Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

V díře

Zatím v díře Útulného domova panovalo ticho. Oba kluci spali a Hanka se dosud neprobrala. Od uvěznění už uplynuly tři dny, ale Rafanovi i Sváťovi se zdálo, že to musí být nejméně týden. Hančino bezvědomí jim dělalo starost. Snažili se do ní dostat aspoň vodu a občas se k ní přitulili, aby neprochladla. Kolem bylo až na kapání kapek a jejich pleskání o zem úplné ticho. Už si poma­lu začali zvykat i na tmu. Oblezli celou jeskyňku kolem dokola, ohmatali každou škvíru i strop, kam až dosáhli, ale nic, co by vypadalo jako dveře, nenašli. Nikde ani závan průvanu či čerstvého vzduchu, ale dýchat se tu kupodivu dalo bez problémů. Když se probudili, dopřáli si jako obvykle vlhký hadřík.

„Já bych jedl, až bych brečel,“ stěžoval si Sváťa, když vracel vyždímaný kousek látky. Rafan to neuznal za hodno odpovědi. Jen zahučel něco jako „zatracená tma“. Když se Sváťa natáhl, aby zkontroloval kamarádova záda, Rafan ho odstrčil: „Už nemusíš, je to v pořádku, radši zkus probudit Hanku.“

Nebylo to tak úplně v pořádku, to Sváťa cítil, ale nevnucoval se. Dotkl se Hanky, ale jako obvykle cítil jen její dech a duch se toulal někde daleko. Zkusil ji zavolat v duchu i nahlas, ale marně. Nic se nezměnilo.

„Ukaž,“ odstrčil ho Rafan, „když to nejde po dobrém, můžeme to ještě zkusit po zlém.“ Zvedl dívku za ramena a ozval se zvuk plesknutí.

„Tak už se sakra prober, ženská,“ zařval tak nahlas, až Sváťa leknutím nadskočil. „Slyšíš mě? Tady už přestává sranda! Koukej najít svoje tělo, ať z toho pobytu v díře taky něco máš!“

„Ale, Rafe, ne tak moc, už s ní netřes. Co když ji zabiješ?“

„Jen se neboj, ta něco vydrží.“ Opět se ozval pleskavý zvuk.

„Rafe,“ zaprosil Sváťa, ale pak se zarazil, neboť Hanka hlasitě vzdychla. Rychle ji chytil za ruku a ucítil, že ji stiskla.

„Slyšíš nás, Hanko? No tak už něco řekni!“

„Já..., já jsem doma...“

Rafanův hlas se zachvěl úlevou: „No sláva. Jsi doma. Nacházíš se v milo­vaném domově v oddechovém zařízení pro vyvolené. Jak se ti tu líbí?“

„Já..., já nevidím...“

„Ale vidíš, jenomže to, co vidíš, je ta nejkvalitnější tma, jakou jsi kdy viděla.“

„Moc mluvíš, Rafe, což většinou znamená, že jsme v průšvihu...“

„V průšvihu? Slabé slovo!“

„Mám žízeň, a taky hlad. Máme něco?“ Dívka se protáhla a sykla bolestí.„Jsem celá rozlámaná a mokrá. Co se to vlastně stalo?“

„Ty si nic nepamatuješ?“

„Já nevím, jsem unavená. Měla jsem úžasný živý sen o létání.“

Sváťa mezitím nahmatal vlhký hadřík a lezl ho namočit. Pak ho strčil do ruky Hance, která se stále ještě opírala o Rafana.

„Vyždímej si ho do pusy, nic lepšího tu nemáme.“

„No teda, nic moc,“ brblala dívka, „chutná to jako voda z ponožek.“

„A to ti vadí? Jsou to moje sváteční,“ neodpustil si dloubnutí Rafan.

„Ha, ha, to určitě,“ nenechala se vytočit Hanka, „tvoje ponožky bych poznala už na dálku. Ale zase na druhou stranu by mi možná jejich výživná hodnota pomohla zahnat hlad.“

„Móc vtipný... Chceš to ještě namočit?“

„No, to ani ne. Mokře se cítím dost, taky trochu trapně a potřebovala bych si odskočit. Jenže kam?“

„Cítíš, jak se svažuje podlaha? Chodíme podle stěny nejníž, kam to jde, no a tam... Lepší nápad jsme neměli.“

„Hm, taky lepší nápad nemám.“ Hanka se s Rafanovou pomocí zdvihla ze studené a vlhké podlahy a kluci slyšeli, jak se šourá z jejich dosahu. Teď byli rádi, že je tma, protože se oba cítili trochu zahanbeně.

„Do háje!“ zaklela Hanka nahlas. „Už jsem si vzpomněla, proč tu jsme. To ale byla mela! Zpátky se to asi vzít nedá, co?“

Sváťa měl chvíli strach, že jí starší kamarád vynadá, ale Rafan mlčel a nijak to nekomentoval.

„Jako by nestačily ty moje trable s prstenem. Jsem hloupá husa, že jsem do toho tak vlítla. Určitě se dalo vymyslet něco chytřejšího. Do háje! Co teď s námi Bachařka udělá? Jak dlouho už tu jsme?“

„Kalendář ani hodinky nám s sebou nedali.“

„No, ale je fajn, že nás aspoň nechali spolu. Můžeme si povídat nebo hrát na hádanky.“

„Abych řek pravdu, teď by mě v hádání porazilo i tříleté dítě,“ zahučel znechuceně Rafan, když o něho při zpáteční cestě zakopla. Pomohl jí znovu se usadit mezi nimi.

„Radši nám vyprávěj ten svůj úžasnej lítací sen. A kdyby se nám při tom vyprávění náhodou podařilo znovu usnout, tak buď tak hodná a nebuď nás.“

„Barbare,“ uraženě odsekla Hanka, ale znělo to spíš jako přátelské špičkování.

„Tak si udělejte pohodlí, pánové, já si jen musím vzpomenout, jak to začalo. V tom snu jsem byla malý jásavě červený ptáček. Moje peří jiskřilo jako oheň. Jenže jsem byla smutná a nešťastná, protože jsem zabloudila. Létala jsem nad cestami, ale žádnou jsem nepoznávala. Létala jsem nad lesem, nad řekou, ale všude jsem cítila ledový chlad. Pak jsem našla zahradu. Tekla tam báječná voda. Mnohem lepší než ta vaše zdejší ponožková! Byli tam i další ptáci, ale žádný mi neodpovídal na otázky. Jen si chtěli hrát. Pak mi někdo odpověděl, ale neviděla jsem, kdo. Tak zavolej o pomoc, řekl mi ten hlas. Proč ne, můžu to zkusit, pomyslela jsem si a vyletěla jsem vysoko do oblak. Zahrada zmizela a všude kolem byla jen pouštní pustina. Volala jsem, co můj ptačí hlásek stačil. Dlouho, dlouho mi nikdo neodpovídal a já už necítila křídla z té námahy. Pak jsem v dálce zahlédla zubatý horský masiv. Znovu jsem zavolala o pomoc. Tak poleť dolů, čekám tu na tebe, ozvalo se mi najednou v hlavě a já cítila, že je to někdo blízký. Vtom jsem uviděla na písku kruh ohraničený hořícím ohněm. Uprostřed kruhu seděl mladík a zval mě, abych si přisedla. Pročpak voláš o pomoc, zeptal se. Bylo mi trochu trapně, ale přiznala jsem se, že jsem se ztratila. To nic, řekl a usmál se. Mám tu pro tebe něco, co ti pomůže, a nabídl mi maličký zářivý kompas. Měl stejnou barvu, jako moje peří. Pak vzal moji ruku a vložil mi kompas do dlaně...“

„Do dlaně? Ptákovi? A kde vzal pták dlaň?“

„Hele, Svatoušku, je to tvůj sen, nebo můj? V tom snu jsem prostě najed­nou měla ruku a on mi do ní položil maličký zářivě rudý kompas. Sotva se ale dotkl mojí dlaně, začal jeho dárek ztrácet barvu a obrysy, až úplně zmizel. Neboj se, uklidňoval mě, neztratila jsi ho. Máš ho teď ve své mysli a už nikdy nebudeš bloudit. A najdu cestu domů? Bála jsem se, ale vtom se mi vynořila vzpomínka na místo, kam se chci dostat, a já věděla, kudy se mám vydat. Byla to obrovská úleva. Chtěla jsem mu poděkovat, něco mu dát na oplátku, ale nic jsem u sebe neměla. Tak jsem vytáhla z křídla jedno rudé pírko a věnovala jsem mu ho. Nádherně se usmál a vzal si ho. Jsem rád, že jsem tě poznal, řekl. Vždycky jsem měl strach z okamžiku, kdy se setkáme, ale teď si myslím, že by to mohlo být zajímavé pro nás oba. Vlastně jsi tak trochu moje sestra, i když nejsme příbuzní. Dokázala jsi mě oslovit, i když nejsi z našeho druhu. Rád se s tebou zase uvidím, až přijde čas. Ale teď už leť domů, přišla chvíle, kdy je záhodno se vrátit sama k sobě. No a tak jsem se vrátila a jsem tu zase spolu s vámi v nepohodlné realitě.“

„Krásně to vyprávíš, skoro jako pohádku,“ vzdychnul blaženě Sváťa.

„To ale nebyl obyčejný sen,“ ozval se tiše, jako by se bál narušit tu zvláštní atmosféru vyprávění, Rafan, „cítím z tvého příběhu auru vidění. Myslím, že jsi tu bytost potkala doopravdy a že jste uzavřeli spojenectví. Zavázala ses mu svým dárkem za to, že ti pomohl.“

„Nesmysl! Byl to jen takový zvláštní sen, který jsem si náhodou zapamatovala,“ zasmála se Hanka kamarádovu tvrzení. Nevyvracel jí to. Byl rád, že se probudila k životu a že tak rychle nabrala sílu vzdorovat zdejší tmě a beznaději, která člověka z tohoto nehostinného místa přepadala. Skoro měl pocit, že tím příběhem předala trochu vlídného tepla i jim.

Hanka tím povídáním ale vyčerpala své síly, tak se přitulila blíž ke Sváťovi, aby jí bylo tepleji a znovu usnula. Bez světla tu čas plynul tak zvláštně, že nedokázali odhadnout, jak jsou dlouho zavření. Nakonec už ani neměli chuť hrát nějaké hry a propadali apatii čím dál častěji.

Když konečně přišel okamžik, kdy je z díry přetransportovalo kouzlo zpět do Útulného domova, pomalu by si toho ani nevšimli, kdyby je neoslnilo nezvykle silné světlo. Ono vlastně vůbec nebylo silné, protože na okně byly zatažené závěsy, ale po té dlouhodobě vnímané tmě jim to připadalo jako nejjasnější den. Seděli na podlaze pokoje a nad nimi stála ošetřovatelka sestra Kornélie. Podala každému maličkou misku s polévkou.

„Jenom takový náprstek?“ divil se Sváťa. „Já mám hlad, že bych snědl celý bochník chleba.“

„No, to by po takové hladovce bylo to nejhorší, co bys mohl udělat,“ pokárala ho sestra za nemístnou poznámku. Sklonila se k nim a sundala jim náramky z rukou a Hance připnula kolem krku kožený řemínek. Pak je zahnala do umývárny a hned po umytí a převléknutí do čistých obleků je zavedla na pokoj s postelemi a nařídila jim klid na lůžku.

„Jestli máte jen trochu rozumu, tak teď budete hodní a poslušní a nebudete se na nic ptát, ani nic komentovat. Rozumíte?“

Když viděla, jak všichni přikývli, sjela je ještě jednou přísným pohledem a pak už jen slyšeli, jak zamkla dveře.

Jindy jim zdejší postele moc pohodlné nepřipadaly, ale tentokrát měli pocit skoro až luxusu. Občas je Kornélie probudila a přinesla jim malé porce jídla a trochu pití. Venku už se setmělo, ale pořád to nebyla tma, kterou zažili. Zdálo se, že všechno se zase obrací k lepšímu.

Ráno je vzbudila sama vrchní sestra Bachová.

„No, pánové, tak dost vyvalování, vraťte se mezi ostatní a koukejte sekat dobrotu. Jestli zahlédnu sebemenší provinění proti pravidlům, budete oba přísně potrestáni. Nějakou dobu si na vás oba budu dávat velký pozor a budu sledovat každý váš krok. Takže mi teď zopakujte, co budete?!“

„Budeme se chovat vzorně a náležitě,“ ochotně zopakoval Sváťa.

„A co mi řekneš ty?“ otočila se na Rafana.

„Dáme si velký pozor, abychom se neprovinili proti zdejším pravidlům,“ neochotně zarecitoval i on. Sestra Bachová přikývla a ukázala na dveře. Oba kluci vystřelili ven, aby byli co nejdřív z jejího dosahu. Hanka se postavila a čekala, že i ona bude napomenuta a propuštěna. Vrchní sestra na ni upřela zlý pohled.

„Kdepak, děvče, tvoje provinění bylo příliš závažné. Ty už se mezi děti nevrátíš. Nemohu riskovat, že bys svým příkladem kazila dobré mravy našich chovanců. Ty zatím zůstaneš tady, než rozhodnu, co s tebou dál.“ Když viděla, jak je Hanka šokovaná jejím prohlášením, spokojeně se pousmála.

„Tak, tak, holčičko, jsi nezvladatelná a teď za to budeš pykat. A dobře si rozmysli, jestli chceš dělat znovu potíže, protože druhou návštěvu v temnotě bys už nejspíš nepřežila. Doufám, že chápeš, co ti chci říct. Najdi v sobě poslušnost a pokoru a možná ještě dostaneš někdy šanci na normální život. Ale ne tady u nás, to už opravdu riskovat nemohu.“

Pak se otočila, uhladila si záhyby na šatech a odešla. V zámku skřípnul klíč, Hanka zůstala v místnosti sama a měla pocit, že už je zase všechno úplně špatně. Kožený pásek na krku ji svědil, tak se ho pokusila sundat, ale nikde neměl zapínání. Přešla k malému oknu. Nešlo otevřít a byl z něj vidět jen kousíček vzdáleného lesa a zářivá letní obloha. Co mě teď proboha asi čeká, pomyslela si a rezignovaně se posadila na postel.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: