Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Neviditelný boj s mimozemšťany

Raukon 2000

Neviditelní nepřátelé

Neviditelní nepřátelé

V žánru Science fiction vzniklo obrovské množství různých literárních a filmových děl a dokonce i počítačových her, které sem musíme rovnež počítat, kde je hlavním nosným námětem konflikt s mimozemskými, nebo přinejmenším nepozemsky vyhlížejícími bytostmi. Úmyslně nepoužívám slovo civilizace, neboť se tu velice často jedná o konflikty na úrovni jiné než civilizační.

Začněme dnes již naprosto klasickou knihou H.G.Wellse Válka světů, jejíž námět se neustále opakuje v nových a nových kreacích. Jistě všichni víte, oč jde. Zemi napadnou sveřepí mimozemšťané (u Wellse ještě klasičtí Marťané) a začnou domorodcům, tedy nám, šeredně zatápět. Tak ostatně začíná i spousta jiných knih, filmů a počítačových her. Samozřejmě, po tomto velice podobném úvodním INTRO se to může začít podstatně lišit. Někdy zvítězí na celé čáře mimozemšťané (a sežerou nás), většinou vítězí domorodé kmeny - tedy my. My své padlé protivníky zpravidla nekonzumujeme, neboť bývají (pro nás) jedovatí - výjimkou je pouze celosvětově známá gastronomická specialita marťan-knedlík-zelí (ve středoevropské jazykové modifikaci marťo-knedlo-zelo). Většinou ale bývá na Zemi konečnou stanicí pro mimozemšťany popelnice, pokud se mimozemšťané úslužně nezpopelní sami.

Jistě si pamatujete film Mars útočí, kde vetřelce úspěšně likvidovala pozemská hudba. (Když nesnesou ani to, dobře jim tak). Není to jediný film, kde mimozemšťany likviduje pouhý zvuk. Na výše zmíněné útočící Marťany platila hudba, v jiném, tentokrát japonském filmu, likvidoval zákeřné Jupiteřany jekot policejních sirén, který jejich létající talíře na značnou dálku měnil v ohnivá oblaka.

Někdy to tedy mimozemšťanům natřou naši domorodí vědci (obvykle japonští, neboť toto rozuzlení je typické zejména u japonských filmů), často až neuvěřitelnými vynálezy. Například nezapomenutelný byl nápad pustit jekot policejních sirén do všech rádiových vysílačů, takže se každý kapesní tranzistorák změnil v neomylný protiletadlový rychlopalný kanón.

Ve filmu Den nezávislosti jsou pro změnu zkázou odporných bestií stateční američtí piloti, což je pro změnu velice typické pro americké akční sci-fi filmy.

Zbytek světa bývá zpravidla naprosto bezmocný, rezignující, vydaný vetřelcům na milost či spíše na nemilost.

Filmy Den nezávislostiHvězdná pěchota si snad všichni ještě dobře pamatujete. Patří na tomto poli ke klasice. V prvním filmu našim americkým hochům významně pomohl pozemský danajský dar - nepřátelům nezištně poskytnutý zákeřný virus zvaný Windows, ve druhém filmu navzdory kosmickým superzbraním rozhodují hlavně útočné pušky M-16-Super v rukou skvělých chlapců i bojovných feministek MADE IN USA. Na tomto filmu jsem si povšiml lákavé reklamy: Chceš být občanem? Vstup do řad Hvězdné pěchoty! Obrátíme-li tento výrok, dostaneme: Nejsi-li vojákem, nejsi ani občanem. No potěšpámbu! Nevím, jaké verbířské metody používají naši sveřepí hmyzí protivníci, ale pochybuji, že by byly humánnější - téměř bezbranní vojáci hmyzích vetřelců se na pevné zemi kupodivu (a naštěstí !!!) zmohou jen na hromadné útoky sovětského typu ("Nas mnogo"), nebo na nečekané zbabělé přepady podhrabáním, očividně inspirované Vietnamem - i Vietkongové se uchylovali k podvraťáckým tunelům a podzemním skrýším. Přiznávám se, zpočátku se mi zdálo podivné, že vetřelci dokáží bravurně sestřelovat pozemské kosmické křižníky, ale na planetách účinnějšími zbraněmi nebojují. Pak mi došlo, že ti hmyzí pitomečkové zřejmě dobrovolně přijali za své americké filmové pojetí bojové cti, které Američany samotné zavazuje v závěru většiny filmů odhodit zbraně a rozdat si to s protivníkem na férovku pěstmi, i když je protivník skoro vždycky nejméně o jednu váhovou třídu výš, případně je hrdina alespoň značně handicapován totálním vyčerpáním, či zraněním. Brouci se místo pěstí spoléhají jen na svá kusadla a všelijaké trnité výrůstky, takže je všechno jasné předem.

Klasickou ukázkou je film Predátor, kde právě na toto americké pojetí cti nakonec doplatí zmíněná, sice po americku čestná, ale jinak velice pitomá obluda. Inu, neuvědomila si, že Američan je kurva, sice na závěr matče rád nabízí boj pěstmi, ale když to vypadá zle, nepohrdne ani vietnamskými metodami, které jinak svým protivníkům zarputile vyčítá jako válečné zločiny. Američan přece z principu žádné válečné zločiny nepáchá, takže je všechno vlastně v normálu...

Čtenář, divák, případně u různých her i hráč pak s napětím (u her dokonce aktivně) sleduje, jak se mimozemské potvůrky na našem hřišti činí. Obvykle je svým původem nacionalisticky zavázán fandit domorodcům (tedy lidem), takže nadšeně povzbuzuje své hrdiny, jak to vetřelcům nandávají. U her jim sám aktivně pomáhá nepřátele střílet, drtit, vyhazovat do povětří atd. Povzbuzovat vetřelce se považuje za zvrhlost, a to i tehdy, jsou-li ti naši hoši pěkná prasata (nechci to říkat hůř). Mnozí z nás si ale právě v tom libují natolik, že jsou ochotni na straně vetřelců i bojovat, neřkuli padnout.

Klasickým vzorem je hra Alien vs. Predátor, kde hráč jinou možnost vlastně ani nemá.

Nepatrnou obměnou je situace, kdy naši stateční američtí hoši likvidují vetřelce v jejich vlastní domovině, kde nás, samozřejmě zákeřně, napadli. Inu, ti hulváti si neuvědomili, že nám lidem patří celý vesmír a oni svou planetu nezákonně okupují už tím, že se tam protiprávně vyvinuli. Dochází někdy i k zajímavým konfliktům, kdy se na sporné planetě narodí jak vetřelci, tak i my, jejich oběti, takže se jedni i druzí domnívají, že jim sporná planeta plným právem, (především právem silnějšího) náleží.

Například ve druhém dílu seriálu Vetřelec jsou napadenými hrdiny pozemští kolonisté, kteří se snaží nehostinnou jedovatou planetu přetvořit v útulnou a lidem vhodnou, zatímco vetřelci, kteří se v tom jedu drze vyvinuli, jim v této bohulibé činnosti sveřepě brání, aby nepřišli o neregulérní výhody domácího jedovatého prostředí. Kdyby se situace otočila a vetřelci by se pokoušeli přeměnit prostředí na Zemi za příjemné pro ně, to by byla ovšem lumpárna a museli bychom s nimi tvrdě zatočit. Takhle jsme jim jejich vlastní planetu nakonec velkoryse a šlechetně ponechali, ovšem patřičně radioaktivně zamořenou výbuchem našich jaderných reaktorů. Ať si ji třeba sežerou!

Všechny tyto konflikty se ale odehrávají víceméně veřejmě, pěkně všem na očích. Na první pohled je vždy vidět, komu máme fandit a kdo je ten hnusný, zbabělý nepřítel. Zejména když nevypadá jako humanoid, ale pokud možno co nejodporněji, například (Predátor), nebo je to rovnou hmyz (Hvězdná pěchota). Tohle je již podle mého názoru dostatečně probrané jak teoreticky, tak prakticky (především ve filmu, nebo na herních obrazovkách).

Mnohem zajímavější konflikty jsou ale tam, kde našeho protivníka nevidíme, nanejvýš (a obvykle pozdě) jen tušíme. Na ty se chci právě zaměřit.

Ačkoliv teď asi očekáváte, že mám na mysli film Predátor, není tomu tak. Tam byl vetřelec maskován příliš chabě, přinejmenším se za ním v jeho obrysech vlnila džungle, takže byl vlastně trochu vidět - ačkoliv už v tomto případě měl značné taktické výhody. To ale není ono. Zrovna tak mě nezajímá zákeřné zabíjení lidí na velkou dálku, jako v povídce Ptáčata, kde byli odstřelováni vraždícími roboty z družic. V jedné ruské sci-fi se objevily neviditelné bestie, které se projevovaly jen tím, že lidé, jejich protivníci, před očima ostatních nepochopitelně mizeli, případně, když už měly bestie plné chlévy zajatců, znenadání vybuchovali. Vynalézavý ruský člověk nakonec i tyto bestie převezl. Skryl se pod převislým břehem říčky, čímž jejich neviditelnost vyrovnal, počkal si, až bestie vypnou své energeticky náročné zneviditelňující štíty, aby je pak urychleně, dříve než se vzpamatují, hromadně zlikvidoval.

Ani to ale nemám na mysli. Jde mi o střetnutí, kde je protivník neviditelný prostě z principu, bez technických pomůcek, kde jsou vidět nanejvýš jeho opožděné projevy - pochopitelně vždycky pozdě. Střetnutí, kde lidem zpravidla nepomůže nasazení osvědčených "šestnáctek". Mimochodem - "šestnáctky" jako zbraň - není to krásný a poetický termín? Nemyslím tím šestnáctileté dívky, úspěšně likvidující na E55 za pomoci AIDS naše zazobanější sousedy, ale známou a oblíbenou řadu

M-16, F-16, 16k, 16M,

pěkně v tomto pořadí (tj. puška, letadlo, menší atomovka, větší atomovka) nasazovanou proti běžným vetřelcům v amerických filmech, jako například ve filmu Den nezávislosti. Nepřítel, o kterém chci mluvit, takové běžné zbraně ignoruje, kašle na ně, jsou mu pro smích - samozřejmě, kdyby vůbec tušil, co je to kašel a co je to smích...

Vždyť už ta klasická Wellsova Válka světů neskončila vítězstvím jedné ani druhé civilizace, protože - vzpomeňte si - zvítězily bytosti třetí, které žádnou civilizaci netvoří. Po drtivé porážce pozemšťanů a úplném ovládnutí Země Marťany došlo náhle přes noc k prudkému obratu o 180 stupňů a všichni Marťané skoro naráz - shnili zaživa. Vítězem se totiž staly obyčejné pozemské hnilobné baktérie, proti kterým Marťané nebyli imunní.

Když se to tak vezme, i naše současné bakterie ochotně rozloží všechno, co je aspoň trochu organické, tedy pro ně stravitelné - a nebrání se jim to. A bránit se jim může úspěšně jen to, co si proti těm potvůrkám pěstuje odolnost po celý život - nebo raději ještě déle, po celý svůj dosavadní biologický vývoj.

Vyšší organizmy vedou s baktériemi neviditelnou válku prakticky pořád. Pravda, většinou ji vyhrávají (jinak by ani nemohly existovat), ale občas se stává, že se vyskytne kmen potvůrek agresívnější než dosavadní - a nastane katastrofa. A to i na Zemi, kde si silácky nalháváme, jak máme všechno pevně pod kontrolou. Středověké morové rány kdysi hubily co se dalo, naráz třeba až půlku Evropy. Dnes sice děláme ramena, kdovíjak nejsou naši lékaři lepší - ale stačí pitomý virus HIV a lékaři jsou v defenzívě, dalo by se říci, v pr.....votním výzkumu. A to se do nás nemontují žádní mimozemšťané, jen naše vlastní pozemské potvůrky neviditelné. Při setkání s úplně cizími formami života se můžeme dočkat všelikého překvapení.

Představte si poněkud jiný scénář filmu Vetřelec 1. Začíná stejně jako ten, který znáte - loď Nostromo po vzoru Wellsových Marťanů přistane na neznámé planetě a kosmonauté vyjdou prozkoumat zbytky jakési cizí civilizace. Místo aby se kosmonaut ve skafandru sklonil nad podivné vajíčko a to mu skrz sklo plivlo do obličeje malou chobotnici, prostě jen lehce uklouzne po nějakém h.....nijícím zbytku. Načež se všichni spokojeně vrátí do lodi, aniž by si s sebou přinesli viditelnou hrozbu, ovinutou kolem krku jednoho z nich. Mezi námi, když v originálním filmu posádku nevarovalo ani tohle - pak si nic jiného než krutý konec nezasloužila a je opravdu zázrak, že to přežila aspoň Ripleyová s Micinkou! Vraťme se ale k naší verzi. Posádka si, stejně jako prve, uspořádá dobrou večeři. Při ní se žádnému z břicha nevyklube ošklivý netvor, jenom začnou modrat, zelenat, oči se jim pokryjí slizem, poskládají se na podlahu, chvilku budou křečovitě hrabat rukama nohama, načež - už opět pomalu a skoro nepostřehnutelně - začnou odpadávat od kostí a skapávat na zem. Když se zamyslíte, jak kosmonauté ve všech filmech suverénně a bezstarostně pobíhají po neznámých planetách, je vám jasné, že si o něco podobného přímo koledují? Naštěstí něco takového nenapadne ani autora díla, tím méně režiséra, který tomu zpravidla nerozumí vůbec. Že by to mohl být príma horror? Horror možná, ale svalnatí hrdinové a půvabné hrdinky by nemohli projevit své přednosti v zacházení s mašinkvérem, plamenometem a jinými pozemskými vymoženostmi...

Ve vesmíru se kosmonauté mohou setkat s mnohým nebezpečím. Jak říkal jeden kosmonaut nováčkovi: "V kosmu není opatrnosti nikdy dost. Kosmonaut může zahynout na tisíc způsobů - shořet ohněm, utopit se ve vodě, být rozmetán větrnou smrští, nechat se zavalit zemí, sněhem nebo ledem, může zahynout přetržením, udušením, výbuchem, horkem, mrazem, ozářením, otravou, může být rozmačkán kamením nebo tlakem, uvolněnou konstrukcí, rozdrcen gravitací nebo tlakovou vlnou a nádavkem ho může něco spolknout, dříve než se rozkouká. Ale nejhorší smrt je vždycky smrt blbostí - ať vlastní, nebo cizí!"

Dodávám k tomu - nemusí jít jen o kosmonauta, totéž přece platí i pro naši starou dobrou Zemi a opatrnost sluší každému, nejen pyrotechnikům. Přetržením, rozdrcením, výbuchem a upálením můžete zahynout snadno i vy, třeba už zítra. Nemusíte být ani zaměstnáni ve výrobě semtexu, stačí na okamžik usnout za volantem.

Vraťme se k neřízené lodi Nostromo, kterou po X letech plachtění či bloudění vesmírem vyloví jiná pozemská hlídková loď. Až experti zbytky posádky pečlivě prozkoumají (jistě se přitom párkrát sklouznou po podivném slizu), horror se bude opakovat i s nimi. Což by byla situace ještě docela příznivá! Předpokládám totiž, že po takovéto zkušenosti další hlídky už nic zkoumat nebudou a pochopí, že bude lépe pěkně na dálku oba vraky (Nostromo i tu první hlídkovou loď) atomovou silou zlikvidovat, čímž se nákaza snad úspěšně zničí. Situace může být ale komplikovanější. Podmínky v lodi Nostromo do chvíle jejího zachycení hlídkovou lodí nejspíš dávno poklesnou pod hranici, kdy baktérie v zájmu svého přežití vytvoří spóry a přejdou do stavu klidu. Pak by se ale mohlo stát, že posádka hlídkové lodi hned neonemocní, ale donese spóry až na obydlenou planetu (pro zjednodušení předpokládejme na Zemi) a teprve tam milé spóry v příznivé teplotě a vlhkosti ožijí - a pokračování horroru je na světě, lidé se budou rozkládat rychlostí viru ILOVEYOU.

Tady si vzpomenu na povídku jménem Zelená smrt. Tu možná někteří ani neznáte, vycházela na pokračování dávno před rokem 1989. V ní přímo na Zemi, v kanalizaci nejmenovaného velkoměsta vznikla jakousi mutací obrovská améba, žravější než cokoliv jiného. Přiznám se, při čtení této povídky jsem zelenal závistí, protože moje améby z prokleté planety Gíjó, na které jsem byl předtím právem pyšný, byly proti ní jako koťátka proti bengálskému tygru. Utěšovalo mě, že jsem na ně přišel dřív a že jsem je měl přirozenější, to jest pitomější. Ta bestie zelená totiž stála za to. Oddělovala ze sebe menší klony, které se pak k ní opět připojovaly, zpravidla po splnění nějaké speciální mise. Moje améby z Gíjó se sice také dělily, ale pak už se nikdy nespojovaly, spíše si přirozeněji konkurovaly. Dokud se bestie krmila obsahem kanalizace, nikdo nic nepostřehl, jenomže jí samotné to bylo brzy málo. Najednou se začala objevovat i nahoře ve světě lidí. Tu nesměle vykoukla z odpadu umyvadla, tu se rozlila ve sklepě, aby si pochutnala na bramborách. Kdo se jí ale jen malíčkem dotkl, toho okamžitě oblila, rozpustila a vycucla, ani kosti nenechala. Po lidech zůstávaly jen kovové sponky, zipy, brýle, zubní plomby a kaluže vody, kterou bestie jaxi nepotřebovala. Čím byla ale starší, tím byla drzejší. Vyrazila si třeba do obchodního domu a poobědvala tam nejen na vystavených potravinách, ale i na zákaznících - jen pár zděšených šťastlivců stačilo utéci. Současně - neboť se mohla pod zemí podle libosti natahovat a rozlévat - zamířila do městských jatek, kde řádně nakynula po narychlo zhltnutých vepřích, kravách, býcích i řeznících - ani si nepočkala, až řezníci z těch krav nadělají hamburgry. Obsadila tunely podzemní dráhy (pochopitelně přitom jen tak mimochodem zkonzumovala pasažéry), a pak už byla tak nakynutá, že se rozhodla ukončit skrývání a pohltit šmahem všechno, co se kde ve městě hýbalo. Začala systematicky probírat odspodu nahoru obytné domy (jen pár šťastnějších sebraly se střech helikoptéry), Pochopitelně neuznávala za azylové domy ani kostely. Horror se stupňoval, jakmile bestii napadlo nechat se po částech rozvážet na pneumatikách a podvozcích aut zděšených uprchlíků do dalších lokalit v širokém okolí. Ovykle to vydržela jen do prvního dálničního odpočívadla, kde si spolu s uprchlíky dopřála piknik - pak si ovšem musela stopnout další auto, neboť navzdory stále větší vynalézavosti přece jen nezvládla řízení lidských dopravních prostředků. Jeden její klon si dokonce dal jako zákusek cestující velkoletadla i s piloty (což neměl dělat, v letadle bylo krátce po startu ještě dost paliva, aby po střemhlavém dopadu na nemocnici shořelo všechno, včetně obou mlsounů, nejen toho z letadla, ale i toho, který právě dole konzumoval lékaře i s pacienty). Až ke konci povídky lidé metodou pokus-omyl (čest památce těch pomýlených) zjistili, co na bestii platí. Dodnes nepochopím, proč to byly zrovna bavlněné látky (samozřejmě pouze bez příměsí umělých vláken), které mohly dokonce sloužit jako ochranné obleky, neboť bestie se bavlny očividně štítila a nechala si raději uklouznout její chutnější obsah, a konečně vodní roztok hypermanganu, který ji úspěšně ničil, ačkoliv předtím v kanalizaci vydržela mnohem horší chemii. Povídka tedy končila optimisticky - lidé zase na poslední chvíli něco objevili (ačkoliv si dovedu představit tu strašnou fušku, která je ještě čekala, totiž - jak dostat hypermangan do kanalizace, když se ta bestie pohotově chránila různými špunty)...

Zelená smrt byla jistě velkým problémem, nicméně byla ještě dobře vidět. Baktérie samy vidět nejsou, nejvýš jejich projevy - u moru černé hlízy, u malomocenství postupné odpadávání masa od kostí, u tyfu nezastavitelný průjem. Nemluvě o zákeřnostech jako je AIDS, kde příliš dlouho není vidět vůbec nic a mikroskop je taky úplně pro kočku. To všechno se samozřejmě může vyskytovat i na Zemi. Ve vesmíru je to vynásobeno tajemností neznámého prostředí.

Jak je to tedy s těmi potvůrkami ve sci-fi dílech? Různí autoři to řeší různě. Jedni nechávají cizince bakteriální šmahem vítězit nad naším typem života a jen zázrak (který někdo na poslední chvíli vyvolá) nás zachrání. Jiní autoři ostentativně nebezpečí bagatelizují.

Například v knize: Dobrodružství v Eridanu chlácholí odborník lékař pozemskou posádku slovy:

"Nemusíte se bát, tady nejspíš nechytnete ani rýmu. Těžko tady najdeme bakterie, které se učily lidem škodit - na lidech..."

A samozřejmě mu proroctví vyjde, budiž jim to přáno! Nikdo za celý pobyt na cizí planetě nechytne ani rýmu, ačkoliv projdou horkem stepí i ledovými horami a nakonec, samosebou překvapivě, zjistí, že na planetě místní pralidé už existují, takže doktorův optimismus nebyl vlastně vůbec ničím podložený. Já bych asi takový optimista nebyl. Nejsem sice lékař, ale na rozdíl od tamtoho renomovaného kosmického odborníka mám jakési povědomí o ošklivých nákazách, přenosných na lidi ze zvířat. Ani taková papouščí nemoc nemusí být nic příjemného, natož mimozemská machairodí horečka...

V knize bratří Strugackých uklouzne kosmonaut v koupelně kosmické lodi na nějakém slizu a ejhle, ručníky pomalu kapou z věšáků, všechno je chlupaté od plísně...

"Oj, molodci!" zařve hlasem bohatýrským, "Nepřítele jsme si pustili do lodi! Vstávat a asanovat!"

A všichni začnou hbitě šůrovat vnitřek kosmické lodi chloraminem. Strugacké mám velice rád, ale v té chvíli mohla kniha skončit a na jakoukoliv asanaci mohlo být pozdě! A což teprve v jiné jejich povídce, kde cituji, "i hrdinové zelenali strachy, když jim na kůži vykvetla plíseň, prorostlá jejich tělem - ale naštěstí nebyla nijak zdraví škodlivá..." Opravdu úslužná plíseň, jen co je pravda... jen mi nedošlo, co v nich vlastně hledala, když je prorůstala? Že by symbiózu? Tomu se mi nějak nechce věřit. Symbióza je trochu vyšší stupeň, ke kterému se oba symbionti musí nějak propracovat, aby byl výhodný pro obě strany.

Jak by se měli autoři podobných trapasů vyvarovat? Ono je to v podstatě jednoduché. Předně - kosmonauté musí být opatrnější. Co udělám jako kosmonaut po přistání na neznámé planetě? Dokud si nejsem jistý, trčím ve skafandru jako Američané po prvním návratu z měsíce. Kdo si ještě pamatuje, jak opatrně lidé tenkrát jednali? Jak dlouho drželi kosmonauty v karanténě - co kdyby se na nich něco zhoubného projevilo? V mé knize "Zoidée, dívka z planety Bardžá", měly pozemské raketoplány vestavěné horkovzdušné sterilizační přístroje hned dva, jeden v přechodové kabině, druhý ve spojovací chodbičce, aby se do kabiny opravdu nic nedostalo. Kosmonaut Vojta tvrdošíjně setrvával ve skafandru a nechával se ofukovat vzduchem žhavým tři sta stupňů, což se ve skafandru dalo přežít. Vzduch i vodu bral z okolí jen přes žhavící filtry s tisícovkou Celsia. Aigurské Ligaidovy nadsvětelné mašiny, pocházející z odlišné civilizace, tak vybavené nebyly, ale i ty měly v lodi klícky s pokusnými zvířátky jorrí. Když jejich astronauté pohledem do okénka přechodové komory zjistili, že zvířátko nějak moc rychle pošlo, nebo že dokonce začalo v podezřelé atmosféře hořet a uhelnatět, neotevírali další dveře ani za zlaté prase. (Což je ode mě ironie, Aiguřané se totiž prasátkům skutečně podobají). Zkrátka se na takové planetě nezdržovali, ale okamžitě odstartovali (pokud to ovšem šlo) a přechodovou komoru rychle sterilizovali aspoň tím nejjednodušším způsobem - otevřeli vnější dveře do kosmického vakua a - milé spóry, adié! - což je mimochodem výtečná metoda jak se zbavit i horších vetřelců a divím se dodnes, že to kosmonauty lodi Nostromo nenapadlo hned zkraje - ale ono by zase nebylo co filmovat, že...).

Když se to vezme kolem a kolem, čím se vlastně zabývá pozemská medicína? Jistěže především lidmi, ale jakým stylem? Největší výdaje jdou na dva obory, utěšeně fungující od začátku lidské existence. Jednak ranhojičství, dnes chirurgie, zaměřené na nápravu různých mechanických poškození lidského těla od modřin, boulí, zlomenin, natržených svalů a přeražených nosů, přes těžší deformace od různých pádů s koní, dnes spíše autonehod, až po rány bodné, sečné a střelné, kterých je, bohužel, v našem světě pořád víc než by mělo být. Druhým tak masívním oborem jsou nemoci, zapříčiněné oněmi malými potvůrkami, od téměř neškodné salmonely po tyfus, choleru, mor a malomocenství, dnes ještě navíc AIDS. Tyto dva obory mají na svém kontě také nejvíc mrtvol, tedy případů, kdy umění lékařů na daný problém nestačilo. Nebýt porodnictví, byla by snad celá medicína zaměřená jen na nápravu problémů, které si zčásti způsobujeme sami, zčásti doplácíme na vynalézavost oněch neviditelných potvůrek. (Jen tak na okraj: není jisté, zda porodnictví nespadá alespoň částečně do kategorie problémů... Například dámy z E55 chápou dítě jako pracovní úraz). Ostatně - na něco člověk zemřít musí a opět cituji klasika, tělo má jít do hrobu zhuntovaný.

Samozřejmě existují sci-fi, které se vážněji zabývají právě těmito neviditelnými nepřáteli. Kdysi mě například zaujala kniha Kmen Andromeda, pojednávající o takové invazi neznámých kosmických mikrobů na Zem. Tam to ale autor vyřešil stylem "Deus ex machina". Kmen Andromeda se prostě začal chovat přijatelněji a přestal lidi vraždit sám od sebe, což bylo trapně vysvětlováno tím, že mikroby pochopily výhodu neničit si hostitele hned, ale týt z něho delší dobu. Tak racionální chování jsem ovšem od mikrobů nečekal.

Bohužel, sci-fi děl s tematikou bakterií je poměrně málo. Přece jen je pro čtenáře a zejména pro filmové diváky přijatelnější, když nepřítele vidí, když z nepřítele stříká krev, nejraději odporně zelená nebo žlutá jako hnis. Kromě toho na spisovatele působí tak trochu autocenzurně zákaz bakteriologických zbraní v pozemských armádách. Jejich použití je chápáno jako válečný zločin - jako kdyby kazetové bomby, případně střely s ochuzeným uranem byly humánnější. Málokdo ve sci-fi proto uznává jako přijatelné bojové prostředky zbraně chemické a především biologické. Tyto zbraně používají nanejvýš ti hnusní, zbabělí a zvlášť otrlí vetřelci, počínaje Wellsovými Marťany, jejichž útok jedovatými plyny byl pro pozemšťany nepříjemným překvapením. Čestní pozemšťané nic takového nepoužívají! Nikdy! Leda - když jim opravdu teče do bot! Je to ovšem podobný nesmysl, jako když ve filmu Predátor bestie až nepochopitelně šetří ženskou polo-hrdinku, jako kdyby dodržovala čistě pozemské myslivecké hájení samic.

z tohoto hlediska musím vzpomenout některých výjimek. Mým oblíbeným autorem byl kdysi J.M.Troska, už proto, že jsem ho jako kluk četl dávno před prvními sputníky a tudíž před největším rozvojem moderní sci-fi u nás. Tehdy jsem byl ochoten se hádat, že všechno v jeho knihách je svatá pravda a droboučcí lidičkové žijí na každém druhém asteroidu. Dnes pochopitelně všemu nevěřím, ale dodnes souhlasím s jeho největším hrdinou, kapitánem Nemo, když použitím chemické zbraně donutí lidi odzbrojit a uzavřít celosvětový mír. Na vysvětlenou těm, kdo to nečetli a připomenutí ostatním, šlo o uspávací mlhu, která postupně zlikvidovala nejprve zbrojařské továrny a nakonec i celosvětový syndikát zbrojařů přímo na jejich tajném sjezdu. Tvrdím, že by něco podobného bodlo i dnes. A byl bych ochoten vést demonstrace proti mezinárodnímu soudu v Haagu, až by to (celkem samozřejmě) označil za válečný zločin.

Takových - tady by se snad dalo říci "humánnějších" použití - těch nečestných a zatracovaných zbraní, můžeme ve sci-fi vysledovat víc, ale málo platné, střelné zbraně, případně ve své laserové podobě, ve vesmírných konfliktech převažují. Jen tak mimochodem, všimli jste si jedné, bohužel příšerné nelogičnosti ve všech kosmických střílečkách, kde se používají laserové zbraně? Nemluvím o nesmyslu, že se při střelbě ozývají zvuky, v počítačích dnes přímo jmenované jako laserové - ačkoliv v normálním vesmíru se žádné zvuky nešíří, ani to, jak je promítací plátno nebo obrazovka posetá svítícími čarami různých barev, ačkoliv paprsek laseru je tím čím je hlavně díky tomu, že se nerozptyluje do okolí a nebude tedy ve vakuu se strany viditelný. Míním tím, kolik střel vypálí obě strany konfliktu mimo, ačkoliv jejich laserové kanony bývají údajně zaměřované rychlými roboty. Kdo si uvědomí, že laserové zbraně střílí světlem a tudíž nemají mít problémy se složitostí balistických křivek, včetně vlivu různých Coriolisových sil, ani s předsazením nutným při střelbě na pohyblivý terč, ten ví, že je uměním se takovou zbraní netrefit, zejména na krátkou vzdálenost. Přitom je ohromující, kolik tisíc střel mimo připadá v těchto filmech na jeden jediný zásah. Situaci, kdy se hvězdné stíhačky proplétají mezi sebou i mezi obrovskými, pomalu letícími meteory, přitom střílejí o 106 aniž by se strefily, zařadím mezi jevy pochopitelné jedině silnou intoxikací pilotů etylalkoholem. (Nevíte někdo, jak se v těch filmech dokázali ožrat i roboti?)

Vraťme se ale k mikrobům. Co od nich můžeme čekat - a co ne?

Například je velice nepravděpodobné použití mikrobů jako účinné a pěkně zákeřné zbraně, fungující i v kosmickém prostoru, jak to docela vážně mínil Troska. Museli byste nejprve vymyslet baktérie, aktivní v kosmickém vakuu, kde žádné doposud známé baktérie nejsou aktivního života schopné a pokud takové podmínky přežijí, pak jedině ve stavu spór (ale teď pozor - jako spóry vydrží ledacos a vakuum pro ně nemusí být smrtící).

Víte ale, že byly baktérie - a prý velice úspěšně - používány na Zemi k ničení protivníka už dávno? Nemusíme na ně čekat do moderní doby. Například v punských válkách některé lehčí Kartagiňanky tajně docházely do ležení Římanů, kde tak úspěšně šířily syfilis, že si toho povšimli a zaznamenali to i římští dějepisci. (Naše dámy na E55 tedy nevynalezly nic nového pod sluncem.) Jiným druhem bakteriologické války bylo už ve středověku metání sudů s výkaly a močůvkou, jakož i smrdutých uhynulých zvířat, do obležených měst a hradů. Jednak to obléhaným nevonělo a chápali to jako strašnou potupu, ale při tehdejších zdravotních podmínkách to byl vlastně pokus o přivolání smrtících nemocí, jako tyfu a cholery. Správná bakteriologická válka je ovšem moderní vynález - a což teprve v budoucnosti v kosmu!

Baktérie jako zbraň samozřejmě nejsou podobné přesně zacílenému laserovému paprsku, jsou spíše rozptýleně a plošně působící. Mohou být nebezpečné více než je třeba, pokud se vymknou kontrole, případně mohou napadnout i útočníka. Nespornou výhodou pro útočníka je být vůči používaným mikrobům imunní, přirozeně, nebo aspoň očkovaný. V opačném případě je to zbraň pouze pro kamikaze. Ti je samozřejmě mohou využívat, nechají se nakazit úmyslně, aby co nejvíc zdeptali protivníka. Fanatiků se najde všude ve vesmíru vždycky dost, proto takové příklady najdeme i v historii Země, viz výše zmíněné Kartagiňanky.

Je samozřejmě možné nastavit bakteriím nepřekonatelnou hráz. Nejjednodušší je kosmické vakuum - mikroby mohou zlikvidovat celou planetu, ale tím to končí, ovšemže smutně pro obyvatele planety. Jinou možností jsou ochranné pásy, obsahující něco, co se mikrobům nelíbí. V románu Šeříkový krystal to byla vůně hořících dřevin jistého druhu, takže místní šamani používali smrtelně nebezpečné mikroby sice opatrně, ale běžně, jako výrobní nástroj. Poslední možností, kterou používám sám velice rád, jsou dálkově telepaticky řízené bakterie nazývané "Sorky", vynalezené Bardžany na prokleté planetě Gíjó. Jsou ze všech těchto zbraní nejšikovnější, ale také nejnebezpečnější. Ale už dávno před Sorky měly mikroby v Galaktickém společenství své použití podobné chemické mlze u Trosky. Míním tím velmi rychlé, překvapující ukončení "poslední svaté války" na Zemi, kdy dva mladí nadějní lékaři zastavili útočící armády bakteriemi zmutované spavé nemoci.

To už jsme se samozřejmě dostali k hodně speciálním mikrobům. Například Sorky - to už nejsou jen baktérie, ale jejich vládci je používají k mnoha jiným, někdy dost nečekaným a speciálním účelům - například k obrábění kovů. Po dalším zdokonalení se jimi pozemský hrdina knihy Giweruz Rudi po únosu teroristů vysvobodí z pout, rozleptává jimi zámky, aby si otevřel zamčené dveře, dá jim zničit dráty poplašného systému a jiné, pro teroristy rozhodně nečekané věci. Mikroby používají rovněž inteligentní mloci doktora Jaroše - a vedou válku s lidmi tak úspěšně, že položí na kolena celou současnou západní civilizaci. Upřímně řečeno, nedá jim to ani moc práce. Mločí útočné komando, vyslané proti lidem, nedisponuje miliony mloků s vrtačkami, má jen 5 členů. Když se nad tím zamyslíme, euroatlantický typ civilizace je možná dobře zásobený třaskavinami všeho druhu a ráže, ale na druhé straně je poměrně snadno zranitelný. Například docela mírumilovnými traktory zemědělců, pokud blokují rozhodující silnice nebo ještě lépe - rafinerie. U některých jiných typů civilizace zase stačí zatřást kmenem a padne vláda.

Když si to tak přeberete, ty bestie mrňavé, neviditelné mohou být skutečně horší než desetimetroví ještěři Vojtosauři planety Poenaid, kilometrové proudy všežravých mravenců planety Kimopetuí, elektrické vodní pahvězdice na Sirmii, dokonce i než Flotila deseti tisíc kilometrových křižníků hmyzí civilizace Agríšů. Ne nadarmo telepatická supercivilizace Gurroa, které stačilo pár hodin na likvidaci tří takových flotil Agríšů, musí pokorně požádat Galaktické společenství o poslední termojaderné torpédo z muzea, ačkoliv je předtím sama doporučovala rozebrat a zničit jako nepotřebné, když se setkala s planetou mikrobů Itči-ara. Tyto mikroby byly téměř nad její síly, ačkoliv si předtím pohazovala s planetami jako žonglér s míčky. Její křižníky, schopné drtícím lisem Géja-pole slisovat planetu o třetinu nebo zastavit vybuchující supernovu, na tyto vychytralé bestie nestačily. Pomohl až termojaderný oheň, navíc musel být odpálený v nadprostoru.

Neměli bychom je podceňovat ani my. Organismus člověka může skutečně zemřít i na rýmu, která se u oslabeného rychle změní v zápal plic - z prominentních pacientů vzpomeňme Josefa Luxe. Totéž může potkat člověka po likvidaci imunitního systému virem HIV, proti kterému naši vědátoři pořád ještě nemají lék, který by nás úplně vyléčil - mohou to jen zpomalovat. Myslím si, že bezstarostnost vůči těm bestiím neprojevují jen kosmonauté ve sci-fi knihách a filmech, ale - bohužel především - my lidé na naší planetě Zemi, když nestavíme ani tak miniaturní přehrady k zadržení AIDS, jaké můžeme zvládnout všichni, včetně těch, kdo ještě bydlí na stromech. Měli bychom si uvědomit, že ani po vlastní planetě nemůžeme bezstarostně pobíhat a na nic nedbat. Osud Wellsových Marťanů by nám měl být výstrahou.

Nedá mi to ale, musím si trochu rýpnout do novinářů. Hodně rýpnout. Četl jsem nedávno názor, že za epidemii AIDS v Africe může především katolická církev, neboť svým ovečkám zakazuje preservativy. A že by demonstranti proti Mezinárodnímu Měnovému Fondu měli spíše demonstrovat ve Vatikánu proti vrahu černoušků papežovi. Tento novinář - ale s ním všichni, kdo mu při čtení jeho názoru v duchu přikyvovali - podle mě projevil katastrofální neznalost věci, navíc smíšenou s náboženskou nenávistí (nerozhoduje, zda psal z pozice konkurenční konfese nebo ateismu). Za katastrofální rozšíření AIDS v Africe podle mě nemůže ani chudoba obyvatel, a už vůbec ne katolický zákaz preservativů. Ta katastrofa je spíše známkou toho, že tamní obyvatelé křesťanství vůbec nerespektují. Křesťanství přece není totožné s pouhým odmítáním preservativů, křesťanství je především monogamie, která by mimochodem dokázala AIDS zastavit mnohem účinněji než preservativy nevalné kvality. Pravda, monogamii se církvi nepodařilo úplně udržet nikdy a nikde na světě, dokonce ani v takzvaně vyspělé euroatlantické civilizaci - natož v Africe. Ale není taková chyba, že se o ni aspoň snaží. Spíš je to vina zmíněných novinářů, kteří si pletou příčiny, následky a věci úplně nesouvisející a skutečné příčiny tak úspěšně zakrývají. Jako kdyby nevěděli, že AIDS se šíří především díky tamní katastrofální sexuální promiskuitě. Ale i v takzvaně vyspělé Evropě dnes každý člověk, snad s výjimkou debílků, musí vědět, že souložení na E55 je nepříjemně podobné ruské ruletě - a všimněme si, jak tamějším dámám jejich prastará živnost stále přičinlivě kvete - a jistěže ne díky neinformovanosti předpubertální mládeže, zákazníky tvoří spíše postarší pánové. Ještě čekám, kdy postižení začnou žalovat Českou republiku o náhradu škod, jako je dnes moderní žalovat tabákové firmy, když kuřák dostane rakovinu plic, za kterou si očividně může sám. (Ale ono k tomu časem jistě dojde).

V tomto světle je třeba vidět i statistiky, ze kterých vyplývá, že černošská populace je na tom v Africe podstatně hůř než bělošská. Statistiky jsou asi správné, ale vyvozovat z nich podíl viny větší chudoby černochů je, promiňte mi, buď zlý úmysl, hraničící s ideologickým bojem, nebo čistá pitomost, tupá ignorance faktu, že běloši mají statisticky přece jen větší zábrany při nevázaných sexuálních orgiích - možná částečně i díky zbytkům křesťanství. Že se tam úspěšně šíří AIDS i mezi bělochy? Tvrdím snad, že jsou svatí? Na přenosy transfúzemi se to v těchto končinách svalovat nedá a procento těch, kdo dostanou AIDS naprosto nevinně, je všude na světě poměrně malé. Obávám se, jakkoliv to může znít tvrdě, že většina (tím míním nad 50%) postižených si za to opravdu může sama a nemá na koho vinu svalovat. Vyzývat k demonstracím ve Vatikánu je opět další lumpárna, ať ze zlého ideologického úmyslu, nebo z pouhé blbosti zmíněného novináře.

Na vojně jsem byl na filmu z první světové války "Špionka beze jména", který tenkrát běžel v kinech. Děj nestál za zapamatování, proto jen to, co mě na tom filmu zaujalo. Mihla se tam asi minutová scéna z yperitového útoku Němců na britsko-francouzské zákopy. Nešlo přitom o sci-fi, mělo to být podle skutečnosti, ale bylo to příšerné. Někteří vojáci, především Francouzi, zahazovali pušky a snažili se utíkat, ale padala z nich kůže a v hrozném kašli vykašlávali krvavé kusy plic. Angličané se zase pokoušeli bránit a aspoň chvíli stříleli, jenomže jim zůstávala viset na pažbách pušek kůže a brzy jim obrovské puchýře překryly oči a to byl konec střelby. Pak přiběhli Němci. V gumovkách, na rukou gumové rukavice, na obličejích masky. Postříleli kde se co ještě hýbalo, a běželi dál, proti další linii zákopů. Jeden oslepený, umírající Angličan je uslyšel, poslepu vytrhl zápalku velkého granátu, ale než granát odhodil, zastřelili ho. Bouchlo mu to v ruce, přímo na prsou, no, vzal s sebou aspoň nejbližšího Němce, ale řeknu vám, ty krvavé kusy masa, co tam létaly vzduchem, byly z té scény asi - nejméně eklhaft.

Večer jsem po vojenských linkách zavolal bratrovi, ať se na ten film jde určitě taky podívat - sloužili jsme skoro současně, ale každý jinde. Jen jsem ho varoval, ať si sedne tak, aby za ním nikdo neseděl. Věštil jsem mu, že se jim v kinosále určitě pár lidí pozvrací, stejně jako u nás. Pak mi volal, že jsem věštil správně a on sám si okamžitě po návratu do kasáren pečlivě zkontroloval atombordel, jak ho to vzalo. Pak ta scéna z filmu zmizela - vystřihli ji.

To byl, prosím, pouhý obyčejný yperit, který se úslužně omezil na pokropené území a pár kilometrů odtud (pokud to nebylo po větru) lidé o ničem ani nevěděli. Hnilobné bakterie dovedou něco podobného, jen se na rozdíl od chemie množí a rozšiřují samy. Navíc většinou začínají až po smrti daného tvora - červa, myši nebo člověka. Pracují pomaleji, ale konečný výsledek je podobný. Mimozemské bakterie by navíc nemusely brát ohled, zda je ten tvor po smrti nebo ne, mohly by být také mnohem rychlejší - třeba jako ten yperit. Něco takového bych opravdu nechtěl na lidech vidět podruhé na vlastní oči, a už vůbec ne mimo film - stačil mi ten krátký realistický záběr.

Chemická i biologická munice je dnes zakázaná, ale - čert lidem věř! Kdoví, co to byl opravdu syndrom války v Perském zálivu, když se to snažila odpovědná místa tak usilovně tutlat a zatloukat? Obávám se, že chemie by byla to nejmenší zlo.

Tak vám (posledním dvěma) teď aspoň děkuji za pozornost.

(Svůj názor můžete poslat i na adresu vsemerad@volny.cz).

© Václav Semerád, Raucon 2000 Kolín


Zpět Obsah Dále


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od werenys: 17/11 v 19:38 na téma: §Sedm : Děkuji za tuhle FANTASTICKOU sérii. Ovšem u téhle knihy jsem si zabulela jako u žádné předchozí... (7s10)

Domů
Statistiky

"Scifistické přednášky" (komentáře)

Téma=§Nevidit

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

1. Jméno:

 

 

 

18.11.2017 v 01:55 id: 000000

*** Zrušeno ***


2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

  Smazat!?

18.11.2017  id: 1288399

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 302 e-mailu 18.11.2017 00:00 :

Změna v "Manuscript" 17.11.2017 0908-----2244

Změna v "Impérium-2" 17.11.2017 1807

Kapitola 26 dodána k "Manuscript". 17.11.2017 2244   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


01.03.2017 18:06