Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Šaríja pro Británii

Zůstal jsem tedy na třech místech. Nela Majerová dělala společnost ženám a jejich batolatům pod Příbramí, Michal přebýval v sídle Mor-gea-ny na Krymu, většina mě zůstala ve Spojených státech. Zřejmě je to můj osud. Ale co - i Spojené státy mají vyhlášené krásy přírody, snad to nebude takové peklo.

Jediné, co by mě tam mohlo mrzet, byli Američané. Tak sobecký národ snad neexistuje nikde jinde na světě! Jsou to uctívači zlatého telete, každý kouká, koho by přechytračil, na sousedy se dívají jako na nežádoucí konkurenty a přejí jim rakovinu nebo aspoň bankrot.

Kdysi jsem nechtěl věřit, že studenti v amerických školách nenapovídají ani neopisují. Považoval jsem to za pustou propagandu, podobnou ruskému »Pionýr nepodvádí«. Opisuje se přece v Čechách snad od dob Marie Terezie a zavedení povinné školní docházky! Máme to i v našich filmech pro pamětníky, kde se »dutí« žáci spoléhají na své solidární kamarády!

Jenže - na amerických školách se opravdu nepodvádí! Ale není to tím, že by všichni byli čestní! Každý si jen žárlivě střeží své výsledky před spolužáky, nikdo nikomu nenapoví ani nedá opsat - to tak, pomáhat konkurenci! Jen ať si pěkně každý táhne vlastní káru! Není to tedy čestné chování, ale bezcitné sobectví.

Znají vůbec Američané kamarádství? Nejvýš dočasné spojenectví, když je nutné spojit síly proti nějakému násilníkovi, anebo - a to mnohem častěji - k zotročení jiných. Gangster je tam mnohem častější pojem než kamarád.

Co je to vlastně čest? Hrdinové amerických filmů se zoufale snaží ukázat, jak vždycky bojují čestně - ovšem všichni ostatní je podrážejí kde mohou a čestný chlap je tam taková výjimka, že je to důvod k natočení celého filmu. Čest je tam totiž slabost, které druzí zcela jistě při první příležitosti využijí.

Pravda, jsou tam i výjimky, lidé, kteří se za penězi nehoní, ale snaží se žít přírodním životem jako prvotní křesťané. Ale i taková sekta Amishů má své nectnosti. Jsou to živoucí zkameněliny, knihy - kromě Bible - jsou pro ně věci ďáblovy, vzdělání odmítají a zůstávají pořád na úrovni neschopné pochopit, natož přijmout cokoliv nového. Jsou čestní, ale ostatní je právě proto považují za hlupáky.

Nu což, začneme to měnit.


Rozdělení pro Spojené státy bylo poměrně snadné.

Mor-gea-na přeskočila do Washingtonu, kde jsem ji přivítal jako soudce ve svém domě poblíž budovy soudu. A pak - pak mi soudce najednou zmizel. Vypadalo to skoro stejně jako když mi některou »hlavu« zabili takovou tou »bezbolestnou smrtí«. Znamenalo to ale, že jsem teď ve Spojených státech dvojmo.

Jakže se to vlastně můj další »klon« jmenuje? James Brown - a můj rod patřil několik generací ke staré washingtonské smetánce. Dobrá, James je teď můj kolega, vyhledám ho hned jak to půjde, abychom se dohodli na rozdělení působišť. James jsem vlastně já, takže se jistě dohodneme, v nejhorším si hodíme korunou - pardon, půldolarem.

Podobně ještě toho dne rozdělila Antonína i Jitku. Každého rovnou dvakrát, aby se mohli vrhnout současně do Německa, Polska a Ukrajiny.

Rozšiřování »tisícihlavých« započalo...

Mojí výhodou bylo, že jsem měl v útočišti pod Příbramí Nelu, takže mě Tonda i Jitka mohli o všem informovat, stejně jako jsem se já mohl chlubit úspěchy ve Spojených státech. Od odletu triglavů do Tel Avivu a stažení vojsk ze základen po celém světě se Spojené státy změnily ze světového teroristy v nejmírovější stát. Pravda, přišly o své kolonie - ačkoliv nešlo o kolonie v původním smyslu slova, pouze o kolonie hospodářské a politické a jen někdy držené i vojenskou silou. Dřívější vazalové se teď rychle osamostatňovali, ale to bylo přece jejich nezadatelné, byť doposud potlačované právo. Ve Spojených státech se naštěstí hospodářství rychle stabilizovalo - bylo znát, že banky přestaly všechny dusit, jako dřív.

Stejné oživení nastalo už předtím v Čechách a Tonda s Jitkou na to byli patřičně pyšní. Od chvíle, kdy převzali Německo a Polsko, zvedala se hospodářská úroveň i tam. Německo opět rychle předhonilo Čechy, Polsko na tom bylo zpočátku mnohem hůř, ale i tam se hnuly ledy a lidem se hodně ulevilo.

Naše civilizace je známá tím, že nevelké procento lidí ve výrobě a v zemědělství uživí všechny ostatní - pokud jim ještě menší procento vyžírků všechno nezabaví jenom pro sebe. Všude by se lidé měli lépe, kdyby je ti darebáci nevysávali jako pavouci mouchy. Samotné odsunutí triglavů přitom nestačilo, dokázali ovládat svá impéria i na dálku. Zpočátku přece v Čechách triglavové ani nebyli, všechno jim zařizovali jejich poskoci, důmyslně rozmístění v klíčových bodech. Stejně jako ve Spojených státech, i v Čechách to byly Parlament, banky a justice. Teprve po jejich »převzetí« a po přerušení penězovodů k hlavním pijavicím začala životní úroveň lidí stoupat. A to tak prudce, jak se nikomu předtím nezdálo ani možné.

Znamenalo to ale přerušení penězovodů k hlavním pijavicím. A těm se to pochopitelně nelíbilo a nedalo se čekat, že to ponechají jen tak. Čechy naštěstí odepsali už dřív a ani je to příliš nebolelo, byla to pro ně příliš maličká a zanedbatelná zemička. Ani Polsko jim tolik nevynášelo, aby ho nemohli odepsat. Odstřižení od bankrotujících Spojených států jim dalo jen výstrahu, že se jim svět vymyká z rukou, ale i to by snad nějak překousli.

Německo ale bylo něco úplně jiného. Zejména když krátce poté vystoupilo z Evropské unie, která se tím otřásla v základech, jako Titanic po nárazu do ledovce. Nevypadalo to na katastrofu, ale triglavové nebyli prostoduší, aby neviděli, že je zle. Zejména když ze dne na den zmizeli triglavové, kontrolující Evropskou unii přímo v jejím mozku - v Bruseli.

Slunce nad jejich říší začalo zapadat...


Mor-gea-nina skrankiora se opět aktivovala. Volajícím byl Benjamin, šéf triglavů na Sinaji. Poslední dobou ho víceméně očekávala - dočkala se ho tedy.

„Poslyš, Morano, nepřeháníš to trochu?“ začal vyčítavě a skoro dobrácky.

„Co mám přehánět?“ zeptala se ho klidně.

„Tvoji agresi ve světě,“ upřesnil Benjamin. „Že ses nepohodla se Rockefellerem, to bych pochopil. Chápu, že máš patologickou averzi ke všem vojenským základnám, snesl bych, že jsi proti jeho vůli stáhla ze světa jeho vojáky... Ale úplné převzetí první světové velmoci, to snad trochu přeháníš, nemyslíš?“

„Už jsem ti snad řekla, jak Rockefeller ignoroval ultimatum a odmítl vojáčky stáhnout,“ odvětila mu klidně. „Varovala jsem ho důrazně a včas. Místo toho se pokoušel vyhrožovat mi jakousi »zbraní posledního soudu«, což jsem musela chtě nechtě vyhodnotit jako hrozbu pro veškerý život na světě - tak to ostatně Rockefeller uvedl. Zlikvidovala jsem pak nejen jeho zbraň, ale i s jeho partou, přesně podle ultimata. O tu opuštěnou velmoc jsem se pak musela postarat - je příliš velká, než abych ji mohla nechat padnout. »Too big to fall...« tak to přece občas říkáte i vy, ne?“

„Oni by Ameriku ukočírovali i odsud, ze Sinaje!“ namítl Benjamin.

„Když jsem jim slíbila smrt, nenechám jim přece klíče od největší světové velmoci!“ řekla mrazivě. „Já vím, nevadilo by jim, odkud to řídí. A vojáky by nestáhli! Musela jsem je odstřihnout od všeho - od řízení i od požitků, které jim to přinášelo. Zůstali vám na krku, ale to už jsme probírali. Když je chcete chránit, také je krmte!“

„Jenže tys nám začala drobit i Evropu!“ namítal Benjamin.

„Vám?“ podivila se okázale. „Co vy máte společného s Evropou? Co já vím, v Evropě je Triglavova Moskevská větev a donedávna tam byla i Volosova na Ukrajině. Moskevská větev couvla, když jsem jí dala ultimatum, ta mi problémy nedělá. Zato Volosova banda se mi postavila - mysleli, že budu masakrovat jen jejich vojáčky, jak byste to udělali vy. To by jim asi nevadilo, beztak jim říkali »maso«. Jenže když přímo v mém sídle zavraždili mého hosta, považovala jsem to za drzost horší než cizí vojenské základny na Ukrajině.“

„Co ale tobě bylo do Ukrajiny?“ namítl Benjamin.

„Můžeš to chápat jako moji »patologickou averzi ke všem vojenským základnám«,“ odpálila ho. „Vražda mého hosta to urychlila, pak už jsem s nimi nejednala. Volosovu větev jsem zlikvidovala, jenže smlouvy o základnách zůstaly a banda z Bruselu na nich zpozdile trvala. Zrušila jsem je tedy i s nimi. Ti v Bruselu byli navíc namočení do svévolného vpádu do Čech - takže dopadli jako Volos. Rockefellera jsem požádala, aby stáhl své vojáky ze světa. Už mám vašich základen i vojáčků plné zuby, chápeš? Odmítl - a dál už to víš.“

„Zajímavé, vojáci ti doteďka nevadili! Proč tak najednou?“

„Najednou?“ opáčila s hraným údivem. „Ty to ještě nechápeš? Že nevadili? Neviděla jsem ráda, že lidi vraždíte po tisících, to ale tím jste ohrožovali jen nějaké podskupiny. Jenže teď už jste to přehnali. Vaše atomové šílenství neohrožuje ojedinělé skupiny nebo i národy, ale život na Zemi jako takový! A to už je v mé kompetenci - a já tomu zabráním, i kdybych musela všechny viníky zpopelnit!“
Benjamin - vládce Sinaje

Benjamin - vládce Sinaje

„A není to trochu nad tvoje možnosti?“ pochyboval Benjamin.

„Není,“ řekla Mor-gea-na. „Vzpomeň si na Atlantidu! Taky si mysleli, že jsou silnější. Taky mě donutili zasáhnout - a jak dopadli?“

„Atomové zbraně mají jeden háček,“ odvětil klidně Benjamin. „Nejsou soustředěné na jednom ostrově, kde bys je mohla zničit sebevětším úderem. Naopak, když do nich udeříš, sama je odpálíš. Připadáš mi jako slon v porcelánu. Přiznej si poctivě, tvé prostředky jsou příliš bořivé, humpolácké a přitom nic neřeší. Tvůj zásah do Atlantidy se projevil tak ničivě, že to lidi vrhlo celé tisíce let zpátky. Atomové zbraně jsou ještě horší. Neuváženým zásahem můžeš svět zničit, místo abys ho zachránila.“

„Vaše atomové střely bořivé nejsou?“ opáčila. „Navíc jsou přímo určené k ničení. Už to, že jste je vynalézali, je zločin!“

„Možná,“ připustil Benjamin. „Ale přiznej si sama, že tady nic nezachráníš. Zbytečně se s námi dostáváš do stále těžšího konfliktu, který nemůžeš vyhrát!“

„To se uvidí!“ odsekla Mor-gea-na. „Co kdybych teď po vás požadovala úplné jaderné odzbrojení? Rozebírání jaderných hlavic oživilo v Americe průmysl jaderných elektráren. Podle mého mínění je to rozhodně lepší využití!“

„Odzbrojení je nesmysl!“ opáčil Benjamin. „Jaderné hlavice se dají poměrně snadno ukrýt. I kdybys všechny státy přinutila zbavit se jich, někdo si je dobře uschová a srazí pak celý svět na kolena!“

„Anebo ho rozpráším jako Atlanťany!“ zavrčela.

„A vrátíš svět zpátky do doby kamenné!“ opáčil Benjamin. „Jako při zničení Atlantis. To bys vážně chtěla?“

„Kdybych nezlikvidovala Atlanty, zbytek světa by vyvraždili,“ odvětila. „I tak nadělali škod víc než dost. Když to vezmeš nezaujatě, zachránila jsem podstatně víc lidí než kolik by jich po Atlantech zůstalo!“

„To se neví!“ namítl Benjamin. „To jsou všechno jen tvoje spekulace!“

„Nechci srovnávat škody způsobené Atlanty, kdybych nezasáhla,“ odsekla. „Nechce se mi čekat ani na atomovou válku. Vraťme se k mému návrhu. Co bys řekl na můj požadavek na okamžité jaderné odzbrojení?“

„Že je to nesmysl,“ odvětil Benjamin pevně.

„Já to jako nesmysl nevidím,“ odvětila. „Spíš to začínám považovat za nutnost. Ještě si to promyslím, ale počítejte s tím, že to jen tak z hlavy nepustím. Nebezpečné pro život na Zemi to je, neříkej, že ne. Takže je to i moje starost.“

„Ale nemůžeš s tím dělat vůbec nic,“ odrazil ji. „Spíš mi řekni, kdy konečně necháš na pokoji Evropu?“

„A co je vám do Evropy?“ opáčila nevinně. „Spravujete přece úplně jinou oblast.“

„Máme spoustu zájmů i v Evropě,“ odmítl to Benjamin.

„To byste mohli tvrdit o celém světě,“ odbyla ho Mor-gea-na. „Podívej - nemáte dnes v Evropě nikoho. Až na Moskevskou Triglavovu větev, ale ta mi problémy nedělá. Takže - jaképak zájmy?“

„Problémy nedělá... pořád nechápu, co do tebe vjelo?“ vrtěl hlavou Benjamin. „Nebylo to příliš drsné, vyvraždit celou naši větev kvůli jednomu zabitému jednohlavému?“

„Příliš drsné bylo zabít mého hosta přímo u mě,“ odrazila ho Mor-gea-na. „A navíc to byla poslední kapka, předtím odmítli požadavek zrušit vojenské základny. Volos mi vzkázal, že má »masa« dost - myslel tím své vojáčky, jenže já mu na ně kašlu! A protože s ním jeho banda souhlasila, odnesla to také. Americká delegace se k tomu připletla omylem, jenže podporovala Volose v jeho odporu - ani je tedy nelituji.“

„Volos to odnesl... dobrá, neměl provokovat. Ale proč nám drobíš Evropu? My jsme tě přece neprovokovali!“

„Ještě tam máte jako hosty Rockefellerovu větev?“ připomněla mu.

„To už jsme si snad vysvětlili,“ zavrtěl hlavou Benjamin. „Ty si chráníš své hosty, my si chráníme své hosty. Co to má co společného s Evropou?“

„Asi nic,“ přikývla lhostejně. „A co má Evropa společného s vámi?“

„Máme tam zavedené podniky,“ řekl Benjamin. „Vyměnila jsi manažery, rušíš spojení s námi, tomu se říká »nepřátelské převzetí«! My to považujeme za zločin. Škoda už přesáhla miliony dolarů a každým okamžikem stoupá! Vždyť bys ji ani nedokázala zaplatit!“

„Víš dobře, že si na vaše papírky nehraji!“ odmítla se o tom bavit.

„Vím, ale pro nás jsou občas důležité,“ řekl. „Ten výpadek pociťujeme dost těžce.“

„Jaký výpadek?“ zeptala se ho. „Co ty vaše podniky vlastně vyrábí?“

„Vyrábí... to se nedá tak říkat,“ zarazil se. „Leda by se řeklo, že nám vyrábí peníze.“

„Myslíte tiskárny peněz?“ chtěla to upřesnit. „Ty snad máte i na Sinaji!“

„Myslím banky,“ opravil ji. „Evropské banky nám vydělávají peníze. Přitom se dají už dávno řídit i na dálku, bez dozoru. A teď najednou - nic. Podle všeho jsi vyměnila manažery a noví s námi nekomunikují.“

„Vy nemáte banky na Sinaji?“

„Jistěže máme,“ připustil. „Ale banky celé Evropy nám patří, proto nám musí vyrábět peníze. Nemáš nejmenší právo nám je krást, to je nepřátelský akt.“

„Já nic nekradu,“ odsekla. „Nemám toho zapotřebí. Vaše podniky jsou mi lhostejné, ať už něco vyrábějí nebo ne.“

„Tak nám je vrať!“

„Nejprve bych je musela mít,“ zavrtěla hlavou. „Ale když už jsme u té Evropy - tam se lidem poslední dobou vede lépe než dřív a já nemám nejmenší chuť jim to kazit. Američtí triglavové z Rockefellerovy větve je tam nedávno napadali a vraždili, dala jsem místním lidem prostředek proti vám - bude lepší, když se tam nějakou dobu nebudete vracet. Nechte Evropu Evropou, máte přece nejbohatší oblast světa Sinaj! Vám to nestačí?“

„Je to nejbohatší oblast světa, protože jí patří banky v Evropě!“ namítl.

„Vy ji bez těch peněz z Evropy zvelebit nedokážete?“ zeptala se ho nevinně.

„Bez peněz je všechno daleko těžší!“ přiznal.

„Tak si je natiskněte!“ poradila mu. „To přece umíte, ne? Poslední dobou jste přece vy i Rockefeller tiskli peníze jako o závod!“

„To by ale musely banky v Evropě s našimi spolupracovat,“ podmiňoval to Benjamin. „Nejenže nás neposlouchají, ale odmítají i veškeré naše transakce!“

„Asi se jim nezdají výhodné,“ pokrčila rameny. „A bez nich to nepůjde?“

„Těžko,“ uznal.

„Podívejte se,“ řekla dobrácky. „Máte nejbohatší oblast světa, nejchytřejší lidi na světě a co vám ještě brání zvelebit ji ke všeobecné spokojenosti?“

„Potřebujeme spojení s Evropou!“ trval na svém.

„Ale spojení s Evropou, i když vám možná prospívá, Evropě škodí!“ upozornila ho.

„To je snad jedno!“ zamračil se. „My to potřebujeme!“

„Vy to možná potřebujete, ale Evropě to škodí,“ opakovala důrazněji. „Když přihlédnu k počtům nedávno mrtvých, vychází mi, že bude lepší Evropu úplně oddělit. Od Ameriky, od Moskvy i od vás. Moskevská větev už před mým ultimatem ucouvla, uvidíme, jak se to osvědčí.“

„Poslyš, to nemůžeš myslet vážně!“ zrudl Benjamin v obličeji. „Zřejmě ses rozhodla úplně nás zničit!“

„To snad ne,“ zavrtěla hlavou. „Máte nejbohatší oblast světa, nejchytřejší lidi na světě, snad mi tady nechceš tvrdit, že na tom základě nedokážete vytvořit nejlepší společnost?“

„Sinaj je nejbohatší, protože vlastní světové banky! A má nejchytřejší lidi, protože umí s těmi bankami zacházet, ale bez bank by nám zůstala jen poušť a holé ruce!“

„Vzpomínám si na vaše chlubení, jak na rozdíl od jiných dokážete vyčarovat kvetoucí sady i na holé poušti,“ opáčila Mor-gea-na. „Přestaňte se tedy chlubit a dokažte to!“

„Tobě se to mluví!“ zavrčel Benjamin. „Máš všechno nač si vzpomeneš, ve skutečnosti to ale není tak snadné!“

„Já mám na Zemi jiné úkoly než zakládání sadů,“ ujistila ho. „Mým úkolem je chránit život na Zemi před katastrofami, převážně z vesmíru. Neměla bych se míchat do problémů, které si zaviní lidé sami. Ale vy zacházíte příliš daleko! Ohrožujete život na Zemi víc než asteroidy! Nutíte mě zasahovat do vztahů mezi lidmi! Tak si nestěžujte, když zasahuji!“

„Odmítáš nám tedy vrátit Evropské banky?“ zeptal se suše.

„Nejprve bych je musela mít, abych je mohla vracet,“ opáčila. „Banky mě nezajímají. Zajímá mě, abyste v Evropě přestali s nesmyslným zabíjením, proto říkám - dejte ruce pryč od Evropy, nebo přes ně dostanete!“

„Budeme to tedy muset zařídit jinak!“ rozhodl Benjamin.

„Zařiďte!“ schválila mu to. „S potenciálem, co máte, jistě dokážete hodně!“

„To si tedy piš!“ řekl - a zmizel.


Život v Americe mě zpočátku moc nebavil, ale dalo se to vydržet.

Zejména když jsem vedl dvojí, trojí i tisící život. Nejvíc mě bavil ten s Mor-gea-nou, přece jen to byla pravá bohyně, ale líbilo se mi i v podzemí pod Příbramí, kam se postupně stahovaly ženské od nás všech. A bylo jich tam čím dál víc.

