Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Astronauti

Americký neviditelný nadzvukový strategický bombardér Rockwell B-1 Lancer byl vyvíjen pro těžké jaderné údery v hloubi Sovětského svazu. Jeho stealth technologie nebyla úplně na výši, proto ho později využívali na běžné taktické úkoly v Afghánistánu, Jugoslávii a v Iráku, kde mu žádná protivzdušná obrana nehrozila.

Protivzdušná obrana České republiky rovněž prakticky neexistuje, české stíhačky se ani nepokusily vzlétnout, když jeden bombardér bezstarostně přeletěl hranice z Německa do Čech a mířil černou nocí nadzvukovou rychlostí ve výšce čtrnáct tisíc metrů na Prahu. Jeho radarový odraz je slabší než od dopravního letadla, takže ho ani letištní radary nezachytily.

Při přeletu nad čárou Plzeň - Chomutov se však letoun znenadání vzepjal, nabral směr ostře šikmo vzhůru a začal tak prudce zrychlovat, až akcelerace vmáčkla posádku do křesel. Ve třiceti kilometrech výšky vysadily motory, ale letoun zrychloval dál. Dříve než se dostal nad čáru Příbram - Rakovník, dosáhl neuvěřitelné rychlostí dvaceti osmi tisíc kilometrů za hodinu, Prahu přeletěl ve výšce osmdesáti tisíc metrů a mířil směrem k polské Varšavě a dál nad Bělorusko a Rusko. Až pak přestal zrychlovat, ale neklesal. Souběžně s ním se vznášelo i osm těžkých pum, uvolněných ze závěsů. Posádka je odhodila v marné snaze udělat něco proti divnému chování letadla, které je očividně neposlouchalo. Ani bomby však nepadaly. Provázely letoun v nevelké vzdálenosti, nevzdalovaly se, ani se mu nepřibližovaly, jak se na beztížný stav sluší.

Sledovali jsme letoun na Mor-gea-nině dálnovidu. Mohli jsme si vybrat - buď pohled ze strany, nebo i pohled dovnitř do pilotní kabiny. Ze strany jsme viděli, jak z motorů uniká palivo v podobě rychle se rozplývajícího oblaku. Nehořelo, jen se vypařovalo a rozplývalo. Kolem chyběl vzduch, v této výšce bylo poměrně slušné vakuum, které nebránilo letu, ale udusilo motory. Každému bylo jasné, že proudové motory nemohly letoun až na oběžnou dráhu vynést, přesto tu byl - mimo běžné režimy letu, ve studeném kosmickém prostoru.

Uvnitř letadla bylo vidět, jak posádka propadla panice. Už asi věděla, že nemůže dělat pro svou záchranu vůbec nic. Ve vakuu motory nepracovaly, křídla nenesla a ani kormidla nefungovala. Bez motorů zkolabovaly i generátory elektřiny a nouzové osvětlení nestačilo. Akumulátory nebyly na něco takového stavěné a bylo jasné, že se brzy vyčerpají. Závidět jim nebylo co - asi jako tonoucím v lodi, kolem níž krouží žraloci.

Skleněná koule na Mor-gea-nině stolku cinkla a objevil se v ní obličej boha Triglava.

„Poslyš, co to má znamenat?“ rozkřikl se na ni. „Slíbili jsme, že nebudeme útočit, ale teď na nás letí nějaká mezikontinentální střela z Německa! Víš o ní aspoň?“

„Ta se vás vůbec netýká,“ odvětila klidně Mor-gea-na. „Když trochu lépe spočítáš její dráhu, zjistíš, že to není balistická střela, ale družice na stabilní oběžné dráze. Přeletí vás a bude si dál létat kolem Země.“

„Jak to můžeš tvrdit?“ zarazil se Triglav.

„Protože jsem ji na tu oběžnou dráhu umístila,“ odsekla Mor-gea-na.

„To nebyl dobrý vtip!“ zpražil ji Triglav. „Nám se aktivovala protiraketová obrana!“

„Tak ji fofrem uklidni,“ navrhla mu klidně. „Nebylo to zaměřené proti vám, ale proti mému hostu - a jak asi tušíš, ani já to nepovažuji za vtip, natož dobrý! V téhle chvíli to mrzí jen piloty té družice, ale stokrát víc to bude mrzet toho, kdo za tím stojí, to mi věř!“

„Nějak se mi to nezdá,“ namítal Triglav. „Němci žádné satelity nevypouštějí. A kromě toho má ta tvoje družice nesmyslnou a krajně nevýhodnou oběžnou dráhu!“

„Však to původně ani nebyla družice,“ uklidňovala ho Mor-gea-na. „Je to bombardér, vyslaný z Německa do Čech, který jsem popostrčila na oběžnou dráhu. Kolem se vznášejí bomby, odhozené posádkou, když zkoušela vše možné i nemožné. Uvnitř jsou čtyři piloti, díky přetlakovým oblekům jsou ještě naživu, ale na kosmonauty nejsou dost dobře zásobení. Nejspíš ještě pár hodin vydrží, než jim dojde vzduch. Nehodlám ale v jejich prospěch hnout ani prstem, podle mě si to plně zaslouží.“

„Takže je to přece jen tygří žert Morany!“ zažertoval Triglav trochu ulehčeně.

„Ten žert nevyšel ode mne,“ opravila ho. „Obrátila jsem ho proti těm, kdo si mysleli, že dávám varování jen pro legraci. A vy buďte rádi, že vás s tím nespojuji.“

„Jsem rád,“ souhlasil. „A lituji každého, koho s tím spojíš.“

„To ještě uvidíš!“ slibovala mu. „Opakuji - snaž se teď nehnout prstem a nech si zajít všechny chutě na protiúder. A nerozčiluj mě, teď jsem na tahu já, Morana!“

„Už mlčím!“ řekl Triglav a zmizel.

„Dobře děláš,“ zavrčela za ním.


Na reakci k unesení bombardéru na oběžnou dráhu jsme nemuseli dlouho čekat. Ozval se - přesně podle Mor-gea-nina očekávání - sám Rockefeller, tentokrát z Ameriky. Jak se tam tak rychle stihl vrátit, mi bylo tak trochu záhadou, která se však brzy vysvětlila.

„Je tam Morana, nebo někdo jiný?“ ozvalo se ze skleněné koule, která tu, jak jsem už dávno pochopil, měla úlohu videotelefonu, až na to, že ji Mor-gea-na měla ještě od Kwijenů a tedy byla přes pětadvacet tisíc let stará. Mor-gea-na by ji jinak na nic nepotřebovala, sama se sebou se bavit nemusela, ale věnovala ji každé oficiálně uznané větvi triglavů, aby na ni měli spojení a mohli případným vysvětlením zabránit její akci. Triglavové měli i tento její prostředek v jisté úctě - dobře věděli, že Moraniny akce mohou být příliš ničivé, než aby si z nich mohli dělat legrácky. Druhým důvodem jejich úcty k tomuto zařízení bylo to, že sami zatím nic takového neměli. Skrankiora, neboli skleněná koule Kwijenů, má nepřekonatelné vlastnosti. Ať je kde je, na dně moří i v hlubokých dolech, vždy má jasný zvuk a hovořící se v ní navíc jasně vidí.

Moranina skrankiora umožňovala dorozumívání i triglavům, ale Morana měla vždycky přednost. Pokud se rozhodla volat některému ze šéfů a on se právě bavil se šéfem jiné větve triglavů, přerušila jim vždycky bezohledně hovor, ale dělala to jen když se sama chystala k nějaké akci a dávala jim poslední možnost vysvětlení, takže se nikdy neodvážili protestovat, že jim leze do hovoru. A zatímco ona vždy viděla, kdo jí volá, sama měla i další privilegium - nemusela se tomu druhému ukazovat. Jakkoliv věděli, že je to nerovnoprávné, nemohli proti tomu nic namítat - byl to její prostředek, ne jejich.

