Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Potíže s magií

Hanka stála před Kornélií a snažila se potlačit návaly strachu. Pořád ještě z toho není venku. Hlavně nezmatkovat a zbytečně nemluvit. Musí pokud možno lhát co nejméně, aby sestra nic nepoznala. Ale projde to?

„Tak už ses rozhodla?“ zeptala se tiše Kornélie a začala odstřihávat zauzlovaný obvaz na Hančině ruce. Když odpadl poslední kousek obvazu, sestra udiveně povytáhla obočí a jakoby pro jistotu prohmatala Hančinu ruku, jestli třeba prsten není jen neviditelný. Ne. Nebyl tam. Té dívce se nějak podařilo ho sundat. Kornélie to nechápala. Podívala se na svůj prsten se světle zeleným kamenem. To přece nejde, jakmile někdo navlékne zasvěcovací prsten, už nikdy ho nedokáže sundat, nikdy v životě. A po smrti se prsten rozpadne v prach. To přece není možné. Jak se jí to podařilo?

„Jak jsi to dokázala? Přece ti nešel sundat...“

„Já vlastně ani nevím. Bylo mi hrozně... hrozně jsem se bála a on najednou sklouzl. Lekla jsem se a zahodila ho co nejdál.“

„Měla jsi ho přinést, je nebezpečné nechat ho někde povalovat. Kde jsi ho zahodila??“

„Tam na poli za plotem, tam co jsme odklízeli kameny.“

„No dobrá, zachránila sis prst. Ale ten prstýnek musíš zítra najít a přinést.“

„Prosím ne, já se toho prstenu bojím, nechci ho znovu brát do ruky, nechci ho najít. Prosím...“

„Poslouchej mě, děvče, tohle je nebezpečná věc,“ Kornélie sevřela Hančina ramena, až to silně zabolelo, „mohl by ohrozit někoho dalšího, pokud by ho náhodou objevil, a to přece nechceš, že? Musíš se tam vrátit, najít ho a přinést mi ho. Je ti to jasné?“

„Ale neoznámíte to paní Bachové, že ne?“ přikrčila se Hanka, aby její otázka nevyzněla moc drze.

Sestra Kornélie pustila její ramena, otočila se, přešla k oknu a chvilku se dívala na dvůr, kde se teď neuspořádaně pohybovali chovanci domova, neboť pro sebe měli hodinu osobního volna. Několik menších kluků se honilo, ostatní si spíš jen povídali, smáli se nebo čmárali do prachu na zemi. Kornélie si nebyla jistá, zda dělá dobře, ale pak se rozhodla a znovu se otočila k Hance.

„Zítra u vás vezmu pracovní službu já. Odpoledne budeme pokračovat v práci na poli a ty uděláš všechno pro to, abys ten zatracený šperk našla a odevzdala. Rozumíš mi? Už nepočítej s tím, že tě budu krýt, když neuspěješ. Je to i ve tvém zájmu! Jasné?“

„Ano prosím, já se budu opravdu snažit,“ Hanka sklopila oči a oddechla si. Sestra přísné Bachařce nic neřekne. Tak z tohohle tedy vyvázla. Ale co prsten? Včera než odešli domů, poprosila Sváťu, aby ho někde venku dobře schoval. Vlastně neměla v úmyslu ho vracet, ale nebyla si jistá, zda sestra Kornélie nebude žalovat. Stojí to riziko za to? Neměla by ho raději přinést?

„Tak běž a koukej se dnes během osobního volna umýt.“

Hanka už na nic nečekala, pozdravila a vystřelila ven co nejrychleji. Mytí počká, nejdřív se musí s někým poradit. Hrome, proč jen tu není Paulina, s ní by to bylo o tolik jednodušší. Hanka si zkusila představit, co by jí starší kamarádka asi poradila. Odevzdat? Nebo raději neodevzdat a risknout trest? Za okamžik narazila na Sváťu, ale zrovna se bavil s dalšími dětmi, na což Hanka zrovna teď neměla náladu. Sem tam se někoho zeptala na Rafana, ale ten nebyl k nalezení. Nakonec to vzdala a vyrazila na večeři, aby konečně dostala do hladového žaludku pár soust, když už musela být skoro bez oběda. Jindy se nad žluklou burákovou pomazánkou ošklíbala, dnes jí téměř chutnala. I chleba se jí zdál měkčí a chutnější než jindy. Zkrátka a dobře, když má člověk hlad, slupne všechno, co je k dispozici.