Vyměnil jsem tam nejprve Nelu Majerovou za Sarah Wilsonovou, u které jsem sám se sebou čekal dítě - přesněji se soudcem Thomasem Wilsonem - oba manžele jsem »převzal« kvůli drogám, které v městečku vesele prodávali, krytí manželovou funkcí soudce, aby si proti nim nikdo nic netroufl. Když jsem zjistil, že paní Sarah čeká dítě, odletěl jsem s ní do Čech, jenže Nela Majerová se tam z téhož důvodu vrátila necelého čtvrt roku poté.

Podzemní úkryt pod Příbramí jsem mezitím přestavěl na rozsáhlejší prostory, kde by se všichni cítili skoro jako nahoře. Nebezpečí návratu triglavů do Čech se s časem snižovalo a nouzový úkryt se postupně změnil ve společné informační středisko, kde jsme si všichni předávali různé důležité zprávy. A bylo nás víc a víc, protože nás Mor-gea-na množila jako prvoky - dělením.

Nela Majerová a Sarah Wilsonová tam měly privilegované postavení, neboť plnily úlohu spojek na Mor-gea-nu, ale brzy se tam hemžilo ženami jako na feministickém sněmu. Od všech tam byly přednostně ženy, jako připomínka původního útočiště pro nejohroženější »hlavy« naší komunity, jen nouzově se tam občas ocitl muž - dokud si nový klon neobstaral i nějaké ženské »hlavy«. Byly tam i všechny naše děti, ale jejich ubikace měly hodně daleko k jeslím nebo k mateřské školce.

Naše děti si nehrály.

Nanejvýš cvičily, ale to si jen procvičovaly těla, hra to rozhodně nebyla.

Kdo by v jejich ložnici očekával řadu dětských postýlek, byl by asi při nahlédnutí do ní trochu v šoku. Vlastně to ani nebyla ložnice, ve dne totiž plnila i úlohu tělocvičny. Dětské matrace na podlaze sloužily ve dne jako tělocvičné žíněnky, ohrazená prostora stranou byla vyhrazená pro nejmenší děti, které občas spaly i ve dne, naopak stoly podél protilehlé stěny byly plné notebooků - děti, které právě necvičily, nám zajišťovaly kontrolu důležitých míst Evropy. Signály se sem sbíhaly prostřednictvím kabelů i satelitů.

Prvním masakrům ale nedokázaly zabránit. Přišly příliš neočekávaně.

Malé soukromé dopravní letadlo, které se nabouralo v Londýně do budovy pojišťovny Lloyd a způsobilo rozsáhlý požár, by se ještě dalo považovat za nehodu. Jenže krátce poté další dvě letadla způsobila téměř stejnou havarii v Portsmouthu a v Birminghamu a to už se za nehodu považovat nedalo. Všechny tři atentáty měly stovky obětí a když se k nim později přihlásila organizace »Šaríja pro Británii«, zvedla bouři odporu a násilí po celé Anglii. Ve všech větších městech hořely mešity a policie nestačila chránit muslimy před lynčováním.

Ukázalo se však, že muslimové nebyli všude jen štvanou zvěří. Na několika místech se ve svých mešitách bránili střelbou a tam způsobili více obětí na životech než při leteckých atentátech. Tím víc nenávisti vyvolávali.

Anglii měly na starosti dva klony, jeden od Antonína, který si říkal George, druhý od Jitky s přijatým jménem Katrin. Bylo zajímavé, jak se klony od Jitky pořád cítily ženského rodu, zatímco klony od Antonína se cítily jako muži, ačkoliv v obou převažovali chlapi. Bylo znát, že »přebíráme« darebáky a těch je mezi chlapy víc.

George nám ale ohlásil zajímavý poznatek.

»Převzali« jsme imámy ze tří mešit,“ sdělila nám na brífinku jeho Adelaid. „Kázali proti Britům příliš nenávistně, museli jsme to zarazit. Jenže při probírání jejich pamětí jsme zjistili, že je k nám vyslali šejkové ze Saúdské Arábie s výslovným úkolem rozeštvat britské muslimy proti nevěřícím.“

„Vyřídím to Mor-gea-ně,“ ujistila jsem ostatní coby Sarah.

A také jsem jí to jako Michal hned zatepla přednesl.

„Sinaj!“ zamručela Mor-gea-na.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30