Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Karavana vyráží

Dopoledne vévoda s Hankou zkontroloval zásoby na cestu a než vyjeli, poručil svým novým služebníkům, aby si zakoupili důstojnější oděv. Tím si u Hanky nesmírně šplhnul. S velkou radostí zahodila nevábně vonící šaty a dokonce si stihla umýt vlasy. Na Sváťův zamračený pohled odpověděla přátelským úšklebkem a na hlavu si potom k jeho pobavení narazila neforemný ženský čepec, který spolehlivě zamaskoval nejen vlasy, ale i její dívčí krásu. Uvázala tkanice pod krkem a prohlásila, že je připravena na cestu. Sváťa si pořídil košili s velkou kapsou pro tulíkovo pohodlí.

Vyrazili na shromaždiště karavany, Bubla zaplatil poplatek organizátorovi a podle jeho pokynů se zařadili do proudu odjíždějících vozů.

„Buď Vítek ovládá neviditelnost, nebo jsme špatně odhadli jeho zájmy,“ šeptala Hanka Sváťovi, když na voze taženém mulou opouštěli území městečka.

„Dojedeme s naším rytířem do Puragy, a když kluka do té doby nespatříme, vrátíme se do Ostenravy,“ pokrčil rameny její přítel. Bubaldin hrdě objížděl nejbližší část karavany na svém grošákovi a tvářil se samolibě.

Odpoledne se kvalita cesty, po níž vozy drkotaly, výrazně zhoršila a všichni byli nuceni zpomalit. Hanka se Sváťou podobně jako ostatní opustili dřevěné sedátko a kráčeli vedle vozu pěšky. Sváťa vedl mulu a Hanka s nelibostí pozorovala, jak se na jejím plášti usazuje vrstva prachu.

Navečer se dostali na travnaté území v blízkosti potoka, které neslo známky častých táborových aktivit.

Hanka si vyhlédla ohniště u relativně rovného plácku na přespání a pomohla Sváťovi odstrojit mulu. Mladík poplácal tahouna po krku a nedaleko potoka ho zanechal, aby se pásl.

„Přivázal jsi ho dobře?“ staral se Bubla. „Aby nám neutekl.“

„Bez obav, pane, je to rozumné zvíře, bude se držet tam, kde je dostatek trávy.“

Rozdělali oheň a Hanka uvařila hustou polévku. Tentokrát obracel oči v sloup Sváťa, neboť neměla trpělivost a žáru plamenů pomáhala magicky, aby bublání v kotlíku uspíšila.

„Máš kliku, že tu poblíž nejsou magicky zdatní lidé, jinak by tě brzo prokoukli,“ vrtěl nesouhlasně hlavou.

„Já vím. Zkontrolovala jsem si je, než jsem začala vařit,“ odsekla a sáhla pro misky, aby rozdělila večeři.

Bubla spokojeně zabořil lžíci do své porce a potěšeně zamlaskal. Všichni si přidali a kotlík vylízali do posledního kousku zeleniny.

„Půjdu na obhlídku terénu,“ prohlásil jejich pán a Sváťa se k němu úplně samozřejmě přidal. Hanka zklamaně sledovala, jak odcházejí. Nebavilo ji trčet u vozu a hlídat Bublův majetek, ale uznala, že by vypadalo divně, kdyby se budoucí rytíř procházel po okolí se svou služebnou. A hrát si na jeho milou rozhodně v úmyslu neměla.

Když se ti dva vrátili, nesli s sebou dvě dlouhé rovné větve. Sváťa se posadil k ohništi s doutnajícími zbytky dřev a pustil se do úpravy klacků. Hanka ho chvíli jen pozorovala, ale pak nevydržela a začala mu pomáhat. Odstranili kůru, vyhladili povrch dřeva a nenápadně je magicky zpevnili, aby tyče vydržely bojové zacházení.

„Co říkáš, ségra? Už jsme dlouho netrénovali,“ mrkl na ni Sváťa, když skončili s úpravami.

„Jdeme na to,“ zvedla se Hanka, odložila čepec, plášť a sepnula si vlasy. Bubla je přejel shovívavým pohledem a natočil se, aby lépe viděl na plácek, který si vybrali.

„Nejdřív Mojeranovu večerní sestavu na rozcvičení,“ navrhla Hanka.

Kdyby měla čas pozorovat Bublu, určitě by nepřehlédla, jak se jeho shovívaný výraz mění na překvapený a posléze na zamyšlený. K plácku se přišouralo pár diváků, kteří okukovali jejich synchronizované cvičení s dlouhou tyčí. Sváťa sice už párkrát s Hankou trénoval a sestavu znal, ale na Hančinu ladnost a lehkost, s jakou se pohybovala, neměl. Dívka si pohyb vychutnávala a potlesk přihlížejících ji zaskočil. Najednou se cítila trapně.

„Tak co, do prvního zásahu?“ zeptal se udýchaný Sváťa a postavil se do střehu.

„Víc než jednu ránu neuneseš?“ ušklíbla se rozverně.

„Jsi pěkná divoženka, víš to?“ zadíval se na ni pohledem, pod kterým zrudla.

„Aspoň do tří,“ smlouvala.

„Ale budeš mě šetřit,“ přikývl její bojový partner.

„Ani náhodou!“ vystartovala prvním výpadem. K jejímu překvapení ho Sváťa lehce odrazil. Učil se rychle. Uvědomila si, že pokaždé začíná boj stejným švihem. Musí si dávat pozor na stereotypy.

Ačkoliv měla nad Sváťou jasnou převahu a třetí úder tyčí mu uštědřila do pěti minut, schytala při jedné otočce zásah i ona. Buď vycházím ze cviku, přehrávala si zpětně v duchu svoji taktiku, nebo jsem ho podcenila. Mnula si zasažené nadloktí a škaredila se na kamaráda.

„Baví tě bojovat jenom když vyhráváš?“ zahleděl se zkoumavě do jejích očí. Hanka se zastyděla. Měl pravdu. Přátelský zápas není o tom, kdo vyhraje, je o tréninku. Usmála se. „Nějak moc rychle se lepšíš.“

Oplatil jí svým typickým rozzářeným úsměvem a vzal ji za bolavé nadloktí. Ucítila jeho léčebný dotyk a zatoužila se stulit do jeho náruče. Její chyba, že nemůže. Navíc bylo kolem příliš mnoho diváků a dokonce i Bubla sledoval jejich zápolení zblízka.

„Budeš trénovat i se mnou?“ zeptal se Sváti, když se čumilové rozešli. „Ji jsi vycvičil dokonale,“ ukázal na Hanku a vysloužil si její dotčený pohled.

„Moc rád, pane. Bude mi ctí.“

Hanka našpulila rty, když zaznamenala vítězný kamarádův pohled. Tuhle sázku nejspíš prohraje. Možná je opravdu na čase přestat mu říkat Svatoušku...

V následujících dnech Bubaldin trénoval v každé volné chvilce. Zpočátku působil neohrabaně, ale zlepšoval se přímo před očima. Tu a tam dokonce zapomínal na svou nadutost.

Na třetím tábořišti vylovil Sváťa z vozu dračí štít a podal ho Bublovi.

„Říkal jsi, pane, že rytíři bojují s mečem a štítem. Rád bych to viděl.“

Bubla silou mocí držel štít před sebou, ale ruka mu umdlela po několika krocích a upustil ho.

„Je moc těžký,“ přiznal zkroušeně, „možná bych si ho mohl brát na koně při souboji s dřevci.“

„Ale i tam musíš mít sílu ho uzvednout. Jinak ti nebude nic platný.“

„Chceš snad naznačit, kmáne, že musím posilovat?!“

„Nechceš-li, můj pane, nemusíš,“ poctil ho Sváťa jedním ze svých nevinných pohledů. Ani Bubla nebyl imunní. Nerozzlobil se, jen znechuceně přikývl a tvářil se, jako když ho bolí zuby. Hanka nestačila zírat, s jakou samozřejmostí pán Soví hůrky povýšil Sváťu na svého bojového trenéra. Už se ani neskrývali před zvědavýma očima v karavaně. Během zastávek neváhali vytáhnout tyče a večer si Bubaldin bral k ohni kameny, aby posiloval ruce.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31