Druhý den ráno je měla na povel sestra Kornélie. Na její služby se všichni těšili, protože na ně zbytečně nekřičela, málokdy někoho trestala, a když měla dobrou náladu, nechala je i častěji odpočívat. Akorát, že Hanka ani ráno neměla možnost s někým promluvit, protože hned při nástupu určila Kornélie ji a dalších sedm jednotlivců, aby na vysbíraném úseku pole dohledali zapomenuté kameny, které možná včera někdo přehlédl. No jasně, to je kvůli mně, uvědomila si Hanka, abych mohla procourat celé pole a hledat. Rozhodla se sestru Kornélii nezklamat a přesunula se k okraji pole, kde courala sem a tam. Doufala, že to vypadá dostatečně věrohodně. Chodila ve stále větších kruzích a už ji to přestávalo bavit, když přišel déšť. Během chvilky se obloha zatáhla těžkými mraky a z deště se vyklubal slejvák.

Sestra Kornélie je vyhnala z pole a znechuceně se dívala, jak jsou všichni zablácení a promočení. Hanka tiše doufala, že je z toho průšvihu konečně venku a že jejich ošetřovatelka bude před vrchní sestrou mlčet.

Kornélie je zahnala do umývárny a rozdala jim suché oblečení. Pak je čekala ta nejnudnější ze všech nudných prací, kterou dělali, když bylo ošklivo, to jest spravování poškozeného vypraného prádla, našívání záplat, přišívání tkaniček a knoflíků. Půl hodiny se to snad dá vydržet, ale celé odpoledne, to je nad lidské síly, myslela si Hanka znechuceně. Jako obvykle chtěla zalézt dozadu, ale Kornélie si ji přivolala ukazováčkem a posadila ji do první řady. No jo, to se dalo čekat, vzdychla sama pro sebe dívka a utrápeně vytáhla z košíku první potrhané punčochy.

Pršelo nejen celé odpoledne, ale i další dny. Ačkoliv to byla otrava, Hanka byla šťastná, že sestra Kornélie nikomu nic neřekla a že její plážový zážitek neskončil tragédií. Teď když neměla Paulu, začala se mnohem víc bavit se Sváťou a Rafanem. Zjistila mimo jiné, že Rafan se vlastně jmenuje Rafael a že ví spoustu věcí o tom, jak to venku chodí. Taky se spolu učili psát a číst vzkazy napsané do prachu. Vlastně byli oba kluci docela fajn a byla s nimi i legrace.

Po deštivých dnech nastalo pravé krásné jarní počasí. Kolem ubytovny sester rozkvetly záhony květin a Sváťa směl dokonce chodit přes bránu ústavu na kraj lesa pro zeminu, ve které se květinám tak dařilo. Občas přinesl z výletu za branou několik jahod nebo třešní. To byla pochoutka!

Jenže jaro uteklo jako voda a letní vedra byla na prašném dvoře Domova ubíjející. Keře u plotu začaly usychat a sestry byly trvale podrážděné. Ještě nedávno se všichni těšili na slunce a teď by dali nevím co za trochu deště.

Jednoho dne vydala sestra Bachová pokyn k údržbě zeleně, tedy lépe řečeno k likvidaci suchých plevelů zvenčí ústavního plotu. Rozdělila chovance na menší skupiny a každá skupina dostala na starost určitý úsek.

Dozorem nad vybranými členy jedné skupinky pověřila právě Hanku. Ta odvedla své družstvo na snídani a pak vyrazili společně na vytyčený úsek. I ostatní se přesunuli na vyhrazená místa kolem plotu.

Hanka sice zahlédla Sváťu a Rafana, když procházeli kolem s jinými skupinami, ale nemohla nic víc, než jim jenom zamávat. Pak se ohlédla po svých svěřencích, kteří už pilně pracovali. Všichni až na Simona byli mladší než Hanka a ani je nemusela moc hlídat. Byli rádi, že kolem plotu nebyla práce tak namáhavá jako na poli, že si mohou povídat nebo i nenápadně hrát. Hanka si dobře všimla, jak kluci závodí, kdo dohodí kamenem nejdál, ale ani ji nenapadlo je okřikovat. Zvolna postupovali kolem plotu a za nimi zůstával čistý uklizený pruh cesty. Simon se držel vpředu a odklízel ty nejhouževnatější křoviska. Náhle si všimla, jak na ni mává. Myslela si, že ten plevelný keř je moc pevně rostlý a potřebuje pomoc. Ale když k němu dorazila, Simon klečel přímo u plotu, mával na ni a gestikuloval, aby byla zticha. Jedno plotové prkno tu bylo nalomené, Simon ho odklonil a zíral dovnitř. Hanka zvědavě přiklekla k němu a poklepala mu na rameno, aby jí uvolnil výhled.

Tahle část plotu už nepatřila k jejich dvoru, ale ke dvoru starších. Vlastně to působilo spíš jako zahrada než dvůr. Byl to plac se zelenou pokosenou trávou a kolem rostlo několik stromů. A na trávě teď zrovna cvičily dívky v bílých plátěných šatech. Vypadalo to, jako když se učí tančit. Jedna předcvičovala a ostatní se snažily opakovat pohyby po ní. Hance to připadalo nádherné. Najednou zahlédla měděný odlesk známých rezavě zářivých vlasů. To musí být Paulina. Ano, je to ona. Má teď rozpuštěné vlasy a kolem hlavy jí při cvičení poletují jako svatozář. Cítila, jak do ní Simon šťouchá, aby ho taky zase na chvíli nechala koukat. Hanka se stáhla a pustila ho k otvoru.

„Ale né,“ zašeptal zklamaně, „už skončily.“

Hanka se znovu nahnula k díře. Starší zamračená vychovatelka si k sobě zavolala tři dívky a na ostatní mávla, že si mohou odpočinout. To přivedlo Hanku na nápad. Zacvrlikala jako ptáci v okolí a Paula zvedla hlavu, ale pak ji zase lhostejně otočila zpět. Na druhý signál už se ale otočila a přiloudala se k plotu, kde si sedla a opřela se o plotová prkna.

„Pauli, vypadáš krásně, jsem moc ráda, že tě vidím, jak se máš,“ šeptala rozčileně tak, aby ji Paula slyšela.

„Hanko, děvče moje, to jsi ty? Moc se mi stýská. Není to tu tak pěkné, jak to teď vypadá. Víš, Hančo, dala bych cokoli za to zase být ve starém dvoře s tebou. Tady jednoho nečeká nic dobrého. Tu a tam má někdo kliku, že si ho vybere hodný pán jako sluhu nebo na práci do kuchyně, ale jinak... Jo a řekni velkým klukům, že se mají zítra nebo pozítří objevit verbíři. Možná přijdou i k vám. Řekni to Rafanovi, dlužím mu laskavost.“

„Jasně, vyřídím mu to. Víš, taky se mi moc stýská, moc bych se s tebou potřebovala poradit, popovídat si, ale tady to asi nepůjde.“ Hanka protáhla dírou dlaň a chytily se s Paulou za ruce. Uvidí se vůbec ještě někdy?

„Už budu muset jít, Hančo. Něco ti ale řeknu. Uteč! Jestli budeš mít jen trochu možnost, tak uteč, dokud to jde. Tohle je hrozný místo, jenom bolest a trápení. Uteč, holka, dokud je čas. Uteč dřív než tě sem šoupnou. I smrt je lepší než tohle místo.“

Dál už to Paula nedopověděla, zdvihla se a odběhla za ostatními dívkami, které už se řadily na cestě. Hanka zůstala klečet jako přimražená. Pořád si nemohla srovnat v hlavě, že někdo, kdo je tak krásně oblečen a tančí na zelené trávě, může říkat takovéhle věci.

Simon ji kousek odstrčil a narafičil prkno zpět, aby si nikdo nevšiml, že prasklo. Kývl na Hanku a ukazoval, že se blíží kontrola. Ta se s nepříjemným pocitem, že její nejlepší kamarádka je nešťastná, vrátila zpět k práci.

Zbytek dopoledne střídavě pracovali a odpočívali, a když se na obloze objevil obláček a zakryl palčivé slunce, přivítali to s úlevou.

Oběd tentokrát nestál za nic. Polévka chutnala mimořádně hnusně, takže se ji každý snažil vylít nebo vrátit. Sestra v kuchyni se rozčilovala a nadávala svým dnešním pomocníkům, pak začala nadávat i strávníkům. Nakonec přišla Bachařka a vynadala všem. Každý se snažil odtud co nejrychleji zmizet, aby nevyfasoval ještě nějaký trest.

Odpoledne většina dětí začala zvracet a stěžovat si na bolesti hlavy. Sestry chtě nechtě musely vyhlásit odpočinek na pokojích. Ostatní, kterým nic nebylo, byli pověřeni zaléváním záhonů. Naštěstí na ně přišla dohlížet Kornélie, takže nějaké to cákání a dovádění nevyvolalo žádné nadávky ani tresty. Navíc mohla Hanka bez obav předat vzkaz od Pauliny. Vyprávěla oběma kamarádům, co všechno viděla a slyšela.

„Utéct, to se jí snadno řekne. Ale copak to jde?“ Hanka nevěřícně kroutila hlavou, když opakovala slova své starší kamarádky.

„Jasně, že to jde. Ale není to pro padavky,“ ušklíbl se Rafan, „chceš to zkusit?“

Hanka se zarazila: „To myslíš vážně, nebo si ze mě zase utahuješ?“

„A co ty, Svatoušku? Máš na to dost odvahy? Přidal by ses? Nebo máš v gaťatech?“

Hanka se ohlédla na Sváťu, ale ten se jenom upřeně díval na Rafana a neodpovídal.

„Jak to můžeš tak zlehčovat? Mně se nechce ještě umřít,“ vyčítavě zvedla oči Hanka a skoro neslyšně pokračovala, „přece to tam nemůže být tak strašné. Vypadá to tam hezky, mnohem líp než tady u nás. Nechce se mi utíkat... Ale na druhou stranu... Paula mi vždycky radila dobře. Nevím, co si z toho mám vybrat.“

Cítila, jak ji Sváťa chytl za ruku, ale tentokrát mu ji nevytrhla, někdy člověk potřebuje trochu opory, i když je to jen od malého kluka.

„Když půjde Hanka, půjdu taky,“ promluvil tiše, ale rozhodně, „jen mě nenapadá, jak to udělat. A kam bychom šli potom? Byli by z nás zloději? Nebo žebráci? Ty už jsi o tom přemýšlel?“

„Jistě, už mockrát. Co by z nás bylo, to opravdu nevím, ale je tu jistá šance to zvládnout. Umíte plavat?“

Hanka přikývla a Sváťa pokrčil rameny.

„Než vám to řeknu, ještě si to nechám projít hlavou. Ale ne dnes. Musím ještě něco zařídit. Nemám totiž nejmenší chuť se nechat naverbovat, pokud se tu opravdu objeví někdo od vojáků nebo strážníků. Tak se tu zatím mějte, já mizím.“ A než se na sebe stihli podívat, byl pryč. Ani sestra Kornélie si nevšimla, že jeden pomocník zmizel.

„Ale když ho vyberou, tak přece nemůže odmítnout, to by ho sestry zabily,“otočila se Hanka na Sváťu. „A co má vlastně proti vojákům?“

Sváťa nenápadně pustil její ruku, asi usoudil, že déle by mu to už neprošlo.

„Jednou vyprávěl, že jeho rodiče se kvůli němu hrozně hádali, jestli má být druidem nebo vojákem. A protože se nikdy na ničem nedokázali domluvit, jeho otec je opustil. A on se zapřísáhl, že nebude ani druidem ani vojákem, že si svou budoucnost vybere podle svého.“

„To by mě tedy zajímalo, jak to chce udělat, aby ho nevybrali,“ zavrtěla hlavou Hanka, „je silnej, rychlej, vlastně by se pro to docela hodil. S klukama si taky vždycky poradí. V uniformě by mu to určitě slušelo.“

„Jasně. A taky by ho naučili zabíjet, mlátit lidi a vypalovat domy.“

Hanka se udiveně otočila na Sváťu, protože ironii a hořkost u něj neznala. Vůbec si nevzpomínala, že by někdy takhle promluvil.

„To se podívejme! Ty máš taky něco proti vojákům?“

„Nechci, aby se Rafan stal vojákem. Mám ho rád.“

„A čím by se podle tebe měl stát?“

„No, asi tím druidem, ale to mu proboha neříkej! To by se mnou přestal kamarádit.“

„Rafan a druidem?“ Hanka se té představě musela zasmát. „Tak na to teda fakt nemám dost fantazie, to se mi k němu vůbec nehodí. Ale asi by z něj byl docela fajn učitel. To bych si docela dovedla představit.“

Sváťa se znovu začal usmívat: „Máš pravdu, Hanko, to by mu docela sedělo. Já se u něj učím hrozně rád. Už skoro umím číst a psát a moc rád poslou­chám, když vypráví. Jenže vojákům se asi taky bude líbit. Je zdravej, silnej...“

„A občas má velice zajímavé nápady. Jsem zvědavá, s čím vyrukuje tento­krát,“ vzdychla Hanka a doufala, že není na obzoru zase další katastrofa.

„No, jen aby z toho nebyl průšvih,“ dodal Sváťa jako ozvěna jejích myšlenek.

„Tak co je s vámi, co se tak loudáte,“ zahartusila na ně sestra Kornélie, „trochu života do toho umírání!“

A opravdu, na její slova se všechny děti zarazily a začaly horlivě předstírat práci. Kornélie se zatvářila spokojeně a šla si znovu sednout do stínu vedle záhonu růží, kde za malý okamžik začala na židli podřimovat. Vlastně se z toho vyklubalo docela příjemné odpoledne.

Večer byl celkem klid, nemocní pochopitelně nedostali večeři, protože jak známo, hlad léčí. Taky byl trochu zmatek u večerního mytí. Ale tentokrát tak nějak naruby. Jindy sestry honily děti, aby si umyly aspoň ruce a nohy, ale tenhle večer bylo v umývárně zamčeno, ačkoliv se zevnitř ozývaly zvuky mytí. Pak někdo přišel na to, že chybí nejstarší kluci. Asi pro ně uspořádali velké mytí a takovej velkej kluk než se umyje, to dá fakt práci, říkali si z legrace. Jenže kluci se neobjevili ani v ložnici, kde obvykle spali. To už vypadalo divně. Padaly nejrůznější nápady, co se asi děje, ale žádné z dětí se nedovtípilo, co za tím vězí. A Hanka moudře mlčela. Však se zítra uvidí.

Té noci se jí zdály divoké sny o plavání. Chvíli se topila, ale pak najednou mohla dýchat a potkala zvláštní bytosti, ladné a krásné. Smála se spolu s nimi a pak zpívali společně s velrybami písně oceánu. Neopouštějte mě, volala na ně, když plavaly zase někam pryč a Hance už se nedařilo ve vodě dýchat a plavala a plavala a nevěděla, jestli má správný směr k hladině. Najednou se nedokázala nadechnout a probudila se.

Sváťa jí držel nos a křenil se od ucha k uchu.

„Vstávej, sedmispáči, nebo nestihneme snídani. Hádej, jak je venku? Zase svítí sluníčko.“

„To mě, hrome, nemůžeš budit nějak lidštěji?“

„Promiň, ale já se snažil. Jenže tys byla ve snu bůhvíkde a jenom jsi kolem sebe mávala rukama jako poraněné ptáče. Copak se ti zdálo?“

„Uhni, ať se mohu obléknout. Učila jsem se plavat.“

„Hm,“ ušklíbl se Sváťa, „tak už poplav, ať na nás vůbec něco zbyde.“

Jenže to už byla Hanka oblečená a oba pádili ke kuchyni. V neděli se konal nástup až po snídani, což bylo docela fajn, a taky se většinou podávalo bílé pečivo. O to Hanka rozhodně přijít nechtěla. Naštěstí nebyli mezi posledními. Když dostali do ruky tácek se snídaní, podívali se po sobě a uznale pokývali hlavou. Byl sladký rohlík namazaný máslem a u stolu na ně čekal hrnek s kakaem. Dalo velikou práci jíst takovou dobrotu pomalu a nezhltnout ji na tři kousnutí. Už dlouho nebylo nic tak dobrého.

„Copak se děje, že máme takovou parádní snídani?“ ozývalo se ze všech stran a ti najedení ještě pokukovali po ostatních, jestli někdo náhodou neodloží zbytek rohlíku. Jenže tohle si nenechali ujít ani ti, kterým včera bylo špatně.

Po snídani pro ně přišla sestra Kornélie a odvedla je na dvůr k nástupu. Větší kluci nedorazili ani teď. Pomalu se všichni seřadili a čekali, co bude. Čekala i sestra Kornélie a po chvíli už se nespokojeně ošívala, protože sluníčko začalo hřát a tady na dvoře žádný šikovný stín nebyl. Několikrát musela okřiknout nudící se chovance, aby nedělali hluk, jinak se stále nic nedělo.

Pak najednou přiběhla sestra Agáta a postavila je do pozoru. Z budovy vyšla vrchní sestra Bachová a za ní pochodovali kluci. Ani je nemohli poznat. Byli ostříhaní, vymydlení a v novém oblečení. Vypadali dost dobře, ale ne všichni se tvářili nadšeně.

Bachařka je postavila vedle sebe bokem k první řadě, občas do některého strčila, aby se narovnal, a pak kývla na Agátu, která odběhla k brance a přivedla tři muže v uniformách. Dva z nich byli jen o pár let starší, než kluci, ale třetí měl uniformu samý prýmek a hvězdičky, tvář mu zdobil mohutný prošedivělý knír a když se usmál, bylo vidět i zkažené zuby. Právě on se přivítal s vrchní sestrou a chvilku se tiše bavili. Pak Bachařka přikývla a obrátila se k nastoupeným chovancům.

„Moji milí svěřenci, dnes je pro některé z vás velký den. Tady vám předsta­vuji kapitána Juníka z domobrany našeho města. Jejich výcvikové středisko se uvolilo přijmout několik chlapců z našeho ústavu a poskytnout jim báječnou budoucnost ve svých řadách...“

Hanka přestala ten velkohubý projev poslouchat hned na začátku. Daleko víc ji zajímal pohled na kamarády, kteří tam stáli jako na přehlídce a ani se nepohnuli. Tonek se tvářil důstojně a důležitě. Toho si určitě vyberou, pomysle­la si Hanka a hledala Rafana. Přední řada jí trochu překážela ve výhledu. Teprve když se trochu naklonila vpravo, tak ho uviděla na konci řady. Vypadal divně. Jako kdyby měl na tváři něco napatlaného. Zdaleka nestál tak klidně jako ostatních šest kandidátů. Pak si ramenem otřel tvář a Hance se zdálo, že na ní má červené fleky. Taky oči měl trochu nateklé a červené. Copak mu asi je?

Mezitím skončil projev vrchní sestry a začal mluvit kapitán Juník. Na svých mladých průvodcích demonstroval, jak báječná budoucnost čeká přísluš­níky jeho vojska, jaké úžasné dovednosti je naučí, jaké neopakovatelné zážitky na ně čekají, jaká odměna se nabízí nejschopnějším. Bylo to stejně nudné, jako předchozí projev. Když se dopracoval ke konci, přistoupil k řadě čekajících chlapců a každého se postupně ptal, zda si přeje být vojákem a co všechno umí. Odpovědi nebylo moc slyšet, ale kapitán pokyvoval hlavou a poklepával chlapce po ramenou, zvedal jim bradu a tiskl ruku. Nakonec se propracoval až k Rafanovi. Sestra Bachová do kapitána něco hučela, ale on jen vrtěl hlavou.

„Ale to opravdu není žádná nemoc, jen spadl do kopřiv,“ zvýšila nakonec hlas, že ji bylo slyšet i vzadu, „je to ten nejvhodnější objekt pro vás, je zdravý silný, má autoritu. A sám říká, že se chce stát vojákem.“

„Říká? Spíš koktá! Pomalu mu není rozumět.“

„To je tou momentální indispozicí. A taky je mimořádně rychlý. Rafaeli, oběhni dvůr! Ale to ti říkám, ať se neloudáš, nebo ti to spočítám. Rozumíš?“

Rafan přikývl a dal se do běhu. Polovina chovanců vyprskla smíchy, když ho viděla. Sice se zdálo, že se snaží, ale levou nohu divně stáčel a působil dojmem chromé kozy. Po doběhu zpět na místo mu z pusy začala vytékat nažloutlá pěna. Hanka si všimla, že Bachová má rty sevřené do nesouhlasné grimasy a z očí jí málem šlehaly zuřivé blesky. Ajta krajta, tak tohle asi jen tak neprojde, to si Rafan nejspíš dost odskáče.

Kapitán se pousmál a mávl rukou. Pak ukázal na Tonka a další dva mohut­nější kluky. Sestra Bachová pokrčila rameny a přikývla. Vybraní mladíci se hrdě zařadili do skupiny kolem kapitána a společně odkráčeli branou pryč.

„A zase je nás míň,“ šeptl Sváťa a Hanka přikývla. Ale to už se vrchní sestra otočila k nim a důrazně jim promlouvala do duše, aby se učili pracovat a poslouchat, protože jen tak je čeká tam venku ráj na zemi, až opustí všemi milovaný Útulný domov.

„A teď vás sestra Kornélie odvede do kuchyně, kde je potřeba vydrhnout stoly a lavice. Jen vás upozorňuji, abyste zbytečně neplýtvali vodou! To je vše, odchod!“

„No jo, pánům vojákům se asi nelíbily naše pobryndaný stoly,“ ozvalo se tiše z poslední řady, ale všichni to slyšeli. Kornélie možná taky, ale nereagovala na to.

„Ty, Rafaeli tu ještě chvíli zůstaneš!“ Zadržela Bachová Rafana a sledovala ostatní, jak mizí za rohem.

Hanka se z ledového přízvuku jejího hlasu až otřásla. Zadržela Sváťu a oba se přikrčili za rohem do stínu za květinové truhlíky. Vykouknout se neodvážili, ale aspoň poslouchali. Doufali, že Kornélie bude liknavá jako vždycky a ne­všimne si chybějících rukou.

„A teď mi řekni, co mělo tohle divadlo znamenat? Tys mi to udělal schválně!“ Hlas Bachařky zvonil zuřivostí. Rafanovy odpovědi slyšet nebyly.

„Ty hade nevděčnej, já přece vím, že mi lžeš do očí, ale tohle ti neprojde. Já ti ukážu, co znamená postavit se proti autoritě. Ty syčáku!“ A k tomu se ozvalo prásknutí, až Hanka se Sváťou nadskočili. Už to nevydrželi a podívali se.

Rafan klečel schoulený na zemi, kryl si rukama hlavu a Bachařka měla v ruce dlouhý bič a šlehala ho zuřivě přes záda. Na košili se mu objevil krvavý pruh. To už Hanka nevydržela, zaječela a vyběhla proti vrchní sestře.

„To ne, to nesmíte,“ křičela při tom a měla v úmyslu ji odstrčit od svého týraného kamaráda. Najednou však musela zpomalit. Ruce a nohy jakoby ji přestaly poslouchat. Její zuřivost ještě vzrostla. To tedy ne, teď musí dokončit, co začala, teď v žádném případě neupadne! V těle se jí rozlila palčivá bolest, ale končetiny ji zase začaly sloužit. Vůbec nevnímala, že Bachová pozvedá bič i proti ní. Zrada ale přišla odjinud, než čekala. Když přistála nosem na zemi, nemohla uvěřit, že jí nohy podrazil sám Rafan. Chňapl ji za zástěru a přidržel ji u země. To už přiletěl bič a palčivě jí poznamenal záda.

„No to se podívejme, kdo si ještě přišel pro výprask,“ zařvala Bachařka a znovu se rozpřáhla. Jak byla Hanka v ráži, tak ji ani bolest nemohla zastavit a pokusila se zvednout. Ale Rafanova pěst držela její šaty pevně.

„Ty huso jedna pitomá, proč se do toho pleteš! Teď to bude horší,“ zašeptal jí do ucha a na jejich záda dopadla další rána.

To už ale na scénu dorazily další osoby.

„Ne prosím, už ne,“ zahalekal Sváťův hlas a jeho tělo jim přikrylo hlavy.

„No, to snad ne!“ zaječela Bachařka a bič zasvištěl znovu. Sváťovo bolestné zasténání prozradilo, že to tentokrát schytal on.

Kdo ještě přiběhl už Hanka neviděla, protože se s ní začal točit svět. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak jí někdo něco připíná na ruku.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: