masakr na Ukrajině, to nebyl zločin?“ vybuchl Rockefeller. „Povraždili tam i naši delegaci, máme právo být naštvaní! Oni nemají tajné služby, aby nevěděli, co se tam dělo?“

„To nebyl zločin Rusů,“ odvětila klidně. „A vůbec to nebyl zločin. Všechny jsem vás už mockrát varovala, abyste si nevšímali mých chráněnců. A Volos drze zabil mého hosta před mýma očima a navíc přímo v mém domě. A pak mi tvrdil, že si jeho větev bude dělat co chce, neboť mají vojáčků - a říkal jim »maso« - dost. Divíš se, že jsem to tak nenechala? Volos ode mne odvanul větrákem, víc než smrad z něho nezbylo, ale jeho drzost vyžadovala těžší trest než jedno spálené tělo. Umožnila jsem proto mému hostu, aby Volose zlikvidoval. Že přitom vyhubil na Ukrajině i Volosovu družinu a všechny, kdo se tam nacházeli? Ani to jsem mu nevyčítala, nebyl to zločin, ale spravedlivý trest za jejich zločiny, pokud to budeme měřit počty mrtvých.“

„A ten tvůj chráněnec, ta tvá... návštěva, to snad nebyl Rus?“ namítl kousavě.

„Budeš se asi divit, nebyl,“ usmála se vlídně Mor-gea-na - ovšem já bych se při jejím úsměvu asi stáhl a nevyskakoval bych si.

„Co to bylo za větev?“ nadskočil místo toho Rockefeller.

„Česká, jestli ti to něco říká,“ klidně mu sdělila.

„Česká?“ vybuchl. „Tam přece nikdo nežije! Leda - ledaže by to byla ta divná Česká »Osvobozovací armáda«, nebo jak si říkají. S tou už nějaké trable máme. Jenže - co je to za větev? Tu neznám! Můžeš mi nějak přijatelně vysvětlit, jak mohla vzniknout, když jsi nám štěpení větví sama zakázala? Proč jsi ji vůbec připustila?“

„Asi protože nepochází vůbec od Kšagů,“ odvětila s milým úsměvem. „Je to zkrátka něco jiného. A jestli jste měli nějaké trable v Čechách, uděláte nejlépe, když je necháte na pokoji. Nechte Čechy Čechům, rozumíš? Když to uděláte, nebudete mít s nimi trable ani jinde ve světě. Ale jestli ti mohu hodně užitečně poradit, otoč okamžitě své ponorky.“

„Ale proč?“ namítal.

„Protože si to přeji!“ zahřměla najednou tak rázně, až jsem se otřásl.

„No dobře, dobře,“ ustoupil, zřejmě si všiml změny tónu jejího hlasu. „Ale nebude to jednoduché. S ponorkami pod hladinou nemáme spojení, musíme počkat, až se vynoří a až potom se dají odvolat.“

„Já si počkám,“ řekla už zase klidně. „Ale nepřej si mě, jestli to nemáš pod kontrolou a něco se stane. Mohla by tě potkat nepříjemnost. Už ti snad vzkázali, co by to mohlo být.“

„Dám si pozor!“ slíbil jí.

„To doufám!“ řekla.


Zdálo se, že si Rockefeller rozmyslel Mor-gea-nu rozzlobit. Já jsem mezitím stihl dokončit mapování Spojených států. Na mnoha místech jsem měl své rezidenty, i když se už zdálo, že nebudou potřební. Až se atomové ponorky vrátí na základny, bude to konec chystané války. Nevadí, rezidenti měli i tak svůj význam. Jejich prostřednictvím jsem se blíže seznamoval se životem Spojených států. Přece jen být na místě je lepší než pohled z daleké Evropy!

Při jedné společné pozdní večeři jsem se Mor-gea-ny jen tak mimochodem zeptal, proč jí vlastně triglavové říkali bohyně, když s nimi neměla nic společného.

„Že se sami prohlašovali za bohy, to se dá pochopit,“ uvažoval jsem před ní nahlas. „Jim to nejspíš pomáhalo vládnout. Bohové jsou nedotknutelní, nepochybuje se o nich, těm se jen pokorně slouží. Ty ses jejich vlády neúčastnila, proč tě také prohlašovali za bohyni?“

„Já jsem s nimi nikdy nechtěla mít nic společného,“ řekla klidně. „Nikdy jsem lidem nevládla. Proč také? Mám všechno co potřebuji i bez otroků. To triglavové potřebovali, aby jim lidé přinášeli oběti a živili je. Když si tak na to vzpomínám, triglavové sami nikdy nic nepostavili, na všechno měli lidi. Lidé jim stavěli skvělé paláce, chrámy a hrady, triglavové si jen dobře žili a lidi ještě deptali. Začínali na dnešním Arabském poloostrově, tady měli své první říše ještě před Babylonem, ale Kšagové jim postavili i několik set podzemních útočišť po celém světě.“

„Takže si je Kšagové připravovali jako vládce světa?“

„Vládce... to ani ne. Vládci měli být oni, triglavové měli být jejich nejbližší zástupci, prostředníci mezi Kšagy a lidmi. A i když jsem Kšagy vyhnala, triglavové se pořád zaobírali projektem stavby kosmické válečné základny pro své pány.“

„A co Kšagům říkali Kwijenové?“

„Naštěstí se spolu nikdy na Zemi nesetkali,“ vzdychla si. „Kwijenové tu byli mnohem dřív a předem mě varovali, abych na Zem žádné mimozemské vetřelce nepustila, že bych se jich pak těžko zbavovala. Měli pravdu - oni sami tady nezůstali.“

„Kwijenové byli výjimka, takové bílé vrány, že?“ nadhodil jsem.

„Oni byli skutečně bílí,“ řekla Mor-gea-na vážně. „Bílí jako sníh. A vyzařovalo z nich dobro, nebo jsem to tak aspoň cítila. Dodnes trvám na tom, že byli jediní, kdo to s námi na Zemi mysleli dobře.“

„Ne jako Kšagové nebo Ipájové?“ usmál jsem se.

„To se nedá srovnávat,“ ujistila mě. „Jednoho Ipáje jsi viděl sám a jestli mu říkáš černý opeřený skrček, je jasné, že ho za nějaké velké dobro nepovažuješ. Kšagové byli větší než lidé Země, měli srst rudohnědou, takže se z dálky podobali medvědům. Ani jedni, ani druzí nedělali pro lidi na Zemi nic dobrého.“

„Takže lidem na Zemi vládli a vládnou triglavové,“ shrnul jsem to. „Možná tu nějakou dobu byli i mutanti jako já, od Ipájů - myslím tím desetihlavého Rávanu - ale ti už tu nejsou a jestli jsem to dobře pochopil, triglavové je vyvraždili. Do toho ses nemíchala?“

„Ne,“ přikývla. „Nezajímali mě. Z mého pohledu to dlouho vypadalo tak, že triglavové sice lidem vládli, ale přinášeli jim ledacos nového, jakýsi pokrok. Říše vedené triglavy měly vyšší - dnes bychom řekli »životní úroveň« - než oblasti, kde byli lidé bez vládců. Nesváry mezi vládci byly také odjakživa. Triglavové si, navzdory mému zákazu, pořád pěstují svou myšlenku, že budou stavět pro Kšagy kosmické vojenské základny - mám podezření, že to mají dokonce zanesené geneticky. Pár rozestavěných objektů jsem jim dokonce rozvalila, dokud s tím nepřestali. Ale Rávanova banda byla ještě horší, ti si ani na pokrok mezi lidmi nehráli. Nevadilo mi, když je triglavové vyhubili.“

„A nenapadlo tě pomoci trochu lidem, aby se bez těch parazitů obešli?“

„Napadlo,“ přikývla. „Jednu dobu jsem triglavy trochu dusila. Povolila jsem jim jednu říši kolem Babylonu a druhou v Indii, ale ty lišky podšité se hned začaly snažit, aby právě jejich říše byly vrcholem blahobytu - a když chtějí, tak to opravdu dovedou! Uznala jsem jim to a zrušila svá omezení. Začali se rozlézat po světě, nejprve kolem Indie, pak dál. Brzy byli po celém známém světě, jen Amerika a Austrálie byla od nich čistá, jenže později se ukázalo, že lidé ponechaní sami sobě moc pokroku nevymyslí. Australané zůstali na úrovni doby kamenné a v Americe to dotáhli sotva k bronzu - a pak si nevěděli rady se železnými a zejména se střelnými zbraněmi konkvistadorů.“

„Takže bylo lepší ponechat vládu triglavům?“

„Myslela jsem si to,“ přitakala. „Nechala jsem je tedy být a soustředila jsem se jen na nebezpečí z vesmíru. Je toho také dost, vychýlila jsem mezitím dva velké asteroidy a pár set malých... v poslední době se hodně projevil Jupiter, promíchal asteroidy, hvězdáři dokonce zaznamenali pád velkého asteroidu na Jupiter, až ze Země bylo vidět, jaká to byla šlupka... nechci se chlubit, ale beze mne by už lidstvo jako takové neexistovalo hned několikrát.“

„A světu vládnou triglavové,“ vzdychl jsem si. „Vážně věříš, že to bez nich nejde?“

„Dlouho jsem si to myslela,“ přikývla. „Až v poslední době jsem pochopila, že vládci sice lidem pokrok přinášejí, ale současně účinně zabraňují tomu, aby si ho lidé zavedli sami. Dokonce na světě zavedli instituce, které pokrok velice účinně potlačují.“

„Jaké instituce?“ zajímalo mě. Mor-gea-na však neodpovídala. Najednou strnula a jako kdyby se zaposlouchala do sebe anebo do nějaké vzdálené hudby. Poslouchal jsem také, ale nic jsem neslyšel, v Mor-gea-nině podzemním sídle by byl slyšet i pád špendlíku.

„Á - máme nového kosmonauta,“ řekla potom skoro spokojeně.

„Někdo vypustil další pilotovanou kosmickou loď?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě, jak rychle se o tom Mor-gea-na dozvěděla. Jenže tomu bylo jinak.

„Kosmická loď?“ ušklíbla se. „To je trochu přehnané tvrzení. Jen obyčejné letadlo.“

„Letadlo jako loď, dnes se tak označuje všechno co létá do kosmu,“ mávl jsem rukou. „Kdo to ale vypustil na oběžnou dráhu?“

„Já,“ řekla Mor-gea-na.

 


Zpět Obsah Dále

11.04.2017 20:00