Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Směr: Ostrov Volby

Rybářská bárka jménem Krab se kolébala na vlnách a mírný vánek ji unášel napříč mořem. Slunce právě vstávalo a rozhodilo své zarudlé světlo do vlnek mezi lodí a obzorem. Dole v podpalubí ještě vyspávali tři malí pasažéři. Vron seděl sám u kormidla a odpočíval. Před chvílí poslal ze svých posledních magických sil vzkaz pro svou paní a doufal, že v nejbližší době nenastanou nějaké komplikace. S touhle pomalou kocábkou a líným větrem ještě pár dní potrvá, než dojedou na Ostrov volby. Bude si muset konečně s dětmi promluvit o jejich budoucnosti.

Musel uznat, že ho kluci příjemně překvapili. Zbytek minulého dne ho zahrnovali otázkami, týkajícími se řízení lodi a pak ho donutili, aby zůstal sedět u kormidla a sami obsluhovali plachty, rovnali provazy, zkoumali, na co je které zařízení, a překypovali energií. Dobrovolně umyli palubu za divokého dovádění, kdy byli oba mokří od hlavy až k patě. Ještě že si předtím svlékli košile, které jim koupil.

Dívka se přišla chvíli podívat na palubu, ale viděl na ní, že je unavená a za chvíli ji raději zahnal do postele. K večeři měli pečenou rybu s čerstvou kukuřič­nou plackou, ale ti tři projevovali takovou spokojenost a tak si pomlaskávali, že začal přemýšlet nad tím, čím je asi v domově krmili, když i takové obyčejné jídlo v nich vzbuzuje tolik nadšení. Kupodivu se ho žádný z nich nezeptal, co bude dál. Asi se domluvili, že počkají, až s tím začne sám.

Pozdě večer jim ještě do kajuty přinesl pití a tác s ovocem, ale všichni už tvrdě spali. Nechal jim tác na stolku, kdyby náhodou v noci něco potřebovali, a přesunul se na palubu, kde většinu noci meditoval a uvažoval nad budoucností.

Do jeho myšlenek se prodrala vzpomínka na podivného staříka z ostrova a jeho radu: Najdi čtyři životy, dej jim možnost volby a tři vezmi s sebou. Tehdy tomu nerozuměl, ale teď jeho rada dávala smysl. Paula s nimi nechtěla, takže s sebou veze pouze tři mladé životy s nejistou budoucností. Rada říká, aby jim dal možnost volby. Je volba to, že jsou na lodi s ním? No, spíš asi ne. Po té akci neměli jinou možnost, než se k němu připojit. Tomu se těžko dá říkat volba. Měl by jim asi nabídnout možnost volby teď. Budou mít zájem o vzdělání? Co když si budou přát luxusní život bez větších starostí? Znamená ta rada, že by jim měl vyhovět i v tomhle případě? Bylo to trochu nejasné. V každém případě si s nimi bude muset vážně promluvit. Pak se uvidí.

Slunce se už vyhouplo vysoko nad obzor, když se konečně probudili. Bylo to tak trochu jako příchod uragánu. Všichni tři vyběhli na palubu, zahalekali na něj „dobré jitro“ a začali si hrát na babu. I dívka už vypadala, že se jí vrátily síly. Chvílemi měl obavu, že zakopnou o lana a rozbijí si nos, ale byli obratní. Když se nabažili hry, přišla dívka k němu.

„Včera jste ani nevečeřel. Můžu vám udělat něco k snídani?“

Vron se usmál a zavrtěl hlavou: „Už jsem se najedl, ale když připravíš něco sobě a klukům, budu rád.“

„Jasně, to není problém,“ odpověděla a zmizela v podpalubí. Za chvíli slyšel, jak volá své kamarády k snídani. Upevnil lanem kormidlo a vypravil se za nimi. Všiml si, že zvolili chléb s marmeládou a že na talířkách nezbyl ani drobeček. Menší chlapec měl marmeládu až na nose a vůbec se nezlobil na kamarády, kteří si ho se smíchem dobírali. Hanka s nenucenou samozřejmostí umyla a uklidila nádobí.

„Máte pro nás nějakou práci?“ zeptala se potom.

„Ne, nemám, jen bych si s vámi nahoře na palubě rád popovídal. Vezmi tam deku, abyste si mohli udělat pohodlí.“

„Dobře,“ přikývla dívka a šla to říct chlapcům. Vron přidal na misku dva hrozny vína a několik jablíček a také ji vzal s sebou nahoru. Děti se uvelebily ve stínu plachty a Vron si sedl na stočená lana proti nim.

„Nevím, kde začít,“ pohlédl na ně. V očích měli všichni napjaté očekávání.

„Možná se ptáte, proč jsem si vybral právě vás. Je to proto, že máte silně rozvinutý sedmý smysl, to znamená cit pro magii. Byla by škoda promarnit vaše nadání. A protože nemáte nikoho, kdo by vám umožnil ho rozvíjet, rozhodl jsem se vám nabídnout pomocnou ruku. Právě teď plujeme na Ostrov volby. Slyšeli jste o něm?“

„Něco málo víme, ale jsou to spíš jen takové nepřesné dohady. Asi by bylo lepší, kdybyste nám to objasnil vy,“ odpověděl Rafan.

„Dobrá,“ přikývl Vron. „Je to místo, kde se testuje, jaké magické předpoklady máte. Rodiče nebo opatrovníci sem vozí děti, které projdou zdejším labyrintem. Říká se tomu zasvěcení. Každý, kdo tudy projde, zjistí, jak silné má magické nadání a které spektrum magie je mu nejbližší.“

„Spektrum? Co to je,“ skočil mu do řeči Sváťa.

„Magické nadání rozdělujeme do tří základních skupin. Jedna skupina se týká vzduchu a má přiřazeny barvy v odstínech červené až modré, druhá skupina se týká vody a mívá zabarvení modré až zelené a třetí znamená zemi a barevnost bývá zelená až oranžová.“

„A to musí každý patřit do nějaké škatulky?“ zajímalo Hanku.

„To vůbec ne, vlastně jen málokdo je přesně zařaditelný. Různé magie se prolínají. Ale v začátcích je při vzdělání důležité, aby každý začal tam, kde mu to nejlépe jde. Proto tyhle škatulky. Takže jak už jsem říkal, labyrint vás zařadí do jedné z nich, nebo aspoň naznačí, která kategorie vám bude nejbližší. Pokud vaše nadání přesahuje obvyklý průměr, může vám škola umožnit bezplatné studium. O tom ale rozhoduje ředitel nebo rada školy, pokud ji o to požádáte.“

„A když někdo projde labyrintem, to už pak musí magii studovat, nebo se může rozhodnout pro něco jiného?“ zeptal se Rafan.

„Kdo projde labyrintem, považuje se za zasvěceného a musí absolvovat aspoň základní vzdělání.“

„A když má někdo nadání, ale labyrintem neprojde, tak co?“

„V tom případě studovat nemusí a může se věnovat jinému povolání. Ovšem za těchto okolností se od něj očekává, že své magické schopnosti nebude na veřejnosti používat.“

„Já bych určitě studovat chtěl,“ zadíval se na Vrona Sváťa.

„Jasně, tebe zaručeně vezmou,“ zasmála se Hanka jeho nadšenému výrazu, ale pak se zamyslela, „ale já možná žádné nadání nemám. Nikdy jsem nic zvláštního nedokázala, i když na mě poslední dobou pokřikovali, že jsem čarodějnice.“

„Musíš mít nadání, vzpomeň si přece na ten prsten,“ oponoval jí Sváťa.

„O tom mi radši ani nemluv!“ zakřikla ho Hanka.

„Sváťa má pravdu,“ přidal se na jeho stranu Rafan, „určitě ti dovolí studovat, pokud o to stojíš. Řekl bych, že v sobě máš tolik sedmého smyslu, že je bude přecházet zrak.“

„Přeháníš, Rafe. A co ty? Taky se chceš učit?“

„Nevím, ještě si to nechám projít hlavou.“

„A co když nás nevezmou bezplatně. Jak to vůbec na takové škole vypa­dá?“ obrátila se na Vrona Hanka.

„Vaše vzdělání zaplatí moje paní.“

„Paní? Ty jsi sluha?“ zamračil se Rafan, ale hned si uvědomil, že poněkud přestřelil. „Promiňte.“

„Mám pro vás takový návrh. Jsem služebník a vůbec mi nebude vadit, když mi budete tykat a říkat mi Vrone, nebo strýčku Vrone. A já vás budu ostatním představovat, jako děti svého dávno zemřelého bratra, na kterého se nepamatu­jete. Budete vystupovat jako bratři a sestra, a na vychování jste dosud byli v jednom laciném ústavu, odkud jsem vás právě vyzvedl, abych vám umožnil lepší život. Pokud by vám to nebylo zatěžko, usnadní to do budoucna situaci mně i vám.“

Zaraženě se po sobě podívali, ale jak o tom přemýšleli, začalo jim to připadat jako prima nápad.

„Hele, brácho Rafe,“ šaškoval hned Sváťa, „uhni trochu, ať si můžu natáhnout nohy.“

„Hele, brácho Sváťo, moc se tu neroztahuj, nebo dostaneš od ségry pohlavek,“ odstrčila ho smějící se Hanka na kraj deky.

„Kdo je vaše paní,“ zeptal se Rafan, když skončilo sourozenecké pošťuchování.

„Klidně zůstaň u toho tykání. Víš, je mi líto, ale tuhle informaci vám poskytnout nemohu. Ale jednou vás určitě bude chtít poznat osobně a pak se to dozvíte.“

„Dobrá, tak jinak. Jaká je? A proč nám chce poskytnout vzdělání? Budeme se muset zavázat, že jí pak budeme sloužit?“

„Jak bych to řekl? Žije už dost dlouho na to, aby znala tenhle svět. Má značné magické schopnosti, ale s dětmi to moc neumí. Proto poslala mě, abych se o vás postaral. Má své důvody, proč vám chce umožnit vzdělání, ale ani o těch vám zatím nemohu nic prozradit. A do třetice... Ne, nemusíte se ani zavázat, ani nic slibovat. Snad jen to, že až vás bude chtít vidět, navštívíte ji a promluvíte si s ní. Jinak je zcela na vás, pro jakou budoucnost se rozhodnete, jestli budete chtít studovat nebo se věnovat něčemu jinému. Vyberte si cestu, která se vám zdá nejlákavější, kde máte pocit, že na vás čeká smysl života.“

„Sestry vždycky o všem rozhodovaly za nás, nejsme zvyklí si vybírat. Co když si vybereme špatně?“ zaváhala Hanka, zděšená možností sama rozhodnout o svém osudu.

„Já myslím, že si vyberete správně,“ uklidňoval ji Vron. „A navíc tě ujiš­ťuji, že dokonalá cesta neexistuje. Všude bude něco hezkého i něco ošklivého, takový už je život.“

„Neblázni, Hanko, vždyť je to přece jasné,“ hučel do ní Sváťa, „nejdřív musíme do školy, kde se rozkoukáme, a pak už určitě budeme vědět, co dál.“

„Jo, asi máš pravdu,“ souhlasila Hanka a Vron si oddechl, že se nepřiklonila k Rafanovi, který se pořád tvářil krajně nedůvěřivě.

„Mám dotaz, strýčku Vrone,“ obrátil se na něj Sváťa.

„No, tak povídej, synovče,“ zasmál se Vron a byl rád, že tenhle malý chlapec je tak bezprostřední a uvolňuje napjatou atmosféru mezi ním a Rafanem.

„Nemohl bys nás ještě trochu procvičit ve čtení a psaní? Abychom pak ve škole nevypadali jako tupci...“

Vron překvapeně zamrkal: „Ale ano, jsem vám kdykoli k službám. V kabině jsou nějaké papíry a psací potřeby, a pokud vám nebude vadit, že budeme číst námořnické příručky, můžeme začít třeba dnes.“

„To bude prima,“ zaradoval se Sváťa, „že jo, Rafe?“

„Jistě. Vron toho určitě umí víc, než já,“ souhlasil odměřeně starší kamarád.

„Ale prosím tě,“ zasmála se Hanka, „přece skoro všechno, co umíme, jsi nás naučil ty a Paula. Jinak bychom tu teď vypadali jako totální hlupáci. Tebe to přece taky bude bavit, vždyť tě znám...“

Hanka se natáhla a strčila kamarádovi do pusy kus vína a dořekla: „...brácho.“

Sváťa už se zase křenil od ucha k uchu a vzal si jablko.

Vron sáhl do kapsy a vytáhl prstýnek zavěšený na červené stužce. Sundal ho ze stužky a nabídl ho Hance. Ta se zarazila a vypadala, že ji z toho pohledu přešla chuť k jídlu. Zavrtěla hlavou a o kousek si poodsedla.

„Je přece tvůj,“ řekl jemně Vron.

„Jé,“ podíval se zblízka Sváťa, „kde jsi ho vzal? Zůstal přece schovaný v lese. Tam ho přece nikdo najít nemohl.“

„Jak vidíš, tak mohl. Ale zdá se, že Hanka ho nechce.“

Sváťa se podíval na kamarádku, kterou při pohledu na šedý kroužek přešel všechen humor, a pokrčil rameny.

„To nic, však ona změní názor,“ mávl rukou a vzal si ho od Vrona sám. Ještě jednou ho zkusil nabídnout Hance, ale ta jen rázně zavrtěla hlavou, zvedla se a v mžiku zmizela v podpalubí. Sváťa kroužek opatrně uložil do zapínací kapsy u košile a zamrkal na Vrona: „To se podá. Měla s ním sice trochu trable, ale Hanka je fajn holka, ona to zvládne. Je bezva, že se neztratil.“

Pak vyrazil do podpalubí za Hankou.

„Když nebudu chtít do školy, co se mnou uděláte?“ zeptal se Vrona mezi čtyřma očima Rafan.

„Zkusím najít něco, co by tě bavilo. Máš nějakou představu?“

Rafan chvíli mlčel a díval se Vronovi do očí.

„Mám z vás divný pocit, ale chováte se k nám hezky. Nechci být nezdvořilý a nevděčný. Omlouvám se.“

„To není nutné,“ ujistil ho Vron, „nebudu ti bránit v žádné aktivitě, kterou si vybereš. Ale upřímně řečeno, je tě škoda. Máš velké nadání, čekal jsem, že budeš chtít také studovat.“

„Nechci být čaroděj! Nechci být ani voják, ani čaroděj! Představu o tom, co chci být, ale zatím nemám.“

„To nevadí. Pomůžu ti najít tvoji cestu. Můžeš si nezávazně vyzkoušet všechno, co tě zaujme. I ty máš možnost svobodné volby. Přemýšlej o tom. A pokud bys chtěl něco zkusit, dej mi vědět.“

„Díky, Vrone. Omlouvám se za svou nedůvěru. Jsem rád, že se Hanka a Sváťa dostanou do školy.“

Vron mlčky přikývl a díval se, jak se Rafan zvedá, aby následoval své kamarády.

Také vstal a posadil se ke kormidlu. Nepotřeboval kompas, aby věděl, zda plují správně, ale usoudil, že je lepší chovat se jako opravdový člověk. Děti by teď měly mít hlavně klid a pohodu. Útulný domov jim zřejmě neposkytl to, co slibovalo jeho jméno. Je na čase, aby poznaly i vlídnější a zajímavější stránky života. Snad neudělá chybu, když jim to umožní. Paní mu přece dala volnou ruku. Doufal, že i ona jeho rozhodnutí nakonec schválí.

Zvolna pluli v krásném slunečném počasí ještě další tři dny. Vron během té doby pochopil, že dobrou náladu dětí nejlépe udrží tím, že je přiměřeně zaměstná. Po ránu, když ještě nebylo takové vedro, se společně učili. Jakmile zjistil úroveň jejich znalostí, přidal ještě další vyučovací dobu odpoledne, a večer jim vyprávěl historické příběhy o magii, o lidech, o dalších obyvatelích na zemi i v moři a konfliktech, které mezi sebou měli. Teď se mu hodily zkušenosti z doby, kdy vyučoval Plama. Děti všechny informace nadšeně hltaly a dožadovaly se hlavně dalších příběhů. Vron s potěšením zjistil, že i Rafan odložil svoji ostražitost a nedůvěru a nadšeně se zapojoval do všech aktivit.

Když se ale na obzoru objevil Ostrov volby, všichni jako by trochu zvážněli. Četl v jejich výrazu obavu a nejistotu. Výchova v ústavu jim příliš sebevědomí nevštípila, uvědomil si Vron, když si všiml, že jejich nadšení zmizelo a že jsou z toho napjatí a neklidní.

„Nemusíte se ničeho obávat,“ snažil se je povzbudit, „labyrint je naprosto bezpečný, nikdy se tam nikomu nic nestalo.“

Asi mu moc nevěřili. Stáli u zábradlí a pozorovali, jak se břeh přibližuje a jak zde manévrují nejrůznější plavidla od těch nejobyčejnějších otlučených a zašlých až po nazdobené velké plachetnice.

Měl trochu problém najít místo k zakotvení. Nakonec Vron jedno objevil na nejvzdálenějším konci přístaviště. Nasměroval jejich bárku do volného prostoru a přirazil k molu. Rafan vyskočil z lodi a zručně chytil lano, kterým jejich Kraba uvázal a zajistil.

Vystoupili a vydali se podél břehu cestou lemovanou množstvím stánků. Vron si všiml, že zboží se od jeho minulé návštěvy trochu změnilo. Luxusní kousky zmizely a vystřídalo je množství lacinějších tretek.

Hance i klukům z toho všeho přecházel zrak. Pokřikovali na sebe a skoro nepřetržitě objevovali něco, co je zajímalo. Nechal je, ať si tu užijí a doufal, že mezi tolika návštěvníky nevzbudí žádnou mimořádnou pozornost. Vron přemýš­lel o tom, že by každému z nich měl koupit nějakou maličkost jako památku na tento neopakovatelný den. Alespoň většina rodičů, jak zaznamenal, to tak dělala. Začal si všímat, co se komu líbí. Rafan se zastavoval u stánků s hračkami, které napodobovaly zbraně vojáků a bojovníků. Vida, pomyslel si, vojákem být nechce, ale zbraně ho zajímají. Hanka se zakoukala do předmětů s obrázky draka, mohla na nich oči nechat. Sváťa se radoval úplně ze všeho. Vronovi chvíli trvalo, než postřehl, že chlapec s největším zalíbením pozoruje kameny.

Zvolna prošli i kolem posledního stánku a ocitli se na cestě k labyrintu. Vron zastavil u jedné nádoby se šedivými prsteny. Právě u ní stáli rodiče se dvěma syny. Oba chlapci lovili v nádobě a každý si vytáhl kroužek. Ten starší si ho snažil navléknout a otočil se k matce.

„Všechny prsteny tu jsou hrozně velké, podívej, vůbec mi nedrží.“

Matka se k němu sklonila, pohladila ho a jeho prsten hodila zpět do nádoby.

„Nic si z toho nedělej, Pájo, vybereme ti nějaký hezký na tržišti, tam snad budou mít tvoji velikost.“

„Jé, podívej, co se stalo,“ dožadoval se její pozornosti i menší chlapec. Kroužek na jeho ruce byl stříbrný a přesně seděl na jeho prstu.

„Já ti to říkala,“ radostně se paní otočila na manžela, který jen s úsměvem přikývl.

„No, kamaráde,“ oslovil chlapce s prstýnkem otec, „my se teď půjdeme projít nahoru k labyrintu a maminka na nás zatím s Pájou počká dole na tržišti.“

„Tak já jdu na to,“ mrkl na Hanku Sváťa a zalovil v nádobě.

Pak se mu překvapeně rozšířily oči a zalapal po dechu. Zdvihl ruku a na jeho prstě jiskřivě zářil stříbrný kroužek.

„To bylo úžasný, ani jsem nemohl chytit dech. Konečně vím, jak ti bylo, Hanko, tenkrát když jsi ho našla.“

Sáhl do kapsy, vytáhl šedý kroužek a držel ho na dlani před Hankou.

Rafan postrčil váhající dívku ke Sváťovi: „Tak už si ho sakra vem! Stálo tě tolik námahy, abys ho uchránila, tak teď je čas ho znovu navléknout. No, tak na co čekáš?“

Hanka sáhla po kroužku a chvějící se rukou si ho nasadila. Zalapala po dechu a opřela se o Rafana, který stál za ní.

„No vidíš,“ radoval se Sváťa a přitáhl si její ruku, aby porovnal, kdo má zářivější barvu prstýnku, „září úplně stejně jako ten můj.“

„A teď ty Rafe,“ otočil se na kamaráda.

Ten ale zavrtěl hlavou: „Ba ne, brácho, já čaroděj nebudu. Už jsem se rozhodl.“

„Cože? No to snad nemyslíš vážně! Po tom všem, co jsme prožili, ty do toho nejdeš?“

„Nejdu!“

„Rafe, ty nás v tom necháš samotné?“

„Promiň, Hanko, jsem si jist, že nechci být čarodějem.“

„Vrone...“ otočila se Hanka na jejich průvodce s nadějí, že s tím něco udělá, ale ten ji zklamal.

„Přece jsem vám už vysvětlil, že každý z vás má právo zvolit cestu, která se mu zamlouvá. Dopřejte svému kamarádovi, aby i on si vybral.“

„Doufala jsem, že teď zůstaneme spolu,“ řekla nešťastně Hanka.

Vron se zamyslel. Jak jen to udělat, aby mohli zůstat spolu? Musel by jim najít ubytování někde jinde, než na internátě. To by ovšem trochu zkompliko­valo docházku do školy. Musel by požádat o výjimku. Ne, tohle jim slíbit nemůže, tohle škola pravděpodobně neschválí...

Vron pohlédl do tázavých očí Svátíkovi a pokrčil rameny.

„Škola magických sil není obyčejná škola a docházka má určitá pravidla. Nevím, zda budete moct bydlet spolu. Ale nic nebrání tomu, abyste se viděli ve dnech volna a prázdnin.“

„Tak vidíš,“ ušklíbl se na Hanku Rafan, „třeba si tam najdeš nové kama­rádky a na bráchu ani nevzdechneš.“

„Už jsi někdy dostal do nosu stříbrným prstenem?“

„Na to nejsi dost rychlá, adeptko magie,“ zasmál se Rafan a lehce vykryl její snahu dostat se k jeho obličeji. Když skončili s přátelským pošťuchováním, zamířil Vron k labyrintu. Zvolna ho následovali.

Před vchodem dovnitř bylo ještě několik adeptů. Čekali, až na ně dojde řada, a mezitím k nim přistoupil jeden z pořadatelů. Jeho klobouk se světelným nápisem: VÍTÁM VÁS A GRATULUJI K ÚSPĚŠNÉMU ZASVĚCENÍ! změnil nápis na: NEPROMARNĚTE SVOU PŘÍLEŽITOST STÁT SE ZASVĚCE­NÝM.

„Vidíš, to je určeno tobě,“ šeptnul Sváťa Rafanovi.

Hance a Sváťovi podal pořadatel každému jeden stříbrný peníz: „Tohle dejte rodičům, kteří tu na vás budou čekat, než projdete labyrintem. Až se peníz zahřeje, bude to pro ně znamení, že si vás mají přijít vyzvednout k východu, který je hned tady vedle. Do labyrintu vstupujte jednotlivě vždy až na pokyn pořadatele.“

Sváťa podal svůj peníz Vronovi a Hanka ho dala Rafanovi.

„Tak zlomte vaz,“ popřál jim Vron, „my zatím zajdeme na tržiště koupit pro vás něco dobrého.“

Nejdřív se zastavili u krámku nožíře. Vron přemluvil obchodníka, aby mu prodal kapesní nůž od mistra Santriella. Byl černý, zdobený třemi miniaturními perleťovými mušličkami s velmi kvalitním ocelovým nožíkem.

Pak koupili malý košík a Vron do něj vybral nějaké cukroví a pití. Další krámek, u kterého se zastavil, byl plný magických kamínků, u kterých bylo vždy něco napsáno. Jeden údajně uměl léčit migrénu, jiný vzbuzovat sympatie dívek, další zaručoval úspěch při zkouškách.

Vron se otočil na Rafana: „Tak co, který bys vybral jako dárek pro Sváťu?“

Chlapec se naklonil nad pult a pak sáhl dozadu pro malý černozelený oblázek. Při bližším pohledu v něm jiskřila žlutá zrníčka a díky jim zelená kresba připomínala strom.

„To je vzácný kousek. A drahý,“ ozval se nesouhlasně obchodník při pohledu na Rafanovo prosté oblečení. Vron se k němu naklonil a Rafan díky tomu neviděl, čím vlastně zaplatil, ale obchodník se okamžitě změnil v úslužného prodejce.

Jako poslední vybrali dárek pro Hanku. Rafanovi se líbila vesta z dračí kůže, ale Vron se tentokrát přiklonil ke sponě do vlasů ozdobené kresbou letícího draka.

Hanka zatím čekala přímo před vchodem do labyrintu. Sváťa do něj vešel před chvilkou a nyní byla řada na ní. Pořadatel s nápisem na klobouku: LABYRINT JE NAPROSTO BEZPEČNÝ jí pokynul, že i ona může dovnitř. Přistoupila k ozdobně klenuté bráně, kde se rostliny proplétaly do geometric­kých vzorů a všimla si i motivu jednorožců, draků, lidí a pokud se nemýlila, byla tam i mořská panna.

Za branou byla vidět cesta do parku. Hanka se nadechla a prošla branou. Cesty se větvily na všechny strany. Hanka pokrčila rameny a pustila se přímo za nosem. Před ní se objevilo velké prostranství lemované roztodivnými branami. Ale cesta, kterou sem přišla, zmizela. Místo ní tu byla černá brána, kterou místo závěsů drželi hadi. Hanka se otřásla a vydala se k další bráně. Byla otevřená dokořán, celá z bílého dřeva ale přímo ve vchodu se pásl jednorožec. Hanka se uchváceně přiblížila, ale zjistila, že zvíře ji nechce pustit dovnitř. Zkoušela ho odlákat, zastrašit, ale nepodařilo se jí to. Šla tedy dál. Další brána byla skleněná a za ní se vlnila voda. Kdybych ji otevřela, tak mě to spláchne, pomyslela si Hanka a pokračovala k další. Tohle byla největší brána, jakou kdy v životě viděla. Oblouk byl z černých kamenů, kolem kterých se obtáčely ohňové plamínky. Těsně za branou leželo veliké vejce, které vypadalo, jako by bylo posázené diamanty. Hanka zatoužila se ho dotknout. Vtom se zavlnil vzduch a u vejce přistál černý drak, na jehož šupinách se mihotaly zelenavé odlesky.

Pojď dál, tohle je tvoje brána, slyšela v duchu jeho hlas. Udělala opatrný krok k bráně, ale ta brána byla tak děsivá, že se zarazila. Drak ulehl a přikryl vejce svým křídlem. Uvědomila si, že draka se nebojí. Tak z čeho mám vlastně strach, ptala se sama sebe. Z ohně? Ne, oheň je krásný, proměnlivý, divoký, ale nebojím se ho. Z těch černých kamenů? Ano, to je ono, jeskyně, tma, černé kameny bez slunce. Nechci být vězněm černých kamenů, rozhodla se Hanka a odstoupila od brány. Rozhlédla se, kde je nějaká další brána, ale žádná jiná už tu nebyla. Celé okolí bylo zarostlé šípkovým trním, které tu a tam zdobil růžový kvítek. Musí tu být ještě nějaká jiná brána! Hanka zatnula zuby a holýma rukama se začala prodírat trním. Přece nemůže být nekonečné, někde je určitě zeď a cesta, která nevede do tmy pod černými kameny. Celá podrápaná od trnů si olizovala krůpěje krve z ruky, ale zarputile pokračovala v hledání. Měla jsem pravdu, zajásala, když zahlédla kus zdi a maličkou zchátralou branku. Trní ji šlehlo přes čelo, ale odsunula ho a sáhla po zrezavělé klice.

Branka se se skřípáním otevřela. Musela se sklonit, aby se dostala dovnitř. Když se protáhla, užasla. Stála v miniaturní zahradě, kde kvetly snad ty nejkrásnější květiny světa. Z rozkvetlého stromu se jí do vlasů snesly plátky květů. Mezi stromy stékal po skalce pramínek vody a končil v modravém jezírku. Přistoupila blíž a snažila se nezašlápnout žádnou květinu. Nastavila dlaň a osvěžila se tou stékající vodou. Nikdy tak dobrou vodu nepila. Zavřela oči a vychutnávala vůni téhle úžasné malé zahrady. Kéž bych nikdy nemusela odejít, pomyslela si.

„Bláhové přání...“ ozval se za ní vlídný tichý hlas.

Otočila se a uviděla pod keřem lavičku, na které seděl malý vetchý stařík s bílými vlasy a vousy.

„Přeju dobrý den,“ uklonila se lehce Hanka, „máte překrásnou zahradu.“

„Ano,“ přikývl, „tohle je můj domov, kam chodím odpočívat.“

„Promiňte, nechtěla jsem vás rušit.“

„Posaď se chvíli,“ kývl na ni a gestem jí naznačil, aby usedla na kámen proti němu. Poslechla ho.

„Překvapila jsi mě. Mile překvapila. Podej mi ruku.“

Vzal její do krve poškrábanou ruku do svých vrásčitých dlaní a Hanka s údivem pozorovala, jak její škrábance mizí před očima.

„Vadí ti tma, dračí dívko, opravdu zvláštní kombinace. Neměla by ses bát tmy, je to tvůj přirozený živel. Ale zdá se, že touhu po světle ti nevzali, máš ji v sobě, podivuhodné! Tvůj osud není určen, budeš mít možnost volby. Je v tobě naděje. Kéž se rozhodneš správně.“

„V čem se mám rozhodnout?“

„Ta volba je ještě daleko. Než k ní dojdeš, musíš se ještě mnoho naučit. Uč se dobře, to je má rada pro tebe. Každý kousek vědomostí budeš jednou potřebovat, až dojde k té události.“

„Jaké události?“

„K volbě.“

„Nerozumím.“

„Učení ti nepůjde snadno, mnohé ti vzali, ale vytrvej a uč se pilně. Budeš to potřebovat. A to, co jsi získala výměnou, ti pomůže přežít.“

„Chci se učit.“

„Dám ti ještě jednu radu a jeden dárek. Nerozhoduj se bez přemýšlení a nezavrhuj přátele, ani ty, co nejsou z lidského rodu. Pomoz jim a budeš naší nadějí.“

„A tady,“ stařík vykouzlil v dlani přívěsek na kožené šňůrce, „ti s sebou na cestu dávám kousek slunce, kdybys měla obavu z temnoty.“

Byla to malá jantarová slza a uvnitř zářila malá zlatá jiskřička. Hanka si natáhla přívěsek na krk a v tom okamžiku se jí před očima udělala mlha a ztratila orientaci. Když se vzpamatovala, stála zase na prostranství před dračí bránou. Měla pocit, že se jí to zdálo, ale když si sáhla ke krku, nahmatala přívěsek. Sevřela ho v dlani a celým tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Černé kameny už ji neděsily a ona s úsměvem vkročila do brány k drakovi a jeho vejci.

„Vítej,“ řekl v její hlavě drak a opět se všechno zamlžilo.

Najednou stála venku před labyrintem a ze svahu na ni mával Sváťa, který už tu čekal spolu s Rafanem a Vronem.

Sáhla si ke krku a pak se teprve odvážila podívat. Přívěsek byl pořád na svém místě a jiskřička na ni mrkala z jantarové slzy.

„Ukaž, jaký máš prsten,“ vrhl se k ní Sváťa a chytil ji za ruku. S údivem zjistila, že stříbrný kroužek změnil barvu. Byl černý se zelenými odlesky, podobně jako kůže draka z labyrintu, a po celé délce byl protkán proužky rudých plamínků. Místo kamínku zářilo uprostřed prstenu diamantové oko.

„Páni,“ vydechl Sváťa, „ten tvůj je překrásnej.“

„A podívej se na můj,“ přistrčil jí před oči svoji ruku. Jeho prsten vypadal jako upletený z rozkvetlé jarní louky a místo kamenu měl maličký bílý kvítek.

„Ten tvůj je mnohem hezčí,“ usmála se Hanka a Sváťa se rozzářil. Posadili se do trávy poblíž cesty a Vron jim nabídl dobroty z košíku.

„Tak co, povíte nám, jaké to bylo?“ vyzvídal Rafan.

„Ale jo, ale možná později, teď je to ještě takové živé. Budu o tom muset chvíli přemýšlet,“ zadumala se Hanka a Rafan nenaléhal.

Vron mimoděk sledoval návštěvníky na cestě. Jak se den chýlil k večeru, už jich přicházelo méně. Pak kolem prošel pořadatel a na jeho klobouku se mihlo: ODEJDI Z OSTROVA CO NEJRYCHLEJI, VÁŽENÝ NEZVANÝ.

A sakra, zaklel v duchu Vron a otočil se k dětem.

„Myslím, že je čas se nalodit a začít pro vás hledat nový domov.“

„Nový domov? A kde to bude?“

„Nechte se překvapit,“ vyhnul se odpovědi, vstal a zamířil urychleně k přístavišti. Děti ho bez námitek následovaly. Opuštění kotviště proběhlo bez problémů, protože lodi kolem nich už mezitím odpluly pryč.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: