Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Terezčin talent pro dobré konce

Na víkendy s Vítkem se Hanka těšila. Jako obvykle svého svěřence vyzvedla u školy - už potřetí - a ihned čelila záplavě informací o vyučování, nových kamarádech, o kouzlech, které Vítek zvládl, a za co byl pochválen. Věci, za něž pochválen nebyl, z něj postupně vytáhne až doma. Byla vděčná, že se pořád ještě do školy těší a drobnými neúspěchy se příliš netrápí. Z nekonečného povídání ji brněly uši, takže ani nepostřehla, co se mezitím u srubu změnilo. Nesrovnalostí si jako první všiml Vítek.

„Někdo tady je?“ natáhl krk a začal se rozhlížet. Hanka zbystřila. Kdosi zalil povadlé květiny, ptáci se cachtali v novém koupátku a ze srubu zavonělo jídlo.

„Překvapení!“ ozval se zvonivý hlásek, dveře se rozlétly dokořán a Hance skočila do náruče Terezka. Za ní se ve dveřích objevil Vron a Hančino smutné srdce pookřálo.

„A ostatní?“ zadívala se tázavě na Vrona.

Neznatelně zavrtěl hlavou. „Ochránci ani draci nám původně nechtěli povolit návštěvu vůbec. Ale jednorožci trvali na svém a u draků nejspíš zabralo, že se ze svých cest vrátil Hor a u soukmenovců se za nás zaručil. Příměří mezi lidmi a draky pořád stojí na vratkých nohách. Zeleným i černým drakům pěkně leží v žaludku rytířské osady, a ochránci mají s bojovými skupinami plné ruce práce.“

„Není divu. Poslední masakr zasáhl lidi i  draky,“ kývla chápavě Hanka. „Chvíli potrvá, než opadnou emoce.“

Zatímco si Hanka s Vronem povídala, Vítek s Terezkou se okamžitě skamarádili. Než se dospělí stačili ohlédnout, už se ráchali v potoce a stavěli rybníčky. Bez ohledu na chladné počasí byli vmžiku zmáchaní až po ramena.

„Ani netušíš, jak mě těší, že se právě tenhle kluk dostal do školy. Úžasný magický potenciál! Podle mě má slibnou budoucnost,“ usmál se na Hanku Vron.

„Jo. Ferinová si ho chválí. Původně do školy nechtěl a teď se tam každý týden těší. Akorát někdy zlobí.“

„A co ty? Jak to neseš?“ opatrně sondoval půdu Vron.

„Byla jsem hrozně hloupá,“ sklonila hlavu dívka, aby zakryla zrádné slzy, „požádal mě o ruku a já ho kvůli tomu poslala k vodě. Nechala jsem ho trápit. Proto to udělal.“

„Podle toho, co vím, pomáhal zachránit spoustu životů. Neměla jsi na tom vinu.“

„Kdybych mohla vrátit čas, vzala bych si ho hned a bez otázek. Nebýt sobecká, mohl být šťastnější.“

Vron přivinul Hanku k sobě, protože dobře chápal, že bolest může utišit jen čas.

„Zavoláme děti a najíme se,“ řekl po chvilce a Hanka si utřela oči.

Dlouho nevydrželi jíst mlčky, protože Vítek překypoval touhou všechno své nové kamarádce vypovědět. I Hanka se zájmem naslouchala, co zažil a dělal od okamžiku, kdy utekl z domova. Terezka na něm obdivně visela očima a pobízela ho k dalšímu vyprávění i ve chvíli, kdy se odmlčel, aby si z talíře nabral sousto.

„...a ten ťulpas rytíř teďka vypadá jako rožněné sele a bojí se jet domů, že se mu tam všichni budou smát. Museli jsme mu slíbit, že ho doprovodíme až na Soví hůrku a dosvědčíme, že opravdu bojoval s drakem.“

„Taky jsem bojovala s drakem a nedělám z toho žádnou vědu,“ odfrkla znechuceně Terezka.

„No jo. Jenomže ty máš hodně magie a von žádnou,“ zastal se Bubaldina Vítek.

Hance se ulevilo, že se nemusí dětem starat o zábavu, Terezka s Vítkem si vystačili sami. Vron se s Hankou posadil před srub jako za starých časů a užívali si v tichu příjemný podvečer, zatímco děti dováděly uvnitř.

