Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nový svět

Ráno je vyburcovaly břeskné tóny trubky. Kapitánův asistent se jako každý den pokusil zahrát neumělou melodii, při níž posluchači se smyslem pro rytmus skřípali zuby.

Bubla se probudil s bolavou hlavou a nerudnou náladou.

„Co u nás dělá Darembarův panoš?“ začal se rozčilovat, sotva opustil svůj pokoj.

„Už není jeho panošem,“ oznámil mu Sváťa, „ujali jsme se ho my.“

„Hloupej nápad! Já osobně ho živit ani vychovávat nebudu!“

„Zvláštní...“ pousmál se mladík.

„Co je zvláštní?“ utrhl se na něj vévoda.

„Právě šikovnosti jeho dětských rukou vděčíš za to, že tě přijali mezi rytíře. Jinak bys, můj pane, hned u první zkoušky prošvihl časový limit.“

„Cože?“ znejistěl Bubaldin. „Jak to víš?“

„Viděl jsem ho na vlastní oči.“

„A proč jsi mi nic neřekl?“

„K čemu by bylo dobré ti kazit radost?“

Bubaldin se zaškaredil. Mlčky sebral svou zdejší výzbroj a podmračeně strpěl, aby mu Sváťa pomohl do drátěné košile. Nesměl příliš otálet, aby nezmeškal nástup. Velitel a jeho výcvikový tým nováčkům nic nedarovali. Zvyšování kondice bylo na denním pořádku a tvrdý výcvik měl budoucí rytíře náležitě zocelit.

Ani služebnictvo kandidátů tu ovšem nesmělo zahálet. Hanka si v rychlosti nasazovala přes vlasy čepec a výhružně sykla na Sváťu, když k němu za jejími zády nenápadně vztáhl ruku: „Opovaž se! Všechno vidím!“

Spěchala do velké kuchyně, kde se jídlo připravovalo jednotně pro všechny lidi ubytované ve výcvikovém areálu. Pouze velitel měl osobního kuchaře a právo na svůj jídelníček.

Vítek po probuzení opatrně zahýbal prsty u ruky a spokojeně zjistil, že ho při tom zápěstí bolí jen mírně. Při pohledu na své oblečení se zarazil. Zářilo čistotou. Jako by ho někdo svlékl, všechno vypral a zase oblékl. Vůbec ho nenapadlo, že se Hanka s ohledem na jeho zranění magicky postarala, aby nešel spát špinavý. Automaticky vyskočil z provizorního lůžka a připojil se k Sváťovi, který běžel zdejšímu správci pomoct nakrmit drůbež a dobytek. Hospodářské budovy byly mimo výcvikový areál, aby se kachny a slepice nepletly rytířům pod nohy.

Vítek se pozorně rozhlížel po okolí a byl mile překvapený, že mladík s úsměvem odpovídá na jeho všetečné otázky.

„A kde tu mají koně?“

„Část jich je ve stájích, část na pastvině z druhé strany vesnice.“

„Uvidím rytíře trénovat?“

„Po snídani ti ukážu místo, kde na ně uvidíš, aniž by oni viděli tebe. Nemají zvědavce rádi.“

„A ty nechceš být rytířem?“

„Ani náhodou. Já mám úplně jiné záliby.“

„A proč jsi tady?“

„Zajímá mě, jak je možné, aby rytíř zvítězil nad drakem.“

„Je statečný a má ostré zbraně,“ suverénně vysvětlil Vítek.

„Draci ovládají spoustu kouzel. Neměli by se nechat jen tak propíchnout,“ Sváťu začal rozhovor s malým klukem bavit.

„Asi byli pomalí a nešikovní.“

„Ani pomalého draka není snadné zabít. Už jsi někdy nějakého viděl, Vítku?“

Sváťa si všiml, jak si klučina nervózně kouše ret a očividně ztratil chuť odpovídat. Neměl v úmyslu zarazit jeho výřečnost, proto převedl řeč jinam.

„Umíš číst?“

„Jasně.“

Sváťa dosypal poslední zrní pro slepice a odvedl Vítka zpět do hlavní budovy. Šoupl mu před oči popsanou tabulku. „Přečti mi, co je tu napsáno.“

Vítek svraštil obočí. „Poke... pok... pokyny pro udy... má to divně kroucený písmena.“

Sváťa vzdychl. „Kdo tě učil číst?“

„Já sám. Občas mi starší brácha napoví písmeno.“

„Něco ti povím, kamaráde,“ otočil klučinu, aby se mu díval z očí do očí, „máš nejvyšší čas se začít učit číst a psát. A začneme s tím hned po obědě.“

V průběhu dopoledne se Vítek dvakrát pokusil zmizet Sváťovi z očí, když se věnoval práci a nedával na něj pozor. Poprvé zalezl za žoky slámy a podruhé dokonce vyšplhal na střechu stájí. Jenomže ani jednou jeho únikový manévr nevyšel. Vítka velice překvapilo, že nedostal vynadáno. Střetl se jen se smutným vyčítavým pohledem.

Při obědě si jeho noví opatrovníci zaujatě špitali nad ovesnou kaší. Ale ať Vítek natahoval uši sebevíc, nezaslechl nic užitečného.

„Copak nemáš hlad?“ zamračil se Sváťa, když viděl, jak si klučina dělá v misce lžící cestičky. Vítek jen lhostejně pokrčil rameny.

„Pojď, zajdeme si pro nějaké učební pomůcky,“ sebral mu nedojedený oběd.

Vyrazili ostrým tempem po cestě pryč od tábora.

„To by mohlo stačit,“ zastavili se za zatáčkou, odkud nebylo na výcvikové středisko vidět. Vítek užasle sledoval gesto, které vyvolalo chvějící se ovál vzduchu.

„Musíme sebou hodit,“ popadl ho Sváťa za ruku a protáhl oválem.

Najednou stáli uprostřed zahrad. V chlapci se nad tou nádherou zatajil dech. Udržované kvetoucí záhony se mu jevily jako malý zázrak. Zamířili do méně honosné části zahrady ke stromu, který sloužil jako malý dům.

„Páni, tady by se mi líbilo,“ pobíhal Vítek sem a tam ve snaze vidět všechno, co se dá. Sváťa mezitím naházel do vaku knihy, papíry, a další drobnosti určené pro výuku.

Sotva slezli zpět do zahrady, vynořila se před nimi podsaditá vousatá postava se širokým zdobeným opaskem přes kabátec.

„Jste tu akorát na oběd mládeži,“ zaduněl dobrácký hlas. „Já jsem nějakej Zachariáš. A ty, mladý muži?“

Vítkovi chvíli trvalo, než mu došlo, že byl osloven.

„Vítek,“ pípl nesměle.

„Výborně,“ zaburácel trpaslík, „hned si otestujeme, jaký máš apetit.“

Chlapec zvedl oči k Sváťovi. Srdečný úsměv prozářil mladíkovu tvář, což klučinu do určité míry uklidnilo.

Trpaslík je poslal na verandu, a když donesl tác s jídlem, Vítkovi se úžasem rozšířily oči. Ani v domácnosti rytíře se podobná hojnost nevyskytovala. Kapsa mladíkovy košile se začala nadouvat a z ní se vyhrabal tulík, slastně čichající vůně linoucí se z tácu. Vítek sledoval podivné zvířátko, jak bez ostychu oždibuje ovoce, zeleninu a sladkosti. Trpaslík popadl velký talíř a nandal na něj Vítkovi od všeho trochu.

„Vypadáš jako oteklá nit, měl bys posílit postavu,“ přistrčil před něj porci jako pro dva rytíře.

Kluk opatrně ochutnal. Kam se hrabala Růženčina kuchyně. Od druhého sousta už se ládoval, jako by týden nejedl. Všechno se však do něj stejně nevešlo.

„Počkej tady,“ nechali ho na verandě samotného a z chodby uvnitř sem doléhal tlumený hovor. Zvědavě se zvedl a nastrčil ucho do pootevřených dveří. Když se náležitě soustředil, začal jim rozumět.

„...ne, ne, zatím není rozhodnuto.“

„Vypadá nadějně. Bylo by škoda, kdyby přišel o magii.“

„Jenomže je pěkně tvrdohlavej. Nechce do školy.“

„To víš. Každej nemůže bejt takovej šprt, jako jsi byl ty.“

„Aspoň ho naučím číst a trochu psát.“

„A co kdybys ho nechal utéct? Třeba ještě přijde k rozumu.“

„To nejde, Zachu. Je možná stejně silný jako Hanka.“

„No a?“

„Kdybych magicky nezasáhl, brali by teď jednomu rytíři míru na rakev.“

„Chtěl ho zabít?“

„Nevím jestli přímo zabít, ale ublížit určitě.“

„Hm.“

Vítek přestal poslouchat a vrátil se na svou židli. Znovu si vybavil okamžik, kdy na Darembara mrštil hořící louče a přál si, aby ho pořádně popálily. Jenomže oheň se rytíře ani nedotkl, protože ho Sváťa ochránil. Kdyby nezasáhl, opravdu by Darembar umřel? Chlapci se začaly potit dlaně. Málem se stal vrahem svého pána! Zničehonic se mu udělalo nevolno. Ucítil na svém krku drápky a měkký ocásek se ho zašimral kolem krku. Bál se pohnout, aby zvířátko sedící mu na rameni nevyplašil. Divný pocit v útrobách se zmírnil.

Oběd skončil a ve Sváťově doprovodu se Vítek vrátil do výcvikového střediska rytířů. Byl přejedený a neměl sílu protestovat, když mu začala první vyučovací hodina. Kupodivu nebyla ani trochu nudná. Zopakoval si písmena a potom už jen poslouchal, co mu jeho nový učitel předčítá.

Později odpoledne ho Sváťa zavedl na zalesněný svah nad vesnicí, odkud mohl pozorovat rytíře, jak na koních jezdí dokola a dlouhou tyčí se snaží zasáhnout co nejvíc zavěšených terčů.

„Až tě to přestane bavit, přijď zpátky,“ nechal chlapce samotného.

Teď by byla skvělá příležitost k útěku, napadlo Vítka, ale najednou se mu utíkat nechtělo. Určitě by ho zase našli, tak proč se namáhat.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31