Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bubaldin ze Soví hůrky

Večer skončili v jedné menší hospůdce, kde jim majitelka nabídla jídlo za pomoc v kuchyni. Měla dům plný hostů a všichni se dožadovali pokrmů i pití najednou. Sváťa se ujal obsluhy a Hanka se točila kolem plotny spolu s majitelkou a pomocnicí. Jídlo šlo na odbyt, až se bála, že na personál nic nezbyde. Nakonec se však najedli dosyta. Sváťa se opřel v rohu a natáhl si bolavé nohy. Vypadal absolutně spokojeně až do chvíle, kdy do hospody vstoupil vykulený mladík. Rozhlédl se a hrnul se ke stolu obsazenému dvěma robustními chlapy, kteří se po večeři hojně posilovali zdejší kořalkou.

„To snad né!“ otočil se zády ke vchodu muž s mohutným rezavým knírem, který směle konkuroval jeho ustupujícím mastným vlasům, „ten nám tu ještě scházel!“

Jeho mohutný společník, jemuž ostře řezanou tvář rámovaly dlouhé černé kudrny, se na vykuleného příchozího zle zamračil. Každý jiný by si rozmyslel ho oslovit, na mladíka však jeho odstrašující kukuč nezabral.

„Sire Herone,“ přistoupil blíž a spustil na celou hospodu, „to jsem rád, že jsem vás tady zastihl. Zběhal jsem celé okolí a už jsem se bál, že jsem vás někde přehlédl.“

„Odprejskni, Bublo!“

„Zaplatím vám večeři.“

„Udělej čelem vzad a vodpochoduj! Dneska na tebe nemáme náladu.“

„Když mě vezmete do učení, budete v balíku. Já na to mám.“

„Na tuhle profesi potřebuješ hlavně fištróna a svaly. A v tomhle směru tě matka příroda vybavila dost mizerně. Tak vodprejskni a dej pokoj!“

„Budu se snažit. Opravdu! Nemůžete mě odmítnout.“

„Taky ti můžu rozflákat držku!“ vstal rytíř s dlouhými kudrnami a rázem byl o hlavu vyšší než všichni přítomní. Dlaní udeřil otravného mladíka do prsou, až zapadl pod vedlejší stůl. To mu však nestačilo. Sáhl po něm dolů, za šaty pod krkem ho vytáhl na nohy. Na okamžik předstíral, že mu oprašuje kabátec, a pak zmateného Bublu otočil a nešetrným kopancem ho poslal proti krbu. Polena vyskládaná před výklenkem se rozlétla na všechny strany a jedno se příliš rychle setkalo s mladíkovým nosem. Otřesený a rozplácnutý na břiše se jen pomalu a ztěžka sunul do kleku. Mátožně se posadil na paty a krev z nosu mu kapala na kolena. Rytíř se opovržlivě ušklíbl, odplivl si a vrátil se ke své kořalce. Zatímco ostatní jen nezúčastněně přihlíželi, Sváťa vyskočil a zamířil ke krvácejícímu nešťastníkovi.

Hanka se přidala a pomohla mu zraněného a otřeseného mladíka zvednout. Společnými silami ho dovlekli ke svému stolu. Ani jeden z rytířů jim nevěnoval sebemenší pozornost.

Po krátkém Sváťově působení se krvácení zastavilo a mokrý hadr z kuchyně odstranil nejhorší spoušť v potlučeném obličeji. Hanka přistrčila zraněnému pod nos pohárek s vodou. Automaticky se napil a poděkoval. Když si lokl vody podruhé, oklepal se.

„Hospodo! Potřebuju se napít!“ vzchopil se najednou, jak by ho píchl sršeň, a zlostně bouchl do stolu.

Majitelka před hosta hbitě postavila korbel piva. Zhluboka si zavdal a poručil: „Pro ty dva taky.“

Další korbele přistály před Hankou a Sváťou. Oba na oko ze zdvořilosti usrkli.

„Tak co, kamaráde? Jedeš do Puragy?“ zeptal se po chvilce mlčení Sváťa.

„Nejsem pro tebe žádnej kamarád, kmáne. Jsem vévoda Bubaldin, svého jména druhý, pán Soví hůrky. Říkej mi pane nebo milosti.“

Hanka se Sváťou na sebe pohlédli a měli co dělat, aby nevyprskli smíchy. Mladík působil jako třasořitka, ale vystupoval jako král králů. Jako by žížala nakazovala kosovi, aby se postavil do pozoru, než ji sežere.

Sváťa zamrkal, promnul si bradu a s vážnou tváří pronesl: „Míříš do Puragy, pane?“

„Zajisté. Mým prvořadým úkolem je vstoupit mezi rytíře a zabít svého draka. Jeho hlava pak bude zdobit průčelí mého hradu. Mám v úmyslu své sídlo přejmenovat na Dračí hůrku.“

„Úžasný plán,“ vydechla překvapeně Hanka a dala si ruku před pusu, aby skryla cukající koutky úst.

„Už máš panoše, milosti?“ zvedl k Bublovi bezelstný pohled Sváťa.

Tentokrát byl vyveden z míry on. Podezřívavě si prohlížel spolustolovníky, zda není terčem jejich posměchu. Hanka nasadila nejprimitivnější kukuč, na jaký se zmohla. Bubla se zničehonic přívětivě usmál a zavrtěl hlavou.

„Chtěl by ses mi zavázat...?“ zaváhal, protože mu došlo, že nezná jméno.

„Svatopluk. Jmenuji se Svatopluk a umím léčit, opravovat poškozenou zbroj, pečovat o zvířata a trochu mluvit s draky.“

„Vážně?“ klesla Bublovi nad tím výčtem brada. „Možná by ses mi hodil. Přijmu tvůj vazalský slib. Jsem hodný pán, nebudeš litovat.“

„Jestli dovolíte, milosti, rád bych vás nejdřív doprovodil do Puragy, pokud vás nebude obtěžovat přibrat i mou sestru, která výborně vaří. Tam se můžeme domluvit, co dál.“

Hanka se na přítele zaškaredila, protože se jí dotklo, jak málo schopností jí přiřkl. Bubla však zářil spokojeností. Zalovil v opasku a položil na stůl menší drahokam.

„Kupte na cestu povoz a k němu nějaké slušné zvíře. Kdybyste u obchodníků narazili na štít z dračích šupin, dejte mi vědět, potřeboval bych ho.“

Hanka v nestřeženém okamžiku vyměnila svůj korbel za jeho. Bublu nijak nepřekvapilo, že hladina piva není ve správné výšce, a statečně dál nasával.

„Máte někde zaplacený nocleh, milosti?“ dál sondoval Sváťa, když si všiml, jak se mladíkovi zamlžují oči a klesá hlava.

„U Zlaté štiky na náměstí.“

Bubla do sebe nalil i zbývající Sváťovo pivo a měl dost. Položil si čelo na pult a začal chrápat. Drahokam stále ještě ležel na desce hospodského stolu.

„Divím se, že ho při jeho důvěřivosti zatím nikdo neokradl,“ vrtěl nad ním hlavou Sváťa.

„Mezi rytíři se nekrade,“ zdvihl se od vedlejšího stolu muž s rezavými kníry a výhružně si je prohlížel. „Jestli máte v úmyslu jeho kámen sebrat a zmizet, nepřejte si mě. Hodně rychle bych si vás našel a po mé lekci byste se nedopočítali svých kostí, to vám garantuju. Pěkně se o Bublu postarejte a neberte si nic, co vám nepatří. Jasné?“

Hanka polkla. Muž vůbec nezvýšil hlas, a přesto jeho výhružky zněly hůř, než kdyby to udělal.

„Jasné,“ přikývla pokorně. Podle Sváťova dotčeného výrazu usoudila, že se proti nespravedlivému nařčení hodlá razantně ohradit, proto ho chytila za loket a neznatelně zavrtěla hlavou, aby raději mlčel. Vyčítavě se po ní koukl, ale neprotestoval. Rytíř se spokojeně na vratkých nohou vrátil ke svému vysokému parťákovi.

„U hostinské vyměním kámen za drobné. Je to prima ženská, dá nám dobrou cenu,“ zvedl se Sváťa a zmizel v prostorách kuchyně.

Hanku už poněkolikáté napadlo, zda mají tohle všechno zapotřebí. Ale vidina nadaného klučiny, odkázaného v drsném prostředí pouze na sebe, jí nedopřávala klidu. Kdyby nezaklepali u dveří jeho rodičů a nevzbudili v něm naději, že může být něčím víc než jen dalším chudákem v polorozpadlé čtvrti, mohl dál vyrůstat ve své rodině obklopen sourozenci a přáteli. Svou návštěvou nezvratně zasáhli do jeho života a tím pádem jsou částečně zodpovědní i za jeho další osud.

Po Sváťově návratu zvedli vláčného Bublu a společnými silami ho vyvlekli před hospodu. Museli ho podpírat z obou stran. Vratkým krokem se nechal napůl vést a napůl nést směrem k náměstí. Po příjezdu karavany se tu nikdo nenamáhal uklidit. Všude se povalovaly odpadky, cesta rozbrázděná koly povozů jim chůzi rozhodně neusnadňovala. Když teď v noci zmizely z tržiště stánky, vozy, prodejci i umělci, působilo náměstí ošuntělým chudým dojmem. Dva nesouměrné oblouky nevzhledných domů a dva stromy, obtěžkané množstvím vývěsek, nijak honosně nevypadaly. Motalo se tu pár žen a opilců a zakopávali o postavy, co si ustlaly přímo pod stromem.

Naštěstí byl vývěsní štít Zlaté štiky dobře osvětlen. Dovlekli Bublu dovnitř a nechali si ukázat jeho pokoj. Na zdejší poměry si najal nejluxusnější místnost ve městě. Asi byl opravdu bohatý. Uložili ho na lůžko a sami si ustlali na koberci před krbem.

„Jsem zvědavá, bude-li si ráno pamatovat, že patříme k němu,“ zapochybovala Hanka, když Bublovi společnými silami stáhli kožené boty. Nejevil nejmenší snahu se probudit. Jen něco zamumlal s přitáhl si deku k obličeji.

„Dokážeš si představit, že by tenhle ňouma zabil draka?“ ušklíbla se dívka.

„Nedokážu si v podobné roli představit ani ty dva, co ho odmítají učit,“ zamyšleně nakrabatil čelo její přítel. „Začíná mě zajímat, co jsou zač.“

„A není to jedno?“ zívla Hanka a stočila se před krb. Viditelně už se jí do žádné diskuze nechtělo. Sváťa se za jejími zády něžně usmál a zalehl na koberec vedle ní.

Probudili se téměř společně s Bublou.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31