„No nazdar! Všechno obrátili vzhůru nohama,“ zhrozila se Hanka, když ji a Vrona přilákalo dovnitř ticho.

„Spí jako dva andílkové,“ přitakal přítel a tiše začal uklízet. Hanka se přidala a rázem bylo všude čisto.

Druhý den se Vron s Terezkou rozhodli, že své přátele doprovodí a udělají si výlet na Soví hůrku. U Zachariáše na ně čekal Rafan s tulíkem. Plavík se nadšeně vítal s dětmi. Když Hanka zahlédla Bublova zavazadla poklesla jí brada. Tohle by nepobraly ani dva povozy.

„Musím přece domů přivézt nějaké dárky,“ nadšeně kolem pobíhal uzdravený vévoda. Na hlavě mu rašil ježek šedivých vlasů a podle hnědé svraštělé kůže by mu každý hádal o dvacet let víc. Hanka se ohlédla na trpaslíka s Vronem, kteří už se zase slovně popichovali. Trpce si pomyslela, že nebýt Sváti, všechno by bylo v nejlepším pořádku.

Rafan se šarmem sobě vlastním organizoval celé Bublovo stěhování a nyní pro ně otevřel magickou bránu. Jako ochránce měl možnost se dostat i do míst, kde nikdy předtím nebyl.

Zachariáš s Vronem začali přenášet mihotavým obloukem přichystané bedny. Bubla vedl koně, ale jeho milovaná klisna to nebyla. Za bránou nasedl a volným krokem zamířil k nedalekému hradu. Hanka s dětmi kráčela vedle něj. Z hradu se znenadání ozvalo troubení a po padacím mostě jim vyrazila vstříc skupina ozbrojených mužů na koních. Přehradili celou šíři cesty.

„Kdo jsi? A proč přicházíš?“ otázal se velitel přísně.

„Stavirone, Stavirone! Slábne ti zrak? Nepoznáváš přítele, se kterým jsi honil pod předělem divočáky?“

„Bubaldin? Vévoda Bubaldin?“ roztáhla se mužova tvář do úsměvu.

„Běžte vyřídit, kdo přijel,“ mávl na své mužstvo, které poslušně schovalo zbraně a zamířilo zpět do hradu. Kolem návštěvy se začali sbíhat zvědaví vesničané.

„Kdopak to tu na komoni neúspěšně draky honí?“ ozval se posměšný hlas a přihlížející lidé se rozesmáli.

„Bojoval jsem s drakem, ale ta potvora byla silnější,“ ohradil se Bubaldin.

„Povídali, že mu hráli. Celé dny ležel na slunci, abychom si mysleli, že ho ožehl dračí oheň,“ dál se poškleboval vesničan.

„Nechceš mu dát pěstí?“ zamračila se Hanka, když Bubla sesedl.

Z hradu přicválali na noblesně osedlaných koních muž a žena. Madam sklouzla na zem a popadla vévodu do náruče. „Bratře, konečně ses nám vrátil.“ Muž jen s kyselým úsměvem přikývl: „Jo. Jsme rádi.“

„Jak se daří, švagře?“ potřásl si s ním rukou Bubaldin.

„Žádná sláva, však vidíš sám,“ znechuceně mávl kolem sebe.

„No jo,“ rozhlédl se pozorněji Bubaldin, „pole nesklizené, louku jste nechali zarůst plevelem a nevidím žádná stáda. Takhle vzrostlý plevel budeme muset vypálit, jinak nebude na jaře kde pást.“

„Kvůli neúspěchům lovce, sežrali nám krávy, ovce,“ přisadil si vesnický básník. „Teď však přišel vévoda, všecičko se změní, hostinu nám udělá z toho, co tu není.“

„Tak už tu máš všechno,“ zahalekal Rafan od hromady a zrušil bránu. Vron opřel o bedny štít z dračích šupin, který jako jediný z vévodovy výstroje přežil dračí oheň bez úhony.

„Tvoji noví sluhové?“ pohlédla žena s nechutí na Hanku a děti.

„Ne. Všichni jsou moji přátelé a rád bych je pohostil,“ prohlásil Bubla, ale sklidil jen otrávený pohled.

„Radši je pošli domů. Nemáme na rozhazování.“ Její neochota přivedla Bublu do rozpaků. Očividně tu neměl žádnou autoritu - ani jako člověk ani jako vévoda.