Poslední dobou ponechávala Mor-gea-na video-část skrankiory uzamčenou a na druhé straně tak nebylo jisté, kdo právě skleněnou kouli obsluhuje. Zda je to ona sama nebo její host, kterým všichni pravověrní triglavové opovrhovali.

„Poslouchám tě,“ odvětila tedy Mor-gea-na, aby mu dala najevo, s kým jedná. Jistě ji poznal po hlase, což nebylo tak obtížné, její hlas je nezaměnitelný.

„Mám zde hlášení od naší základny v Evropě,“ pokračoval tedy Rockefeller. „Ztratilo se nám letadlo, zabloudilo při cvičném letu a pak zmizelo. Radary ukázaly, že zmizelo směrem vzhůru do výšky nedosažitelné pro ten typ. Není to tvá práce? Můžeš mi to nějak vysvětlit?“

„Vysvětlím ti to, až mi přijatelně vysvětlíš, co dělalo vaše letadlo nad sousední zemí s nákladem nukleárních bomb na palubě,“ zaútočila naopak Mor-gea-na.

„Vždyť už jsem to řekl,“ opáčil dotčeně Rockefeller. „Zabloudilo tam při cvičném letu. To se přece stává.“

„Přijala bych to jako vysvětlení, kdybys nedávno nevyhrožoval prezidentovi té země, že v případě jeho neústupnosti zabloudí nad jeho zemičku váš bombardér a jakoby omylem upustí na hlavní město nukleární bombu,“ otloukla mu o hlavu jeho dávné vyhrůžky, čímž i mně dala najevo, že události v Čechách sledovala už dřív. Já jsem to považoval za dávno odbytou věc, proto jsem si jí na tento incident nikdy nestěžoval, ale v těle prezidenta jsem to tenkrát v televizi před vlastní sebevraždou patřičně rozmázl.

„Ty jsi nikdy nikomu nevyhrožovala?“ zeptal se jí Rockefeller trochu zaraženě, zřejmě to od ní také nečekal.

„Vyhrožovala,“ připustila. „Jenže takové věci pak obvykle plním. Takže mi tu přestaň vykládat o bloudění - bylo to klasické plnění vyhrůžek, jenže jsi při tom zapomněl na moji poznámku, co udělám každému, kdo Čechy nenechá na pokoji.“

„Vždyť se zase tak moc nestalo,“ namítal.

„Nestalo,“ souhlasila. „Až na to, že teď kolem Země krouží nejen vaše letadlo jakoby nová kosmická stanice, ale vedle ní navíc osm pum, obsahujících pravé nukleární hlavice. Mám ti je hodit na hlavu? Co je to za cvičný let s takovým nákladem na palubě?“

„No - někdy se přece kvůli věrohodnosti cvičí i s ostrými!“ snažil se ještě Rockefeller.

„V tom máš pravdu,“ ustoupila - podle mě dost nečekaně. Ale byl to spíš jen úkrok.

„Pak ale jistě pochopíš, že i já mohu cvičit s ostrými,“ pokračovala. „A protože nechci působit velké apokalypsy, cvičím dnes jemnější akce. Nedávno jsem sledovala, co umí můj nový host - ano, ten, se kterým jste měli trable v Čechách. Vyzkoušel si krásnou výběrovou zbraň, která zabíjí jen vás, ale obyčejných lidí se netkne. Předhodila jsem mu jako předmět výzkumu Volosovu větev na Ukrajině. Nebyly to nevinné oběti, Volos přímo přede mnou zabil mého hosta, takže to byla oplátka. Výsledek už znáš. Ukrajinská větev je i s Volosem minulostí, jenže při tom víceméně omylem zhebla i vaše delegace - měli zkrátka smůlu, jak sám tak rád říkáš.“
Volosova banda s návštěvou

Volosova banda s návštěvou

„Poslyš - nepoužil tu zbraň ten tvůj host už předtím v Čechách?“

„Použil,“ souhlasila. „Ale to byly jeho pokusy, ne moje. Myslím, že se mu osvědčila. Strašíte dnes Čechy svými vojsky, takže přimhouřím oči nad pokusy Čechů.“

„Ale my máme s Čechy dohody, že nás nechají dělat, co uznáme za vhodné!“ čertil se.

„Jo, to máte,“ připustila. „Vnutili jste jim loutkovou vládu a s tou jste uzavřeli dohody, že smíte v Čechách beztrestně vraždit. Svržená vláda na to ale nepřistoupila, takže vás dnes oficiální Armáda České republiky nechává vraždit a »Česká osvobozovací armáda« na vás střílí. Ale to přece znáte už dávno. Všude ve světě vám vaše loutkové vlády nepřeloží stéblo přes cestu, zatímco lidové armády vás zabíjejí, kde mohou.“

„Nelegálním armádám říkáme všude ve světě teroristi!“ vybuchl Rockefeller.

„To je čistě vaše označení,“ pokrčila rameny Mor-gea-na. „Já tak odjakživa nazývám okupační armády, kdekoli je nasadíte. A nechtěj po mně, abych vaše teroristy litovala. Volos si dovolil drzost jako nikdo jiný, zabít mého hosta přímo u mě. Triglav skřípal zubama, když byl u mě vyjednávat a viděl moji návštěvu, ale zabíjet se neodvážil. Proto ho nechávám na pokoji. Poslyš, co kdybych ti teď navrhla, abys stáhl všechny své vojáčky na vlastní území? Triglav proti vám nehne prstem, to ti mohu zaručit. A ve světě bude rázem klid.“

„Ty ses zbláznila?“ vybuchl Rockefeller. „To by se celé naše impérium rychle sesypalo!“

„Ale nesesypalo,“ krotila ho. „Máte přece nejpokrokovější vědu, už to je výhoda.“

„Nás drží banky a ne věda!“ namítl.

„Tak banky zrušte a nechte vědu, ať dělá, co umí!“

„Představuješ si to příliš jednoduše, ale tak to nefunguje!“

„Vy to děláte příliš složité, nefunguje to taky, jen je při tom víc mrtvol!“

„Na tom se zkrátka neshodneme!“ řekl.

„Neshodneme,“ souhlasila. „Doposud jsem vás nechávala spravovat svět, protože jsem měla dojem, že lidem pomáháte s pokrokem. Poslední dobou se mi zdá, že pokroku naopak sveřepě bráníte. Zkusíme to tedy jinak. Stáhnete vojska z Evropy a z Asie a vyzkoušíme, jestli to bude lepší nebo horší.“

„To se ví, že to bude horší!“ řekl přesvědčeně Rockefeller.

„Když říkám vojska, myslím tím nejen vojáky, ale i tajné agenty,“ nedala se zastavit. „Přestanete zkrátka škodit veřejně i pokoutně. Všechny své lidi odvezete i s armádami.“

„To má být ultimatum?“ naježil se Rockefeller.

„Ultimatum je poslední varování,“ řekla Mor-gea-na. „Tohle snad ještě není poslední. Ale je dost důrazné a nemám ve zvyku ustupovat. Když něco řeknu, tak to platí.“

„To ti nakukal ten tvůj... host?“

„Kdy jsem si nechala něco namluvit?“ opáčila. „Mám své zdroje, zacházím s nimi po svém a každou vaši stížnost jsem si vždycky důkladně ověřila. Jedinou odlišnost vidím dnes v tom, že nechci používat své prostředky. Jsou příliš mohutné. K zabití mouchy není vhodný granát a podle mě je lepší podpořit toho, kdo stejného cíle dosáhne s menším počtem obětí.“

„Likvidaci Volosovy větve říkáš »menší počet obětí«?“ rýpnul si.

„Jistě,“ přikývla. „Kromě Volosových darebáků nezemřel ani jeden člověk. Přiznej si, to jste nikdy nedokázali! Vždycky jste pobili více »vedlejších obětí« než těch, o které vám původně šlo.“

„To je riziko každé války!“ odsekl.

„Když to chápeš takhle, pak to vlastně ani válka nebyla,“ otočila to. „Trest dopadl jen na viníky, takže jde o akt čisté spravedlnosti.“

„Nehraj si s pojmy »válka«»spravedlnost«!“ vybuchl. „Co ty máš co mluvit o válce, když jsi bez jejího vyhlášení napadla Atlantidu? A o spravedlnosti, když zabíjíš bez soudů?“

„Válku Atlantidě jsem nevyhlásila, tu vyhlásila Atlantida mně,“ odsekla. „Vyhlášená byla, ne že ne. A nemluv mi tu o spravedlnosti, soudy máte zkorumpované a nespravedlivé až běda! Kdy jste na ně naposledy dohlédli, aby soudily spravedlivě? Hlavně aby neškodily vašim zájmům, ale to není žádná spravedlnost!“

„Spravedlnost, spravedlnost!“ odfrkl si. „Jdi k čertu s tvou spravedlností! Za chvíli nás budeš honit, že nesmíme utiskovat lidi a kdoví, co si potom ještě vymyslíš!“

„Lidi byste utiskovat neměli,“ chytila ho za slovo. „Neříkej, že to bez toho nejde!“

„Nejde!“ odsekl. „A vojáčky nestáhneme! Máme jich nadbytek a když je pobiješ, bude aspoň vidět, jak to s tou spravedlností myslíš doopravdy!“

„Varovala jsem tě dost důrazně, stejně jako Volose,“ řekla Mor-gea-na a hlas jí trochu zmrazivěl. „Volos tomu nasadil korunu vraždou v mém domě, ty máš zase na krku vyslání toho bombardéru. Nechci a nebudu zabíjet nevinné vojáčky, ale piloti letadla s nukleárními bombami na palubě nevinní nejsou. Sundej si je tedy z oběžné dráhy sám, já pro ně nehnu prstem, ačkoliv bych mohla. Vlastně jsem jediná, kdo by je ještě mohl dostat dolů živé a za chvíli už to bude nemožné i pro mě, neboť už brzy zemřou. Ale teď dobře poslouchej! Jestli do půl roku najdu vaše vojáky kdekoli mimo vaše území, přijdu si pro tebe a tvé komplice. Skončíte jako Volos nebo Wotan!“

„Jedno si neuvědomuješ, Morano!“ odsekl Rockefeller. „Máme v ruce knoflík od úplného zničení světa. A kdyby se s námi něco stalo, odpálí to lidé, kterých se tak hloupě zastáváš!“

„Chceš mi dokonce vyhrožovat?“ zarazila se Mor-gea-na. „Měl by sis to hodně rychle rozmyslet. Pamatuji si tě dost dlouho a ty mě také, ale nemáš tušení, co ještě mám v záloze.“

„Myslím, že jsi podcenila náš vědecký rozvoj,“ řekl Rockefeller sebevědomě. „Jsi na světě dlouho, vím. Ale věda se rozvíjí jenom na naší straně. I my máme některé prostředky ještě od Kšagů, ale náš vývoj šel poslední dobou dopředu tak rychle, že si to neumíš představit!“

„Budeš-li si to myslet i nadále, budu tě možná i litovat,“ vzdychla si. „Nejspíš nevíš, do čeho se ženeš!“

„Trhni si nohou, babo!“ zavrčel Rockefeller - a zmizel.

„Jak chceš!“ vzdychla si.


Chvilku po nepřívětivém rozloučení se Rockefellerem se Mor-gea-na obrátila ke mně.

„Byla s ním řeč?“ zeptala se mě už zase skoro klidně. Byla to očividně jen řečnická otázka, co se na to dalo odpovědět?

„Bude to problém,“ vzdychl jsem si.

„Proč si to myslíš?“ zeptala se mě, jako kdyby jí to nebylo jasné.

„Ten knoflík od úplného zničení světa...“ připomněl jsem jí.

„Knoflík možná mají,“ usmála se trochu pohrdavě. „Jen se obávám, že si ho na kabát nepřišijí a na nic jiného jim nebude.“

„Rockefeller ten knoflík mínil obrazně,“ řekl jsem. „Myslel tím, že jsou schopní dát povel ke zničení celého světa. A na to nejspíš mají, jinak by nebyl tak sebevědomý.“

„Sebevědomý, říkáš?“ ušklíbla se Mor-gea-na. „Já tomu říkám - drzý jako opice!“

„Jenže - slyšela jsi někdy spojení slov »zbraně posledního soudu«?“

„Slyšela,“ řekla klidně, jako kdyby jí to nic neříkalo. „Tak přece říkali svým zbraním i Atlantiďané. V současnosti jsem to slyšela v jiném spojení, ale stejně namyšleně.“

„A slyšela jsi termín »kobaltová bomba«?“

„Jistě,“ přikývla. „O to přece jde. Má to být atomová bomba, obalená tunami kobaltu. Předpokládá se, že při výbuchu se veškerý kobalt změní na silně radioaktivní a rozpráší až do stratosféry, odkud pak začne padat. Je to ono?“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Jenže takto zaktivovaný kobalt je příšerně radioaktivní a má poměrně dlouhou životnost. Někde jsem četl, že se kobaltová bomba nemusí dopravovat na území protivníka, protože je úplně jedno, kde se odpálí. V každém případě vyhubí veškerý život na Zemi až na pár škorpionů, mravence a podobné druhy, kterým radiace nevadí. Proto se tomu říká »zbraně posledního soudu«.“

„A dá se taková zbraň odpálit bez elektřiny?“ zeptala se. „Oni mají »zbraně posledního soudu«, my zase chibiny!“

„No...“ zamyslel jsem se. „Řekl bych, že to bez elektřiny odpálit nepůjde.“

„Tak vidíš - nač se bát takového hadrového strašáka?“ usmála se.

„Jenže to bys musela vědět, kde tu bombu mají schovanou,“ namítl jsem. „Tohle může být úplně kdekoliv, Aljaškou počínaje a Havajskými ostrovy konče.“

„Jenže stačí, když jim vyřadím elektřinu v jejich středisku NORAD pod Cheyennskou horou a budou nahraní, protože bez elektřiny ten povel neodešlou.“

„Ono to může být i obráceně,“ připomněl jsem jí. „Ten, kdo sedí u té bomby, ji může odpálit právě proto, že nedostane signál, aby to nedělal. Stačí aby měl domluveno, že každý den ve stejnou dobu musí dostat rozkaz »nic nedělej«.“

„Ten někdo by musel být pěkný idiot, aby je poslechl,“ zavrčela.

„Nemusí vědět, co dělá,“ podotkl jsem. „Může si myslet, že zapne neškodný větrák, či co. Případně to může být i obyčejný časový spínač, který pravidelně dostává prodloužení lhůty k sepnutí.“

Mor-gea-na se zamyslela a bylo vidět, že opravdu přemýšlí.

„Myslela jsem, že se obejdeme bez mých prostředků, ale teď se zdá, že to budu muset řešit jako vždycky...“ zavrčela. „Pro nezúčastněné lidi to ale bude hodně drsné. A já se tak těšila, že to půjde bez »vedlejších ztrát«!“

„Myslíš, že můžeš takové pohromě zabránit?“ podíval jsem se na ni vyčkávavě.

