Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vražedné kouzlo

Vítek nespokojeně začichal. Barák byl viditelně nově postavený, přesto neznámo proč smrděl spáleninou.

„Dřív mělo ohniště mnohem lepší tah,“ nespokojeně sekla měchem do kouta kuchařka Růža.

„Mm, tvoje polévka voní až ven,“ zacinkal sběračkou o hrnec kočí.

„Jedeš mi od toho hrnce! Radši vezmi ošatku a přines dříví,“ ohnala se po vetřelci utěrkou.

„Na nošení dřeva do kuchyně tu máš Vítka. Stačí, že jsem z lesa dovlekl tři soušky a naštípal je. Žaludek mi po té práci zpívá žalostnou baladu.“

„Ty kecko,“ kuchařčin hlas zvlídněl. „Tak si sedni, trochu ti naleju.“

Vítek uvelebený zvenčí pod oknem kuchyně vzdychl. Už druhý den se snažil být nejvzornějším ze vzorných. Zvedl se a zamířil ke hromadě nasekaného dřeva. Popadl pár polen, aby splnil kuchařčinu žádost dřív, než ho o tuhle práci sama požádá. Když složil poblíž pece třetí náruč dřeva, nalila Růža talíř polévky i jemu.

„To dříví venku narovnej ke stěně pod převis, odpoledne přivezu z lesa další várku,“ hned Vítka zaúkoloval kočí.

„Kdybych ho stihl srovnat, než vyrazíte, vezmete mě s sebou?“ zaškemral chlapec, kterého už hra na vzorňáka v Darembarově blízkosti začínala unavovat. Rytíř se objevoval několikrát za den v naprosto nepředvídatelných intervalech a chlapce sledoval ostřížím okem.

„Nevím, co by tomu řekl pán,“ zaváhal kočí.

„Jen ho vezmi, může se v lese poohlédnout po nějakých houbách. Přece dobře víš, jak Darembar miluje houbový guláš.“

„Jenomže já ho nemám rád,“ zamumlal muž, aby ho kuchařka neslyšela.

„A ber jenom houby, co nemají zespodu třásně,“ poučovala chlapce, zatímco kočí vyškrabával talíř.

„Jasně,“ přikývl Vítek, opustil rozjedenou polévku a vyrazil ven, aby práci zvládl co nejdřív. Jak spěchal, zadřel si několik třísek. Přesto nadšeně vylezl na žebřiňák, kterým zdejší chlapi vozili dřevo. Starý tažný valach se ohlédl po kuchařce, která Vítkovi přinesla košík na houby.

„Dávejte pozor na počasí, bolí mě koleno. Asi přijde déšť nebo něco horšího,“ podotkla, než vyjeli.

„Žádný strachy,“ usmál se na ni kočí. „Raději dej bacha, ať se ti nepřipálí pečínka.“

„Šmankote, máš pravdu,“ vystartovala Růža zpět do domu navzdory bolavému kolenu.

Kočí mlaskl, práskl bičem a Vítek se chytil vozu, aby neztratil rovnováhu, když valach zabral. Kodrcali se cestou necestou. První lesík po levici minuli.

„Tam už je dřeva sotva na podpal,“ vysvětlil muž, když si všiml chlapcova tázavého pohledu, „musíme někam dál.“

Vůz nadskakoval v nerovném terénu a Vítek přemýšlel, zda by nebylo pohodlnější jít vedle něj pěšky. Vtom už kočí zastavil a mávl nalevo. „Tady by ještě něco bejt mělo.“

Podal chlapci košík na houby. „Vidíš támhlety skály? Běž podél nich tam a zase zpátky a neztratíš se.“

Vítek vyrazil určeným směrem a oddechl si. Byl sám, nikdo ho nehlídal, mohl se posadit a pozorovat mezi korunami stromů modrou oblohu. Možná neměl utíkat z domova. Rodiče mu poskytovali mnohem víc svobody než Darembar. Jenže kdo mohl tušit, že bude cesta za rytířskou kariérou tak zdlouhavá a nezajímavá.

Jak ležel v mechu, pootočil hlavu a uviděl houbu. A ne malou. A vedle další a další. Tenhle úkol se mu začínal zamlouvat. Aniž hnul prstem, měl košík z poloviny plný. Postavil ho na plochý kámen pod skálou a ze zvědavosti začal šplhat vzhůru, aby se rozhlédl shora. Zatoužil po kamarádovi, se kterým by mohl sdílet své pocity. V mysli mu vyskočilo žluté oko a skoro by přísahal, že na něj mrklo. Právě kvůli němu teď byl u Darembara v podmínce. Zahnal představu oka a vydrápal se až na vrchol. Z jedné strany se les táhl málem až k obzoru. Jeho linii nepravidelně narušovaly vrcholky skal. Zaslechl údery sekery a zahlédl, jak v porostu padá jedna souška. Za vymýceným úsekem zahlédl kouř z jejich osady. Vlastně ani neměl čas si ji prohlédnout. Rytíř ho držel zkrátka a postaral se, aby byl pořád pod dohledem některého sloužícího. Dobře věděl, jak kluk touží spatřit trénink rytířů, ale zatím neměl v úmyslu mu umožnit přístup do výcvikového areálu. Stále se na Vítka zlobil a dával mu veřejně najevo svou nelibost. Chlapec zadumaně hleděl směrem k osadě. Údery sekery utichly a kolem se rozhostilo ticho, zaplněné jen šuměním větru ve větvích a čiřikáním ptáků. Vítek se nadechl příjemné lesní vůně a napadlo ho, že utéct se dá vždycky. Jenže kam? Domů? A jak se během cesty uživí? Nebudou se mu kluci posmívat, když se nestane rytířem? Určitě nezapomněli na jeho vychloubačné řeči před odchodem z domova. Neradostné myšlenky pokazily Vítkovi náladu.

Už se chystal, že sleze dolů, když náhle podvědomě ucítil ve vzduchu něco zvláštního. Na planině se zničehonic objevili dva lidé. Poznal je. Od Ostenravy je měl v patách. Ač se jim pečlivě vyhýbal, ne vždy na ně jeho triky zabíraly. Ze ženské, co přemlouvala mámu, aby ho zapsala do školy, mu naskakovala husí kůže. Muž mu byl mnohem sympatičtější, ale ani po setkání s ním netoužil. Kde se tu tak najednou vzali? Bez vozu, bez koní... Vzápětí Vítek zalapal po dechu. Těsně vedle nich se ze vzduchu zhmotnil drak. Černý drak. Natáhl čumák k ženě, ta se otočila a cosi si od něj vzala. Pohladila ho po hlavě. Drak dýchl, až jí z hlavy sfoukl čepec a vlasy jí vlály jako ve větru. Vůbec se nepolekala, smála se a gestem drakovi naznačovala, aby šel pryč. A opravdu. Najednou tu nebyl. Uvědomil si, že na výjev zírá s otevřenou pusou. K jeho uchu dolehl hvizd. No jo, kočí ho volá zpátky. Popadl dole košík a poklusem doběhl k cestě.

„Kde se sakra couráš?! Darembar by nebyl nadšený, kdybych se domů vrátil bez tebe.“

„Zašel jsem trochu dál, ale plný košík se mi stejně nasbírat nepodařilo,“ pokrčil rameny Vítek. Kočí mlčky přikývl, pomohl chlapci na vůz zaplněný dřevem a práskl bičem.

Když přijížděli do osady, na cestě před nimi kráčeli ti dva, které zahlédl ze skály. Jak se sem mohli dostat dřív než vůz tažený koněm? Žena se ohlédla a podívala se přímo na něj. S přívětivým úsměvem zvedla ruku na pozdrav. Podrbal se na kotníku a tvářil se, že ji nevidí. Nyní se jí bál víc než dřív. Je tady kvůli němu nebo se potkávají náhodou?

Kolem jídelního stolu vytaženého před dům seděli čtyři páni rytíři. Heron vykládal nějakou historku a šermoval rukama, jako by zápasil nejmíň s hejnem draků. Další muž měl zafačovanou ruku, ale oděv jednoznačně určoval, že i on je členem řádu. Posledního poznal na první pohled. Na rytířův pokyn mu v Puraze pomáhal, aby neprošvihl limit a mohl se zařadit mezi vybrané nováčky. Oslovovali ho jako vévodu Bubaldina. Darembar je nejspíš pozval na večeři, což znamenalo, že dnes budou popíjet dlouho do noci. Vítkovy útroby se stáhly strachem. Dokud byl jeho pán střízlivý, daly se jeho reakce předvídat. Jakmile se však napil, bylo lépe mu nechodit na oči. Akorát že se ve zdejším domku pohybovalo velice málo lidí, jen kuchařka, kočí, jedna služebná a dva panoši. Kdo z nich bude muset při večeři obsluhovat u stolu?

Vítek vynakládal veškeré své umění, aby zůstal nenápadný. Tentokrát se smůla nalepila na Leona. On servíroval jídlo, služebná obcházela stůl s pitím. Heronova nálada se povznesla velice rychle a začínal plácat páté přes deváté.

„Červený víno je nebezpečný. Minule jsem si ohodil boty, že nešly vyčistit.“ Vyzul se a boty upustil vedle židle. Leon o ně zakopl a jak se snažil chytit stolu a nevysypat z mísy kouřící ovar, shodil džbán s vínem Heronovi přímo do klína.

„Dyk to povídám, je nebezpečný!“ zvedl se rytíř ze židle a prudkým úderem se ohnal po Leonovi. Panoš od opilého člověka tak prudký a rychlý úder nečekal, takže dostal plný zásah a skácel se vedle Darembarovy židle. Schytal kopanec i od svého pána a se zaskučením se po čtyřech odsunul z dosahu. Vypadal otřeseně.

„Hned přinesu nové víno, pánové,“ snažila se služebná odpoutat pozornost od Leona.

„A pošli druhého panoše, ať přijde obsluhovat,“ nařídil hostitel. „Tohodle nešiku už tu dneska nechci vidět.“

Vítek se přihrnul s miskou čerstvého křenu a s chlebem na ošatce.

„Nikam!“ zastavil ho Darembar, když odcházel. „Zůstaneš tady u mě! Kleknout!“

Chlapec váhavě splnil příkaz.

Zpočátku měly rytířovy příkazy hlavu a patu: „Odnes nádobí, přines vodu na umytí, řekni kuchařce o další maso!“ Každou žádost doprovázel pohlavek, ale vzhledem k Vítkově hbitosti se rytíř nikdy netrefil přesně. „A kleknout!“ nenechal malého panoše vydechnout.

Nejhorší byl však pro Vítka okamžik, kdy se u domku objevila Hanka se Sváťou a přiváděli Bubaldinovi okovaného koně.

„Jsme tady, pane, jak jsi poručil,“ hlásil mladý muž, zatímco Hanka pošilhávala po klečícím chlapci. „Zdejší kovář se tvojí klisně moc nelíbil. A jen tak mezi námi, ani mně.“

„Támhle ji přivažte, ať nemusím domů pěšky,“ požádal Bubla.

„Pozor na ni, stále je hodně nervózní,“ doporučil mu Sváťa, když koňskou uzdu lehce přichytil k držáku na pochodně.

„Můžu se skočit do kuchyně napít?“ požádala Hanka, aby využila příležitost a nenápadně se seznámila s Darembarovým služebnictvem.

Bubaldin se na ni zaškaredil, ale přiopilý rytíř jen velkomyslně mávl rukou: „Zajděte za kuchařkou, ať vám dá i něco k jídlu. Tady u mě nikdo nebude mít hlad ani žízeň.“

Dopil pohár a mávl na Vítka, aby mu dolil. Hanka po očku sledovala, jak poslušně vyskočil a po splnění příkazu si znovu pokorně klekl vedle Darembara.

Cestou do kuchyně ji Sváťa předběhl. Vmžiku se zorientoval, pochválil, jak jídlo báječně voní, a nabral štědrou porci pro sebe i pro Hanku.

„Skvěle upečené a okořeněné přesně, jak mám rád,“ mlaskl po prvních dvou soustech. Poctil kuchařku obdivným pohledem, díky němuž byl vzápětí povýšen do stavu vděčných strávníků s přátel. Kuchařka Růža se sama od sebe rozpovídala, ani ji nemuseli dvakrát vybízet.

„A ten kluk je opravdu sirotek?“ povytáhl obočí Sváťa, když přišla řeč na Vítka.

„Proto se ho vlastně Darembar ujal. Kluk se mu připletl do cesty v jednom hornickém městečku. Je jako rtuť - živý, neuhlídatelný, plný obdivu k rytířům. Víte... Dokud je náš pán střízlivý, má velmi rozumné názory a slitoval se nad tou dětskou opuštěnou duší. Jenomže chlapec jako by vyrostl z ještěrčích ocásků. Rozumíte? Jsou chvíle, kdy i rytíř ztrácí trpělivost. Někdy si nejsem jistá, jestli dokáže tohle neposedné dítě zvládnout.“

„Děkujeme za večeři, byla opravdu výborná,“ vrátila Hanka talíř, když už jí připadalo, že v kuchyni zaclánějí nezdvořile dlouho.

Venku se mezitím zešeřilo. Heron se pokoušel zpívat opileckou písničku a rytíř se zafačovanou rukou mu přizvukoval. Bubla tiše usrkával ze svého poháru a vypadal, že brzo usne a svalí se ze své židle.

„Měli bychom ho odvézt domů,“ šeptla Hanka Sváťovi do ucha.

„Jen jestli se nechá,“ zapochyboval přítel.

Darembar poručil Vítkovi, aby mu ze zásobníku loučí jednu přinesl. Zapálil ji a chtěl ji odnést ke sloupku s držákem, ale vratké nohy ho neposlouchaly. Proto ji podal Vítkovi, aby louč umístil do držáku sám. Sváťa zapochyboval, že tam kluk dosáhne, a chystal se obejít stůl, aby mu pomohl.

Avšak v okamžiku, kdy se hořící louč dostala do blízkosti nervózní klisny, vyhodila zadníma nohama proti ohni. Kopyto naplno zasáhlo chlapcovo zápěstí a vykoplo mu hořící dřevo z ruky. Rotovalo rytířům nad hlavou a dopadlo přesně na stůl. Smetlo džbán vína do klína rytíře se zraněnou rukou. Hanka se natáhla ke stolu, ale Darembar byl rychlejší. Sebral hořící pochodeň a vystartoval k Vítkovi. Odstrčil Sváťu, který se mu připletl do cesty a ohnal se po chlapci zapálenou loučí. Vítek se slzami v očích svíral své poraněné zápěstí a vyjekl, až když mu chytily vlasy. Uskočil a naštvaný opilý rytíř ztratil rovnováhu. Převrhl zásobník s loučemi a nechtěně je podpálil. Kůň se vyděsil ještě víc a ve zběsilém tanci porazil Sváťu, který sahal po jeho ohlávce a tvrdě nakopl rytíře. Naštěstí si přitom prudkým pohybem uvolnil uzdu a tryskem vyrazil do tmy.

Hanka usoudila, že Sváťa si u ohně poradí i bez ní a pustila se za koňským uprchlíkem.

Nakopnutý rytíř začal vidět rudě. Chňapl po Vítkovi, protože jeho vínem omámená mysl usoudila, že právě on je původcem všech malérů, a hodil malého chlapce přímo do ohně planoucích loučí. Než se Sváťa stihl zvednout ze země a zasáhnout, vylétly louče do vzduchu, kolem nich se rozpálila koule nepředstavitelného žáru a rotovala směrem k opilému Darembarovi. Jen taktak Sváťa stihl vykouzlit magický most, aby vrávorajícího rytíře divoký magický útok neusmrtil. V příštím okamžiku uhasil kouzlem vše, co kolem nich hořelo. V nastalém šeru se postavil do cesty Vítkovi, který měl v úmyslu utéct. Ač se mu chlapec snažil vyškubnout, nepovolil.

„Co to sakra bylo?“ Darembar se jen stěží držel na nohou.

„Už zase mám kalhoty pobryndané vínem,“ stěžoval si Heronovi rytíř se zavázanou rukou a Heron se jen přihlouple šklebil.

„Pojedeme domů,“ zvedl se ztěžka Bubaldin. „Kde mám koně? Posviťte mi. Chci jet domů na koni,“ dožadoval se.

Vtom se zachvěl vzduch a ze šera se nečekaně vynořila osoba s holí v ruce. Světlo na konci hole moci ozářilo celé prostranství před domem.

„Volám vás k pořádku! Kdo vyslal smrtící kouzlo?! Prokažte se!“ zavelel autoritativní hlas.

„Svatopluk Vron. Ke tvým službám Niku. Máš dneska službu?“ přistoupil k ochránci Sváťa, aniž pustil kroutícího se chlapce.

„Tos byl ty?“ podivil se Nik a záře hole mírně pohasla.

„Jen částečně. Hasil jsem, co bylo zapáleno.“

„Oko Bdělých se rozzářilo jako meteorit. Zachytilo neobvyklý tok magie. Něco jako hromadný vražedný útok,“ pořád se bedlivě rozhlížel Nik.

„Výkyv má na svědomí tohle malé kvítko,“ mrkl Sváťa směrem k Vítkovi.

„Nekecáš?“ nechtěl uvěřit ochránce. „Kam chodí do školy?“

„Zatím nikam. Má nejvyšší čas se rozhodnout, zda navštíví Ostrov volby nebo si nechá zablokovat sedmý smysl.“

„Ty ho hlídáš?“

„Ne. Zodpovídá za něj rytíř Darembar, který ho přijal jako svého panoše.“ Sváťa kývl bradou ke kymácející se postavě, která si je zaujatě prohlížela.

Ochránce Nik se obrátil na označeného muže: „Pane, dítě ve vaší péči právě prokázalo nebezpečnou míru sedmého smyslu. Přijímáte za něj odpovědnost a dohlédnete, aby svými schopnostmi nezpůsobilo škodu na zdraví a na majetku?“

„Spratek jeden zata... zata... zatracenej! Neměl jsem ho k sobě brát. Utíká a neposlouchá. Nechci ho.“

„On je sirotek?“ zeptal se Nik rytíře, ale odpověděl mu Sváťa.

„Ne. Má rodiče v Ostenravě.“

„Cože? Von má rodiče?“ Rytíř upřel na Vítka zuřivý pohled. „Takže tys mi lhal?! A já blbec se ti snažil pomoct.“ Odvrátil se od chlapce a upřel svůj zamlžený pohled na ochránce. „Zříkám se ho i odpovědnosti za něj. Odveďte si ho. V životě už ho nechci vidět! Zmetka jednoho...“

Vítek ve Sváťově ruce zplihl a celý se schoulil. Ochránce vzdychl.

„Odvedu ho k rodičům,“ natáhl Nik ruku, aby nezvedeného chlapce převzal.

„Ne, k rodičům ne!“ zaprotestoval znenadání Vítek a pozvedl prosebně zrak.

„Proč ne?“

Vítek mlčel, ale místo něj odpověděl Sváťa. „Není pravděpodobné, že by uhlídali jeho talent. Nemají na to vzdělání. Mám návrh. Týden si nechám chlapce u sebe, a pokud se nerozhodne pro školu, postarám se, aby se k rodičům vrátil se zablokovaným sedmým smyslem. Jsi pro?“

„Neměl bych ti to povolit. Ale že jsi to ty... přimhouřím oko,“ přikývl Nik.

„A co ty, Vítku souhlasíš s tím?“ obrátil se na chlapce, kterého teprve teď Sváťa uvolnil ze svého sevření. Vítek se vážně podíval na oba muže a přikývl.

„Slibuješ, že budeš na slovo poslouchat svého nového dočasného opatrovníka?“ sklonil se ochránce k chlapci.

„Ano,“ odpověděl Vítek, aniž odvrátil zrak.

„Nejsem si jist, zda je mé rozhodnutí přesně v rámci předpisů, ale tobě a Hance věřím. Zkuste tomu kvítku vysvětlit, co se smí a co ne. Kdyby ještě něco podobného provedl, půjde veškerá má shovívavost stranou bez ohledu na to, zda se za něj přimlouvá můj kamarád.“

„Já vím,“ přikývl Sváťa, „ale byla by škoda jeho talentu. Zkusím ho přivést k rozumu. Slibuji, že na něj dám pozor.“

Ochránce Nik zakroužil zápěstím a zmizel v mihotavém oválu brány. Vítek vykulil oči. Kdyby dovedl tohle, už by mu nikdo neporoučel, co má nebo nemá dělat.

„Chci koně! Kde mám koně?“ chytil Sváťu za rukáv opilý Bubla.

„Budeme muset jít pěšky, milosti,“ postrčil podnapilého pána a Vítka směrem do tmy. Sám se vrátil ke stojanu, pod nímž byly popadané uhašené louče. Shrábl je do zásobníku, jednu zapálil a strčil do držáku.

„Omlouvám se ctěné společnosti a děkuji za pohostinnost. Nyní musím odvést svého pána domů. O Vítka nemějte starost, beru ho s sebou. Ještě jednou děkuji a omlouvám se.“ Sváťa doufal, že příděl omluv zmírní napětí, které stále ještě narušovalo zdejší poklidný večer. Zamával kuchařce, stojící ve dveřích. Zřejmě viděla vše, co se tu událo, a nyní jen malým nenápadným gestem Sváťovi odpověděla na jeho pozdrav.

Hned za okruhem světla kolem zapálené louče narazil na Bublu a Vítka. Oba seděli uprostřed cesty. Sváťa zavřel oči a soustředil se na Hančin amulet. Pokusil se do něj magicky ťuknout. Ihned naskočil mentální kontakt mezi ním a Hankou.

„Kde jsi?“ zeptal se jí.

„Podařilo se mi přemluvit klisnu, aby se dala chytit.“

„Můžeš nám přijít naproti? Právě odcházíme od Darembara.“

„Snad Bublu neshodí, pořád je krajně neklidná,“ odpověděla, „už jsem blízko vás.“

Sváťa zdvihl protestujícího Bublu a kývl na Vítka, aby je následoval. Za pět minut se potkali s Hankou. Málem jí poklesla brada, když Sváťa před společensky unaveného vévodu do sedla vyzdvihl i Vítka a poručil mu, aby se pevně držel.

„Neptej se. Později ti všechno vylíčím.“

Hanka předala uzdu koně příteli a oba tiše kráčeli tmou k tréninkovému rytířskému areálu, kde byli ubytováni.

Jejich kandidát na rytíře usnul, sotva mu pomohli ulehnout na slamník. Vítek při sundávání z koně zasténal. Ve světle lampy Sváťa spatřil spáleninu pod ohořelými vlasy, puchýře na dlaních a všiml si, jak mu natéká zápěstí. Po bližší prohlídce zamumlal: „Dvojitá zlomenina. Kopyto naší klisny tě pěkně poznamenalo.“

Hanka mezitím naházela na podlahu všechny rezervní houně, které našla, aby připravila malé lůžko vedle Sváťovy postele.

„Buď tak hodná a namaž Vítkovi spáleniny. Taky mu pruhem plátna zafixuj zápěstí, aby s ním nehýbal. Kosti jsem spravil, ale i tak bude ruka nějaký čas citlivá,“ požádal dívku. V okamžiku, kdy se k němu přiblížila, jí stáhl z hlavy neforemný čepec, až se Hance kolem ramen neuspořádaně rozlétly dlouhé vlasy. Chystal se jich dotknout, ale dívka s rošťáckým úsměvem uhnula.

Vítek pozorně Hanku sledoval. Takhle se mu docela líbila, ale stále se jí bál a byl pevně rozhodnutý těm dvěma při nejbližší příležitosti utéct. Nelíbilo se mu ultimátum, visící nad jeho hlavou. Při představě školních povinností či cestě domů bez schopností, které mu usnadňovaly život, cítil nepříjemné svrbění v zátylku. Zůstane tady, dokud ho nepřestane bolet ruka a pak...

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31