Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Útočník nebo přítel?

Vítkovi se spalo příjemně. Ruku měl zabořenou do srsti svého spolunocležníka, což ho neobyčejně uklidňovalo a zahánělo zlé sny. O to děsivější bylo probuzení. Když si chlapec uvědomil, vedle koho leží, vyskočil, jak by ho píchla včela. Tím probudil i malého gryfa. Zareagoval podobně jako Vítek, vyskočil a couvl do bezpečné vzdálenosti. Dívali se na sebe a čekali, co udělá ten druhý.

Fuentis několikrát žďuchl do Hanky, aby ji probudil. Cítil, jak dýchá, ale k vědomí ji nevyburcoval. Zanechal marné snahy a starostlivě pozoroval, jak dopadne setkání ve vedlejším ohraničeném prostoru. Když už se čekání neúnosně protahovalo, promluvil na Vítka: „Nemyslím, že chce útočit. Spal vedle tebe. Hledá kamaráda.“

„Pěkný kamarád! Ještě mám spoustu modřin od jeho zobáku. A tobě taky ublížil!“

Podle gryfova postoje se dalo usoudit, že rozumí všemu, co řekli. Sklonil hlavu a mírně se nahrbil. Střídavě se díval na každého z nich, jako by žádal, aby mu odpustili. Náhle se Kchuoko klovl do tlapy, kterou měl zkrvavenou už předtím. Znovu se podíval na spoluvězně a přitiskl tlapu na svůj náhrdelník. Zavěšený dráp se zaleskl krví.

Vítka jeho jednání zaujalo. „Radíš nám, abychom své amulety pomazali krví?“ zeptal se a nespouštěl oči z gryfa.

Kchuoko natáhl svou poraněnou tlapu směrem k chlapci.

„Máme je pomazat tvojí krví?“

Hlava se zobanem dvakrát přikývla.

„Dobře,“ souhlasil Vítek, „ale musíš přijít blíž ke mně. Stojíš za hranicí, přes kterou nemůžu.“

Gryf se krůček po krůčku přibližoval, aby kluka nevylekal prudkými pohyby. Vítka však natolik zaujala gryfova snaha se s nimi dorozumět, že na své obavy zapomněl. Natáhl ruku s náramkem a připevněný dráp vtiskl do gryfovy zakrvácené srsti. O Vítkovy vlasy se otřel pernatý krk.

„Chceš pohladit?“ zdvihl hlavu a nebojácně natáhl ruce k mohutnému zobanu. Kchuokova hlava se jemně opřela o Vítkovo rameno a nechala se hladit po drsném peří. Po chvilce se náhle velký zoban posunul za Vítkova záda a prudce do chlapce strčil. Vítek neudržel rovnováhu a rozplácl se na zem.

„Ty jeden zákeřnej zmetku! Já tě hladím a ty zatím...“ Vtom si uvědomil, že leží půlkou těla přes namalovanou linii vězení. A nic... Nic ho nebolí, nebrní, jako by hranice neexistovala. Zdvihl se a po kolenou přelezl tam a zase zpět.

„Paráda!“ otočil se ke gryfovi. „Teď můžeme utéct!“ Kchuoko odpověděl radostným skřekem.

„A co my?“ dožadoval se pozornosti i Fuentis.

Vítek opatrně vyzkoušel, jestli ho překročení další čáry nezraní, ale když nic necítil, přestal se o všechny namalované hranice starat. Mávl na gryfa, aby přišel blíž a ošmudlal o jeho zraněnou tlapu i amulety černého dráčka a Hanky.

„A teď bychom si to mohli sundat,“ rozhodl se rozjařeně a odmotal si ze zápěstí náramek s drápem. Kchuoko marně vrtěl hlavou, Vítek jeho gesto nevnímal. Jakmile však šlápl na namalovanou čáru, proběhl mu nohou bolestivý výboj. Gryf vzal do zobáku odhozený náramek a podával ho chlapci. Ten si ho se zachmuřeným výrazem znovu namotal na zápěstí.

Dráček se mezitím věnoval jiné záležitosti. Pokusil se otevřít bránu. Kouzlo se však zvrtlo. Nevytvořilo cestu, místo toho nabobtnalo, prasklo jako bublina a všem se na hlavu snesla lavina prachu a úlomků skály.

„Neblázni, Funetisi,“ zlobil se Vítek, „vždyť nás zabiješ!“

Dráček se celý schoulil a oprašoval z Hančina těla napadané kamínky. „Chci odtud pryč,“ prohlásil.

„Nejsi sám, my taky,“ zamyšleně hleděl Vítek na bezvládnou dívku, „ale co s ní?“

„Moc velká, moc těžká,“ mumlal drak.

„Už vím,“ ťukl se do čela Vítek, „někde ji tu schováme a přivedeme sem pomoc. Pomůžeš mi, Fuentisi?“

Společnými silami odvlekli Hanku do místa, kam na ni nebylo vidět, a začali pátrat po východu. Objevili kouzelníkovu místnost a jídlo, což je na chvíli zdrželo. Ale ne nadlouho. Báli se, že se muž v černém každou chvíli objeví a znovu je chytí. V průběhu dne prozkoumali několik chodeb, jenomže žádná nevedla ze skalního labyrintu ven. Vždycky se obloukem vrátili na místo, odkud vyšli.

Drak sebou unaveně plácl na zem. Chvíli trvalo, než srovnal křídla pohmožděná v úzkých průlezech poslední chodby. Vítek se posadil vedle něj a složil hlavu do dlaní. „Ta cesta někde musí být,“ ozval po chvíli, „budeme hledat dál, až si odpočineme.“

Gryf se k nim přisunul blíž a všichni tři svorně usnuli vedle sebe.

 


Zpět Obsah Dále

31.05.2017 16:31