Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Procitnutí v temnotě

Sváťa se cítil jako po těžké nemoci, bolela ho hlava, byl dezorientovaný a slabý. Záda ho bolela a lůžko mu připadalo poněkud tvrdé. Sakra, kde to ležím, to je snad kámen, pomyslel si a otevřel oči. Tma... Něco se stalo...

Vtom si vzpomněl na ten nešťastný incident, při kterém schytal nejméně dvě rány bičem. Zašátral rukama kolem sebe a ucítil vlhký studený kámen. Vzdychl. Teď už bylo jasné, kde se to ocitl. Je v díře.

„Fuj, tady je ale tma,“ řekl nahlas, aby zahnal pocit úzkosti.

„A copak jsi tu čekal, kámo, postel s nebesy, slavnostní hostinu?“

„Rafe? To jsi ty? Taky jsi tady?“

„No, já nevím. Možná tu vůbec nejsem. Ať se dívám, jak se dívám, fakt se nevidím.“

„To jsem rád, že tu nejsem sám,“ zaradoval se Sváťa a úplně ignoroval nevlídnost v kamarádově hlase.

„Si to užij!“ zavrčel naštvaně Rafan.

„Rafe? Ty se asi na nás zlobíš, že? Ale my ti jenom chtěli pomoct.“

Mlčení na druhé straně Sváťu znervózňovalo skoro stejně jako absolutní tma kolem. Tápal kolem sebe rukama a zkoušel najít místo, kde by se aspoň trochu pohodlně sedělo.

„Znáš Hanku, stačí jiskra a vybuchne jako sopka. Má tě ráda, tak to prostě nevydržela a vlítla tam dřív, než jsem ji stačil chytit. Tak už se nezlob,“ zkoušel to Sváťa opatrně vyžehlit a doufal, že už aspoň nějakou odpověď dostane.

„Pomoct, jo?! To mi teda fakt pomohla! A taky sobě a tobě! Pitomá slepice je to, nevím jak jinak to říct! Na co má mozek, když ho neumí používat?! Kdybych jí furt neříkal, aby nejdřív myslela, než se do něčeho pustí. Ne! Nána jedna pitomá, takhle to zvorat!“

„No jo, moc se nám to nepovedlo... Asi to bylo silnější než ona. Uznávám, že to je fakt velkej průšvih. Ani nechci pomyslet na to, co s námi udělají. Promiň, Rafe, já se snažil, ale fakt nešla ubrzdit.“

„Copak s námi... Ale co provedou s ní?!“ ozvala se odpověď už bez předchozího zuřivého tónu.

„No, nejspíš to, co s námi, ne?“

„Svatoušku! Ty malej pokrytče, nehraj si na neviňátko! Její magický útok by nepoznal jenom slepej, hluchej a blbej. Kvůli tomu ses přece do toho zamotal! Tak vysyp, jak to bylo!“

„No, jenom jsem se ji snažil zarazit...“

„Chtěla Bachařku zabít... Nebo se snad mýlím?“

„Panebože, Rafe, co si to o ní myslíš? Tak to přece vůbec nebylo! Copak jsi to necítil? Bachařka na ni magicky zaútočila, aby ji zastavila. No a Hanka zdvihla obranu proti magii takovou silou, že jsem měl strach, že to zabije ji samotnou a ne Bachařku. Ta jen chytla zpětný náraz svého kouzla a vlastně tak na moment znehybnila sama sebe. To Hanka byla v nebezpečí, že vydá víc síly, než unese, proto jsem tam vletěl, abych ji zabrzdil. A že to byla síla! Kdybys ji nedržel, tak jsem to nezvládl.“

„Říkáš obrana?“

„Jasně! Jenom se do toho trochu moc opřela... Jauvajs, tady je to ale pěkně nepohodlný. Nemůžu najít místo, kde by se dalo aspoň trochu slušně sedět,“ začal se znovu vrtět Sváťa. Za sebou nahmatal stěnu, ale marně hledal místečko s rovnějším povrchem bez hrbolů a ostrých výstupků. Sunul se na kolenou opatrně a pomalu kolem stěny, když najednou vyjekl.

„Co to je? To jsi ty, Rafe? Ne, to, to... To je asi Hanka. Ona je tu s námi!“

„Co se divíš, šoupli nás sem všechny.“

„Ale ona... Asi o sobě neví... Není mrtvá, že ne?“ marně se snažil potlačit paniku ve svém hlase.

„Co jančíš, kámo? Necítíš, jak dýchá?“

Sváťa opatrně nahmatal Hančin nos, aby se přesvědčil vlastním dotykem, a začal se pomalu uklidňovat. Cítil, že tím dotykem k němu proudí i něco navíc. Stačilo se trošičku soustředit a trochu se vcítit. Jak si proboha mohl myslet, že je mrtvá? Vlastně jí kromě vyčerpání skoro nic nebylo. Pokusil se jí předat kousek tepla a naděje, ale hned si uvědomil, že ho sám nemá tolik, aby to stačilo. Uvědomil si, o kolik síly přišel při svém zásahu do konfliktu. Teď by nevyléčil ani povadlou mrkev, natož lidskou bytost.

„Je vyčerpaná. A já taky. A mám žízeň,“ povzdechl si nahlas.

„Natáhni ruku přes její nos,“ řekl Rafan a Sváťa ucítil jeho ruce, jak mu do dlaně vložily mokrý hadřík, „neboj se, tu košili jsem dostal čistou na předvá­děčku. Vyždímej si to do pusy, já ti to pak zase namočím. Mám tu malou prohlubeň, ve které je trochu vody. Hance už jsem dal.“

Vděčně polykal každou kapku, kterou z hadříku vymáčkl.

„Hele, Rafe, co je to za náramek, co nám dali?“

„Ty máš teda otázky, chlape... Copak já vím? Jediný, co ti můžu říct je to, že ho dostal každej, koho poslali do díry. A vzhledem k tomu, že tu nejsou žád­ný dveře, tak nás asi přenesli pomocí toho náramku nebo magie, nebo já nevím.“

„A co by se asi stalo, kdybych si ho sundal? Co myslíš?“

„Ty to dokážeš? Já to zkoušel, ale nešlo mi to.“

„No jo,“ zahihňal se Sváťa, „Já ho sundat dokážu. Ale stejně z něj mám divnej pocit. Ty ne?“

„Abych řekl pravdu, nejsem si jistej. A co když nás bez něj nedokážou přenést zpátky? Bejt tebou, radši si ho nechám.“

„Myslíš? No, možná máš pravdu. Vlastně co si pamatuju, tak jsi měl vždycky pravdu. Tak jo, dám si ho zpátky,“ najednou Sváťa pocítil velikou únavu a nahlas zívnul.

„Klidně se zkus vyspat, Svatoušku, tak brzo nás odtud asi nepustěj. A hrát na slepou bábu zatím nějak nemám náladu,“ zívnul i Rafan a Sváťa slyšel, jak taky hledá pohodlnější pozici. Přitulil se blíž k Hance, kde byla přece jen o něco rovnější podlaha a než stačil zívnout podruhé, usnul.

Zdálo se mu o zahradě, plné barevných divokých ptáků. Když se znovu probudil, zažil znovu ten nepříjemný pocit dezorientace a nepatřičnosti. Hned se sice vzpamatoval, ale tma mu nedělala dobře. Nahmatal Hančino čelo a nos. Pořád dýchala, ale nezdálo se, že by se chtěla probudit. Zkusil s ní trochu zatřepat, ale ozvalo se jen nespokojené Rafovo zabručení z druhé strany.

„Rafe? Mohl bych tě poprosit ještě o trochu vody?“

„Ale jo, chvilku vydrž, ten hadřík mi někam spadl... Aha, tady je. No, tak natáhni ruku.“

Sváťa poslušně natáhl ruku přes Hanku a dotkl se ruky kamaráda. V té chvíli mu vystřelila bolest celou rukou, takže ucukl dřív, než si stačil vzít mokrý hadr.

„Co jančíš, chlape, co tě kouslo? Na, tady máš ten mokrej kousek textilu.“

Sváťa znovu opatrně natáhl ruku a tentokrát neucukl. Jen se mu roztřásla ruka.

„Není ti něco?“ zeptal se opatrně Rafan.

