Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pomohou delfíni?

Vron se posadil k rybářským prutům, které trčely z lodi, aby vzbuzovaly dojem, že majitel bárky tu kotví právě kvůli rybaření, ale mnohem pozorněji sledoval moře v zátočině. Po nějaké chvíli zaznamenal narušení hladiny a po další chvíli už mohl rozeznat dvě brázdy směřující k jeho lodi. Snažil se objevit i třetí brázdu, ale ať pátral, jak pátral, vypadalo to, že se k lodi blíží jen dva delfíni.

Vron se zachmuřil. To znamená, že něco nevyšlo, někdo chybí. Nervózně aktivoval své magické vidění. To snad ne! Chyběla ta nejdůležitější osoba, kvůli které celou akci podnikal. Je to osud nebo smůla, přemítal o nepřízni okolností, která ho tu provázela na každém kroku. Ještě že se zprávou o splnění úkolu pro svou paní nespěchal. Zase neúspěch! Bude muset začít znovu od začátku, znovu najít dívku a zjistit, jak ji nenápadně dostat na školu. Vron se zvedl a přesunul se k zábradlí, ze kterého spustil do vody provazový žebřík. Oba delfíni doplavali až k boku lodi a oba chlapci se přichytili žebříku. Delfíni spokojeně zašvitořili a pak předvedli dva ukázkové skoky nad hladinu. Chlapci jim radostně zamávali a ten mladší začal šplhat nahoru. V půlce se zastavil a odpočíval, zdálo se, že nemá dost sil.

„To zvládneš, Sváťo, už jen pár kroků a jsi tam. No tak!“ povzbuzoval ho ten větší a pak ho zespodu postrkoval. Konečně se kluk chytil podané Vronovy ruky a ten ho jediným pohybem vytáhl na palubu. Ten větší vyšplhal bez zjevné námahy úplně sám.

„Vítám vás na palubě Kraba, já jsem Vron a předpokládám, že Paula se vám o mně už zmínila.“

„Sváťa. Těší mě,“ podal Vronovi ruku mladší chlapec.

„Dobrý den, já jsem Rafael. Rád vás poznávám. Nevadilo by vám, kdybych se hned teď zeptal na pár věcí? Paula říkala, že nám chcete pomoci, ale mně se tahle situace zdá poněkud zvláštní.“

„Jistě. Rád vám všechno vysvětlím. Ale původně s vámi měla dorazit ještě i dívka. Copak se stalo? Ona nepřišla?“

„Hanka? Nevíme, co se stalo. Rozdělili nás a už několik dní jsme ji neviděli, ani nám neřekli, co s ní je. Nebyla na pláži s námi. Paula byla taky zklamaná, že tam nedorazila,“ ochotně začal vysvětlovat Sváťa, aniž věnoval pozornost Rafanovu nedůvěřivému podmračenému pohledu.

„Škoda, no dnes už se nedá nic dělat, ale pokusíme se ji najít a také jí pomoci. Jen to bude asi o něco složitější.“

„Takže se na ni nevykašlete? Paula měla pravdu. To je super,“ zaradoval se Sváťa a věnoval Vronovi rozzářený úsměv.

„Ne, nevykašlu, potřebuji, aby jela s námi,“ usmál se i Vron.

„Počkejte tady,“ kývl na ně Vron, když vytáhl na palubu žebřík, „musím sbalit pruty a otočit plachtu. Vrátíme se do přístavu.“

„Pomůžu vám,“ přidal se k němu Rafan, „jen mi řekněte, co mám dělat.“

„Přehodíme ráhno, tady mi pomůžeš zatáhnout. Pozor na hlavu!“

„Hej, počkejte s tou plachtou,“ začal na ně pokřikovat Sváťa, „zdá se mi, že delfíni něco chtějí.“

„Cože?“ podivil se Vron a přišel se podívat blíž ke Sváťovi, který se díval přes příď lodě.

Delfíni tu střídavě tancovali na ocase, jako by nechtěli lodi dovolit, aby odplula.

„Copak se děje?“ obrátil se na ně Vron. Oba mořští savci se zklidnili a hleděli na něj v očekávání.

„Chcete mi něco naznačit?“

Delfíni vyskočili nad hladinu a hned se vrátili k lodi.

„Máme se vrátit do přístavu?“

Rozčileně zaskřehotali.

„Dobrá, do přístavu ne. Máme jet jinam?“

Odpověděli výskokem a návratem k lodi.

„Dobrá. Ale kam? Ukážete nám cestu?“

Následovaly dva radostné výskoky a oba delfíni vyrazili směrem na moře, kde znovu vyskočili.

„Něco se děje. Chtějí, abychom je následovali,“ řekl přihlížejícím chlapcům, „a protože nám před chvílí pomohli, měl bych jim vyhovět.“

Sváťovi ukázal, kde se vytahuje kotva, a s Rafanem přešel k plachtám. Po chvilce už vyrazili určeným směrem. Delfíni plavali vpředu a když se moc vzdálili, zase se vraceli a poutali na sebe pozornost ladnými výskoky nad hladinu.

Pluli asi hodinu, když oba průvodci začali vyskakovat kolem jednoho místa.

„Něco tam je,“ ukázal dopředu Rafan a Vron se podíval, kam ukazuje. Na hladině vlekl třetí delfín něco divného. Skasali plachty, aby se mohl delfín se svým nákladem opatrně přiblížit k lodi. Vlekl záchranný kruh, ke kterému bylo připoutáno nehybné tělo.

„Někoho to asi při bouři smetlo z paluby,“ usoudil Vron a sešplhal dolů k delfínovi a jeho břemenu. Musel vytáhnout nůž, aby mohl tělo vymotat z úvazu. Byla to dívka. A pokud ho smysly neklamaly, ještě žila. V okamžiku, kdy se jí dotknul, vzpomněl si na Plama a představil si, jak mu bude vyprávět, co všechno tady teď byl nucen podnikat pro jeho lepší budoucnost.

Obrátil se k delfínovi a uklonil se mu: „Děkujeme ti za záchranu té osoby, jsme vděční za veškerou vaši pomoc.“

Delfín kousek odplul, dvakrát vyskočil a pak se k jeho skoku přidali i jeho dva druzi. Poté všichni svorně vyrazili na moře a zmizeli.

Vron si přehodil dívčino tělo přes rameno a hbitě vyšplhal zpět na palubu, kde zvědavě čekali oba kluci. Položil dívku, aby zkontroloval, jestli může pořádně dýchat. Zdálo se, že je slabá, ale dýchala bez problémů.

Pak zvedl hlavu, protože mu připadalo divné, že jsou chlapci tak zticha. Oba fascinovaně zírali na zachráněnou a nebyli schopni slova.

„Co je?“ zeptal se jich udiveně.

„To, to je přece Hanka!“ vykoktal ze sebe ten mladší a nevěřícně vrtěl hlavou.

„Kde se tu proboha vzala?“ zaraženě zíral i ten starší a taky měl v obličeji výraz nejvyššího údivu.

„Hanka?“ zaradoval se Vron. „To je opravdu ona?“

„Jasně,“ našel zase řeč Sváťa a kleknul si k ní na palubu, „slyšíš mě, Hanko! Tak se probuď!“

„Počkej,“ Vron ho odstrčil, sklonil se a prohlédl tělo. Všiml si, že dívka má náramek a ještě další kožený proužek kolem krku. Rychle oba přetrhl. Rozhodl se, že nebude riskovat jejich zkoumání a podal oba kousky Rafanovi.

„Hoď to přes palubu,“ řekl.

Pak vzal zase dívku do náručí a nesl ji v doprovodu obou chlapců do kajuty. Nenápadně ji prohlížel magickým viděním. Opět se mu v paměti vynořil Plam. Uvědomoval si něco zvláštně povědomého, ale nedokázal to pojmenovat. Předtím si byl jist, že ji dotykem pozná, ale teď z ní měl jen takový zvláštní pocit, který mu říkal, že se nemýlí, že to je opravdu ta, co ji hledá.

Položil ji na postel a zabalil do přikrývky, kterou předtím magicky ohřál. Poté otevřel skříňku vedle postele a vytáhl jednoduché nezdobené dívčí šaty.

„Jdu pro trochu teplého čaje,“ kývl na oba chlapce a podal Rafanovi další ručník, aby mohl zachráněné kamarádce osušit vlasy.

Sotva muž odešel, sedl si Sváťa na postel a položil Hance ruku na čelo. Moc si přál, aby se probudila. Když ucítil, jak se zachvěla, vzal ji za rameno a zatřepal s ní.

Do kajuty se vrátil Vron a pokusil se dívce do její rozbolavělé pusy nalít trochu čaje.

„Hanko,“ oslovil ji tentokrát Rafan.

Dívka otevřela oči.

„Rafe,“ zašeptala a pootočila hlavu, „Sváťo, mám sen, že jsem zase s vámi, že nejedu na plantáže ani do dolů. Jsme spolu. Už nechci jiný sen, jenom tenhle a pak ať umřu.“

„To by byl pěkně blbej nápad umřít právě teď,“ prohlásil Rafan nahlas a zašklebil se na ni, „koukej vstávat a přestaň se chovat jako kandidát na mrtvolu!“

„Rafe? Tohle není sen?“ zeptala se opatrně, ale už s nadějí v hlase.

„Já přece taky nejsem sen,“ přihlásil se ke slovu i Sváťa a štípl ji do tváře.

„Auvajs, to bolí...“

„Tak vidíš. Jsme to my. A ty jsi ty a jsi tu živá a zdravá s námi.“

Vron se usmál jejich radosti i svému nečekanému štěstí. Však už jsem si kousek štěstí zasloužil, pomyslel si, když šel připravit svým malým pasažérům něco k jídlu a pití.

Vychutnával svůj dlouho očekávaný pocit vítězství. Radoval se stejně, jako děti, protože první, a doufal, že i ta nejtěžší část jeho úkolu, byla u konce. Teď jen v přístavu nabere pro všechny na cestu vodu a potraviny, aby mohli společně navštívit Ostrov volby.

Doufal, že děti nikdo nijak zvlášť postrádat nebude. Při běžném hledání nehrozilo, že by ho odhalili. Ale kdyby zavolali některého z pátračů, kteří slouží Bdělým, neměl by šanci. Doufal ale, že okolnosti zmizení několika dětí budou dostatečně naznačovat, že se ti malí utopili, a na hledání těl v moři nebude mít vedení Útulného domova zájem. Bylo by to pro ně drahé a pravděpodobně i zbytečné.

Když dětem donesl tác s jídlem a sklenicemi, byla už Hanka převlečená. Chlapci jí vyprávěli, jak je Paulina přemlouvala k útěku, a když Rafan líčil, jak se Sváťovi nechtělo do vody, všichni vyprskli smíchy.

„A co ty? Jak ses vlastně dostala do moře ty?“ zajímal se Sváťa, když se dosmáli.

„Já? No,“ zarazila se Hanka a smích ji přešel, „řeknu vám to až... až třeba po jídle.“

Vron postavil tác na lůžko vedle dívky: „Mám tu jen nějaké sušenky a ovo­ce, ale snad vám to teď bude stačit. Až se vrátíme do přístavu, doplním zásoby.“

„My se vracíme zpátky?“ zeptal se nedůvěřivě Rafan.

„Ano, musím nakoupit zásoby na cestu a zaplatit poslední splátku za tuhle loď.“

„Byl bych raději, kdybychom tam nemuseli,“ namítl znovu Rafan.

„Neměj obavy. Zůstanete celou dobu v kajutě a žádné nepovolané oči vás nespatří. Nezdržíme se tam dlouho. Jen něco naložím a hned zase vyrazíme pryč.“

„A kam pojedeme?“ zajímalo Sváťu.

„Poplujeme několik dní a při tom určitě najdeme čas pohovořit si o věcech, které vás zajímají. Teď se najezte a až budeme v přístavu, měli byste zachovat ticho, aby si náhodou někdo něčeho nevšiml,“ vyhnul se jeho otázce Vron a pak nechal děti u jídla zase samotné.

Bylo nutné otočit loď do správného směru a napnout hlavní plachtu. Obloha zářila azurovou modří, kterou narušovalo jen několik malých obláčků. Foukal mírný vítr, takže obsluha lodi nevyžadovala žádné zvláštní úsilí. Vron usedl ke kormidlu. Potřeboval si v klidu promyslet, co všechno ještě budou na cestě potřebovat a kolik pravdivých informací může dětem v této chvíli poskytnout, aby je nevylekal a aby se do své budoucnosti mohly dívat s nadějí a radostí. Škoda, že tu není Plam, aby mi poradil, pomyslel si. Zároveň si i vzpomněl na svou paní, jak netrpělivě doma čeká na jeho zprávu a jak ho nejspíš proklíná za to dlouhé období, kdy se neozýval. Teď ještě ne, usoudil, bude lépe poslat zprávu, až budeme na cestě k ostrovu, až bude všude kolem jen voda a klid a v okolí nebudou zvědavé oči a uši, které by pátraly po ztracených dětech. Hlavně nikde nevzbudit žádné podezření! Paní to určitě pochopí.

Trvalo asi hodinu a půl, než se Vronovi podařilo zavést bárku do přístavu. Zašel upozornit děti, že mají být zticha. Hanka spala a chlapci se o něčem tiše dohadovali. Přikývli, že dají na kamarádku pozor.

Zakotvil na konci dlouhého mola a vydal se na břeh. Všiml si, že mezi prodávajícími má káď s rybami i Johan a vedle něj stojí i Marie s Paulou. Než k nim však stačil dojít, narazil na zuřivého staříka.

„Tak tohle ne, mladej, to jsme si nedomluvili! Měl jsi bejt celou dobu v dohledu. Už jsem si myslel, že jsi prásknul do bot s mou lodí bez zaplacení,“ rozčiloval se, mával pěstičkami na Vrona a snažil se vypadat nebezpečně.

„Jak vidíte, tak jsem se vrátil. Potřeboval jsem tu loď pořádně vyzkoušet. V zátoce stejně ryby nebraly!“

„Chtěl jsi mě okrást, co? Ale na starýho Maturu si nepřijdeš! Já tě prokoukl!“

„To, co jsem vám zaplatil jako zálohu, byste od nikoho jiného nedostal za celou loď! A vy to dobře víte,“ zvednul hlas i Vron a stařík se trochu zklidnil.

„Ale tys mi slíbil, že to ještě doplatíš,“ nehodlal se vzdát stařík.

„Jistě. Slíbil. A taky to hodlám dodržet,“ podíval se na něj přísně Vron a zalovil v kapse. Nasypal staříkovi do dlaně několik zlaťáků.

„A teď jsem vyrovnáni. Loď je moje.“

Stařík radostně počítal peníze a přikývl: „Jo, loď je tvoje.“ A rychle zmizel, aby si to Vron ještě nerozmyslel, až zjistí, kolik peněz mu do dlaně nasypal.

Konečně se mohl zastavit u Johanovy kádě. Vybral několik čerstvých ryb a pak ukázal na sušené, u kterých stála Paulina matka.

Zaplacené zboží podal Paule: „Dones mi tohle na loď a chvíli si dole v kajutě odpočiň, je tam příjemný chládek. Musím si tu ještě o něčem popovídat s Marií a koupit pár věcí na cestu.“

„Takže se to podařilo?“ zašeptala Paula s radostným očekáváním.

„Odplouvám sám s touto lodí a bude to dlouhá cesta, musím si opatřit nějaké zásoby,“ zamračil se na ni Vron, „a ty se na nic nevyptávej a koukej udělat, co jsem ti nařídil!“

Paula uraženě zvedla nakoupené ryby a zamračeně se vydala k lodi.

„Pomůžete mi nakoupit pár věcí?“ zeptal se Marie a podal jí seznam a peníze. Přelétla seznam zrakem a v očích jí zajiskřilo.

„Samozřejmě. To není žádný problém. A ty šaty velikost jako na Paulu?“

„No, spíš něco mezi ní a vaší mladší dcerou.“

„Rozumím. Projděte se zatím po trhu, já budu hned zpátky.“

Vron se ohlédl po lodi.

Paula už zatím vyšplhala s rybami na palubu. Živé hodila do připravené kádě a sušené vlekla po schůdcích dolů do podpalubí. Ze zavřené kajuty zaslechla tlumené šeptání. Chvilku přemýšlela, jestli tam může nakouknout, ale vzápětí si uvědomila, že jí to vlastně Vron nařídil. Má si tu chvíli odpočinout. Otevřela dveře a střetla se se Sváťovým vyděšeným pohledem. V příštím okamžiku ji ale poznal a rozzářil se.

„Fuj, tys nás polekala, to by byl průšvih, kdyby nás tu někdo načapal,“ zašeptal s úlevou.

„Rád tě vidím,“ šeptnul i Rafan a vesele se zašklebil, „máme tu pro tebe malé překvapení.“

Uhnul Paule z výhledu na postel, kde spala Hanka.

„No neříkej,“ zapomněla samým nadšením šeptat Paula, takže Sváťa na ni začal zuřivě gestikulovat, aby zachovala ticho. Rafan se naklonil ke spící Hance a dlaní jí zacpal pusu. Hanka se vyděšeně probudila a automaticky se začala zuřivě bránit. Pak zaostřila pohled a uviděla Paulu.

„Jsme v přístavu, musíš být úplně zticha, nikdo nás nesmí slyšet,“ naléhavě jí šeptal do ucha Sváťa.

„Hančo, Haničko, ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ polykala Paula příval slz, které se jí samy od sebe draly do očí.

„Paulino...“ dívky se objaly, zatímco oba kluci za jejich zády v tichém souznění otočili oči v sloup.

„Paulo, to je báječné! Pojedeš s námi?“ radovala se Hanka.

Paula ale sklopila oči a zavrtěla hlavou: „Víš, Hančo, já jsem tu našla mámu a sourozence. Mám tu rodinu. Žádný velký luxus, ale je to můj domov a chci tu zůstat. Promiň.“

Hanka zesmutněla. Že má podruhé ztratit svou nejlepší kamarádku jí připadalo strašně nespravedlivé.

„Škoda,“ ozval se Rafan, „bylo by fajn mít tě s sebou, ale já to chápu. Tolik let jsme všichni v domově toužili po rodině a tys ji jako jediná z nás našla. Přeju ti to. Taky bych dal přednost rodině, kdybych nějakou měl.“

„Já taky,“ vzdychnul nahlas Sváťa.

„Psst,“ zasyčeli na něj všichni.

Hanka se zatím vzpamatovala a znovu se rozzářila úsměvem: „Raf má pravdu. Jsem ráda, že už nejsi v ústavu, že máš svůj domov a jsi volná. Budu na tebe moc vzpomínat.“

„Prokristapána, tady je ale slzavý údolí,“ komentoval tiše Rafan, když si dívky zase padly do náruče a obě brečely, „aby za chvíli nebylo slaný vody víc tady vevnitř než venku.“

„Aspoň ty toho nech,“ otočil se pak zamračeně na Sváťu, který už taky začal popotahovat.

Než dorazil Vron, stihly si obě dívky aspoň stručně vylíčit, co je potkalo v posledních dnech. Sváťa okamžitě projevil své sympatie k Vronovi, ale Rafan byl opatrný. Stále ještě nechápal, proč se cizí člověk tak zajímá o jejich osud. Zdůrazňoval, že málokdo dělá takové dobré skutky bez nějakého skrytého záměru. Ale na druhou stranu nemohl popřít, že jejich budoucnost teď vypadá o mnoho lépe, než dřív.

Vtom uslyšeli, jak někdo vstoupil na palubu. Paula vyhlédla, ale byl to jenom Vron, který se vrátil s nákladem zásob. Za ním šla Marie a nesla další věci.

„Ještě můžeš chvilku odpočívat, než to nanosíme na palubu,“ kývl na ni Vron a Paula se vrátila zpět do kajuty. Chtěla ty poslední minuty ještě strávit ve společnosti kamarádů, které znala tolik let. Už se s nimi možná nikdy neuvidí, ale k tomu by stejně jednou došlo. A takhle aspoň mají naději zařídit si život trochu lépe, než jim slibovaly sestry z Útulného domova.

Když bylo naloženo, Paula všechny objala, dokonce ani Rafan se tomu nebránil a se slzami v očích opustila kajutu.

„Nebuď smutná, bude jim se mnou dobře,“ utěšoval ji Vron, „a kdo ví, třeba tě jednou navštívíme. Jen jsem tě chtěl poprosit o naprostou mlčenlivost. Pokud možno i před tvou rodinou. Nikdy nevíš, kdo naslouchá.“

„Rozumím. A děkuji za důvěru. Kdybyste mě sem neposlal, nic bych nevěděla.“

„Tvoje pomoc byla důležitá. Zasloužila sis důvěru.“

„Budu mlčet, spolehněte se,“ přikývla Paula a vydala se na břeh.

Vron odpoutal loď a okamžitě vyrazil. Když zjistil, že pod poklopem vykukují na palubu tři hlavy, nekompromisně je zahnal zase dolů. Věděl, že by rádi kamarádce zamávali, ale nemohl to riskovat.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: