Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kdo pomůže najít Vítka?

Helara jako obvykle zkontrolovala vrhací nože, pečlivě je vložila do kožených úchytů na své vestě a magicky uzavřela dveře svého malého přízemního domku. Rafanova žádost o pomoc při hledání zmizelého kluka ji rozladila. Považovala za chybu, že byl do akce zapojen nezkušený Rafanův bratr. Tihle náhodní pomocníci nadělají víc škody než užitku. Místo aby sledovala podezřelé aktivity rytířů v Puraze, bude se muset zdržovat takovou hloupostí, jako je útěk neposlušného dítěte z domova. Rafanův neschopný bratříček si hvízdne a špičkový ochránce přiběhne jako poslušný pejsek, aby mu přidržel kojeneckou láhev. Rozladěně se přesunula do Kouzelných zahrad, kde měla s mladíkem schůzku.

Místo Svatopluka však narazila na zdejšího hoteliéra trpaslíka Zachariáše.

„Dovolte, abych vám popřál příjemné ráno, mladá dámo,“ vyzval ji gestem, aby vstoupila na terasu, kde u stolku seděl Sváťa a cpal se koláčem.

„Promiňte, Zachariáši, ale na tohle opravdu nemáme čas!“ zamračila se.

„Vy jste nesnídala, milá ochránkyně, že?“

„A ani nehodlám...“ chystala se nezdvořile odseknout, ale cosi v trpaslíkově výrazu ji varovalo. A protože už se s ním setkala a pár historek o něm slyšela, rozhodla se obětovat několik drahocenných minut, než Sváťa dojí.

„Ovšem ráda počkám, než se náš mladý přítel nasytí,“ nedokázala potlačit sarkastický tón. Neochotně se usadila na židli. Vtom ji zašimraly drápky na ruce a tulík se jí vyšplhal na rameno. Podrbala ho a ucítila, jak její špatná nálada ustupuje.

„Dobrý spánek a vydatná snídaně jsou žulové kameny, na kterých se dá postavit katedrála,“ podotkl trpaslík a neznámo odkud vykouzlil vejce na čerstvě opečené slanině a spolu se slunečnicovým chlebem naservíroval štědrou porci Helaře až pod nos. Zvedla oči k hostiteli a rozhodla se pro taktický ústup z vytyčených pozic. Slanina neuvěřitelně lákavě voněla. Odevzdaně vzdychla a chopila se vidličky. Trpaslík pokýval hlavou a spokojeně se ušklíbl.

Po snídani Sváťa zavedl ochránkyni do míst, kde končila Vítkova stopa. Stručně Helaře vylíčil, co chlapec vyváděl a jak podvědomě své magické schopnosti používal ve chvílích, kdy se rozhodl zmizet lidem z očí.

„Ve spirále jsem obešel tohle místo, ale kde nic tu nic. Žádné chodby, žádné podzemní prostory, kde by se mohl skrývat. Buď ho odneslo něco létacího, nebo prošel magickou bránou. Tu ale vystopovat nezvládnu.“

„Dobrá. Teď na pár minut zmlkni a neruš mě, chci si udělat vlastní obrázek o tom, co se tady dělo,“ požádala Sváťu.

Ochránkyně se střídavě procházela a střídavě meditovala. Mladík ji sledoval a začínal ztrácet trpělivost. Asi po dvou hodinách se konečně dočkal jejího vyjádření.

„Kolem dokola je mnoho náznaků po bránách. Nejsem specialista na minulost, ale jsou tu stopy po magii lidí i draků.“

„A co Vítek?“

„Těžko říct. Narazila jsem totiž na něco neobvyklého.“ Helara si olízla rty a odmlčela se. Sváťa napjatě vyčkával, zda bude ochránkyně ochotná se s ním podělit o své poznatky. Ona však místo dalších řečí otevřela bránu a odvedla Sváťu zpět do Kouzelných zahrad.

Dřív než se stačil zeptat, sama se k němu otočila: „Planina je protkaná hustou magickou sítí. Sedmý smysl nám při hledání Vítka nepomůže. Jakmile použiješ pátrací kouzlo, pavouk tě vycítí.“

„Jaký pavouk?“

„Podle mého názoru se musí jednat o skupinu mágů. Neumím si představit, že by kouzlo utkal a udržoval jednotlivec. Budu potřebovat posilu - někoho zdatného, kdo by síť kolem rytířského řádu narušil. Moc by mě zajímalo, jaký plní účel... a jak do toho všeho zapadá ztracené děcko.“

Sváťa ztěžka polkl: „Musím ho najít. Slíbil jsem, že na něj dám pozor.“

„Magie ti při hledání nepomůže. Ale...“ Helara zaváhala a zamyšleně se zahleděla do mladíkových nešťastných očí. „... znám jedno zvířátko, které umí skvěle hledat. Jenomže kouzelník, se kterým spolupracovalo, se před rokem odebral do zapomnění. Od té chvíle není s Chlupáčem řeč.“

„Kdo je Chlupáč?“ projevil Sváťa zájem.

„Netopýr. Musel bys hledání přesunout na noc. Chceš se s ním seznámit?“

„Samozřejmě. Zkusím všechno, abych Vítka našel.“

Helara Sváťu zavedla k rozpadající se skrýši uprostřed divočiny. Větve, které dřív tvořily střechu stavení, se teď nekontrolovaně rozrostly všemi směry. Jen kamenný základ podlahy a stěn vymezoval prostor bývalého obydlí. Helara ruinu pomalu obešla a pozorně zkoumala propadlou střechu. U vzdáleného rohu se spokojeně usmála a mávla na Sváťu, aby šel blíž.

Nenápadné netopýří tělíčko bylo stěží vidět.

