Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Prozrazená

Bubla ještě vyspával, když Hanka zamířila do kuchyně, aby pro sebe a pro něj vyzvedla snídani.

„To je ona,“ ukázal na ni muž v černém, který u stolku v kuchyni popíjel čaj, „tu chci.“

Vmžiku sáhla po magické obraně a ohlédla se ke dveřím, před které se pohotově postavili tři mohutní chlapi. Z kuchyně vedlo vícero dveří, ale ty nejbližší ke skladu, k nimž přiskočila, byly zamčené.

Těmi od jídelny sem vzápětí vstoupil velmistr, zamkl za sebou a klíč zastrčil do kapsy.

„Nemýlíš se? Opravdu je to ona?“ krátce mrknul směrem k černě oděnému chlapíkovi.

„Nepochybně. Poznávám ji. Včera večer nás práskla ochráncům. Ale než ji zabiješ, půjč mi ji. Potřebuju se jí na pár věci zeptat.“

Dívka ucítila, jak se magie kolem ní rozpouští. Nikdy se s podobným kouzlem nesetkala. Jako by blok její ochrany zrezivěl a rozpadl se. Při pokusu udržet kouzlo aktivní se situace ještě zhoršovala. Zkusila jiné kouzlo, ale nefungovalo ani půl vteřiny a dopadlo podobně jako to předchozí.

Muž v černém se usmíval. Vystartovala proti chlapům blokujícím jediné odemčené dveře. Skoro se jí podařilo je rozhodit fyzickým útokem, který od holky nečekali. Jenže ji zezadu dostihlo kouzlo ochromení, které nedokázala ani zrušit ani otočit proti sesilateli. Kouzelník se zálibou v černém oblečení pomalu vstal od čaje, přistoupil k ní a přes hlavu jí přetáhl šňůrku se zavěšeným zvířecím drápem.

„No vida. A jsi moje. Teď budeš hezky hodná, tichá a poslušná, bez odporu půjdeš se mnou a ukážeš mi, jak může člověk ovládnout dračí komunikaci. Souhlasíš?“

Hanka se snažila vzdorovat a odpovědět něco ošklivého, ale kůže ji zabrněla v místě, kde se jejího těla dotýkal zavěšený dráp. Proti své vůli přikývla.

Muži blokující dveře odešli a v místnosti zůstal jen velmistr a kouzelník v černém, jehož důstojnost poněkud narušovaly rozježené vlasy. Tvář mu zářila spokojeností, ale z jeho úsměvu Hanku mrazilo. S úlevou uvítala, když se otočil k velmistrovi: „Takže špiona máš z krku, ale ochránce ti věčně od těla neudržím, s tím nepočítej. Zítřejší turnaj nepochybně navštíví.“

„Nevadí. Zápas bude regulérní. Mohou čmuchat, jak chtějí, na nic nepřijdou.“

„To ale, bratře, znamená, že...“

„Přesně tak. I draci musí občas vyhrát, aby nezačali být podezřívaví.“

„Obětuješ dva ze svých nejlepších?“

„Čirou náhodou tenhle turnaj vyhráli dva namyšlení nováčkové.“

„Jasně, čirou náhodou! Vidím, že máš opět všechno pod kontrolou,“ zahrál kouzelníkovi úsměv na rtech, „ale co když budou hledat tuhle moji polapenou slečinku? Co jim řekneš?“

„Co by? Že běžela za svým kámošem, co se odtud vytratil před několika dny. Mám já snad čas hlídat všechny zdejší služky? Hlavně dej, bratře, pozor, ať ti neuteče!“

„Však já si své mazlíčky umím ohlídat.“

„Mazlíčky?“ pohlédl velmistr pátravě na svého bratra.

„Přece Kchuoka a tuhle holku.“

„Vymažeš jí paměť a pustíš ji někde hodně daleko odsud. Rozumíš?! Žádné mučení!“

„Jak bych mohl neposlechnout svého moudrého staršího bratra,“ lísavě odvětil kouzelník.

Hanka bojovala silou mocí proti působení podivného drápu na své hrudi, ale nenacházela způsob, jak na jeho ochromující účinek vyzrát. Antimagické náramky a náramky poslušnosti už zažila, ale tentokrát se cítila jinak. Nepřišla o magii ani o bojovné myšlenky. Jen se nedokázala vzepřít muži v černém. Tělo poslouchalo jeho příkazy, ačkoliv mysl poroučela pravý opak. Spojení s Plamem cítila, ale nedokázala ho využít. Obvykle její dračí bratr vycítil, když byla v úzkých, tak proč ne dnes? Mužova magie se táhla jako sirup. Nevyznačovala se útočností, ale rozleptávala kouzla způsobem, který byl Hance záhadou. Nevzpomínala si, že by někdo něco podobného dokázal nebo o nezvyklé metodě hovořil. Tajemný amulet na jejím krku byla magická výzva, která natolik zaměstnávala její mysl, že ani nevnímala míru nebezpečí, ve kterém se ocitla.

„Abych nezapomněl - přinesl jsi pera?“

„Nikdy nezapomínám: Schoval jsem je do stolu ve tvojí pracovně. Možná bys neměl pery Kchuoka příliš plýtvat, jinak bude mít za chvíli hlavu jako oškubané kuře.“

„Jedno je pro uznaného staršího, druhé pro zeleného bojovníka, co k nám pozítří přiletí, a třetí vyzkoušíme na gryfí bránu. Mládě je sice fajn, ale dospělý jedinec by se nám hodil mnohem víc.“

„Zahráváš si. Gryf je silná potvora. Co když se nenechá spoutat, nebo jich projde víc najednou?“

„Ty jsi kouzelník! Myslel jsem, že průchod ohlídáš.“

„Kdyby ti stačili mrtví gryfové, stačí říct. Můžeme k Harastuře přilákat pár draků. Ale odchytit živého je problematické. A přemlouvat ho, aby chtěl bojovat v aréně, je podle mě zatraceně hloupej nápad.“

„Vyjednávání nech na mě. Ty budeš jen překládat, aby mi gryfové rozuměli. V nejhorším použijeme mládě jako rukojmí.“

„Nezapomínej, že jeho zraněná matka sama zabila u Harastury šest draků. Téměř umírala, a přesto mi dokázala uniknout gryfí bránou.“

„To sice ano, ale já teď nutně potřebuju sjednat souboj před diváky. Jakmile se uskuteční, máme po starostech. Nebude se mluvit o ničem jiném a draci se sami do turnajových klání jen pohrnou, ani jim nebudu muset platit gryfími artefakty. Rytířské turnaje přitáhnou davy platících diváků a všichni z našeho řádu si budou žít jako králové.“

„Jen aby nás neskřípli ochránci. Už čmuchají docela blízko. Kdyby tušili, čí mládě ukrýváme, mágové z nejvyšší rady by nám pěkně zatopili.“

„Tvrdil jsi mi, že ho zaručeně nikdo nenajde,“ vloudila se do velmistrova hlasu nejistota.

„Buď klidný, bratře. Moji síť neprokoukne jediné oko, mazlíčky mám obzvlášť dobře schované.“

„Mazlíčky?“ hloubavě se rytíř zahleděl na bratra.

„Nebuď podezřívavý,“ zamračil se kouzelník, „moje umění tě přece postrčilo do nejvyšších společenských vrstev. Komandujeme lidi, draky a dokonce i jednoho dorůstajícího gryfa. Co bys chtěl víc? Čím hlouběji pronikám do dračí i gryfí magie, tím lépe tě dovedu ochránit před každým útočníkem. Vyjma ochránců. Dvě tři hole moci bych možná zmáknul, ale při větším počtu si neškrtnu.“

„A co úkryt? Nenajdou ho? Je bezpečný i před nimi?“

„Samozřejmě. Copak myslíš, že ochránci chodí pátrat s rozsvícenou holí? Tu používají pouze v případě konfliktu. A tomu se elegantně vyhneme.“

„V to doufám,“ přikývl velmistr, „takže urychleně zařiď vymazání paměti téhle slečny a ukliď ji na bezpečné místo.“

„S největším potěšením,“ zajiskřilo radostně kouzelníkovi v očích. Postrčil Hanku směrem k východu. Po třech krocích se ohlédla. Kouzelník naházel do vaku jídlo, které na stole zbylo, a mávl bratrovi na rozloučenou.

Hanka zdvihla ruku a nahmátla svůj amulet s Vronovou pamětí. Od konfliktu v Pasteku se v něm ukrývala i její paměť. Tiskla ho a toužebně si přála, aby nezapomněla nic z toho, co právě viděla a slyšela.

Herda do zad ji prostrčila dveřmi ven.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31