Hanka se namíchla. „Neříkal jsi, že ta louka potřebuje vypálit?“ drcla do Bubly.

Nechápavě přikývl. Hanka se ušklíbla a za zády vesnického básníka vykouzlila magickou bránu, jejímž obloukem na scénu vstoupil černý drak.

„Támhletu louku, Plame,“ mávla rukou. Drak oblétl vymezené území a jeho plamen sežehl polosuchou trávu s plevelem. Okolostojícím lidem poklesla čelist.

„Dovolte, abych vám představila Bubaldinova přítele. Doufám, že se vám Zuřivý plamen líbí. Ale raději bych ho sem už nevolala, protože vaše pohostinnost by se pro změnu nemusela líbit jemu.“

Plam přistál vedle Hanky a naklonil se k Bubaldinovi: „Mám někomu připomenout, že jsi vévoda a pán zdejší tvrze?“ zeptal se lidskou řečí, aby mu všichni rozuměli.

„Děkuji za nabídku, příteli, ale není třeba. Všichni určitě pochopili, že se na Soví hůrku vrátil rytíř,“ trochu roztřeseným hlasem se chopil Bubaldin příležitosti, aby si upevnil postavení mezi příbuznými i vesničany. Pouze Hanka si všimla, jak si oddechl, když drak zmizel.

„Bojovat s draky není snadné. Je lépe s nimi vycházet po dobrém,“ prohlásil už mnohem sebevědoměji. Jako první před ním poklekl do prachu básník a vesničané. Nakonec mu vzdala čest i sestra se svým manželem.

„Výborně. Vidím, že je všechno v nejlepším pořádku, takže se můžeme rozloučit,“ podala mu ruku Hanka. „Hodně štěstí.“

„Děkuju za všechno,“ srdečně se usmál Bubaldin. „Opravdu nechcete zůstat na oběd?“

Hanka však zavrtěla hlavou a otevřela průchod do Santareny. Oddechla si, že má vévodu z krku.

„To bylo super,“ zasmál se Vítek. „Že ale vesničani čuměli, co?“

„Já nevím,“ nakrčila nos Terezka, „mně se ten vévoda vůbec nelíbil.“

„Pojďte dovnitř. Děti si zatím mohou hrát venku,“ kývl na Hanku a Vrona Zachariáš.

Vedl je dozadu do kuchyně. Počkal, dokud se neusadili, občas něco zamíchal, něco přikořenil, podlil, odstavil. Hanka se tázavě podívala na Vrona, ale ten jenom pokrčil rameny. Konečně si trpaslík utřel ruce a hodil před dívku roličku pergamenu. „Tuhle žádost poslal Dundar Bdělému.“

Rozvinula pergamen a nevěřícně hleděla do textu.

„Co píše?“ natáhl se Vron po dokumentu a povytáhl obočí. Pomalu ho přečetl nahlas.

 

Vážený Laridone,

dovoluji si požádat o přemístění stromu, který uvěznil a usmrtil mého syna, na pietní plochu vedle mého domu, kde bude do dřeva vytvarována podobizna mého syna na věčnou jeho památku. Předem děkuji za kladné vyřízení mé žádosti. S úctou

ředitel Útulku pro nemocná magická zvířata

Dundar v.r.

 

„Ale jednorožci už pro něj vyhlédli místo mezi magickými stromy, aby nebyl osamělý. Dokud ho nepřesadí, pořád u něj někdo z nich drží stráž,“ složila Hanka obličej do dlaní.

„Jenomže táta ho chce mít u sebe,“ sroloval Vron pergamen a odložil ho.

„Kdybych se s ním zasnoubila, taky bych teď mohla podat žádost,“ zesmutněla Hanka, „jenomže já se s ním rozešla. Neumím si představit, že budu nosit květiny na Dundarovu zahradu.“

„Do falanských močálů s ním,“ mumlal trpaslík a zuřivě míchal polévku.

Náhle se zvenčí ozvaly rozčilené dětské hlasy. Vron i Hanka vyběhli ven.

„To je můj náhrdelník! Vypadl mi z kapsy,“ křičela Terezka na stejně starou dívenku, se kterou si ještě před chvílí hrála na honěnou.

„Není tvůj! Já ho našla! Když něco najdu, je to moje!“

„Jsi ošklivá zlodějka! Řekni jí něco, Vítku!“

„Co mám říct?“

„Že je to můj náhrdelník!“

„Ale on tak úplně není tvůj,“ zaváhal kluk, čehož okamžitě využila druhá holčička.

„Tak to vidíš! Není tvůj! Já ho našla, takže je můj!“

„Ale, ale,“ vložil se do jejich sporu Vron. „Pročpak se hádáte?“

„Ukradla náhrdelník,“ namířila na holčičku ukřivděně prst Terezka.

„Podáš mi ho prosím?“ požádal Vron malou dívenku.

Jen velice neochotně mu vložila do dlaně předmět sporu. Vron se zahleděl na magické kamínky a udiveně hvízdl. „Tenhle předmět je opravdu vzácná práce. Jistě budete všichni souhlasit, když ho vrátím pravému majiteli.“

„Ty sis ho půjčila z mého stolu? Bez dovolení?!“ zamračila se Hanka na Terezku. Druhá holčička se přikrčila a bez velkého ohlížení se rozběhla za svými rodiči.

„Pojď ke mně, Terezko,“ nařídil své adoptivní dceři Vron. Schlíple poslechla.

„Za jednu věc tě pochválím a za druhou ti vyhubuji. Dokážeš uhodnout, co mám na mysli?“

„Nepoužila jsem kouzlo, abych tu parádu získala zpět,“ tázavě vzhlédla, vzdychla a pokračovala, „ale neměla jsem si to půjčovat bez dovolení.“

„Velice správně. Chválím tě za magickou kázeň a zlobím se na malou všetečku, která strká prstíky do cizích věcí.“

„Hanka není cizí,“ zaprotestovala. „Ale příště se zeptám. Je to moc hezká ozdoba a příjemná. Proč ji Hanka nenosí?“

Bezelstné dětské oči by obměkčily každého. Hanka se sehnula a pověsila šperk Terezce na krk. „Když se ti tak líbí, smíš ho dneska nosit až do večera. Pak mi ho vrátíš, ano?“ Holčička ji objala kolem krku a vtiskla jí na tvář pusu.

„Pověz mi, jak ji dokážeš vychovávat?“ vzdychla Hanka a Vron se zasmál.

„Jako vždycky. Důsledně, přísně, s humorem a trpělivostí,“ odpověděl a vzal ji kolem ramen. Děti se opět pustily do hry.

„Ukážeš mi po obědě Pustinku?“ zeptal se Vron a Hanka přikývla. Zároveň poslala vzkaz Plamovi a R’íhanovi.

Po jídle se i s dětmi přemístili na opuštěné spáleniště s bílým stromem uprostřed ruin. Vítka přešel humor a držel se hned vedle Hanky.

„Neboj se,“ poskakovala kolem něj Terezka. „Jsou tady jen přátelé - Plam, R’íhan a jeden mrňavej netopýr.“

Černý drak nadšeně vítal svého dávného vychovatele a nechal se od Terezky pohladit po čumáku, zatímco Vítek se raději držel zpět. Najednou problikla magická brána a vlétl mezi ně malý černý drak.

„Fuentisi!“ zařval naštvaně Plam.

Dráče se přikrčilo a hnalo se k Hance a Vítkovi.

„No vida! Další kvítko do sbírky,“ škodolibě mrkl na Hanku Vron.

„Koukám, že si nemáme co závidět,“ konstatovala při pohledu na dětskou smečku, která se začala honit kolem trosek tribuny.

R’íhan na ně čekal u stromu. Hanka přiložila dlaně na bílou kůru a vzhlédla do koruny. Netopýr se zavrtěl a shodil dolů podivný chuchvalec. Vron se sehnul a záhadný předmět si prohlédl. „Nechápu, co to je,“ pokrčil rameny. Najednou se vedle něj objevila Terezka a zvláštní nález mu sebrala z ruky. Otáčela ho v malých dlaních, zatímco pomaličku obcházela strom.

„Cítím tebe a Sváťu - oba dohromady,“ zdvihla oči a podala chuchvalec Hance.

Ta jakmile se předmětu dotkla, okamžitě věděla, co drží. Větvičce propletené s jejími vlasy vrátila původní tvar. Jakoby se čas posunul o pár týdnů zpět do okamžiku, kdy ji Sváťa požádal o ruku. Málem zakolísala pod přívalem velikého stesku. Váhavě si položila věneček do vlasů a pohladila kůru stromu.

„Jsi moje životní láska a ani netušíš, jak ráda bych teď odpověděla ano,“ zašeptala bezmocně a na větvičce se objevily dva kvítky.

Terezka vykulila oči. „Vítku!“ otočila se na kamaráda. „Něco mě napadlo. Podej mi svoje peříčko.“

„Pst,“ položil si prst na rty, „slíbila jsi, že se o něm nikdy nezmíníš.“

„Já vím. Promiň. Ale na chvilku ho potřebuju.“

Pozornost ostatních přitáhla rozkvétající větvička a nikdo z nich nevěnoval pozornost tomu, co holčička provádí. Obrátila šperk na svém krku, odklopila placaté víčko a vložila pod něj Vítkovo pírko. Potom se sehnula ke kořenům stromu. Hanka se zapotácela pod mohutným tokem magické energie. Měla pocit, že ruka, kterou se dotýká kůry, jí úplně zdřevěněla. Jednorožec odskočil a zachvěl se na celém těle.

„Pomoz mi, Vrone,“ zašeptala Terezka a natáhla ruku.

K její natažené dlani se však přitiskl Fuentisův černý čumák.

„Uhni,“ odstrčil ho Vron a sám nabídl holčičce magickou oporu. Vedle R’íhana se náhle objevila jeho rodina a hned za nimi S’faidea. Sklonila roh a nabídla Terezce magii stáda.

„Chci být s tebou už navždycky,“ objala Hanka kmen a nohama zakořenila vedle Sváti.

„Hej! Nemělo by to být obráceně?“ dloubl Vítek do Terezky a chytil Hanku za oblečení. Snažil se ji odtrhnout od stromu, ale neměl na to dost sil.

„Dobrej nápad, mladíku! Pusť mě k tomu,“ odsunula Vítka mohutná černá dračí tlapa a chytila Hanku místo něj. „Vrať se ke mně, sestřičko, z tebe žádnej zatracenej listnáč nebude! Koukej ji pustit, strome jeden nenažranej. Koho chceš ještě schlamstnout?!“

„Už nemáme žádnou magii! Přestaň!“ strhl Vron Terezce amulet z krku a odhodil ho. Spolu s holčičkou udělal kotrmelec vzad. Jen taktak stihla S’faidea uhnout se svým rohem. Strom se rozpadl na několik částí. Plam popadl Hanku a položil ji stranou. Magicky hnal krev do jejích rukou a nohou. Dívčino srdce začalo tepat rychleji, zmateně otevřela oči a posadila se.

„Náš strom! Zničili jsme ho,“ pokoušela se zvednout a balancovala, aby udržela rovnováhu. Náhle podklesla v kolenou a sesunula se k zemi vedle zbylé části dřeva, které drak spolu s ní odtrhl od stromu. Plam natáhl krk, aby jí pomohl, a nevěřil svým očím. To co se zdálo být dřevem, se měnilo před očima a nabíralo lidský tvar. Hanka si Sváťovo tělo přitáhla do klína a smáčela ho svými slzami.

„Vrať se mi, vezmu si tě,“ šeptala stále dokola a ani nevnímala, jak se ostatní shromáždili kolem ní a veškerým svým umem, se zbylou energií ze sféry magie draků, jednorožců, lidí, i těch s Martisovou krví, se pokoušejí léčit proměněné tělo a vrátit ho společnými silami zpět do života.

„Já tě slyšel, Hanko,“ otevřel oči Sváťa a pomalu zdvihl ruku, aby si ji prohlédl.

„Jak ti je?“ polkla slzy a hladila ho po tváři.

„Cítím se - zdřevěnělý,“ pokusil se posadit, ale neúspěšně.

„Však on tě Zachariáš vykurýruje,“ uchopil Vron Sváťovo tělo do náruče. „Vezmi děti, já jdu napřed,“ houkl na Hanku a zmizel. Dívka se namáhavě zdvihla a místo berličky použila čumák černého draka.

„Jak se dá poděkovat za něco tak...?“

„Už se stalo,“ přerušila ji S’faidea. „Co nejrychleji vezmi děti i draky pryč. Musíme okamžitě přenést zbytek stromu na naše území a zachránit poškozenou část.“

Terezka prohledávající okolí stromu radostně vypískla a zdvihla odhozený amulet. Přiběhla k Vítkovi, který taky sebral cosi ze země a strkal pod triko. Opatrně odklopila víčko. Z otvoru se však vysypalo jen trochu prachu. „Je mi to líto,“ pokrčila rameny holčička, „tvoje gryfí pírko se úplně rozpadlo.“ Chlapec posmutněl. Hanka nevěřícně zírala na předmět v Terezčiných rukách a zvolna jí docházelo, že pískle z Martisovy krve přišlo na způsob, jak amulet použít.

„Počkej,“ zalovila Hanka v kapse, odfoukla z uprázdněného místa jemný prach a vložila pod víčko svoje zlatavé pírko.

„Skvělé,“ zaradovala se Terezka, „už bych zase mohla čarovat.“ Otočila se ke stromu a zacelila trhlinu v jeho kůře.

S’faidea se zarazila a mentálně oslovila přímo Hanku. Ani se nesnažila zakrýt překvapení a údiv. „Amulet, který dítě používá, mění magickou strukturu kouzel. Vůbec bych nepoznala, že vycházejí z Martisovy krve. S amuletem by mohla žít normálně mezi námi, aniž by ji naši či dračí kouzelníci odhalili.“

„To stačí, Terezko,“ zarazila Hanka holčičku. „Jak jsi věděla, kam patří Vítkovo pírko?“

„Nevím,“ zarazila se a zamyšleně nakrabatila čelo, „možná někdy dávno, jako hodně malá, jsem něco podobného viděla. Strašně mi vynadali, že jsem se podívala dovnitř. Pamatuju si, co bylo pod víčkem.“

Hanka vyjmula z amuletu lesklé pírko. Usmála se a podala ho Vítkovi.

„Opravdu mi ho chceš dát?“ opatrně sáhl po Kchuokovu dárku.

„To tvoje vrátilo Sváťovi život. Velice ráda ho vyměním za svoje. Má velkou cenu. Schovej si ho a s nikým o něm nemluv.“

Vítek naznačil zamknutí pusy a Hanka spiklenecky přikývla.

„A tobě, Terezko, za tvoje úžasné kouzlo věnuji tenhle starodávný šperk. Bez pírka sice nemá tu správnou moc, ale rozhodně ti sluší.“

„Díky. Ale musíš to zopakovat i před Vronem. Mně by nevěřil.“

„Spolehni se,“ pohladila holčičku po vlasech.

Vítek se mezitím lítostivě loučil s Fuentisem. Hanka s Plamem na sebe pohlédli ve vzájemném porozumění. Bylo jasné, že příště se u dračího hrobu sejdou ve čtyřech.

Poté se všichni přemístili domů, aby mohli jednorožci v klidu doléčit bílý strom a přesadit ho na své území. Nyní už nehrozilo, že by ho chtěl Dundar přemístit na svou zahradu.


U Zachariáše se motalo plno lidí. Všichni kdo se doslechli o Sváťově znovuzrození, se toužili přesvědčit na vlastní oči. Trpaslík chránil pacienta vlastním tělem a na kuchyňský stůl položil svou největší sekeru. Rafan přivedl k bratrovi nejlepšího léčitele z řad ochránců a mnul si ruce, když kolega prohlásil, že kouzlo na mladíkově těle nenapáchalo žádné vážnější škody. Hanka se k Sváťovi proplížila až pozdě v noci. Nebudila ho, jen držela svého milého za ruku. K ránu ji Zachariáš vyhnal do postele. Uložila se k Vítkovi a poprvé po dlouhé době spokojeně usnula.


Vron s Terezkou zůstal u Hanky celý týden. Navštívili společně rezervaci Magický les, kamarády v útulku a večer dělali společnost uzdravujícímu se Sváťovi. Usilovně trénoval ohýbání končetin, chůzi i česání. Stále se pohyboval pomalu a žádal, aby na něj nespěchali, že mu posun ze stromového času nedělá dobře. Dundar na syna naléhal, aby se přestěhoval domů, ale Sváťa argumentoval tím, že mu klid u Zachariáše náramně prospívá.

„Táta ti možná věří,“ ušklíbla se Hanka, když Sváťův otec odešel, „ale já tipuji, že nejvíc ti prospívá zdejší kuchyně. Nikdo jiný by tě nerozmazloval tak jako Zachariáš.“

Po týdnu se Vron s Terezkou loučili a chystali se odplout domů na Ostrov zasvěcení.

„V létě se ukaž. Budeme na tebe čekat. Představím ti zbytek naší rodiny,“ připomínala Vítkovi Terezka, zatímco Hanka pomáhala Vronovi odpoutat malou plachetnici.


V neděli se Hanka s Vítkem a Sváťou vydala k jednorožcům. Vítka si vyzvedl P’ujibo a dospělé zavedl R’íhan k přesazenému Demitovu stromu. Hned poté se nenápadně vytratil a dopřál jim soukromí.

„Chlupáči,“ zaradoval se Sváťa, když ve větvích zahlédl zavěšeného netopýra.

„Nechoď tak blízko,“ zadržela přítele Hanka, když se chtěl dotknout zjizveného kmene.

„Neplaš se. Nevzal by mě zpátky, ani kdybych si to přál. Vlastně mě sám Demit vykopl mezi živé. Dokázal se ode mě odtrhnout, aby mi umožnil návrat k tobě. Zachoval si svůj díl moci i jako strom. Obdivuju ho.“

„Díky, příteli,“ pohladila Hanka bílou kůru a přála si umět mluvit se stromy, aby lépe vyjádřila svůj vděk.

Usedla do trávy a Sváťa se uvelebil vedle ní. Najednou ani jednomu z nich nebylo do řeči. Hanka nevěděla, jak začít, a Sváťa byl spokojen s tím, že ho dívka drží za ruku a neodtahuje se. Spolu s větrem sem doléhal zpěv dryády a stromy spokojeně ševelily.

Mezitím se Vítek nabažil rozhledů po krásné krajině a škemral, aby ho P’ujibo svezl.

„Jestli se chceš projet, pořiď si koně. Jednorožci nemají ve zvyku někoho vozit.“

„Nebuď suchar, byla by to legrace,“ hodil Vítek po svém průvodci šiškou a zasáhl P’ujiba do tlamy.

„Dej pokoj! Nebo požádám H'anaríju, aby tě odvedla domů.“

„Přece bys ji teď nerušil! Co myslíš? Kdo koho políbí jako první?“

P’ujibo nespokojeně odfrkl: „Tohle není tvoje starost.“

„Ale no tak. Neříkej, že nejsi zvědavý,“ poňoukal jednorožce Vítek. „Nenápadně se k nim připlížíme a mrkneme se.“

„Ani náhodou!“ nesouhlasně potřásl hřívou P’ujibo.

„No jasně! Bojíš se! Jsi velkej, hlučnej, hned by si tě všimli.“

„Umím se skrývat lépe než ty,“ ohradil se jednorožec.

„Tak schválně! Vsadíme se. Když si tě všimnou dřív než mě, povozíš mě.“

„Ale...“ chtěl P’ujibo Vítkův nápad zamítnout, jenomže chlapec už uháněl k lesu, kde mezi buky svítila bílá kůra přesazeného stromu. Tohle nedopadne dobře, pomyslel si jednorožec a nehlučně následoval nezbedného kluka. Musel uznat, že ukrývací magii využívá skvěle. Připlížil se ke stromu téměř neviditelně. V jednu chvíli se zamotal do skloněných nízkých větví, přesto si ho ani Hanka ani Sváťa nevšimli. Leželi v trávě, hlava vedle hlavy a drželi se za ruce. Náhle se větve bílého stromu začaly kývat, jako by si cosi předávaly.

Jedna z větví se sklonila níž a Hanka udiveně hleděla na věneček se dvěma kvítky. Posadila se a natáhla se po něm. Váhavě ho podala Sváťovi. Ten však zavrtěl hlavou: „Já už tě nechci žádat o ruku.“

„Ani když ti odpovím ano?“

„Nemám v úmyslu tě jakkoliv omezovat.“

„Už o mě nestojíš?“ zarazila se Hanka.

„Kvůli tomu, abychom byli spolu, se přece nemusíme brát.“

„Nejsi ty dřevo?“

„Hlava dubová?“ usmál se a rovněž se posadil.

Hanka se natáhla a pověsila věneček zpět na větev. Sváťa jí odhrnul pramen vlasů a prstem něžně přejížděl po křivkách jejího obličeje. Rozkvetlé větvičky sklouzly zpět na Hančinu hlavu a samy se jí začaly zaplétat do vlasů. Vyrašil třetí kvítek, čtvrtý a dál už je nikdo nepočítal.

„Měl jsi pravdu. Demit stále ovládá magii. A tímhle zpečetil náš osud,“ dotkla se rozkvetlého věnečku. Přitáhla si Sváťu blíž a něžně ho políbila.

Náhle zaslechla cosi jako odfrknutí. „Pujibo?“ rozhlédla se.

„Vítku?!“ zpozorněl i Sváťa a přistižení hříšníci zkroušeně vystoupili ze stínu. Vítek se ale nevydržel tvářit zkroušeně. V očích mu probleskovaly rošťácké jiskřičky.

„Vidíš?“ mrkl na P’ujiba. „Vyhrál jsem. Tebe si všimli jako prvního.“

„Protože jsi mě šimral trávou v nozdrách,“ dotčeně odfrkl jednorožec.

„Proč neuznáš, že jsem lepší?! Zakletej strom mě prošacoval, ukradl mi z kapsy věneček, který Hanka ztratila, když vysvobozovala Sváťu, a přesto jsem zůstal nenápadnej. Zatímco tebe si hned všimli.“

„No dobře. Uznávám, že se umíš výborně ukrýt,“ zafuněl P’ujibo zdvořile.

„A povozíš mě?“ dál pokoušel své štěstí Vítek.

„Jen k jezírku a zpátky.“

„Jupí,“ zajásal Vítek a Hanka se zdvihla, aby mu pomohla na jednorožcův hřbet. P’ujibo se rozběhl loukou a chlapec se chytil vlající hřívy, aby nespadl.

„Víš, co to znamená?“ zeptal se Sváťa.

„Vím. Kdykoliv bude Vítek nablízku, nebudeme mít žádné soukromí,“ vzdychla Hanka.

„Ale než se ti dva zvědavci vrátí, třeba stihneme aspoň polibek,“ stáhl ji Sváťa zpět do trávy a náhle vůbec nepůsobil dřevěně.


Konec

Zpět Obsah

© 2017 Ilka Pacovská, Praha

31.05.2017 16:31


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od jaxx: 19/10 na téma: §Manu : Kdo tam pustil muslimy z ISIS?

Domů
Statistiky

"Naučte mě zabít draka! (Sedmý smysl 10)" (komentáře)

Téma=§Sedm Hlasovalo 6, celkem 30 hvězd, průměr=5.00.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: sedum = (nejsi robot?)    (133 příspěvků).  

 (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

20.10.2017  id: 1287455

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 299 e-mailu 20.10.2017 00:00 :

Kapitola 17 dodána k "Veverčí příhody". 19.10.2017 1551

Změna v "Veverčí příhody" 19.10.2017 1551-1635

Změna v "Manuscript" 19.10.2017 1715-2146

Změna v "Impérium-2" 19.10.2017 2000   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: Jerry

 

 

 Přidat přílepek!?

07.09.2017 v 19:06 id: 1287311

Sedmý smysl jsem si zařadil mezi nejoblíbenější knížky. Díly 1-9 jsem přečetl už několikrát, a teď se můžu vrhnou i na 10.díl. Už se nemůžu dočkat, až se do něj začtu. Moc děkuji paní Pacovské, že neskončila u 9.dílu a pokračuje dál :).


4. Jméno: Q-1706280953

 

 

 Přidat přílepek!?

14.07.2017 v 11:18 id: 1287087

kde se dají knihy stáhnout jako pdf?


SW: V hlavním MENU (pás nahoře) sekce "Download"... (14.07.2017 11:56)


5. Jméno: Q-norbert

 

Info: dědek

 Přidat přílepek!?

04.07.2017 v 16:50 id: 1286918

Škoda, že není možnost více hvězdiček než pět. Tohle zatím považuji za nejpoutavější, což je ve zdejší vysoké konkurenci něco extrovního.


SW: Připomněl bych i ostatním, komu se něco líbí (nelíbí), může přidělit hvězdičky! Jeden-dva hlasy o ničem nevypovídají! (09.07.2017 14:57)



Komentáře

Začátek