„Ahoj, Chlupáči,“ oslovila ho nahlas Helara, „ráda tě zase vidím. Přivedla jsem ti návštěvu, která ti tuhle noc bude dělat společnost. Velice by mě potěšilo, kdyby ses rozhodl jim pomoct. Možná už je na čase přerušit smutek a mlčení. Mnohokrát jsi nám pomohl, Chlupáči, bylo by škoda přijít o tvé úžasné schopnosti. Prosím tě jménem všech ochránců, vrať se do života a najdi si nové přátele.“

Sváťa ochránkyni skoro nepoznával. Drsná slupka její osobnosti se na chvíli rozpustila a k netopýrovi hovořila něžně a s pochopením. Tulík na jeho rameni pozorně sledoval tvora zavěšeného na pozůstatcích bývalé střechy.

Helara se odpovědi nedočkala a jen odevzdaně pokrčila rameny. „Zkuste, co umíte,“ obrátila se na mladíka i tulíka, „ale podle mě by byl zázrak, kdyby vám odpověděl.“

„A opravdu umí mluvit?“ zapochyboval Sváťa. „Co když mu nebudu rozumět?“

„Jestli ti odpoví, rozumět budeš. Za to ti ručím,“ ušklíbla se Helara a vykouzlila bránu, do jejíhož oblouku vkročila.

Sváťa osaměl. Obešel opuštěné stavení a našel místo, kde zřejmě bývalý majitel sedával. Uvelebil se a zvažoval, zda má význam tady strávit noc. Tulík odběhl prozkoumat nejbližší okolí. Smíšený les působil přívětivě. Mladík se dotkl javoru, který kdysi zastřešoval zdejší obydlí. Listy se jemně zachvěly.

„I tobě se, můj olistěný příteli, stýská? Žil tu někdo, s kým sis rozuměl?“

Ze stromu se uvolnil list a jako slza se snášel k zemi.

„Kdybys mi tak uměl poradit, zda má vůbec smysl přemlouvat netopýra, aby mi pomohl. Nejsem si jistý, zda si ze mě Helara neutahuje. Nerad bych byl hrdinou historky, jak si naivní kluk skvěle popovídal se zvířátkem, co tu visí hlavou dolů.“

Sváťa ucítil, jak se mu tulík šplhá po zádech.

„Co ty na to, Plavíku? Jsme tady netopýrovi pro legraci?“

Tulík si načechral ocásek a nahlas odpověděl: „Jestli on pořád potichu, Plavík půjde, rafne a hloupou létající myš vyplaší.“

„Máš pravdu. Taky nevěřím, že by mohl tenhle noční tvor někoho najít. Jenom tu ztrácíme čas. Hanka se nám vysměje, až jí povíme, kam nás Helara poslala.“

Vtom netopýr vylétl, a ačkoliv ještě nebyla tma, pustil se do pronásledování hmyzu.

Mlčky seděli a sledovali ho.

„Kéž by mě napadl jiný způsob, jak Vítka najít,“ nešťastně vzdychl Sváťa, když jim netopýr poněkolikáté prolétl nad hlavou a jinak neprojevil ani špetku snahy jim vyjít vstříc. Bylo to stejné jako si povídat s hvězdou na obloze.

„Tahle noc je ztracená,“ uvelebil se Sváťa na nejbližším mechovém polštáři, „aspoň se trochu prospím.“ Tulík se mu uvelebil pod bradou a ocásek si položil na Sváťův krk. Usnuli téměř okamžitě.

Když je probudily první paprsky, netopýr už spal na svém oblíbeném místě. Náhle se Sváťovi vybavil sen. Barevné javorové listy k němu ve snu mluvily - opakovaly dvě věty tak dlouho, až mladíkovi uvízly v paměti: Pravda se schovává lépe než kvanter. Hledání je cestou k pravdě.

Pohladil javorový kmen a marně hledal souvislost mezi stromem a větami. Jakou pravdu by tu měl najít? Zavolal na tulíka, a když přiběhl, podrbal ho na krku. „Tobě se Plavíku, taky něco zdálo?“

„Plavík viděl tvůj sen jako svůj vlastní.“

„A netušíš, co měl znamenat?“

„Strom dal tobě radu.“

„Jakou radu?“

„Ty nepamatuješ slova?“ podivil se tulík.

„Ale ano, vím, co říkal. Pravda se schovává lépe než kvanter. Hledání je cestou k pravdě.“

Náhle se na Sváťově košili zachytil netopýr. Ani se nevšimli, že se odlepil ze svého stanoviště a vzlétl. Sváťa se ho nešikovně pokusil vzít do ruky, ale netopýr se protáhl jeho výstřihem pod košili, kde se zaháčkoval drápky za látku a znehybněl. „Poletím hledat s tebou,“ ozval se Sváťovi v hlavě mentální hlas.

„Proč ses nerozhodl v noci, když jsme tě žádali o pomoc, ale teprve až teď?“

„Protože znáš slova, kterými mě vždycky žádal můj přítel. Teď budeš mým přítelem ty,“ odpověděl malý noční tvor a zavrtěl se, aby si udělal pohodlí. Sváťu jeho chloupky zašimraly na kůži.

„A jakým způsobem umíš hledat?“ zeptal se netopýra.

„Neodpoví ti. Usnul,“ podotkl Plavík a lítostivě pohlédl na kapsu, pod níž si jejich nový společník ustlal.

„Neboj se, koupím si v Santareně novou košili se dvěma kapsami, abys měl při cestě kde odpočívat. Ale nejdřív se stavíme u Zachariáše, co říkáš?“

„Jo,“ vypískl nadšeně tulík a přichytil se límce u košile, když Sváťa natáhl ruku, aby opsal oblouk brány, kterou měl v plánu vykouzlit.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31