„Ne, mně ne,“ zavrtěl hlavou Sváťa a hned si uvědomil, že to gesto kamarád nemůže vidět, „ale tobě něco je. Máš horečku a bolesti.“

„A to jsi poznal z jednoho doteku?“

„Hele, Rafe, já vím, že jsi hrdina, ale co ti vlastně je?“

„Nic moc, jenom se mi asi trochu podebraly záda. To nic není, dá se to přežít. Chladím si je tady o stěnu.“

Sváťa si s leknutím vzpomněl na Rafanovu zkrvavenou košili, když se Hanka vložila do konfliktu s Bachařkou. Jestli se mu do toho dostal zánět, což se asi dostal, když má horečku, tak to není žádná maličkost, nad kterou by mohli mávnout rukou. Musí mu nějak pomoci. Ale jak? Není tu voda, není na to vidět. Vzpomínal na svůj kontakt s rostlinami. Když zavřel oči, cítil jejich problémy rudě až černě, když to bylo zlé. Ovíjel je stříbrnou nitkou svého vědomí jako obvazem a rostlinám to šlo k duhu. Ale to byly jen kytky, tam neměl co zkazit. Na živých bytostech to nikdy nezkoušel. Dokázal vycítit, když někomu nebylo dobře, to ano. Ale léčit? Na to byla sestra Kornélie. Jenže ta tu teď není a Rafanovi je opravdu hodně zle. Musí to zkusit, uvědomil si najednou. Pocit, že by nepomohl někomu, kdo to potřebuje, byl k neunesení.

„Otoč se ke mně zády, Rafe, ať si to bolavé místo můžu prohlídnout.“

„Prohlídnout? No to se ti asi fakt nepodaří,“ zabručel kamarád, ale Sváťa slyšel, jak se tam přesunuje. Zatápal rukama po stěnách a přelezl přes Hančiny nohy k Rafanovi. Zatnul zuby v očekávání bolesti a nahmatal nejdřív jeho ruku a pootočil si ho zády k sobě. Nevšímal si kamarádova funění a opatrně přejížděl rukama od krku přes lopatky až k pasu. Některá místa ho pálila do rukou jako rozžhavený kámen. Zavřel oči a zkusil se podívat tak, jak se díval na rostliny. Palčivá místa se rýsovala jako rudé pruhy. Na nich byly tři černé ostrůvky, které žhnuly nejpalčivěji. Snažil se po nich rozprostřít svůj stříbrný obvaz, ale šlo to pomalu a cítil, jak se ta černota přichytává na jeho dlaně. Otočil se a oprášil si ji z dlaní pryč do prostoru prázdné jeskyně. Pak to najednou šlo lépe. Stříbřité nitky se uchytily v problematickém místě a Sváťa ucítil, jak už nemá sílu utkat další. Opřel se o skálu a zhluboka dýchal.

„Teda, chlape, ty už nemusíš ani študovat, ty jsi čaroděj už teď,“ ozval se Rafan a v jeho řeči byl místo obvyklého posměšného tónu nezvykle milý přátelský respekt.

„Myslíš? Já zas mám pocit, že jsem toho moc nespravil. Nemůžu se zbavit tý únavy. A vadí mi ta tma.“

„Na, tady máš ještě trochu vody,“ podal mu Rafan čerstvě namočený hadřík, „nevím, jak jsi to dokázal, ale ta nejhorší bolest je úplně pryč. To je fakt zázrak. Brácho, smekám před tebou. Ty se musíš dostat do školy. Slibuju, že něco vymyslím, aby ses mohl učit. Já věděl, že máš talent, ale netušil jsem, že je tak velkej.“

„Chce se mi zase spát. A taky nevím, jak probudit Hanku.“

„Klidně spi, já na ni dám zatím pozor. Kdyby se mi něco nezdálo, tak tě vzbudím.“

Sváťa usnul téměř okamžitě a opět do jeho snu vstoupila zahrada plná ptáků. Divil se, že tu zůstávají a neuletí pryč. Pak se podíval za plot a uviděl horkou poušť a kdesi v dálce zlověstné hory. Kromě něj a ptáků v zahradě nikdo nebyl. Posadil se na břeh jezírka, kam se ptáci slétali napít a vykoupat. Vedle něj se na kámen posadil malý ohnivý ptáček.

Nejsi ty fénix, zeptal se ho v duchu.

Ale ne, odpověděl v jeho mysli rudý opeřenec, asi ne, nevím, zabloudil jsem a neumím se vrátit. Chci se vrátit, ale jak, kudy? Kolem je poušť...

Tak zavolej o pomoc, poradil ptáčkovi, třeba se ti ozve někdo blízký.

A co ty, ty se dokážeš vrátit, zeptal se ho ptáček ohniváček a vznesl se vysoko k obloze. Já, polekal se, jak jsem se sem dostal já... Najednou mu byla zima a zahrada se začala rozplývat v mlze. Probudil se.

Uvelebil se trochu pohodlněji a pokusil se znovu usnout. Sen byl rozhodně mnohem příjemnější než skutečnost. A únava ho stále držela jako svízel přítula. Po chvíli usnul, tentokrát už beze snů.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: