Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Akce

Vron se potěšeně rozhlédl po zvlhlém lese a zamířil ke skrýši s prstenem. Vylovil ho a zastrčil do kapsy. Stále znovu dumal nad tím, jak to, že nic necítí, když se ho dotkne. Ten prsten je zaručeně magický a Hanka také dokáže používat sedmý smysl, tak proč je svým magickým okem nevidí? Co je to za divnou magii?

Pak se přesunul blíž k Útulnému domovu, aby se ujistil, že děti opravdu vyrazí ven. Ani nemusel hlídat dlouho a dočkal se. Usmál se a urychleně vyrazil k rybářské vesnici, aby tam byl co nejdřív. Paula už ho vyhlížela. Vyběhla mu naproti.

„Dnes určitě přijdou všichni sběrači mušlí a jantarů. Myslíte, že se váš plán podaří?“

Pomohl jí uvázat šátek přes neposlušné vlasy a snažil se trochu zklidnit její rozčilení.

„Klid, děvče, nic nesmíme uspěchat. Mělo by to proběhnout velice nenápadně. Já teď vyrazím s lodí a zakotvím v zátoce hned za ohybem. Odtud mě neuvidíš, ale budu tam. Ty se pomalu vydej na pláž a až bude vhodná chvilka, promluv se svými kamarády a pokus se je přesvědčit. Budu čekat celé dopoledne. Kdyby akce selhala, sejdeme se tady zase po obědě. Bude-li hrozit bezprostřední nebezpečí někomu z vás, hoď do vody žlutý kámen. V případě úspěchu, na znamení, že mám čekat své pasažéry, hoď do vody ten černý.“

„Já to všechno přece vím, pamatuji si to od minule. Nemějte strach, pokud kluci a Hanka přijdou, já už je přesvědčím.“

„Dobrá, tak už běž. Uvidíme se po obědě.“

„Jasně,“ zahalekala Paula a seběhla po písku na pláž.

Vron se zatím vydal k lodi, kterou měl zamluvenou u starého rybáře na druhé straně zátoky. Takže dnes by měl mít za sebou ten první, nejtěžší krok, setkat se s dívkou, po které už skoro osm let pátral na rozkaz své paní. Jeho ruka zabloudila k červené stužce, kterou nosil v kapse. Vytáhl ji, navlékl na ni prsten, ale jako obvykle vůbec nic necítil, jen takový zvláštní neklid v duši. Že by něco bylo špatně? Ať tak či tak, do oběda se to asi dozví.

Paula došla až k vodě, sundala sandály a nechala si nohy omývat pěnou neklidného příboje. Občas se shýbla pro kousek jantaru nebo obzvlášť krásnou mušli, konec konců může je pak prodat a koupit něco na zub pro své sourozence. Jak tak prohledávala písek, málem si ani nevšimla, že děti z Útulného domova už dorazily. Počkala si, až se sestra, která je měla na starost, uvelebí na sedátku nad břehem a přestane dávat pozor. Pak se zamíchala mezi chovance. Někteří ji poznali a vyzvídali, jak se teď má. Nespěchala. S každým známým prohodila pár slůvek a ujistila je, že se má docela fajn, protože tu našla svou rodinu, která ji vykoupila. Po chvíli objevila Sváťu a Rafana. Připlížila se až skoro k nim. Když Sváťa zvedl hlavu, vykulil oči. Než stačil něco říct, drcla do Rafana, který právě něco doloval z písku. Ztratil rovnováhu, zaklel a zlostně se otočil.

„Kterej trouba... Paulo, fakt jsi to ty?“ zlostná grimasa se rozpustila v překvapeném úsměvu, „co tu děláš?“

„Sbírám poklady pro svou rodinu a přišla jsem vás pozdravit. Kde máte Hanku?“

Rafanův úsměv zase ztuhl: „Měli jsme průšvih. Nás už pustili, ale ji zatím ne. Nevíme, co s ní je.“

„A do háje! To trochu komplikuje situaci. Co teď?“

„Jakou situaci, co se děje?“

„Pojďte kousek stranou, ať nás ostatní neslyší. Třeba támhle k té haldě chaluh.“

„Fuj tady to smrdí, povídej rychle nebo se mi udělá špatně,“ protestoval proti vybranému místu Sváťa.

Paula jen nad jeho nářky mávla rukou a dřepla si mezi ně.

„Hele, kluci, mám pro vás návrh. Důvěřujete mi?“

„Jaký návrh?“

„Seznámila jsem se se zvláštním člověkem. Říká si Vron a zajímá se o Hanku a o vás dva. Tvrdí, že máte nadání a měli byste chodit do školy. Nabízí vám tu možnost, ale znamenalo by to utéct z ústavu. Tím myslím utéct teď okamžitě a to způsobem, který by všechny přesvědčil, že jste se utopili.“

„Ty bláho, to snad ne. Mně je zle, já nemůžu,“ polekal se Sváťa.

„Nejde to, Paulo, musíme zjistit, co se stalo s Hankou,“ zavrtěl hlavou i Rafan. „Navíc kdo ví, co to je za člověka a co s námi zamýšlí doopravdy. Nezdá se mi, že by někdo cizí jen tak přišel a z ničeho nic nám začal pomáhat. Za tím něco bude.“

„Chceš raději počkat, kdo přijde do Útulného domova a vybere si tě za sluhu? K vojákům nechceš, tak co myslíš, že tě asi čeká? Klukům, co tam s námi byli, slibovali práci v dolech, kde většinou nepřežiješ pět let. Bude tohle to pravé? Sakra, přemýšlej přece trochu, Rafe, ať už tenhle člověk plánuje cokoliv, je to pořád lepší než to, co ti nabídnou sestry. A navíc já mu důvěřuju, mně pomohl víc, než si dovedeš představit.“

„A jak bychom odtud měli utéct?“ vyzvídal opatrně Sváťa.

„Tady na břehu odhodíte pár hadrů a odplavete pokud možno nenápadně směrem támhle k zátoce. Hned za břehem tam kotví loď a čeká na vás.“

„Když já neumím plavat,“ drbal se Sváťa ve vlasech a jeho nervozita viditelně stoupla.

„Vron pošle delfíny, aby vám pomohli k lodi.“

„Delfíny? To mě má uklidnit?“ polkl těžce chlapec.

„Nemůžeme tam Hanku nechat samotnou,“ odporoval stále Rafan a mračil se na neklidného Sváťu.

Paula hlasitě vzdychla: „Jestli mi důvěřuješ, důvěřuj i Vronovi. Jsem přesvědčená, že v tom Hanku nenechá a najde způsob, jak jí také pomoci. Možná mu můžete dát informace, které potřebuje. Kladl mi na srdce, že musím přemluvit Hanku a vás dva, abyste dnes změnili svůj osud.“

Rafan sklonil hlavu do dlaní, zavřel oči a odmlčel se. Paula chtěla něco říct, ale Sváťa se na ni podíval, mírně zavrtěl hlavou a prstem naznačil, že má být zticha. Rozhlédla se, jestli se náhodou někdo nepřiblížil, ale nikoho neviděla. Nechápala, proč má být zticha.

Vtom Rafan zvedl hlavu a podíval se na ni: „Dobrá. Tak já teda souhlasím. Dnes změníme svůj osud. Kdysi jsem přesně tahle slova slyšel ve snu. A já na sny věřím... Ale, Paulo, jestli to špatně dopadne, budu tě chodit po smrti strašit.“

Zakřenila se na něj a kývla: „Fajn, mám tě docela ráda, Rafe, pokud to nevyjde, budu se na tebe těšit.“

„To je dobře, že si oba tak báječně rozumíte, ale já mám děsnej strach! Co s tím mám dělat?“ hořekoval Sváťa a okusoval si nehty.

„Jdi do toho,“ kývla na něj Paula, „já zatím pošlu vzkaz, že jste na cestě.“

„Zkrátka dělej to, co já. Shoď hadry a jdeme se umýt a vykoupat. Jasný?“ zavelel Rafan a Sváťa ho s povzdechem následoval.

Černý kámen zazvonil Vronovi v uších sladkou ozvěnou. Loď se kolébala na neklidných vlnách a poblíž dováděli tři delfíni. Každému z nich hodil rybu na důkaz pozornosti a přátelství. Vysvětlil jim, že nedaleko odtud plavou ve vodě tři lidská mláďata, dva kluci a jedna dívka. Poprosil je, aby je dovedli k lodi a pomohli jim, budou-li mít potíže. Delfíni jako na povel všichni najednou dvakrát vyskočili a pak vyrazili na moře. Vron doufal, že pověsti o tom, jak jsou citliví na vše, co se děje v jejich okolí, jsou pravdivé a že malým uprchlíkům opravdu pomohou. Pak už jen nedočkavě sledoval hladinu moře a čekal na jejich návrat. Byl šťastný, že jeho plán vyšel a gratuloval sám sobě ke skvělému nápadu a provedení. Paní bude jistě spokojena.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: