Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Problémy dvojdyšných bytostí

Pragocon Praha 2003

Ladovy poetické obrázky

Ladovy poetické obrázky

Ze všeho nejdříve bychom si měli zodpovědět velice jednoduchou otázku: Proč dýcháme?

Jednoduchá odpověď říká: Abychom se nezadusili. Jako každá jednoduchá odpověď je i tato trochu falešná. Ne že by byla lživá - jen nevysvětluje, proč opravdu potřebujeme dýchat, nanejvýš naznačuje, že bez dýchání dlouho nevydržíme. Zadržet dech můžete nanejvýš na pár minut, pak se začnete dusit a pokud vám něco v dýchání účinně zabrání, udusíte se.

Poněkud přesnější vědecké vysvětlení říká, že většina živých organizmů potřebuje kyslík k vnitřním chemickým reakcím, které zajišťují provoz organizmu, jako energii svalů, energii nutnou pro činnost nervů i mozku a konečně i nezbytnou tepelnou energii. K tomu všemu potřebujeme kyslík, který po našem těle do všech potřebných míst dopravuje krev. Její oběh je proto tak důležitý a ztráta podstatné části krve je proto pro většinu živočichů smrtelná.

Vynecháme-li anaerobní bakterie, které se bez kyslíku obejdou (jsou ovšem převážně velmi malé), pak se ostatní organizmy dělí na dvě největší skupiny. Na ty, které potřebný kyslík získávají z vody, kde bývá rozpuštěný, a na ty, které kyslík získávají ze vzduchu. Způsob získávání kyslíku je v těchto dvou případech poněkud odlišný. Žábry, velice osvědčené ve vodě, obvykle selhávají na vzduchu, zatímco vzdušnice a plíce, poměrně dobře fungující ve vzduchu, stejně žalostně selhávají pod vodou.

Život na Zemi kdysi dávno začínal ve vodě. Žábry se proto vyvinuly dříve. Pokud se ale tvor dýchající žábrami ocitl na suchu, většinou zahynul. Až na malé procento těch, kteří to přežili a nejen to, na vzduchu se jim tak zalíbilo, že se u nich nakonec vyvinuly orgány jiné, které jim zajišťovaly dýchání i v tomto odlišném prostředí. Tak vznikli suchozemští tvorové, kteří osídlili souše, zatímco moře dlouho zůstávala doménou původnějších živočichů, dýchajících žábrami.

Někteří suchozemští tvorové ale časem zjistili, že voda je pořád plná potravy, takže by nebylo špatné se do ní vrátit. Ale podle poučky, že nepoužívané orgány atrofují, mezitím přišli o žábry a plíce pod vodou nefungují, jak by měly. Některým těmto tvorům to ale nevadilo. Stačí se přece jen občas nadýchnout vzduchu nad vodou. Dlouhodobým tréninkem se dá dosáhnout toho, že pod vodou vydrží dostatečně dlouho. Tak dnes ve vodě žijí bytosti, které dýchají vzdušný kyslík, ať už plícemi nebo hmyzími vzdušnicemi. Občas se musí nadechnout, ale většinu života stráví pod vodou. Protože se ale potřebují občas nadechnout vzduchu, musí se pohybovat poblíž vodní hladiny, ale vytrénovanější druhy se dokáží nadechovat i ve spaní a ani se na to nemusí probudit. Vorvani se zase běžně potápějí do hloubky až dvou kilometrů, kde už je tma, zima a navíc tam loví obrovské kalmary, kteří tam jsou doma. Zvládli to, zato souš je jim dnes úplně cizí a na suchu se jim nevede dobře. Jak známo, velryby na mělčinách zpravidla hynou a ani jiným tvorům toho druhu od obrovských kytovců přes ploutvonožce až po vodní ptáky a nevelký hmyz tam není volně. A není to jen současný stav. Již v pradávné době se v mořích proháněli ryboještěři, dokazující, že návrat do vodního živlu mohl být v každé době lákavý.

Není to ale vůbec jednoduché. Dokonce i tak zvaní obojživelníci jsou ve skutečnosti plně dvojdyšní jen malou část svého života - když přecházejí z žaberního dýchání (vodní) na plicní (vzduch). Brzy ale přijdou o žábry a když se potom pod vodou chytí do nějaké přírodní pasti, utopí se. Vázanost na vodu v počátečním období života navíc znesnadňuje jejich rozšíření do suchých oblastí světa.

Ideální by asi bylo udržet si oba způsoby získávání kyslíku - z vody i ze vzduchu a využívat podle potřeby výhod obou prostředí.
Svět ticha

Svět ticha

V reálu to ale tak jednoduché není. Dnes už víme, že transplantace jsou složitější problém než nějaký orgán na jednom místě odříznout a jinam přišít. Organismus zpravidla považuje implantáty za vetřelce a brání se jim, dokonce i když je jejich funkce pro život nezbytná. Některé léky tuto nesnášenlivost potlačují, ale nemají trvalý účinek, musí se podávat nepřetržitě a jejich vysazení vede ke katastrofě. Jakou šanci má organismus, který odvrhne transplantované srdce? Ještě horší je setkání oslabeného imunitního systému s vetřelci jiného druhu - například s infekcí. To se projevuje katastroficky. Je to potom dilema - má člověk zemřít na vysazení léků nebo na pitomou rýmu? Kromě toho - což se ani příliš nezdůrazňuje - tyto léky obvykle přivolávají rakovinu jako dveře ledničky kočku. Naoperovat člověku něco geneticky tak vzdáleného jako žábry jakési paryby je proto dost odvážný pokus.

Nicméně zkusme připustit, že geniální vědec toto úskalí překonal a lidské tělo žábry úspěšně přijalo. Teď ale nastoupí jiný problém, kterému se Běljajev vyhnul jako chytrák vojenské službě. Jde o teplotu. Člověk je přece teplokrevný tvor a zima mu nedělá dobře - zkuste se na to zeptat bezdomovců přespávajících všude kde to jde! Když to uděláte trochu neomaleně, nebudete stačit prchat! V našich zeměpisných poměrech každoročně někteří bezdomovci podchlazení nevydrží. Přitom ani zdaleka nemusí zmrznout, zástava životních funkcí nastane dřív než teplota těla klesne na +10 Celsia. Při dýchání na vzduchu si množství vdechnutého vzduchu snadno ohřejeme, ačkoliv i na to vynakládáme značné množství energie. Udržovat si stálou tělesnou teplotu nám ale nedělá problémy ani při okolní teplotě hluboce pod bodem mrazu. Samozřejmě si dnes pomáháme oděvem, protože o pokrytí těla srstí, jaké měli naši předkové, jsme dávno přišli.

Jakmile se ale dostaneme do vody, je všechno úplně jinak. Tělo si můžeme od vody izolovat buď vrstvou tuku jako kytovci, nebo hustou srstí jako ploutvonožci, peřím jako vodní ptáci, případně neoprénem, ale při dýchání dochází k velice blízkému kontaktu vody s krví jen přes velice slabé buněčné stěny. Při dolování potřebného množství rozpuštěného kyslíku z vody protéká žábrami podstatně více vody než plícemi vzduchu. Voda, lidově řečeno, lépe chladí, takže účinně vyrovnává teplotu těla s teplotou vlastní. Někteří živočichové si vypomáhají dýcháním kůží, ale tento způsob může být jen doplňující, nebo - jako například u bezplicních mloků - znamená omezení vhodného životního prostředí na oblasti bohaté na kyslík, jako jsou horské bystřiny. Pro teplokrevné živočichy je tento problém neřešitelný. Nemají jinou možnost než zůstat u plicního dýchání a zdržovat se poblíž hladiny. Teoreticky by mohli žít tam, kde je teplota vody stálá a to stejná jako vlastní teplota, ale tím by se oblast prostředí vhodného k životu pronikavě zmenšila a kdejaký výkyv by znamenal katastrofu. Teplokrevné bytosti proto zpravidla nejsou dvojdyšné - výjimky sice existují, ještě se k nim vrátím později, ale těžko se s nimi setkáte.

Zásadním problémem je tedy teplota. Právě ta omezuje dvojdyšnost na bytosti studenokrevné, proto je pravých dvojdyšných bytostí ve skutečnosti velmi málo.

Smutná je tu zejména malá univerzálnost orgánů. Plíce obvykle selhávají ve vodě a žábry nejsou vhodné na suchu. Nejlepší by bylo mít oboje, ale ani to není bez problémů. Žábry totiž nesmí vyschnout, jinak jim hrozí ztráta funkčnosti. Plicím zase nesvědčí voda. Obojživelníci, jako žáby a mloci, si s tím hlavičky nelámou - jakmile vylezou z vody, žábry jim uschnou a odpadnou, pak prostě zůstanou u plic. Některé pozemské dvojdyšné bytosti ale tento problém řeší. Bahník africký je ryba, která vydrží i na suchu, kde si pomáhá vzdušnými vaky, nahrazujícími plíce, zatímco žábry má pevně uzavřené i s potřebnou vodou. Ano - ale tady jde většinou jen o přežití, ne o příliš aktivní pobyt. Bahník proto sucho přežívá ve stavu strnulosti podobném zimnímu spánku suchozemských živočichů a teprve když zaprší, opět ožívá. Dvojdyšné bytosti, vybavené plícemi i žábrami, si musí udržovat žábry neustále vlhké. Pokud nemají kde vodu doplňovat, vede to opět k jejich závislosti na její blízkost.

Teď trochu odbočím... Sem by poměrně dobře zapadly naše dávné zkušenosti s vodními humanoidy. Vzpomeňme si na tradovanou důležitou podmínku vodníků. Nikdo sice netrvá na tom, že by na vysušení šosu umírali, ale přinejmenším to vypadalo, jakoby pro ně byla vlkost šosu indikátorem, že by už potřebovali svlažit. Při jeho umělém vysušení prý znejistěli a koukali se vrátit nejkratší cestou do vody - tak to aspoň vykládali chasníci od vodních mlýnů, když se potřebovali v hospodě této konkurence rychle zbavit, případně se vytáhnout před děvčaty. Byl to ovšem příliš laciný trik, nezřídka vedl k opačnému výsledku - citlivějším dívkám bylo vodníků líto a jejich škůdce sklidil místo obdivu odpor. Vodní humanoidé bývali zpravidla dobrosrdeční, jejich škůdce proto nepotřeboval žádnou odvahu - spíš zlomyslnost. Lidé na vesnici to věděli, stejně jako bylo známé, že vodníci nepředstavují pro chasníky konkurenci ani v oblasti sexuální - vzhledem k jejich plachosti se mezi lidi odvažovali zpravidla jen jedinci starší až velice staří, kteří už o suchozemské samice nejevili zájem. Uvažte, prosím, nač by byla vodníkovi žena, která nemůže do vody? To jen Erben se pokoušel vytřískat horor i v oblasti, která byla na venkově všem k smíchu a mohla mít úspěch nanejvýš u městských lidí odtržených od přírody. Při bližším seznámení s vodními humanoidy ale pochopíme, že toto vysvětlení značně kulhá jako takové. Vodníci totiž žábry nemají a pro jejich chování musíme hledat vysvětlení jinde.

Musím se nyní zmínit o bytostech, které mají univerzální orgány vhodné k dýchání ve vodě a současně na vzduchu, tedy nikoliv oddělené žábry a plíce. To totiž vůbec není sci-fi, ale reál! S některými se můžete běžně setkat ve volné přírodě. Například již uvedení bezplicní mloci - dýchají jednak kůží, jednak výstelkou úst. Bohužel se s tím uplatní jen v prostředí bohatém na kyslík, jako jsou například horské bystřiny. Jiným druhem, který dýchání v obou prostředích zvládá ještě úspěšněji, jsou obojživelníci doktora Jaroše (za všechny uvedu jen žáby Rana Gigantea Eryops, případně mloky Salamandra Jaroshidae)
Žabín v pevnosti Blaník

Žabín v pevnosti Blaník

Naprosto výjimečným druhem je ale Homo Aquaticus, který najdete v románu "Krešo". Jde o genetickou úpravu člověka mimozemšťany na podstatně vyšší úrovni genetického inženýrství, než jaké jsme schopni v současné době. Bohužel v době, kdy to mimozemšťané realizovali, nebyli lidé na dostatečně vysoké vědecké úrovni, aby to dokázali pochopit, takže po odletu mimozemšťanů zůstal Homo Aquaticus bez potřebných znalostí v podstatě na vyhynutí. Genetické úpravy navíc vytvořily mezidruhové bariéry, znemožňující vznik míšenců s Homo Sapiens. Jinak ovšem byla úprava mimozemšťanů velice úspěšná. Podařilo se jim vyřešit oba hlavní problémy dvojdyšnosti - dýchání obou prostředí, tedy vody i vzduchu jediným orgánem - upravenými plícemi, ale také problém tepelný, neboť změnili člověka původně teplokrevného na obojfunkční bytost - ve vodě teplota jeho těla klesá, aniž by to vedlo k zástavě funkcí, na suchu se teplota opět zvedá. Jediným jejich problémem zůstal přechod z vodního živlu na souš. Vzpomeňte si tady na oblibu vodníků v teple - hřáli se rádi u kamen, ačkoliv by jim tam teoreticky hrozilo vyschnutí šosu. Jak už jsem ale uvedl, závislost vodníků na vlhkosti šosu byla iluzorní a pokud vodník používal šosu jako indikátoru, pak v úplně jiném smyslu. Vodníci patřili mezi bytosti velice zdvořilé a taktní. Konflikty s lidmi nevyhledávali. Úmyslné vysušení šosu nerozvážnými mladíky bylo pro ně znamení, že již nejsou ve společnosti vítáni - obvykle se zvedli a s omluvou, že si musí namočit šos, odcházeli. Že to byla pouhá záminka, je snad každému jasné - jinak by se od nejbližší studny rychle vrátili, případně by se spokojili s hrnéčkem vody.

Tady ale musím opravit strašnou chybu, které se lidé zobrazující vodníky často dopouštěli. Jde mi o náladový obrázek Josefa Lady, kdy vodník sedí na zasněžené vrbě. To svědčí o bohaté malířově fantasii, ale také o tom, že o vodnících vůbec nic nevěděl. Vodníci v zimě vodu neopouštěli a na sněhu a ledu je nikdo vidět nemohl. Uvědomte si, jak je člověk ztuhlý v trochu studenější vodě v létě - aby opouštěl vodu a škrábal se na led, to po něm nikdo žádat nemohl. Naši otužilci to sice dělají, ale uvědomte si, jak dlouho jsou ve studené vodě? Jen krátce - po hodině by nevylezli také.

Homo Aquaticus měl proti původnímu Homo Sapiens i další výhody - podstatně vyšší regenerační schopnosti a především dlouhověkost. Někteří čeští vodníci údajně pamatovali i první Přemyslovce. Mimozemšťané tedy geneticky vyvinuli vodníky jako bytosti dokonalejší než tehdejší Homo Sapiens. Zdá se ale, že měli na svůj pozemský pobyt rezervováno málo času, takže to nedotáhli do konce. Zatímco v paměti vnitrozemských národů utkvěla existence vodníků mužského rodu, národy žijící na březích moří vzpomínají na mořské bytosti výhradně ženského rodu. Proč se sladkovodní muži Homo Aquaticus oddělili od mořských žen, není dnes jasné. Zdá se ale, že mořské ženy vyhynuly dřív, zatímco konec vodníků v Čechách údajně nastal až v době nedávné - opravte mě, jestli se mýlím.

Buď jak buď, zdá se, že přes nekonfliktnost druhu Homo Aquaticus měli značný podíl na jeho úbytcích lidé Homo Sapiens. Někteří lidí zkrátka vodníkům nepokrytě škodili. Špatné svědomí se často projevuje vyhledáváním důvodů, pro které by bylo omluvitelné ba správné těmto bytostem škodit. To je u lidí dodnes velice častá nectnost a trpí jí miliony, ba i celé státy - čím silnější, tím hůř. U vodníků se přímo vybízela pomluva, že lidi Homo Sapiens topí. Což je ovšem jen pomluva. Vodníci nemohou za to, že druh Homo Sapiens není vodě přizpůsobený. Nenesou tedy zodpovědnost za mladíky, kteří se jim chtěli vyrovnat a nezvládli to. Zrovna nedávno jsme slašeli o jednom takovém frajerovi, který zabloudil v podvodní jeskyni a nejenže to nepřežil, ale způsobil tím nebetyčné trable i kamarádům. Quod licet Iovi, non licet bovi - co je pro vodníka normální, to by si měl suchozemec dobře a hlavně včas rozmyslet.

Úplný nesmysl je ale obviňovat vodníky za špatný technický stav různých mostů a lávek. Tato zařízení patřila vždycky do kompetencí suchozemců - vodník přece lávky nepotřebuje a nemá tedy povinnost jejich údržby. Když se tedy prolomila lávka pod neopatrnou suchozemskou pradlenou, bylo příliš laciné vinit z toho vodníky, jak se snažil jakýsi šovinista Erben. Zajímalo by mě, co asi Erben vodníkům provedl, že je líčí jako vyvrhele? Neměl nakonec on sám na svědomí podřezání dotyčné lávky? Mohlo jít o pouhou mladickou nerozvážnost, ale když skončila špatně a dívčina neplavkyně se utopila, viník samozřejmě musel osočovat každého jiného než sebe, což je u lidí bohužel obvyklá a dodnes úspěšně používaná taktika.

Jestliže je problém vyrovnat se s dýcháním ve dvou odlišných prostředích, tím větší problém nastane, má-li být těchto prostředí ještě víc. Zdá se, že to už je příliš mnoho. Ale vzpomeňte si, že i takové bytosti se mohly kdysi na Zemi vyskytovat. Typicky trojdyšnou bytostí měla být známá japonská veleželva Gamera - podle dochovaných zpráv byla přizpůsobená hned ve třech živlech: na vzduchu, pod vodou, ale nejvíce jí svědčilo v ohni, proto ji občas vídali mizet v kráterech sopek, nejčastěji ve Fudjijamě. Tak nesourodá prostředí ovšem vyžadují extrémní nároky na přizpůsobení. Gamera si to údajně usnadňovala tím, že nikdy nepřecházela do vody přímo ze sopečného ohně a naopak. Přechod zásadně uskutečňovala přes neutrální vzduch, aby se ušetřila extrémních teplotních šoků. Bohužel pro vědecké zkoumání neměla a nemá pochopení. Člověk se za ní nemůže odvážit ani do kráteru Fudjijamy, ani pod vodu. Na vzduchu prý Gamera pobývá jen krátce, prakticky jen při přechodech z vody do ohně a naopak. Vzhledem k jejímu naprosto odlišnému životnímu rytmu (tvrdí se, že v ohni setrvává desítky let), je obtížné ji zastihnout. Upřímně řečeno, Halleyovu kometu můžete za život vidět častěji.

Do podobné kategorie údajně patří čínští draci, kteří rovněž zvládají oheň i vodu - vzduch je pro ně zřejmě stejným meziživlem jako pro Gameru. Čínští draci jsou sice také dostatečně popsáni, ale opět bohužel, nikoliv vědecky. Při známých obtížích a až chorobném utajování informací v oblasti Číny je obtížné získat jakoukoliv další relevantní stopu. Jako malou perličku uvádím, že čínští draci mají údajně v sobě zásobu všech tří živlů a v případě potřeby tuto zásobu dokáží použít. Číňané toho kdysi s úspěchem využívali, protože vodě z útrob čínských draků přisuzovali léčivé účinky. Nebyl pro ně problém draka vystopovat a rozdráždit, problém byl, který ze živlů drak proti narušiteli svého klidu použije. Být to oheň, měl by to chudák i s kremací. Jak je ale známo, vychytralí Číňané dračí doupě potichu obklopili klestím, které zapálili, čímž draka donutili použít proti ohni vodu - no a při tom si vždycky nějakou zachytili pro sebe. Tady se nemluví o lahvičkách, ale o velkých měších, takže to vždycky stálo za trochu strachu. Drak se totiž mohl také rozhlédnout - a protože mu oheň nevadil, jen ho rušil z klidu, mohl na špatně skrytého Číňánka vychrlit plameny - a bylo zameteno!

Problém čínských draků i japonské Gamery je dnes především v tom, že se vyhýbají vědeckému zkoumání, byť možná neúmyslně. V Evropě takové bytosti bohužel nemáme. Asi to souvisí s geologickým uspořádáním - jak jistě víte, Evropu tvoří masívní pevninská kra, kde jsou sopky velice řídké a dávno vyhaslé. Nejbližší sopka Vesuv v Itálii byla tak dlouho vyhaslá, že pro ohňomilné bytosti ztratila přitažlivost a ani jeho geologicky nedávné probuzení je nepřilákalo zpět. Etna je z tohoto hlediska nadějnější a domnívám se, že by stála za výzkum. Staré pověsti Evropy přece také znají ohnivé draky, takže se dá očekávat, že přinejmenším v historicky dávných (geologicky ovšem nedávných) dobách se i zde podobné bytosti nacházely. Podle současného stavu se ale zdá, že stát, na jehož území by se tyto bytosti objevily, nebude mít chuti dát si od ekologů vyčítat rozšiřování červené listiny ohrožených druhů a při výhledu všelijakých ničivých protestních demonstrací zvolí raději obvyklou lidskou taktiku - zapřít i nos mezi očima, zatloukat, zatloukat a zatloukat.

Tento stručný přehled se samozřejmě vztahuje k Zemi - naší domovině, kde bychom to měli znát. Ukazuje se, že pořádně neznáme ani naši Zem, ale hrneme se mimo. Naše smůla...

Škála vícedyšných bytostí se podstatně rozšiřuje v kosmu. Existují tam bytosti schopné zužitkovat i více druhů plynů (od kyslíku přes metan, čpavek a sirovodík po fluor), stejně jako kapalin (od běžné vody po žíravou kyselinu fluorovodíkovou). Rozdílnost těchto prostředí ovšem znemožňuje příliš důvěrnou spolupráci. Těžko se dá očekávat, že bychom pořádali společné výpravy s bytostmi fluorovými, neboť by nastaly veliké obtíže s udržením životního prostředí pro oba druhy současně. Buďto by byl ve společné lodi základním životním prostředím vzduch, pak by se tam fluórové bytosti mohly pohybovat jen ve skafandrech, ve fluóru bychom naopak skafandry potřebovali my. Když si uvědomíte, že fluór je pro nás plyn značně agresívní a co víc, fluórovou vlhkost tvoří žíravá kyselina fluorovodíková, které neodolá ani sklo, máme hned jasnější představy o obtížnosti takového společného letu. Pak už by bylo lepší ponechat v lodi neutrální vakuum, kde by se všechny druhy pohybovaly ve vlastních skafandrech. Nejspíš by došlo k vytvoření kabin nebo celých oddílů, vybavených jedním prostředím, kam by ovšem bytosti využívající nekompatibilní prostředí nemohly vstupovat bez ochranných skafandrů. Nicméně si myslím, že výhody společných výzkumů by mohly převážit nad nevýhodami.

Různé zprávy navíc ukazují, že i tady mohou existovat bytosti obojdyšné. Představte si třeba bytosti, tvořené čistým silovým polem. Těm by bylo srdečně jedno, v jakém prostředí se pohybují, zda v kyslíkovém, metanovém, čpavkovém nebo fluórovém - samozřejmě pokud má taková bytost nějaké srdce, o čemž by se dalo úspěšně pochybovat. Odvolávám se teď na prameny z oblasti Star Trek, kde se cestovatelé s podobnými bytostmi setkali. Například šlo o bytosti parazitické, které svou životní energii čerpaly ze strachu, takže bylo pro ně důležité tuto substanci vyvolávat. Není ovšem divu, že se to bytostem našeho typu příliš nelíbilo. Místo abychom se projevili vstřícně a disciplinovaně se báli, zapojili jsme šovinistickou lidskou hrdost a strach rázně potlačili, čímž jsme donutili nevítané vetřelce loď opustit - podobně xenofobně lidé jednají i při setkání s jinými vetřelci. Otevření lodi do kosmického vakua je obvykle tím nejmenším, co jim provedou.

To je ovšem zásadně chybný přístup. Kosmická spolupráce bytostí postavených na úplně odlišném základě ale může být užitečná pro obě strany. Například při setkání lidí pozemského a fluórového typu si mohou obě strany vyměnit důležité informace, například o svých dosavadních výzkumech. Každá civilizace kyslíkového typu, která začne zkoumat vesmír, jistě brzy narazí na několik světů nekompatibilního typu - na fluórové, ale i metanové či čpavkové světy. Pro kyslíkové bytosti jsou ovšem takové světy bezcenné - nemohou je efektivně využít. Pokud ale poznatky o nich předají bytostem, kterým je dané prostředí vlastní, ušetří jim spoustu marného hledání a někdy i zklamání. Za to mohou od nich dostat oplátkou informace o světech kyslíkového typu, které jsou naopak bezcenné pro ně, ale nám mohou být značně užitečné. Začínající kosmické civilizace mohou na takovém setkání získat nejen technické informace, ale také směr dalšího pátrání.

Poslední zmínku věnuji možnostem konverze prostředí. Jestliže je dvoj- a více-dyšnost značně problematická, můžeme uvažovat o změně prostředí na úplně jiné? Samozřejmě teď nemluvím o skafandrech, které tento problém řeší na čistě lokální úrovni, ale o nápadech přeměny celého světa. I tak extrémní projekty už totiž některé jedince napadly, jako by nestačilo poroučet větru a dešti na Zemi. Dobře známý je pokus o změnu typu ovzduší, který započali naprosto bezohlední a nezodpovědní pozemšťané, aniž by se vůbec namáhali zjistit, zda dotyčný svět, pro pozemšťany jedovatý, nenese nějakou civilizaci, kterou by přeměna ovzduší na kyslíkový typ ohrožovala asi stejně, jako nás pokus o přeměnu ovzduší na Zemi na fluórovou. Jako my bychom nelibě nesli takový pokus na Zemi, tak samozřejmě tamní obyvatelé nemohli strpět tu příšernou ekologickou devastaci svého domova. Dodnes nepochopím, proč v tom filmu nazývali domorodce vetřelci, když vetřelci byli evidentně pozemšťané a u domorodců šlo o typické jednání v sebeobraně. To ovšem zřejmě souvisí s velikášstvím pozemšťanů Homo Sapiens, kteří za dobré považují jen to, co je dobré pro ně a všechno ostatní považují šmahem za Říši Zla. Nemohu zde zapomenout na naši čistě pozemskou záležitost, popisovanou Karlem Čapkem v jeho nesmrtelné Válce s mloky. Tam také došlo ke konfliktu ve vztahu k prostředí, kde si naopak mloci přizpůsobovali naši Zem tak, aby více vyhovovala jim, což lidskou civilizaci postupně ničilo. Tam bylo nejvíce pikantní, že lidé na ničení vlastní Země za peníze ochotně spolupracovali.

Ačkoliv to vypadá značně nepravděpodobně až megalomansky, i konverze celých planet se ve vesmíru úspěšně provádějí. Ne ovšem z jednoho typu ovzduší na jiný a už vůbec ne tehdy, když je planeta obydlená. Existuje přinejmenším jedna civilizace, která disponuje prostředky, umožňujícími pohnout celými planetami a nejen měnit parametry oběžných drah, ale dokonce je přes nadprostor stěhovat i mezi hvězdami. Tato civilizace proslula tím, že dokáže získat přijatelnou planetu z dosud nevhodné, což může být velice atraktivní v dobře prozkoumaných oblastech vesmíru, kde jsou možnosti kolonizace planet zcela vyčerpány. Civilizace Gurroa ovšem konvertuje výhradně planety ledové, nepoužitelné pro bytosti všech běžných typů. Přesunem ke vhodné hvězdě ledová planeta roztaje a může být následně upravena. Tento typ přeměny je nejméně konfliktní - v podstatě jde jen o to, který druh bytostí dostane adaptovanou planetu ke kolonizaci. Civilizace, které zmíněné technické možnosti nemají, bývají za každou věnovanou planetu vděčné - zejména když civilizace Gurroa nepožaduje žádné protislužby.
Povodně 2002 Ústí - plovoucí podlahy

Povodně 2002 Ústí - plovoucí podlahy

To už jsme se ovšem od problémů dvojdyšnosti hodně vzdálili - i když do oboru příbuzného - v obou případech jde o přizpůsobení jednotlivých bytostí různým prostředím, ovšem řešeným opačným způsobem. Domnívám se, že v současné době na Zemi nejde o tak závažný problém, aby zájem o jeho řešení převýšil důležitost naléhavějších problémů. Domnívám se, že bychom už ale měli vážně přemýšlet nad tím, zda by nebylo lépe s některými bytostmi spolupracovat než je nesmyslně vyvražďovat. Mám na mysli nejen delfíny, jejichž současná inteligenční úroveň dává naději na další zvýšení v budoucnu - pokud je ovšem nezpracujeme dříve do konzerv. Přimlouval bych se také o přehodnocení našeho záporného postoje k vodním hominidům, které jsme vlastně na celém světě zahnali do illegality - přitom si zřejmě vůbec neuvědomujeme výhody, jaké by z naší spolupráce s vodníky mohly vyplynout vzpomeňme si na naši bezradnost při setkání s ničivými povodněmi - a přitom stačilo nechat si od vodníků zkontrolovat kritická místa našich vodních toků a rybníků - nepochybuji o tom, že by nám se svými staletými zkušenostmi pomohli nejen s rybníky a přehradami, ale všude, kde se náš a jejich svět stýkají. Konec konců, kde mlynáři žili s vodníky v míru, byla spokojenost vždycky oboustranná. Vodníci si přece vždycky věděli rady, jak minimalizovat škody vzniklé jejich suchozemským sousedům povodněmi. Kde naopak vodníka z blízkosti mlýna vyštvali, přišli o jeho podporu - a takový mlýn obvykle brzy zanikl. Já vím, pan Erben by z toho opět udělal horror, ale mohu vás ujistit, že je tomu, jako u jeho fantasmagorií skoro vždycky, úplně jinak...

A teď mě, prosím, omluvte, mám nějak sucho v krku, musím se trochu svlažit...

© V.Semerád, Pragocon Praha 2003


Zpět Obsah Dále


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od 14: 14/12 v 07:36 na téma: §Realkosmu : Nemyslín. Jen tak z hlavy, hlavní rozdíl: původní éter byl vymyšlený jako prostředí pro šíření světla. Temná hmota by ale se světlem vůbec neměla interagovat (proto je temná -- nesvítí).

Domů
Statistiky

"Scifistické přednášky" (komentáře)

Téma=§Dvojdys

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

1. Jméno:

 

 

 

14.12.2017 v 09:00 id: 000000

*** Zrušeno ***


2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

  Smazat!?

14.12.2017  id: 1290743

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 306 e-mailu 14.12.2017 00:00 :

Změna v "Měsíční tvář" 13.12.2017 2019

Kapitola 25 dodána k "Reality z kosmu". 13.12.2017 2132

Změna v "Reality z kosmu" 13.12.2017 2132-2331

Změna v "Manuscript" 13.12.2017 2304

Kapitola 26 dodána k "Reality z kosmu". 13.12.2017 2331   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)



Komentáře

Víc komentářů tu není.

Začátek


01.03.2017 18:06