„To se ví!“ vzdychla si. „Od toho na Zemi jsem, abych takové patálie řešila! Jenže mé prostředky nejsou citlivé k jednotlivcům... I když zachráním lidstvo jako celek, pár milionů lidí to odnese. Už mám těch triglavů vážně po krk! Měla jsem je vyhubit hned na počátku. Jsou to paraziti a není s nimi řeč!“

„Těm v Rusku jsi ale slíbila, že jim neuškodíš!“ namítl jsem.

„Dokud i oni něco neprovedou,“ vzdychla si. „Ale já slovo držím.“

„Jak jsem je naposledy viděl, mají z tebe respekt,“ mínil jsem.

„Mají,“ přikývla. „Od Atlantidy vědí, že ovládám větší síly než oni. Chlubili se kdysi jednou obrovskou atomovou bombu, ale vysmála jsem se jim. Mrzí mě, že jsem jim včas nezakázala vyvraždit miliony lidí v jejich pověstných táborech smrti. Já vždycky reaguji se zpožděním, když už se něco nechutného děje. Ale tohle je něco jiného. Tohle budu muset vyřešit silou. Nedělám to ráda, ale když to jemněji nepůjde...“

„Co bys mohla dělat, kdyby tu kobaltovou bombu už odpálili?“ zeptal jsem se jí.

„Odeslala bych to všechno do vesmíru,“ řekla. „Jenže i s částí zamořené atmosféry, to by způsobilo hodně problémů nejen na místě, ale po celém světě.“

„To by asi záviselo od toho, jak rychle se o takovém výbuchu dozvíš,“ mínil jsem. „Na tom totiž záleží, jak hodně se radioaktivita po světě rozleze.“

„To se dozvím okamžitě,“ ujistila mě. „Při každém nukleárním výbuchu vzniká silný elektromagnetický impuls. Rockefeller ještě netuší, že rozvoj vědy nebyl jenom na jejich straně. Mám dnes přehled o každé atomové prskavce a mohla bych reagovat okamžitě. Dokonce to mohu zařídit tak, aby to reagovalo i beze mne. Ani já nemám jen holé ruce.“

„Mohla bys zařídit, aby to každý nukleární hřib odeslalo do vesmíru?“

„Mohla - ale fungovalo by to na elektromagnetický impuls, takže by to spustilo tutéž akci i na kdejaký pokusný výbuch, ať to udělá Rockefellerova banda nebo někdo jiný.“

„To by snad nevadilo, ne? Když bouchne atomovou prskavku někdo jiný, určitě kolem toho lidé nebudou. Nanejvýš se budou divit účinkům.“

„Ty si asi neumíš představit, co by to znamenalo, že?“ podívala se na mě utrápeně.

„Neumím,“ přiznal jsem. „Ty snad ano?“

„Já ano,“ řekla. „Odeslala jsem takhle do vesmíru biologické zbraně Atlantiďanů, ještě než jsem celou Atlantidu zadupala pod moře. Nemohla jsem je ponechat na Zemi, mohly by se z vody dostat na pevninu a stačilo by málo... vycucla jsem je proto i s okolní atmosférou a vyplivla co nejdál. Ujišťuji tě, nikdy jsi neviděl tak příšerný hurikán! Atlanťané odlétli do vesmíru a jen nepatrný zbytek skončil na dně oceánu. Nikdy se to už neopakovalo, ale bylo to opravdu drsné a od té doby jsem ani já nic takového neviděla. Nezdá se to, ale i vzduch může vážit statisíce tun a když náhle odletí, vezme s sebou všechno mimo pevných skalních bloků. Proto jsem se Triglavovi vysmála i na jejich Car-Bombu! Naštěstí jsou mezi Rusy i pamětníci Atlantidy, byli sice od toho daleko, ale i tak si prožili nepříjemné chvíle. Kam se na to hrabou nukleární bomby!“

„Jenže - nebyla u toho radioaktivita,“ podotkl jsem.

„Pravda,“ zvážněla ještě víc. „To je opravdu svinstvo srovnatelné s biologickou zbraní Atlantů. Věřím, že bych to dokázala odvrhnout do vesmíru, ale... aby opravdu nic neuniklo, musela bych toho pro jistotu odvrhnout do vesmíru opravdu hodně. U Atlantů jsem věděla, kde to skladují, takže jsem odfoukla jen jeden komplex budov - a stejně to servalo skoro celý ostrov. Kdyby ale vybuchla kobaltová bomba, bylo by toho na objem mnohem víc - a pak by muselo být větší i okno do vesmíru. No - nechtěla bych pak být poblíž!“

„Být to někde na Havaji, tak to asi zdevastuje celé souostroví, co?“

„Ani to nechtěj vědět!“ mávla rukou. „Ale budu to muset připravit, rozhodně lépe než nechat to být. Rockefellerova banda tedy vyhrožuje. Tvrdí-li, že mají v ruce knoflík od úplného zničení světa, znamená to, že něco takového už připravili. A to je dobrý důvod podniknout proti nim nějakou protiakci, i když svět je dnes lidnatější než v dobách Atlantidy a počet obětí bude vyšší. Nezbude mi než se na to připravit. Jestli ale něco takového podniknou, pak Kwijenům snadno zdůvodním i úplné vyhubení triglavů v Americe.“

„Lepší by bylo, kdyby to uznali jako lumpárnu sami a ukončili to,“ podotkl jsem.

„Idealisto!“ zpražila mě.


Nedalo mi to, musel jsem se podívat na čtyři nedobrovolné astronauty. Dálnovid mi je ukázal přímo v jejich kabině. Dva se vznášeli v beztížném stavu - odepnuli se od přívodů, za sklem přilby měli krev, zřejmě se ve vakuu uvařili ve vlastní krvi. Dva seděli v křeslech a ztěžka lapali po dechu. Už jim zřejmě mnoho vzduchu nezbývalo. Ještě byli živí, bylo ale znát, že melou z posledního. Letecké přetlakové obleky mají ke skafandrům hodně daleko, něco zachrání, ale ne na dlouho.

„Poslyš, říkala jsi předtím, že jsi jediná, kdo je může dostat dolů,“ obrátil jsem se na Mor-gea-nu. „Nemohla bys...“

„Snad je nelituješ?“ podívala se na mě divně. „Uvědom si, tihle čtyři grázlíci chtěli hodit atomové bomby právě na tvé krajany, odnesla by to nenapravitelně i Praha!“

„Tak jim aspoň zkrať trápení!“ požádal jsem ji.

„No dobře, citlivko!“ zaškaredila se na mě trochu.

Za okamžik jsem zpozoroval atomové bomby, uvolněné ze závěsů letadla, jak nabírají rychlost a mizí z dohledu letadla. Mor-gea-na z nich udělala družice slunce, aby nemohly ani náhodou spadnout na Zem.

Ochrnutý Rockwell B-1 Lancer pak začal prudce brzdit. Dvě mrtvoly se ihned nalepily na přední skla pilotní kabiny, zbývající dva piloti viseli na popruzích. Brzdění bylo poměrně krátké. Změnilo oběžnou dráhu, takže se vřízla do atmosféry, ale nebylo natolik intenzivní, aby přibrzdilo kosmickou rychlost letu na snesitelnou.

Od špice letounu začaly odlétávat plaménky. Houstly a sílily. Špice se brzy rozžhavila dorůžova, pak doběla a odlétávaly od ní kapky roztaveného kovu.

Odtrhl jsem se od té podívané.

Těm už nepomůže ani Morana.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30