Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Vstřícnost

Po velkém diskutování, zda Moraně vyhovět nebo ne, se Rusové shodli na výsledku »vyhovět s podmínkami«. Morgeana je přijala bez mrknutí. Podle ní nebyly nepřijatelné a vyjadřovaly oprávněné obavy Rusů z cizinců, zvyklých prosazovat svou vůli a svůj systém všude ve světě násilím a zbraněmi.

Předtím poslala do měst chráněných bublinami nás, přesněji moje, Jamesovy a Royovy »hlavy«. Měli lidem vysvětlit situaci a zabránit nepředloženým krokům, které by je mohly napadnout, až jim sdělíme návrh stěhovat se k bývalým nepřátelům na Sibiř. Yellowstonský vulkán sice ještě dýmal, ale to byly jen dozvuky původní erupce. Morgeana nejhustší mraky kropením spláchla z oblohy, prach i bahno sklouzlo po bublinách a města se vyloupla jako kaštan ze svého obalu. Lidé přicházeli až k bublině a dívali se kolem. Museli se nejprve nějak vyzvednout do výšky, za hranicí bublin byla až desetimetrová vrstva bahna, ale hned se našli podnikavci, kteří až k bublině přistavili auta s výsuvnými plošinami a za prohlídku bahna z výšky vybírali čile poplatky.

Velice brzy se však ukázalo, že bubliny nejsou tak nevinné, jak se zdají. Dotyk silového pole zabíjel, ale po prvních nehodách se lidé naučili držet se od té skoro skleněné stěny dál.

Uvnitř nešla elektřina, nejezdily výtahy a co bylo nejhorší, dým z otevřených ohnišť se neměl kam rozptýlit. Městské rady včas vydaly zákaz rozdělávání otevřeného ohně, což v tomto případě bylo jediné rozumné řešení, městští strážníci samozřejmě pokutovali ty, kdo to pravidlo nerespektovali. Byly problémy s vodou i s odpady, ale zatím to netrvalo tak dlouho, aby se to nedalo vydržet.

Za tohoto stavu jsme vdudegem vskočili přímo do bublin. Neměl jsem teď v Americe nikoho, ale poslal jsem tam svou »hlavu«, která zasedala v ruském Parlamentu, tam mi dnes jeden poslanec nebude chybět. Zvolil jsem náměstí před městskou radnicí, kde se právě policie dohadovala s několika desítkami nespokojených občanů, protestujících proti zákazu rozdělávání ohně. Měli s sebou ženy a děti, aby na nich demonstrovali, jak všichni bez teplého jídla hladoví. Sobci jsou zkrátka všude.

Mé nenadálé objevení přímo mezi policisty všechny patřičně překvapilo. Neměl jsem proto ani ty nejmenší problémy, když jsem se představil jako vyjednavač záchranného týmu. Policisté mě proto bez průtahů uvedli k zasedající městské radě.

Ještě před vstupem do zasedací síně mě přivítal silný pach hořícího parafinu. Městská rada totiž v důsledku neexistující elektřiny svítila svíčkami, hořely jich podél stěn řady, aby bylo vidět, že si to radní mohou dovolit. Policisté mě uvedli jako člena záchranného týmu z Washingtonu, asi si neuměli představit, že by záchranný tým mohl přijít od někoho jiného než od »velkého bílého otce«. I když dneska už »bílý otec« může být i černý.

„Máte pro nás nějakou zprávu?“ zeptal se mě předsedající tohoto zasedání, nejspíš sám starosta. „Znamená to snad, že ta průhledná vražedná báň kolem města konečně zmizela?“

„Ta báň vás všechny zachránila,“ opravil jsem ho. „Snad jste si všimli, co leží venku. Všude kolem je bahno, někde je ho deset, jinde sto metrů. Vyrovnalo kraj kolem vás jako podle vodováhy. Není vidět, že je pořád horké a navíc obsahuje hodně síry, takže je kyselé a trochu žíravé. Nebýt té báně, bylo by město pod ním a všichni byste se v něm už dávno uvařili. Naštěstí ta báň drží pevně a brání bahnu vevalit se do města.“

„Ale... jak jste se sem tedy dostal vy?“ došlo správně jinému radnímu.

„Mám takové možnosti,“ ujistil jsem je. „Přišel jsem vás seznámit se situací a pokud chcete, nabídnout vám záchranu.“

„Víte tedy, co se vlastně stalo?“ padla dychtivá otázka.

Samozřejmě nikdo v bublině neměl o ničem kolem tušení. Morgeana je uzavřela do bubliny na začátku, když viděla, že se na ně žene mrak žhavého sopečného popela. Od té chvíle byli uvnitř beze zpráv a dlouhou dobu i potmě. Bublina zpřetrhala vedení vysokého napětí stejně lehce jako koleje železničních tratí a odstínila i radiové vlny. Světlo zhaslo a už se nerozsvítilo. Když se popel z černého mraku vypršel v podobě bahna, které sklouzlo do stran a vpustilo do města slabé sluneční paprsky, mohli se obyvatelé konečně rozhlédnout po svém okolí, mimo bahna však nespatřili nic. Horké bahno zarovnalo okolní krajinu kam až oko dohlédlo. Tratě, silnice i elektrická vedení končila u bubliny a dál nebylo nic. I hory v dálce měly nažloutlou barvu bahna.

„Zřejmě to nevíte, ale nedaleko od vás vybuchl supervulkán Yellowstone,“ chtěl jsem je seznámit se situací.

„Nedaleko?“ vskočil mi do řeči jeden z radních. „To snad nemyslíte vážně! Víte, jak je od nás Yellowstonský park daleko? Přes čtyři sta mil! Tomu říkáte »nedaleko«?“

Ze Spojených států toho mnoho nezbylo...

Ze Spojených států toho mnoho nezbylo...

„Vím to,“ ujistil jsem ho. „Abyste věděli, kolem vulkánu jsou tři zóny. Jste v té nejbližší. V ní sopečný popel bahno z něho zabíjely. Proto jste získali tu ochrannou báň. Další zóna, od pěti set mil dál, je mnohem větší, ale také silně zdevastovaná, jenže tam se to ještě dalo nějak přežít. Sahá od východního pobřeží Spojených států po západní pobřeží. Třetí, nejméně dotčenou zónu tvoří úzké pásy do sta mil podél obou pobřeží.“

„Pane... co nám to tu vykládáte?“ vyskočil další radní. „To by bylo skoro úplné zničení Spojených států!“

„Ze Spojených států téměř nic nezbylo,“ souhlasil jsem. „Většina zůstala pod popelem a pod bahnem. Yellowstone je totiž supervulkán. Ty vybuchují jednou za sto tisíc let. Vás a několik dalších měst zachránila průhledná báň. Menší města a osady to štěstí neměly.“

„Takže lidé v nich zahynuli?“ zděsil se radní.

„Dvacet milionů Američanů mělo smůlu,“ přikývl jsem. „Zůstali pod tím bahnem.“

„To snad ani nemůže být možné!“ zaúpěl radní.

„To je syrová pravda,“ ujistil jsem ho. „Počty obětí pořád ještě stoupají, lidé umírají při pokusech překonat bahnem pokryté pláně. Horké bahno je nejen žíravé, ale zrádné. Zarovnalo krajinu do roviny a skrývá pod sebou tisíce pastí. Někde ho je po kolena, v zalitých údolích i vrstvy stovky metrů. A stačí nepatrný impuls, aby se dalo do pohybu. Laviny těžkého bahna se pak valí koryty bývalých potoků a řek, lámou stromy jako párátka a strhávají s sebou domy, které dosud ještě jakž takž vyčnívaly. Kdo zmizí pod bahnem, už se nevynoří.“

„Ale to bahno je... všude kolem nás?“

„Kolem vás a dalších zachráněných měst jsou stovky mil bahna,“ ujistil jsem všechny. „Pokusy překonat je jsou vlastně pokusy o získání Darwinovy ceny pro nejpitomější sebevraždu roku. Když už jste pod naší bání přežili nejhorší zkázu, nesnažte se vrhnout se do ní po hlavě. Máme pro vás jiný návrh.“

„Ale jaký?“ chtěla vědět jedna z radních. „Město dlouho se zásobami nevydrží! Chybí nám i voda a nejnižší domy už jsou zaplavené fekáliemi z kanalizace! Museli jsme ty lidi vystěhovat do škol a tělocvičen!“

„Také je nám jasné, že ve městech odříznutých od venkova není možné zůstat,“ souhlasil jsem. „Část bahna časem odplaví déšť, část ztvrdne a změní se v úrodnou půdu, ale to je příliš pomalé. Může jít o staletí, než se takto vzniklá půda dá obdělávat. Na to nemá smysl čekat.“

„Nehledě na to, že venkovské farmy nejspíš zmizely pod bahnem a nikdo z obyvatelů měst obdělávat půdu neumí,“ dodala paní radní.

„Mluvíte mi z duše,“ přikývl jsem. „Máme ale možnost vás z tohoto bahna vysvobodit. Nebude to ale snadné a bude to vyžadovat váš souhlas.“

„Ten máte předem!“ ujistil mě starosta za souhlasného přikyvování všech.

„Nejprve si vyslechněte, oč by šlo,“ zarazil jsem všeobecné nadšení.

„Spíš bych se obával, jak to vlastně chcete udělat,“ ozval se první skeptik. „Jestli je pravda, že kolem nevede jediná silnice ani železnice, pak by to šlo jen vzduchem. Jenže naše letiště zůstalo mimo tuhle báň a zmizelo pod bahnem. Chcete snad použít vrtulníky? A máte jich dost, abyste odvezli všechny?“

„Nemáme vrtulníky,“ řekl jsem. „Přeprava proběhne jinak. Odletí s vámi celá báň kolem města. Není to báň, ale obrovské vejce, pod zemí je ho tolik co nad zemí. Poletíte i s městem!“

„Cože?“ vytřeštili oči všichni včetně hlídkujících policistů.

„Jistě jste si už uvědomili, že ta bublina značně přesahuje vaše technické možnosti,“ upozornil jsem je na fakt, který je zřejmě ještě nenapadl. „Už její vytvoření, natož její možnosti! O těch přece nic nevíte.“

„To může být vlastně pravda,“ řekl opatrně starosta.

„Poletíte tedy i s městem,“ pokračoval jsem. „Ale to není všechno. Museli jsme vám připravit náhradní místo. Po technické stránce je to maličkost. Když jde vytrhnout ze země celé město, vytrhneme jinde ve světě odpovídající kus krajiny a město tam opatrně vložíme. Bude se to podobat zemětřesení, ale slabému, ne ničivému. Největší problém však je, kam to bude.“

„Snad se nějaké místo najde!“ řekl s napjatým očekáváním jiný radní.

„Najde,“ přikývl jsem. „Vlastně už se našlo. Má jen jednu nevýhodu.“

„Jakou?“ viseli na mně očima.

„Není to ve Spojených státech,“ řekl jsem. „V bývalých Spojených státech prostě není místo, kam by se vaše město vešlo. Na většině území je bahno nebo popel a oba pobřežní pásy, východní i západní, jsou příliš úzké a zaplněné. Tam už je na mnoha místech problém zjistit, kde jedno město končí a druhé začíná.“

„Takže nás chcete přenést do Kanady?“

„Kanada je na tom podobně jako Spojené státy,“ zchladil jsem jeho představy.

„Takže někam úplně jinam? Ale kam?“

„No právě!“ vzdychl jsem si. „Našlo by se pro vás místo, ale na opačném konci světa. Vyjednali jsme vám, že vás Rusové přijmou na Sibiř!“

Po mých slovech nastalo dlouhé ticho. Řekl jsem co jsem chtěl, teď jsem jim musel dát čas na vzpamatování. Stěhovat se k nedávným úhlavním nepřátelům byla obzvláště hořká pilulka, kterou museli spolknout. Zejména když jim vlastní propaganda po dlouhá léta líčila Rusko jako říši zla a Rusy jako zaostalé mužiky. Američané jsou navíc jediným národem na světě, který bezmezně věří vlastní propagandě.

„Do Ruska? A na Sibiř?“ lapali po dechu zděšením.

„A oni nám jen tak dají kus území?“ třeštil oči i starosta.

„Nedají,“ zavrtěl jsem hlavou. „Rusové nedají své území nikomu. Přijmou vás na své půdě jako uprchlíky a dají vám azyl pod podmínkou, že k nim přijdete beze zbraní a budete dodržovat zákony Ruska.“

„Zákony Ruska? Ty barbarské?“

O paní radní se zřejmě pokoušely mrákoty.

„Zákony Ruska,“ přikývl jsem. „Budete si zkrátka muset zvyknout, že v Rusku neplatí ani vaše ústava, ani vaše zákony. Rusové vám pro začátek zapůjčí své právníky, advokáty i soudce. Bude to nutné, protože ti vaši ruské zákony neznají. Leda by vaši právníci složili rozdílové zkoušky ze znalosti ruského právního systému. Diplomy ani praxi vám uznat nemohou, jejich právní systém je přece jen hodně odlišný.“

„A nemohli by ponechat naše zákony v platnosti aspoň na území našeho města?“ lapal po dechu jiný radní, nejspíš právě právník, kterému se asi také dělalo mdlo.

„O tom jsme tam už jednali,“ zavrtěl jsem hlavou. „S tím byly všude ve světě špatné zkušenosti. Vyžadovali jste, aby na území vašich vojenských základen platilo pouze americké právo, jenže vaše soudy osvobozovaly zločince a jejich zločiny kryly. To Rusové odmítají. Na území Ruska musí platit jednotné zákony, stejné pro Rusy i pro vás. A soudit vás budou Rusové, aby už nedocházelo ke krytí zločinů.“

„Ale co naši právníci?“ namítal radní, sám právník. „Budou snad nezaměstnaní?“

„To budete zpočátku všichni,“ vzdychl jsem si. „Ale bez obav, Rusové vám pro začátek dají podpory v nezaměstnanosti. Ale otevřou u vás co nejdřív pracovní úřady a seženou vám práci. Nebojte se, práce bude dost. Musíte si založit nové zemědělské farmy a naučit se farmařit. Farmáře budete potřebovat víc než právníky. Rusové vám poskytnou potraviny jen do doby, než se osamostatníte.“

„Máme dost dolarů, můžeme si všechno koupit!“ namítl starosta sebejistě.

„Po katastrofě Yellowstonského vulkánu ztratily dolary cenu,“ upozornil jsem ho. „Ty už jsou všude na světě dobré jen na polepení stěn bytů jako tapety.“

Další blesk z čistého nebe! Pro Američana snad ani větší Jobova zvěst nemůže být.

„Máme i zlato!“ chytal se starosta posledního stébla.

„Můžete je nabídnout Národní bance Ruska na váhu,“ poradil jsem mu. „Ale počítejte dopředu s tím, že zlato je v Rusku poměrně levné.“

„A co nám za ně dají, když ne dolary?“

„Pochopitelně ruble,“ ujistil jsem ho. „Jiná měna na území Ruska neplatí. Možná stihnete využít i mimořádného výkupu dolarů Národní bankou Ruska v kursu dolar za rubl. Prezident prosadil jejich časově omezený výkup, Rusové měli totiž z dřívějška schovávané v domácnostech dolary a některé rodiny by to zruinovalo. Ta jednorázová humanitární akce platí jen pro občany Ruska, ale snad ji ještě stihnete. Jinde na světě jsou dolary dobré už jen k tomu tapetování.“

„Dolar za rubl?“ vyjekla paní radní. „Nedávno naše televize tvrdila, že bude za jeden dolar těch rublů sto i víc!“

„Nesmíte hned věřit všemu,“ krotil jsem ji. „Kurs byl i šedesát rublů za dolar, ale tak to počítali jenom vaši spekulanti. Jenže dolar padl a jejich výkup je dnes humanitární gesto ruské vlády. Jinde ve světě padly bez náhrady.“

„To je katastrofa!“ vzdychl si starosta.

„A ještě mají jednu podmínku. Odevzdáte do posledního náboje všechny zbraně,“ dodal jsem. „Týká se to i nebezpečných nožů kromě kuchyňských. Rusové zkrátka trvají na tom, že k nim s vámi nepřijde Divoký Západ.“

„Ti mužici?“ vybuchl starosta bezmocně.

„Ti mužici,“ přikývl jsem klidně. „Jsou tam přece doma.“

„Takže jak říkáte, máme se usadit v Rusku, ke všemu na Sibiři, kde je děsivá zima, budeme tam podřadnými občany s holýma rukama, spíš žebráky... a tomu říkáte záchrana?“

„Jo a ještě něco,“ pokračoval jsem, jako by to nestačilo. „Ruská televize vysílá v jiném systému, takže můžete vyhodit televizory, leda by šly použít jako monitory k počítačům. Navíc, až vás připojí na ruskou elektrickou rozvodnou síť, počítejte s tím, že ta pracuje s padesáti Hertzy a ne se šedesáti jako vaše, takže vyhodíte i všechny transformátory a elektromotory. Když je přesto zapnete, shoří. Máte-li zlato, schoval bych si je na nutné úpravy, nebude vám totiž jezdit ani jeden výtah a bez čerpadel nepoteče ani voda.“

„A vy očekáváte, že vám na takové vyděračské podmínky přistoupíme?“ rozčilil se konečně starosta.

„V čem jsou podle vás vyděračské?“ zeptal jsem se ho klidně. „Že máte elektrické systémy nekompatibilní se světem, to je prostá skutečnost. Nemůžete přece chtít po Rusech, aby kvůli vám předělávali Rusko! Když dostanete za dolary ruble, budete na tom stejně jako Rusové, co měli doma dolary. A co se týče zákonů Ruska... jak byste asi přijali Rusy, kdyby se to otočilo, oni se měli přistěhovat k vám a chtěli by se na vašem území řídit svými zákony? Vysmáli byste se jim, že?“

„Ale... to přijmout nemůžeme!“ trval na svém starosta.

„Jiná možnost není,“ vzdychl jsem si. „Chápu, nechcete být podřadnými občany. Ale to nechtějí být ani Rusové a jsou tam doma. Logické je, že se přistěhovalci musí přizpůsobit původním obyvatelům, ne naopak, jak jste si dávno zvykli! Rusové nejsou Indiáni, aby se dali nachytat na skleněné korálky! Na území vašeho města bude jako úřední jazyk trpěná angličtina, ale pro zbytek Ruska a u soudů zůstane úředním jazykem ruština. Ale nemusíte mít obavy, chystají se k vám lektoři ruštiny, abyste těmi podřadnými občany nebyli dlouho.“

„To se máme ke všemu učit rusky?“ vybuchl starosta. „Angličtina je přece uznávaný světový jazyk!“

„V Anglii a v Indii je dokonce úředním jazykem,“ souhlasil jsem. „Ale jinde ve světě je tomu jinak. Nejvíce lidí na světě mluví čínsky. Angličtina je druhý nejčastěji používaný úřední jazyk jen díky miliardové Indii a nejvíc států má za úřední řeč arabštinu. Ruština je až kdesi vzadu, jenže na území Ruska je úředním jazykem a kdo tu chce žít, musí ji ovládat. Mezi sebou si můžete hovořit jak chcete, vzdělanější Rusové ovládají i angličtinu, nejlépe ale uděláte, když se co nejdřív vrhnete na studium ruštiny.“

„To aby z nás byli také takoví mužici?“ řekl opovržlivě radní, co vypadal jako právník.

„Zvyknete si,“ uklidňoval jsem je. „Nebudete se stěhovat na opuštěný ostrov, Rusko je civilizovaná země. Ale nepočítejte s tím, že si tam přivezete svoji nadřazenost. Mimochodem, v Rusku je dnes lichva neboli úrok zakázaná, stíhaná a trestaná. Proto je tam jediná Národní banka Ruska, nezisková organizace s úkolem zajišťovat občanům peněžní služby. Nedají se v ní ale provádět spekulace a půjčování peněz je dovoleno jen bezúročné, jak se to mimo banky provozuje i mezi příbuznými.“

„A co naše banky?“ vyhrkla paní radní.

„Ostatní banky nemají v Rusku šanci,“ pokrčil jsem rameny. „Opakuji, lichva je tam zakázaná a banky jsou neziskové.“

„Vy nám nechcete povolit ani vlastní banky?“ to už vypadali zděšeně všichni.

„V Rusku nemají šanci banky, zvyklé na lichvu,“ vysvětloval jsem jim. „Jako klienti si na to rychle zvyknete, Národní banka Ruska je ke klientům přívětivá. Zajišťuje jim převody peněz i půjčky bez poplatků, je přece placená státem. Stát si ale nemůže dovolit platit více bank než tu jednu.“

„A když si přesto založíme vlastní banku?“

„Stát vám na ni přispívat nebude,“ ujistil jsem je. „Buď ji budete provozovat zdarma, ale o tom bych hodně pochyboval, nebo neseženete klienty. I pro vás bude výhodnější chodit do Národní banky Ruska, kde je vše bez poplatků a bez úroků.“

„Ale to přijdeme o naši národní svébytnost!“ namítala paní radní.

„Tu si můžete uchovat jen když se stáhnete mezi sebe jako do ulity, ale pak tam budete trvale jen jako hosté.“

„Hosté?“ vyjekla paní radní. „Když nás mají Ivani podle svých barbarských zákonů i soudit? Vždyť ty jejich podmínky vypadají jako řád zajateckého tábora!“

„Zajatci nebudete,“ zavrtěl jsem hlavou. „Nikdo vás tam nebude držet násilím. Kdo si vzpomene, může odjet, kam se mu zlíbí. Bude-li mít peníze... musím vám ale připomenout, že za dolary nedostanete nikde ve světě ani balenou vodu. Všude budete bezdomovci, nikde vám nenabídnou ani to, co Rusové. Navíc máte na mnoha místech světa nepřátele, kteří by vás s chutí podřízli. Na své vojáky se nespoléhejte, žádné nemáte.“

„Takže jedinou možností je, sebrat ihned zlato, prodat co se dá a vyrazit do Evropy,“ vzdychl si pan starosta.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ usmál jsem se. „Neziskové bezúročné banky má dnes již více států v Evropě. Namátkou Německo, Francie, Španělsko. Pracují ve službách státu a sama jejich existence s ostatními bankami prostě zametla.“

„Potom raději zůstaneme tady v Americe!“ vyhrkl starosta.

„To bych vám také neradil,“ zavrtěl jsem hlavou. „Tady zůstat nemůžete. Až vypneme ochrannou bublinu, a neumíte si ani představit, co energie potřebuje, zalije vaše město do výšky druhého patra bahno. Jak jsem řekl, je plné kyseliny siřičité, takže je žíravé. Vyšší budovy budou vyčnívat, ale přijdete o ulice mezi nimi i o zásoby, většinu skladů máte přece pod zemí. Opuštěný ostrov by byl lepší, jenže ani tam byste po vyčerpání zásob nevydrželi a ani lidojedství by vás nadlouho nespasilo.“

„Američané nejsou lidojedi!“ řekl hrdě starosta.

„Opuštěný ostrov by vás naučil jíst i lidské maso,“ odfrkl jsem si. „Rybářství vás neuživí a hlad by vytáhl na povrch to nejhorší v lidech, věřte mi. Vaši vojáci, zalití bahnem v silech atomových raket, už lidské maso ochutnali, ačkoliv měli zásoby ještě na dlouho. Nakonec se stejně udusili. Kde spustili diesely, aby měli elektřinu, otrávili se ještě dřív.“

„Jak to, proboha, víte?“ zbledli všichni, nejvíc starosta.

„Máme takové prostředky,“ ujistil jsem je. „Pátrali jsme, kde všude se mohli lidé ještě zachránit, ale všechny protiatomové kryty se spoléhaly na filtry, které zalilo bahno. V bližší zóně je navíc poškodilo zemětřesení a bahno nateklo i dovnitř. Obalit města bublinou byl dobrý nápad, jenže těch bublin nemohly být tisíce a na všechna města se prostě nedostalo. A teď, když vám nabízíme záchranu, byste ji odmítli?“

„Jakoupak záchranu na Sibiři?“ odmítla paní radní. „Zvykli jsme si na určitý standard, rozumíte? V Rusku je ten standard mnohem nižší, vím to, byla jsem tam jako turistka.“

„Budete na tom stejně jako Rusové,“ trval jsem na svém.

„Proč nás raději nepošlete do Austrálie?“ namítla radní. „Je to pro nás bližší kulturní okruh, jistě by nás přijali lépe!“

„Uvažovali jsme i o tom,“ přikývl jsem. „V Austrálii by vás přijali jedině kdybychom vaše města posadili do pouště. Úrodná půda je tam příliš drahá. Sibiř je studená, poušť je naopak horká. Vražedně horká. Na Sibiři se dá farmařit, v pouštích Austrálie ne. Za dolary nedostanete ani vodu a vaše elektromotory i televizory tam také můžete vyhodit. Už protože tam nebudete mít na elektřinu a tím méně na její připojení. Austrálie nemá dost elektřiny ani pro sebe, pro vás chudáky dálková vedení ani elektrárny stavět nebude.“

„Ale byli bychom tam jako mezi svými!“

„Pochybuji, už protože svolili jen pod podmínkou, že vás složíme do jejich vražedné pouště. Místo farmařiny by vás pár stovek zaměstnali v dolech, ale tam potřebují jen odolné a statné chlapy. A nepočítejte s tím, že by vám povolili zbraně anebo vaše zákony.“

„Vždyť nám dřív všude vycházeli vstříc!“ lamentovala.

„Ano. Všude kde vaše vojáky přivezly vaše válečné lodě s plnou leteckou podporou,“ přikývl jsem. „Neuvěříte, jak všude jásali a tancovali radostí, když vaši vojáci odjeli!“

„Ale v Austrálii naši vojáci ani nebyli!“ namítala radní.

„Svět je příliš malý než aby se v něm zvěsti nerozšířily,“ zchladil jsem ji. „Příliš dlouho jste byli nejsilnějším, ale nejvíce nenáviděným národem světa. Dnes vás nikde nechtějí. Rusové by s vámi měli soucit, jenže i ti souhlasí jen když jim budete rovní.“

„Vyčnívat z davu je tam trestné, co?“ odsekla jedovatě.

„Ani ne,“ odvětil jsem. „Ale těžko se vám podaří vyčnívat z davu pomocí finančních spekulací. Bankám tam štěstí nepřeje. Rusové by měli zájem o špičkové vědce, technology, lékaře a konstruktéry, ale vy sami si je jistě zaměstnáte také, i když jim zpočátku nebudete moci nabídnout platy, jaké měli ve Státech.“

„A daně, daně budeme mít také ruské?“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Nebudete se od nich lišit. Zpočátku dostanete víc prostředků jako pomoc po humanitární katastrofě, ale to se časem srovná. Pak už budete jako oni.“

„To jsou ale děsné podmínky,“ trvala na svém paní radní.

„Víte, kdybyste Rusko před vaší katastrofou celá desetiletí nedusili všemi možnými sankcemi, byly by v něm teď i pro vás lepší podmínky,“ neudržel jsem se. „Můžete být rádi, že vám nabízejí stejné podmínky jako pro vlastní lidi. Kdyby se taková katastrofa stala jim, vy byste jim tak nezištně nepomohli!“

„Nám se ale ty podmínky zdají příliš...“ hledala paní radní nějaké vhodné slovo... „...příliš diskriminační!“

„Budeme to muset nejprve projednat se všemi občany,“ rozhodl starosta.

„Jak myslíte!“ pokrčil jsem rameny zamračeně. „Kdy si mohu přijít pro rozhodnutí?“

„To nebude jednoduché,“ ošíval se starosta. „Nejde nám elektřina... ale tak tři dny by nám mohly stačit.“

„Dobrá, vrátím se za tři dny,“ přistoupil jsem na jejich návrh.

Vrátil jsem se tedy do Moskvy, kam moje »hlava« patřila.

Nebude to snadné...


Do ostatních měst pod bublinami poslali své »hlavy« Roy a James, ale aniž bychom se domlouvali, vrátili se stejně neúspěšně. Na začátku jsme si řekli, že před nikým nebudeme tajit žádné těžkosti a to jsme dodrželi, jenže Američanům se těžkosti zdály nepřekonatelné, případně až diskriminační. Na Roye dokonce vytáhli Americkou ústavu se všemi dodatky a když jim dokázal, že slavný Patriot Act dodatky o svobodách úplně zrušil, což jim dodnes nevadilo, rozčílil představitele města až k nepříčetnosti, takže ho chtěli na místě zatknout pro špionáž ve prospěch Ruska. Bylo to ale příliš naivní. Člověka, který se umí přemisťovat vdudegem, jen tak nezadržíte.

Na poradě pod Příbramí jsem navrhl letákovou akci. Prostě natiskneme tisíce letáků, rozhodíme je po městě, případně jimi polepíme kandelábry, vysvětlíme běžným občanům, jak dopadla jednání o jejich záchraně a buď občané donutí své představitele z požadavků ustoupit, nebo začneme uvažovat jen o záchraně jednotlivců, kteří o to budou stát.

Bylo jednoduché vytisknout letáky a nebylo příliš obtížné je do zmíněných měst dostat a vylepit. Jenže Roy se pak přiznal, že musel použít neviditelnost, když ho místní policajti už z dálky vyzvali namířenými kolty, aby dal ruce nahoru a nehýbal se...

Já jsem plakátky vylepil, kde to šlo. Lidé si jich všimli, ale zakrátko jsem viděl, jak je strhávají, muchlají a hází do odpadkových košů. Zeptal jsem se jednoho, proč to dělá, ale on se na mě jen utrhl, abych si tu ruskou propagandu odnesl, oni ji nepotřebují.

„Vždyť jste to ani nečetl!“ vrtěl jsem hlavou.

„Nečetl a číst nebudu!“ odsekl. „Zmizte, než zavolám policii!“

„Tady je snad svobodná země!“ namítl jsem.

„Svobodná, ale pro nás a ne pro Rusy! Táhněte do Ruska!“ odsekl opět.

Zanechal jsem vylepování a vrátil se pro trvanlivější letáky, vytištěné na samolepkách, aby nešly tak snadno strhat. Moc to ale nepomohlo. Zato jsem v jedné boční ulici přistihl policejní auto s megafonem, jak obyvatele varuje před »ruskou propagandou« a tedy přede mnou. Policisté apelovali na americké vlastenectví a vyhrožovali všem, kdo by podlehli, uvržením do proslulých ruských koncentračních táborů.

To už mě trochu dohřálo, ale rozhodl jsem se nejprve počítat do tisíce, než něco začnu. Vrátil jsem se tentokrát do Moskvy. Počkám tři dny a přijdu si až pro výsledek.


Nakonec jsem ze všech vyjednavačů dopadl nejlépe, i když jsem jednal jen v jednom městě. V ostatních městech odmítli záchranu v Rusku hned a prudčeji. Jakmile to označili za ruskou propagandu, což se díky cílové zemi samo nabízelo, úplně jim to zavřelo oči. Kdo jiný jim má ale pomáhat?

„Co s tím uděláme?“ rozčiloval se Roy. „Vážně si myslí, že si mohou vybírat, nebo si dokonce chtějí diktovat podmínky? Nedošlo jim, co jim odmítnutím pomoci hrozí?“

Měl pravdu. Cožpak nikoho nenapadlo podívat se za okraj bubliny na těch deset metrů žlutohnědého bahna? Nebo žijí pořád v iluzi, že je všude ve světě budou vítat a že si budou jen blahosklonně vybírat z nejlepších nabídek?

Přednesl jsem to Morgeaně, ale ta by na to měla jednoduché řešení.

„Nemám už vážně čas řešit takové nicotné problémy. Když pomoc nechtějí, vypnu jim ochranné pole a ať se starají sami. Mám ještě spoustu práce, musím řešit množství páry v ovzduší po hašení sopečného prachu, to se totiž začíná projevovat zvýšeným odrazem slunečních paprsků od mraků a Země se ochlazuje. Energie sopečného popela by se tak projevila v každém případě, když to ale včas nevyžehlím, nastala by celosvětová doba ledová a to by nedopadlo dobře. Budou to citlivé zásahy a nemám čas zabývat se pitomci, kteří se odmítnou nechat zachránit z důvodů vlastní falešné nadřazenosti.“

„Počkej!“ krotil jsem její hněv. „Rozhodli jejich papaláši, ale o mínění samotných obyvatel města to nic neříká. Horší je, že to ti papaláši mohou zkazit všem!“

„Tak co navrhneš jiného?“ zeptala se mě netrpělivě. „Věčně je tam držet nebudu!“

„Půjdu se zeptat, jak se rozhodli,“ pokrčil jsem rameny. „Dal jsem jim tři dny, nechci to předbíhat.“

„Dobrá, nebudu tě nutit rušit slovo,“ ustoupila trochu. „Ale měl bys být tvrdší!“

„Neboj se, budu,“ ujistil jsem ji.

Přišel jsem pak přesně podle dohody, ale výsledek jsem mohl předem odhadnout už podle toho, jak radní pomocí Policie varovali obyvatele před mou »ruskou propagandou«.

Odmítli pomoc a dali mi hodinu na opuštění města. Po dobrém to zřejmě nepůjde...

Dal jsem si natisknout tisíce menších letáčků s posledním varováním pro obyvatele.

Občané města!

Vaši zvolení představitelé odmítli nabízenou pomoc Rusů. Nabídli jsme jim odnést vás do Ruska i s městem, se všemi domy i s veškerým majetkem. Odmítli, ale jinou pomoc nečekejte. Zítra v poledne vypneme ochranné silové pole a vaše město zaplaví žíravé sopečné bahno. Nabízíme vám poslední příležitost. Koho zítra v poledne uvidíme na střeše domu, toho ještě odneseme do Ruska. Bez domu, bez majetku a beze zbraní! Zachráníte jen holé životy, ale poděkujte svým zastupitelům, kteří skutečnou pomoc odmítli.

 Záchranný tým z Ruska.

Ukázal jsem to Morgeaně.

„Je vidět, že jsi Čech a ne Rus!“ řekla, ale usmívala se s pochopením.

„Tolik se snad nelišíme?“ namítl jsem. „Myslíš, že by jim Rusové nepomohli? Mluvil jsem s jejich prezidentem, byl docela ochotný. A když jsem to pak Rusům při televizních debatách vysvětloval, dali se přesvědčit skoro všichni!“

„Ba ne,“ zavrtěla hlavou. „Rusové v nouzi pomohou, to ano. Ale kdo jim na nabídku pomoci odpoví urážkou, k tomu už se nikdy nevrátí. Nanejvýš mu řeknou, máš, co jsi chtěl!“

Díky »převzatým« darebákům jsem věděl, že má plnou pravdu. Ještě že nevyjednávali Rusové, ale my, uvědomil jsem si.

Znala Rusy lépe než já.


Rozhození tisíců nevelkých lístků nad všemi městy v bublinách bylo věcí okamžiku. Provedli jsme to ráno a kolem jedenácti místního času jsme pro jistotu rozhodili další várku pro ty, kterým fanatikové s policisty první letákovou akci znemožnili tím, že letáky vysbírali a zničili. Totéž udělali i moji »bráchové« Roy a James, ačkoliv je z měst vyštvali dříve a  ještě důrazněji než mě.

Sledoval jsem město dálnovidem, neviditelným pro lidi. Měl bych jim dát najevo, že jsem připravený.

Nebylo to však nic složitého. Prostě jsem vysoko nad městem odpálil velikou petardu ohňostroje. Skočil jsem »vdudegem« těsně pod vršek bubliny, zapálil doutnák od petardy, pustil ji volným pádem a dříve než jsem sám začal padat, vrátil jsem se zpátky do Kremlu.

„Učíš se rychle,“ řekla mi v té chvíli Morgeana v našem doupěti na Krymu. Zřejmě všechno sledovala, tím lépe! Jednak ji to zajímalo a za druhé mi její dohled přidá sebevědomí a jistotu.

Pak se na několika plochých střechách objevili první opatrně se rozhlížející lidé. Byly to většinou celé rodiny, jedna s sebou dokonce na střechu vytáhla i svého psa. Zdálo se mi sice hloupé zachraňovat zvíře, když tu tolik lidí zbytečně zahyne, ale pak jsem to hodil za hlavu a soustředil se na jejich záchranu.

Měl jsem v Rusku k dispozici skoro dvě stovky poslanců. Byl to asi pohled pro bohy (i když jen pro bohyni Moranu), když tlustí ruští poslanci, donedávna ještě oligarchové, bez skrupulí drancující ruské hospodářství, teď po »převzetí« sice moji, ale pořád se vzezřením blahobytných oligarchů, přeskakovali přímo z Ruska, kde byla noc, na ploché střechy města na opačné polokouli. Každý přiskočil k Američanovi, objal ho a zmizel s ním. Celý »únos« všech zachraňovaných netrval ani minutu. Stihl jsem odnést i toho psa, naštěstí to nebyla žádná obrovská doga, ale pokojný žlutý retrívr, navíc včas okřiknutý páníčkem, hned jakmile jsme se rozkoukali v Rusku.

Měl jsem zachráněné v Rusku a navíc přímo v Kremlu.

Byly jich ale sotva čtyři stovky.


Bilance záchranné akce byla tak jako tak smutná.

Dohromady jsme odnesli a tím zachránili něco přes tři tisíce Američanů. To nestálo za zakládání slibované kolonie na Sibiři. Rozhodl jsem se nechat všechny v Moskvě. Pro začátek je ubytujeme v hotelích, než pro ně seženu odpovídající byty. Bude to teď ležet jen na mně, já jediný mám v Rusku a dokonce přímo v Kremlu dostatečné zázemí. Výhodou bylo, že šlo o inteligentní rodiny, část dospělých měla tituly inženýrů a bylo jasné, že nebudou pro Rusko zátěží, ale přínosem. Už to, že se rozhodli nevěřit protiruské propagandě a spolehli se na vlastní rozum! Zůstat ve městě se příliš podobalo sebevraždě.

Proč ale statisíce ostatních protiruské propagandě podlehly? Všichni si přece mohli na vlastní oči prohlédnout vrstvy bahna za bublinou a kdo měl oči v hlavě, musel pochopit, co se stane, až ta bublina praskne! O Američanech se říká, že jsou jediný národ světa, který věří vlastní propagandě, ale tahle propaganda šla přímo proti zdravému rozumu! Nejvíc mi bylo líto nevinných dětí, které v tom městě zůstaly, ale pak jsem si připomněl statisíce stejně nevinných dětí, povražděných jejich armádou ve více zemích světa a miliony sirotků, nechaných na pospas osudu, které mi dovolily pokrčit nad tím rameny.

Jak by to řekli Rusové? Máte, co jste chtěli!

Teprve teď jsem musel chtě nechtě ocenit vyjednávací kvality Rusů i jejich presidenta! Jít proti takové zdi ignorantství a zlovolných lží je muselo stát hodně trpělivosti. Kdykoliv proti nim Američané rozšířili další lež, většina světa ji sice jako lež pochopila, ale nikomu se nepodařilo vyvrátit ji Američanům, kteří zatím sami vlastní lži pevně uvěřili. Tisíckrát hůř, když se někteří k Američanům přidali! A bylo jich vždycky víc než dost!

Takoví by měli skončit stejně!


Stát se Rusem, když jsem byl dosud Čech, nebylo naštěstí tak zlé, jako kdybych se měl stát Američanem. I Roy a James byli rádi, když se mohli stáhnout do Ruska, i když ze Států odešli až kvůli katastrofě Yellowstonského vulkánu.

Když jsem to takhle přednesl Morgeaně, usmála se na mě shovívavě.

„Vyměň část svých »hlav« se svými »bratry« v Čechách!“ navrhla mi. „Nemusíš přece zodpovídat za Rusko sám!“

Měla pravdu jako vždycky. Hned jsem to přednesl »bratrům« v Příbrami a dostal jsem několik nabídek. V Čechách ještě nenastal stav, že by »došli darebáci«, takže jsem se mohl vrátit domů v tělech »převzatých«. A abych se příliš nerozšiřoval ani v Rusku, slíbili mi podporu všichni, kdo měli ještě nějakou volnost do »stropu«. To pochopitelně platilo i pro Roye a Jamese.

Zkrátka bychom se trochu víc zamíchali.


Morgeana zrušila bubliny ochraňující města až o dalších čtyřiadvacet hodin později. Ještě nám dala čas sledovat město a pobrat pár opozdilců, kteří si to rozmysleli obrazně pět minut po dvanácté. Já jsem odnesl pět rodin, Roy s Jamesem další. Dodatečně to byla skoro stovka lidí. Ostatní zatím uspořádali karnevalový vlastenecký průvod městem na oslavu... čeho? Snad si nemysleli, že bahno kolem nich samo zmizí? Vždyť muselo být jasné každému, jak to může, či spíše musí dopadnout!

Úderem poledne všechny bubliny praskly a zmizely.

Sledoval jsem to v »mém« městě. Účastníci vlasteneckého průvodu znenadání slyšeli hukot, jak se bahno valilo do níže položených čtvrtí města a podle horkého, kyselého větru zjistili, že bublina zmizela. Zbylo jim však málo času na záchranu.

Většina stačila doběhnout k nejbližším domům a vyběhnout po schodech mimo dosah bahna. To nestoupalo tak rychle, aby je od okamžité záchrany odřízlo.

Dvěma policejním helikoptérám se v městech u Roye podařilo vzletět. Neměly však kam přistát a zmizely beze stop, když se pokoušely přeletět bahenní poušť. Nestačil jim dolet.

Ani situace obyvatel města nebyla tak růžová, jak se zdála účastníkům vlasteneckého oslavného průvodu.

Nepřežili ani měsíc.


Spolupráce zemí ovládaných našimi »hlavami«, byla zatím tak bezproblémová, že jsme nepotřebovali Organizaci Spojených Národů. Ze Spojených států zbyla dvě menší torza. »Východní státy Americké«»Západní státy Americké«.

»Velká bahenní poušť« je oddělila tak důkladně, že i letecké spojení mezi nimi bylo spíše symbolické. Oba zbytky se ovšem nemohly ucházet o titul velmoci. Byly to teď dva středně velké, poměrně chudé státečky.

Ale i ty na zkáze triglavů vydělaly. Rockefellerova větev odvezla zlaté rezervy Spojených států na Sinaj k přátelské větvi Benjamina, kde obě větve i se zlatem zmizely. Svět však poznal, že zlato není nejdůležitější. S nejhamižnějšími větvemi triglavů zmizely všechny státní i soukromé dluhy. Naštěstí Rusko spolu s Čínou nabídlo světu náhradu za dolary a mezinárodní obchod mohl pokračovat dál, i když se mezi chudé státy propadly spolu s Amerikou i země rozpadlé Evropské unie.

»Bratři«»sestra« mezitím dokončili přeměnu Evropy. Vládu měli pevně ve svých rukou, a svým vlivem zkultivovali i politiky, kteří k nám »tisícihlavým« nepatřili. Tím, že teď měli pořád většinu, dokázali odhalovat grázly mnohem dřív a lépe než dřív, ale co bylo ještě lepší, dokázali je buď »umravnit«, nebo přesvědčit, aby z politiky odešli, dříve než v ní napáchají škody.

Vlády Evropy místo vzájemného okrádání spolupracovaly. Rusko se k této Evropě připojilo jako další země řízená už ne oligarchy, ale námi. Bylo ze všech zemí Evropy nejbohatší, ale nedávalo to ostatním najevo a ochotně s nimi spolupracovalo. Toho kdyby se dožil Triglavův poskok Brežněv i Rockefellerovy loutky za Atlantikem!

Spokojená byla i Morgeana. Se mnou i se světem.

Jen si občas říkala, že tohle měla udělat už dřív. Kdyby dala tenkrát Rávanovi pár facek a umravnila ho, mohla si vypěstovat svého Antonína o pár tisíciletí dřív.

Inu... po bitvě každý generálem...

I když Morgeana byla víc než maršálem...

 © 2014 Václav Semerád, Nová Ves

  

Konec

Zpět Obsah

© 2014 Václav Semerád, Nová Ves

Slovník


ajnclík = druh vězení - samotka

akmafas = mimozemská neviditelnost řiditelná vůlí

allohmota = hmota s imaginárními spiny, prostupná hmotou s reálnými spiny (základ duchů)

belazyr = exotermická anihilace (spalující oheň)

brodi = mimozemská elektřina (neobvykle používaná)

Brusel = sídlo Evropské unie (Brusel - podle vzoru prdel)

chywatrop = vlnění telepatického éteru

collateral damage = vedlejší škody na civilistech, obvykle vícenásobně převyšující vojenské škody - běžné jednání armád USA

dešadé = izotermická anihilace (ničení hmoty bez vývinu tepla)

didus ineptus = blboun nejapný (pták vyhynulý díky své důvěřivosti)

dolsin = medicínské morfium k tišení bolestí

dyabli = mimozemské pomocné přístroje

Eurokomise = sbor zasloužilých pitomců s neuvěřitelnou pravomocí i platem

exekutor = právník bez citu a svědomí, kříženec krokodýla a pijavice

gechmo = mimoprostorové přemisťování na kotvu (gech)

guláš = pozemský pokrm z masa s mírně pikantní omáčkou

GULAG = státní správa koncentračních táborů v Rusku

hacker = člověk, který virtuálně vniká do cizích počítačů

JUDr = absolvent právnické fakulty (v Plzni i díky korupci), znepříjemňující život lidem (viz právník)

Katar = příslušník křesťanské sekty, vyvražděné konkurenčními katolíky, které ve víře zahanbovali

Lagrangeovy body = místa, kde se právě vyrovnává přitažlivost sousedních těles

lapjoa = záchranná služba mimozemských kosmických plavidel

libri prohibiti = knihy zakázané cenzurou, držené v klášterních knihovnách zásadně pod zámkem

Monsanto = americký koncern, proslulý vývojem geneticky modifikovaných plodin a extrémní zákeřností při jejich vnucování světu

naplavenina = geologicky: hornina vzniklá naplavením vodou, přeneseně: přistěhovalec

oncik = mimozemská biologická jehla na prstu přední končetiny, podobná jedovým zubům hadů

právník = absolvent právnické fakulty (v Plzni i díky korupci), znepříjemňující život lidem (viz JUDr)

precedent = předchozí podobný právnický případ (lat.)

Rámájanam = staroindický epos o válce legendárního hrdiny Rámy s desetihlavým dvacetirukým démonem Rávanou o krásnou Sítu

Rambo = profesionální válečník bez náznaku citu a svědomí

Rávana = legendární démon s deseti hlavami a dvaceti pažemi, vládce Srí Lanky

repete = opakování (lat.)

ruškov = izotermická anihilace vybraných kovů na dálku

šávki = (rus.) malí cirkusoví psíčci, bavící obecenstvo nenáročným panáčkováním (přeneseně televizní baviči)

Sedmero = předchůdce Desatera: 1.Lidé jsou si rovni - 2.Cti rodinu - 3.Nezabiješ - 4.Nepokradeš - 5.Nezotročíš - 6.Svévolně nezničíš - 7.Nepodáš křivého svědectví

Sherwood = les v Anglii, pověstný legendárním zbojníkem Robinem Hoodem (přeneseně parčík u Hlavního nádraží v Praze)

Sítá = Rámova žena z eposu Rámájanam, unesená Rávanou

skrankiora = dorozumívací prostředek v podobě skleněné koule

socka = nadávka zbohatlíků a zlodějů většině normálních lidí

šumomluva = telepatie

telekineze = přemisťování předmětů na dálku vůlí

telepatie = přenos myšlenek na dálku

tušivo = varovné paranormální vnímání chystaného útoku

umírování = mírová dohoda

vdudeg = přemisťování mimoprostorem na přímou viditelnost (pomocí dálnovidu kamkoliv)

Vinnetou = legendární mírumilovný a až trestuhodně důvěřivý náčelník amerických Apačů

vpýre = neúspěch, nezdar

všimné = úplatek - víceméně vyžadovaný příjemcem

zevzdušnění = spálení s rozptýlením popela do vzduchu

zhavae = všegalaktická přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)


Poznámky


1: Jan Drda: Hrátky s čertem

2: Jedná se o radioaktivní Co60

5: To není scifi, to se v Čechách děje doopravdy!

6: Ruská chlebovaja okróška, snědl jsem jí plný talíř!

12.07.2018 08:15


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od SW: 21/7 v 10:13 na téma: §Mato : pic/heslo-dneska Na pohřbu paní Hrabákové jsem si vzpomněl na svůj slib panu Matoušovi, že uvedu jeho knížky na svém webu. Začal jsem s tím hned tenkrát, ale šlo mi to pomalu. Kniha "Rodiče" měla spousty obrázků a všechny knihy vyžadovaly korekturu, do které se mi, přiznám se, moc nechtělo. Žádný spisovatel nedělá rád korektury, že...? Je to takové pravidlo...Jenomže panu Matoušovi se už přehoupla devadesátka a došlo mi, že nastal čas...

Domů
Statistiky

"Schizofrenik" (komentáře)

Téma=§Schi Hlasovalo 8, celkem 37 hvězd, průměr=4.62.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: dvastadvádvacet = (nejsi robot?)    (487 příspěvků).  

! Včera 2 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

Přílepky včera: §Beri

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

21.07.2018  id: 1294383

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 334 e-mailu 21.07.2018 00:01 :

Změna v "Z děravého džbánku" 20.07.2018 1034

Změna v "Světem" 20.07.2018 1349

Editován "Světem" 20.07.2018 1450

Kapitola 28 dodána k "Beridaz". 20.07.2018 2225

Změna v "Beridaz" 20.07.2018 2244-2250   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: honbri

 

Info: Hltač Semeráda

 Přidat přílepek!?

03.07.2018 v 21:41 id: 1294345

Vrtalo mi to hlavou už v době vzniku Schizofrenika: zatím jsem byl díky informacím z médií, (TV, internet, knihy...) přesvědčený, že mozek není vybaven nervovými "čidly" bolesti a proto také mohou chirurgové operovat mozek za plného vědomí pacienta a při tom zároveň kontrolovat, že stále normálně mluví, myslí apod. Zde se ale tvrdí, že při průstřelu hlavy dojde k "omračující" bolesti - že by se uvažovala bolest při pronikání náboje pokožkou a vůbec vrchními vrstvami lebky ? Přitom ale ani při probodnutí (nebo vstřelu) do jiné části těla přece není bolest tak hrozná, aby zbavila vědomí ?!

To je otázka, která mi u jinak výborného románu nějak stále nesedí...


SW: Rána do hlavy bolí. Zkuste se bacit o betonový trám v nízkém sklepě! On stačí i měkčí dřevěný na půdě. V románu jde o první smrt průstřelem hlavy odspodu, kde kulka projde nejprve ústy, tam je to setsakra citlivé, jen se kousněte do jazyka! (i když ti, co to podstoupili, už žádné svědectví nepodali). Chirurgové sice operují mozek při vědomí, ale nejbližší okolí si znecitliví (chuťovkou musela být trepanace lebky v době kamenné, kdy nebyl na znecitlivění ani rum). Jen okrajově zmíním bolest zubů! BTW v islámském světě se kromě řezání hlav rozmohlo i vrtání hlav aku-vrtačkou. Údajně popravovaný řve (video jsem ale neviděl). Ale co je v románu neznámé, to je spojovací "vysílačka" telepatie, vzniklá a umístěná v mozku. Ta by bolest neznámé intenzity vyprodukovat mohla. Já to vlastně pořád přebírám už od románu "Gurroa", kde se Briryan pokoušel připojit k "síti Gurroa" po zabití Pavla Ligaida a jeho elektrický orgán "fern" se při tom přepálil a vzal s sebou i kus okolního mozku, také tam to byla příšerná bolest. No a od té doby to neřeším, prostě každá smrt v telepatické síti ten zbytek nesnesitelně zabolí, i když se ztracená součást vypařila v tak krátkém okamžiku, že by si to ten zbytek vlastně neměl ani čas uvědomit. Ledaže by "bolelo" jakékoliv rozkolísání sítě... (03.07.2018 23:03)


honbri: Máte pravdu, že u skutečných telepatů nikdo průzkum v téhle oblasti dělat nemohl, takže je možné všechno ...

Prostě to je jedna možná varianta, jak se úmrtí jedince v síti projeví (druhý pól by mohlo být, že se bolest tak zeslabí rozložením po celé síti, že je prakticky "bezbolestná" ...)...

Díky za diskuzi (04.07.2018 20:56)


4. Jméno: Johanides

 

Info: vděčný čtenář

 Přidat přílepek!?

23.03.2018 v 12:29 id: 1292854

Po dlouhé době jsem se vrátil k tomu dílku. Je povedené. ale zarazil mě jeden rozporuplný fakt: Převzatá osobnost je bez přímé vůle a "master" může využívat a sdílet její znalosti. Proč teda ten Ipájský skrček dával hlavnímu hrdinovi nějaké znalosti předem, když předpokládal, že jej "převezme"? Protože se to nepovedlo, bylo to pro něj dvojnásob nevýhodné.

Něco jsem přehlédl nebo nepochopil?


SW: Spíš nepochopil. Tej Ipájský skrček byl totiž prostě žvanil a chlubil. Překvapení, že se mu to nepovedlo, dokázal hrdina využít (jako asi na jeho místě každý).

Přidám kouzelnou hlášku našich dětí, krátce před lovením vánočního kapra z vany (bude to už 40 let):

"Kapříku, neboj se, my tě teď jenom vytáhneme z vody a spapáme!" (23.03.2018 13:17)


Johanides: :D Díky za vysvětlení. (23.03.2018 13:41)


5. Jméno: Q-16012006320

 

 

 Přidat přílepek!?

12.04.2017 v 14:35 id: 1252758

Mě osobně se Schizofrenik velmi líbil. Dokonce bych ho zařadil mezi ty nejlepší, takže nechápu, co se komu na tom nelíbilo..



Komentáře

Začátek


Přílepky včera: §Beri