Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kamikaze

Nedalo se dělat nic jiného, Mor-gea-na »odloupla« další klon od francouzského klonu známého jako Pierre. »Převzal« totiž několik desítek arabsky mluvících darebáků, takže by se měl nejlépe vyznat v Saúdské Arábii. Spolu s Georgovým imámem se proto vypravili do Saúdské Arábie, aby tam vysledovali skutečné příčiny problémů v Británii.

Pierre mezitím musel »převzít« další imámy z francouzských mešit, neboť stejně jako v Británii štvali své »mírumilovné ovečky« do džihádu proti Francii. Jak se zdálo, stihl to na poslední chvíli. Aby nebyl nápadný nečekaný obrat jejich názorů, vyměnil Pierre imámy mezi jednotlivými mešitami a místo džihádu jim začal kázat o pokojném islámu a ideálech. Měl teď o islámu nejlepší znalosti a jeho zástupkyně Marianne nám všem doporučila, ať se co nejdřív zmocníme některého imáma a začneme v mešitách kázat o míru, než bude pozdě.

Mně se to v Americe netýkalo, tam se islám příliš nešířil. Měl jsem tam jiné problémy. Nejvíc mě zaměstnávali vojáci vrácení ze světa domů a úplně nejhorší z nich byli ti, kteří se za hranicemi dostali do skutečných bojů. Málo platné, jak se někdo naučí zabíjet, je to úplně jiný člověk než předtím. Nějakou dobu jsem je zaměstnával v kasárnách a na cvičištích, ale to je brzy přestalo bavit. A poslat tyto ramby do civilu bylo holé neštěstí. Po fyzické stránce byli ve velmi dobré kondici, ale jinak byli k ničemu. Většinou se začali ke svým sousedům chovat jako k domorodcům v daleké zemi a běžní policisté je nemohli zvládnout. Rambové byli vytrénovaní a zabíjeli proklatě rychle.

Pár největších rambů jsem »převzal« a pokoušel jsem se jejich pomocí zkrotit ostatní. Potíž byla v tom, že všichni potencionální vrahové velice brzy vycítili, že »převzatí« ztratili část své divokosti a přestali je jako bývalé vůdce respektovat. Bohužel jich bylo mnoho než abych je mohl »převzít« všechny. Nemohu se přece zazdít až ke stropu nějakými primitivy!

Uvažoval jsem, že se přebytečných »převzatých« rambů v případě nouze zbavím jako kdysi feťáků v Čechách, dokud jsme ještě byli s Jitkou jediní. Napíši dopis na rozloučenou a buď použiji jed, nebo nepotřebnou »hlavu« oběsím.

Nepotřeboval jsem ramby, ale lidi, kteří by byli svému okolí užiteční. Kdo byli takoví už přede mnou, s těmi jsem normálně spolupracoval. Kdo svého postavení zneužívali, ty jsem prostě »převzal« a nahradil. Ať už byli na místech, kde škodili poměrně málo, nebo tam, kde jejich škody byly kolosální, jako třeba na místech zákonodárců.

Se svým americkým »Alter Ego« Jamesem Brownem jsem spolupracoval v pohodě. On se teď rozšiřoval více než já, zatím neměl ani zastoupení v centrále pod Příbramí, ale já jsem mu zprostředkovával všechny zprávy. Zatím jsme byli jeden jako druhý - ale oba už jsme se trochu odlišovali od ostatních, Evropských klonů.

Napadlo mě, že se jednou budeme muset promíchat, abychom se vzájemně neodcizili. Teď je ještě úplné oddělení výhodné, když jdu do nějaké akce jako jedinec, nepotřebuji se v jejím průběhu domlouvat s ostatními, prostě změním-li plán, změní ho stejně všechny moje »hlavy«. Ale časem, až získáme ve světě stabilitu, bude lépe abychom měli podobné starosti všichni. A to bude možné jedině tak, že část z nás bude žít v Evropě, část v Americe a nejspíš po všech kontinentech.

Vyšlo mi z toho, že Mor-gea-na je vlastně strašně osamocená.

Ale ona je silná. Takže to snese.


Ukázalo se, že Saúdskou Arábii vede tak úzký okruh lidí, že nový klon, který si začal říkat Chelmi Salaf, je převzal ani ne za týden i s králem. Byla to fakticky bomba, ale Chelmi neztrácel čas. Jako král vyhlásil reformy, jaké by mu záviděly nejpokrokovější státy světa. Mohl si to dovolit, Saúdové mají petrodolarů ze všech států na světě nejvíc. Co však bylo nejdůležitější, Saúdský král ukončil financování teroristů po celém světě. Bez jeho peněz se ocitly všechny muslimské komunity v Evropě i islámští bojovníci za právo Šaríja. Když pak povolal všechny saúdské agenty zpět, nastal v arabském světě poprask. Někteří agenti svého krále neuposlechli, jenže se brzy ocitli bez peněz, bez nových zbraní a začalo jim být úzko.

K nám do Centra pod Příbramí vyslal Fatimu - nesdělil nikomu, jak k ní přišel, ale až na trochu snědší pleť to byla jedna z arabských krásek. Mezi námi se ovšem oblékala bez typického zahalení jako běžná Evropanka a brzy nám přinesla udivující zvěsti.

Krátce po ukončení financování terorismu Saúdského krále zavolal kdosi z Tel Avivu, nejprve mu vyčinil za opožděné dodávky zbraní a pak mu dokonce začal vyhrožovat.

„Tvrdil, že mě sesadí!“ usmívala se Fatima. „A abych si nemyslel, že to není možné! Má prý pod kontrolou celou moji palácovou gardu! Zavolal jsem si velitele palácové gardy a když mi to víceméně potvrdil, »převzal« jsem ho. Ten darebák věděl snad všechno, jak je palác prolezlý spícími agenty - i můj kuchař byl agentem! Pod tím dojmem jsem je prostě »převzal« všechny, takže celý královský palác jsem teď jenom já.“

„Uvidíš, jak na to bude reagovat Tel Aviv!“ řekl jsem, ale přál jsem mu, aby to dopadlo dobře - kdy se nám naskytne taková možnost změnit tak zkostnatělou tyranii?

Chelmi Salaf byl přece také já.


Jedna jediná věc mi u Mor-gea-ny časem začala vadit, a to její záliba v mimozemském ovoci. Ne že by nebylo vynikající, ale ona nic jiného nejedla. Nezbylo mi pak nic jiného než se jí přizpůsobit a vynahradit si to jinde, například typickými americkými hovězími steaky.

Nebyla však úplně nevšímavá a u jedné večeře na mě uhodila, jestli se mi něco na jejím ovoci nelíbí.

„Je přece vynikající... a ty jsi na ně zvyklá,“ odvětil jsem rychle.

„Zvyklá...“ zachytila se toho. „Ale ty jsi zvyklý na jiné jídlo, že? Proč si neřekneš o něco jiného? Pro mě to není problém!“

„Máme takové úsloví,“ řekl jsem, „Doma jez co máš a na návštěvě co ti dají!“

„Aha!“ pochopila to. „Ty nad nezvyklým jídlem nebrbláš, protože se pořád cítíš jako na návštěvě! Ale tak jsem to nemyslela! Poslyš, dám ti úplnou volnost v jídle. Nemůže mi přece vadit, když budeš jíst něco jiného než já.“

Její metoda byla na pohled jednoduchá. Pomocí dálnovidu jsem si mohl najít cokoliv na světě. Na dálnovid navazoval hmotový analyzátor - stačilo cokoliv v dálnovidu označit, aby to analyzátor prozkoumal - a předal jako recept syntezátoru, který mi žádaný předmět vytvořil přímo na stole, případně i se stolem. Jídlo obvykle zkoumal a vytvářel i s talířem, asi to tak bylo jednodušší, ale nebylo to pravidlem, pozemské ovoce dokázal vytvořit i jen v jednom jediném exempláři - například jedno jediné jablko.

Nabídl jsem pořádný hovězí steak i Mor-gea-ně, ale jen si k němu čichla a opatrně talíř od sebe odstrčila.

„Víš - nemám nic proti tvým chutím, ale já se už pětadvacet tisíc let živím ovocem, už jsem si na to zvykla a raději u toho zůstanu,“ odmítla to. „Určitě máš i ty nějaké zvyklosti.“

„Já jím všechno!“ pochlubil jsem se - trochu neuváženě.

Mor-gea-na na to přede mnou vytvořila veliký dřevěný talíř plný jakési polévky.

„Tuhle polévku jedí lidé kousek odtud,“ ujistila mě. „Ochutnej a pak mluv!“

Tušil jsem zradu a nemýlil jsem se. Nevadilo by mi, že ta polévka byla studená, to by mohla být v horku i přednost. Nevadilo mi, že na povrchu plavala šlehačka, cibule a kousky salámu, ruský boršč mám rád. Stačilo ale k tomu přičichnout. Vonělo to - či spíše smrdělo - jako shnilé brambory. Když to místní lidé jedí, nebude to asi jedovaté, řekl jsem si a opatrně olízl dřevěnou, umělecky dlabanou a zdobenou lžíci. Pochopil jsem. Nejenže to tak smrdělo, ono to tak i chutnalo. Na to každý Čech reaguje dávivým reflexem - v Čechách taková chuť i smrad znamenají zkažené jídlo a to my vyplivneme. Možná bych se přemohl, kdyby mi to zdejší nabídli jako nějakou poctu, možná bych to i snědl, abych je neurazil. Neurazil bych je ani kdyby mi nabídli hmyz - mám opravdu kachní žaludek a na vojně se mi to hodilo, jedl jsem vojenské blafy i když kluci byli raději o hladu.

Ale proč? Mor-gea-na mi to nepředkládala jako poctu, ale jako odstrašující příklad! Bylo lepší nedělat haura, nepřemáhat se a raději jí dát zapravdu.

„Máš pravdu,“ uznal jsem. „Tohle je opravdu odporné!“

„Vidíš!“ usmála se. „Zdejší lidé považují »okróšku kvasovu« za pochoutku. Nech mě radši jíst, co mi nejvíc chutná, a sám jez, co chutná tobě! Můžeme být spokojení oba.“

Chystal jsem se přisvědčit, když náhle strnula a viditelně zbledla.

„Copak se děje?“ zeptal jsem se jí a zvážněl jsem - to nebylo jen tak!

„Rockefeller odpálil tu kobaltovou »zbraň posledního soudu«!“ řekla.

„Vždyť jsi ji zneškodnila!“ vykřikl jsem.

„Zneškodnila - jinak by ale vybuchla!“ opáčila. „Rozumíš - on to spustil! Jak se zdá, přestalo mu záležet na celém světě!“

„Je to ale syčák!“ ulevil jsem si.

„Spíš mrtvola!“ zahučela Mor-gea-na.


Mor-gea-nina skrankiora blikla a zazvonila.

Byl tam Moskevský Triglav a vypadal jako hodně rozrušený.

„Poslyš, Morano, jestli jsi nezničila všechny »zbraně posledního soudu«, pak asi budeš mít problém!“ vysypal na ni. „Benjamin ze Sinaje mi před chvílí volal, abych svoji bombu odpálil a stáhl se do krytu, že se rozhodli vyhubit lidi! On teď obvolává ostatní, všechny, co to svinstvo mají. “

„Jo, už to vím,“ odvětila mu. „Benjamin se Rockefellerem budou nepříjemně překvapení, ale Rockefellerova »zbraň posledního soudu« právě nevybuchla. Jen to sepnulo hlášení ke mně. Rockefeller byl už teď odsouzenec, jenže jsem respektovala, že je hostem u Benjamina.“

„Jenže oni to odpálí!“ varoval ji Triglav.

„Jo - už to taky vidím,“ odvětila mu. „Benjaminova už taky hlásí pokus o výbuch. On asi neví, že tam už dávno nic nemá.“

„Benjamin bude mít ale pěknou zásobu atomových raket!“ řekl Triglav. „Nikdy je před světem nepřiznali, ale mají jich víc než dost!“

„Vím o nich!“ řekla chvatně. „Nebudou mu nic platné. Ale to vám povídám, zalezte teď všichni pod zem a nevylézejte, dokud vám neřeknu!“

„Tohle jsme nechtěli ani my!“ spěšně dodal Triglav.

„Modlete se, aby to u vás někdo horlivý nezkusil odpálit!“ varovala ho. „Na pošuky nebudu brát ohledy! Tak - další pitomec je v Japonsku! Taky skončí špatně!“

„Japonci přece žádné atomové bomby nemají!“ namítl Triglav.

„Neměli,“ přikývla Mor-gea-na. „Ale Rockefeller tam instaloval jednu »zbraň posledního soudu« a svěřil ji Japoncům. Proto jsem ji nemohla stáhnout s jeho vojáčky. Takže si můžeš odepsat i japonskou větev i s Kuwadžirem - pokusili se odpálit svět, jako by už byli mrtví!“

„My ji neodpálíme!“ řekl rychle Triglav.

„To jistě ne, taky tam máte jen hlásič, ale vy máte výhodu, že to víte. Jenže se mi zdá, že taky zůstanete jediní! Odepiš si Australskou větev i s Ralphem, právě to zkusili!“

„Ale kdyby ty bomby nebyly zneškodněné, byl by to konec světa!“ došlo Triglavovi.

„Jo, byl by,“ vzdychla si. „Tak se modli, aby vaše větev nezůstala sama!“

Domluvila a zrušila spojení.

„Byla jsem na ně příliš měkká,“ řekla směrem ke mně.

„Kolik jich ještě chybí odpálit?“ zeptal jsem se jí.

„Ještě šest...“ řekla. „Pardon, pět... ne, čtyři...šílenci! To by nepřežili ani v krytech!“

„No potěš...!“ vzdychl jsem si. „A co ty miliardy lidí?“

„Zůstalo by na světě jen pár miliard škorpionů,“ vzdychla si.

„Darebáci!“ ulevil jsem si.

„Myslím, že je trochu proberu,“ umínila si.

„Pomůžeme ti,“ slíbil jsem jí za nás všechny.

„To by trvalo dlouho,“ odmítla mou pomoc. „Zvládnu to rychleji, nasázím jim zapnuté chibiny přímo do jejich krytů. Jen se musím o něčem ubezpečit!“

Jak mi řekla, pokusí se ještě zavolat vládcům větví, které měly poslední dvě »zbraně posledního soudu« a nepoužily je, proč Benjamina se Rockefellerem neposlechli. Když jí na to dají uspokojivou odpověď, zůstanou naživu, jinak...

Hovořila právě s Indickým triglavem Čarmou, který ji ujišťoval, že nikdy tak příšerné úmysly neměl a »zbraň posledního soudu« měl jen kvůli neshodám s Pákistánskou větví, ale nemínil je v žádném případě použít, když sebou náhle trhla.

„Uvidíme!“ přerušila Čarmu a zrušila spojení s ním.

„A je to tady!“ oznámila - vlastně jenom mně.

„Co je?“ zpozorněl jsem.

„Atomový výbuch na Sinaji!“ oznámila mi. „Zbraň posledního soudu!“

„A sakra!“ uletělo mi...


Mor-gea-na nezůstala stát jako solný sloup. Ihned si otevřela dálnovid, aby se podívala na místo, kde se to stalo. A skutečně - nad pouští se zvedal až do stratosféry obrovský černý atomový hřib. Jenže ten se náhle změnil v protáhlou bublinu sahající od země do stratosféry, ta se odtrhla od země a vzepjala ještě rychleji vzhůru. Za ní se zdvihl další, ještě mohutnější sloup prachu. Takhle přece atomové výbuchy nevypadají, tohle bylo něco jiného! Netrvalo to ani minutu, obloha nad Sinají vyplivla do kosmického vakua gigantickou černou bublinu, která rychle získala kulový tvar o průměru několika set kilometrů a ještě víc zrychlovala. Až ve značné vzdálenosti od Země praskla a změnila se v rozplývající se černý oblak, očividně se vzdalující z oblasti zemské přitažlivosti. Tohle přece atomový výbuch nedokáže!

Mor-gea-na splnila co předtím předpokládala - nebezpečné radioaktivní zplodiny se vším všudy odvrhla daleko do vesmíru. Vypadalo to neuvěřitelně, takový grandiózní zásah byl bezesporu nad všechny lidské možnosti.

Jenže kosmické divadlo nebylo to hlavní - i když Mor-gea-na zbavila Zemi veškerých radioaktivních zplodin, větší část katastrofy pokračovala dole na Zemi.

Bublina vyvrhla ze Země tisíce tun všeho možného materiálu, včetně písku, kusů skal a kamení, ale nejvíc vzduchu. Oddělila se od Země, ale na uprázdněné místo se hnal vzduch z blízkého i vzdáleného okolí. Vznikl obrovský vzdušný vír sahající od země do stratosféry. V něm vířilo všechno, co se dole na zemi mohlo uvolnit - písek, kameny, kusy skal, ale také velbloudi a jiná zvířata, lidé i s troskami domů a s automobily. Tak gigantické vířící tornádo ještě nikdy nikdo nezažil - matně jsem si vzpomínal, jak mi cosi podobného popisovala Mor-gea-na v souvislosti s Atlantidou.

„Proboha!“ vykřikla v té chvíli v podzemním úkrytu pod Příbramí Fatima od Chelmi Salafa, Saúdského krále. „Lidi, u nás v Arábii se děje něco strašného, něco příšerného! Tak děsný vichr tu nikdo nepamatuje - a zničeho nic! Všechna okna paláce to vymlátilo, kolem létají střechy, lidé i auta, všem nám strašně píská v uších! V Čechách je asi klid, ale u nás... nevíte, co to může být?“

„Jo, vím,“ odpověděla jsem jí klidně jako Nela Majerová. „Triglavové chtěli způsobit konec světa a odpálili na Sinaji »zbraň posledního soudu«. Mor-gea-na všechno odvrhla do vesmíru, bohužel s tak velkým množstvím vzduchu, že vzniklé tornádo rve ze země vše až ke skále. Nejhorší je, že v tom zahynuly spousty lidí a nikdo už jim nepomůže.“

„Nebylo by lepší, kdyby to nechala být?“ napadlo Jitku.

„Pak by nás vyhubila radioaktivita,“ ujistil jsem ji. „Rozlezla by se po světě a nikdo by jí neunikl. Takhle to snad můžeme přežít. Jestli tam máte protiatomové kryty, zavřete se do nich a modlete se, ať to přežijete!“

Pomalu, ale tím jistěji mi začalo docházet, že tahle katastrofa bude větší, než jsem si až dosud dokázal představit. Kdo ví, jestli si to uměla představit i Mor-gea-na... ačkoliv ta ano, katastrofa Atlantis asi nebyla menší.

Fatimě jsem v podzemí pod Příbramí poradil, aby se v Saúdské Arábii všichni schovali do protiatomových krytů - pokud to vůbec stihnou. Napadlo mě vyvolat společný dálnovid a podívat se tam, ale když jsem ho umístil nad pobřežím Středozemního moře poblíž Gazy, rozsah zkázy nás všechny ohromil.

Pobřeží vypadalo jako po kobercovém bombardování, anebo ještě hůř - snad jen obraz Hirošimy mohl vypadat podobně. Jediný strom, jediná palma nezůstala stát, zpřelámalo to i sloupy osvětlení, smetlo to všechny budovy. Všude samé trosky, vražedný vichr válel nad nimi vlny písku a prachu, nikde ani človíčka.

„Mám dojem, že protiatomové kryty nebudou potřebovat jen v Arábii, ale i jinde,“ řekl jsem na Krymu opatrně Mor-gea-ně.

„Vypadá to bledě,“ přisvědčila. „Dělám co umím, ale ještě jedna taková pecka a zemře půlka lidstva.“

„Mám dojem, že už teď zemřelo hodně přes pár tisíc lidí,“ hádal jsem.

„Spíš pár desítek milionů,“ opravila mě. „Jenže - teď to teprve začalo. Bude hůř!“

Zdálo se, že to atmosféru naší nebohé planety parádně rozhodilo. Takový otřes během historického období svět nikdy nezažil. Hurikány s tornády se začaly tvořit všude po světě, nejen v oblastech, kde na ně jsou lidé zvyklí. Kraje kolem Mor-gea-nina podzemního sídla na Krymu se to nedotklo díky stabilizačním vlastnostem, jimiž Kwijenové kdysi dávno její okolí vybavili, ale pozoroval jsem náhlé zhoršení počasí až ve Spojených státech na opačném konci Země. Všude znenadání klesl tlak vzduchu a oblohu pokryly mraky - což se dalo vysvětlit ztrátou mnoha kubických kilometrů atmosféry kdesi na Sinaji.

Kde jsem mohl, varoval jsem sousedy, aby zbytečně nevycházeli z domů a připravili se na pořádnou bouři. Při pohledu na oblohu nikoho nenapadlo odporovat, mraky se hnaly jako utržené ze řetězu a krajina po celých Státech ztemněla. Doufal jsem, že aspoň letecké dispečery včas napadne vyhlásit stav nouze a zakáží letadlům vzlétat. Tak jsem o tom také referoval ostatním v našem středisku pod Příbramí. A ti k tomu připojili svá pozorování.

K tomu se přidal vítr. I v Čechách se zdvihala vichřice, studený vítr z Arktidy nesl sníh a ostré lijáky.

Po celém světě se nenadálou expanzí vzduchu prudce ochladilo. Pole v Čechách náhle zasypal sníh. I když roztaje, úroda dostane pořádnou ránu. Namrzlé ovoce začne hnít již na stromech, zelenina shnije na polích. Přežijí jen brambory, snad zamezí hladomoru - neboť totéž se zřejmě odehrává po celé Evropě. Jak jsem mohl pozorovat, sníh začal padat nejen na severu Spojených států, ale i na Floridě.

Obrovský vír, který sfoukl ze Sinaje všechno až na podkladní skály, zanedlouho svůj náklad vysypal až daleko do Indického oceánu. Na ostrově Diégo García, kde od odchodu amerických vojsk žily jen hadi a ještěrky, padaly z nebe automobily ze Saúdské Arábie - ale také kusy lidských i zvířecích těl, roztrhané vichrem.

Meteorologové si mohli od hodiny hledat jiné zaměstnání, neboť obrovské a nečekané výkyvy rozhodily počasí v celé Evropě. Lidé v Egyptě už pár tisíciletí nepamatovali takové průtrže mračen, jaké teď - poprvé od postavení přehrady v Asuánu - zvedly hladinu Nilu, až se starověká řeka opět vylila z břehů. Anglii, tak jako všechny severské země, zasypaly metrové závěje sněhu, jako kdyby byla zima. Australské pouště zasypal sníh z Antarktidy, sněhové bouře dosáhly až k Brazílii, kde mráz sežehl většinu plantáží.

Lidé po celém světě zoufale zachraňovali, co se dalo, ale mnohde nezachránili ani holé životy. Přesuny kubických kilometrů vody vyvolávaly otřesy pobřeží, kde se hroutily domy, praskaly silnice a kroutily se koleje. Letadla se neodvážila vznést do vzduchu, bouře a déšť se sněhem zaplavily Španělsko, Francii, Itálii i Balkán. Katastrofální tsunami se obořily i na Indii a pokračovaly směrem k Číně a Indonésii. Jen Rusko a zejména oblasti Sibiře jako kdyby stály uprostřed oka hurikánu. A největší klid byl - jak jinak - na Krymu. Tady svítilo neustále žhavé letní slunce, vzduch nebouřil, nanejvýš osvěžoval.

„Krym něco chrání?“ zeptal jsem se Mor-gea-ny.

„Jistě,“ přikývla. „Tady byl a vždycky bude klid. Odsud se ten klid rozšíří i do celého světa, jen co to trochu svážu. Ale nejprve se půjdu podívat na Sinaj. Řekla bych, že by bylo krajně nespravedlivé, aby to všechno původci toho zla přežili. Nechápeš to? Ti syčáci chtěli vyhubit celé lidstvo! To nemohu nechat bez trestu!“

„Myslíš, že to tam mohl někdo přežít?“ nechápal jsem. „Vždyť tam bylo...“

„Na povrchu ne,“ souhlasila. „Ale kryty Kšagů to mohly přečkat. Jenže tohle zasluhuje trest ze všech trestů největší.“

„Jestli to triglavové na Sinaji přežili, pak máš asi pravdu,“ souhlasil jsem.

Chtěl jsem jí pomoci v hledání, ale Mor-gea-na dobře věděla, kde se nachází podzemní kryty, vystavěné Kšagy pro jejich chráněnce. Nebyly to hloupoučké protiatomové úkryty, co si stavěli lidé na svoji ochranu v poslední studené válce. Kryty Kšagů byly důkladné, pevné a jistě i bezpečnější. Zatímco protiatomové kryty v Izraeli pukaly pod nárazy rozpoutaných živlů a vyplivovaly své obyvatele ven do zkázy, kryty Kšagů vydržely.

Obyvatelé Izraele byli - podle mínění tamních odborníků - připravení i na atomovou válku. Jejich železobetonové kryty měly odolat nejen účinkům blízkých jaderných výbuchů, ale - pokud nedostaly přímý zásah nukleární hlavicí - měly poskytnout bezpečný úkryt i po několik dalších let, dokud by se na povrchu země nevyzářilo nejhorší radioaktivní záření.

Na takové běsnění živlů však žádné lidské protiatomové kryty nestačily.

Triglavové byli v té chvíli bezpečně chránění původními kryty Kšagů, pevnějšími než pozemské skály a beton. Asi by je ochránily i před radiací, přece jen je stavěla mimozemská civilizace a ta je stvořila tisíckrát spolehlivější a bezpečnější než by byla schopná současná, byť špičková pozemská technologie. Stavby Kšagů byly bezpečné jako žádné jiné.

Nebyly však bezpečné před Mor-gea-nou. A ta byla rozzlobená jako indická bohyně Kálí. Nespokojila se obětí statisíců obyčejných Izraelců, kteří se ocitli v děsivém mlýnu po nutné asanaci zločinu jejich vládců, teď prahla po krvi triglavů.

Nakrátko rozsvítila svoji skrankioru, aby zavolala Benjamina do jeho krytu.

„Rozhodli jste se, jak jste se rozhodli,“ oznámila mu, když spatřila jeho tvář. „Já ale to vaše rozhodnutí považuji za nejhorší zločin a odsuzuji vás všechny k smrti. A protože jsem rozsudek vynesla i nad vašimi hosty a nemusím už brát ohled ani na lidi nad vámi, nemám důvod ušetřit ani vás. Od okamžiku vašeho zločinu jste a budete prokletí do konce věků!“

Nečekala na odpověď, ke které se Benjamin již nadechoval, zrušila spojení a otevřela si dálnovid do hlavního sálu jeho krytu. Benjamin zde předsedal shromáždění triglavů. Také oni měli všude velké obrazovky a na nich výjevy z povrchu Země. Byly to pohledy z dálky - z nějakých hor. Kamery na území bývalého Izraele zřejmě běsnění živlů nevydržely, mohli však využívat kamery umístěné jinde. Viděli na nich všechno - nukleární explozi, bublinu, kterou se Mor-gea-na snažila zneškodnit smrtící oblak plný záření. Triglavové jistě cítili otřesy, v nichž se nad nimi hroutila lidská města, ale očividně je to nevzrušovalo. Snad se těmi obrazy ničení a zkázy i bavili!

Tak kdysi sledovali staří Římané s nadšením zápasy gladiátorů, při kterých stříkala krev. Tak se ještě nedávno obyvatelé Izraele na velkoplošných obrazovkách kochali pohledy na smrt a zkázu, rozsévanou jejich letadly, tanky, raketami i skvělými vojáky mezi podlidmi ze sousedního města Gazy. Staří Římané se změnili v prach a pár mumií v katakombách pod městem Římem, město Gaza zmizelo úplně a obyvatelé Izraele, naporcovaní ničivým vírem tornáda, postupně padali až kamsi do Indického oceánu mezi žraloky. Jen triglavové se ve svém pevném a bezpečném úkrytu kochali zkázou, kterou sami způsobili.

„Vám se to snad ještě líbí?“ zavrčela Mor-gea-na při pohledu na toto divadlo.

Neviděl jsem, co podnikla. Ale zakrátko do sálu vběhlo několik triglavů spěchajících na vyvýšené pódium k Benjaminovi.

„Do spodních pater naší pevnosti vniklo moře!“ hlásili mu. „Voda dole rychle stoupá!“

„To není možné!“ vykřikl Benjamin. Ale podle toho, jak náhle zbledl, bylo vidět, že on sám není přesvědčený o nemožnosti toho, co se dole děje. Věděl, že Mor-gea-na nemluví do větru a došlo mu, co je v nejbližších chvílích čeká.

Utopí se všichni jako krysy.

 


Zpět Obsah Dále

22.05.2017 23:30