Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dračí kamarád

Večer usnul brzo, jenomže se mu do snů vplížil obraz ohně letícího rytíři přímo na hlavu. V blízkosti nikdo nebyl a žhavá koule spálila lidské tělo na prach.

„Néé,“ snažil se vykřiknout Vítek, ale hlas ho odmítl poslechnout. Probudil se vyděšený a zadýchaný. Posadil se a byl vděčný, že se jednalo jenom o sen.

„Jídlo? Máš jídlo?“ zprvu myslel, že slyší hlas, ale když se otázka opakovala, uvědomil si, že zní jenom v jeho představách. Že by se ještě úplně neprobudil? Štípl se do zápěstí. Ne. Sen to být nemohl.

„Kde jsi?“ zašeptal.

Vzápětí se mu do mysli obtiskl plánek zdejšího okolí a v jednom zalesněném místě seděla malá silueta draka.

„Jak jsi mě našel?“

„Včera koule, velký oheň. Dnes vzpomínka.“

„Copak umíš číst moje myšlenky?“

„Tvoje magie hodně vidět. Tvůj krystal blízko.“

Vítek nebyl z odpovědí moudrý. Přesto ho potěšilo, že o něm dračí přítel z jeskyně ví, že ho našel i tady. Jenomže jak mu sehnat jídlo? Copak sehnat... pár slepic by se mohlo zaběhnout, ale jak se ubránit magickému dozoru, aby mohl ukořistěného ptáka doručit?

„Já čekat. Ty jídlo pro mě.“

Po ránu Vítek znovu zapochyboval, zda se nejednalo o zvláštní sen. Jenomže mapka v jeho hlavě zůstala.

Začal Sváťovi pomáhat při krmení drůbeže a přitom nenápadně uvolnil spravovaný plot kolem drůbežího dvorku. Díru provizorně ucpal jedním z prázdných pytlů, v nichž bylo původně zrní. Až dostane odpoledne po vyučování volno, pokusí se zraněnému dráčkovi přinést něco na zub.

Sváťa byl příjemně překvapen Vítkovou ochotou se učit. Ve své naivitě věřil, že chlapec našel v knížce zalíbení a netouží po ničem jiném, než ji co nejdříve přečíst. Nadšený pokrokem ve vyučování důvěřivě svého svěřence odpoledne uvolnil, aby se mohl jít dívat na trénink rytířů. Jenomže Vítek nezamířil na svah, ale proplížil se k plotu, kde povykovaly slepice. Uvolnil prkno, připravil pytel a několika hrstmi trávy přilákal ty nejbližší. Dvě chytil a vecpal do pytle, kde ztichly. Další dvě utekly ven, než se mu podařilo přes únikový otvor narafičit uvolněné prkno.

S těžkým pytlem se vydal na cestu. Mapka v hlavě mu stejně jako minule pomáhala najít směr. Už se skoro šeřilo, když se přiblížil k cíli.

„Kde tě najdu, draku? Ozvi se mi,“ zavolal, když označené místo dvakrát obešel a nezahlédl ani šupinu.

„Ssst, nepovykuj! Tady jsem.“ Jedna tmavá skála se rozdvojila a menší pohyblivá část kulhavě zamířila k chlapci.

„Ta noha tě pořád bolí?“ starostlivě se zajímal Vítek.

„Jídlo máš?“

Dráče obrátilo podávaný pytel dnem vzhůru a popadlo jednu slepici. Druhá s kdákáním utíkala pryč. Drak kýchl, neboť se mu peří dostalo do nozder. Vítek se mezitím pokusil opeřeného uprchlíka chytit, ale neuspěl.

„Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ zeptal se šupinatého mláděte, když dojedlo.

„Ztracený.“

„Ukážeš mi nohu, Ztracený?“ sklonil se k němu chlapec. Rychle se stmívalo, moc na ránu neviděl, ale podle všeho hnisala a nehojila se. „Měl bych o tobě říct Sváťovi. Pomohl by ti.“

„On dospělý?“

„Jo. Ale je hodný.“

„Ne! Nic neříkat! Nikdy nic žádný dospělý!“

„Kamarádí s drakem. Já bych mu věřil.“

„Dospělí zabít. Ty nezradit, jinak já smrt!“ Dráček ucouvl o dva kroky a pootevřel svou zubatou tlamu.

„Dobře, dobře. Když nechceš, nikomu nic nepovím. Slibuji.“

„Ty nezradit, jinak já smrt,“ zopakoval už klidnějším tónem drak.

„Musím se vrátit, už mě asi hledají,“ sebral Vítek pytel ze země a obrátil se k odchodu. „Zkusím doma sehnat nějakou mast na rány. Až budu moct, zase přijdu,“ ujistil zraněné dráče a vyrazil k vesnici.

Na půl cesty se potkal s Hankou a Sváťou.

„No vida, tady máme našeho uprchlíka,“ usmála se Hanka.

„Já nikam neprchám, já se vracím,“ naježil se Vítek.

„Byl jsi na výletě? A neopékal sis náhodou slepici?“ natáhl se Sváťa pro zarolovaný pytel, který chlapec nesl.

Vítek ho poctil zarputilým pohledem.

„Podívej, kamaráde, měl bys nám víc věřit,“ vzala ho kolem ramen Hanka. „Jsi chytrý kluk a už jsi přece musel poznat, že ti nechceme ublížit. Kdyby sis chtěl popovídat, jsme tady pro tebe.“

Podívala se po Sváťovi a vzdychla, když jí ani teď Vítek neodpověděl. Mlčky došli zpět do vesnice. Oba dospělí ani netušili, jak rád by jim povyprávěl o svém zážitku a požádal je o pomoc pro zraněného dračího kamaráda. Ale slib je slib. Nesmí Ztraceného zradit. Nesmí nikomu nic říct, ani kdyby na něj naléhali.

Druhý den se Vítek začal zajímat, jak se ošetřují poranění rytířů. Sváťa mohl o léčení hovořit celé hodiny. Zavedl chlapce na ošetřovnu a ukázal mu, kde se dá najít dezinfekce, kde obvazy a dovolil mu, aby si nanečisto vyzkoušel první pomoc při krvácení. Tulík šťastně pobíhal kolem a schovával se mezi plandajícími obvazy.

Když smotávali cvičné obinadlo, vpadlo do místnosti několik rytířů. Mezi nimi i Bubaldin. Vlekli kamaráda krvácejícího z lýtka.

„Nemáš ty v sobě nějakou předvídavost?“ obrátil se Sváťa zkoumavě na Vítka.

„Promiň, kamaráde, já opravdu nerad,“ omlouval se Bubla zraněnému, kterého posadili na čistou lavici. Jeden z rytířů mu rozpáral kus nohavice a druhý polil ránu lihovým bylinkovým roztokem z police. Ošetřovaný zařval a častoval Bublu i ošetřovatele nevybíravými nadávkami.

„Dovolíte?“ vklínil se mezi ně Sváťa a ujal se zraněného.

Vítek měl velké výčitky svědomí, když sebral ze stolu lahvičku i mističku s mastí a využil nepozornosti zúčastněných, aby se se svým lupem proplížil ven. Usoudil, že lepší příležitost se mu v nejbližších dnech nenaskytne a zamířil pryč z vesnice rovnou za svým utajeným přítelem.

Dráče zrovna svíralo v tlapách zakousnutou slepici.

„Dokázal jsi ji chytit? Jseš vážně dobrej,“ uznale pokýval hlavou Vítek. „A teď mi ukaž svou nešťastnou tlapu, zkusím ti ji ošetřit.“

Dráče zasténalo, když se tekutina dostala do zanícené rány. Chlapec ve snaze odstranit z bolavého místa nejhorší nečistotu vyplácal na dračí tlapu veškerou donesenou mast.

„A je to,“ prohlásil spokojen sám se sebou. „Škoda že jsem nepřibral i obvazy. Možná příště...“

Pojednou ucítil zvláštní mravenčení. Podobné zažil se Sváťou, když se přesunovali do pohostinných zahrad.

„Čaroděj, čaroděj! Rychle schovat!!!“ začalo panikařit dračí mládě.

Jenomže Vítkovy nohy neuvěřitelně ztěžkly a nezmohl se na sebemenší krůček. Dráček se přitiskl ke skále a znehybněl. Chlapec se zmateně rozhlížel. „Co jančíš? Co se děje? Proč nemůžu hýbat nohama?“

Vtom do jeho zorného úhlu vstoupil legrační mužíček. Darembarovi by sahal s bídou po ramena, vlasy měl delší, rozcuchané, trčící na všechny strany a postavu štíhlou až vyzáblou. Nejvýraznější na něm byly oči - živé, bystré, zářící nadšením. Pohyboval se ladně a lehce.

„Kohopak to tu máme?“ roztáhla se tvář neurčitého stáří do drobných vrásek úsměvu. Všechno na sobě měl černé - od kalhot až po dlouhou vestu, pošitou mnoha kapsami. Tím více vynikl náhrdelník ze zubů a drápů, který jako jediný zdobil jeho krk.

„Jaké štěstí! Hned dvě mláďata najednou!“ zamnul si ruce.

Vítek se chtěl ozvat, ale měl ochromené i hlasivky. Mužík přistoupil k dráčkovi a pohladil ho po čumáku: „Fuentisi, Fuentisi, tys mi svým útěkem pěkně zkomplikoval život. Tvůj malý dračí kamarád, kterého sis přivedl, když nás tvůj otec přepadl, útok nepřežil. Ani nevíš, jak mě to mrzí. Rád bych vás měl oba. Ani tvoje máma svůj život neuhájila, takže jsi teď jen můj. Nikdo netuší, že jsi přežil a nebudou tě hledat. Proto zůstaneš můj, jenom můj! Malý dáreček pro zasloužilého kouzelníka!“ Mužík obešel schoulené tělo a pohlédl na Vítka.

„A jako bonus i nadané lidské mládě. Osud mě má rád. Dva dárečky během jednoho dne. Ani netušíš, jaké možnosti se mi teď naskytnou. Vyzkoušíte si spoustu zajímavých věcí. Nic podobného jako u mě bys nikde jinde nezažil, Janku.“

Jmenuji se Vítek, pokusil se kluk překonat znehybnění a promluvit, jenomže žádný zvuk se mu vyloudit nepodařilo.

„Mě nezajímá, jak ses jmenoval. U mě budeš Janek,“ odpověděl mužíček na jeho nevyslovenou námitku. Spojil palec a ukazovák na pravé ruce do tvaru óčka a Vítkovo vědomí se vytratilo neznámo kam.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31